Co je nového v České republice

Vazeny pane Culiku,

v nedeli 14. 3. vysilala BBC porad o NATO. Rozhovory J. Beranka s ruznymi politiky a vojenskymi analytiky podmalovavala hudba Dire Straits. Moc jsem ji nevnimala, ale docela se mi libila, takze jsem vyhrabala desku teto skupiny zpod nanosu prachu, pustila si ji a poradne se zaposlouchala do slov pisne Brothers in Arms, kterou v poradu hrali:

"There so many different worlds
So many different suns
And we have just one world
But we live in different ones
. . We are fools to make war
On our brothers in arms.

("Existuje tolik odlišných světů
tolik různých sluncí
A máme jen jediný svět
ale žijeme v různých světech.

(...) Jsme hlupáci, že vedeme válku
proti našim bratrům ve zbrani.")

Dobre ty vojenske analytiky vyvazili.

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Aleš Kastner

Často jezdím po asi kilometru výpadovky, lemované takovými těmi obrovskými tabulemi s reklamou. Když to počítám, tak z jedenácti rozmístěných 7 až 8 (jak je postupně inovují) propaguje cigarety různých značek a 4-5 všechno ostatní. Výstraha ministerstva zdravotnictví tam sice je, ale z auta zcela neviditelná, na dolním často něčím zakrytém okraji a relativně malými písmeny.

Nejsem fanatik nekuřáctví. Když si někdo ničí zdraví a ještě za to draze platí, je to z větší části jeho věc.

Ale VADÍ MI agresivní reklamy cíleně zaměřené na děti a mládež.

Příkladem takové reklamy je "Moje parta - moje Petra" (Petra-cigarety) s fotografií rozesmátých kouřících kluků a holek. Ještě hnusnější mi připadá "Rozjeď noc", kde je vyobrazen tak 15-16 letý kluk s jakousi neonovou svatozáří, kterou zřejmě získá kouřením cigaret té značky.

Zajímalo by mne, kdo a proč povolil umisťování takového svinstva na reklamní tabule. Jednu dobu to bylo zcela zakázáno, ale teď mají tabákové firmy zelenou.

Co udělá takové intensivní budování image mladého kuřáka, je jistě dobře známo:

Již dnes, když se postavím před jakoukoli školu a sleduji vycházející žáky, jsou v převaze ti, kteří si hned zapálí.

Nejhorší je, že všem včetně lékařů je to zřejmě jedno. Mají asi jiné starosti. Často doporučuje nekouřit lékař kuřák.

Proto bych se rád dozvěděl:

Díky za jakoukoli odpověď.

Aleš Kastner, Brno, ČR

Poznámka JČ: K otázkám pana Kastnera se vrátíme s kompletnější odpovědí, a byli bychom zároveň vděčni, kdyby se k této závažné záležitosti vyjádřily i odpovědná místa v ČR.

Zatím jen stručně:

Zaprvé, na dálnicích ani na výjezdech na ně nejsou v Británii a tuším že ani ne v Německu umisťovány billboardy, neboť je známo, že to řidiče rozptyluje a přispívá k růstu dopravních nehod.

Vzhledem k tomu, že kuřáctví vede k předčasné smrti ve středních letech, tabákový průmysl si musí neustále verbovat nové zákazníky - oběti. Dělá to systematicky a zaměřeně mezi mladistvými.

V Británii je reklama na tabákové výrobky velmi omezená, už jen na billboardech a s velmi výrazným varováním ministerstva zdravotnictví, tkeré zaujímá asi pětinu billboardu, a nejsou to mlhavé věty jako "kouření škodí zdraví, ale" "Kouříte-li, ničíte zdraví svému dítěti", "Kouření způsobuje smrt", atd. Tuším, že v Británii byl nedávno zaveden zákon, že se billboardy propagující cigarety nesmějí umisťovat do určité vzdálenosti od škol. Ve Spojených státech se ve veřejném povědomí velmi ostře bojuje proti kouření a kuřáci jsou víceméně vyhošťováni ze společnosti od té doby, co vyšlo najevo, že kuřáci poškozují kouřením zdraví i osobám nekouřícím, které jsou nuceny vdechovat jejich kouř. Považuje se to za omezování osobní svobody. Velmi významné jsou v poslední době ve Spojených státech procesy jednotivců proti tabákovým společnostem, že jim prodejem cigaret nenávratně poškodily zdraví.

Nebude pravděpodobně dlouho trvat, než bude inzerce tabákových výrobků v zemích Evropské unie úplně zakázána.

Zdá se tedy, že bude problém vyřešen automaticky: vstoupí-li Česká republika do Evropské unie, bude muset respektovat i její stále se zpřísňující protikuřácké zákony. Možná, že se tabákové firmy snaží ve východní Evropě získat co největší množství mladých lidí závislých na nikotinu, než jim bude tato reklama alespoň v ČR vstupem do EU znemožněna.

Carl Hodek, President IMFC

Kontaktní adresa:1217 Elizabeth Street

West Chicago, IL 60185-391

Telefax: 630-231-4239

E-mail: chodek@worldnet.att.net

Tomáš Horyna

Press klub rozhlasové stanice F1 patří k velmi atraktivním pořadům, který sleduje hodně posluchačů. Pozornost posluchačů poutají samozřejmě především jména jednotlivých osob, které zde vystupují. K vysoké sledovanosti přispívá i vysoká publicistická úroveň, informovanost a brilantnost projevu moderátora. Takže host to pak často nemusí mít snadné, chce-li vedle moderátora obstát. Tento dojem jsem měl opět při úterním press-klubu rozhlasové stanice F1, jehož hostem byl ředitel České televize, Jakub Puchalský (16.3.199 ).

Jako mnohé jiné naše občany mě poněkud překvapil konečný výběr pro nové obsazení tak významné pozice, jakou je v ČR funkce generálního ředitele české tzv. veřejnoprávní televize. Předpokládal jsem, že při svém vystoupení v press-klubu nový pan generální ředitel patřičně zazáří a přesvědčí o své výjimečnosti, nebo alespoň o výjimečnosti své koncepce, na základě které by údajně vybrán. Zjišťuji dnes, že nejen mě, ale i většinu mých známých nový pan generální ředitel příliš nepřesvědčil.

Ačkoliv to není podstatné, přece jen lehce šokující byla ve vystoupení pana Puchalského dosti častá přerušení plynulosti projevu, vyplněná podobnými zvuky, na které jsme si již zvykli u pana senátora Bendy. K projevům pana senátora už to jaksi patří, ale u mladého člověka vybraného pro tak exponovanou pozici to vyvolává přinejmenším rozpaky. Pan Puchalský prokázal tedy zatím spíše schopnost plynule číst ( bezesporu např. zprávy v BBC ), než plynule myslet a mluvit.

Na druhé straně ovšem oceňuji nejen já, že pan Puchalský přijal pozvání a riziko živého vysílání, a to, pokud se nemýlím, jako první z ředitelů našich televizí. Ke cti mu lze připsat do jisté míry i to, že k inzerování vlastní osoby zatím příliš nezneužívá televizi kterou řídí, jak je to např. oblíbeným zvykem ředitele jedné soukromé, konkurenční televize u nás.

