Jak potěšit doktora Šmída
Lidové noviny hovoří se Zdeňkem Šámalem
Když před nedávnem podrobil Milan Šmíd z katedry žurnalistiky FSV UK v Praze Britské listy a zejména mé články v nich zdrcující kritice, vzdal jsem se naděje, že bych se kdy mohl stát dobrým novinářem, a omezil své aspirace na úsilí být - v mezích daných vlastní hloupostí, nevzdělaností a charakterovou nedostatečností - alespoň co nejlepším špatným novinářem.
Přesto využívám všech příležitostí, jak se zdokonalit studiem prací těch, které by pan Šmíd označil za novináře dobré; užitečnou lekcí mi byl rozhovor redaktora Lidových novin Jana Müllera se šéfredaktorem zpravodajství ČT Zdeňkem Šámalem. Snažil jsem se pečlivým studiem proniknout do metody tohoto rozhovoru a svá zjištění se nyní pokusím shrnout do několika bodů:
- Ačkoli je rozhovor uveden jako pokračování diskuse vyprovokované předchozím interview LN s Janou Bobošíkovou, nejenže se v celém textu jméno bývalé moderátorky neobjevuje, ale Müllerovy otázky se na to, co kritizuje paní Bobošíková, vůbec nestáčejí. Poučení: Každý interviewovaný má právo na svou třináctou komnatu, na kostlivce ve skříni, který musí být pro novináře absolutním tabu. Pokud si vzpomínám, porušoval jsem tuto zásadu téměř pokaždé a kladl nepříjemné otázky, místo abych se snažil zdvořile vytušit, o čem by můj partner hovořil nejraději a o čem naopak mluvit nechce.
- Müller si evidentně otázky připravil předem a nijak je nemodifikoval podle odpovědí tázaného. Pravidlo: Ať tázaný mluví o čemkoli, vy se ptejte na to, co máte napsané. Já, novinář nehodnotný, jsem naopak téměř bez výjimek improvizoval, ba co hůř, snažil se tlačit partnera do kouta, kdykoli jsem cítil, že jeho odpověď je v rozporu s fakty nebo postrádá přesvědčivosti.
- Otázky a poznámky novináře nesmějí být impertinentní. Uvedu příklad: Zdeněk Šámal řekl, že "zprávy nemůže uvádět moderátor, který je špatně oblečený, má nudný projev a tváří se smrtelně vážně." Shodou okolností jsem viděl víkendové Události s dvojicí Janeček-Augustová. Protože se mi zdálo, že Jiří Janeček by do Šámalovy definice zapadl úplně přesně, určitě bych se nezdržel nevhodné poznámky a dojem nepředpojatosti by byl ztracen.
- Kdykoli je to možné, novinář musí tázanému nahrát na smeč a dát mu příležitost k mírné sebekritice s prvky sebechvály. V provedení dua Müller-Šámal to zní takto: Otázka: "Jste s úrovní vašich reportáží v tomto ohledu spokojen?" Odpoveď: "Řeknu to takto: všichni se máme co učit. Jsem ve funkci půl roku a odstartoval jsem tu určitý proces." atd. ad nauseam...
Zkrátka, podrobil jsem své psaní důkladné sebekritice a rozhodl se, že hned zítra zajdu na studijní oddělení fakulty sociálních věd a informuji se na možnosti dálkového studia žurnalismu. To by bylo, aby se ze mě pod vedením takových mediálních veličin jako jsou pánové Šmíd, Jirák nebo Pehe nestal novinář vhodný i na stránky Lidových novin!
Praha, 9.11.1998
Tomáš Pecina
http://web.telecom.cz/cleose/tompecina1.html