Britské listy

zdá se, že diskuse o "dvojích cenách" vyvolává značný zájem a proto si dovoluji poslat BL svou úvahu z října minulého roku, kterou jsem napsal pro Zpravodaj KAN. Považujete-li to za užitečné, zveřejněte ji.

Dvojí ceny

Pavel Holba ve Zpravodaji KAN č.44

Stalo se módou vyjadřovat své mravní rozhořčení nad tím, že u nás mnohde existují dvojí ceny - jedny pro zahraniční turisty, druhé pro české občany. Někteří moralisté to považují za barbarství, za projev vychytralého čecháčkovství a hodnotí to jako "závažnou diskriminaci cizinců", "neoprávněné obohacování" a "svéráznou formu loupežnictví".

Pocit nepřípustnosti dvojích cen pramení zřejmě z toho, že naše generace vyrostly v prostředí "státních maloobchodních cen" a pevně regulovaných cen, jejichž svévolné zvyšování ze strany obchodníků či hostinských bylo potenciálně trestným činem. Socialistický nevolník, tak jako nesměl svévolně cestovat do zahraničí, nesměl si také vydělat nad rámec svého tarifního platu a odměn, jejichž výše byla určována podle pevných pravidel. O tom, kdo smí brát vyšší plat či odměnu však z velké části rozhodovali kádrováci. A o tom, jak se dají vydělané peníze použít rozhodoval nedostatečně zásobený maloobchod, jehož pracovníci se často "neoprávněně obohacovali" tím, že prodávali nedostatkové zboží vybraným (známým) zákazníkům za cenu s "příplatkem" nebo "protislužbou" (řezníci, zelináři, úředníci, lékaři).

Tento socialistický model měl původně za úkol vyloučit možnost kumulace kapitálu u jednotlivců (a rodin), aby bylo vyloučeno riziko samovolné obnovy kapitalismu skrze podnikatelské aktivity některých jedinců. Režim toleroval vyšší příjmy jen u některých malých skupin - například u populárních umělců, a svých nomenklaturních kádrů, kde bylo riziko podnikatelského využití peněz považováno za minimální. Zejména v dobách normalizace byla výše příjmů chápána jako odměna za podíl na moci, za věrnost a loajálnost, a tedy za ochotu obhajovat nesmyslnou (a často zločinnou) bolševickou politiku, nebo alespoň nevystupovat proti ní (a mlčet, když mocní někoho likvidují). Mnozí možná zapomínají, že tehdy panovaly ne dvojí, ale dokonce trojí ceny - v normálních obchodech, v tuzexu a ve "vládních prodejnách". Dvojí ceny v dnešní podobě existovaly tehdy v hotelích.

Obecná morálka lidí vychovaných v dobách socialismu cenila skromného pracovitého zaměstnance, který se nedá od komunistů koupit za příslib vyššího platu, ale který na druhé straně nemá ambice osamostatnit se podnikatelsky. Lidé, kteří si i podmínkách socialismu dovedli vydělat ať dík kolaboraci s mocí nebo dík způsobům, které byly postižitelné tehdejšími zákony, byli považováni za společenské parazity, na které my ostatní doplácíme. Právě "předražování" bylo jedním z těchto nelegálních a "nemorálních" způsobů, které čestný komunista i nekomunista jako "poctivý" socialistický nevolník odsuzoval (i proto, že záviděl). Podle marxismu je soukromé vlastnictví krádež a zlodějem byl tedy každý, kdo chtěl mít příjmy vyšší než ty, které mu přiznal zaměstnavatel, kterým byl ovšem vždy (přímo či nepřímo) komunistický stát.

Zavedení tržního hospodářství a restituce majetků znamenaly, že prakticky ze dne na den ztratila morálka poctivého socialistického poddaného svou všeobecnou platnost a o jiné morálce jsme věděli jen málo, protože bolševik úzkostlivě dbal, abychom znali jen morálku socialistického poddaného. Vlastník a podnikatel má totiž ve společnosti zásadně odlišnou roli než měl socialistický zaměstnanec, jakým byl prakticky každý z nás. Prvořadým úkolem podnikatele totiž není "sloužit pracujícím" či "zvyšovat pracovní výkony" za podmínek podrobně určovaných vykořisťovatelskou mocí, nýbrž získat podnikáním prostředky na provoz, údržbu a rozvoj svého podniku. Jen tak naplňuje podnikatel svou důležitou společenskou roli - přispívá k zaměstnanosti a přispívá daněmi do státní pokladny. Ctí podnikatele je udržet a rozvíjet svůj podnik ke spokojenosti svých zákazníků i zaměstnanců. Aby na to měl podnikatel dost potřebných prostředků, volí vhodnou cenovou politiku, jejímž cílem je maximalizace výnosů. Výnos je zhruba to, co zbyde z tržeb odečteme-li náklady. Tržby jsou pak dány jako součin ceny a počtu zákazníků, přičemž vysoká cena zákazníky odrazuje, zatímco nízká cena znamená riziko nulových či záporných výnosů.