(I když v tomto konkrétním případě si zdaleka nemyslím, že by tato pravidelná, pečlivě připravená, lehce narcistní a často dosti stupidní vystoupení konkurenčního pana generálního ředitele působila na diváky příliš pozitivně. Mimochodem - jak nedávno poznamenal jeden můj známý, co do průměrné stupidnosti programů a průměrného počtu mrtvol za den tato televize výrazně převyšuje všechnu konkurenci. Takže pan Železný se v tom tak nějak ztratí.)

Vraťme se však ještě k veřejnoprávní televizi Popravdě řečeno, zatím nikdo mi nebyl schopen vysvětlit přesný obsah pojmu veřejnoprávní a vysvětlení jsem se nedočkal ani ve vystoupení pana Puchalského. Kromě mlhavých prohlášení a proklamací jsem se nedozvěděl vůbec nic o něčem, co by se dalo nazvat výrazně novou koncepcí. Kvalitnější zpravodajství - jistě, ale zatím vidíme jen mnoho personálních změn a jen drobné programové úpravy. Netroufám si posoudit, zda převažují změny k lepšímu nebo k horšímu. U většiny personálních změn se nejen já nemohu ubránit dojmu, že jsou to změny převážně spíše osobně účelové než účelné.

Pan Puchalský tedy ve svém úterním vystoupení příliš nepřesvědčil a občas působil i lehce trapně. Jestliže však by vybrán na tak významnou funkci, musí mít bezpochyby přednosti, které ještě stále nejsou zřejmé.

Zatím zůstává česká veřejnoprávní televize stejný problematický a drahý kolos jako dříve, kolos, kerý bude pohlcovat stále více peněz, snad jen s poněkud mladšími novými pracovníky. Výrazně nové jsou zatím jen znělky. Do jaké míry je např. Roman Prorok tak výrazně lepší než pan Černý, který stál u zrodu jednoho z nejsledovanějších politických pořadů České televize, mi stále zůstává záhadou. To je jen jeden příklad za mnohé.

Mimořádně pozitivní možnosti státem a občany placené televize zůstávají v podstatě stále stejně nevyužity, jako dříve. Nepřekvapuje mě výrazně převažující hluboce pokleslé, primitivní, až psychologicky destruktivní zaměření komerční televize Nova, jejíž skuteční vlastníci jsou kdesi v cizině.

Přál bych si pouze, aby televizní vysílání, které platí stát a jeho prostřednictvím občané, bylo využíváno méně komerčně, méně účelově pro osobní zájmy, s vyšší programovou kulturou a působením nejen informačním, ale také vzdělávacím. Tedy tak, aby tzv. veřejnoprávní televize působila výrazně pozitivně také ke zvyšování vědomostní, názorové a morální úrovně národa.

To je jistě úkol těžký, také proto, že o pravý opak se už léta snaží konkurenční komerční televize Nova, jejíž destruktivní vliv na  vkus i psychiku svých diváků je varující.

Z vystoupení pana Puchalského jsem nabyl dojem, že mu jde vlastně jen o zlepšení zpravodajství a o personální omlazení. Kromě ovšem nových znělek a jednoho nebo dvou nových pořadů.

Tomáš Horyna

(Mírně zkráceno.)

Jan Martinek

Každý z vydavatelů i-novin se snaží o to, aby návštěvnost jeho stránek byla co možná největší. Vedou ho k tomu ekonomické důvody.

Zdá se, že vedle obsahu je velmi důležitá i forma i-novin. Není to jen grafická podoba, ale i styl (viz hledání nové podoby zavedené značky i-novin, totiž Neviditelného psa). Osobitost a představivost vítězí nad stylistickou, jazykovou a argumentační čistotou sdělení. Obsah jakoby nebyl důležitý.<

Klasickým představitelem osobitého stylu je Neviditelný pes a jako jeho protipól nám mohou posloužit Britské listy.

Kdo jiný by mohl vydávat i-noviny s takovou dávkou imaginace a osobitosti než pan Neff, původním i současným občanským povoláním spisovatel scifi. Nenechejme se mýlit autorským vysvětlením o původu vzniku tohoto názvu, tj. v jím odpozorované schopnosti jeho psa Gordona učiniti se neviditelným.

Každý dobrý pes v dobré smečce (rodině) pozoruje totiž svou smečku laskavě a shovívavě, s nadhledem a  nepozorovaně. Pro lidskou smečku je tato jeho schopnost "neviditelná". A každý pes je hlavně svůj, je osobitý a nezaměnitelný. Právě tak se na nás dívá prostřednictvím svého Neviditelného psa i pan Neff.

Budiž ke cti autora NP, že se sám nesnaží být neviditelný. Žije svým způsobem veřejně i svůj osobní a rodinný život. Víme koho a co má rád nebo naopak nemá rád, co se mu líbí a nelíbí a proč, dovídáme se vše podstatné o jeho různých soukromých i veřejných aktivitách. Když už jsme u toho psa je též v NP "zviditelněn" - podobně jako jeho páník. A to všechno je asi to, co "udělalo" a dělá úspěch NP.

Pan Neff toho udělal pro český internet skutečně hodně.

Svými počátky jsou Britské listy spojeny s Neviditelným psem, právě on jim dopomohl k etablování se na internetu.

Pan Čulík nezaměřuje pozornost svých čtenářů na svůj soukromý život, ale naopak se snaží jejich pozornost přivézt k životu veřejnému. Veškeré jeho snažení je vedeno touhou dobrat se podstaty problému nebo alespoň nasměrovat uvažování čtenářů k tomuto cíli.

Britské listy jsou jedny z mála i-novin, které se snaží o určitou formu investigativní žurnalistiky. BL usilují i o to, aby se jeho čtenáři dokázali podívat na společenské problémy i z jiného úhlu, aby rozšířili samotný úhel svého pohledu, aby se snažili dobrat pravých příčin a vyvozovali z nich správné (pokud možno objektivní) závěry. Tím BL přispívají ke vzniku svobodné občanské pospolitosti, která dokáže více ovlivňovat veřejný život v ČR.

Podobnou cestou co do stylu, jakou jde vydavatel Neviditelného psa, se snaží jít i Dan Dočekal ve Světě Namodro, či Ivan Straka ve svém Gentlemanově deníčku. I zde je patrná snaha o "veřejné žití" na stránkách jejich i-novin.

Ale jejich snažení postrádá ten "rozmach a bohatost děje NP" , i když panu Dočekalovi se povedl zajímavý tah, když k působení na stránkách Světa Namodro přivedl i svoji ženu Markétu, např. její úvodník "Je mi třicet" byl příjemným (ač mírně lechtivým) osvěžením.

Máme zde dva základní modely "oslovování" potenciálních čtenářů i-novin.

Jeden sází na to, že čtenář získá k vydavateli i-novin osobní vztah tím, že mu vydavatel umožní "prožívat" s ním jeho niterný, rodinný i veřejný život. Současně vydavatel píše jazykem, který je blízký běžné mluvě a glosuje dění ve společnosti ve stylu uvažování obyčejného člověka.

