Co je nového v České republice

Vazeny pane Culiku,

zajimalo by me, jak je v Britanii financovan vyzkum a skolstvi. Je mozne, aby byl na pocatku roku schvalen rozpocet a pak v nem byly jeste v polovine roku delany upravy (oblibene balicky)?

Pripadam si jako v blazinci. Je konec kvetna a Ministerstvo zdravotnictvi nejenze jeste neposlalo ani haler, ale ani nesdelilo, zda penize, podepsane v grantovych smlouvach, opravdu posle. Na reseni grantu jsou prijimani i pracovnici, takze jejich platy jsou ve vzduchu take. Grantova agentura CR dosud poslala pouze 20% penez a o zbytku se jeste bude rozhodovat. Vysoke skoly ani Akademie ved nevedi, jake mnozstvi z puvodne schvalenych institucionalnich prostredku opravdu od statu dostanou. Myslim, ze tato fakta je zbytecne komentovat. Lze jen podekovat politikum a statnim urednikum za jejich odpovednou praci.

Kterýkoliv občan může podat žalobu a soud má možnost noviny i zakázat. Jak by takový paragraf vypadal v praxi? Máme vydavatele a jeho společnost s ručením omezeným, která šíří Rasistický plátek. Co udělá po prvním stání u soudu, když uvidí, že mu hrozí pokuta? Zruší svou s.r.o., aby z ní nikdo nevyrazil ani korunu, snadno založí s.r.o.I a začne vydávat Rasistický plátek I. (...) Co ale udělají nové tiskové paragrafy se seriózním vydavatelem? Ve včerejší MF DNES jeden čtenář  [kritizoval ostře Klause a Zemana]. Co když proti tomuto dopisu některý z  příznivců ODS či ČSSD podá žalobu a soud podle nového paragrafu uzná, že MF DNES "podporovala nesnášenlivost vůči osobám určitého politického smýšlení"? Noviny dostanou pokutu až tři miliony a příště je soud zakáže. Seriózní vydavatel se nemůže vydat cestou I, II, III, protože je seriózní. (Podtrženo JČ.)

Zdá se mi, že je poněkud nešťastné, když Petr Šabata tímto způsobem řadí svůj list mezi listy seriózní právě podle toho, že by si nikdy nemohl změnit jen tak účelově své jméno. Že by měl pan Šabata tak krátkou paměť?

Nejmenoval se jeho list kdysi Mladá fronta? A nezměnil redakční kolektiv tento název posléze z velmi výhodných finančních důvodů na Mladá fronta Dnes, takže sice vznikl "úplně nový podnik", ale značka listu i předplatitelé přesto ku prospěchu samozvaných nových majitelů automaticky přešly na ně. Mohl by nám pan Šabata sdělit, kolik miliónů Kč konkrétně a individuálně vydělali na této (seriózní?) změně majitelé redakčního kolektivu, který si deník Mladá fronta takto přisvojili (nešel do privatizace) a dali mu jméno Mladá fronta I? Jsme rádi, že nás pan Šabata ujišťuje, že nyní už ale MFD určitě listem seriózním je, takže další změna názvu na Mladá fronta II se ani pod tlakem nového tiskového zákona snad už nepřipravuje. (Ono by se na tom už tak výrazně vydělat nedalo.)

Vazeny pane Culiku, objevila jsem na strankach ceskeho feminismu na teto adrese: http://www.feminismus.cz/_glosy/dopisy.shtml dopisy ze Srbska. Myslim, ze jejich autenticnost a jiny, tj. "zensky" pohled by mohly byt dalsim prispevkem k pluralitnimu pohledu na balkanskou situaci.

Pročetl jsem je, jsou to dosti drastická svědectví o národu v obležení, ve strachu z náhlé smrti špatně mířenou bombou. Pozoruhodná je xenofobie vůči vnějšímu světu a neporozumění celkové situaci, ve stavu autentické úzkosti. Je však pisatelka skutečně natolik odříznuta od informací o tom, k jakým zvěrstvům dochází v Kosovu, anebo si zakazuje přemýšlet o tom, co nynější situaci způsobilo? Válka je strašná věc, a tyto dopisy to dobře dokumentují. Osud lidí, uprostřed strachu, že je zasáhne špatně řízená střela NATO, je tragický. - Bohužel neexistují dopisy z druhé strany - obávám se, že statisíce kosovských žen nemá internet, aby mohly svědčit o tom, jak byli zatčeni, případně popraveni jejich muži a synové - domy, kde mohly připojení na internet případně mít, byly vypáleny a tyto ženy jsou nyní po statisících v uprchlických táborech.

Jenže interní statistiky firmy Internet Servis, které jsou pravděpodobně nejspolehlivější, jsou trochu jiné. Titulní stránka BL zaznamenala v dubnu 1999 celkem 57,114 přístupů, to je 1,903 přístupů za den; počítáme-li jen všední dny, v nichž BL vycházejí, to činí 2,720 přístupů za den, tj. na titulní stránku každého vydání časopisu. Kromě toho si v každém aktuálním vydání BL přečetli čtenáři za duben 1999 celkem 60,760 článků.

Dosti podstatné jsou podle statistiky Internet Servisu i počty přístupů čtenářů ke starším vydáním BL (mnoho lidí nestíhá číst BL v daný den a až později vydatně brouzdají staršími články časopisu.) Tak např. v dubnu 1999 si čtenáři kromě 57,114 přístupů na hlavní stránku Britských listů a 60,760 přístupů k ostatním článkům aktuálního vydání BL zároveň přečetli 44,448 starších článků za duben 1999, 37,792 starších článků za březen 1999, 10,312 starších článků za únor 1999, 9987 starších článků za leden 1999, 7,261 článků za prosinec 1998, 8,827 článků za listopad 1998, 9,133 článků za říjen 1998, 8,288 článků za září 1998, atd.

Přehled článků o krizi v Kosovu, zveřejněných v BL v minulých dnech:

• NATO připravuje pozemní armádu (přehled informací z anglických zdrojů připravil JČ)

• Kosovo nemá snadné řešení (Václav Žák)

Výběr z odpovědí v anketě Britských listů o válce o Kosovo:

• Násilím nelze dosíci trvalých hodnot (Jiří Janda)

• Neprat se a nedělat zbytečná gesta - proto Češi přežili (Jindřich Pařík)

• Zásah v Jugoslávii je úměrný (Jaroslav Svoboda)

• NATO mluví jazykem reklam na dámské vložky (Karel Frejlach)

• Nemůžeme zpochybňovat informace, které se nám nehodí do krámu (Romeo)

• Generálové házejí v Srbsku bomby na všechno (Rudolf Stein)

• Jsem šokován Danou Cihelkovou (Filip Novák)

• Pomáhat islámu do Evropy popírá smysl dějin evropských států /Ludvík Vavřina)

• Český občan není tak blbý, aby se dal indoktrinovat

• Bude NATO také bombardovat ČR v zájmu Romů? (Milena Varadinková, z fóra BL)

• Odsuzuji masakrování Albánců (Michal Kubálek)

• Když neumíte pomoct, nechte toho (Petr Novotný)

• Nepochopitelně agresívní postoj pravoslavné církve (Blanka Anfilovová)

Další články:

• Ostudná reakce Čechů a Němců (Guardian)

• Z právního hlediska byla vojenská intervence v Jugoslávii nutná (Dana Cihelková)

• Neshody v NATO

• "Protiválečné nepokoje" v srbských městech

• Plánuje NATO útok na internet? {Andrew Stroehlein)

• Colin Powell kritizoval NATO

• NATO čelí novému nepříteli. Je jím čas (Observer)

• Pět mužů, kteří přinesli do Kruše smrt (Observer)

• Doufejme, že NATO bude zrušeno (Independent)

Další články k tematice nynější války v Evropě o Kosovo najdete v přehledu nejdůležitějších textů z posledních dní, viz Obsah zde napravo.

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Ivan Hoffman, Český rozhlas 1 - Radiožurnál

Podle místopředsedy vlády Egona Lánského z ČSSD mělo k obvinění Miloševiče z válečných zločinů dojít ve vhodnější dobu, když bude nalezeno nějaké pozitivní řešení. Nejvhodnější doba určitě byla před nějakými pěti lety.

Problém bude asi v tom, že soud vydá zatykač až ve chvíli, kdy shromáždí nějaké důkazy.

Když je pak má, zřejmě podle toho také jedná, bez ohledu na to, zda se to politicky hodí. Takový názor včera vyjádřil Jiří Vlach z Unie svobody.

Žádnou komplikaci pak v zatykači na Miloševiče nevidí Josef Zvěřina z ODS, který zkonstatoval, že s Miloševičem už stejně nebylo možné usednout za jednací stůl.

Takové možnosti se ovšem obává Jiří Dienstbier, který včera řekl, že by se nerad dočkal toho, že se bude o Miloševičovi hovořit jako o válečném zločinci a pak s ním podepisovat mírové dohody.

Všechny tyto názory mají svou logiku, podstatné je ovšem to, že mezinárodní soud v Haagu má důkazy o válečných zločinech obrovského rozsahu. Selský rozum říká, že zločinec patří před soud a pokud se ho nepodaří zatknout může být souzen a odsouzen i v nepřítomnosti.

Pokud Miloševič momentálně nemá na soud čas, protože ještě nedokončil etnické vyčištění své země od kosovských Albánců, měl by do Haagu alespoň poslat svého obhájce.

Pokud jde o politiky, v těch se nikdo nevyzná: Možná s ním jednat budou, možná ne.

Co by ovšem bylo doopravdy nevkusné, je představa, že jednou Slobodanu Miloševičovi Nobelův výbor udělí cenu míru.

Několika lidem s teroristickou minulostí už se to stalo a pokud by to potkalo i tohoto člověka, slušní lidé by se zřejmě museli definitivně poohlédnout zda v té naší galaxii doopravdy neexistuje nějaký normální svět, planeta, která by zřejmě bohužel vůbec nemusela být velká.

28.5.1999

Co se týče podrobnějšího rozboru, co to znamená, viz analýzu Jonathana Eyala v tomto čísle BL.

Tuto analýzu napsal ve čtvrtek pro rozhlasovou a televizní společnost Jonathan Eyal, ředitel výzkumného oddělení londýnského Královského institutu strategických studií.

Obžaloba prezidenta Slobodana Miloševiče z údajných válečných zločinů vážně komplikuje úsilí o mírové narovnání v jugoslávském konfliktu.

Po celá devadesátá léta hrozily západní vlády opakovaně různým balkánským vedoucím představitelům, že je postaví před soud - nejkonkrétněji před začátkem kosovské války - ale dosud nikdy nebyl obžalován Slobodan Miloševič.

Od začátku letecké ofenzívy v březnu věděli vedoucí představitelé NATO, že není vyloučeno, že budou muset s Miloševičem vyjednávat. A oficiální postoj NATO i nadále je ten, že pokud jugoslávský prezident stáhne svá vojska z Kosova a dovolí mezinárodním jednotkám, aby vstoupily do Kosova, bude mít právo i nadále vládnout své zemi.

