Britské listy

Je tomu skutecne tak? Muze zpev, rozumime-li jim onu sifrou pisma konkretne vyjadrenou hodnotu organicky vznikajici pri putovani basnika k absolutnu, byt k nicemu, byt se i tak v poust a ve hluchou krajinu zakletemu tvurci casto zdalo?

Domnivam se, ze nikoli. Navic se domnivam, ze naopak umerne s tim, jak se snizuje pocet ctenaru ci posluchacu, vyznam zpevu vzrusta. Tvurci, ktery at z donuceni,at vlastni volbou jako tvurce existuje dale i potom, co byl odtrzen od publika a ctenarske obce a tim i od uzivu skytajicich mechanizmu literarni produkce a trhu, se otevira perspektiva existence, v niz doslova o nic nejde. Nejde o tvorbu, ktera by byla trhove zuzitkovatelna. Nejde o roli a kult osobnosti, ktera trhove zuzitkovatelnosti tvorby za normalnich okolnosti do jiste miry slouzi. Nejde doslova a totalne vubec o nic. A tedy, paradoxne, o vsehcno, ale jen takovemu tvurci, ktery dokaze cenu teto az na samu kost redukovane tvurci existence rozeznat, s ni se - jakymkoli zpusobem- vyrovnat, a posleze ji prijmout jako vychodisko pro tvorbu dalsi.

Tvorba, jako detska hra, ktera se plnocenne odviji nezavisle na tom, ma-li ci nema-li divaky, se stava ocistenou, ryzi tvorbou pro tvorbu, svobodnou cinnosti bez ohlizeni se pres rameno, absolutne svobodnym vybojem. Paradox vsak ani zde neprestava pusobit.

Basnikl ktery dospel k maximalnimu bodu sve zdanlive lidske a tvurci vyrazenosti, aniz teto vyrazenosti podlehl, aniz se - ne jako clovek, ale jako tvurce - nechal ubit privalem dlouhotrvajici, vsepohlcujici hluchoty, se nutne dostava na zpatecni cestu do lidskeho spolecenstvi, do sfery mezilidskeho pusobeni.

Dilo v Anglii zijiciho ceskeho basnika IVANA JELINKA (nar. 1909), neni z tech del, jimz by se snadno a automaticky otviraly cesty k ceskemu ctenari zijicimu at doma, at v zahranici. Jelinek, ktery odesel do exilu v dobe Unora, s vyjimkou Svedectvi, Promen SVU a dnes nedostupne Archy v exilu temer nepublikuje (ze neni publikovan doma, je samozrejme).

Je, pokud se pisatelce zatim podarilo zjistit, autorem trinacti knih, z nichz pet vyslo v Ceskoslovensku, osm v zahranici. Sbirky "V sobe letohrad", "Ody", "Posel"(1975) a "Kolova stavba" (1980) vydal v Rime autor vlastnim nakladem, kniha zahrnujici cykly "Sochy" a "Sedm castek" vysla tamtez v roce 1970 pod zastitou SVU. Ctenarum, kterym se tri v podtitulu vyjmenovane sbirky dostanou do ruky, bude po jejich precteni tezko pochopitelne, jak se mohlo stat, ze basnikovi Jelinkova formatu byla dosud nejen doma, coz se da omluvit, ale i v exilu, coz jest omluvitelne hure, venovana temer nizadna pozornost.

Na rozdil od prevazne vetsiny dnesni jak domaci, tak exilove ceske poezie, ktera svou naplni inklinuje ke konkretni casovosti, vyslovuje se k dnesnim problemum (nemineno ani politicky, ani filosoficky, lec vyhradne poeticky) a otazkam a je jimi zpetne vyrazne ovlivnovana, a to i ve svych nejvrcholnejsich zjevech jakymi jsou napriklad Jaroslav Seifertna te a Ivan Divis na one strane hranice, dilo Ivana Jelinka jakoby si na mlhou prikrytych ostrovech Anglie z nutnosti vytvorilo svuj vlastni, sverazny, dnesku naprosto nepoplatny, a presto k dnesku se nalehave obracejici casoprostor.

