O rovnoprávnosti žen
Chtěl bych poněkud šíře přispět k problematice rovnoprávnosti žen. Mám totiž pocit, že diskuse se stále pohybuje po povrchu problému. Prosím, aby následující text byl brán nekonfrontačně.
Podle mne postoj pana Paříka ilustruje, co se stane v mysli člověka, když pracuje dlouhodobě 16 hodin denně. Takový člověk žije ve velkém rozporu se svou biologickou podstatou. Existuje totiž velký rozpor mezi tím, pro co jsme stavěni a stavem dnešní společnosti: vznikli, a statisíce let jsme žili, jako vzpřímení primáti v malých skupinách kdy děti přicházely na svět ve 14 letech matky a průměrný věk byl okolo 25 let. Za tu dobu se tak sotva stihlo porodit a mírně předvychovat dostatek dětí aby se populace reprodukovala. Děti se samozřejmě učily především účastí na hlavní "pracovní" činnosti rodičů, která byla rozdělena podle pohlaví (důkladně a přehledně např. pan prof. Koukolík v časopise TÝDEN ). Dnešní doba života je mnohem delší, dětí se rodí míň, jejich výchova trvá déle a je složitější. Dříve děti vystačily do značné míry se základními znalostmi, které i dnes pochytí převážně v rodině do věku svých 6 let. Tento stav v západní Evropě trval přinejmenším do poloviny 17. století a to není zas tak dávno.
Nezměnila se téměř vůbec naše biologická podstata, například nastavení otců na přibližně 8 hodin denně lovu při maximálním soustředění a fyzickém vypětí a nastavení matek na dlouhodobou rozmanitou a méně intenzivní práci. Nezměnila se mimorozumová komunikace mezi pohlavími. Podobných faktorů by se dalo uvést mnohem více. Je možné vyjmenovat řadu podobných faktorů. Paradoxy moderní společnosti jsou způsobeny především tím, že žije ve velmi koncentrovaných společenstvích, která neumožňují komunikaci, na níž jsou naše komunikační kanály stavěny. Pak vznikají jevy, které nádherně popisuje prof. Parkinson (http://www.geocities.com/Athens/Acropolis/8040/parkinson.htm). I ona často diskutovaná arogance Pražáků a především tamních intelektuálů je jen projevem jejich života ve velkých koncentracích, kdy člověk příliš často potkává lidi, které vůbec nezná, ani nedovede odhadnout. Zvláště odporným projevem přílišné koncentrace lidí jsou hnutí sjednocená za jednoduchými slogany a velkými vůdci. Proto také jsou si ženy a muži mohou (a musí) být rovní ale nikdy nebudou stejní, jak velí vůdkyně feministického hnutí. Na to se ovšem zapomíná ve všech diskusích, včetně té vedené na BL. Na detailnější pohledy většinou nebývá čas.
Kdo někdy žil ve Skandinávii, kde emancipace žen postoupila asi nejdál, byl jistě překvapen jak málo je tamní státní správa prolezlá parkinsonismem. Ačkoliv sociologové a politologové pro to rádi hledají různá objektivní vysvětlení, myslím si, že důvod je třeba hledat spíše v subjektivních faktorech - v málo koncentrované populaci jsou lidé spíše schopni se chovat tak, aby ostatním neškodili. Neobtěžovat a spolupracovat jsou také hlavní výchovné cíle skandinávských vyučovacích systémů. Sekundárním projevem je například podíl obou rodičů na výchově dítěte, intenzivní práce v pracovní době a ne dohánění restů mimo ni, všeobecné rozšíření rekreačního sportu, 8 týdnů dovolené, vynikající výsledky ve vědě a zdravotnictví atd. Hospodářský růst, jaký má například Finsko za současného zachování všech výše zmíněných výhod, bych sobě i panu Paříkovi velmi přál. Pokud si někdo myslí, že Finsko bylo po rozpadu Sovětského svazu ve výrazně lepší situaci než my, hodně se mýlí (relevantní odkazy například na V předchozím odstavci jsem jen chtěl ilustrovat, že rozpory mezi naší biologickou podstatou a požadavky moderní společnosti jsou jen omezeně řešitelné. Možná, že první krok by mohlo být uvědomění si tohoto faktu a zamyšlení nad smyslem své každodenní činnosti. Jsem zcela přesvědčen, že přinejmenším 6 hodin z deklarované pracovní doby pana Paříka je věnováno činnostem zbytečným a téměř jistě to také není vina pana Paříka.