Vojenští velitelé měli také pochybnosti o žalobě proti Miloševičovi - obžalovat Miloševiče jako konečného viníka všeho mění celou válku o Kosovo od základů. Přestává to být v podstatě humanitární ofenzíva (jejímž účelem je zastavení etnického očišťování a návrat uprchlíků) a stává se to morální křižáckou výpravou, jejíž součástí možná bude okupace jugoslávského území a vnucení nového režimu Bělehradu. To ovšem vůbec není cílem velitelů Severoatlantického společenství.

Nezávislý tribunál

NATO ovšem nemá žádnou moc nad mezinárodním soudním dvorem v Haagu. Západní vlády si v nedávné minulosti s tribunálem zahrávaly tím, že jeho prokurátorům poskytly důkazy o masakrech v Kosovu. Nemohou tedy být překvapeny, že nyní tribunál začal jednat. Nelze totiž tvrdit, že dodržujeme mezinárodní právo, a pak doufat, že ho bude možno zkreslit tak, aby odpovídalo konkrétnímu vojenskému cíli.

Teoreticky však NATO může obejít tuto novou a neočekávanou překážku. Od začátku války se vedoucí představitelé NATO nikdy nepokusili vyjednávat přímo se samotným Miloševičem, částečně protože šéf jugoslávského státu už byl v očích veřejného mínění na Západě zločincem, a částečně proto, že žádný západní vedoucí představitel by neriskoval ponížení, jemuž by byl vystaven, kdyby se účastnil jednání s Miloševičem, které by skončilo neúspěšně.

Ve snaze se tomuto nebezpečí vyhnout spoléhá NATO na služby Viktora Černomyrdina, bývalého ruského premiéra a nyní ruského vyslance pro Balkán, a také využívá služeb finského prezidenta.

Tito dva vyjednavači by mohli vytvořit mírovou dohodu, která by pak byla předložena ke schválení Radě bezpečnosti OSN a která by mohla být aplikována bez ohledu na osobní osud Slobodana Miloševiče.

Ústupky Bělehradu

Ve snaze zlepšit vyhlídky na takovou dohodu připravilo NATO celou řadu ústupků bělehradskému režimu, které sice nejsou zdůrazňovány, ale jsou významné.

Miloševičovo postavení není příliš dobré. Sporadické dezerce vojáků a protiválečné demonstrace v různých jugoslávských městech (zejména v Kruševači, což je město, které dosud Miloševiče silně podporovalo) ukazují, že jsou hranice, kolik bolesti je jugoslávské obyvatelstvo ochotno tolerovat.

Většina hospodářské infrastruktury Srbska byla zničena a je-li dobré počasí, letecká ofenzíva NATO se zintenzívňuje každou hodinou.

Blíží se konečné datum

Když se aliance rozhodla zvýšit počet svých pozemních vojáků na Balkáně na 50 000, dává to Miloševičovi jasné konečné datum: za měsíc bude Miloševič čelit reálné hrozbě pozemní ofenzívy, pokud se NATO rozhodne, že je to realistické řešení.

Tyto kalkulace, spolu s ústupky, mohly vést k dohodě. Nynější obžaloba Miloševiče však celé úsilí o narovnání vrátilo o celou řadu kroků zpět.

Nyní jde o osobní Miloševičovo přežití a v Bělehradě a v Moskvě se bude uvažovat ještě i o jiných skutečnostech.

Jugoslávské úřady doufaly, že přijmou-li mírovou dohodu, dostanou část hospodářské pomoci pro obnovu regionu. Je velmi obtížné si představit, jak by mohla Jugoslávie dostat nějakou hospodářskou pomoc, zůstane-li u moci Slobodan Miloševič.

Kromě toho, co se týče jugoslávské armády, už nejde jen o prezidenta: generálové v Bělehradě jsou znepokojeni, že jestliže může být obžalován jejich šéf státu, příště to budou oni. Velitelé jugoslávských vojsk v Kosovu už jsou na seznamu osob, které hledá mezinárodní soudní tribunál.

Okamžitým důsledkem asi bude, že jugoslávská armáda sevře své řady.

A nakonec, pro Západ bude velmi obtížné realizovat kompromisy, které NATO tiše navrhlo. Je velmi obtížné argumentovat, že je možné uzavřít mírovou dohodu s obžalovaným válečným zločincem a ještě obtížnější je uzavírat s ním kompromisy.

Mírová vyjednávání budou pokračovat, částečně protože má Západ zájem o to, aby se procesu účastnilo Rusko, a částečně proto, že vyjednávání udržuje v NATO vnitřní jednotu.

Ale každý detail tohoto vyjednávání bude velmi pečlivě zkoumat veřejné mínění. Největší překážkou mírové dohody dosud bylo to, že NATO chce vypadat na Balkáně jako jediný vítěz a Miloševič odmítá přijmout roli poraženého.

Prokurátoři v Haagu nyní zvedli práh ještě daleko výše. Nyní jde o pověst NATO i Slobodana Miloševiče.

Konfrontace ohledně Kosova je nyní bojem až do samého konce mezi NATO a jugoslávským prezidentem. To je něco, co nepředvídal ani Miloševič, ani NATO.

Jak se vyjednává se Slobodanem Miloševičem

Pauline Neville-Jonesová, představitelka Styčné skupiny pro Jugoslávii a  bývalá činitelka britského ministerstva zahraničních věcí má přímé zkušenosti s vyjednáváním se Slobodanem Miloševičem. Pro BBC napsala článek o jeho taktice.

Většina moderních vyjednávacích teorií je založena na představě, že výsledek by měl být "win-win", uspokojivý pro obě strany.

Obě strany získají něco, i když nejsou stoprocentně uspokojeny, a obě strany jsou ochotny dohodu realizovat a dodržovat ji.

Při takovýchto jednáních se většinou zkoumají snad skoro všechny možnosti, protože vládne předpoklad, že obě strany mají společný cíl, totiž dohodnout se, a vyvinout úsilí k tomu, aby přijaly základní požadavky druhé strany.

Versailleská dohoda po ukončení první světové války nám dala trpké poučení ohledně toho, jak je nebezpečné nutit protivníka k naprosté kapitulaci.

A dokonce i během studené války byly založeny hlavní dohody mezi Východem a Západem o omezení zbrojení na společném cíli snížení rizika jaderné války, navzdory nesmiřitelným ideologickým rozdílům.

Předchozí jednání

Nyní uplatněme tuto tezi "win-win", kdy neprohrává žádná strana, na jednání s prezidentem Miloševičem.

Rychle vyjde najevo, že Miloševič nesdílí cíle Západu a nelze mu důvěřovat, že bude realizovat přijatou dohodu bez dohledu.

Podívejme se na celou historii vyjednávání. Odhlédneme-li od jednání o Kosovu v Rambouillet, existují rozsáhlé zkušenosti z vyjednávání s Miloševičem ohledně Bosny. Dovolte mi, abych to ilustrovala.

Pro podporu tzv. Vancova-Owenova mírového plánu pro Bosnu a pak pro dohodu, založenou na tzv. mapě styčné skupiny, bylo zapotřebí přimět Bělehrad, aby uznal Bosnu v rámci mezinárodního práva jako nezávislou státní jednotku.

Miloševič věděl, že když to učiní, budou zrušeny sankce, uvalené na Bělehrad. Ale Miloševič tvrdil, že nemůže vyjednávat pod nátlakem, a trval na tom, aby byly sankce zrušeny ještě před začátkem vyjednávání.

Nepřislíbil však, že uzná Bosnu jako samostatný stát, jestliže budou sankce zrušeny, ani nepřislíbil, že splní jiné podmínky západních vyjednavačů.

Ani se západním vyjednavačům nepodařilo dohodnout s ním bod, odkud by se dalo jít zpět do situace, v níž by se dalo úspěšně vyjednávat.

Skrytá agenda

Prezident Miloševič naslouchal, ale odmítal se vyjednávání účastnit. Jen dával v Bělehradě příkazy, tak jak to činí nyní.

Stalo se zjevným, že pro Miloševiče není vyjednávání cílem k dosažení dohody, v jejímž rámci by došlo k rovnováze zájmů opačných stran, ale že je pro něho cílem prosazení jeho vlastní agendy (kterou veřejně nepřiznal), která se naprosto odlišovala od agendy Západu i od ústupků, které Západ nabízel.

Pro Miloševiče bylo vyjednávání soubojem mozků. Zkoumal každý návrh, předložený druhou stranou, z toho hlediska, do jaké míry mu může poskytnout taktické výhody pro dosažení jeho vlastní skryté agendy, anebo zjišťoval, do jaké míry je ten návrh signálem slabosti v protivníkově postavení, které by Miloševič mohl využít pro dosažení vlastní skryté agendy.

Miloševičovy nabídky měly obdobný taktický cíl: rozdělit opozici a umožnit mu dosažení jeho skryté agendy. Prezident Miloševič vyjednával tak, aby jen on zvítězil a aby jeho soupeři byli poraženi.

Byl připraven riskovat obrovské sázky a jako hazardní hráč neustoupil až do chvíle, kdy dospěl k závěru, že už víc vyhrát nemůže.

Klíčový ústupek

Prezident Miloševič nakonec přijal dohodu ohledně Bosny, když zřejmě dospěl k názoru, že víc už z toho nevytluče.

V létě 1995 začínali bosenští Srbové válku prohrávat a poprvé ztráceli v důsledku chorvatské ofenzívy území.

Miloševičovi tehdy nabídl americký vyjednavač Richard Holbrooke klíčový ústupek: bosenští Srbové budou moci mít v Bosně vlastní samosprávné území, zaručené mírovou dohodou.

Miloševič se dostal k tomuto svému cíli co nejblíže. Kdyby býval čekal déle, klíčový ústupek by mohl zmizet a sankce, které poškozovaly Srbsko, by pokračovaly.

Poučení z Bosny

Omylem se mnozí domnívali, že Miloševiče k dohodě o Bosně přimělo bombardování srbského vojenského velitelství a řídících postavení.

Bombardování jistě hrálo určitou roli v tom, že poškodilo bojeschopnost srbské armády. Ale nebyla to nejdůležitější záležitost, které přiměla Miloševiče, aby cestoval do Daytonu.

Takže jaké je poučení z Bosny? Zaprvé, vzhledem k tomu, že Miloševič nesdílí západní cíle, veškeré dohody s ním mu musejí být vnuceny, a to velmi podstatným tlakem.

Samotná hrozba nepřátelské akce nestačí. Jestliže bylo v Bosně nutné realizovat hrozbu NATO ohledně bombardování, aby bylo dosaženo výsledků, nemělo by nikoho překvapit, že v případě Kosova se Miloševič nechystal vzdát jen kvůli nějakým výhrůžkám.

Jeho předchozí zkušenosti s bombarováním NATO nebyly zrovna děsivé.

Strategie NATO "win-lose"

Jestliže tedy, zadruhé, se rozhodlo NATO spojit ústřední část své strategie s hrozbou, muselo mít možnost tu hrozbu vykonat, pokud by jen hrozba sama nestačila - a to se stalo.

