Vznikla nyní šance pro Vladimíra Železného vytvořit z televize Nova dobrou televizi?

Jan Čulík

V dnešním čísle Britských listů přinášíme kromě aktuálních informací o válce o Kosovo český překlad přednášky o nynější situaci podniku Central European Media Enterprises, kterou v sobotu přednesl na mediálním kolokviu v Piranu ve Slovinsku londýnský univerzitní odborník na sdělovací prostředky profesor Colin Sparks z Westminsterské univerzity v Londýně.

Sparks v přednášce předložil přesvědčivé důkazy, že se byla firma CME, vlastnící televizi Nova, nucena v minulých dnech spojit s jinou americkou mediální firmou? Scandinavian Broadcasting System, protože se nebezpečně přiblížila bankrotu , v důsledku své špatné podnikatelské strategie.

Sparks argumentuje, že se podniku CME podařilo úspěšně proniknout se svým komerčním televizním vysíláním jen na naprosto nerozvinuté, zaostalé a panenské mediální trhy, jakým byla začátkem devadesátých let bezesporu i Česká republika. V situaci neexistující konkurence nebylo příliš velkým uměním v ČR, na Slovensku, v Rumunsku či ve Slovinsku mediálně zvítězit.

CME se však přiblížila bankrotu, protože naprosto neuspěla na zralejších, sofistikovanějších trzích, například v Německu, v Polsku a v Maďarsku.

Potíž je, že žádný mediální trh už nikdy nebude tak primitivní, jaký byl mediální trh začátkem devadesátých let v České republice. S rostoucí zralostí mediálního trhu v ČR i jinde ve středovýchodní Evropě se musí proměnit strategie televizního podnikání, nemá-li časem zkrachovat, argumentuje Sparks.

S rostoucí zralostí středo a východoevropských mediálních trhů sílí také konkurence mezi jednotlivými televizními podnikateli. Brzo nebude stačit vysílat jen ohrané americké seriály. Úspěšný televizní podnikatel bude muset veřejnosti poskytovat přímé přenosy z významných sportovních událostí (jako bylo mistrovství světa ve fotbale), domácí televizní inscenace a dobré zpravodajství a publicistiku.

Dosud však byl Vladimír Železný omezován firmou CME - nemohl do žádných takovýchto pořadů řádně investovat, neboť televize Nova, jediný výrazně výdělečný broadcaster podniku CME, musela odevzdávat veškeré své zisky americkým majitelům na financování prodělečných televizních projektů v jiných částech středovýchodní Evropy.

Železný však podnik CME k provozování televize Nova vůbec nepotřebuje a měl by se ho zbavit. Měl by se vyvázat z otroctví CME. Je to docela dobře možné. CME vlastní 99 procent podílů ČNTS, servisní společnosti, která držiteli licence, podniku CET 21, dodává televizní vysílání. CME však nevlastní televizní licenci, kterou plně kontroluje Vladimír Železný.

Železný se už začíná pokoušet vyvázat se z otroctví podniku CME. Před nedávnem si od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání objednal dopis, který se dotazuje držitele licence CET 21, proč používá firmy ČNTS jako exkluzívního dodavatele televizních pořadů.

V následující etapě budeme svědky toho, že se česká Rada pro rozhlasové a televizní vysílání postaví na stranu Vladimíra Železného proti podniku CME a jeho novému majiteli, SBS. Už se to začíná dít. SBS bude bojovat o zachování televize Nova ve svém vlastnictví jako by bojovala o svou vlastní kůži, protože ztratit příjmy televize Nova by bylo neobyčejně bolestné.

Všechno záleží na dohodách, které podepsal Vladimír Železný s podnikem CME. Je skutečně osobně vázán, aby zůstal ve vedení ČNTS? Zakazuje mu snad smlouva s ČNTS, aby si založil jinou firmu, která by poskytovala držiteli licence CET 21 vysílání televize Nova? Už se začínají objevovat známky, že Železný protestuje, že jeho smlouva byla uzavřena s podnikem CME, nikoliv s firmou SBS.

Česká veřejnost stejně jako čeští politikové, mediální odborníci i novináři by měli podpořit Železného v jeho snaze uvolnit televizi Nova z otroctví CME/SBS a učinit ji plně domácí, českou televizní stanicí.

Za jedné podmínky: že Železný změní profil televize Nova a kromě zábavných pořadů začne výrazněji investovat do kvalitního zpravodajství a do průbojné žurnalistiky.

Železný je vynikající televizní manažer. Jeho nespornou zásluhou je, že se mu podařilo vytvořit vysoce výdělečnou televizní stanici, která je výjimkou ve východoevropském televizním vysílání. Učinil to ovšem tak, že její vysílání založil na nejnižším společném jmenovateli, který v dané historické situaci - panenského mediálního trhu - vedl k podnikatelskému úspěchu.

Železný je však příliš inteligentní na to, aby nevěděl, že tato historická situace už minula a že se nebude opakovat. Při podnikání v televizi Nova může nadále uspět jen v tom případě, bude-li pomalu zvyšovat laťku kvality svého vysílání.

Jestliže to nezačne dělat, během několika let dojde i TV Nova k bankrotu, obdobně, jak se mu nyní přiblížil podnik CME.

