Pražské jaro 1968 - rozhovory s Petrem Pithartem a Pavlem Kohoutem pro polský deník Gazeta Wyborcza
Vazeny pane Culiku
Prave jsem si precetl v Britskych listech materialy z prazske konference
o roce 1968. Misto komentare posilam Vam k pouziti rozhovor s Petrem
Pithartem, ktery jsme udelali s kamaradem, dopisovatelem Gazety
Wyborczej v Praze Tomaszem Maçkowiakiem pro Gazetu u prilezitosti 30
vyroci intervence v Ceskoslovensku (a tehdy to vyslo). A k tomu - pro
contra - drivejsi rozhovor s Pavlem Kohoutem. Nemam ty texty v
cestine, doufam ale ze najdete skveleho prekladatele, pokud jenom
zjistite, ze vec stoji za to.
Aleksander Kaczorowski je polský bohemista a novinář. Pracuje v deníku Gazeta Wyborcza.
Zrazená revoluce
Češi a Slováci mohou být hrdi na Pražské jaro. Jedenadvacátého srpna roku 1968 se ukázali v nejlepším světle. Ale potom? Zvolili jsme hanebnou kapitulaci, která nám ohnula páteř, říká předseda Senátu České republiky Petr Pithart v rozhovoru s Aleksandrem Kaczorowským a Tomaszem Maçkowiakem.
Aleksander Kaczorowski: Před 30 lety armády pěti státu Varšavské smlouvy zadusily Pražské jaro. Podle názoru historiků československými komunisty podniknutý pokus o vytvoření "socialismu s lidskou tváří" byl jednou z nejdůležitějších událostí posledního půlstoletí. A přesto se Češi k těmto událostem vracejí neradi. Pane předsedo, proč se Češi stydí za Pražské jaro?
Petr Pithart: Ani tak ne za Pražské jaro, jako za pozdější kapitulaci. Na svůj postoj 21. srpna 1968 i v prvních dnech okupace mohou být Češi a Slováci hrdí. Ukázali se tehdy v nejlepším světle. Ale obávám se, že to bylo možná právě proto, že byli odkázáni na vlastní síly, zbaveni vůdců, které odvezli do SSSR. To nepřímo dokládá, že Pražské jaro nebylo jakýmsi experimentem uskutečněným komunistickými reformátory, pouze vyvrcholením procesu obrody občanské společnosti, který narůstal po celá 60. léta. Vraceli jsme se k normalitě, kterou si starší, předválečná generace přece jen ještě pamatovala. Tento proces neřídila strana.
Co se vlastně stalo v roce 1968?
Tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný obvinil Alexandra Dubčeka, generálního tajemního Komunistické strany Slovenska (KSS), z nacionalismu. O více než deset dříve byl místopředseda KSS Gustáv Husák po takovém obvinění odsouzen k doživotnímu vězení [v roce 1954 - red.], takže Dubčekovi nezbývalo nic jiného, než přejít do útoku. A podařilo se mu to - svrhl Novotného. Ale to nemělo nic společného s procesem liberalizace, Dubček nebyl žádným příznivcem Literárních novin nebo Kulturního života, on a jeho stoupenci bojovali o moc a přitom neúmyslně pootevřeli dveře. Do té skuliny nejprve vtrhli novináři a publicisté - média se již od roku 1966 těšila relativní svobodě - a za nimi samovolně se organizující občanská společnost.
Většina těchto publicistů ovšem patřila ke straně.
A kdo jiný směl tehdy publikovat? Mnoho z nich mělo výčitky svědomí, cítilo, že musejí splácet dluh, že je to jejich povinnost - nasadit krk, napravit, co pokazili. Ale byli i takoví, kdo se cítili být vlastníky zjevené pravdy - lidé, kteří prošli stalinskými vězeními, chtěli učit, co je to demokracie. Byli politováníhodní.
Lidé měli Dubčeka rádi za to, co nedělal - že se nechoval jako aparátník. Šokoval už tím, že se usmíval. Ale za tím neměl nic, žádný program, nestavěl se proti liberalizaci ne proto, že by nechtěl, ale protože to nedokázal. Pohyboval se mezi vlastní společností a Kremlem. Namlouval sám sobě i Moskvě, že má situaci pod kontrolou, že je to strana, kdo diktuje tempo změn, ale ve skutečnosti tomu bylo naopak. Ústřední výbor přijal Akční program příliš pozdě, než aby mohl být něčím víc než opožděným pokusem vyjít vstříc přáním společnosti. Lidé nad tím mávali rukou: Ať je to klidně "socialismus s lidskou tváří", hlavně když nám Moskva dá pokoj.