Tím dochází k paradoxu - na jedné straně odosobněná komunikace, kterou internet pro svou technologii bezesporu je a na druhé straně "teplo domova", pocit blízkosti a sounáležitosti, který umocňuje zájem se na takto koncipované WWW stránky vracet.

A to je právě to, oč tu běží! Nenazýval bych tento styl "vypočítavou bulvárností".

Bulvárními by se takové i-noviny staly tehdy, kdyby v nich nic jiného než "zveřejněný soukromý život" nebylo a to se o Neviditelném psovi a Světě Namodro rozhodně říci nedá.

"Zveřejněný soukromý život" je šikovný marketingový tah, jak na sebe upozornit, vzbudit a udržet si zájem.

Druhý ze stylů se snaží získat a udržet zájem svých čtenářů a to maximální otevřeností a přímostí ve smyslu snahy pojmenovat příčiny, odhadnout vývoj, jeho gradaci, vazby a důsledky.

Volba témat je často kontroverzní, autoři se mnohdy "naváží" do problémů i s notnou dávkou neznalosti a nepřesností.

Někdy se používá různých triků k oživení "debaty" (zveřejněný obsahu osobních e-mailů, příliš jednostranné hodnocení problému apod). Ale trend tohoto stylu i-novin je jasný: víme o problému, ukazujeme na něj, zajímáme se o něj, formulujeme svůj postoj (!) k němu a to je to podstatné.

Samozřejmě i u tohoto typu i-novin vznikají vazby, ale podstatně složitější, než je tomu tak u prvního typu.

Žádná rodinná pohoda, žádné pocity souznění, ale pocity střetu, konfrontace. A to nejenom mezi čtenáři a diskutéry, ale i mezi oběma typy i-novin.

Existujd ale ještě jiný styl internetového psaní: obhroublý a gramaticky nesprávný styl nevážným až zesměšňujícím i k záležitostem, kdy se to nehodí. Je to bulvár? V tomto případě bezesporu ano!

PS. Na moje články se mi dostalo odezvy, sice jakoby vynucené zejména díky mým "návodným" otázkám, ale i tak za ně upřímně děkuji. Někteří mi v nich dáváte co proto do těla (zejména jsem to schytal od "internetových mazáků"), jiní reagujete pozitivně a velmi slušnou a kultivovanou formou.

(Zkráceno.) Poznámka JČ: Cílem Britských listů není vydělávat peníze.

Vice o Slovensku na: http://www.tuzvo.sk/homepage.htm.

František Roček

V březnu si připomínáme čas vstupu nacistických vojsk v roce 1939 do okleštěného Československa, což byl laškovný dovětek října 1938. Události, které proběhly pro Henleinovu stranu SdP v říjnu vítězně, byly zároveň i varováním. První varující signály přišly velmi krátce po okupaci pohraničí.

Poprava spolkového života

Transfer nábytku a nádobí

Naproti tomu v některých místem došlo přímo k rychlému útěku českého obyvatelstva, protože některé rodiny byly německými sousedy vyhnány. Ústecký archivář PhDr. Vladimír Kaiser vzpomíná, jak v sedmdesátých létech byla nalezena na jiřetínském smetišti ,"vrstva" dobře zachovaného nádobí a dalších předmětů, včetně smaltované cedule s prvorepublikovým státním znakem a nápisem Prodej tabáku nahoře a Tabakverkauf dole.

Byla to záhada. Jak se může objevit na smetišti tak unikátní vrstva nepoškozených věcí?

"Vysvětlení bylo nakonec prosté: V takzvaném Niederlandu, jak Němci nazývají kraj kolem Varnsdorfu a Rumburka, bydlelo před válkou jen málo Čechů, většinou pošťáci, financové a železničáři, zato tam byli nejzuřivější nacisté, kteří hned 12. září 1938 po Hitlerově projevu v Norimberku rozpoutali pogrom na české rodiny. Šlo o život. Češi utekli na poslední chvíli doslova s holýma rukama. Jak jsem se od pamětníků dozvěděl, mladí henleinovci si v okolí Jiřetína alespoň zchladili žluč na jejich obydlích. Na káry naházeli nádobí a podobné věci a když jeli kolem hospody, strhli ceduli tabákové režie s nenáviděným českým lvem a káru vyklopili na smetišti.

Čeští osídlenci po roce 1945 naopak dlouho používali německé věci. Byli šetrní, moc toho s sebou nepřivezli, a tak používali nádobí a nábytek po Němcích ještě dlouho po válce," vzpomíná na archeologickou záhadu a česko-německý transfer nábytku a nádobí V. Kaiser.

Říjen 1938 a březen 1939 se tak staly spojitými nádobami tragédie, která postihla sudetské Čechy i Němce. Pro sudetské Němce byla o to tragičtější, že pozdě poznali do jaké zkázonosné iluze se zamilovali.

Bohdana Marvalová

Ve stredu 24. unora uverejnily BL clanek pana Rocka: "Migranti jako alternativni zbran i obeti."

Krome zajimavych dokumentu a svedectvi o osudu ceskych uprchliku ze Sudet v roce 1938 a o postojich a chovani ceskoslovenskych uradu v teto vazne situaci nam zaroven autor clanku predklada svou apokalyptickou vizi mozne budouci invaze "statisicu" bezencu na uzemi naseho statu.

Podle pana Rocka by mohl (blize neurceny) agresor vyvolat zamerne obrovske vlny bezencu a vytvorit tak "patou kolonou," ktera by rozvratila zapoli bojujicich armad.

Predpoklada, ze bezenci by dokonce mohli byt:

"vyzbrojeni nejen rucnimi palnymi zbranemi, ale i lehkymi protitankovymi a protiletadlovymi, ktere ukoristili," "i urcitym poctem zastarale obrnene techniky." " Zaroven mohou byt mezi utecenci komanda, ktera maji vyprovokovat stretnuti migrantu s policii a armadou evropskych statu a skupiny kriminalnich zivlu pouziji migracni skupiny jako kryti sveho presunu do novych teritorii."

Pan Rocek ma i predstavu o tom, jak takove situaci celit:

"Pred evropskymi staty v pripade nejhorsiho scenare nebude jina alternativa nez migracni vlny zadrzet na hranicich, resp. v  pohranicni oblasti. V takovem pripade bude mozne za pomoci armady vybudovat provizorni utecenecke tabory ci spise "mesta" a obehnat je zatarasy a strezit je za pomoci jednotek vyzbrojenych obrnenymi vozidly a vrtulniky."

Podobne vize zrejme nejsou u Cechu tak ojedinele. Vzpomenme jenom v kolika pripadech se jiz mistni urady a obcane durazne postavili proti vybudovani uteceneckeho tabora v blizkosti sve obce a jak svoje odmitnuti zduvodnovali.

Nemeli bychom brat varovani pana Rocka na lehkou vahu a meli bychom se pripravit na vsechny eventuality. Kazda rodina by mela mit predstavu o tom, co udela, kdyz skupina ozbrojenych bezencu zabusi na jeji dvere. Nebylo by od veci, mit ve skrini nekolik rychlopalnych zbrani a rucnich granatu ...

Jindřich Pařík

Vazeny pane Martinku, nemohu se nepousmat nad Vasi potrebou institucionalisovat "zpetnou vazbu" mezi pisatelem clanku v internetovych novinach a jeho ctenarem. Forma dotaznicku, kterou navrhujete, je uz pak snad primo proti logice internetove zurnalistiky.