Železný také potřebuje zlepšit vlastní profil a pověst v české společnosti. Pohleďme na příklad mezinárodního magnáta Ruperta Murdocha. Jeho jediným zájmem je bezpochyby, jako je tomu i u Vladimíra Železného, vydělávat peníze. Jenže k tomu potřebuje mít ve společnosti dobrou pověst. Murdochovo British Sky Broadcasting vysílá kromě zábavných pořadů i nepříliš výdělečný zpravodajský okruh Sky News.

Není to proto, že by měl Murdoch osobně velký zájem na kvalitní novinářské práci či na vysílání zpravodajství, ale proto, že potřebuje, ve vlastním podnikatelském zájmu, aby mělo jeho satelitní impérium dobrou pověst.

Totéž potřebuje i Vladimír Železný, zejména pokud má určité politické ambice. Zanedlouho už nebude stačit být ředitelem bulvární televize, která byla kdysi velmi výdělečná. Železný by měl pomýšlet na budoucnost a trochu postupně modifikovat svůj postoj vůči české společnosti.

Veřejné mínění v ČR by mělo Železného podpořit v jeho snaze odkoupit od podniku CME televizi Nova, anebo se jinak v jejím vedení osamostanít. Ale za určitou cenu: že kromě zábavného, v současnosti dosud vysoce výdělečného vysílání začne Železný ve vlastním zájmu pomýšlet na zadní kolečka a rozhodne se část svých zisků obětovat na kvalitní zpravodajství i publicistiku.

Kosovo: závod s časem

Vzniká tlak, aby došlo k vyřešení kosovské krize brzo, napsal v neděli týdeník Observer

Jak dlouho tyo bude trvat? To je otázka, kterou si opakovaně kladou vojenští plánovači i politikové, píše Observer. A vznášejí ji i novináři na tiskových konferencích i v televizních studiích. Na totéž se ptají obyvatelé uprchlických táborů v Albánii a v Makedonii i tisíce uprchlíků, který se stále ještě nepodařilo dostat se ven z Kosova. Stejnou otázku kladou v leteckých krytech i obyvatelé Srbska, kteří z obavami očekávají další letecké údery NATO.

Nálada v ústředí NATO v Bruselu se podle jednoho britského ministra mění každým dnem. Vládne deprese, pokud je nad Balkánem zataženo, jako například v pátek.

Otázka "Jak dlouho to bude trvat?" bude v každém případě na rtech zahraničních ministrů členských zemí NATO v pondělí v Bruselu. Politikové v západních zemích začínají pociťovat tlak, aby dokázali, že jejich vojenská strategie bombových útoků vůči Jugoslávii bude úspěšná.

Vědí, že proti nim pracuje celá řada faktorů. Osud uprchlíků z Kosova bezpochyby brzo zmizí z televizních obrazovek, vzhledem k tomu, že se humanitárním organizacím nyní daří řešit tento problém. Kromě toho, neexistují ani náznaky, že by Miloševičova rozhodnost nějak slábla.

Zároveň si je NATO vědomo i toho, že každým dnem roste riziko vzniku nových konfliktů v Černé Hoře a v Makedonii. Pomysleme na nevypočitatelného Borise Jelcina a závod s časem je ještě naléhavější.

Nicméně ve Washingtonu zdůrazňovali politikové o víkendu, že jsou připraveni na dlouhodobou ofenzívu a že letecké útoky nemohou skončit, dokud nebude Slobodan Miloševič poražen a dokud nebude infrastruktura jeho diktatury rozdrcena. V hlavních městech NATO se hovoří o dalších šesti týdnech leteckých útoků.

Soukromě však sdělili novinářům činitelé vojenské špionáže, že i když je nyní Miloševičova armáda v Kosovu odříznuta od Bělehradu, po celé provincii je rozmístěno velké množství vojenského zařízení i vojska. Jsou ukrytí v  rozbořených domech, statcích a dokonce i v klášterech. V Kosovu je prý pravděpodobně ještě alespoň 40 000 srbských vojáků a příslušníků polovojenských jednotek.

Britský ministr obrany George Robertson také sdělil týdeníku Observer, že je také zcela v pořádku srbské letectvo a pravděpodobně očekává pozemní ofenzívu. Další zdroje uvádějí, že mají Srbové v Kosovu 300 tanků - Spojenci mají v Makedonii 14 tanků.

I když mají srbské tanky pravděpodobně palivo jen na 14 dní provozu, srbská armáda umí dobře užívat kamufláže a má tanky dobře ukryté. Srbské jednotky nepoužívají vysílaček a všechny motory mají vypnuté. Proto se britské harriery i americké špionážní letouny vracejí bezúspěšně, nedaří se jim najít srbské vojenské kolony. Minulý týden zasáhly britské harriery jen jednu srbskou ozbrojenou kolonu.

Činitelé špionáže také uvádějí, že Serbové položili velké množství min, a to nikoliv jen podél hranic Kosova, ale také kolem strategických měst a postavení. Zakopávají se a ustupují do obranných pozic. Pozůstatky albánské osvobozenecké armády v Kosovu - pro NATO hlavní zdroj informací o pohybech srbských vojsk - uvádějí, že je srbská armáda stále velmi silná.