NATO si muselo uvědomit, že zahájením bombardování ustupuje od strategie "win-win" (pro každého v dohodě něco) a přijímá strategii "win-lose" (NATO musí vyhrát a Miloševič musí prohrát).

Můžete sami posoudit, jestli NATO jednalo moudře, když prohlásilo, že nevyšle pozemní vojska, a jestli si poskytlo dostatečné množství prostředků k tomu, aby mohlo vyhrát.

Zatřetí, je jasné, že cílem "ústupků", které činí Miloševič, jako například vyhlašování odsunu nespecifikovaného počtu vojsk z  Kosova na neurčenou dobu, není splnit požadavky NATO, ale zasít rozkol do řad NATO, aby bylo bombardování suspendováno, protože pak by bylo obtížné ho znovu zahájit.

Proto je velmi důležité, aby NATO při konfrontaci s Miloševičem projevovalo jednotu. Kdyby se mu podařilo způsobit likvidaci tlaku proti němu, z předchozí zkušenosti vyjednávání s ním vyplývá, že by toto uvolnění u něho nevyvolalo slušné chování, ale naopak úsilí dosáhnout co nejvíce svého původního cíle.

Je to taktik, ale ne stratég

Miloševič si musí uvědomit, že utrpí, nebo už nyní trpí nepřijatelné ztráty. Dřív neustoupí.

Vzhledem k tomu, že jde o suverenitu Kosova a o jeho osobní přežití, je potenciálně schopný vzdorovat až do naprosto katastrofální situace, pokud mu v tom nebude zabráněno mocnější silou.

A konečně, NATO může a musí vyhrát. I pro NATO se Kosovo stalo otázkou bytí a nebytí.

Miloševičova strategie obsahuje ještě jeden důležitý důkaz. Je sice možná Miloševič mistrem taktikem, nikoliv však stratégem.

Začít jako představitel velké federace několika republik a skončit jako pária v izolované, zničené a rozpadávající se zemi, je sotva úspěch.

Předseda amerického Helsinského výboru chválí rozhodnutí české vlády odmítnout stavbu zdi v Ústí

Chadwick Gore

http://www.house.gov/csce/

(202) 225-1901; fax (202) 225-4394

Aleš Mueller

Přečetl jsem mnoho materiálů, internetových stránek, novinových článků, které pojednávaly na téma NATO, Kosovo a Jugoslávie, bohužel většinou hlásajících že postup NATO je špatný, že je krátkozraký, že je válečný. Přečetl jsem mnoho o problému Kosovo, a Srbech a o "hrdinství" obou národů.

Málo jsem ovšem četl o tom, že vpadnout do domu, zastřelit muže a ostatní vyhnat je špatné, málo jsem četl soucitu se statisíci obyčejných lidí, kteří nikdy nedrželi zbraň v ruce a očekávali elementární bezpečí a stabilitu.

Jako by se zdálo, že NATO je agresor, nemorální nástroj výrobců zbraní a prostě celkově špatný lib jestřábů.

Když v normálním státě někdo někoho zastřelí a ostatní vyžene z domu, přijdou policajti, vyslechnou a začnou vyšetřovat a jde o zločin.

Když se toto někomu stane na základě rozhodnutí politiků, organizovaně, je to co ? Když to dělají vojáci na obyvatelích vlastního státu, co to je ? Když se této činnosti dopouští vládnoucí garnitura, co to je ? Nevím, odpověď jsem nikde nenašel. Z argumentů odpíračů NATO mám někdy dojem, jako by chtěli říci, že takovéto jednání situaci Kosova nepočítá, jen drobný problém, nebo že si to KosoAlbánci zaslouží.

Proto píši za  těch 30 % co souhlasí s postupem NATO.

Nechci se zastávat Albánců, mají na triku také mnohé jak kriminální, tak lidské přečiny, ale vyhánět někoho kdo se někde narodil, celý život tam žil, sází tam brambory a chodil do práce, je poněkud podivné.

Zabíjet při tom, loupit a ničit, jak ostatně dokazují výpovědi a letecké snímky je genocida.

Pozn. mezi odstavci. Možná že my Češi máme špatné svědomí za odsun Němců, a tudíž fandíme těm co dělají to samé, a tím z nás trochu naši vinu snímají.

Přestože odsun sudetských Němců byl v jiném prostředí a souvislosti, v  některých parametrech jde o skvrnu na našem kabátě, a jsem rád že se Havel omluvil, tak jak se omluvil.

Problém je totiž v tom, že když se to stane Vám osobně, nemáte příliš mnoho možností jak se tomu bránit. Chabé pokusy individuální revolty jsou nicotné proti mašinérii a brutální síle, která je proti Vám.

Když se to stalo českému národu v tomto století, tak ten si vždycky říkal: "Západ to tak nenechá, někdo nám pomůže, proč nám nikdo nepomůže?" V těchto slovech je právě skryta bezmocnost těch co nemají doma samopal a ve stodole tank, těch co se chovají obyčejně, sází brambory a chodí do práce.

Když nyní NATO a Západ skutečně pomáhá někomu, kdo stojí bezbranný proti hlavni, tak je tento čin a postoj nazýván imperialismem, nevhodným, špatným, zkouškou zbraní a jaksi je podsouváno, že zlé je NATO.

Není tomu tak, zlý je opravdu Miloševič a jeho režim a je dobře, že to NATO konečně pochopilo.

Nejčastější návrh na řešení situace v Kosovu je jednání. Ale NATO konečně pochopilo princip komunismu. Komunismus nedodržuje žádné smlouvy, uzavřené dohody, slíbí cokoliv a pak jedná naprosto jinak. Jednat s komunismem a spoléhat se na jeho dobrovolné plnění závazků je naivní.

Komunismus slibuje lidem svobodu a ráj na zemi, přináší popravy, násilí, teror.

Miloševič je komunista zkopírovaný z Lenina, Stalina, nebo našeho Gottwalda. Každá metoda, která mu pomůže udržet moc nad státem a lidmi je dobrá, ať to stojí co to stojí.

Koncem 80. let zjistil, že stačí málo zahrát na strunu nacionalismu a Kosova a je v sedle. Pak mu do "kosovského řešení" přišlo "jen několik válek" v státech jugoslávské federace, které jen tak mimochodem měly ústavní právo na osamostatnění.

Násilí nejhrubšího zrna, rozněcování nenávisti, naprosté nerespektování civilního obyvatelstva, demagogie a další stalinské postupy - to jsou metody, které používá a  dostatečné důvody pro zásah NATO.

Srbsko je asi nejsilnějším státem v daném regionu a vždy si přálo hrát vůdčí úlohu v oblasti. Bohužel svoji vůdčí úlohu chápe poněkud odlišně od obecných přestav 20. století.

Srbové a jejich vůdci, snad na základě své historie, snad na základě literatury a výchovy, se domnívají, že vůdčí úloha je opravňuje v tom, aby svoji vůdčí roli plnili s puškou v ruce.

Srbové promarnili, především díky lidem jako jsou Miloševič, šanci být nejsilnějším a vůdčím státem v oblasti. Vůdčí role tkví dnes ve schopnosti diplomaticky řešit problémy, nikoliv násilím realizovat své a jen své plány.

Jestliže měli Srbové problémy nejprve se Slovinci, pak Chorvaty, poté s Bosňáky a nyní je mají s kosovskými Albánci, měli mít tu sílu diplomaticky jednat a hledat řešení. V takovémto úsilí by je západní státy podporovaly a pomáhaly řešit problémy. Srbové svoji šanci promarnili v násilí. A tomuto pokračujícímu násilí je potřeba se vzepřít.

Miloševič je přesvědčený komunista a moje životní zkušenost mne naučila, že komunismus je teror pod pláštíkem krásných slov a ničemu jinému než stejné brutální síle komunista neustoupí.

Pro komunistu je ideologie víc než život, moc a získání moci je víc než libovolná morální hodnota. Komunista utratí život za  ideologii rád a bez zaváhání, zvláště pak cizí život.

Komunista mluví o světe práva a spravedlnosti, ale nastolí diktaturu a teror.

Můžeme vyjednávat s kýmkoliv, pokud je jsou u něj předpoklady, že společně uzavřenou domluvu dodrží.

Komunista nedodrží nikdy žádnou smlouvu.

Deset let nepokojů na Balkáně jde jednoznačně na vrub Miloševiče.

Slovinsko, Chorvatsko, Bosna - všechny tyto státy měly jistá práva podle jugoslávské ústavy a mají za sebou velmi špatnou zkušenost s Miloševičovým režimem a způsobem "vyjednávání".

Připomínám, že práva Slovenska nebyla tak význačná podle ústavy ČSFR, jaká měly státy jugoslávské federace, a přesto se rozdělení ČR a SR obešlo bez jediného výstřelu. Nic nebránilo politikům rozpadající se jugoslávské federace jednat, jako jednali Klaus a Mečiar.

Lidská práva jsou asi nejuniverzálnějším principem, na který lidstvo dosud přišlo, a to bez ohledu na politické, společenské a kulturní pozadí dané společnosti.

Vraždit lidi je špatné, bez ohledu na to zda je to v státě křesťanském, islámském, v eskymáckém mraze nebo v amazonském pralese.

Proč tedy 60 % českého obyvatelstva nesouhlasí s postupem NATO, když sami zažili bezmocnost obyčejného občana ?

Někdo snad z pacifismu (je ale správné ustupovat zlu ?), někdo z nenávisti vůči NATO, na nevědomost to nechci svádět. Nevím, nepochopil jsem jejich argumentaci, ale překvapuje mne část obyvatelstva tak rychle zapomněla na zrůdnost předchozího režimu.

Postup NATO ukončil premisu dvacátého století "nevměšování se do vnitřních záležitostí". Tato premisa sice umožnila omezit řadu konfliktů a zavést jistou stabilitu civilizace, ale také umožnila mnohým diktátorům zavést teror ve vlastní zemi, přivést zemi do úpadku. Pro připomenutí - Rusko, střední Evropa, Kuba, Kambodža, severní Korea, Irák, Chile.

Postupem NATO končí nepostižitelnost diktátorů, junt a  dalších "legálních" možností diktatur provádět teror na vlastním obvatelstvu. Již nemá žádný "vůdce" jistotu, že jej ostatní státy nechají vraždit ve vlastní zemi, nerespektovat alespoň základní civilizační principy. A to vadí všem diktátorům, diktátorkům, a příznivcům silné ruky, je to potenciální konec nejhrubších forem vnitřního útlaku. Již žádný manipulátor si nemůže být jist, že proti němu nebude celosvětový odpor, používající stejné nástroje.

Pseudopacifisté křičí, že NATO bude zasahovat všude kde se mu to bude líbit, ale současná válečná praxe NATO ukazuje, že se politikům nechce posílat na smrt ani lidi, kteří si válku vybrali jako povolání.

Hrůzy nějakého násilí musí převážit nad nechutí západní civilizace umírat.

