Můj poslanec
Což tedy takhle omezit právo vykonávat funkci v našem zákonodárném sboru pouze na dvě volební období, obdobně jako je limitováno to presidentování?
Praha je obdivuhodně krásná. Mluvím samozřejmě o staré Praze, matičce to stověžaté, Praze matce měst. “Praga caput regni" stávalo za mých studentských let na polepce litrovky vína pochybné kvality, leč dostupné ceny - Pražského výběru. Při pohledu na Hrad z vltavského nábřeží se i v obhroublé duši vesnického strejce, kterého ze mě udělal osud nebo spíše nemírné popíjení chmelového moku ve společnosti hulvátů, tak i v té dušičce se probouzí dospívající snílek, který čtyři roky vláčel rýsovací prkno při cestě do školy. Pěšky přes most na smíchovskou stranu, za zády Národní divadlo, napravo Hradčany, vlevo Žofín, v čele Petřín a nad hlavou, nad hlavou neviditelný prapor vyčtených ideálů humanitních a nefalšovaně procítěného vzdoru.
A co jsem měl v té své vlasaté hlavě uprostřed oněch sedmdesátých let?
Dnes, s odstupem času bych řekl, že veliký, ba přímo ohromný zmatek. Zmatek kluka dospívajícího v podivné době, kdy mě celé dětství doma učili mluvit pravdu a jen jsem trochu pobral rozum, tak mě zase najednou naváděli k lhaní - "co se říká doma to musí zůstat doma", školil mě ustaraný táta.
Nevěděl jsem co ze mě bude, hltal jsem Haliburtonovy cestopisy a představoval si vzdálené země.
"Proč mi takové knížky dávají, když mě drží zavřenýho za vostnatym drátem?"
Má budoucí profese se zdála být předurčená zaměřením průmyslové školy, z možných stavebních oborů na technice zase díky "třídnímu" původu přicházel do úvahy pouze ten s nejmenším počtem uchazečů. Připadal jsem si jak šestnáctiletá nevěstinka z minulého století, "nejdřív se musíte lépe poznat a pak třeba přijde i láska..."
Čert vzal tak dalekou budoucnost, čerstvému maturantovi připadá diplomant jako muž středního věku a třicátník už jako dědek. Nedaleký Petřín nelákal ani tak máchovskou romantikou, šlo se na něm dobře schovat se spolužačkou z druhého ročníku nebo s batohem láhváčů a partou kamarádů. Dlouhé debaty na téma my a oni, debaty bez klíče k řešení. Mírně pod parou jsme se husím pochodem (v době husákovského režimu to byl téměř disidentský kousek) vraceli do školy a jednohlasem řvali "lásko, zavři se do pokoje..."
Láska, nenávist, spravedlnost, křivda, lež a zase ta láska.
Nevím o kolik dospělejší byl v době svého vstupu do politiky ten drobounký hošánek Staníček Gross, hromotlucký atlet Ivan Langer nebo takový ten “studijní typ" jak se říkalo - Marek Benda. Nezapomínejme ani na neohroženého republikánského bojůvkáře Vika.
První polistopadový parlament byl vůbec podivné těleso. Staří bolševičtí harcovníci se smíchali s nikým nevolenými bojovníky za lepší zítřky a společně zrušili ústavou zakotvenou vedoucí úlohu komunistické zlopartaje - zrušit vedoucí pozice samotných komunistů od fabrik až po vládu se však dosud nepodařilo.
Od těch dob se mnohé změnilo. Povolání zákonodárce se stalo regulérní a slušně placenou profesí, snad jedinou v tomto státě, kde mohou zaměstnanci rozhodovat o výši svého platu hlasováním, což je model daleko přesahující smělé sny dávných socialistů i revoluční požadavky Marxovy.
Úpěnlivě se snažím nepohlížet na zákonodárný sbor jako na bandu vyžírků, karieristů a lehkoživků, poslanci mi však můj zápas nikterak neusnadňují. Tahanice kolem poslanecké imunity už nejsou ani trapné, o nechutném zvýhodnění v oblasti daňových úlev a sociálního zabezpečení by snad měl rozhodovat ústavní soud či kdo má v tomto státě na starosti rovnost občanů před zákonem.