Internetova zurnalistika se vyznacuje (dle meho laickeho nazoru) nejvetsi mirou svobody a neexistenci jakekoliv cenzury. Cenzuru ci neco podobneho muze snadno vytvaret strach o honorar ci o misto v redakci papirovych novin, touha uspet nebo se vlichotit a kdovi co jeste. Autor internetove state, pokud v sobe nalezne dost odvahy, uvadi u state sve jmeno a funkcni link do e-mailove schranky. Pokud nejake jeho myslenky (nebo naopak jejich absence) ctenare jakymkoliv zpusobem zaujmou reaguji bezprostredne elektronickou postou.

Forma navigacnich otazek kterou navrhujete nehleda vsak okamzite reakce ctenaru, ktere mohou byt velmi ruznorode. Naopak, tak jako to byva v ucebnicich se snazi po vysvetleni latky kontrolnimi otazkami nikoliv zjistit uroven znalosti ale prave nacerpane vedomosti jen upevnit.

Je to dobra metoda - pri vyuce. Polozim-li par kontrolnich otazek, zak je nucen si na zaklade prave nabytych vedomosti premyslet. V zurnalistice musim takovouhle metodu odmitnout jako manipulativni, absurdni a nestydatou.

Klast na zaver stati navodne otazky je skutecne velmi, ale velmi zhovadile.

P.S. Reakce ctenaru lze ocekavat napiste-li neco velmi dobreho, nebo pravy opak tohoto. Prumerne state s prumernymi nazory ci myslenkami ctenari obvykle nekomentuji.

Jindra Pařík

Dan Šedivý

Chtěl bych poněkud šíře přispět k problematice rovnoprávnosti žen. Mám totiž pocit, že diskuse se stále pohybuje po povrchu problému. Prosím, aby následující text byl brán nekonfrontačně.

Podle mne postoj pana Paříka ilustruje, co se stane v mysli člověka, když pracuje dlouhodobě 16 hodin denně. Takový člověk žije ve velkém rozporu se svou biologickou podstatou. Existuje totiž velký rozpor mezi tím, pro co jsme stavěni a stavem dnešní společnosti: vznikli, a statisíce let jsme žili, jako vzpřímení primáti v malých skupinách kdy děti přicházely na svět ve 14 letech matky a průměrný věk byl okolo 25 let. Za tu dobu se tak sotva stihlo porodit a mírně předvychovat dostatek dětí aby se populace reprodukovala. Děti se samozřejmě učily především účastí na hlavní "pracovní" činnosti rodičů, která byla rozdělena podle pohlaví (důkladně a přehledně např. pan prof. Koukolík v časopise TÝDEN ). Dnešní doba života je mnohem delší, dětí se rodí míň, jejich výchova trvá déle a je složitější. Dříve děti vystačily do značné míry se základními znalostmi, které i dnes pochytí převážně v rodině do věku svých 6 let. Tento stav v západní Evropě trval přinejmenším do poloviny 17. století a to není zas tak dávno.

Nezměnila se téměř vůbec naše biologická podstata, například nastavení otců na přibližně 8 hodin denně lovu při maximálním soustředění a fyzickém vypětí a nastavení matek na dlouhodobou rozmanitou a méně intenzivní práci. Nezměnila se mimorozumová komunikace mezi pohlavími. Podobných faktorů by se dalo uvést mnohem více. Je možné vyjmenovat řadu podobných faktorů. Paradoxy moderní společnosti jsou způsobeny především tím, že žije ve velmi koncentrovaných společenstvích, která neumožňují komunikaci, na níž jsou naše komunikační kanály stavěny. Pak vznikají jevy, které nádherně popisuje prof. Parkinson (http://www.geocities.com/Athens/Acropolis/8040/parkinson.htm). I ona často diskutovaná arogance Pražáků a především tamních intelektuálů je jen projevem jejich života ve velkých koncentracích, kdy člověk příliš často potkává lidi, které vůbec nezná, ani nedovede odhadnout. Zvláště odporným projevem přílišné koncentrace lidí jsou hnutí sjednocená za jednoduchými slogany a velkými vůdci. Proto také jsou si ženy a muži mohou (a musí) být rovní ale nikdy nebudou stejní, jak velí vůdkyně feministického hnutí. Na to se ovšem zapomíná ve všech diskusích, včetně té vedené na BL. Na detailnější pohledy většinou nebývá čas.

V předchozím odstavci jsem jen chtěl ilustrovat, že rozpory mezi naší biologickou podstatou a požadavky moderní společnosti jsou jen omezeně řešitelné. Možná, že první krok by mohlo být uvědomění si tohoto faktu a zamyšlení nad smyslem své každodenní činnosti. Jsem zcela přesvědčen, že přinejmenším 6 hodin z deklarované pracovní doby pana Paříka je věnováno činnostem zbytečným a téměř jistě to také není vina pana Paříka.

Dan Šedivý

(Toto je reakce na tento článek.)

když jsem si přečetl Vaši citaci z práce A. Heitlinger a S. Trnka, nevěděl jsem, jestli se mám smát, jak ty pitomé Aminy nic nepochopily, nebo zuřit, jak ty arogantní Aminy posuzují a odsuzují, aniž cokoli pochopily. Teprve na druhý pokus a po přečtení reakce J. Paříka mi došlo, že ty dvě ubohé vědkyně za nic nemohou. Tedy, samozřejmě mohou za to, že píší knihu o životě v Česku a ČSSR na základě mizerných informací, ale to je věc jejich profesionální průpravy a poctivosti a možná i dostupnosti informací. Proto jsem se rozhodl Vám napsat následující text s vědomím, že je velice neúplný, často založený na osobních vzpomínkách (a proto nedokladovaný), že citace, zejména citace zákonů neodpovídají vědeckým zásadám. Proto ho, prosím považujte spíše za podklad pro případné další výzkumnice a pokud se ho rozhodnete publikovat, pak jen pod křestním jménem.

K postavení žen v ČSSR a ČR se vrátím někdy příště.

Vítězslav

Vzdělání a školy

Cit. práce uvádí data o podílu absolventů jednotlivých typů škol v populaci. S čísly polemizovat nebudu, snad jsou správná, rozhodně odpovídají (alespoň rámcově) i mým zkušenostem. Ale ta interpretace!

Např. 10(14) procent vysokoškoláků v populaci. Při srovnání s americkou statistikou to může působit jako malý podíl, jenže se zde jedná o skutečné absolventy skutečných vysokých škol! Proč skutečné absolventy - protože v ČSSR byl za absolventa považován jen člověk, který úspěšně ukončil celé studium, tedy obvykle 10 semestrů VŠ ( medici 12, veterináři 11, ekonomové 8-10...) a to obhájením diplomové práce a státní závěrečnou zkouškou. Tedy žádné dvouleté bakalářské studium, žádné nedokončené vzdělání. A proč skutečné VŠ - protože byly mnohé jiné možnosti pomaturitního studia - nástavby, pomaturitní kurzy, jayzková škola (s možností státní zkoušky), závodní školy práce, podnikové instituty... Ale nic z toho nebylo zahrnuto mezi VŠ. Tedy žádné dvouleté college pro sekretářky, žádné korespondenční kursy.