Nicméně obava z dlouhé a nerozhodné války vede k tomu, že ve Washingtonu sílí podpora pro vyslání pozemních vojsk. Madeleine Allbrightová se zatím ještě nevyslovila pro vyslání pozemních vojsk, ale její přímí podřízení soukromě přiznávají, že bude nutno vyslat do Jugoslávie pozemní vojska, má-li být Miloševič poražen.

Vyslání pozemních vojsk sílí mezi americkými kongresmany. Jejich politický tlak vede k určitému zamlžení postavení NATO. V Londýně i ve Washingtonu se nyní činí rozdíl mezi pozemní invazí a mezi "vysláním pozemních vojsk za okolností, které by to dovolovaly".

Definice "podmínek, které by to dovolovaly" se různí, ale britský ministr obrany George Robertson přiznává, že pozemní vojska by mohla být do Jugoslávie vyslána, kdyby nešlo o rozsáhlou invazi. Některé zdroje konstatují, že jestliže se ukáže, že nemá srbská armáda pohonné hmoty a zásoby a že demoralizovaně ustupuje a její letectvo je ochromeno, pak by bylo možno vyslat do Kosova 40 000 členů mezinárodních jednotek NATO na ochranu místního obyvatelstva bez souhlasu prezidenta Miloševiče.

To vede Srby k tomu, že velmi bedlivě sledují konfigurace pozemních jednotek NATO na albánské a makedonské hranici - jednotky jsou tam údajně přítomny, aby pomáhaly uprchlíkům.

Do Albánie bylo vysláno 8000 vojáků a  do Makedonie 12 000 vojáků NATO. Vládne podezření, že pod záminkou stavění stanů pro uprchlíky připravuje NATO infrastrukturu k invazi do Kosova, jakmile bude Miloševičova armáda dostatečně demoralizována.

Avšak britští a američtí vedoucí představitelé znovu o víkendu zdůraznili, že se stavějí proti totální invazi do Jugoslávie. Ta by vyžadovala alespoň 100 000 vojáků a několik stovek tanků Challenger a Scimitar. Zároveň by bylo zapotřebí desítek bojových vrtulníků typu Apache. Ty by byly zranitelné vůči 2000 přenosným srbským protileteckým raketovým odpalovacím rampám.

Britské ministerstvo obrany konstatuje, že by to trvalo šest týdnů dát dohromady takovouto armádu a dodává, že "my nemáme šest týdnů".

Kromě toho, jen hlavní silnice vedoucí Makedonií přes Skopje je způsobila pro tankové transportéry na dopravu stovek tanků do Jugoslávie. Makedonie trvá na tom, že nepovolí dopravu těchto tanků a nedovolí totální invazi Jugoslávie ze svého území.

Jak dlouho tedy vydrží NATO a západní veřejné mínění bombardovací ofenzívu proti Jugoslávii? Jaká bude nálada veřejnosti za dva či tři měsíce? Dosud byla podpora bombardovací kampaně - soudě podle průzkumů veřejného mínění - na Západě vysoká, vyšší, než politikové předpokládali.

Zatím také ani nedochází k rozporům v západní alianci. Nedochází k tříštění vládní koalice ani v Německu, ani v Itálii. V Německu obsadili na protest proti postojům německého ministra zahraničních věcí strany Zelených Joschky Fischera němečtí Zelení ústředí této strany. Avšak Fischer neústupně zastává názor, že Miloševič proměnil Kosovo v jatka a že má Německo historickou odpovědnost zabránit genocidě v Evropě.

Lionel Jospin, francouzský premiér, vyzval levici, aby mu předložila alternativní řešení, a následovala jen velmi chabá reakce. V Itálii, která je bojům nejblíže, odvrátil italský premiér Massimo D'Alema politickou krizi svými návštěvami do Albánie, které byly sledovány s velkým zájmem sdělovacími prostředky.

V ústředí NATO vládne velké potěšení, že trvalo minulou středu jen dvacet minut, než byla odmítnuta Miloševičova nabídka příměří. Dokonce ani řecká vláda nezaváhala. A jádrem osy NATO je pevná spolupráce mezi Clintonem a Blairem.

Nakonec to vypadá, že úspěch či selhání války o Kosovo bude záviset na letecké moci. Pentagon a britský ministr obrany Robertson uvádějí, že je Kosovo nyní téměř úplně odříznuto od Srbska. Všechny železniční tratě a většina mostů a silnic byla zničena. Dvě velké srbské rafinérie ropy byly zlikvidovány, což znamená, že srbské zásoby ropy jsou k ničemu. Všechny železniční a vodní spoje mezi Srbskem a Černou Horou se rozložily, tvrdí britské ministerstvo obrany.

Podle nepotvrzených zpráv od KLA začínají někteří srbští vojáci dezertovat od svých jednotek.

Západní politikové nyní od Miloševiče požadují, aby všechny srbské jednotky opustily Kosovo a aby se stala provincie mezinárodním protektorátem, i když tohoto termínu výslovně nepoužívají. NATO zároveň uznává, že by součástí mezinárodních jednotek pro Kosovo mohl být i velký ruský vojenský kontingent, pokud by mu velelo NATO. Ovšem nedá se očekávat, že dojde k takovéto dohodě brzo.