"Bodejť by ne, komu by se chtělo pobírat nemocenskou ve výši zhruba pěti tisíc měsíčně, když už si zvyknul na částku o řád vyšší."
Docela chápu, že mezi zákonodárci existuje nebývalá shoda, když smysl pro spravedlnost označí za malichernou závist a uťápnuté čecháčkovství.
Přemýšlím co je to za lidi. Volíme si je. To ale asi není totéž jako si je vybírat, že jo. Poslancem se nejprve musí někdo chtít stát. Pak musí vstoupit do nějaké partaje a tam budovat kariéru, stoupat nebo přeskakovat, prostě nějakým způsobem se dostat do nominace na kandidátku. Tam se ještě nechat potvrdit spolustraníky na volitelné pozici a pak čekat na to naše rozhodnutí.
Tedy není to tak, jak nám dříve někteří říkali, že cítili že je tato země potřebuje a tak se tedy uvolili a opustili svoji milovanou profesi, aby mohli nezištně sloužit národu. Tuhle schovávanou s námi už hraje snad jenom president Havel.
Co je to jen za lidi?
Pozorováním zjišťuji, že mezi politiky je mnohem vyšší procento lidí s vadou řeči než mezi běžnou populací. Obdobně lze vysledovat, že také mnohem více z ctihodných mužů v parlamentu než je v kraji zvykem se vyhnulo vojenské službě, aniž by se mezi nimi nacházel nějaký zapřísahlý pacifista. Lze tyto skutečnosti nějak zobecnit? Otázka pro psychology nebo psychiatry.
Sám mám svoje, nevědecké a jistěže strejcovské vysvětlení. Poslanci budou povětšinou nestřídmě ambiciozní lidé s mírným komplexem, lidé, kteří raději přidělují úkoly druhým, než aby sami usilovně pracovali na jejich plnění. Lidé, kterým je zajištění vlastního pohodlí více než smysl pro nepříjemnou povinnost.
Měl bych návrh, jak poněkud zlepšit práci parlamentu. Staročeská zkušenost s kapry, co si rybník nevypustí, nás učí, že nelze očekávat, že by poslanci byť jen trochu vážněji pomysleli na to, že by si snad mohli svoje nestoudná privilegia omezit. Mnozí se do své nové profese vžili natolik, že si pravděpodobně ani nepřipouští, že by se mohlo stát, že by museli dělat neco jiného.
Což tedy takhle omezit právo vykonávat funkci v našem zákonodárném sboru pouze na dvě volební období obdobně jako je limitováno to presidentování?
Pak je možné, že poslanci, kterým jejich účinkování v onom politickém tyátru bude končit, přijmou pro zákonodárce poněkud "drastičtější" pravidla - třeba taková, že ožralý poslanec řídící motorové vozidlo bude považován za stejně nebezpečného jako kterýkoliv jiný opilec za volantem, nebo že pokud zákonodárce ochoří, bude muset vystačit s takovým sociálním zabezpečením, jako mám třeba já nebo vy. Mohlo by se dokonce i stát, že by poslanci vytvářeli poněkud užitečnější zákony, když by tak jako tak jednou v tom prostředí co si odhlasují museli žít.
Poslanecká sněmovna se dle výzkumů těší tak pětinové důvěře obyvatel naší vlasti. Nevím, mám-li to chápat tak, že poslancům plně důvěřuje dvacet procent obyvatel a ten zbytek jim vůbec nevěří, nebo jestli jim věří každý, ale jen tak trochu, tak nějak pětinově.
Pokud jde o mě, měl bych obdobný problém jako svého času biblický Lot, měl-li bych mezi našimi zákonodárci vybrat deset spravedlivých.
Dobrá zpráva pro náš parlament by mohla být ta, že bych to předem nevzdával.
Třeba mezi nimi skutečně je nějaký ten můj poslanec. Kdo ví.