Dvacáté století začalo vlastně až v 1914 první světovou válkou a údery NATO v Kosovu toto století, plné ničivých válek a ničení, ukončuje v nové dimenzi.

Postulát třetího tisíciletí bude znít: "Ani vlády svých zemí nesmí nerespektovat základní lidská práva občanů." A o tento postulát se v Kosovu válčí.

Co se stalo s českým kulturním majetkem, ukradeným za války nacisty

© Archeo & Art Studio

PhDr. Ladislav Čepička

1. Movité kulturní památky na území Čech a Moravy v období II. světové války

Zabráním prostoru Čech a Moravy a vznikem Protektorátu Boehmen und Maehren vznikla zcela nová situace v oblasti památkové péče a kulturního dědictví. Na jedné straně pokračoval ve své činnosti tehdejší Státní památkov› úřad, na straně druhé byly zřizovány okupační mocí německé instituce, které měly za úkol mapovat a případně soustřeďovat umělecké a historické památky, a to jak pro využití v protektorátu, jehož území bylo považováno za historicky přirozen› říšský prostor, tak pro obohacení různých říšských institucí muzejního a galerijního charakteru.

Kromě těchto "oficiálních" kanálů mizely památky z našeho území prostřednictvím různých dalších aktivit, které byly zaměřeny na bývalé státní i soukromé sbírky, z nichž asi nejvíce byly postiženy objekty mnoha šlechtických rodin, jejichž majetek byl postaven pod nucenou správu okupační moci. V tomto směru byla zřejmě nejrozsáhlejší činnost gestapa, které běžně zabavovalo majetek vyslýchaných a vězněných osob, a masové zabavování židovského majetku. Připočteme-li k těmto aktivitám též běžné obdarovávání nacistických pohlavárů uměleckými a historickými předměty a soukromou sběratelskou činnost mnoha důstojníků a úředníků okupační správy, je jasné, že plenění kulturního dědictví dosáhlo značných rozměrů.

O první akvizici kulturního dědictví z našeho území se zasloužil již 15. března 1939 sám Hitler, kterému byla "zabalena na cestu" řada vzácných tapiserií z Pražského hradu. Ačkoliv sám Vůdce ujišťoval, že všechny umělecké a historické památky v protektorátě zde i zůstanou, další loupeže měly pokračovat, na řadě byly další objekty. V prvním období bylo zabírání uměleckých a historických památek z našeho území zaměřeno na posílení pražských sbírek. Nacističtí pohlaváři byli toho mínění, že pražská umělecká díla by neměla být konfiskována. Po okupaci byla Praha pokládána za jedno z hlavních měst velkoněmecké říše, a tak její kulturní bohatství patřilo nyní hitlerovskému Německu.

Během okupace se systematickým vyhledáváním kulturního dědictví na našem území zabývaly zejména čtyři instituce: tzv. Heeresmuseum Prag, Einsatzstab Rinnebach, Sammlung F. J. Rehse a zmocněnci tzv. Sonderauftrag Linz. Dostupné archivní prameny jsou však velice skoupé k činnosti těchto organizací. Nejlépe zůstala zdokumentována činnost Heeresmusea, a to díky tomu, že torzo jeho archivu se uchovalo ve Vojenském historickém muzeu.

Heeresmuseum Prag

Po okupaci českých zemí byly československé vojenské vědecké a historické instituce zpočátku ponechány v relativním klidu. Postupnou likvidací čs. armády a jejích zařízení došlo i k likvidaci těchto ústavů. Dne 18. prosince 1939 byla při Wermachtbevollmaechtiger im Protektorat (Vojenský zplnomocněnec Protektorátu) zřízena tzv. Kriegswissenschaftliche Verbindungstelle - jakási odbočka vídeňského Válečného archivu. Do jejího čela byl postaven někdejší rakousko-uherský generál Pitreich, sídlila v bývalém Památníku Osvobození v Praze na Žižkově.

Jejím úkolem bylo soustředit a spravovat veškeré vojenské památky v protektorátu v oborech archivní, knihovní a muzejní správy a členila se na tři skupiny: Heeresarchiv, Heeresbuecherei a Heeresmuseum (Vojenské muzeum). Postupem času se však ukázalo, že všechny obory činnosti nelze zvládat z jednoho centra a bylo rozhodnuto budovat každou skupinu jako samostatnou složku.

Osamostatnění Heeresmusea se uskutečnilo na jaře roku 1940. Jeho majetkem se staly obě čs. vojenská muzea: Muzeum Památníku osvobození a Vojenské historické muzeum v pražské Invalidovně. Muzejních sbírek se v červnu 1940 ujal Dr. Jan Josef Morper (bývalý kurátor muzea v Bamberku, autor rozsáhlé monografie o černínském paláci v Praze), vedení muzea pak 26. července 1940 převzal pplk. Rudolf Polzer. Heeresmuseum Prag bylo podřízeno vedoucímu německých vojenských muzeí (Chef der Heeresmuseen) v Berlíně v hodnosti vyššího generála.

Ve druhé polovině roku 1941 se podařilo vedení Heeresmusea prosadit požadavek na získání Schwarzenberského muzea na Hradčanech, ve kterém sídlilo Technické muzeum; toto muzeum získalo jako náhradu za své prostory přízemní místnosti v Invalidovně. Heeresmuseum pak na Hradčanech sídlilo až do roku 1945 (ostatně Vojenské historické muzeum zde sídlí dodnes).

Heeresmuseum již od svého vzniku rozvíjelo ohromný sbírkotvorný program, který byl de facto zaměřen na konfiskaci či podobné získávání předmětů s vojenskou tematikou. Přitom sběrný program muzea se zaměřoval zejména na starší období dějin 16. - 19. století. činnost muzea byla zajišťována za přímé podpory a spolupráce s politickými a správními orgány (Landráty a Oberlandráty), které na místní úrovni zjišťovaly pro potřeby centra uložení a obsah muzejních i soukromých sbírek. Do Prahy byl přesunován veškerý "nesporný majetek vojenské správy". Vzhledem k tomu, že se říšská vojenská správa považovala za právního nástupce nejen čs. armády, ale i bývalé armády rakousko-uherské, byly vznášeny nároky i na předměty bývalých rakousko-uherských pluků, které byly ve velké míře po roce 1918 ukládány do různých místních a regionálních muzeí. V případech, kdy nebylo možno historický materiál získat do vlastnictví, byly vynucovány zápůjčky tohoto materiálu jako depozit muzea.

Z dostupných pramenů vysvítá, že již na podzim roku 1940, kdy vrcholila první vlna akviziční kampaně, unikalo další množství materiálu z našeho území kanály gestapa. Dokládá to zvláštní přípis velitele muzea úřadu říšského protektora, ve kterém poukazuje na libovůli vedoucích kriminálních úředníků, díky níž je zabavený majetek zatčených osob, zejména staré zbraně, obrazy, knihy a archiválie, odesílán do X
íše a do Rakouska a tak uniká evidenčnímu podchycení.

V roce 1941, v období německých válečných úspěchů, se Heeresmuseum zaměřilo na další okruh objektů, odkud měly být získávány sbírkové předměty. Skupina znalců začala objíždět zámecké, církevní, muzejní i soukromé sbírky. Jejich vyhledávací činnost byla v této době soustředěna zejména na známé vojensko-historické památky uměleckého charakteru na zámcích a v muzeích. Z těchto sbírek byly vybrány nejvzácnější exponáty pro muzeum a s jejich majiteli (ve velké většině případů vnucení správci) sepsány smlouvy o trvalé zápůjčce. Tak bylo v roce 1941 přemístěno kromě jiných předmětů do Heeresmusea např. 3.280 sbírkových kusů z Konopiště, 363 z Roudnice, 45 z Chropyně, 684 ze Zbiroha, 102 z Opočna, 36 z paláce Maltézských rytířů v Praze, polní oltář prince Evžena Savojského s mnoha součástmi stříbrného a zlaceného bohoslužebného náčiní a mešních rouch z muzea v Pardubicích a řada jiných předmětů.

Jiný přístup zachovávalo vedení Heeresmusea k předmětům z bývalého Památníku Osvobození. Většina obrazů byla nabídnuta posádkovým rozkazem k trvalému zapůjčení a tak mnoho originálů prvorepublikových výtvarníků putovalo do kanceláří, ubytoven, důstojnických klubů i soukromých bytů. Mnoho obrazů bylo předáno darem různým osobám. Kovové předměty - ceny z různých závodů byly předány Hitlerjugend a Kuratoriu, jiné zase věnovány na říšskou sbírku kovů. Na druhé straně je možno ve zbytcích dokumentů bývalého Heeresmusea nalézt mnoho záznamů o starožitných zbraních, historických knihách a různých předmětech předaných muzeu gestapem.

Aktivní činnost Heeresmusea Prag byla paradoxně ukončena tři dny před plánovaným slavnostním otevřením, stanoveným na 3. června 1944. V poslední květnový den přišel rozkaz z Hitlerova hlavního stanu ke zrušení této instituce. Příčinu tohoto nařízení je nutno spatřovat v neochotě vedení muzea spolupracovat s dr. Rupprechtem z Vídně při výběru exponátů pro Sonderauftrag Linz (viz dále).

Po svém zrušení zůstalo muzeum zavřeno, čas od času byl palácem proveden některý z nacistických hodnostářů. S jeho likvidací se nepospíchalo, protože nebyla vyřešena otázka co s veškerým inventářem. Zprvu se zamýšlelo vrátit všechna depozita na původní místa, zejména do zámeckých sbírek. Ostatní muzejní předměty měly být odevzdány do vídeňského Heeresmusea. Tomu však bránily transportní překážky. Podle přesných výpočtů bylo zjištěno, že k převozu železnicí by bylo zapotřebí asi 200 vagůnů, což reprezentovalo v roce 1944 asi 5 - 7 nákladních vlaků. K tomu přistupovaly problémy spojené s výrobou transportních beden a nesnáze při získávání dostatečného množství dřevité vlny k zabalení exponátů. Proto byl tento záměr hospodářskými úřady branné moci zamítnut jako nesplnitelný. Za zhoršující se transportní a materiální situace bylo rozhodnuto, že nejbezpečnější bude ponechat sbírky prozatím v Praze, a to i z toho důvodu, že město nebylo bombardováno spojeneckým letectvem.

Přesto byly již na sklonku roku 1944 zajišťovány úkryty (Ausweichstellen), kde by mohly být uschovány předměty značné materiální a umělecké hodnoty. Pro Heeresmuseum byly určeny zámky Zbraslav a Doksany u Terezína na území protektorátu, v X
íši pak klášter Banz u Bamberku a zámek Dorfchemnitz u Dippoldiswalde (u Drážďan).

