Uplynulo 350 let od uzavření Vestfálského míru na konci třicetileté války, dne 24. října 1648. Principy této dohody platily až do roku 1989
Z Německa přišel minulý týden komentátorovi týdeníku Observer Nealu Aschersonovi dopis s novou, velkou a neznámou známkou. Po celé známce byly obličeje s kníry, pod širokými klobouky a v okruží. Na známce bylo napsáno: 1648 - 1998. Tři sta padesát let Vestfálského míru.
Tento mír, podepsaný v Muensteru a v Osnabruecku, píše Ascherson, ukončil třicetiletou válku. Uzavřel jeden z nejhrůznějších a nejničivějších konfliktů, jaký kdy střední Evropa zažila.
Napadá mě, když pohlížíme na čtyřicet let komunismu v Čechách z delšího historického kontextu, je to jen drobná, krátká, nevýznamná epizoda iracionálního šílenství - co je v lidské historii čtyřicet let. Kromě toho, tato epizoda nyní tak rychle ustupuje do minulosti, že si mnozí už přestávají být jisti, co to ten komunismus vlastně byl.
Přesto však, pokud komunismus trval, lidé, kteří v tom režimu museli žít, byli přesvědčeni, že režim bude existovat navždycky. Velmi přesně si pamatuju na tuto beznaděj ze sedmdesátých nebo z osmdesátých let...
Stejný pocit hluboké beznaděje museli mít Středoevropané v letech 1618 - 1648 - že ta hrůza nikdy neskončí. A byla to hrůza.
Mezi středověkými morovými epidemiemi a obrovským vražděníém a ničením druhé světové války byla třicetiletá válka nejhroznějším zabíjením, píše Neal Ascherson.
Téměř všichni byli na určitou dobu do této války vtaženi: Habsburkové a Svatá Říše Římská, všechny německé státy a státečky, Francouzi a Španělé, Holanďané a Dánové, Švédové a Poláci, Maďaři a Češi. Angličané se na válce také po určitou dobu podíleli, stejně jako žoldáci ze Skotska, Finska a Irska a z dalších národů.
Armády pochodovaly sem a tam, pálily a zabíjely, znásilňovaly a rozšiřovaly nemoce. Plenily zemi a zlikvidovaly všechno, co se dalo sníst, vzít na sebe anebo použít jako nástroj pro vytváření řezných či bodných ran v lidském těle. Někteří historikové soudí, že Německo přišlo o třetinu svého obyvatelstva - jiní se domnívají, že to bylo trochu méně.
Memoáry a romány ze třicetileté války až freneticky překypují hrůzou a dodnes je obtížné je číst. Pokoušejí se líčit svět, z něhož zmizel pořádek a zemí bloudí bandy ozbrojených mužů, šílených hladem. Tento svět se znovu objevil v apokalyptickém létě roku 1945, v "krajině po bitvě". Teprve tedy pochopili Evropané, že spisovatelé jako Grimmelshausen ve svém děsivém románu Simplicissimus, nebo skotský žoldnéř plukovní Munro z pluku Mackay jen prostě vylíčili to, co sami viděli.
Lidé se plazili, jedli trávu, a když zemřeli, tráva nad jejich kostmi vyrostla ve vesnických ulicích do výše pasu. Jak říká německý autor Theo Sommer, třicetiletá válka byla ve skutečnosti mnoho válek dohromady: v Německu to byl náboženský konflikt, pro Holanďany to byl osvobozenecký boj proti španělským okupantům, dánský král se snažil zachránit německé protestanty, katastrofální švédská invaze se pokusila vyhnat Svatou říši římskou ze severní Evropy, Francie se pokusila invazí osvobodit se z habsburského obklíčení.
Všechno to začalo v Praze, když rakouské impérium rozdrtilo českou šlechtu, která bojovala za náboženskou a politickou svobodu. Možná, že nejhorším důsledkem války byla nezahojená rána, uštědřené německé duši, která ovlivnila německé postoje vůči autoritě a moci. Čtyři jezdci projeli německými ulicemi, v nádherných uniformách a kokádách postupně snach všech vznešených věr a kauz. Němci se od té doby bojí všech jezdců, ozdobených barevným peřím, které však skrývá smějící se lebku.