Jsou-li údaje na horním konci vzdělanostního spektra zavádějící, jsou informace o lidech s pouze základním vzděláním vysloveně lživé. Základní škola v ČSSR byla osmiletá, ale povinná školní docházka desetiletá. Povinnou docházku bylo možno dokončit během prvních dvou let gymnázia, střední odborné školy, středního odborného učiště s nebo bez maturity. Nějaké formě dalšího vzdělávání se ale mohl vyhnout pouze člověk, který na základní škole alespoň dvakrát propadl. Přesto opustil školu ne ve 14-15, ale v 16-17 letech. Představa, že by mohl být v ČSSR legálně zaměstnán kdokoliv mladší 15 let (tedy nezletilý), je už naprosto fantasmagorická: takový člověk přece neměl občanský průkaz, nebyl (a není) způsobilý k právním úkonům, je nezletilý. Prostě, zaměstnat někoho s neukončenou školní docházkou bylo nelegální, a vzhledem ke komunistické kontrole úplně všeho i nemožné.

Osobně jsem přesvědčen, že podíl 10 vysookoškoláků v populaci, je "tak akorát". Jen omezené procento je totiž schopno VŠ vystudovat. A zvyšování počtu vysokoškoláků nevede k demokratizaci studia, jen k jeho devalvaci a snížení úrovně.

Rodina, děti

Citovaná studie, nebo alespoň Vaše citace z ní, podávají brzký sňatek a brzké mateřství jako v podstatě protistátní čin, téměř formu odboje, "výmluvu, proč nevstoupit do KSČ". Ale toto chování bylo naopak státem očekáváno, vyžadováno a podporováno. Člověk s ukončenou přípravou na zaměstnání neměl důvod odkládat vstup do manželství a založení rodiny. Naopak, získal tím mnohé výhody.

Novomanželská půjčka:

Každý manželský pár, v němž byli oba partneři mladší 30 let a oba vstoupili do manželství poprvé, měl nárok na státní bezúročnou půjčku až 50 tis. Kčs se splatností až 15 let. Přitom za každé živě narozené dítě se část dluhu odečítala. Připomínám, že za 50 tisíc se v 80.letech v ČSSR dal kompletně zařídit menší byt (ložnice, kuchyň, obývák, základní el. spotřebiče), pokud nároky nebyly příliš vysoké (video). Průměrný plat byl tehdy 2600-3000 Kčs.

Daňová a sociální politika:

Lidé žijící v manželství platili mnohem menší daně, než lidé svobodní, respektive svobodným a bezdětným daně od určitého věku značně vzrostly (lidově se tomu říkalo "samčí daň"). Matky na mateřské dovolené měly zaručeno zachování pracovního místa a systém státních sociálních dávek spolu s nízkou úrovní platů a cen (zejména dětské výživy a oblečení, jež byly mohutně dotovány) zaručoval, že s narozením dítěte nijak zvlášť neklesla životní úroveň rodiny.

Byty:

Byty se v ČSSR získávaly převážně přidělením ze státní výstavby na základě pořadníku. Pořadník fungoval jako prioritní fronta a pro svobodného bylo téměř nemožné se bytu dočkat, protože manželské páry dostávaly prioritní body. Další body byly za každé dítě, za špatné bytové poměry, za invalidu v rodině apod. Další možností byl družstevní byt (tam nemělo manželství velký vliv) a služební byt, který dostali zase většinou manželé. Svobodný mohl dostat ubytování na svobodárně.

Poněkud jinou motivaci měly studentky Vä. Jednak byl věk 23-24 let, kdy obvykle končily studium, považován za vhodný pro mateřství. Za druhé tím, že si pořídily dítě během studia sice přišly o mateřskou dovolenou, to bylo ale kompenzováno volnějším životem na škole, individuálním studijním plánem, který studentky-matky dostaly automaticky, pokud o něj požádaly, sociálním stipendiem, možností přidělení manželské koleje. Ta, pravda, nebyla všude. Naproti tomu neztrácely po ukončení školy a vstupu do zaměstnání čas, nepřišly o kvalifikaci a také zaměstnavatelé raději viděli matku, která sice bude často chybět kvůli ošetřování dítěte, ale nezmizí na tříletou mateřskou dovolenou. Nebo budoucího vojáka, který zmizí na rok. Připomínám, že za ženu na mateřské ani za muže na vojně nemohl zaměstnavatel přijmout stálou náhradu.

Domnívám se, že z uvedeného jasně vyplývá, že manželství a založení rodiny bylo zcela logickým a pragmatickým krokem. Krokem, který stát podporoval, tedy žádným "útěkem do soukromí",

Antikoncepce, potraty

Nevím, kteří "čeští vědci odhadují", že 30 procent těhotenství skončilo umělým potratem, ale v Česku není třeba odhadovat. Naprostá většina těhotenství byla evidována na příslušném oddělení příslušného zdravotnického zařízení a převážná většina interrupcí byla od jejich legalizace v r. 1957 prováděna a evidována tatmtéž. Převážná většina znamená v podmínkách komunistické centralizace v ČSSR, že méně než promile, spíše jednotky ročně, evidenci unikly. Při známé komunistické vášni pro evidenci a byrokracii tedy lze nepochybně v archivu ministerstva zdravotnictví nalézt přesná čísla sumarizovaná po čtvrtletích, létech a pětiletkách, krajích a okresech.

Není pravda, že interupce byla nejpoužívanější formou antikoncepce. Byla užívaná poměrně často, rozhodně častěji, než bylo zdrávo a společensky byla přijatelnější žena, která prodělala i několik potratů, než svobodná nebo příliš mladá matka. Rozhodně byla taková žena považována za odpovědnější. Je ale dost obtížné porovnávat se západními statistikami vzhledem k její mnohem větší dostupnosti u nás. (jež se - mimochodem - také během let vyvíjela). Tvrdě řečeno, nejsem si jist, že restriktivnější zákony např. v SRN nebo nově v Polsku, o Irsku nemluvě, skutečně omezují počet interrupcí. Možná jen zahnaly nechtěně těhotné do ilegality a k andělíčkářkám, tedy mimo statistiky. Nebo do statistik sepsí a těžkých poškození po kriminálním potratu.

Jinak: antikoncepce byla dosažitelná, dokonce dosažitelnější než dnes, protože třeba "pilulka" byla na předpis a plně hrazena. Pouze za vyšetření před předepsáním se platilo (tuším 50Kčs), ovšem studentky měly i toto vyšetření zdarma. Problém byl spíše v tom, že účinná antikoncepce nebyla propagována, nebo byla propagována nedostatečně a nedostatečná byla i sexuální výchova všeobecně. Jedním z důsledků byla i přílišná víra v "přirozené metody" antikoncepce. V tomto se tedy komunistický stát choval podobně jako katolická církev.

Pozoruhodné je, že odpor k sexuální výchově vycházel zdola. Je to jistě překvapující pro člověka, jenž je krmen představou, že v totalitě bylo vše nadekretováno ÚV KSČ, ale je to tak.