Ale každý pátý mezi těmi lidmi byl členem strany.
Nechci vytvářet bariéry mezi společností a členy strany - pochopitelně nehovořím o aparátnících. V roce 1968 se ty rozdíly zastřely a v srpnu se strana rozdělila na dvě části: promoskevskou a protimoskevskou. Ale to bylo důsledkem liberalizace 60. let, ne její příčinou.
Tomasz Maçkowiak: Jaké potom byly příčiny této liberalizace? Proč se v ní angažovali straničtí intelektuálové, část vedení strany a většina jejích řadových členů?
Rozdíly mezi českými a polskými nebo maďarskými komunisty spočívaly v tom, že KSČ měla již před válkou autentickou podporu ve společnosti. Díky tomu jsme po válce nastolili komunistický systém vlastními silami.
To souvísí se strukturou naší společnosti. České dějiny jsou jako Klepsydra: na jedné strany té útlé šíje je středověk, na druhé novověk. Poláci a Maďaři si přes rozdělení svých zemí zachovali vlastní politickou třídu, svůj politický národ. Naproti tomu v Čechách dvě století nebylo nic, ten národ se vlastně konstituoval znovu v 19. století, z nižších a středních vrstev. Proto nejsme hierarchickou, nýbrž egalitářskou společností - a to je základní předpoklad české levicovosti. Již před válkou byla česká politická scéna posunuta doleva: naše pravice by jinde byla považována za střed, náš střed by jinde byl považován za levici.
Únor 1948 nepředstavoval žádné hraniční datum. Od prvních květnových dnů roku 1945 jsme směřovali ke katastrofě. Moskva nám přece nenařídila eliminovat pravici z politického života. To my sami jsme nedokázali vyrovnat s rozčarováním z parlamentní demokracie - kterou jsme spojovali se skandály, korupcí a kapitulantstvím prezidenta Edvarda Beneše před Mnichovem v roce 1938 - a Západem, který nás nechal napospas Hitlerovi. Není divu, že ve volbách v roce 1946 (které, přestože se to tvrdí, nebyly vůbec svobodné, protože se jich zúčastnily jen čtyři strany, z nichž tři - komunisté, sociální demokracie a Benešovi socialisté - byly levicové) dostali komunisté v Čechách přes 42 % hlasů! Nejvíc hlasů přitom obdrželi v bývalých německých oblastech a na venkově. Tedy tam, kde se rozdávalo - z cizího.
A když se lidé vzpamatovali, bylo už pozdě?
Ano. Ale v 60. letech se objevila možnost něco napravit. A mnoho členů strany se o to upřímně pokoušelo.
Domníváte se, že jejich motivem byla snaha vykoupit se z hříchů? Většina bývalých komunistických reformátorů dává důraz spíš na pozitivní cíl - dokončení reformy komunismu zevnitř.
A co mají říkat? Pro ně bylo Pražské jaro neopakovatelnou příležitostí, aby se ve vlastních očích rehabilitovali. Potom mohli říkat: Přece jsme to chtěli vždycky - ale léta dělali něco jiného. Díky intervenci mohli do konce života tvrdit, že kdyby nebylo 21. srpna, uskutečnili by nakonec své ideály svého mládí a ukázalo by se, že, jak později říkával Dubček: V zásadě jsme měli pravdu.
Ale to byly samozřejmě iluze. Komunismus byl nereformovatelný - a to právě Dubček nedokázal pochopit. Nikdy mu neodpustím, jak se zachoval po intervenci, tu jeho bezcílnou, demoralizující taktiku ústupků.
Podle vašeho názoru měl postupovat jako František Kriegel, který jako jediný z členů stranického vedení, unesených do SSSR, odmítl podepsat "moskevské dohody", přestože mu hrozili, že ho sovětští soudruzi postaví před tajný soud?
Nikoho nemůžete nutit, aby byl hrdinou. Nanejvýš si můžete říkat: Kdybych byl ve stejné situaci jako Kriegel, chtěl bych se zachovat jako on. Nemám za zlé Dubčekovi, Smrkovskému a dalším to, jak se zachovali v Moskvě, pouze co udělali později. Mohli jsme prohrát se ctí a zvolili jsme si ostudnou porážku, která nám ohnula páteř.