Ale Vestfálsko byl velký Mír, nebyl to jen konec války. Samo o sobě trvalo jeho uzavření velmi dlouho, spíše to byl mírový proces, než rychlá dohoda. Ve Vestfálsku vyjednávali delegáti čtyři dlouhé roky, mezitím zemřelo ještě mnoho tisíc dalších lidí. Bojovníci se posléze rozdělili na dvě strany. "Imperialisté", v podstatě prohabsburští katolíci, se usadili v katedrálním městě Muensteru, zatímco Seveřané a protestantší vládci bydleli v Osnabruecku, o několik kilometrů dál.
Mezi oběma městy jezdili tryskem kurýři s návrhy nových formulací a někdy z jednoho města do druhého cestovat ctihodný diplomat. Hlavní delegace se nikdy nesetkaly. Nakonec se 24. října 1648 konala velká podpisová ceremonie - v každém městě zvlášť.
Mírové podmínky byly vyhlášeny a přečteny davům. Z muensterských hradeb pálila děla a zvony katedrál vyzváněly rovnou, promoklou zemí. Válka skončila.
Vestfálský mír nebyl příliš úspěšný. Nadále vznikaly nové války. A přesto však Vestfálský mír vytvořil určité narovnání, pořádek, který jako duch přežil až do roku 1989. Teprve nyní, s Kosovem, s Bosnou a se Somálskem vstupujeme do postvestfálského světa.
Hlavním důsledkem vestfálského míru bylo, že státům poskytl suverenitu. Císař svaté říše římské se zavázal, že nebude zasahovat do "zahraniční politiky" království a knížectví impéria. Rakousko se stalou samostatnou mocností, a Pursko také.
Pokud se vedla třicetiletá válka vůbec o nějaký princip, šlo o náboženství, o snahu vnutit protestantskou nebo katolickou víru poddannému obyvatelstvu. Nyní bylo ustanoveno, že vládci musejí respektovat víru menšin, anebo alespoň se pokoušet vyřešit náboženské spory vyjednáváním a nikoliv silou. A Vesftálsko se pokusilo vytvořit zásadu, která byla později formulována jako "nezasahování do vnitřních záležitostí suverénních států". Katolický král neměl napadnout svého protestantského souseda pod záminkou ochrany katolické menšiny v jeho zemi, a obráceně.
Jiným velkým principem byla myšlenka rovnováhy moci. Státníci začali pohlížet na mír v Evropě jako na jeden celek. Impérium musí být omezováno: slabší státy musejí mít dostatečné množství území, aby mohly přežít a hrát svou roli v rovnováze. Jednou z hlav na nové známce je Axel Oxenstierna, dalekozřivý švédský kancléř, který řekl: "Bezpečnost závisí na to, že bude zajištěno, že Německo nezíská absolutní moc, jinak nemůže Dánsko a Švédsko přežít."
Nyní, konečně, odcházejí poslední pozůstatky Vestfálského míru do historie. V mnoha ohledech je to dobře, míní Neal Ascherson. Princip suverenity vedl k strašlivým válkám: princip nezasahování do cizích záležitostí opustil milióny lidí, kteří museli žít pod tyranií, rovnováha moci, která vyvrcholila v období studené války, se rozložila. Jak přichází jednadvacáté století, moc jednotlivých států odtéká do Evropské unie nebo do samosprávných regionů. A "mezinárodní společenství" nyní hovoří jazykem intervence na základě lidskosti, prosazuje právo porušit suverenitu jménem utlačovaných menšin. Pokud má tento nový světový pořádek být stabilní, měli bychom dobře poslouchat muensterské zvony a udělat to solidně. Vestfálský mír je mrtve. Ať žije .... co? Kosovo?
Uvidíme, uzavírá Neal Ascherson.