Zatimco v Seifertove dile je basnicke zoufalstvi z marneho hledani ztraceneho raje na teto zemi heroicky znovu a znovu prekonavano nehou k zemi, laskou k jejimu diteti-cloveku a posleze vzdy znovu se obnovujici zavrati z krasy, ktera tohoto cloveka-dite na kazdem kroku jeho zivota obklopuje, zatimco ze zeme k nebi zalujici vertikala Divisova gigantskeho svaru s lupici ztraceneho raje znovu a znovu napaji sve koreny v horkych vyhnich nejkrutejsiho utrpeni a osudu tri, ctyr poslednich generaci rodu, aby je posleze simultannim tlakem drticiho zoufalstvi a zasmrtne vysostneho odhodlani nepodlehnout neuchylne prinutila k vydani tezkych, v antihmotu zhustenych kvadru poezie, jakych do Divise v ceske reci nebylo, poezie ostrovana Jelinka, okolnostmi exilu zakleteho do mlhy a opustenosti po cele tri dekady, jakoby - jedna z nemnohych - dokazala nalezt nejen pro sebe samu, ale pro nas vsechny, ztraceny raj.

Tvari v tvar totalni nemote, hluchote a opustenosti dokazala Jelinkova poezie temer nemozne. Nejprve poprela samu sebe jakozto prostredek sdelny a sdelovaci, a na tomto novem, do same podstaty oprostenem zaklade znovu vybudovala sebe samu uz ne jako poezii, ale jako zpev. Jako pouhy zpev poutnika ztroskotaneho na ztracenem ostrove, daleko od zeme, do niz se nelze vratit, ba co vic, kam ani nelze poslat poselstvi v lahni a doufat, jakkoli beznadejne, v nejakou sebenepravdepodobnejsi odpoved. Jelinkova poezie dokazala zregenerovat jako zpev temer naprosto resignujici na nadeji, ze by mohl byt nekde nekym zaznamenan, jako Zpev plynule prechazejici v dokonale soustredene pohlizeni do tvare Krasy, jen a jedine pro Krasu samu. Ne uz proto, ze jeji tvar prostredkuje dorozumeni s druhymi. Ne proto, ze Krasa, byt jako,pouhy zastupny znak, vubec neco znamena. Ale pouze a vyhradne proto, ze Krasa, jako takova, Jest.

A jako vsem vyse jmenovanym i jemu bylo doprano vyvazat se z pout casu a vstoupit za hranici bezcasi, prolamat se, palivcovsky receno, do rise Poezie, v niz kazdy krok je uzasny, zarivy vhled do zazraku byti. Jelinkova poezie je vysostnou poezii okamziku, jeho hruzy, prchavosti, zavrati i slavy. Ale zaroven je tajemnym zpusobem zakotvena do vecnosti, tak jako kazdy jednotlivy intenzivne prozity lidsky okamzik je vklinen do radu nadrazenemu nasi lidske casnosti a docasnosti.

Jakymi tvurcimi zakonitostmi, jakymi formalnimi postupy dospiva Jelinkova poezie sveho jedinecneho vyrazu, neni prave lehke vystopovat. Ale srovnanim Jelinkovych versu s versi basnika, ktery basnicky charakterove stoji na pozicich zcela jinych nez Jelinek sam, muze v tomto smeru hodne napomoci.

Je nedele. Mam volno
pacienti ocekavaji sve navstevniky
Chodim mezi budovou nemocnice a farmou
snad budu mit take nejakou navstevu
snad mne najdou
snad se na ceste objevi Brusak
nebo Listopad
anebo Dresler
jsou tady v cizine leta a jeste jsem je nevidel
mam pripraveny basne
budeme mluvit o literature
svet bude zase plny zivota.

