Co znamená obžalování Miloševiče z válečných zločinů
Západ nebude moci uzavřít s Miloševičem kompromisní řešení
Tuto analýzu napsal ve čtvrtek pro rozhlasovou a televizní společnost Jonathan Eyal, ředitel výzkumného oddělení londýnského Královského institutu strategických studií.
Obžaloba prezidenta Slobodana Miloševiče z údajných válečných zločinů vážně komplikuje úsilí o mírové narovnání v jugoslávském konfliktu.
Po celá devadesátá léta hrozily západní vlády opakovaně různým balkánským vedoucím představitelům, že je postaví před soud - nejkonkrétněji před začátkem kosovské války - ale dosud nikdy nebyl obžalován Slobodan Miloševič.
Od začátku letecké ofenzívy v březnu věděli vedoucí představitelé NATO, že není vyloučeno, že budou muset s Miloševičem vyjednávat. A oficiální postoj NATO i nadále je ten, že pokud jugoslávský prezident stáhne svá vojska z Kosova a dovolí mezinárodním jednotkám, aby vstoupily do Kosova, bude mít právo i nadále vládnout své zemi.
Vojenští velitelé měli také pochybnosti o žalobě proti Miloševičovi - obžalovat Miloševiče jako konečného viníka všeho mění celou válku o Kosovo od základů. Přestává to být v podstatě humanitární ofenzíva (jejímž účelem je zastavení etnického očišťování a návrat uprchlíků) a stává se to morální křižáckou výpravou, jejíž součástí možná bude okupace jugoslávského území a vnucení nového režimu Bělehradu. To ovšem vůbec není cílem velitelů Severoatlantického společenství.
Nezávislý tribunál
NATO ovšem nemá žádnou moc nad mezinárodním soudním dvorem v Haagu. Západní vlády si v nedávné minulosti s tribunálem zahrávaly tím, že jeho prokurátorům poskytly důkazy o masakrech v Kosovu. Nemohou tedy být překvapeny, že nyní tribunál začal jednat. Nelze totiž tvrdit, že dodržujeme mezinárodní právo, a pak doufat, že ho bude možno zkreslit tak, aby odpovídalo konkrétnímu vojenskému cíli.
Teoreticky však NATO může obejít tuto novou a neočekávanou překážku. Od začátku války se vedoucí představitelé NATO nikdy nepokusili vyjednávat přímo se samotným Miloševičem, částečně protože šéf jugoslávského státu už byl v očích veřejného mínění na Západě zločincem, a částečně proto, že žádný západní vedoucí představitel by neriskoval ponížení, jemuž by byl vystaven, kdyby se účastnil jednání s Miloševičem, které by skončilo neúspěšně.
Ve snaze se tomuto nebezpečí vyhnout spoléhá NATO na služby Viktora Černomyrdina, bývalého ruského premiéra a nyní ruského vyslance pro Balkán, a také využívá služeb finského prezidenta.
Tito dva vyjednavači by mohli vytvořit mírovou dohodu, která by pak byla předložena ke schválení Radě bezpečnosti OSN a která by mohla být aplikována bez ohledu na osobní osud Slobodana Miloševiče.
Ústupky Bělehradu
Ve snaze zlepšit vyhlídky na takovou dohodu připravilo NATO celou řadu ústupků bělehradskému režimu, které sice nejsou zdůrazňovány, ale jsou významné.
Původně NATO požadovalo úplný odsun jugoslávských vojsk. Tento požadavek stále platí, ale aliance přijala zásadu, že někteří jugoslávští "zástupci" by mohli v Kosovu setrvat.
Aliance požadovala právo vyslat do Kosova mírové jednotky. Tento požadavek byl rozmělněn na požadavek o mezinárodní sbory, jehož součástí bude "podstatný příspěvek" od NATO.
NATO chtělo velet těmto jednotkám. Nyní bylo přijato, že budou mírové sbory vytvořeny pod velením OSN. O velitelské struktuře se bude teprve jednat, i když Washington stále ještě požaduje přímou velitelskou kontrolu nad svými vojáky.
NATO naznačilo, že se nepokusí Miloševiče svrhnout.
NATO se zapřísáhlo, že bude pokračovat s leteckými údery, dokud nebudou jeho požadavky stoprocentně splněny. Ve skutečnosti dostal Miloševič záruky, že bombardování bude zastaveno, jakmile budou z Kosova staženy "podstatné části" jednotek a že stahující se vojska nebudou bombardována.
Miloševičovo postavení není příliš dobré. Sporadické dezerce vojáků a protiválečné demonstrace v různých jugoslávských městech (zejména v Kruševači, což je město, které dosud Miloševiče silně podporovalo) ukazují, že jsou hranice, kolik bolesti je jugoslávské obyvatelstvo ochotno tolerovat.
Většina hospodářské infrastruktury Srbska byla zničena a je-li dobré počasí, letecká ofenzíva NATO se zintenzívňuje každou hodinou.
Blíží se konečné datum
Když se aliance rozhodla zvýšit počet svých pozemních vojáků na Balkáně na 50 000, dává to Miloševičovi jasné konečné datum: za měsíc bude Miloševič čelit reálné hrozbě pozemní ofenzívy, pokud se NATO rozhodne, že je to realistické řešení.
Tyto kalkulace, spolu s ústupky, mohly vést k dohodě. Nynější obžaloba Miloševiče však celé úsilí o narovnání vrátilo o celou řadu kroků zpět.
Nyní jde o osobní Miloševičovo přežití a v Bělehradě a v Moskvě se bude uvažovat ještě i o jiných skutečnostech.
Jugoslávské úřady doufaly, že přijmou-li mírovou dohodu, dostanou část hospodářské pomoci pro obnovu regionu. Je velmi obtížné si představit, jak by mohla Jugoslávie dostat nějakou hospodářskou pomoc, zůstane-li u moci Slobodan Miloševič.
Kromě toho, co se týče jugoslávské armády, už nejde jen o prezidenta: generálové v Bělehradě jsou znepokojeni, že jestliže může být obžalován jejich šéf státu, příště to budou oni. Velitelé jugoslávských vojsk v Kosovu už jsou na seznamu osob, které hledá mezinárodní soudní tribunál.
Okamžitým důsledkem asi bude, že jugoslávská armáda sevře své řady.
A nakonec, pro Západ bude velmi obtížné realizovat kompromisy, které NATO tiše navrhlo. Je velmi obtížné argumentovat, že je možné uzavřít mírovou dohodu s obžalovaným válečným zločincem a ještě obtížnější je uzavírat s ním kompromisy.
Mírová vyjednávání budou pokračovat, částečně protože má Západ zájem o to, aby se procesu účastnilo Rusko, a částečně proto, že vyjednávání udržuje v NATO vnitřní jednotu.
Ale každý detail tohoto vyjednávání bude velmi pečlivě zkoumat veřejné mínění. Největší překážkou mírové dohody dosud bylo to, že NATO chce vypadat na Balkáně jako jediný vítěz a Miloševič odmítá přijmout roli poraženého.
Prokurátoři v Haagu nyní zvedli práh ještě daleko výše. Nyní jde o pověst NATO i Slobodana Miloševiče.
Konfrontace ohledně Kosova je nyní bojem až do samého konce mezi NATO a jugoslávským prezidentem. To je něco, co nepředvídal ani Miloševič, ani NATO.