Einsatzstab Rinnebach

Další organizací, do jejíž pracovní a organizační náplně spadala "péče" o kulturní dědictví na území protektorátu, byla tzv. Einsatzstab Rinnebach. Bohužel, k její činnosti nemáme dnes zatím mnoho poznatků. Již z názvu je však možno klást určité paralely mezi tuto skupinu vedenou kapitánem Rinnebachem a Einsatzstab Rosenberg, který operoval pod vedením říšského vedoucího NSDAP Alfreda Rosenberga od léta roku 1940 na obsazených územích Belgie, Holandska a Francie, a jehož úkolem bylo vyhledávání a soupis uměleckých a historických předmětů určených pro Říši.

Na jaře roku 1941 rozšířila Rosenbergova organizace svou činnost, omezenou zpočátku na obsazená území západní Evropy, též na Východ. Rosenberg vytvořil v těchto oblastech další Einsatzstaby, vedené jednotlivými vedoucími. Šéfem všech Einsatzstabů a štábním vedoucím v ústředí svého Einsatzstabu jmenoval Gerharda Utikala, dosavadního vedoucího říšských služeben. Ke spolupracovníkům Rosenbergovy organizace patřili političtí vedoucí nacistické strany a různí odborníci. Nosili hnědou uniformu, která je odlišovala jako jednotku se zvláštním posláním. Přitom byli příslušníci těchto štábů vojenskou formací. Byli přímo podřízeni vojenským generálům, kteří měli nejvyšší velitelskou pravomoc v okupovaných zemích.

Dne 1. května 1941 vydal říšský maršál a předseda ministerské rady pro říšskou obranu Hermann Goering rozkaz k činnosti akčních štábů: "Přivítal jsem rozhodnutí říšského vedoucího Rosenberga zřídit na všech obsazených územích akční štáby, které mají za úkol zajistit a dopravit do Německa všechen vědecký materiál a kulturní statky z dotyčných oblastí. Všechny stranické, státní a vojenské služebny se vyzývají, aby poskytly všechnu možnou podporu a pomoc a vyhověly nárokům ..."

O rok později 1. března 1942 vydává Hitler zvláštní výnos, ve kterém mj. praví: "... proto jsem pověřil říšského vedoucího A. Rosenberga ... aby plnil úlohu ... prozkoumat knihovny, archívy, lůže a ostatní ideová a kulturní zařízení všeho druhu podle příslušného materiálu, a dát je zabavit ... ve prospěch pozdější vědecké práce. Stejnému řízení podléhají kulturní statky z židovského držení či vlastnictví a statky u kterých nemůže být prokázán nezávadný původ ..." - tedy i majetek v nucené správě.

Náš Einsatzstab Rinnebach byl zařazen u úřadu říšského protektora v Praze. Že tato skupina zastávala význačné postavení v rámci státní organizace při vyhledávání a soupisu uměleckých památek na našem území svědčí dopis šéfa kanceláře říšského kancléře a říšského ministra dr. Lammerse z 12. června 1943, kterým se skupině prostřednictvím říšského protektora v Praze oznamuje, že "si Vůdce přeje, aby se o zabavených a vyvlastněných uměleckých sbírkách obrazů, knih, nábytku, koberců, drahých kamenů, zbraní, mincí a medailí nerozhodovalo, dokud nebude mít Vůdce příležitost o nich rozhodnout sám".

Jak vysvítá z torzovitých dokumentů, uchovaných v bývalém archivu Heeresmusea, tato skupina předávala některé, pro svoje záměry nepotřebné sbírkové předměty, pražskému muzeu.

Zcela bezpečně tato organizace pracovala na našem území v období říjen 1941 - červen 1943. Ze zachovaných dokumentů je jasné, že operovala především v objektech šlechtických a židovských sídel, v Čechách i na Moravě, které byly pod nucenou správou. Doklady k její činnosti jsou ze zámků: Bezděkov, Bučovice, častolovice, Dobříš, Dymokury, Habrovany, Holešov, Hořín, Chlumec nad Cidlinou, Jaroměřice, Konopiště, Kostelec nad Orlicí, Kroměříž, Kunštát, Liběchovice, Mělník, Opočno, Orlík, Oslavany, Rájec - Jestřebí, Roudnice, Rychnov nad Kněžnou, Telč, Troubsko, Zásmuky, Zbiroh, Zelená Hora, Žďár nad Sázavou.

Ve svém hlášení pro SS-Obersturmbannfuehrera Fischera z 1. června 1943 kapitán Rinnebach oznamuje ukončení první části soupisu na zámcích na našem území. V závěru své zprávy pak udává, že "na zámku Zbraslav je zřízen velký depozitář pro přijetí muzeálních cenností z českých a moravských zámeckých sídel a již jedna velká část těchto kulturních pokladů z českomoravského prostoru (Konopiště a další) zde byla umístěna".

V dalším hlášení o činnosti z 16. června 1943 se udává, že "již asi 3.500 obrazů, miniatur, plastik, mědirytin, nábytku, zhruba 1.000 zbraní, knihovny a archivy byly předány Zemské galerii a dalším institucím". Zde je také zmínka o asi 85 obrazech, gobelínů a grafikách (Duerer, Rembrandt, Breughel, van Dyk, Lucas Granach, Paolo Veronese, Pettenkofer, Moritz von Schwindt, Spitzweg, Waldmueller a mnoho dalších) ze zámků Oslavany a Habrovany, které byly převezeny firmou Karl Herzig do galerie sv. Lukáše ve Vídni. V závěru zprávy je oznámení, že ještě čeká na inventarizaci cca 50 objektů.

Sammlung F. J. Rehse

Sammlung F. J. Rehse. Archiv fuer Zeitgeschichte und Publizistik (Sbírka F. J. Rehse. Archiv pro současné dějiny a publicistiku) byl název oddělení říšského vedení Nacionálně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) v Mnichově. V jeho čele působil právě F. J. Rehse. Toto oddělení usilovalo o získání předmětů z českých legionářských muzeí.

Na území protektorátu operoval v roce 1941 Rehsův spolupracovník J. Gresser, který obdržel od správce zabaveného majetku legionářských organizací (Der Treuhaender fuer das beschlagnamhte Vermoegen der Legionaers-Organisationen) SS Obersturmbannfuehrera Dr. Eilerse (jeho kancelář sídlila v Praze XIX., Saská ulice č. 44) povolení k vybrání (ausraeumen!) všech legionářských muzeí na území protektorátu a převozu těchto exponátů do Mnichova. Tato muzea již byla zapečetěna a klíče byly většinou uloženy na úřadovnách místního gestapa.

Zabrání sbírkového materiálu tak dostalo celkem jednotvárný průběh. Po otevření muzea gestapem většinou čeští dělníci zabalili veškeré vybavení do beden, které byly odeslány po železnici do Mnichova. Během krátké doby byly takto vybrány muzea v Olomouci, Kroměříži, Brně, Prostějově a zřejmě i v dalších místech. V Plzni bylo z muzea kromě legionářských věcí odvezeno i přes sto kusů historických malovaných terčů z majetku měšťanského střeleckého sboru, stejně tak z muzea v Hradci Králové byly odvezeny i další historické památky.

Činnost tohoto mnichovského oddělení byla zřejmě soukromým podnikem NSDAP, protože oficiální státní správě protektorátu, zejména vojenskému zplnomocněnci, nebylo o tomto způsobu zabírání historických a vojenských památek nic známo. Na činnost J. Gressera přišel náhodou během služební cesty do Mnichova válečný správní rada Dr. Morper z Heeresmusea Prag, když ze svého zájmu navštívil Rehseho sbírky v mnichovské Residenci a objevil tam několik legionářských a rakousko-uherských praporů z našeho území.

Pátráním po okolnostech, jak se tyto předměty dostaly do sbírek NSDAP, zjistil další souvislosti a po svém návratu do Prahy učinil hlášení svým nadřízeným vojenským instancím. Vojenský zplnomocněnec protektorátu pak zakročil u vrchního velitelství branné moci (OKW) v tom smyslu, aby byly věci do protektorátu vráceny zpět. Jak bylo dále postupováno, a zda bylo něco vráceno během okupace, není z dostupných archivních materiálů jasné.

Sonderauftrag Linz

Hitlerovo muzeum v Linci, tzv. Sonderauftrag (Zvláštní příkaz) Linz či Fuehrerbau byl megalomanský projekt samotného Vůdce, kterým chtěl obohatit své rodné město. Jeho cílem bylo vybudovat jedinečnou sbírku kulturních a historických předmětů, shromáždit ty nejlepší exempláře evropského umění, které byly zprvu v Říši, později na okupovaných územích, k dispozici. Výběrem exponátů pověřil své odborné poradce, jejichž činnost koordinoval říšský vedoucí Martin Bormann.

Prvním pověřencem pro linecké muzeum, a to pro výběr obrazů a soch, byl ředitel drážďanské galerie dr. Posse, po jeho smrti jej v roce 1942 vystřídal prof. dr. Voss, který se stal zároveň nástupcem na postu ředitele galerie. Další pověřenci - vůdcovi odborní poradci byli jmenováni během války, tak, jak rostla potřeba přebrat ohromné bohatství naloupené v celé Evropě. Pro umělecky cenné zbraně a umělecké řemeslo to byl prof. dr. Rupprecht, ředitel sbírky zbraní Uměleckohistorického muzea ve Vídni, pro mince a medaile ředitel téhož muzea dr. Dworschak a pro knihy a archiválie dr. Wolfshardt z rakouského Grundlsee.

Na našem území vybral dr. Posse pro fuehrerovo muzeum deskové obrazy mistra Vyšebrodského cyklu a Závišův kříž z majetku kláštera ve Vyšším dvoře a obrazy z roudnické Lobkowiczké sbírky; dr. Dworschak pak odvezl sbírku mincí ze zámku ve Zbirohu.

Samostatnou kapitolu tvoří činnost prof. Rupprechta, kterou je možno blíže vysledovat opět díky materiálům Heeresmusea Prag. Rupprecht se objevuje v Praze někdy na podzim roku 1943, krátce po té, kdy zvláštní výnos říšského ministra vnitra oznamuje všem zemským vládám říšského území - tedy i státnímu ministrovi v Čechách a na Moravě, že právo dispozice se zabranými uměleckými sbírkami, vyhražené Vůdci, se vztahuje i na sbírky historických zbraní všeho druhu, včetně všech písemných publikací (knihy, archiválie apod.), které se týkají uvedené problematiky. Zplnomocněncem ve věcech příprav pro rozhodovaní o těchto sbírkách ustanovil Vůdce prof. Rupprechta.

Rupprecht se v Praze vykazuje Hitlerovou plnou mocí a začíná se zajímat o vyjímečné kusy z českých sbírek. V centru jeho pozornosti stojí zejména zámecké sbírky z Konopiště, Roudnice, Opočna a Hluboké, jejichž některé součásti byly uloženy jako depozita v pražském Heeresmuseu. Začátkem roku 1944 pak posílá do Prahy svého spolupracovníka dr. Schedelmanna k doplnění svého fotografického archivu, snímky prováděla firma Štenc.