Uvedu příklad. Někdy na přelomu 70. a 80. let se min. zdravotnictví rozhodlo informovat mládež o chráněném sexu prostřednictvím letáčků, rozdávaných, resp. volně pohozených v čekárnách u dorostových lékařů. Každá škola totiž spadala pod konkrétního školního nebo dorostového lékaře, který kromě běžných vyšetření a vypisování omluvenek pro školu také organizoval pravidelné a povinné preventivní prohlídky. Ta akce zřejmě měla jak omezit počet interrupcí u mladistvých, tak bojovat proti "epidemii" pohlavních chorob. (Ona epidemie sice spočívala ve výskytu jednotek nejvýše několika desítek nově nakažených ročně, ale v zemi, která pohlavní choroby téměř zlikvidovala, to mohlo být alarmující.)

Celá akce musela být odvolána po protestech učitelek, které přes ministerstvo školství protestovaly proti "navádění k promiskuitě" a "šíření pornografie". Blbost, ty letáčky obsahovaly několik schematických pérovek, ale... Domnívám se, že ty "pedagožky" byly spíše komunistky než katoličky, ale mohly by klidně uzavřít družbu s Mariánskou družinou někde na irském venkově.

Na závěr bych si dovolil jen několik stručných poznámek k metodám, které obě vědkyně použily. Vybraly naprosto nedostatečný vzorek 14 (!) žen, které tvořily jen velmi úzký výsek populace (absolventky zdravotních škol) a rozhodně neprezentovaly "obyčejné, průměrné mladé". S těmi pak vedly rozhovory a zjišťovaly, jak se u nás žilo před r. 89. Těm respondentkám bylo v roce 1989 16-18 let (!)

Udělat si na základě tak nedostatečného materiálu a při tak základních neznalostech úsudek o životě v cizím státě, jistě lze. Napsat knihu zvíci 187 stran, je - mírně řečeno - odvážné. Vydávat ji za "vědeckou", je ještě odvážnější. Pokud se takto na západě "dělá věda", no pozdrav Pán Bůh!

Poznámka JČ: Vítězslav je obětí určitého nedorozumění. V uvedeném článku jsem citoval jen úvodní kapitoly zmíněné knihy autorek Heitlinger a Trnka, která poskytovala informační zázemí pro rozhovory se čtrnácti mladými ženami, které tvoří jádro knihy. Tyto rozhovory se nezabývají situací v Československu před rokem 1989, ale hodnotí situaci žen dnes, tedy konkrétně interviewovaných žen, jako tzv, "case studies". Má-li být případ každé z nich rozebrán dostatečně podrobně, není možno zahrnout do publikace větší počet. V tomto smyslu na mě kniha působí dostatečně přesvědčivě, i když je zahájením výzkumu, nikoliv materiálem k dalekosáhlým závěrům. - Zdrojem údajů, které jsem citoval v článku, který Vítězslav kritizuje, je bohatá sociologická literatura, z velké části domácí české provenience. (Kučera, Milan, Populace České republiky 1918 - 1991, Socíologický ústav Akademive věd ČR, 1994; Kučera Milan a Fialová, Ludmila, Demografické chování obyvatelstva České republiky během přeměny společnosti po roce 1989, Sociologický ústav, Praha, 1996, Matějů, Petr, Beyond Educational Inequality in Czechoslovakia, Czechoslovak Sociological Review, 28, str 27-60, Pavlík Zdeněk, Populační vývoj České republiky 1995, atd.)

Desetiprocentní vysokoškolská vzdělanost, jaká byla v ČR za komunismu, je velmi nízká. (České internetové vládní stránky donedávna dokonce citovaly sedmiprocentní vysokoškolskou vzdělanost v ČR, ale že pomalu stoupá.) V Británii například studuje na vysokých školách v současné době více než třicet procent populace. Vládne obava, že v zemích, kde v novém počítačovém věku, v němž se uživí jen lidé s novými myšlenkami, nebude v široké populaci dostatečná kvalifikace, se bude velmi silně prohlubovat hospodářský úpadek.

Antikoncepce byla možná za komunismu v ČR k dispozici, jenže se dovídám, že biogest, který byl snad jediný k dispozici, předávkovával ženy hrubými dávkami hormonů a málokdo chtěl riskovat se tomuto nepříliš jemnému výrobku podrobovat delší dobu.

Vratislav Kuska

Vazeni panove,

vsichni mate pravdu! Lide, pro ktere je nejdulezitejsi rodina, pokladaji vse ostatni za mene dulezite a naopak! Neda mi to, abych neilustroval na zdanlive nesouvisejici, poucne osobni zkusenosti:

Pred lety se na nas obratil italsky vyrobce modnich, rucne sitych hedvabnych vazanek (kravat), ktery chtel proniknout na americke trhy. Byl to uz ctvrty pokus. Trikrat zaplatili marketingovym poradenskym sluzbam mezi ctvrt a pul milionem dolaru, vyrobili podle jejich vyberu zkusebni serie, uvedly v Americe na trh a prodelali miliony. My jsme byli posledni sance, nemeli uz, krome milionu dolaru zisku navic, ktere byly jejich cilem, co ztratit. Kdyz jsem jim rekl, ze nebudem delat klasicky pruzkum trhu tak jak ho delali kolegove pred nami, ale ze usporadame "volby penezenkou", nebyli nadseni, ale nezakazali nam to.

Z dvou a pul tisice vzoru jsme vybrali necelych trista, objednali v prvni fazi petset kusu od kazdeho vzoru, najmuli desitky "podomnich obchodniku", presvedcili vyrobce, ze je v teto fazi nutne eliminovat "cenovou barieru" (slo o vazanky, ktere se mely prodavat za sedmdesat americkych dolaru jedna, kazdy neni ochotny nebo nemuze tolik za vazanku utratit, zjisteni nejvhodnejsi ceny, cili maximalni castky, kterou je ochoten maximalni pocet zakazniku za urcity vyrobek zaplatit, je nutne provadet zvlast) a vyslali agenty (podomni obchodniky) do kancelari podniku a uradu (chodit dum od domu by nebylo ekonomicke, v kancelarich je snadne zastihnout najednou vetsi pocet lidi) nabizet vazanky za zavadeci (propagacni) cenu deset dolaru za jednu.

Sam jsem se prodeje tez zucastnil. Jsem vyznavacem hesla "ruce na" (hands on) a zjistovani reakci ruznych lidi me bavi a pokladam ho za poucnou zabavu. V jedne kancelari peclive, podle posledni drahe mody obleceny muz vzal do ruky jednu z vazanek, ukazal ji vsem pritomnym a opovrzlive pronesl: "To je strasna vazanka! Nechapu, jak si takovou muze nekdo koupit". Ve vedlejsi kancelari stejneho podniku, muz ve zrejme stejnem spolecenskem postaveni, stejne peclive, podle posledni drahe mody obleceny, vzal tutez vazanku tez do ruky, ukazal ji tez vsem pritomnym a pronesl: "To je krasna vazanka, dejte mi tri." , vytahl penezenku a zaplatil.

Na zaklade podobnych reakci jsme vybrali a doporucili vyrobci kolekci vzoru, ktere pote uspesne uvedl na trh, dekoval nam a povazoval nas za marketingove kouzelniky ac jsme byli pouze marketingovymi praktiky.

