Václav Havel aneb Podzim patriarchy
cit. JČ: "Měl bychom však člověka oddělovat od vyslovených myšlenek.
Je-li myšlenka dobrá, naprosto mě nezajímá, že ji vyslovil omylný člověk, protože všichni jsme omylní." (BL ze 4.1.99, in: Dobrý projev Václava Havla)
Vážený pane Čulíku,
lituji, že s Vámi nesouhlasím v tak podstatné věci, jakou je neoddělování myšlenek od osobnosti. Ačkoli vím, jak je to například v umění osudné (a ostudné), v politice to jinak nejde. V politice je člověk veřejný především svými myšlenkami a pokud se rozcházejí s jeho činy, je to na pováženou nikoli vůči integritě jeho osobnosti jako pana XY, ale jako politika XY.
Kladete veřejně otázku, čím se Václav Havel zkompromitoval. Inu, je řada sporných kroků, které by mu mohly být vyčítány. Jednou, až opadnou vášně, a dnešní doba bude střízlivě hodnocena, se patrně historici více pozastaví nad zaslepeností lidí a sdělovacích prostředků, než nad jeho chybami, kterých patrně není více, než u jiných lidí v jeho postavení, ba možná výrazně méně, ale: které nemohou nebýt.
Bude pak jednou nejspíše zkonstatováno, že samozřejmě dělal během výkonu své funkce chyby a to chyby státnické i osobní, pro společnost však bylo ničivější, že jej viděla - chtěla jej vidět - stále jako "našeho Vaška". Bytost, spletenou s veřejných mýtů, mediálních zjednodušení jeho disidentské minulosti, roztomilostí jeho bezprostřednosti i osobních indiskrecí, kterým jen nahrávaly nejrůznější reportáže a historky, proměněné v krátku v anekdoty (jako ta o krátkých kalhotách, o koloběžce atd.) a také z jeho prohlášení a úvah, které většinu lidí mátly svou intelektuální hloubkou a nejistotou (které ovšem s léty ubývalo). Zde měly lví podíl též média, především způsob referencí ČT a MF DNES, jako ochotně státotvorných přihrávačů (pan Mathé se zajisté bude rozčilovat, ať se rozčiluje).
Nahrával tomu ale nemálo i Západ a jeho politici, pro které byl (a je) Václav Havel nejenom symbolem českého státu, ale i symbolem povznesení moudrého mezi chytré, což dodávalo lesk všem, kteří jej potkávali a veřejně ctili. Byl nejenom kreditem České republiky, byl kreditem pro celou světovou politickou špičku. Tím, že jej přijali mezi sebe, cítili se pragmatičtí politici, politologové a ekonomičtí stratégové začasto lepší, než ve skutečnosti. (Podobně je chápán i dalajláma a všerůzná hnutí.)
On však už samozřejmě nebyl oním "Vaškem", charismatickým předákem a popletou, tím, který vstupoval do úřadu. Přijal roli a s ní i změnu svého postavení. Ten pozvolný spektrální posun v jeho charakteru se však děl bez vědomí společnosti (snad jen s vědomím několika jeho poradců, až už institucionalizovaných či pouhých přátel a příbuzných, kteří jej - vědomě či nevědomě - "upravovali" pro veřejnou potřebu; pro potřebu médií) a patrně i bez jeho vědomí.
Moc korumpuje. Bohužel. Velmi nepostřehnutelně, prostě tím, že oponentura se zvolna, nenápadně vytrácí, že to, k čemu musíte dříve vynakládat velké množství energie, překonávat překážky a často přese všechnu námahu prohrávat, vám jde nyní mnohem snadněji, než by mělo, jaksi "samo sebou".
Podlehnutí tomuto mýtu: mýtu, že když nemám tolik protivníků, mám častěji pravdu, se nevyhne patrně nikdo na exponovaném místě. Čím je však toto exponované místo důležitější, tím jsou i maličkosti větší a to, co by mohlo být chápáno jako banalita, nabývá nezřídka na tragičnosti.
Tím více pro člověka, který jako své krédo vyslovil "život v pravdě", které chápal především jako svou hluboce osobní, stále znovu podstupovanou zkoušku pravdivosti všeho, co činí.
O tom, že Václav Havel trpěl jistou formou mesiášství, se lze dočíst v řadě vzpomínek na doby disidentské. V té době to byla ale vlastnost k nezaplacení. Pouze nezdolná vůle, kombinovaná s vysokým mravním cítěním, humorem, osobní statečností a navíc takovouto příměsí bláznovství (jímž altruismus z hlediska přírody vždy je) jej dokázaly udržet v čele tak proskribované skupiny, jakou český disent byl.