Srbsko: Jen další den strachu

V Bělehradě je všechno při starém, ale Srbové očekávají v hrůze, že jejich příbytky zničí "Luftwaffe" západních mocností, napsal v neděli Robert Fisk v týdeníku Independent on Sunday

Ve zničených ulicích města Aleksinac jsem se minulý týden zastavil a zeptal jsem se, jak se dostanu zpátky do Bělehradu, konstatuje Robert Fisk. Podle Jugoslávců se pokusil britský harrier zaútočit na město, ale nestrefil se do kasáren, avšak o půl kilometru dál, a zničil více než 40 obytných domů a usmrtil 24 nevinných srbských civilistů. Muž, který balancoval na chodníku mezi spadlými střešními trámy, se na mě usmál a vysvětlil mi cestu, "Odbočte doprava a pak zase doprava na dálnici." Byl to místní pošťák. Byl v dokonalé uniformě.

Na dálnici do Bělehradu vybíral unavený úředník od motoristů dálniční poplatek. V Bělehradu normálně jezdí tramvaje a trolejbusy.

Bylo by lákavé - pokud by nebylo válečných zločinů v Kosovu - srovnávat situaci v Bělehradě s Londýnem v roce 1940. Bělehrad se snaží normálně žít. Ráno je dopravní špička, všichni cestují přes zatím nezničené mosty přes řeku, obchodní domy jsou otevřené, prodavači popcornu se soustřeďují kolem stále ošuntělejších koncertů populární hudby na náměstí Republiky, které jsou stále extrémnější. V bělehradských kinech se hraje film Stepmom s Julií Robertsovou. Když si moje manželka koupila v obchodním domě makedonský župan, prodavačka se jí omluvila, že nemá balicí papír.

"Šťastná je země, která nemá povědomí o historii," řekl mi, pokračuje Robert Fisk, nedávno bez ironie srbský přítel. Když bylo obyvatelům Bělehradu řečeno, že bombardování NATO je stejné, jako před lety Hitlerovy letecké útoky, lidé čekali v hrůze, že dojde k zničení jejich domovů. Avšak samozřejmě NATO zatím nelikviduje civilní, obytné čtvrti Bělehradu (na rozdíl od měst Priština, Cuprija a Aleksinac). Tak jsou letecké údery každou noc krátké a prázdné, v pravém smyslu toho slova. Mezi 14.30 a 17.00 každé odpoledne odvážejí státní úředníci obsah svých kanceláří, dokumenty, počítače a telefony nákladními automobily z města. Druhý den ráno se zařízení kanceláří vrací, pokud nebyly vybombardovány.

Když jsme navštívili minulý týden srbské ministerstvo zahraničních věcí, byli jsme přijati v obrovské kanceláři se zcela prázdnými pořadači. Když jsem žádal na srbské policii o prodloužení víza, už se umísťovaly telefony do krabic. Když jsem šel jednou pozdě odpoledne na poštu, stráž u dveří mě varovala: Jděte domů, tady už není bezpečno. Tak NATO bombarduje vládní úřady, o nichž ví každý Jugoslávec - a snad to vědí i všichni piloti NATO - že jsou úplně prázdné. Jedinou paralelou s útokem Hitlerovy Luftwaffe na Bělehrad jsou protiletecké sirény. Znějí v 19 hodin.

Tisíce mladých lidí, kteří se shromažďují v bělehradských ulicích s obchody, pijí kávu až do doby, než nastane tma, pak mnozí z nich jdou k mostům přes řeku a tam se účastní demonstrace "lidských štítů", které mají údajně zabránit, aby NATO bombardováním zničilo mosty, spojující starý Bělehrad s novými čtvrtěmi.

V městě Novi Sad, kde zůstává už přes řeku jen jediný most, berou protestní mostní vigílii daleko vážněji. "Clintone," skandují v Bělehradě, "potřebuješ se probudit." Ale není to jen Clinton, kdo se potřebuje probudit, píše Robert Fisk.

Ani slovo, ani jediná vteřina rozhlasového či televizního vysílání, ani centimetr místa v novinách je věnován pogromům proti Albáncům z Kosova. Pokuste se promluvit se Srby v Bělehradě o osudu Albánců z Kosova a dovíte se, že jsou to zrádci, cizinci, příslušníci páté kolony. Že by probíhalo etnické očišťování? Jak prohlašoval bývalý jugoslávský velvyslanec ve Washingtonu: "Naše policie je kvalifikovaná a profesionální a je v Kosovnu přítomna, aby zabránila agresi NATO. Jsou to velmi disciplinovaní vojáci."

Na pěší zóně Kněza Mihailova prodávají ve velkém množství pohlednice s obrazy z první světové války z francouzského časopisu Le Petit Journal. Romantické kresby znázorňují srbské vesničany, jak bojují s mušketami a jsou "masakrováni tureckými bandami". Ženám jsou prořezávána hrdla, kněží jsou zabíjeni noži, které drží v ruce šílení turečtí vojáci. Že by se přesně něco takového právě dělo v Kosovu, to prodejce těchto pohlednic jaksi nenapadne.

Benzín se rozděluje přísně na lístky, ale autobusy stále jezdí a pošťáci doručují poštu. Podstatně horší je to s železnicí. Železniční trať do Prištiny je zničená a nebude otevřena dlouho.

"Mohli bychom zbořené mosty opravit velmi brzo," ujistil mě bělehradský vládní mluvčí. "My Jugoslávci jsme na válku zvyklí a víme, jak ve válce opravovat věci. Jenže kdybychom mosty opravili, NATO by je okamžitě znovu vybombardovalo. Tak zatím čekáme.

