Otevřený dopis Václavu Bendovi: Zradil jste vznešené hodnoty české antikomunistické opozice.
Vážený Václave Bendo,
píšu Vám, protože jsem vás kdysi velmi obdivoval. Během oněch deprimujících let komunismu jste projevoval v boji proti režimu velkou odvahu. Samozřejmě, věděl jsem, že zastáváte v náboženských a hospodářských otázkách jiné názory, než mám já, ale na tom nezáleželo, protože jsem se domníval, že oba máme stejné hlavní cíle: svobodu a demokracii. Předpokládal jsem, že ostatní otázky jsou vedlejší. Teď vím, že je tomu obráceně: byl jste proti komunistickému režimu převážně proto, že jste nesouhlasil s jeho hospodářskou a náboženskou politikou, nikoliv proto, že byste sdílel mou víru v potřebu svobody a demokracie.
Pravděpodobně si na mě nepamatujete. Setkali jsme se jednou krátce, když jsem byl v roce 1993 ve vašem bytě a dělal jsem rozhovor s vaším synem Martinem pro svou doktorskou práci o pádu komunistických režimů ve středovýchodní Evropě. Byl jsem velmi potěšen, že jsem měl možnost seznámit se s oběma vašimi syny a hovořit s nimi o studentském hnutí roku 1989. Byl jsem velmi dojat, když Martin vzpomínal na to, jak ho varoval agent Stb, že by klidně mohl "zmizet" při nějaké "nehodě". Možná to není náhoda, že Martin je jediným mužem ve vaší rodině, který nevstoupil do politiky?
Prvními známkami, že nesdílíte Martinovu toleranci, bylo, když jsem četl o vaší roli ve výboru, který vyšetřoval sovětskou invazi v roce 1968. Dovedete si představit, že jsem nemohl věřit vlastním očím, když jsem se dověděl, že chcete žalovat Zdeňka Mlynáře za zradu. Téhož muže, který vám pomáhal zakládat Chartu 77, téhož muže, který strávil dvacet let úpornými útoky proti represivnímu husákovsko-jakešovskému režimu. Co bylo důvodem jeho údajné zrady? Poté, co byl unesen do Sovětského svazu a bylo mu vyhrožováno ustavením brutálního vojenského režimu, vzdal se a podepsal protokol, který posléze znamenal ukončení reforem Pražského jara, ale alespoň zabránil velkému krveprolévání.
Samozřejmě, máte mnoho důvodů kritizovat jeho rozhodnutí a prohlašovat, že to nebylo z morálního hlediska nejlepší rozhodnutí. Přesto bych však chtěl říci, že si sám nemůžete být jist, jak byste vy jednal v takové situaci, kdybyste se v ní octl. Víte skutečně najisto, jak byste se choval, kdybyste věděl, že nepodepsat moskevský protokol bude pravděpodobně znamenat, že sám budete popraven a že bude v Československu vytvořen sovětský vojenský režim, který bude možná tak brutální, jako byl režim Augusto Pinocheta? Skutečně byste byl schopen nést morální odpovědnost vědomí, že vaše rozhodnutí může znamenat, že typickým pinochetovským způsobem bude tisíce nebo dokonce desetitisíce vašich spoluobčanů brutálně mučeno a zavražděno? Možná, že byste to byl schopen unést. Možná by bylo dovolit českému či sovětskému Pinochetovi získat v Československu moc morálně vyšším rozhodnutím než rozhodnutí kapitulovat. Možná, že bylo od Mlynáře naivní domnívat se, že tím, že ustoupí sovětským požadavkům, bude možno do určité míry některé reformy zachránit. Ale je možno nazvat zradou rozhodnutí, které pravděpodobně zachránilo životy tisíců lidí?
Jsem si dobře vědom strašlivého útlaku, k němuž docházelo v období "normalizace". Tisíce lidí přišly o zaměstnání. Nejtvrdošíjnější kritikové režimu strávili několik měsíců či let ve vězení. Nicméně, toto zacházení bylo relativně mírné, ve srovnání s tím, k čemu by došlo za pinochetovského režimu. V Chile nebyli nejostřejší kritikové jen odsouzeni na pár měsíců či let do vězení. Pokud měli štěstí, byli zastřeleni. Když štěstí neměli, byli brutálně mučeni, než byli popraveni. Méně odvážní kritikové nepřišli jen o zaměstnání jako za Husákovy normalizace. Namísto toho byli zatčeni a silně mučeni. Pokud měli štěstí, mezinárodní organizace jako Amnesty International, dosáhly jejich propuštění z vězení, takže si tito lidé mohli odvézt své noční můry do nějaké třetí země, která jim poskytla politický asyl. Ve Švédsku je mnoho politických exulantů z Husákova i Pinochetova režimu. Porovnáváme-li jejich příběhy, komunistické Československo se zdá být téměř rájem.