Rupprecht během své návštěvy v březnu 1944 navštívil státního ministra K. H. Franka, s kterým hovořil o svém pověření a o získání předmětů pro linecké muzeum. Nutno přiznat, že K. H. Frank i říšský protektor a jejich umělečtí a historičtí poradci, ale zejména pracovníci Heeresmusea, důsledně odmítali každý pokus o snahu odvézt sbírky mimo území protektorátu. Opírali se přitom o starý příslib, že všechny umělecké a historické předměty zůstanou v protektorátu.

Po odjezdu prof. Rupprechta informoval o jeho úmyslu a přání získat inventáře převezených sbírek vrchní rada pražského německého ministerstva školství dr. Booth plukovníka Polzera, ředitele Heeresmusea a poradil mu, aby celý případ hlásil ihned svému nadřízenému. Polzer ihned hlásil celou věc do Vídně svému šéfovi generálu Brandovi, veliteli německých vojenských muzeí a prohlásil, že žádné inventáře nevydá. Kromě jiného píše: "....a protože lze míti za to, že prof. Rupprecht při nejbližší příležitosti celou věc Vůdci jednostranně vylíčí, prosím Vás naléhavě, vhodným zákrokem znemožniti úmysly tohoto pána".

Jak generál Brand zakročil, se již nedá zjistit; skutečnost ukazuje, že pozice prof. Rupprechta nebyla nijak otřesena a celá akce měla opačný dopad: plk. Polzer odešel do výslužby a pražské Heeresmuseum bylo bezprostředně před svým otevřením na přímý rozkaz Hitlera zrušeno.

Prof. Rupprecht poté obdržel požadované inventáře, fotografoval a prohlížel sbírky a připravoval jejich odsun. Pro svou akci získal podporu velitele branné moci maršála Keitela a Hitlerova prvního sekretáře, říšského vedoucího Bormanna. Oba společně nařídili 25. září 1944 - Keitel generálu Brandovi a Bormann K. H. Frankovi, že si Vůdce přeje, aby všechny muzeální předměty, které byly jako depozita z různých protektorátních sbírek přenechány pražskému Heeresmuseu, byly bez průtahů odevzdány prof. Rupprechtovi.

Koncem října téhož roku přijel Rupprecht do Prahy, aby osobně dohlížel na balení a odsun vybraného materiálu. Do konce listopadu odvezl z protektorátu přes 1.000 kusů vzácných zbraní, zbroje a militárií.

Tento stručný rozbor situace na poli kulturního dědictví v období druhé světové války zatím neobsahuje a ani nemůže, vzhledem k současnému stavu studia pramenů, přesný popis všech aktivit, vedoucích ke konfiskaci, soustřeďování a odvozu movitých kulturních památek z našeho území, respektive bývalého Protektorátu Boehmen und Maehren, během války. Osvětluje však v dostatečné míře principy a mechanismy, jakými se ubírala nacistická mašinérie. Zcela nedotčena zůstává problematika movitého kulturního dědictví na území, které bylo odstoupeno Německu po mnichovském diktátu na podzim roku 1938, tj. prostor tzv. bývalých Sudet. Domnívám se, že i zde bude možno i dnes dojít k nejednomu překvapivému zjištění.

2. Poválečná restituce

Krátce po skončení války bylo zahájeno pátrání po ztracených a zavlečených předmětech z doby okupace. Relativně nejúplnější zprávy bylo prozatím možno čerpat z pramenů uložených ve Vojenském historickém archivu v Praze.

Koncem června 1945 byla vytvořena repatriační (restituční) komise složená ze zástupců ministerstva zahraničních vztahů, obrany a školství a osvěty. Je možno říci, že každá z těchto institucí si vedla téměř samostatně při zpracovávání soupisů ztracených věcí a jejich následném vyhledávání.

První praktické kroky v restituci našeho kulturního majetku provedlo MNO - Hlavní štáb, ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem - Vojenským muzeem (pplk. Vrečko) a Oddělením pro styk se spojeneckými armádami (kpt. Suk). První restituční mise ve složení Vrečko - Suk odjela do americké okupační zóny 21. září 1945. Výsledkem její cesty byla restituce historických zbraní z kláštera v Banz a devíti obrazů mistra Vyšebrodského cyklu z Mnichova, které byly přivezeny do Prahy 13. října. Největší devizou první cesty však bylo navázání kontaktů s americkými okupačními úřady.

Během druhé cesty zmíněné dvojice v listopadu 1945, jejímž účelem bylo jednání s americkými orgány o vypracování "Plánu praktického provedení restituce kulturního materiálu československého", se též jednalo o vyslání zástupce české vlády při americkém velitelství. Na základě této dohody a následné žádosti amerických orgánů o vyslání našich zástupců byla vyslána 17. ledna 1946 pětičlenná mise ministerstva zahraničních věcí, které se zúčastnil i Dr. Winkler z ministerstva školství (historik umění) a kpt. Suk. Tato cesta znamenala počátek činnosti československé mise pro restituci do ČSR, jejímž úkolem bylo shromažďovat informace o zavlečených předmětech na území Německa a vyžadovat repatriační doklady od příslušných institucí doma, nezbytných pro vydání nalezených věcí. Tato mise úzce spolupracovala s americkou MFA&A (Monuments, Fine Arts and Archives Section), která byla součástí americké rozvědky

Restituční činnost Vrečkovy skupiny pokračovala i v roce 1946. V květnu přivezl pplk. Vrečko do Prahy vyšebrodský Závišův kříž a části konopišťských sbírek: renesanční zbraně a zbroje, gobelíny, obrazy, celkem 42 velkých beden. 14 těchto beden bylo nalezeno v solných dolech v Alt-Ausee, 28 v Salzburku. V červenci pak Vrečkova skupina dopravila z Vídně do Prahy 22 beden a 17 balíků dalších předmětů z konopišťské sbírky.

Tolik nejvýznamnější restituční počiny krátce po skončení války. Je jisté, že se do republiky vrátily i jiné pohřešované předměty. Jejich přesný soupis by však měl být výsledkem další badatelské práce v blízké budoucnosti.

3. Současný stav problematiky

Osudy ztraceného kulturního dědictví během druhé světové války a otázky s tím spojené stále nepozbyly své aktuálnosti. Polistopadové změny v naší republice umožnily mnohem dokonalejší tok informací ze zahraničí, týkající se těchto problémů. Před rokem 1989 byla práce v tomto oboru výsostnou doménou pouze ministerstva vnitra, potažmo snad několika úředníků ministerstva zahraničních věcí.

Padesáté výročí konce druhé světové války, které si připomínal celý svět ve změněné mezinárodně politické situaci, zejména díky radikálním změnám ve střední a východní Evropě celou otázku ještě více zaktualizovalo. Zpřístupnění archivů dnes umožňuje mnohem detailnější studium celé problematiky, než tomu bylo např. koncem čtyřicátých let, v období sílící studené války.

Články v našem i zahraničním tisku neustále připomínají nedořešené či jen napovězené problémy. V nich se hovoří zejména o problematice židovského majetku a o skrýších dokumentů, cenností a uměleckých předmětů. Stranou pozornosti nezůstávají ani otázky restituce uměleckých předmětů. Namátkou snad jen několik témat z poslední doby: židovské zlato ve švýcarských bankách, osudy židovského majetku v Čechách a na Moravě, navrácení tzv. trojského pokladu z bývalé SSSR do Německa, Štěchovický poklad.

Také u nás je dodnes postrádána řada uměleckých a historických předmětů, ztracených během války. Výzkum ministerstva kultury v roce 1994 v českých kulturních institucích, zaměřený na ztracená umělecká díla, zjistil téměř 10.000 objektů kulturní hodnoty zmizelých během války (podle článku P. Jiráska v časopise Spoils of War, č. 1., z 19. 12. 1995). Dodnes například nebyly vypátrány historické památky Karlovy university, postrádáme 18 beden s historickými předměty, které byly ke konci války vypraveny do Dippoldiswalde, neznámý je osud pracovny Adolfa Hitlera ukrytý na konci války v klášteře ve Vyšším Brodě, Národní galerii dosud chybí řada obrazů, Státní knihovně mnoho knih, řadě soukromých sběratelů jejich sbírky.

Stranou pozornosti nezůstávají ani restituce uměleckých předmětů. V roce 1994 byl vrácen zpět do Německa ze soukromé sbírky tzv. Quedlinburský poklad na základě rozhodnutí amerických soudů, které je považováno za mezinárodní precedens. Autor těchto řádků vlastní nezvratné důkazy o tom, že minimálně jedno cenné renesanční italské dílo, uloupené nacisty během války z Konopiště se nachází v jedné americké sbírce.

Otázkou zůstává i možnost nového prohledání známých skrýší. Tak např. v minulém roce byly v okolí zámku Moritzburg nedaleko Drážďan nalezeny tři bedny zlatých a stříbrných předmětů z majetku bývalé saské královské rodiny Wettinů; sovětská armáda přitom na stejném místě v roce 1947 vykopala třicet beden stříbra.

Na přelomu listopadu a prosince roku 1994 se v Brémách sešla mezinárodní konference k problematice dokumentace, archivního výzkumu a otázkám restituce kulturního dědictví zavlečeného během války, na které byli účastni zástupci zainteresovaných institucí z Belgie, Francie, Německa, Maďarska, Itálie, Holandska, Polska, Ukrajiny a USA. Výsledkem tohoto setkání, kromě výměny informací, bylo vydávání mezinárodního časopisu Spoils of War (Kořisti války), vycházejícího dvakrát ročně, který vydává Koordinační úřad pro návrat kulturního dědictví v Brémách. Tento časopis je jakýmsi současným celosvětovým fůrem pro sledovanou problematiku, které je v řadě států věnována veliká pozornost na mnoha institucionálních úrovních.

Poněkud odlišná situace je v české republice. Zejména je patrná absence určité institucionální roviny, v které by byly řešeny aktuální problémy a otázky a která by zabezpečovala výměnu informací na mezinárodní úrovni a koordinovala činnost zainteresovaných stran.

Jistá odlišnost je také výsledkem našeho historického vývoje. Většina odborníků, která se krátce po válce zabývala otázkami repatriace kulturního dědictví byla již v průběhu roku 1947 odsouvána ze svých míst a rok 1948 de facto tuto činnost zcela ukončil. Dalším faktorem, který komplikoval situaci, byla změna vlastnických vztahů u šlechtických, církevních a soukromých sbírek, z nichž zřejmě značná část se nestačila vrátit ke svým vlastníkům a již byla zabírána novou totalitou.

V současnosti se problematikou vyhledávání sbírek zavlečených Němci během války u nás podle dostupných zpráv zabývá na profesionální úrovni pouze několik osob, resp. institucí. Jedná se o Federaci židovských obcí, která připravuje soupis zabaveného židovského majetku, dále z ministerstva zahraničních věcí kulturní a tiskový tajemník Zastupitelského úřadu české republiky v Berlíně Jan Sechter, který se orientuje zejména na problematiku památek Karlovy univerzity, podle některých informací též Dr. Helena Krejčová z Ústavu soudobých dějin a autor této zprávy. Zejména spolupráce mezi J. Sechterem a L. Čepičkou se zdá přinášet zajímavé výsledky. Pan Sechter v nedávné době odevzdal svoji zprávu o zavlečených předmětech ministerstvu zahraničních věcí.