Bankrot firmy Central European Media Enterprises a nová budoucnost televize Nova

Pokouší se Vladimír Železný vyčlenit televizi Nova z vlastnictví bankrotujícího podniku CME?

Životy srbských civilistů zničily zbloudilé střely

Když na nás spadl strop, začali jsme se dusit a moje děti brečely: "Mami, mami, zachraň nás!" Hrabala jsem usilovně holýma rukama a nakonec se mi podařilo vyhrabat díru, takže jsme se dostali ven. Pak jsem vytáhla syna a podala ruku své dceři

Srbské úřady přiznaly, že 300 lidí bylo leteckými údery NATO usmrceno a 3000 lidí bylo zraněno. Reportérka listu Guardian Maggie O'Kanová zjišťovala, jaké konkrétní osudy se skrývají za těmito čísly

Dvě smrtonosné střely NATO omylem zasáhly jednu civilní čtvrť v hornickém městě Aleksinac v Srbsku. Nepřimělo to prezidenta Miloševiče, aby vyhlásil příměří, nicméně tohoto incidentu Miloševič propagandisticky dobře využil, píše Maggie O'Kanová v deníku Guardian.

"Barbarství fašistického letectva NATO" zraňuje a ochromuje lidskou duši, bez ohledu na to, jak tvrdí jsou prý podle srbské televizní propagandy obyvatelé Miloševičovy země. Během prvních dnů náletů lidem jakoby nevadilo, že NATO likviduje vojenské objekty kdesi na okraji měst. Nikomu nevadilo ani zničení budovy ministerstva vnitra v Bělehradě, ale pak byly zničeny mosty přes Dunaj směrem na východ, byla přerušena železniční trať směrem na západ, zlikvidována byla centrální teplárna a rafinérie.

V úterý vysílala srbská televize záběry z prašného hornického města, kde z rumiště a rozvalin vyčnívala noha mrtvého starce.

Od začátku války utajovalo srbské ministerstvo vnitra počet obětí. Ale v úterý prozradil srbský velvyslanec v Moskvě tyto údaje - 300 mrtvých a 3000 zraněných.

Avšak NATO ostře odmítlo Miloševičovu nabídku příměří. Znamená to, že osmatřicetiletá Vučica Muldinovičová nebude posledním člověkem, který byl zaživa pohřben spolu s dvěma dětmi, s otcem a se sestrou ve sklepě příjemné zahradní vily v ulici Vuka Karadžiče.

Vučica Muldinovičová zachránila své dvě děti, čtrnáctiletou Dianu a desetiletého Miloše, ale nepodařilo se jí zachránit svého pětapadesátiletého otce Dragana a sestru, devětatřicetiletou Martinu, která pracovala jako účetní.

"Když na nás spadl strop, začali jsme se dusit a moje děti brečely: 'Mami, mami, zachraň nás!' Hrabala jsem usilovně holýma rukama a nakonec se mi podařilo vyhrabat díru, takže jsme se dostali ven. Pak jsem vytáhla syna a podala ruku své dceři.

Na místo přijel generál Lubiša Stomirivič z jugoslávské armády. Chtěl něco vzkázat Tonymu Blairovi: "V této předměstské ulici jsou pohřbeny lži o přesném bombardování. Žádné přesně zaměřitelné zbraně neexistují."

Generál má pravdu, píše v Guardianu Maggie O'Kanová. V Aleksinaci, bylo v pondělí večer usmrceno devět lidí a asi 50 jich bylo zraněno. Jedna přesná bomba NATO zapadla do pole s cukrovou řepou, druhá rozdrtila malé domy v ulici Kapunka a třetí zlikvidovala dům a automobil rodiny Muldinovičových.

Po schodech lékařského střediska schází srbská zdravotní sestra a křičí na anglického fotografa: "Fotografujte si v Anglii. Je tohle humanitární akce?" Fotograf se dívá jinam a sestra do něho v hněvu strká.

Lékař, který má ve středisku službu, ji uklidňuje, avšak pak konstatuje: "Během posledních čtrnácti dnů se vedoucí politikové ve vašich zemích chovají jako špatně léčení psychiatričtí pacienti."

Generál, který se prochází ulicí Vuka Karadžiče, říká ještě něco jiného: "Toto je genocidní protisrbská letecká operace. Amerika. Francie, Německo a Británie dokázaly, že fašismus nebyl pohřben v Norimberku. Toto je jedna z nejstarších ulic v tomto městě. Je pojmenována po velkém srbském básníkovi Vukovi Karadžičovi. To byl náš Shakespeare. Žádám, aby se ženy a matky pilotů NATO styděly za to, co tady dělají jejich synové a otcové. Tento účet bude zaplacen v budoucnosti."

Někdo se generála zeptal, co dělají synové a otcové ze srbské armády uprchlíkům v Kosovu. Generál konstatuje, že uprchlíci utíkají před bombardováním Severoatlantického společenství.

Makedonie se začíná vůči uprchlíkům chovat tvrdě

"Toto letadlo letí do Turecka, ale neříkejte to uprchlíkům"

"Toto letadlo letí do Turecka, ale žádáme reportéry, aby to nesdělovali uprchlíkům, máme s nimi totiž problémy," konstatovala přísná žena v tmavomodrém kalhotovém kostýmu, napsal ve středu deník Independent.