Jestliže na trhu existují v principu dva druhy zákazníků, kteří se odlišují svou představou, co je vysoká cenu, je zcela racionální a ekonomické poskytovat těm "chudším" určitou slevu, zejména proto, že provoz dimenzovaný na velký počet zákazníků je relativně levnější než provoz málokapacitní. Nikdo se nediví tomu, že děti, studenti, důchodci, invalidi a skupinové výpravy mají v dopravě, v museích i jinde výrazné slevy - tyto slevy původně nebyly motivovány "sociálně", ale ekonomicky (i když podnikatelé jistě nikdy neopomínají příležitost vykládat své slevy jako projev lidumilnosti) - pomáhají podnikateli snižovat rizika nečekaného snížení poptávky a lépe využívat kapacitu provozu (a navíc také snižují objem odváděných daní).

Na hradě je průvodce placen bez ohledu na to, zda někdo hrad navštíví - poskytování slevy dovolí, aby průvodcovskou službu použili i ti, pro které by normální (ekonomická) cena byla nepřijatelná, a tak se alespoň částečně uhradí náklady na průvodcův plat. Stejné je to v dopravě - plat řidiče a spotřeba paliva jsou stejné ať jede na lince autobus plný nebo prázdný. Proto jsou v dopravě poskytovány slevy "chudším", ale také těm, kdo jsou pravidelnými zákazníky dopravce (v západoevropských zemích je předplatní jízdenka v relaci k jízdenkám jednorázovým často desetkrát levnější). Něco podobného se týká i restaurací - má-li být využita kapacita kuchyně a personálu, je třeba mít restauraci plnou a přilákat do ní i ty chudší, kteří by na "ekonomickou" cenu oběda neměli. Jinak by se mohlo stát, že by restaurace v snaze snížit náklady nabízela jídla uvařená před týdnem a propouštěla zaměstnance. Slavná pražská pivnice U Sojků (na Letné), která přežila protektorát i čtyřicet let komunismu, po restituci držela jedny (vysoké) ceny, čímž ztratila tuzemskou (domácí) klientelu a zkrachovala - dnes je z ní prodejna obuvi. V jednom americkém univerzitním městě nabízejí (snad všechny) restaurace jeden den v týdnu jídla studentům zcela zadarmo.

Cena je obecně výsledkem kompromisu mezi snahou prodejce maximalizovat svůj výnos a snahou kupujícího minimalizovat své výdaje. Kupující je limitován horní hranicí (únosností výdaje), avšak prodejce je sice limitován dolní hranicí (nulovým výnosem), avšak za zvlášť nepříznivých okolností usiluje alespoň o minimalizaci ztráty (aby byl výnos méně záporný). V Orientě, kde má tržní civilizace daleko hlubší historické kořeny než v Evropě, je obchod na tržišti obřadem, ve kterém prodávající při smlouvání zkoumá, jakou cenu je kupující ochoten zaplatit. Prodávající vysloví svou maximalistickou představu ceny a kupující minimalistickou, a pak oba ze svého "nástřelu" postupně slevují. Stejné zboží je pak jednomu kupujícímu prodáno i desetkrát dráž než jinému, a nikdo to za nemorální či dokonce protizákonné nepovažuje. I v zemích bývalé Jugoslávie se mnozí z nás setkali s tím, že získali jako Češi některé zboží mnohem levněji, než za kolik se prodávalo jiným cizincům.

Onen primitivní (předcivilizační) kmenový instinkt - spravedlnosti stejných žaludků, který pohání naše moralisty ke kritice dvojích cen, v civilizovaném liberálním tržním prostředí postupně vyhasne. Jediné, co by mělo ministerstvo financí a nás jako občany zajímat, je, nakolik praxe dvojích cen snižuje daňové odvody a nakolik usnadňuje daňové úniky podnikatelských subjektů. Při návštěvě hradů, zámků, museí a jiných kulturních zařízení, které jsou ve vlastnictví státu či obcí je otázka jednoduchá - vlastník či pověřený správce může rozhodnout, kdo je oprávněn získat snížené vstupné - myslím, že poskytovat slevu domácím či tuzemským návštěvníkům, kteří jsou vlastně spoluvlastníky státního majetku a z jejich daní je tento majetek spravován, je legitimní.

Říjen 1998

Pavel Holba