Uvedu jen jeden příklad z mnoha. V jedněch dnešních švédských novinách vypráví chilská exulantka o tom, jak byla zatčena za "zločin" členství v levicové organizaci MIR a za to, že se snažila založit zdravotní kliniku pro chudé lidi. Byla spolu s otcem unesena do vězení. Oba byli přivázáni k ocelové posteli. Její otec se musel dívat, jak byla brutálně bita, pak znásilněna a pak opakovaně znásilňována obušky jejích mučitelů. Strkali jí obušky do pochvy až k děloze. Během deseti dnů v pekle jí také dávali hlavu do igelitového pytlíku a ponořovali ji do vody, aby nemohla dýchat. Také pořádali předstírané popravy. Téměř okamžitě poté, co se vrátila domů, byla zatčena znovu - tentokrát chilskou policií. Byla odvezena na nechvalně známý fotbalový stadión, kde předtím Pinochetovi lidé zmasakrovali tisíce Chilanů. Strávila několik měsíců na samotce bez postele. Neustále ji tam bili. Když byla nakonec propuštěna, dověděla se, že chilská armáda zatkla jejího chlapce, rozřízla mu břicho, vytáhla mu ven střeva a zaživa ho hodila do moře.
Samozřejmě, vím, že to bylo strašné, Václave Bendo, že kvůli vašim politickým postojům směl váš syn Martin za komunismu studovat jen na elektrotechické fakultě a ne na teologické fakultě, kde původně chtěl studovat. Ale jak se tato forma útlaku dá srovnávat s Pinochetovým peklem?
Myslím, že víte, co chci říci: hovořím o vaší nedávné veřejné podpoře pro onoho brutálního, nelidského bývalého chilského diktátora. Diktátora, který svrhl demokraticky zvolenou vládu. Socialistický prezident Allende učinil tragickou chybu, že byl silný demokrat, věřil v ústavu a naivně se domníval, že armáda bude ústavu respektovat. Byl tak naivní ve své víře, že všichni budou respektovat demokracii, že neučinil žádné kroky, aby zabránil pravici zorganizovat vojenský puč. Odmítl požadavky mnoha levicových organizací a odborů, aby byly ozbrojeny a mohly se bránit proti případnému vojenskému zásahu. Allende byl tak naivní ve své víře, že chilská pravice je demokratická, jako byl Dubček naivní ve své víře, že Brežněv bude respektovat Československou národní suverenitu.
Čtu, že chválíte smrt chilské demokracie. Proč? Protože měl Allende jiné názory než vy na hospodářskou politiku. Byl to socialista a všichni socialisté by měli být zastřeleni. To v podstatě říkáte, i když jste to neřekl otevřeně. Takže pro vás nejsou svoboda a demokracie důležité. Pro vás je důležité aby vláda - demokratická nebo autoritářská - prováděla takovou ekonomickou politiku, jakou podporujete.
Bráníte se tím, že tvrdíte, že muž, který zničil chilskou demokracii, je vlastně demokrat. Poté, co zavraždil všechny ty, kdo zastávali otevřeně jiný názor na hospodářskou politiku, než on sám, Pinochet plánoval vrátit moc novému demokratickému státu. Dokazujete, že Pinochet poté, co prohrál v referendu, povolil volby. Zapomněl jste, že Pinochet nechtěl uspořádat to referendum a nechtěl ani uspořádat posléze volby? Zapomněl jste, že to učinil pouze neochotně, poté, co ho k tomu přiměli ostatní generálové, když bylo zjevné, že přichází o veřejnou podporu? Zapomněl jste, že dokonce ještě dnes, téměř deset let poté, co se Pinochet vzdal prezidentského úřadu, není stále ještě Chile demokratickou zemí?