Uprchlíci se domnívali, že jsou odváženi do Německa, kde mají mnozí z nich příbuzné.

Žena pokračovala: "Mnoho z nich odmítá nastoupit do autobusů a do letadel, když jim řekneme, kam je vezeme."

Mluvčí letiště v makedonském městě Skopje nežertovala. Byla smrtelně vážná, píše Independent na titulní stránce. Během jejího projevu přijel na letiště další autobus s uprchlíky. Tito vyčerpaní lidé byli donuceni stát v další frontě na cestu do dalšího nuceného exilu. Vypadali otupělí, zmatení, zděšení a bezmocní.

Bylo nám řečeno, že cestujeme do Německa," konstatoval osmadvacetiletý Fatmir Beuteschi a prostrčil hlavu oknem letištního autobusu, který ho vezl k bulharskému letadlu značky Tupolev. Ani v této pozdní chvíli nevěděl, že ho vezou do Turecka. "Chci jet do Německa. Mám tam příbuzné," konstatoval.

Když byl informován, že on, jeho manželka a jeho sestra jsou odesíláni do Turecka, zůstal stát s otevřenou pusou, neschopen jediného slova.

Makedonie se začíná vůči uprchlíkům chovat tvrdě. Makedonská vláda dala najevo, že jí nezajímá osud uprchlíků z Kosova. Svolila s jejich přijetím jen po ujištění od západních vlád, že uprchlíci budou odvezeni jinam. Nyní používá podvodů, lží a brutální síly ve snaze zrychlit proces jejich odsunování.

V pondělí večer bylo 1491 uprchlíků odtransportováno deseti letadly ze Skopje. Devět z deseti těchto letadel směřovalo do Turecka. Když se jeden uprchlík pokusil utéci, bezpečnostní jednotky ho chytily a donutily nastoupit do letadla.

Makedonské úřady nesdělily uprchlíkům, kam je vezou, případně jim řekli, že je vezou do Německa.

Ve frontách na letišti vypadali uprchlíci zoufale - staří muži ve špinavých botách, křehké staré ženy se sandály na nohou, mladé ženy s plačícimi nemluvňaty ve špinavých dekách, děti, pohlížející bezmocně na stejně bezmocné otce.

Všichni tito lidé byli donuceni nastoupit do letadel, aniž by věděli, že se kdy budou moci vrátit. Byla to konečná urážka: tito bezmocní lidé bez domova a bez občanství byli nyní okradeni o poslední naději.

"Jednají s námi jako se zvířaty," vykřikl Iša Zigodi, otec sedmi dětí, který byl donucen opustit svůj domov v hlavním městě Kosova Priština.

Došlo k tomu jen náhodou, pokud se podařilo při nuceném nástupu do letadel zůstat rodinám pohromadě.

Západ původně souhlasil, že letecký přesun uprchlíků do zahraničí je možno použít jen k dočasnému řešení uprchlického problému. Západní země, včetně Británie, Spojených států, Německa a Norska souhlasily, že přijmou celkem asi 100 000 uprchlíků.

Způsob, jímž jednají vůči uprchlíkům Makedonci, vyvolal mezinárodní znepokojení, konstatuje Independent. Ostře se stavíme proti tomuto přesunu uprchlíků, protože jsou lidé posíláni pryč a rodiny jsou rozdělovány, konstatovala vysoká komisařka OSN pro uprchlíky. Tito lidé zažili už dost trápení a toto je další. Mnoho lidí za námi chodí a stěžuje si, že jsou nuceni nastupovat do letadel proti své vůli.

Cesta do pekla

NATO musí vyhrát válku o Kosovo, argumentoval v deníku Financial Times 7. dubna 1999 Martin Wolf

Někdy musí ekonomika zaujmout vedlejší místo. Válka v Kosovu je právě takovou situací. Je to definující okamžik v historii nejen Evropy po ukončení studené války, ale celé transatlantické aliance. Slobodan Miloševič se postavil proti NATO nejbrutálnějším a nejvypočítavějším způsobem. Nesmí mu být dovoleno, aby vyhrál.

Nikdo menší než Bismarck, německý "železný kancléř", je proslulý svým výrokem, že Balkán nestojí za kosti jediného pomeranského grenadýra. Tato etnická směsice, hranice mezi různými náboženstvími a skleník iredentistických mýtů, byla vždycky nebezpečná.

Oponenti proti zásahům NATO dodávají tři další všeobecné důvody pro to, proč by měl Západ stát nečinně stranou: na Balkáně nejde o žádný podstatnější západní národní zájem, je nesystematické a pokrytecké rozhořčovat se nad chováním prezidenta Miloševiče a ignorovat stejně vážné případy porušování lidských práv jinde; zejména je nemoudré zasahovat do pravomocí suverénního státu. Všechny tyto argumenty jsou správné, žádný z nich není rozhodující.

Je pravda, že nejde o žádný národní zájem západních zemí, zejména Spojených států a Británie. Je absurdní ospravedlňovat tuto válku srovnávánínm mezi Miloševičem a Hitlerem. Je ale stejně pošetilé odstraňovat humanitární aspekt z motivace moralistických demokracií. Nutkání učinit proti porušování lidských práv něco není nesprávné, pokud výsledky ospravedlňují akci.