Stejne reakce jako u onech dvou panu s vazankami probihaji ve vsech sferach lidskeho zivota. Pro jednoho cloveka je zivot ve meste utrpenim, pro jineho je utrpenim zivot na venkove, nekdo se odstehuje do Ameriky a je nadsen, jiny v teze situaci nemuze zapomenout na puvodni vlast a v Americe si nikdy nezvykne. Totez pokud jde o diskutovany problem "Ma nebo nema zena mit vlastni karieru nebo se ma venovat pouze detem a rodine?"

Prosazovat v tomto pripade jako jedine spravny nazor preferujici pouze jednu z mnoha moznych variant je asi stejne nevhodne jako nutit vsechny zeny nosit jednu velikost podprsenek. Co je pro jednu zenu idealni situaci muze byt pro jinou situaci naprosto neprijatelnou nebo alespon neprijemnou.

Je nesporne, ze feminismus osvobodil zeny ve vetsine vyspelych zemi od ponizujiciho udelu obcanu druhe kategorie. Zvlaste v nekterych spolecnostech nemely zeny nejen stejne prilezitosti temer ve vsech sferach spolecenskeho zivota, ale ani v rodine. Neni nutne pouzit k ilustraci spolecnosti, ktere povazovaly narozeni dcery za hanbu a tolerovaly jejich vrazdeni. Staci se soustredit na Ameriku az temer do konce dvacateho stoleti abychom snadno pochopili, proc radikalni feminismus vznikl prave v teto zemi. Neslo jen o zakazy koureni na verejnosti a omezovani moznosti vyssiho vzdelani a uplatneni mimo rodinu. Hlavnim problemem byl preziravy pristup i inteligentnich muzu k zenam, protoze vetsina zen byla vmanipulovana do pozice pouhych udrzovatelek rodu a domacnosti a stupidni reklamy americke televize, znazornujici zeny, vazne se bavici o prednostech jednotlivych cisticich prostredku, toaletnich papiru, plenek, nebo objevne sdelujicich svetu ktere konservy (nudle, polevky v kostce, kremy, koberce, zaclony, sampony, projimadla nebo naopak stavidla prujmu ci prasky proti boleni hlavy) jsou nejlepsi byly (a v mnoha pripadech stale jeste jsou) pravdivym zobrazenim americke reality. Vyjimky byly (a ve vetsine pripadu stale jsou) pouze potvrzenim tohoto pravidla. Jde o situaci, ktera se bude menit nekolik generaci. Zakladni a stredni skolstvi v Americe je dominovano zenami, ktere se vetsinou nelisi od americkeho stereotypu a na universitach, kde tento typ zen tez neni bez vlivu, je tezke podstatne menit jiz pevne ustalene nazory a stereotypy.

Takze tak, jako ekonomicke vykoristovani nekterych spolecenskych skupin vedlo k zakonitemu hnuti proti tomuto utisku a vzniku idealu socialismu a komunismu, ktere byly zneuzity lidmi, jimz slo predevsim o jejich mocenske a politicke zajmy, tak v Americe doslo ke vzniku radikalniho feminismu a jeho zneuziti zenami, kterym slo a jde o jejich mocenske a politicke zajmy. Feminismu casto vladne typ zen, ktery vetsinou povazuje muze za nepratele, protoze je Buh nebo priroda, podle nich nespravedlive, neobdaril(a) fyzickymi aspekty, ktere by si tez praly mit, at uz jde o fyzickou silu nebo urcite casti lidske anatomie. Tyto zeny, snazici se napodovat muze dokonce i oblecenim (zena v kalhotech se ani vzhledem ani pritazlivosti nelisi od zeny v sukni, ale zena v kalhotech, panskem saku, s kravatou a panskym kloboukem na hlave je spise karikaturou nez ztelesnenim zenske pritazlivosti a krasy) je napodobuji predevsim pokud jde o chovani a to je, myslim, typ zen, s kterym pan Parik nesouhlasi a s jeho nesouhlasem, myslim, nelze nez souhlasit.

Vratislav Kuška

Jaromír Křepelka

Zkušenosti z poslední doby ukazují, že, kromě řádně akreditovaných laboratoří a autorizovaných osob pracujících v souladu se zákonem číslo 22/97 a související legislativou, se v České republice vyskytují subjekty, které zneužívají neúplného porozumění této nové technické legislativě převzaté od Evropské unie. Většinou jde o bývalé zaměstnance dnes autorizovaných osob, revizní techniky a drobné instalační firmy, které nabízejí podvodná Prohlášení o shodě. Nepoučený zákazník, který se nechá zlákat vidinou nižší ceny, se nevyhnutelně dostane do problémů, neboť

1. Měření provedená laboratořemi bez akreditace mají pouze orientační význam předběžného (pre-compliance) měření a nemohou sloužit jako vyčerpávající podklad pro prohlášení o shodě.
2. Zvláště v případech úrazu nebo narušení práv jiné osoby zařízením, jehož prohlášení o shodě bylo vydáno neautorizovanou osobou, orgány pověřené inspekcí tento podvod odhalí. Může následovat pokuta do výše 20 milionů Kč udělená tomu, kdo podepsal prohlášení o shodě na základě podkladů neautorizované osoby. Jde-li o výrobní zařízení, pak může následovat zastavení jeho činnosti do té doby, než bude proměřeno a posouzeno autorizovanou osobou.

   Náhrada způsobených škod na majetku, zdraví a životě je součástí postihu. Praxe ukazuje, že získání podvodného prohlášení o shodě se prodraží.

Co má žadatel o prohlášení o shodě požadovat od toho, kdo mu službu nabízí, a jak má správně postupovat

1. Opatřit si zákon číslo 22/97 a návazná nařízení vlády i s přílohami a v nich najít položku, která se vztahuje na jeho výrobek, pro který potřebuje prokázat shodu. Podle zařazení položky do příloh zjistit, jaký postup lze pro prokázání shody použít.
2. Podle zjištěné klasifikace si připraví technickou dokumentaci a v seznamu autorizovaných osob a akreditovaných laboratoří (možno získat z ČIA a UNMZ) si vybere tu, která má pro jeho potřeby příslušnou akreditaci, respektive autorizaci.

   Protože i tento stav se může měnit, při oslovení takové instituce je třeba si vyžádat kopii jejich akreditačních /autorizačních dokladů. Pouze v tomto případě se lze vyhnout budoucím potížím, především časovým ztrátám a dodatečným výdajům.

3. Pokud se neorientujete dobře v této nové legislativě, obraťte se na kvalifikovanou poradenskou firmu.

1. Nezastírá kontakt na příslušnou autorizovanou osobu a pomůže s výběrem té nejvhodnější.
2. Nenabízí podezřele levné služby a zejména "vystavení" Prohlášení o shodě, pouze zpracování jeho textu na základě podkladů.
3. Nabízí službu brokera - vyjednavače s autorizovanou osobou - aby byly co nejlépe vyjasněny všechny potřebné okolnosti a optimalizována cesta prokázání shody. I když zaplatíte za tuto poradenskou službu menší obnos, ušetříte čas i peníze v přípravě vlastního souboru technické dokumentace a za služby autorizovaných osob a akreditovaných laboratoří, protože je využijete pouze v nutné, avšak dostačující míře k získání pravého Prohlášení o shodě.