Mesiášství (ačkoli z hlediska psychologie by se to patrně pojmenovávalo jinak) je však vlastností, která je sice neocenitelná v čase bídy, v čase hojnosti a moci však může být pro svého nositele nebezpečná. Ono "upravovávní cestiček" okolím a médii je pak totiž snadno intepretováno jako potvrzení správnosti svého úsilí. Člověk prostě ztrácí nadhled.
To se dělo i Václavu Havlovi.
Navíc zde zcela chyběla skutečná oponentura nezávislých médií - to mějme na paměti. Jediné Právo, dříve Rudé, které přinášelo sem tam kritiku jeho činů, bylo snadno zpochybnitelné jako poslední levicová bašta. Kde měl vzít skutečné zrcadlo? A jak mohl zůstat nepostižen leprou moci? Jediní, kteří mohli ještě veřejně vystoupit, byli jeho někdejší disidentští přátelé. Ti však na veřejnosti mlčeli, ačkoli měli kredit k tomu, aby je veřejnost i média vyslyšely. Byly to snad prebendy, které jim zavřely ústa?
K tomu se u něj pojila i obrovská zátěž pracovních povinností a zátěž vědomí reprezentativnosti, které jsou i v dobách "mírových" vysoké, natožpak v době změn, jakých jsme byli účastni. Připočtěme k tomu osobní ztrátu (manželka Olga, kterou mnozí považují za strážného anděla té původní disidentské podstaty Havlovy osobnosti), několikanásobné těžké onemocnění, politické výkyvy a teď i odvrat přinejmenším jednoho z jeho pilířů, jímž jsou média. A s tím související - a to je věc, která domnívám se není zatím dostatečně doceněna - vědomí zmaru, neúspěchu, pocitu, který proniká z hlubin člověkem, který neztratil všechnu soudnost; a proniká jím i přes chlácholení okolí (které se tím snaží nepřiznat svůj podíl viny); pocit, že přese všechnu snahu a předsevzetí se jím řízená loď a kdyby jen loď - celý charakter národa! - pohybuje dál v sestupné spirále.
Výsledkem ale je, že takový člověk je pod obrovským tlakem pochyb na jedné straně a přesvědčování o tom "že jsme udělali to nejlepší, co jsme udělat mohli", na straně druhé. Není nijak náhodné, že má stavy hořkosti, nepochopení.
Kdybych chtěl být cynický, řekl bych, že možná právě toto období nám sice právě odebírá Václava Havla jako politika, ale možná že nám jej vrací jako dramatika - pokud najde v sobě dostatek kázně tyto zkušenosti, zajisté tristní, převést do symbolické podoby a pokud na to najde dost času; nikoli snad, že by mu tento čas nebyl vyměřen, ale zda dokáže osobně prorazit kolotoč vytvořený kultem jeho osobnosti, který bude pokračovat i po složení úřadu.
Pokud bychom však hovořili jen o selhání, politickém i osobním, (a odpustili si věci z politického zákulisí, které čekají až na budoucí historiky, kterým nebude překážet pýcha a paměť žijících svědků), pak si myslím - protože vše u takového člověka, člověka na tak exponovaném místě a navíc zaštítěného kreditem "života v pravdě", smyčkou, kterou si sám upletl - je veřejné, je tu určitě mnoho věcí, které mu neslouží ke cti.
Opravdu jen namátkou: nepromyšlené amnestie; obsazování významných postů kamarády, byť bez jakýchkoli odborných zkušeností; tolerance rozhazovačnosti v souvislosti s prezidentským doprovodem (např. novináři, letící ve speciálu); zajisté prodej jeho podílu Lucerny Chemapolu, kterým více než napomohl klausovské ideji, že peníze nesmrdí; aféra Zilk a Medek; v demokracii opravdu nepochopitelná ostrakizace KSČM vzhledem k jejich voličskému podílu (což udivuje hlavně při vědomí "sametovosti" s níž byla moc převzata); spisovatelské selhání v případě nedistancování se od knihy Lídy Rakušanové; nejrůznější spory na ochranu osobnosti v poslední době, jimiž dokazuje stále těsnější přijetí své institucionalizované "masky", atd. atd.
Problémem prezidenta Václava Havla prostě je, že zpočátku nebyl kritizován vůbec a později především jen bulvárními novináři, a že se tedy nenaučil s kritikou se vyrovnávat. (A kritiku z levé strany politického spektra pravděpodobně odmítal brát na vědomí.) Navíc u nás dodnes zcela chybí seriózní rozbor fenoménu "Hrad" a jeho role v polistopadové politice. Ti, kteří znají tamní poměry, mlčí. A národ více zajímá, kam přišla Ďula.