Je také pravda, že se zdá Západ být v nejlepším případě nedůsledný a v nejhorším případě rasistický. Je připraven zasáhnout v bývalé Jugoslávii, ale nezasáhl v Ruandě a toleroval páchání zločinů jinde.

Avšak to, že je nesmírně nákladné nebo dokonce kontraproduktivní zasahovat proti určitému porušování lidských práv neznamená, že je vždycky nesprávné to učinit. Kalkulace musí záviset na rozsahu zla a na tom, co to bude stát, učinit tomuto zlu přítrž.

Jistě, zasahování na území suverénních států je velmi obtížné ospravedlnit. Velmi lehce by se mohlo stát, že by to umožnilo silným státům beztrestně zasahovat na území států slabých.

Proti tomu však stojí základní princip, že stát nevlastní své občany. V důsledku určitého chování by měl stát být zbaven práva nad občany vládnout, jak to prosadila americká Deklarace nezávislosti na základě daleko méně hrůzných činů, než k jakým dochází v Jugoslávii.

Bylo tedy v zásadě správné, že NATO v Jugoslávii zasáhlo. Ale má-li být akce NATO ospravedlnitelná, musí existovat velká pravděpodobnost, že dojde ke zlepšení situace. Levná gesta nestačí. Naopak, intervenovat neefektivně by bylo horší než neučinit nic.

Pro neodborné oči to však právě nyní vypadá, že se toto stalo. Prezident Miloševič dospěl k závěru, že nemá co ztratit, a že může mnohé získat vytvořením etnicky "čistého" Kosova. Západní bombardování jak se zdá tuto činnost zrychlilo a přesvědčilo Srby, aby ve větším počtu podpořili svého prezidenta. Ti, kdož důvěřovali Západu, jsou vyhánění do exilu a jsou vražděni.

To je dokonce horší než humanitární katastrofa. Jde nyní o důvěryhodnost Západu. Pokud prezident Miloševič zvítězí, bude zlikvidována důvěryhodnost NATO, v každém případě při operacích mimo území jeho členských zemí.

NATO musí vyhrát - a  musí být vidět, že vyhrálo. Je to morální a strategický imperativ. Mír, který by přijal fakta, tak jak nyní vznikla, by nebyl jen zločinem, ale také chybou.

I vojenští neodborníci mají vážné pochybnosti o tom, proč a jak celá operace začala.

Zhodnotili předem seriózně západní političtí představitelé pravděpodobnou Miloševičovu reakci na západní bombardování?

Domnívali se, že budou schopni zastavit ofenzívu srbských jednotek v Kosovu prostřednictvím leteckých útoků?

Domnívají se, že omezená bombardovací kampaň donutí prezidenta Miloševiče vzdát se svého brutálního řešení pro Kosovo?

Domnívají se vážně, že Srbové kteří jsou obětí nacionalistických mýtů o národním osvobozování a jimž jsou odepřeny informace o událostech v jejich vlastní zemi, se postaví proti Miloševičovu režimu?

Pokud, jak se obávám, píše Martin Wolf, je odpověď na všechny tyto otázky záporná, pak byla bombardovací ofenzíva v Jugoslávii zcela neodpovědná a frivolní.

To by nebylo překvapující: prezident Clinton je vedoucí představitel, který je svým temperamentem i osobní historii naprosto nevhodnou osobou, jaká by měla řešit tuto krizi.

Dopis ze Slovinska: Technologie nade mnou zvítězila

Jan Čulík

Cestoval jsem minulou středu do bývalé jugoslávské republiky Slovinska na konferenci o sdělovacích prostředcích ve střední a východní Evropě. Pokusil jsem se o tom předem informovat čtenáře Britských listů, stejně jako připravit čísla BL na čtvrtek a pátek minulého týdne předem. Bohužel, nepodařilo se.

Poprvé od léta roku 1996 nevyšly koncem minulého týdne dvakrát Britské listy. Důvod byl jednoduchý - technologické potíže. Minulé úterý večer, kdy jsem chtěl původně připravit předem vydání BL na zbytek týdne, jsem ztratil v důsledku technického problému přístup do e-mailové stránky. Zároveň shodou okolností přestaly fungovat dočasně telefonní linky do pražského Internet Servisu, tak ani nebylo možno případná vydání Britských listů do IS odeslat.

Letěl jsem s kolegy z Londýna do italského Terstu, tam jsme si pronajali automobil a jeli nejprve po italské dálnici, pak po bezproblémovém přejezdu přes slovinské hranice silnicemi vedoucími kopcovitým přímořským terénem kolem letoviska Koper až do městečka Piran. Piran je starobylá usedlost na malém poloostrově, vyčnívajícím do středozemního moře. Je to vlastně do určité míry skanzen - celé město je jediným hlídaným parkovištěm, chcete-li do něho vjet, musíte si koupit parkovací lístek.

