Heitlinger a Trnka: Ženy z Prahy
Vítězslav
(Toto je reakce na tento článek.)
když jsem si přečetl Vaši citaci z práce A. Heitlinger a S. Trnka, nevěděl jsem, jestli se mám smát, jak ty pitomé Aminy nic nepochopily, nebo zuřit, jak ty arogantní Aminy posuzují a odsuzují, aniž cokoli pochopily. Teprve na druhý pokus a po přečtení reakce J. Paříka mi došlo, že ty dvě ubohé vědkyně za nic nemohou. Tedy, samozřejmě mohou za to, že píší knihu o životě v Česku a ČSSR na základě mizerných informací, ale to je věc jejich profesionální průpravy a poctivosti a možná i dostupnosti informací. Proto jsem se rozhodl Vám napsat následující text s vědomím, že je velice neúplný, často založený na osobních vzpomínkách (a proto nedokladovaný), že citace, zejména citace zákonů neodpovídají vědeckým zásadám. Proto ho, prosím považujte spíše za podklad pro případné další výzkumnice a pokud se ho rozhodnete publikovat, pak jen pod křestním jménem.
K postavení žen v ČSSR a ČR se vrátím někdy příště.
Vítězslav
Vzdělání a školy
Cit. práce uvádí data o podílu absolventů jednotlivých typů škol v populaci. S čísly polemizovat nebudu, snad jsou správná, rozhodně odpovídají (alespoň rámcově) i mým zkušenostem. Ale ta interpretace!
Např. 10(14) procent vysokoškoláků v populaci. Při srovnání s americkou statistikou to může působit jako malý podíl, jenže se zde jedná o skutečné absolventy skutečných vysokých škol! Proč skutečné absolventy - protože v ČSSR byl za absolventa považován jen člověk, který úspěšně ukončil celé studium, tedy obvykle 10 semestrů VŠ ( medici 12, veterináři 11, ekonomové 8-10...) a to obhájením diplomové práce a státní závěrečnou zkouškou. Tedy žádné dvouleté bakalářské studium, žádné nedokončené vzdělání. A proč skutečné VŠ - protože byly mnohé jiné možnosti pomaturitního studia - nástavby, pomaturitní kurzy, jayzková škola (s možností státní zkoušky), závodní školy práce, podnikové instituty... Ale nic z toho nebylo zahrnuto mezi VŠ. Tedy žádné dvouleté college pro sekretářky, žádné korespondenční kursy.
Jsou-li údaje na horním konci vzdělanostního spektra zavádějící, jsou informace o lidech s pouze základním vzděláním vysloveně lživé. Základní škola v ČSSR byla osmiletá, ale povinná školní docházka desetiletá. Povinnou docházku bylo možno dokončit během prvních dvou let gymnázia, střední odborné školy, středního odborného učiště s nebo bez maturity. Nějaké formě dalšího vzdělávání se ale mohl vyhnout pouze člověk, který na základní škole alespoň dvakrát propadl. Přesto opustil školu ne ve 14-15, ale v 16-17 letech. Představa, že by mohl být v ČSSR legálně zaměstnán kdokoliv mladší 15 let (tedy nezletilý), je už naprosto fantasmagorická: takový člověk přece neměl občanský průkaz, nebyl (a není) způsobilý k právním úkonům, je nezletilý. Prostě, zaměstnat někoho s neukončenou školní docházkou bylo nelegální, a vzhledem ke komunistické kontrole úplně všeho i nemožné.
Osobně jsem přesvědčen, že podíl 10 vysookoškoláků v populaci, je "tak akorát". Jen omezené procento je totiž schopno VŠ vystudovat. A zvyšování počtu vysokoškoláků nevede k demokratizaci studia, jen k jeho devalvaci a snížení úrovně.
Rodina, děti
Citovaná studie, nebo alespoň Vaše citace z ní, podávají brzký sňatek a brzké mateřství jako v podstatě protistátní čin, téměř formu odboje, "výmluvu, proč nevstoupit do KSČ". Ale toto chování bylo naopak státem očekáváno, vyžadováno a podporováno. Člověk s ukončenou přípravou na zaměstnání neměl důvod odkládat vstup do manželství a založení rodiny. Naopak, získal tím mnohé výhody.
Novomanželská půjčka:
Každý manželský pár, v němž byli oba partneři mladší 30 let a oba vstoupili do manželství poprvé, měl nárok na státní bezúročnou půjčku až 50 tis. Kčs se splatností až 15 let. Přitom za každé živě narozené dítě se část dluhu odečítala. Připomínám, že za 50 tisíc se v 80.letech v ČSSR dal kompletně zařídit menší byt (ložnice, kuchyň, obývák, základní el. spotřebiče), pokud nároky nebyly příliš vysoké (video). Průměrný plat byl tehdy 2600-3000 Kčs.