Než se vzdal moci, Pinochet požadoval, aby byla chilská demokracie silně omezena. Zaprvé, armáda měla dostat plnou amnestii. Žádné "komise pro pravdu" jako v Jihoafrické republice se nesměly zakládat. žádné výbory pro vyšetřování zločinů, páchaných za předchozího režimu, jako ten, v jehož čele jste v Praze stál vy. Civilní vláda nesměla dostat moc nad armádou a nedostala pravomoc propustit muže s krví potřísněnýma rukama. Pinochet sám si udržel funkci vrchního velitele ozbrojených sil. Kromě toho, určitý počet křesel v senátě byl rezervován pro Pinochetovy stoupence, ústřední banka (jejíhož šéfa vybral Pinochet) měla být nezávislá na politické moci a vláda nesmí vyšetřovat nedávné privatizace, v nichž převzali státní firmy Pinochetovi stoupenci.
Pokud to znamená, že je Pinochet demokrat, pak si zaslouží Jakeš a Štěpán Nobelovu cenu míru! Tito dva muži odstoupili, aniž by si dělali jakékoliv podmínky. Českoslovenští komunisté nepožadovali amnestii, takže Štěpán byl ve vězení a Jakeš je neustále trestně vyšetřován. Komunisté nepožadovali kontrolu nad státní bankou, nepožadovali, aby jim byl rezervován určitý počet křesel ve federálním shromáždění, nepožadovali udržení vlivu nad armádou a policií. Souhlasili s bezpodmínečným konáním všeobecných voleb.
Nechci je za to chválit. Nebudu je nazývat demokraty za to, že odstoupili. Nepozval bych je na večeři, jako jste vy pozval Pinocheta. Já se nemusím stydět za to, že jsem zradil demokratické ideály. Vy ale, Václave Bendo, by jste se stydět měl a měl byste mít silný pocit viny. Zradil jste vznešené hodnoty české antikomunistické opozice. Jakou čelný představitel bývalých disidentských kruhů máte stále ještě velkou morální autoritu. Jste jedním z důvodů, proč velká část české pravice si nyní vytváří idol z hromadného vraždění. Jste jedním z důvodů, proč někteří Češi stále ještě přijímají Stalinovo přesvědčení, že "účel světí prostředky". Vy, který máte silnou křesťanskou víru, jednáte proti Kristovu přikázání "milujte svého nepřítele". Namísto toho jste přijal učení inkvizice, podle něhož je v pořádku vraždit lidi, kteří mají jiné názory než vy.
Doufám, že změníte své postoje a vrátíte se k původním hodnotám Charty 77, pro niž byl nejdůležitějším cílem respekt pro lidská práva.
Váš
Poznámka JČ. Někdy začátkem osmdesátých let mě požádal Josef Škvorecký, abych pro jeho nakladatelství 68 Publishers zredigoval vzpomínkovou knihu Jaroslavy Stuchlíkové Indiáni, politici, plukovníci o životě v Chile v sedmdesátých letech, kde žila se svým mužem, českým etnografem, který předčasně zemřel. Kniha posléze vyšla po pádu komunismu až v Československu. Jaroslava Stuchlíková nyní žije v Belfastu a píše odtamtud o irské politice pro český tisk. Její kniha, ač neobyčejně zajímavá, byla psána poněkud šroubovanou češtinu a Josef Škvorecký mě právě požádal, abych to přeložil do normální řeči. Strávil jsem tehdy nad rukopisem zde v Glasgowě v létě na zahradě s tužkou v ruce asi měsíc. Knihu jsem tedy "přeložil" a myslím, že jsem do ní dost pronikl. V kostce: Stuchlíková argumentuje, z pragmatického pohledu české rodiny, že Allende byl nepraktický idealista a jeho hospodářská politika byla neúspěšná, že chilská levice byla často zaujatě doktrinářská. Příchod Pinocheta k moci však zaznamenává jako skutečnou hrůzu. Sama jejich rodina unikla zastřelení při jedné silniční kontrole armádou jen o vlásek. Pana Stuchlíka požádal při kontrole důstojník, aby mu ukázal peněženku. Prohlédl ji, bylo všechno v pořádku a Stuchlíkovi směli odjet. Posléze se dověděli, že armáda hledala příslušníky jakési levicové frakce, kteří se označovali tím, že měli v peněžence jakousi starší bankovku, snad přetrženou. Lidi, u nichž byla tato starší bankovka nalezena, byli na místě zastřeleni. Stuchlík ji naštěstí u sebe neměl. (Rekapituluji po letech po paměti.)