Kolokvium organizovala lublaňská univerzita ve spolupráci s jednou mezinárodní křesťanskou organizací, která setkání financovala. Nehovořilo se však o křesťanských záležitostech. Účastníci byli ze všech postkomunistických zemí střední Evropy a několik z Británie. Účelem kolokvia bylo zmapovat vlastnický terén a nynější situaci ve sdělovacích prostředcích ve všech těchto zemí. Většina účastníků se zabývala spíše majetkovými poměry či statistickými údaji ohledně sledovanosti jednotlivých televizních stanic nebo nákladu jednotlivých periodik. Milan Šmíd z Karlovy univerzity přednesl velmi informativní příspěvek o historii tisku v České republice od pádu komunismu. Jan Čulík se zabýval především obsahovou stránkou českého televizního vysílání (s videoukázkami). Colin Sparks z Westminsterské univerzity v Londýně přednesl zajímavý shrnující materiál o situaci podniku CME, vlastníka televize NOVA, jehož překlad přinášíme v dnešních BL (bohužel bez statistických tabulek a grafů, které Sparksovu prezentaci podkládaly.) Jiným zajímavým příspěvkem byl rozbor názorů českých novinářů, který přineseme v jednom z příštích čísel BL.

Ve slovinském městě Piran se mi podařilo napojit se na internet teprve asi po dvaceti pokusech jen jednou - otevřel jsem e-mailovou schránku, která po vymazání ve středu ráno znovu obsahovala tentokrát přibližně 200 dopisů. Pošta se však do Slovinska začala stahovat rychlostí 18 bytů za vteřinu, tak jsem počítač zase vypnul. Chtěl jsem vydat Britské listy odtamtud, ale už se mi nepodařilo napojit se na síť.

Slovinsko, přes mé potíže s internetem, je však přesto velmi krásná, příjemná a jak se zdá velmi "pozápadněná" země, v oblasti nedaleko Terstu zjevně velmi poitalštěná. Restaurace a hotely nabízejí dokonalou službu (v sobotu večer šokovalo poněkud kolegu z Bratislavy, že po večeři pro čtyři lidi nám přinesl místní restauratér výběr čtyř místních likérů - z lahví jsme mohli pít bez omezení) a nechtěl za to zaplatit. "V životě se mi tohle nikdy nestalo," konstatoval kolega z Bratislavy.

Válka o Kosovu se ve Slovinsku neprojevuje zjevněji nijak. Na plážích při pobřeží se uvolněně připravovali lidé na surfování, pokojně se procházeli a užívali víkendu. V zahradních čtvrtích v Portoroži s výhledem na moře kvelty stromy, majitelé ořezávali živý plot a okopávali salát.

Ani na mediální konferenci, kvůli níž jsem do Slovinska cestoval, se o leteckých útocích vůči Kosovu příliš často nehovořilo.

Jedna slovinská účastnice vyjádřila na můj dotaz názor, že se jí násilí v žádném případě nelíbí, že s leteckými útoky nesouhlasí a že se mělo k dohodě dospět jinak. V podtextu však vždy bylo, že se Srby je velká potíž. Jiná slovinská účastnice konstatovala: "Víte, oni jsou Srbové divní. Vždycky vnímání reality podřizují svým nacionalistickým předsudkům a mýtům." (Místní kolektivní odsudek?)

Chorvaté, kteří proti Srbsku vedli válku, zjevně zastávali názor, že Srbům letecké útoky patří. V hotelovém pokoji bylo možno kromě povrchního zpravodajství CNN, často přerušovaného neustálými znělkami či reklamami, možno sledovat srbskou televizi.

Zajímavé by bylo, jestlipak napadlo velitelství sil Severoatlantického společenství vybombardovat tuto jedovatou televizní stanici? Vysílání srbské televize je dost nesnesitelné. Bezpochyby velmi přispívá k manipulaci nešťastného srbského obyvatelstva. Překypuje nacionalistickými emocemi. Srbská televize se vyhýbá informacím a snaží se diváky manipulovat citově, zejména neustálým vysíláním přenosů z koncertů populární hudby, jimiž často stárnoucí hvězdy srbského hudebního středního proudu a jejich publikum protestují proti leteckým útokům. O víkendu také vysílala srbská televize přímé přenosy ze shromáždění lidí na mostech, čímž prý čelí leteckým útokům NATO. Jak napsal Robert Fisk v příspěvku, který citujeme v dnešních Britských listech, v srbské televizi se neobjeví ani slovo o osudu albánských uprchlíků. Celkově je tam velmi málo informací, kromě vysílání neustálých rezolucí proti "zločincům z NATO". V neděli dopoledne přinášela srbská televize informace titulky o různých údajných protestních akcích na Západě proti bombardování NATO, nikdy však nepřinesla z těchto demonstrací žádnou reportáž.

Kromě toho vysílá také srbská televize při záběrech z ulic hlavních měst zemí NATO citace ze západního tisku, kritizující letecké údery na Jugoslávii.

Milan Šmíd, také účastník mediální konference ve slovinském Piranu, sledoval vysílání srbské televize fascinovaně. Myslím, že v něm viděl paralelu k tomu, jak se chovaly české sdělovací prostředky v sedmdesátých a osmdesátých letech. Litoval srbské občany, kteří, jak se mu zdálo, jsou srbskou televizní propagandou tvrdě zneužíváni.

"Oni si prostě jdou zahrát na koncert a nemyslí to třeba nutně politicky," řekl Milan Šmíd. Režim to ale propagandisticky zneužije ke svým cílům.

Nejsem si zcela jist, zda tomu však skutečně tak je. Mám dojem, že Srbové dobře vědí, jaká je pravda, a úmyslně před ní zavírají oči. Jenže k čemu to vede?

Nacionální mýty, to je zajímavá otázka.