(Ivan Blatny, "Nedele", ze sbirky "Stara bydliste", 68 Publishers, Toronto 1979)

Nevim, jak zcinat ten opetovny vecer touhy.
Vim sice, jak mam pecen casu nacinat,
jak si mam pocinat, abych jej skrojil,
abych podlouhly pecen casu zdvojil
a prec jej objal v tvoji jedninu.
V zbozneni, v lasce zrodu, jedinou pevninu
a tu obydlil hady, zveri, ptactvem,
posleze zmeril clovekem. A az v Bozi zal.

Bez toho totiz bych se jenom ptal.
Jen strohost skal bych rikal v zpevu
pokraj sloje Pacholatka.
Znameni vse bych zmaril. Ztratil.
Neotevrel vratka sloje, sva vratka slova.
Sam vecnem zraneny bych tam mrel nevylecen.
To samou casnosti, ac neusvedcen, bych pak byl ztecen.
Takze ne tvrz bych byl, leda jen sutiny
a zkazou tou bych nebyl nevinny.

Marsyas byl bych, Bohem z kuze pevec svlecen.
Tak bych ti nevyuzil, co je nam v chvili vecne;
vyrecne mlceni bych zkazil, neme sve recneni zmaril,
to jez je skoncene, jsouc nam vzdy nekonecne.

A to te hodno neni v mem sneni pozornem
vterinou bedlivou co vcelou nad vecnem.

(Ivan Jelinek, "Vecer ve Frascati", I. cast, ze sbirky "Posel", Rim 1975)

Jak basen Ivana Blatneho, tak basen Jelinkova prostredkuje ctenari basnicky prozitek urciteho casoveho useku vymezeneho nazvem, u Blatneho se jedna o casovy zaber jednoho dne, u Jelinka jednoho vecera, a jsou tedy, da se rici, tyto dva zabery vnejskovym zamerem soumeritelne. A prece i bez dalsiho rozboru ma ctenar po prvnim precteni jasny pocit, jako by kazda basen prichazela z jineho sveta.

Blatneho vypoved "je nedele Mam volno/pacienti ocekavaji sve navstevniky/ chodim mezi budovou nemocnice a farmou" atd je rodove spriznena s kolarovskym poetickym denikovym zaznamem bezprostredni kazdodenni zkusenosti, jak jej Kolar uvedl do sveho dila ve ctyricatych letech. (Tato "kolarovska" metoda, ktera sama o sobe je podtridou sirsiho surrealistickeho principu vice ci mene volniho razeni asociaci, byla od padesatych let prejimana a mnoha zpusoby integrovana do dila cele rady generacne mldsich basniku, coz se ostatne deje as do nasich dnu.) Blatneho basen dokonale zachovava vnitrni dejovou, sireji by se dalo rici "casovou" posloupnost basnickeho deje. Postupne zvysovani emotivniho napeti, vyvolane touhou po navsteve, je formalne vyjadreno prostym razenim asociacnich prvku: konkretni casove a situacni zakotvenosti "Je nedele Mam volno", konkretniho prani a touhy "snad budu mit take nejakou navstevu/ snad me najdou", dalsiho uzsiho vymezeni tohoto prani a touhy "jsou tady v cizine leta a jeste jsem je nevidel", a posleze kulminuje v nejkonkretnejsim vyjadreni teto stupnovane touhy: "budeme mluvit o literature/ svet bude zase plny zivota." Jednota mista, casu a deje je ve vnitrnim prostoru lyrickeho minidramtu Blatneho basne dokonale zachovana.