Neexistuje větší ponížení, než když jste ochoten dát za někoho život a ten někdo řekne: Trhni si nohou. V srpnu 1968 i později byli lidé připraveni klást odpor, na podzim studenti okupovali školy a odborová organizace metalurgů chtěla vyhlásit stávku na obranu proti odstraňování reformátorů z funkcí. Ale oni to odmítli, protože doufali, že si díky tomu udrží křesla. A lidé se zlomili, protože pochopili, že věřili zbabělcům. A to vědomí je trápí dodnes.
Jedenadvacátého srpna 1969, u příležitosti prvního výročí intervence, se v celé zemi konaly rozsáhlé demonstrace. Byl jsem tehdy na Václavském náměstí v Praze a vzpomínám si, jak z bočních ulic náhle vyjely vojenské transportéry. Stál jsem uprostřed těch užaslých lidí, kteří nemohli uvěřit tomu, co vidí: československé výsostné znaky na pancířích. V Praze a v Brně tehdy zahynulo několik lidí.
Následujícího dne předsednictvo Federálního shromáždění přijalo zvláštní výnos, který dal policii a soudům volné ruce, aby se vypořádaly s lidmi zadrženými během demonstrace. Prvním tajemníkem strany byl již tehdy Gustáv Husák. Ale pod tím výnosem je podepsán také předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček! Podepsal výnos proti lidem, které zmlátili, protože skandovali jeho jméno! V ničem mu to nepomohlo. A přece mohl postupovat stejně jako Zdeněk Mlynář. Mlynář se na té potupě nepodílel, vzdal se členství v ÚV v listopadu 1968.
Šest set tisíc lidí vyhodili ze strany a z práce. Ti, kdo zůstali, se zřekli všeho, odvolali svoje podpisy pod peticemi z doby Pražského jara, aby je nevyhodili z práce, aby děti mohly studovat. A za to se stydíme, ne za Pražské jaro.
Lidé utekli do soukromí. Nikdo nepočítal se změnami, dokonce i nepočetní disidenti raději doufali v jakousi nudnou, dlouhotrvající perestojku. Veřejný život nahradila tichá dohoda s režimem. Vláda říkala: Podrobte se našim rituálům, 1. máji apod., a my vám dáme pokoj. Dobře věděli, že nikdo to nebere vážně, a ani to neočekávali. A my jsme věděli, že oni to vědí. A přijali jsme tu hru a tím jsme rozhodli o své budoucnosti - i o tom, co se děje teď.
Co máte na mysli?
Během těch 20 let v Československu vznikla obrovská šedá sféra. Nešlo zde pouze o nepoctivé zájmy, ale o způsob, jak fungovaly celé podniky, zejména státní. Na tuto fikci naletěl Václav Klaus, když se po roce 1989 rozhodl privatizovat. Nevěděl, že ten tzv. státní majetek má odedávna vlastníky.
Dnes jsou lidé rozčarováni vývojem události po roce 1989, protože očekávali revoluční změny k lepšímu. Zapomínají, že tady nebyla žádná revoluce. Byla by, kdyby vyšli do ulic a dva, tři roky dřív. Jenomže tehdy by to neskončilo zvoněním klíčů.
V roce 1989 jsme byli poslední, po Němcích z NDR, po Bulharech, na které jsme se vždy dívali svrchu, dokonce i po Albáncích. Kdyby 17. listopadu tajná policie nezorganizovala provokaci s údajně zabitým studentem, možná bychom čekali ještě do prosince, možná do ledna.
Přišli jsme k hotovému. Ale lidé to nechtějí poslouchat. A proto nechtějí vzpomínat na minulost. Ani na Pražské jaro.
Petr Pithart (1941) - český právník, politolog a politik, v roce 1968 redaktor Literárních novin. Ukončil právnickou fakultu Univerity Karlovy, kde po studiích pracoval. Člen KSČ od roku 1960, na podzim 1968 vrátil stranickou legitimaci a poté, co ho v roce 1970 vyhodili ze školy, pracoval jako dělník a úředník. Signatář Charty 77, činitel demokratické opozice, v roce 1979 pod pseudonymem J. Sládeček vydal v emigrantském nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem slavnou knihu "Osmašedesátý", kritickou studii politiky reformního vedení strany před a po srpnu 1968. Během "sametové revoluce" předseda Občanského fóra a v letech 1990-92 premiér České republiky. Od podzimu 1996 do podzimu 1998 vykonával z pověření KDU-ČSL funkci předsedy českého Senátu.
(Z polského originálu přeložil Tomáš Pecina)