4. Prameny ke sledované problematice

Domnívám se, že pramenná základna k celé věci je poměrně široká a její studium může přinést řadu překvapení. Okruh pramenů je možno v zásadě rozdělit do několika oblastí.

Pro poznání činnosti nacistických orgánů během války bude zřejmě nutné provést v první řadě archivní výzkum zejména v pobočce Bundesarchivu v Berlíně - Zehlendorfu ve fondech NS 30 "Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg" a NS 8 "Kanzlei Rosenberg", případně v Militšrarchivu ve Freiburgu, z domácích institucí pak v Archivu ministerstva vnitra, fond bývalého Archivního studijního ústavu a dokončit studium torza archivu Heeresmuseum Prag. Toto základní studium by měl doplnit výzkum v archivu Národní správy majetkových podstat, pro kterou byly po válce pořizovány seznamy ztracených věcí (zejména obrazů) během války, a archivu ministerstva financí, které vypracovávalo přehledné tabulky a diagramy hospodářských a kulturních ztrát způsobených za okupace.

Pro poznání činnosti restituční komise po okupaci považuji za nezbytné studium v archivu ministerstva zahraničních věcí, školství a osvěty a ministerstva obrany, doplněné studiem ve Vojenském historickém archivu.

Konečně pro detailní dokreslení mozaiky bude nutné provést výzkum v jednotlivých institucích, zasažených nacistickým plenem, či následným znárodňováním po roce 1945 a 1948 a provést komparaci získaných dat, které je možno porovnat se zápisy inventurní a separační komise zemského civilního soudu, prováděnými krátce po vzniku samostatné republiky na začátku dvacátých let při první pozemkové reformě.

5. Návrh doporučení k další činnosti

Jak vyplývá z předchozího textu, situace v oblasti ztracených kulturních památek během války je stále aktuální. Vzhledem k tomu, že umělecké a historické předměty jsou označovány za kulturní paměť Země, jistě stojí za to pokračovat v krátkodobých, střednědobých i dlouhodobých aktivitách vedoucích k jejich objevení a znovuzískání.

Domnívám se, že v dlouhodobém horizontu by tyto aktivity měly zejména získat institucionální ráz. Vzhledem k tomu, že tato práce vyžaduje spolupráci mnoha orgánů a organizací, asi by nejvhodnějším řešením bylo vytvoření meziresortní komise, složené ze zástupců ministerstva kultury, zahraničních věcí a vnitra. Na práci této komise by se mohl též podílet zástupce Federace židovských obcí. Obsahovou a oborovou gesci této činnosti komise může zabezpečovat ministerstvo kultury, přístup k pramenům ministerstvo vnitra, MZV pak zahraniční a mezinárodně právní aspekty.

Smyslem činnosti této komise by měla být koordinace prací při analýze výsledků badatelské práce, zabezpečení studia pramenů v zahraničí, mezinárodní spolupráce s cizími institucemi zabývajícími se sledovanou problematikou a případná jednání o restituci kulturního dědictví.

Ve střednědobém plánu je nutno pokračovat v započatém archivním studiu a to zejména v archivech uvedených v bodě 4. této práce.

Krátkodobé úkoly pak vyplývají z výsledků archivního studia. V nejbližším období je možno ve spolupráci s odborem kulturního dědictví ministerstva kultury a Státním ústavem památkové péče provést komparaci archivních dokladů svědčících o zcizení kulturního dědictví během války se současným fyzickým stavem sbírek jednotlivých objektů.

Soukromé školy by se v prostředí vysokého zdanění dotovat měly

Jiří Němeček

Pan Krátký ve svém článku uvádí několik argumentů, proč se domnívá, že v liberálním prostředí by se soukromé školy dotovat neměly. Neuvědumuje si bohužel, že naše situace je zásadním způsobem odlišná.

V civilizovaném světě existují z hlediska našeho tématu dva typy státu: (omlouvám se za schematismus v zájmu stručnosti)

1) Liberální přístup (typicky USA): nízká míra zdanění tzn. i nízká míra přerozdělování. V důsledku stát přispívá na školství relativně málo. Požaduje-li někdo kvalitní vzdělání, musí si dost připlatit.

2) Paternalistický přístup (typicky stř. a sev. Evropa): vysoká míra zdanění i přerozdělování. Stát přispívá z daní na školství více. Vzdělání jedince tudíž může být definováno jako veřejný statek, a také se tak s ním nakládá - i kvalitní vzdělání je hrazeno ze státních peněz.

Bohužel - míněno z pohledu liberála - z historických a kulturních důvodů je Česku souzeno umístění důsledně v typu 2).

Abychom byli koherentní, přijměme tedy naše zařazení ad níže uved. varianta a) se všemi z toho vyplývajícími a logickými důsledky:

a) Variata "pes": Je li vzdělání ve veřejném (nikoliv jen v individuálním) zájmu, přispívejme tedy všem školám bez rozdílu dle stejných pravidel (v ideálním případě stanovme příspěvky na základě kvality školy a míry veřejného zájmu na daném oboru studia). Je-li někdo ochoten dobrovolně přispívat na veřejný statek nad povinnou míru (tj. stanovenou daň) tak ho za to nesankcionujme tím, že mu na druhé straně odepřeme státní příspěvek, na který by v jiném typu školy měl nárok.

b) Varianta "kočka": Nesouhlasíme-li se svým zařazením, snižme - prostřednictvím svých volených zástupců - daně (aspoň o 3/4) a na svůj individuální zájem (vzdělání) si pla»me všichni ze svého :-).

c) Varianta "kočkopes": Vybírejme vysoké daně, které stát přerozdělí vybraným školám, výhradně státním, bez ohledu na jejich efektivitu. Sice se v důsledku snížení konkurence zmenší tlak ma kvalitu škol, ale z těch špatných nám naštěstí nikdo nebude odcházet jinam a tak se naše sí» státních škol udrží a nebude vznikat sociální napětí.

K jednotlivým dalším argumentům článku pana Krátkého:

ad a)" ...v oblasti opravdu NESTATNIHO skolstvi je idealem škola, na jedne strane si volici svobodne organizaci a formu studia, a na druhe strane nezavisla na prispevcich ze statniho rozpoctu. Soucasny legislativni navrh Marese a Bartose je krokem smerem pryc od teto vize; krokem, ktery podle meho nazoru ve svych dusledcich tzv. nestatni skoly jeste vice ke státu pripoutava; demotivuje je od usilovani o vlastni ekonomickou sobestacnost. ..."

Bohužel návrh nestátní školy opravdu více připoutává. Ovšem je to menší zlo než kdyby sice byla nezávislá, ale měla by uživit jen ze školného, tak by např. v Praze muselo průměrné školné na průměrně vybaveném soukromém gymnáziu činit 40 až 50 tis. Kč. ročně. To by dnes znamenalo plošnou likvidaci soukromého školství.

ad b)" ...nevim, co by napr. branilo bezpecnostnim agenturam pozadovat od státu resp. obcí prispevek na vlastni cinnost, adekvatni dotacim státu pro Ceskou nebo mestskou policii (protoze i zajistovani bezpecnosti osob a majetku je verejnou sluzbou)."

Za prvé: Bezpečnostním agenturám to nežádají právě pro to, že jejich činost NENÍ obecně definována jako veřejná služba (definujeme-li jejich činnost jako ostrahu SOUKROMÉHO majetku).

Za druhé: Je-li ovšem jejich konkrétní činnost považována za prospěšnou z hlediska veřejného, jsou za svou práci z veřejných prostředků placeni. (Např. v hl. m. Praze hlídají soukromé bezpečnostní agentury kupř. obecní hřbitovy a rozhodně to nedělají zadarmo.) " ...Da se prece pouzit stejny argument: platim dane + stat z dani prispiva na verejnou dopravu =proc mam krome placeni dani jeste plne hradit nedotovany provoz sveho auta, kterym jezdim do prace?"

Myslím, že se jedná o trochu demagogické přirovnání, odpovím ve stejném duchu: to, že se do práce dopravuji v měkkém polstrovaném křesle a nikoliv na tvrdé, ale přesto stejně funkční laminátové sedačce v tramvaji, opravdu nelze považovat za veřejný zájem.

ad c)"... v dnesni situaci, kdy resort skolstvi ma tak hluboko do kapsy, znamena navrh dalsi snizeni rozpoctu na verejne skolstvi, dalsi odchody ucitelu, dalsi snizeni kvality verejneho skolstvi." Ano, návrh v důsledku znamená opravdu snížení kvality některých státních škol, ale jen těch již dnes opravdu nejhorších. Ty dobré (a ani ty průměrné, vzhledem ke kapacitě existujících soukromých škol) se rozhodně nemají čeho obávat.

ad d) "...Navrh znamena naopak znevyhodneni statnich skol v teto konkurenci.Rovna konkurence by totiz v pripade stejnych dotaci od státu znamenala i stejne pravo na vybirani prispevku od rodicu, coz je zase v rozporu s vyse zminenou listinou lidskych prav a svobod.

Ano, státní školy jsou z tohoto hlediska konkurenčně znevýhodněny. Z druhé strany se to však jeví zase jako výhoda, protože (stejně jako v lékárně) si většina zvolí radši to co je zdarma.

Jiří Němeček

Rasová otázka

Neuvěřitelně hloupé poznámky Jana Čulíka a jeho cenzura v BL

Petr Sedláček

Vazeny pane Culiku,

nemohl byste si odpustit nektere neuveritelne hloupe poznamky na konci clanku, ktere maji hlavu a patu (ty clanky), ale po vasi pridane poznamce se ctenari zvedne zaludek.

Silne pripominate pana mluvciho p.p. V.H. verneho Spacka.

Jeho hloupost jiz byla zminena ve Vasem ctenem casopise.

Zkuste nebyt nejchytrejsi ze vsech.

Chtel jsem vam napsat na anketu o vrazdeni v Jugoslavii, ale nejen zpusob kladeni otazek, ale i predstava Vasich poznamek me odradila.

Drzost s jakou jste odpovedel na reakci pravoslavne cirkve byla udivujici.

Kdo je Ms. Dana Cihelkova na GS ACR?

Uklizecka, obcanska pracovnice, nacelnice skladu, velitelka zenske cety nebo snad valecna manzelka nektereho z vyssich dustojniku povysena do hodnosti?

To byl tedy argument !!! - prectete si jeji clanek, tam je vse vysvetleno a ani sluvko omluvy z vasi strany za neseriozni informaci?

Jste pomerne mlady clovek a mohl jste tak maximalne zazit valku o Malviny (nebo snad Falklandy?).

Zrejme plati pravidlo, ze kazda generace si chce zazit svoji valku. Udajne zoceluje muze. Budiz vam tedy doprana, pripadne vasim detem.

(Moje predky zabily americke bomby hozene omylem na ctvrt rodinnych domku. Bylo poledne, bezmracne pocasi a na brnenskou zbrojovku vzdalenou dva kilometry nepadla ani jedna.)

