Ještě jednou Nerone ve Státní opeře
Recenze E. Vitove v casopise Harmonie 2/1999. Vyjimam z textu:
"Je velice prinosne, kdyz se na scene opery objevi dilo mene zname, natoz
v pripade Boitove zcela neznama opera Nerone."
Proc zcela neznama? Kobbe's
Complete Opera Book ji 3 strany venuje a nejaka CD se snad take daji koupit.
"Obohaceni narusta, dostane-li jevistni provedeni moderni formu a splni
tak smysl realizace."
Nic moderniho, proste bezna macha ve stylu Kamenneho
mostu a obdobnych produkci (viz J. Lipsansky o filmu).
(Odboceni, abyste
chapal, co jsou zdejsi moderni postupy. Kdyz se v r. 1998 plzenska opera
inspiruje Rusalkou Davida Pountneye z r. 1983, pisi kritici o odvaznem
inscenacnim postupu.)
Pak velka chvala, i kdyz drobne chyby priznany jsou:
"Puvabna altistka ...se po pocatecni distonaci rozezpivala az do
presvedciveho zaveru".
Mohla se radeji rozezpivat uz v satne.
"Presto, ze vytky v detailech prace by byly cetne, nelze mu (reziserovi)
nepriznat smysl pro celek, dramaticnost, akci a schopnost prace s velkym
sborem."
V cem ta schopnost spocivala, nevim. V ciste intonaci sotva.
"S operou je treba se divacky szit a kazdy sam si ji vradit do vlastnich
dejin opery, co se empirie tyce. Teprve potom se kazdemu jednotlivci, jemuz
bylo dilo poprve predlozeno, soud vyloupne."
Szivat se s ni nehodlam a soud
se mi uz vyloupl. Nikdy vice v provedeni SOP.
Nechapu, odkud berou kritici
presvedceni, ze divak bude vyhledavat dila, ktera ho na prvni poslech
nezaujala, ci vylozene otravila, a bude se snazit se s nimi szit.
K cemu?
Kritici se mozna szivaji, divaci nikoliv - na ctvrte reprize byla SOP
poloprazdna.