Dopis ze Slovinska: Technologie nade mnou zvítězila
Jan Čulík
Cestoval jsem minulou středu do bývalé jugoslávské republiky Slovinska na konferenci o sdělovacích prostředcích ve střední a východní Evropě. Pokusil jsem se o tom předem informovat čtenáře Britských listů, stejně jako připravit čísla BL na čtvrtek a pátek minulého týdne předem. Bohužel, nepodařilo se.
Poprvé od léta roku 1996 nevyšly koncem minulého týdne dvakrát Britské listy. Důvod byl jednoduchý - technologické potíže. Minulé úterý večer, kdy jsem chtěl původně připravit předem vydání BL na zbytek týdne, jsem ztratil v důsledku technického problému přístup do e-mailové stránky. Zároveň shodou okolností přestaly fungovat dočasně telefonní linky do pražského Internet Servisu, tak ani nebylo možno případná vydání Britských listů do IS odeslat.
Letěl jsem s kolegy z Londýna do italského Terstu, tam jsme si pronajali automobil a jeli nejprve po italské dálnici, pak po bezproblémovém přejezdu přes slovinské hranice silnicemi vedoucími kopcovitým přímořským terénem kolem letoviska Koper až do městečka Piran. Piran je starobylá usedlost na malém poloostrově, vyčnívajícím do středozemního moře. Je to vlastně do určité míry skanzen - celé město je jediným hlídaným parkovištěm, chcete-li do něho vjet, musíte si koupit parkovací lístek.
Kolokvium organizovala lublaňská univerzita ve spolupráci s jednou mezinárodní křesťanskou organizací, která setkání financovala. Nehovořilo se však o křesťanských záležitostech. Účastníci byli ze všech postkomunistických zemí střední Evropy a několik z Británie. Účelem kolokvia bylo zmapovat vlastnický terén a nynější situaci ve sdělovacích prostředcích ve všech těchto zemí. Většina účastníků se zabývala spíše majetkovými poměry či statistickými údaji ohledně sledovanosti jednotlivých televizních stanic nebo nákladu jednotlivých periodik. Milan Šmíd z Karlovy univerzity přednesl velmi informativní příspěvek o historii tisku v České republice od pádu komunismu. Jan Čulík se zabýval především obsahovou stránkou českého televizního vysílání (s videoukázkami). Colin Sparks z Westminsterské univerzity v Londýně přednesl zajímavý shrnující materiál o situaci podniku CME, vlastníka televize NOVA, jehož překlad přinášíme v dnešních BL (bohužel bez statistických tabulek a grafů, které Sparksovu prezentaci podkládaly.) Jiným zajímavým příspěvkem byl rozbor názorů českých novinářů, který přineseme v jednom z příštích čísel BL.
Ve slovinském městě Piran se mi podařilo napojit se na internet teprve asi po dvaceti pokusech jen jednou - otevřel jsem e-mailovou schránku, která po vymazání ve středu ráno znovu obsahovala tentokrát přibližně 200 dopisů. Pošta se však do Slovinska začala stahovat rychlostí 18 bytů za vteřinu, tak jsem počítač zase vypnul. Chtěl jsem vydat Britské listy odtamtud, ale už se mi nepodařilo napojit se na síť.
Slovinsko, přes mé potíže s internetem, je však přesto velmi krásná, příjemná a jak se zdá velmi "pozápadněná" země, v oblasti nedaleko Terstu zjevně velmi poitalštěná. Restaurace a hotely nabízejí dokonalou službu (v sobotu večer šokovalo poněkud kolegu z Bratislavy, že po večeři pro čtyři lidi nám přinesl místní restauratér výběr čtyř místních likérů - z lahví jsme mohli pít bez omezení) a nechtěl za to zaplatit. "V životě se mi tohle nikdy nestalo," konstatoval kolega z Bratislavy.
Válka o Kosovu se ve Slovinsku neprojevuje zjevněji nijak. Na plážích při pobřeží se uvolněně připravovali lidé na surfování, pokojně se procházeli a užívali víkendu. V zahradních čtvrtích v Portoroži s výhledem na moře kvelty stromy, majitelé ořezávali živý plot a okopávali salát.
Ani na mediální konferenci, kvůli níž jsem do Slovinska cestoval, se o leteckých útocích vůči Kosovu příliš často nehovořilo.
Jedna slovinská účastnice vyjádřila na můj dotaz názor, že se jí násilí v žádném případě nelíbí, že s leteckými útoky nesouhlasí a že se mělo k dohodě dospět jinak. V podtextu však vždy bylo, že se Srby je velká potíž. Jiná slovinská účastnice konstatovala: "Víte, oni jsou Srbové divní. Vždycky vnímání reality podřizují svým nacionalistickým předsudkům a mýtům." (Místní kolektivní odsudek?)
Chorvaté, kteří proti Srbsku vedli válku, zjevně zastávali názor, že Srbům letecké útoky patří. V hotelovém pokoji bylo možno kromě povrchního zpravodajství CNN, často přerušovaného neustálými znělkami či reklamami, možno sledovat srbskou televizi.
Zajímavé by bylo, jestlipak napadlo velitelství sil Severoatlantického společenství vybombardovat tuto jedovatou televizní stanici? Vysílání srbské televize je dost nesnesitelné. Bezpochyby velmi přispívá k manipulaci nešťastného srbského obyvatelstva. Překypuje nacionalistickými emocemi. Srbská televize se vyhýbá informacím a snaží se diváky manipulovat citově, zejména neustálým vysíláním přenosů z koncertů populární hudby, jimiž často stárnoucí hvězdy srbského hudebního středního proudu a jejich publikum protestují proti leteckým útokům. O víkendu také vysílala srbská televize přímé přenosy ze shromáždění lidí na mostech, čímž prý čelí leteckým útokům NATO. Jak napsal Robert Fisk v příspěvku, který citujeme v dnešních Britských listech, v srbské televizi se neobjeví ani slovo o osudu albánských uprchlíků. Celkově je tam velmi málo informací, kromě vysílání neustálých rezolucí proti "zločincům z NATO". V neděli dopoledne přinášela srbská televize informace titulky o různých údajných protestních akcích na Západě proti bombardování NATO, nikdy však nepřinesla z těchto demonstrací žádnou reportáž.
Kromě toho vysílá také srbská televize při záběrech z ulic hlavních měst zemí NATO citace ze západního tisku, kritizující letecké údery na Jugoslávii.
Milan Šmíd, také účastník mediální konference ve slovinském Piranu, sledoval vysílání srbské televize fascinovaně. Myslím, že v něm viděl paralelu k tomu, jak se chovaly české sdělovací prostředky v sedmdesátých a osmdesátých letech. Litoval srbské občany, kteří, jak se mu zdálo, jsou srbskou televizní propagandou tvrdě zneužíváni.
"Oni si prostě jdou zahrát na koncert a nemyslí to třeba nutně politicky," řekl Milan Šmíd. Režim to ale propagandisticky zneužije ke svým cílům.
Nejsem si zcela jist, zda tomu však skutečně tak je. Mám dojem, že Srbové dobře vědí, jaká je pravda, a úmyslně před ní zavírají oči. Jenže k čemu to vede?
Nacionální mýty, to je zajímavá otázka.