Daňová a sociální politika:
Lidé žijící v manželství platili mnohem menší daně, než lidé svobodní, respektive svobodným a bezdětným daně od určitého věku značně vzrostly (lidově se tomu říkalo "samčí daň"). Matky na mateřské dovolené měly zaručeno zachování pracovního místa a systém státních sociálních dávek spolu s nízkou úrovní platů a cen (zejména dětské výživy a oblečení, jež byly mohutně dotovány) zaručoval, že s narozením dítěte nijak zvlášť neklesla životní úroveň rodiny.
Byty:
Byty se v ČSSR získávaly převážně přidělením ze státní výstavby na základě pořadníku. Pořadník fungoval jako prioritní fronta a pro svobodného bylo téměř nemožné se bytu dočkat, protože manželské páry dostávaly prioritní body. Další body byly za každé dítě, za špatné bytové poměry, za invalidu v rodině apod. Další možností byl družstevní byt (tam nemělo manželství velký vliv) a služební byt, který dostali zase většinou manželé. Svobodný mohl dostat ubytování na svobodárně.
Poněkud jinou motivaci měly studentky Vä. Jednak byl věk 23-24 let, kdy obvykle končily studium, považován za vhodný pro mateřství. Za druhé tím, že si pořídily dítě během studia sice přišly o mateřskou dovolenou, to bylo ale kompenzováno volnějším životem na škole, individuálním studijním plánem, který studentky-matky dostaly automaticky, pokud o něj požádaly, sociálním stipendiem, možností přidělení manželské koleje. Ta, pravda, nebyla všude. Naproti tomu neztrácely po ukončení školy a vstupu do zaměstnání čas, nepřišly o kvalifikaci a také zaměstnavatelé raději viděli matku, která sice bude často chybět kvůli ošetřování dítěte, ale nezmizí na tříletou mateřskou dovolenou. Nebo budoucího vojáka, který zmizí na rok. Připomínám, že za ženu na mateřské ani za muže na vojně nemohl zaměstnavatel přijmout stálou náhradu.
Domnívám se, že z uvedeného jasně vyplývá, že manželství a založení rodiny bylo zcela logickým a pragmatickým krokem. Krokem, který stát podporoval, tedy žádným "útěkem do soukromí",
Antikoncepce, potraty
Nevím, kteří "čeští vědci odhadují", že 30 procent těhotenství skončilo umělým potratem, ale v Česku není třeba odhadovat. Naprostá většina těhotenství byla evidována na příslušném oddělení příslušného zdravotnického zařízení a převážná většina interrupcí byla od jejich legalizace v r. 1957 prováděna a evidována tatmtéž. Převážná většina znamená v podmínkách komunistické centralizace v ČSSR, že méně než promile, spíše jednotky ročně, evidenci unikly. Při známé komunistické vášni pro evidenci a byrokracii tedy lze nepochybně v archivu ministerstva zdravotnictví nalézt přesná čísla sumarizovaná po čtvrtletích, létech a pětiletkách, krajích a okresech.
Není pravda, že interupce byla nejpoužívanější formou antikoncepce. Byla užívaná poměrně často, rozhodně častěji, než bylo zdrávo a společensky byla přijatelnější žena, která prodělala i několik potratů, než svobodná nebo příliš mladá matka. Rozhodně byla taková žena považována za odpovědnější. Je ale dost obtížné porovnávat se západními statistikami vzhledem k její mnohem větší dostupnosti u nás. (jež se - mimochodem - také během let vyvíjela). Tvrdě řečeno, nejsem si jist, že restriktivnější zákony např. v SRN nebo nově v Polsku, o Irsku nemluvě, skutečně omezují počet interrupcí. Možná jen zahnaly nechtěně těhotné do ilegality a k andělíčkářkám, tedy mimo statistiky. Nebo do statistik sepsí a těžkých poškození po kriminálním potratu.
Jinak: antikoncepce byla dosažitelná, dokonce dosažitelnější než dnes, protože třeba "pilulka" byla na předpis a plně hrazena. Pouze za vyšetření před předepsáním se platilo (tuším 50Kčs), ovšem studentky měly i toto vyšetření zdarma. Problém byl spíše v tom, že účinná antikoncepce nebyla propagována, nebo byla propagována nedostatečně a nedostatečná byla i sexuální výchova všeobecně. Jedním z důsledků byla i přílišná víra v "přirozené metody" antikoncepce. V tomto se tedy komunistický stát choval podobně jako katolická církev.