Děti Země

Spalovny odpadu nejsou bezodpadovou technologii. Vysledkem paleni odpadu v nich byvaji odpady toxictejsi nez ty, ktere do nich vstupuji - popel, popilek a znecistujici latky vypoustene do ovzdusi. Stejne je tomu u malesicke spalovny, ktera rocne vyprodukuje desitky tisic tun popele (zbytek po spalovani v pecich) a popilku (popilek se oznacuje prach zachyceny ve filtrech). Popel a popilek jako nebezpecne odpady predavaji Prazske sluzby firme SOH Benatky nad Jizerou, ktera je uklada na svoji skladku nebezpecnych odpadu.

Deti Zeme zadaly zpracovani pruzkumu verejneho mineni v Benatkach nad Jizerou. "Chteli jsme zjistit, zda jsou obyvatele mesta informovani o tom, ze do jeho blizkosti se vozi toxicky popilek ze spalovny v Malesicich," komentuje duvod zadani pruzkumu ing. Milan Havel z Deti Zeme. Podrobnejsi rozbor pruzkumem zjistenych vysledku najdete v priloze k tiskove zprave (zpracoval ho Jan Moravek). Jeho strucny zaver zni: "Celkove muzeme znalost lidi o popilku z malesicke spalovny na skladce v Benatkach nad Jizerou hodnotit tak, ze 275 respondentu (70 %) o nem nevi."

Kdyz jsme patrali po nakladani s odpadem z malesicke spalovny, zjistili jsme, ze jeste pred ulozenim na skladku jej zpracovava firma KTV odpady, s.r.o. kdesi u Prahy. Znamena to, ze nebezpecny odpad podnika ze spalovny slozitou pout po strednich Cechach. Magistrat hl. mesta Prahy, ktery by melo zajimat slozeni popele a popilku se o nej bud nezajimal, anebo jej odmita sdelit.

Podle zjistenych vlastnosti nebezpecnych odpadu z malesicke spalovny by s nimi melo byt nalozeno. Podle sdeleni Prazskych sluzeb se provadel jejich rozbor pouze na podzim roku 1997 a nebyl zjistovan obsah PCB a dioxinu v nich. Pritom prave obsah techto latek je dulezity pro urceni, jak s odpadem dale nalozit. To, ze v popilku jsou napovida zjisteny obsah znacneho mnozstvi chlorovanych latek v odpadu.

Prazske sluzby nam poskytly rozbory nebezpecnych odpadu produkovanych spalovnou provedene v listopadu 1997 k nahlednuti. Popel obsahoval nadlimitni hodnoty hliniku, barya, olova a rtuti a musel byt proto zarazen mezi nebezpecne odpady.

To, ze byl proveden rozbor popele a popilku pouze v dobe zkusebniho provozu, povazujeme za nedodrzeni podminek zakona o odpadech, konkretne § 5, ktery puvodcum odpadu (tedy i Prazskym sluzbam) uklada povinnost kontrolovat nebezpecne vlastnosti odpadu a nakladat s nimi podle jejich skutecnych vlastnosti. V pripade nebezpecneho odpadu ze spalovny lze az na zaklade zjistenych vlastnosti spravne stanovit postup, jak s nimi nalozit - zda a jak je nutne je pred ulozenim na skladku solidifikovat. Zarazi nas, ze nikdo ze statni spravy k tomuto zatim Prazske sluzby neprimel. Je pravdepodobne, ze se skladba odpadu paleneho za plneho provozu spalovny mohla zmenit.

Domnivame se, ze by novy rozbor popele a popilku mel Magistrat hl. mesta Prahy vyzadovat alespon nyni, kdy spalovna planuje vystavbu zavodu na zpracovani nebezpecneho odpadu.

Priloha: Vysledky pruzkumu provedeneho v Benatkach nad Jizerou v breznu 1999

Bylo provedeno celkem 400 standardizovanych rozhovoru a po vyrazeni vadnych zaznamovych archu bylo vyhodnoceno 394 odpovedi.

354 respondentu (90 %) prokazalo, ze vi o existenci skladky v Benatkach nad Jizerou.

Z nich 180 (51 %) spravne uvedlo, ze se na tuto skladku uklada popilek ze spaloven. Tito respondenti nasledne uvadeli, jak jsou si touto skutecnosti jisti. Zcela jisto si bylo podle svych slov 68 respondentu, coz je 38 % z tech, kteri odpovedeli spravne, neboli 17 % lidi ve vzorku. To, ze pri vyberu odpovedi na otazku o popilku byli na pochybach, uvedlo 51 respondentu, coz je 28% z tech, kteri odpovedeli spravne, a 13 % lidi z celeho vzorku. Zbyli respondenti (61) priznali, ze byl pri vyberu odpovedi na vazkach a spise "strelili od boku".

Celkove tedy muzeme znalost lidi o popilku na skladce v Benatkach nad Jizerou hodnotit takto: a) 275 respondentu (70 %) o nem nevi.

Jsou to lide, kteri - bud neprokazali znalost skladky

b) 51 respondentu (13 %) o nem vi, ale neni si uplne jisto,

c) 68 respondentu (17 %) o nem s jistotou vi.

Tem, kteri uvedli, ze se na skladku uklada popilek ze spaloven, byla polozena otevrena otazka na konkretni spalovny, ze kterych se popilek uklada na skladku v Benatkach. 45 dotazanych (25 %) spontanne uvedlo spalovnu "v Praze" nebo "malesickou" a 7 dotazanych uvedlo jine spalovny, ale 128 respondentu (71 %) odpovedelo, ze zadnou konkretni spalovnu nezna. Skupina 45 respondentu, kteri uvedli, ze se na skladku v Benatkach uklada popilek z prazske malesicke spalovny, ma tuto strukturu: 28 dotazanych (62 %) je si touto znalosti podle svych slov zcela jisto, 10 dotazanych (22 %) je na pochybach a zbylych 7 (17 %) uvedlo, ze "strelilo od boku", coz znamena, ze odpovedeli nahodne.

Zaver o znalosti lidi o popilku na skladce v Benatkach muzeme tedy doplnit: ad b) Z 51 respondentu, kteri o nem vedi, ale nejsou si uplne jisti, uvedlo 10 jako mozny zdroj popilku prazskou malesickou spalovnu, ad c) z 68 respondentu, kteri o nem vedi jiste, uvedlo jako malesickou spalovnu 28.

Zde je v puvodnim textu tabulka, kterou najdete na  http://www.ecn.cz/detizeme.

Mira znalosti obyvatel Benatek nad Jizerou nezavisi obecne ani na veku, ani na dosazenem vzdelani. O techto promennych bylo ziskano pouze toto dilci zjisteni: Mezi lidmi se stredo- nebo vysokoskolskym vzdelanim je skupina tech, kteri s jistotou vedi o ukladani popilku na skladku v Benatkach, vyznamne vetsi (asi dvojnasobna) oproti lidem se zakladnim nebo ucnovskym vzdelanim.

(zpracoval Jan Moravek)