Taktez v Jelinkove basni hraje roli touha. "Nevim, jak zacinat ten opetovny vecer touhy." Ale ihned pote vpada in medias res nejsvebytnejsi prvek jelinkovske poetiky, okamzik jakehosi rozlamovani sten lidskeho, konkretniho casu: "Vim sice, jak mam pecen casu nacinat,/ jak si mam pocinat, abych jej skrojil,/ abych podlouhly pecen casu zdvojil/ a prec jej objal v tvoji jedninu." Jelinek, a v tom se jevi hlavni teziste jeho hlubokeho vyznamu pro soucasnost ceske poezie, systematicky a dusledne ve svem dile rozbiji steny konkretniho lidskeho casu, at tohoto naseho, soucasneho, ay onoho, jenz byl soucasny starym klasickym kulturam, a dopina se prostoru, 'v nichz "podlouhly pecen casu" je zazracne umocnen, zdvojen statecnym, neuhybnym a absolutne vernym pohledem do vecnosti. Formalni "oprostenost" a vnitrni "slozitost" - ktere si, aby mohly byt blize definovany, zaslouzi samostatnou studii - Jelinkovy poezie vzajemnym a duslednym spolupusobenim vytvareji poetickou syntezu nemajici v zadnem (pisatelce dostupnem) soucasne pusobicim tvurci ceske poezie obdoby. Tato synteza by se snad dala nejlepe nazvat poetickou teologii, kdyby nebyla - pres vsechno svoje formalni i vnitrni tihnuti k abstrakci - tak nevyvratne, a da se rici v urcitem smyslu i paradoxne, zaroven priklonena k zemi. K cloveku. K utrpeni. "Bez toho totiz bych se jenom ptal./ Jen strohost skal bych rikal v zpevu/pokraj sloje Pacholatka./ Znameni vse bych zmaril. Ztratil./ Neotevrel vratka sloje, zva vratka slova./ Sam vecnem zraneny bych tam mrel nevylecen./ To samou casnosti, ac neusvedcen, bych pak byl ztecen./ Takze ne tvrz bych byl, leda jen sutiny/ a zkazou tou bych nebyl nevinny." Jen odtud pak muze skutecnem vzdy zranovana kalvarijska cesta vest k nadeji, k neustale obnovovanemu nalezani, k radosti, k jasotu. K tomu, co slovy basnika "...je skoncene, jsouc nam vzdy nekonecne."

V uhrnu tri v titulu uvedenych Jelinkovych knih je mnoho basni v nichz Jelinkova poetika formy je posunuta - v intencich v predeslem obrysove vyznacenych - bud k polu zachovavani logiky casove posloupnosti ve vnitrnim prostoru basne, bud k polu naprosteho a totalniho rozmetani jak casove, tak dejove asociacni posloupnosti. V obojim pripade vsak jelinkovske "casorozbijecstvi" zustava tak ci onak zucastneno jako zakladni, esencialni ubeznik jeho poetiky.

Existence poezie Ivana Jelinka v nasi pritomnosti je dnes nepochybna, i kdzy jeste ne zcela docenena skutecnost. Mnohe aspekty jeho poetiky jako filosoficke premisy, jazyk, formalni postupy, strukturalita vnitrniho prostoru basne, relativita jeho poetickeho casu, geneze jeho tvorby a jine budou muset byt drive ci pozdeji zkoumany, ma-li byt neprehlednutelny monolit dila vynorujiciho se z mlh Albionu pochopen, uchopen a vtelen do radu ceske poezie. Prozatim budiz receno, ze neni-li dnesni tvar ceske poezie myslitelna bez zivotodarneho, krehkeho, laskou do nejzazsich poloh rozechveleho seifertovskeho uzasu a zavrati z krasy byti, neni-li dnes uz myslitelna bez kosmickymi jiskrami srsiciho zazracna divisovskych horoucich, sopecnoskelnych kvadru, nebude napriste uz nikdy myslitelna bez jelinkovskeho neuchylne soustredeneho pohledu do horiciho kere.

časopis STUDIE, I/1982, číslo 79.

PS. Jan Čulík natočil v roce 1990 s Ivanem Jelínkem pro Československý rozhlas delší rozhovor, ve zkrácené verzi vyšel v časopise Obrys pod titulem "Poezie je zbožná". Přineseme časem v Britských listech.