Pozoruhodné je, že odpor k sexuální výchově vycházel zdola. Je to jistě překvapující pro člověka, jenž je krmen představou, že v totalitě bylo vše nadekretováno ÚV KSČ, ale je to tak.
Uvedu příklad. Někdy na přelomu 70. a 80. let se min. zdravotnictví rozhodlo informovat mládež o chráněném sexu prostřednictvím letáčků, rozdávaných, resp. volně pohozených v čekárnách u dorostových lékařů. Každá škola totiž spadala pod konkrétního školního nebo dorostového lékaře, který kromě běžných vyšetření a vypisování omluvenek pro školu také organizoval pravidelné a povinné preventivní prohlídky. Ta akce zřejmě měla jak omezit počet interrupcí u mladistvých, tak bojovat proti "epidemii" pohlavních chorob. (Ona epidemie sice spočívala ve výskytu jednotek nejvýše několika desítek nově nakažených ročně, ale v zemi, která pohlavní choroby téměř zlikvidovala, to mohlo být alarmující.)
Celá akce musela být odvolána po protestech učitelek, které přes ministerstvo školství protestovaly proti "navádění k promiskuitě" a "šíření pornografie". Blbost, ty letáčky obsahovaly několik schematických pérovek, ale... Domnívám se, že ty "pedagožky" byly spíše komunistky než katoličky, ale mohly by klidně uzavřít družbu s Mariánskou družinou někde na irském venkově.
Na závěr bych si dovolil jen několik stručných poznámek k metodám, které obě vědkyně použily. Vybraly naprosto nedostatečný vzorek 14 (!) žen, které tvořily jen velmi úzký výsek populace (absolventky zdravotních škol) a rozhodně neprezentovaly "obyčejné, průměrné mladé". S těmi pak vedly rozhovory a zjišťovaly, jak se u nás žilo před r. 89. Těm respondentkám bylo v roce 1989 16-18 let (!)
Udělat si na základě tak nedostatečného materiálu a při tak základních neznalostech úsudek o životě v cizím státě, jistě lze. Napsat knihu zvíci 187 stran, je - mírně řečeno - odvážné. Vydávat ji za "vědeckou", je ještě odvážnější. Pokud se takto na západě "dělá věda", no pozdrav Pán Bůh!
Poznámka JČ: Vítězslav je obětí určitého nedorozumění. V uvedeném článku jsem citoval jen úvodní kapitoly zmíněné knihy autorek Heitlinger a Trnka, která poskytovala informační zázemí pro rozhovory se čtrnácti mladými ženami, které tvoří jádro knihy. Tyto rozhovory se nezabývají situací v Československu před rokem 1989, ale hodnotí situaci žen dnes, tedy konkrétně interviewovaných žen, jako tzv, "case studies". Má-li být případ každé z nich rozebrán dostatečně podrobně, není možno zahrnout do publikace větší počet. V tomto smyslu na mě kniha působí dostatečně přesvědčivě, i když je zahájením výzkumu, nikoliv materiálem k dalekosáhlým závěrům. - Zdrojem údajů, které jsem citoval v článku, který Vítězslav kritizuje, je bohatá sociologická literatura, z velké části domácí české provenience. (Kučera, Milan, Populace České republiky 1918 - 1991, Socíologický ústav Akademive věd ČR, 1994; Kučera Milan a Fialová, Ludmila, Demografické chování obyvatelstva České republiky během přeměny společnosti po roce 1989, Sociologický ústav, Praha, 1996, Matějů, Petr, Beyond Educational Inequality in Czechoslovakia, Czechoslovak Sociological Review, 28, str 27-60, Pavlík Zdeněk, Populační vývoj České republiky 1995, atd.)
Desetiprocentní vysokoškolská vzdělanost, jaká byla v ČR za komunismu, je velmi nízká. (České internetové vládní stránky donedávna dokonce citovaly sedmiprocentní vysokoškolskou vzdělanost v ČR, ale že pomalu stoupá.) V Británii například studuje na vysokých školách v současné době více než třicet procent populace. Vládne obava, že v zemích, kde v novém počítačovém věku, v němž se uživí jen lidé s novými myšlenkami, nebude v široké populaci dostatečná kvalifikace, se bude velmi silně prohlubovat hospodářský úpadek.
Antikoncepce byla možná za komunismu v ČR k dispozici, jenže se dovídám, že biogest, který byl snad jediný k dispozici, předávkovával ženy hrubými dávkami hormonů a málokdo chtěl riskovat se tomuto nepříliš jemnému výrobku podrobovat delší dobu.
