Srbsko: Jen další den strachu
V Bělehradě je všechno při starém, ale Srbové očekávají v hrůze, že jejich příbytky zničí "Luftwaffe" západních mocností, napsal v neděli Robert Fisk v týdeníku Independent on Sunday
Ve zničených ulicích města Aleksinac jsem se minulý týden zastavil a zeptal jsem se, jak se dostanu zpátky do Bělehradu, konstatuje Robert Fisk. Podle Jugoslávců se pokusil britský harrier zaútočit na město, ale nestrefil se do kasáren, avšak o půl kilometru dál, a zničil více než 40 obytných domů a usmrtil 24 nevinných srbských civilistů. Muž, který balancoval na chodníku mezi spadlými střešními trámy, se na mě usmál a vysvětlil mi cestu, "Odbočte doprava a pak zase doprava na dálnici." Byl to místní pošťák. Byl v dokonalé uniformě.
Na dálnici do Bělehradu vybíral unavený úředník od motoristů dálniční poplatek. V Bělehradu normálně jezdí tramvaje a trolejbusy.
Bylo by lákavé - pokud by nebylo válečných zločinů v Kosovu - srovnávat situaci v Bělehradě s Londýnem v roce 1940. Bělehrad se snaží normálně žít. Ráno je dopravní špička, všichni cestují přes zatím nezničené mosty přes řeku, obchodní domy jsou otevřené, prodavači popcornu se soustřeďují kolem stále ošuntělejších koncertů populární hudby na náměstí Republiky, které jsou stále extrémnější. V bělehradských kinech se hraje film Stepmom s Julií Robertsovou. Když si moje manželka koupila v obchodním domě makedonský župan, prodavačka se jí omluvila, že nemá balicí papír.
"Šťastná je země, která nemá povědomí o historii," řekl mi, pokračuje Robert Fisk, nedávno bez ironie srbský přítel. Když bylo obyvatelům Bělehradu řečeno, že bombardování NATO je stejné, jako před lety Hitlerovy letecké útoky, lidé čekali v hrůze, že dojde k zničení jejich domovů. Avšak samozřejmě NATO zatím nelikviduje civilní, obytné čtvrti Bělehradu (na rozdíl od měst Priština, Cuprija a Aleksinac). Tak jsou letecké údery každou noc krátké a prázdné, v pravém smyslu toho slova. Mezi 14.30 a 17.00 každé odpoledne odvážejí státní úředníci obsah svých kanceláří, dokumenty, počítače a telefony nákladními automobily z města. Druhý den ráno se zařízení kanceláří vrací, pokud nebyly vybombardovány.
Když jsme navštívili minulý týden srbské ministerstvo zahraničních věcí, byli jsme přijati v obrovské kanceláři se zcela prázdnými pořadači. Když jsem žádal na srbské policii o prodloužení víza, už se umísťovaly telefony do krabic. Když jsem šel jednou pozdě odpoledne na poštu, stráž u dveří mě varovala: Jděte domů, tady už není bezpečno. Tak NATO bombarduje vládní úřady, o nichž ví každý Jugoslávec - a snad to vědí i všichni piloti NATO - že jsou úplně prázdné. Jedinou paralelou s útokem Hitlerovy Luftwaffe na Bělehrad jsou protiletecké sirény. Znějí v 19 hodin.
Tisíce mladých lidí, kteří se shromažďují v bělehradských ulicích s obchody, pijí kávu až do doby, než nastane tma, pak mnozí z nich jdou k mostům přes řeku a tam se účastní demonstrace "lidských štítů", které mají údajně zabránit, aby NATO bombardováním zničilo mosty, spojující starý Bělehrad s novými čtvrtěmi.
V městě Novi Sad, kde zůstává už přes řeku jen jediný most, berou protestní mostní vigílii daleko vážněji. "Clintone," skandují v Bělehradě, "potřebuješ se probudit." Ale není to jen Clinton, kdo se potřebuje probudit, píše Robert Fisk.
Ani slovo, ani jediná vteřina rozhlasového či televizního vysílání, ani centimetr místa v novinách je věnován pogromům proti Albáncům z Kosova. Pokuste se promluvit se Srby v Bělehradě o osudu Albánců z Kosova a dovíte se, že jsou to zrádci, cizinci, příslušníci páté kolony. Že by probíhalo etnické očišťování? Jak prohlašoval bývalý jugoslávský velvyslanec ve Washingtonu: "Naše policie je kvalifikovaná a profesionální a je v Kosovnu přítomna, aby zabránila agresi NATO. Jsou to velmi disciplinovaní vojáci."
Na pěší zóně Kněza Mihailova prodávají ve velkém množství pohlednice s obrazy z první světové války z francouzského časopisu Le Petit Journal. Romantické kresby znázorňují srbské vesničany, jak bojují s mušketami a jsou "masakrováni tureckými bandami". Ženám jsou prořezávána hrdla, kněží jsou zabíjeni noži, které drží v ruce šílení turečtí vojáci. Že by se přesně něco takového právě dělo v Kosovu, to prodejce těchto pohlednic jaksi nenapadne.
Benzín se rozděluje přísně na lístky, ale autobusy stále jezdí a pošťáci doručují poštu. Podstatně horší je to s železnicí. Železniční trať do Prištiny je zničená a nebude otevřena dlouho.
"Mohli bychom zbořené mosty opravit velmi brzo," ujistil mě bělehradský vládní mluvčí. "My Jugoslávci jsme na válku zvyklí a víme, jak ve válce opravovat věci. Jenže kdybychom mosty opravili, NATO by je okamžitě znovu vybombardovalo. Tak zatím čekáme.