Tento konflikt, ktery tak vehementne podporujete neskonci. Britove si take pestovali Hitlera pro jeho Drank nach Osten. Nakonec meli stesti. Pri pristi valce jihu proti severu jej mit nemusi. To az se chude, prevazne islamske zeme sjednoti (Rusko take byval kolos na hlinenych nohou, ne?)

Srdecne zdravi

Ing. Petr Sedlacek, soukromnik, Brno-Bystrc, CR.

P.S.

BTW. KOncentracni tabory nevymyslel HITLER ANI sTALIN, ALE BRITOVE V BURSKE VALCE, KDE INTERNOVALI ZENY A DETi (zmackl jsem omylem CAPsLock) a vrazdili je rozdrcenym sklem v potrave.

Napoleon prinesl svobodu Spanelum, kde vladla inkvizice, ale ti o ni z jeho rukou nestali. Proti partyzanum nasel jedinou taktiku vypalovani vesnic a vrazdeni rukojmi. (Je regulerni zastrelit rukojmi ve valce?) Tam zacla jeho porazka. Ucte se z dejin.

(Kontrolni otazka? Byl Napoleon valecny zlocinec, nebo genialni siritel idei obcanske spolecnosti? Jak ovsem jinak nez mecem. Prohral tri bitvy (nekdy se uvadi 4) a presto ho Britove otravili arsenem.

Zajimaji Vas take dejiny Irska? Tam nebyla genocida? Po dvoustech letech to neskoncilo.

JInak hodnotim kladne, ze uverejnujete i opacne clanky, nez odpovida vasemu jestrabimu presvedceni, ale podle ohlasu na jinych mistech internetu, delate take predbeznou cenzuru. Jsou to ale vase noviny, je to vase pravo, nechapu vsak proc se strefujete do druhych, co delaji totez v opacnem gardu.

P.S.S. V priloze vam posilam clanek z NP k ceskemu rasizmu na Morave. To misto dobre znam (je v podchodu u hlavniho nadrazi) a lze se mu jen obtizne vyhnout. Ale pokud se nebranite, jste jen okraden ne zbit.

22.05.1999

Zkušenosti Kanaďanů s Romy mohou být různé

K otázce soužití se vrací Lubomír Koutný.

Zaslal Petr Sedláček.

Po listopadu 89 se u nás objevili první američtí lektoři angličtiny. Toho opravdu prvního, co učil v Královopolské strojírně - mladého hocha zajímaly hlavně slečny, basket a dobré pití. Měl již jisté zkušenosti s Romy a nepokrytě říkal, že před skinem si peněženku chránit nemusí.

Pak ho vystřídal starší seriozní Mr. Webster z Kandy. Jeho výuka spočívala v DIPHONS. Měl svoji metodu výuky a tvrdil, že umíte li správně přečíst dvojhlásky, pak musíte také správně přečíst i pro vás nový anglický text. On tomu věřil a nás to tak učil. Již první hodinu nám vysvětlil, že k nám do Československa ho posílá kanadská organizace EDUCATION FOR DEMOCRACY. Také jsme se dozvěděli, že my Češi jsme rasisté, že špatně zacházíme s romskou menšinou a nemáme dobrý vztah k Němcům. Mr. Webster byl gentleman vybraného chování (moji kolegové tvrdili, že je potomkem známého britského šlechtického rodu), vysoký asi 190 cm a vážící hodně přes 100kg. Byl nadšeným obdivovatelem folklóru a proto jsme jej zavezli do Vlčnova na Jízdu králů. Jeho nadšení neznalo mezí, asi také proto si u nás prodloužil pobyt o další rok. To neměl dělat.

Co čert nechtěl, jedno odpoledne šel svou oblíbenou trasu z Náměstí Svobody po České a tam mu cestu přehradila skupina Romů, bavících se svým svérázným způsobem. Našinec má své zkušenosti a raději je z dálky obejde. Mr. Webster vědom si svého poslání a kdo jej vyslal, promluvil k tomuto etniku anglicky něco v tom smyslu, že by se měli chovat slušně a nedělat si ostudu. Bohužel našel se jeden z Romů, co uměl trochu anglicky a tak se milí naši snědí spoluobčané s Mr. Webstrem pustili do diskuse. Jim nestačilo, že ho ošklivě ztloukli, ale když padl na zem tak do něj kopali a zlomili mu nějaké žebro. Mr. Webster z Kandy vyslaný organizací EDUCATION FOR DEMOCRACY to bral jako nedorozumění, asi dobře nerozuměli jeho angličtině.

Za rok si Mr. Webster pozval na Jízdu Králů pozval svou stařičkou maminku. Oba byli nadšeni z krásného přijetí u nových přátel na Slovácku. Den na to Mr. Webster prováděl maminku Brnem a prakticky na stejném místě potkal opět skupinu Romů, dělajících tam hrozný binec. Maminka se ptala, co je to proboha za lidi a proč je někdo neumravní ? Mr. Webster vědom si svého poslání, své výšky a váhy hodně přes metrák, avšak nepoučen předchozí zkušeností, vyšel mamince vztříc a velmi slušně Romy požádal, aby se uklidnili a nechali ho s maminkou projít. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Mr. Webster byl před očima své maminky hrozným způsobem zmlácen a opět na zemi dokopán. Mimo nalomená žebra také přišel o nějaké zuby. Až tato zkušenost a naléhání maminky ho přinutily změnit svůj názor. Na naší poslední společné lekci angličtiny přišel plný hrozných modřin v obličeji. Oznámil, že druhý den odlétá zpět do Kanady. Poslední lekce měla zcela nový program : "Země, národnosti a jazyky". Po té, co jsme si objasnili čtyři oficiální jazyky, kterými se mluví ve Švýcarsku a že v Nizozemí je DUTCH, tak on sám zřejmě netrpělivý přešel na problém Československa. Vyvolal mne a ptal se, co u nás žijí za lidé a jakými jazyky mluví. Řekl jsem tedy, že u nás žijí Češi a Moravané mluvící česky, Slováci, mluvíci slovensky, Romové.... Nenechal mne domluvit. Resolutně prohlásil: "Pamatujte si, že v Československu žijí pouze dva národy Češi a Slováci. Ostatní to nejsou lidi, to jsou prasata. Sám jsem si to musel prožít, abych to pochopil !" Inu Mr. Webster z Kandy vyslaný organizací EDUCATION FOR DEMOCRACY má také právo změnit svůj názor, zvláště, když ty argumenty byly tak pádné.

Teleologické zdůvodnění mých postojů

Petr Vařeka

Nebudu psat o Kosovu, pouze se zastavim u jednoho citatu ze state Jiriho Jirovce:

"Pravda je obvykle nerozlisitelna od dobre secvicene lzi..."

Neco podobneho uz tusil asi pred 2000 lety Pilat Pontsky.

Idealy, na kterych je postaveno souziti lidi (a ktere jsou tresti teto "pravdy"), spocivaji v ucte k zakonum. Tyto zakony jsou zakotveny v ustave a ta zase v dlouholetem pocitu lids- tva, ze existuje neco, co je nadrazeno kazdodennimu pachteni a ruznym teo- riim o tom, ze hlavnim nasim poslanim je "mit se dobre" (k cemuz ma slou- zit i zakon) a ze naopak je to zakon, ktery je nejvyssi hodnotou. Tento pocit se artikuloval v ruznych nabozenstvich.

Myslim si proto, ze teze o tom, ze zakon ma pouze prakticky vyznam pro zachovani soudrznosti spolecenstvi umoznujiciho lidskym bytostem prezit, nevystihuje presne skutecnost. Proto se v nasem zivote se vyskytuje prvek zdanlive iracionality, ktera nas nuti, abychom prilis nepopravali sluchu recem o tom "ze ucel sveti prostredky" a ze tento ucel tkvi hlavne v osob- nim blahobytu, popr. ze "pravda" je pouhym politickym sloganem , jakkoliv se jim zda nase kazdodenni zkusenost nasvedcovat.

V minulem stoleti byl jeden cas ve floru mechanicky materialismus, ktery vyslovil myslenku, ze veskere deni ve vesmiru a tedy i ve spolecnosti, se v principu da predpovedet z pohybu atomu; staci k tomu "jen" znat jejich polohy a rychlosti v libovolnem okamziku. Tento nazor, inspirovany moznostmi difrencialniho poctu, byl casem odmitnut, avsak ja mam dojem, ze neco z nej prezilo i do dnesnich dnu. Stale casteji slycham nazory, ze jsme pouhou slepou hrickou "trznich sil", ruznych ekono- mickych a politickych tlaku, apod. a ze nase teze o dobru nemuzeme myslet vazne (cemuz bohuzel nasvedcuje i to, ze se casto prokaze, ze jde jen o pou- he pozy). Tento novy materialismus ma krajne destruktivni ucinek, ponevadz ironicky zpochybnuje vsechny idealy, na nichz je postaveno svetove spolecenstvi a ktere taky citime v hlubine svych bytosti (aniz to umime vyslovit) a neve- domky dela paralelu mezi lidskou obci a pouhou smeckou vlku. Vysledek je pak nabiledni: napred prestaneme vyznavat zakon vnitrne a pozde- ji nepokryte, coz bude mit nedozirne nasledky.

Pocit z toho vseho je znacne sklicujici. Vesmir jsou pouze nahloucene kameny zaneradena slizem zivota, nevladne mu nikdo, v nejlepsim pripade "Vesmirny Idiot", ktery nastoupil do uprazdneneho trunu "Nejvyssiho vsevedouciho a vsemohouciho", ktereho jsme odvolali z duvodu nekompetentnosti (Alan Watts).

Dulezite je hlavne "byt uspesnym", vsechno ostatni, vcetne ziv. prostredi, je druhorade. Musime proto byt za kazdou cenu "rozumni", protoze jasny usudek je nutnou podminkou "uspechu". (Pisu uvozovky, ponevadz tato slova stale mene chapu.)

Nas kralovsky rozum nas prece presvedcil o tom, ze zadny Buh neni a ze tudiz nam nic neprekazi v ceste za stestim.

Myslim si, ze odtud prameni trpky citat uvedeny na zacatku. Avsak svet neni tak zly, jak jsme si vyspekulovali. Pouze jsme na okamzik uverili tomu, ze jsme obrazne receno totozni se svym stinem a vyhlasili to za nezpochybni- telnou vec.

Nejsme tedy tak chytri, jak se sami sobe zdame a uz vubec ne si ve vsech pripadech pociname rozumne. Pricinenim nasich genialnich mozku se ze sveta muze stat neobyvatelne misto, ve kterem se bude libit pouze krysam a jester- kam (pripadne ani tem ne).

Na zaver:

Neni vubec nutne, abychom to ve svete "nekam dotahnuli". Staci, kdyz se "jen" umime radovat ze zivota. Kdo Boha hleda, tak ho nenalezne; pouze ti, kteri se umi radovat ze slunce, v nem ziji.