Srpen 1968: Marné úsilí mladších generací

Ať zhynou pamětníci?

Už jsem se v Britských listech zmiňoval o tom, že asi největším problémem dnešní české civilizace je, jak radikálně odlišné je nazírání na svět nejrůznějších generací, často starších či mladších jen o několik let. Mladí lidé v ČR o jakési dědictví Pražského jara nemají zájem, je to pro ně jako první světová válka. Kromě toho, Klausově ODS se mnohé příslušníky nejmladší generace podařilo v posledních letech pěkně splést a naočkovat je netolerantním ideologickým viděním světa. Ještě 21. srpna 1998 letošního roku vydala ODS prohlášení, něco v tom smyslu, že osmašedesátý rok byl jen pračkou mezi komunisty.

O historii by se však neměla vydávat účelová politická prohlášení, která zkreslují skutečnosti ve prospěch určitého manipulativního politického seskupení v dnešní době.

Starší lidé se pamatují na euforické pocity, které v nich Pražské jaro vyvolalo - náhlý pocit svobody se nedá zapomenout. Nechtějí však o tom mluvit, hlavně asi proto, že to, co následovalo po potlačení liberální éry v Československu koncem šedesátých let je pro ně bolestné - asi hlavně proto, jak se zachovali či museli zachovat v sedmdesátých a osmdesátých letech oni sami.

Mladé generaci bych na námitky, "Proč se v tom osmašedesátém roce máme pořád vrtat?" připomenul, že nejde vůbec jen o osmašedesátý rok, ale prostě o civilizační nutnost mít povědomí o vlastní historii. Ve vědomí jen současnosti, okamžitého momentu, žijí jen zvířátka, nikoliv důstojný tvor, který si říká člověk.

Historii studujeme proto, abychom se z ní poučili a dověděli se, jak bychom se v obdobných situacích znovu měli nebo raději už neměli chovat.

Zajímavé ale je, jak nám v dnešním relativismu České republiky uniká chápání toho, co se stalo v roce 1968, mezi prsty.

Kdosi mi napsal, že lidé, kteří zažili osmašedesátý rok, si ho příliš idealizují a není radno jim věřit.

Nevím, tento názor se mi zdá poněkud marxistický. Marx, jako mnozí autoři devatenáctého století, byl ovlivněn dobovou módou, že skutečnosti nejsou vůbec takové, jaké vypadají na povrchu, ale uvnitř jsou docela jiné. Proto bylo potřeba odmítnout to, jak se věci zdánlivě jeví normálním osobám, a vytvořit teorii, která úplně odlišně vysvětlovala jejich význam (viz marxistická teorie společenského a hospodářského rozvoje).

No, nevím, přece jen bych dal přednost osobnímu svědectví než pozdější, teoretické spekulaci lidí, kteří rok 1968 nezažili.

Napadlo mě, že shodou okolností jsem možná jedním z mála lidí, kteří - snad - mohou svědčit o Pražském jaru víceméně objektivně. Byl jsem totiž jeho přímým svědkem, nikoliv však aktivním účastníkem - z toho mě vylučoval můj věk. Nebyl jsem tedy postižen komunistickou rétorikou lidí, kteří uvolnění šroubu umožnili (nedávno otiskla na toto téma MFD celostránkový rozhovor s Jiřím Pelikánem a jeho uzavřenost do politického žargonu reformních komunistů byla i po třiceti letech pozoruhodná!) jen jsem zaznamenával do vlastní paměti důsledky onoho uvolnění šroubu.

Vzhledem k tomu, že mi bylo během Pražského jara patnáct, celých těchto několik měsíců se mi vetklo do paměti intenzívně a nezapomenutelně.

Podobným způsobem, svědčí literární historici, se zaťala do vědomí spisovatelů jako byl Jan Neruda zkušenost revolučního roku 1848 (Nerudovi bylo v tom roce čtrnáct let). Velmi dobře chápu jeho odhodlání, prosazovat po zbytek života v malém, nedýchatelném prostoru českého zápecnictví pluralitní, demokratické, kosmopolitní a humanitní hodnoty.

(Mimochodem, rok 1848 měl mnoho společného s Pražským jarem roku 1968 svou hektičností, optimismem, určitou mírou dezorientovanosti a silnou euforií, jak se může přesvědčit každý, kdo se podívá do dobových dokumentů, v současnosti například na výstavě na zámku v Kroměříži, kde v roce 1848 zasedal ústavodárný sněm. I za rok 1848 potom museli Češi v následujícím desetiletí draze platit totalitním útlakem.)

Ano, Pražské jaro posléze bylo, jak píše Ludvík Vaculík, národně osvobozenecká revoluce. Bylo to hnutí, které bylo motivováno veskrze eticky. Je zajímavé, že jsme v České republice od té doby ušli tak daleko, že nám etický, morální náboj roku 1968 mnoho neříká - nejsme ani schopni ho pořádně vnímat.

Bohužel to všechno bylo tak rychlé, bouřlivé a překotné, že nic nestačilo řádně vykrystalizovat. Zajímavé by bylo, k jakým střetům by začalo docházet na podzim roku 1968 mezi reformními komunisty a normálními občany - kdyby nebylo tlaku ze strany Varšavského paktu. Bez tohoto tlaku by se ovšem celý reformní komunismus velmi rychle rozložil v normální demokracii, jak už se začal rozkládat i před invazí.

S komunisty a komunismem nemělo Pražské jaro příliš mnoho společného. Vznikla mohutná síla zdola, kterou brzo komunisté už nemohli zvládnout. Už vůbec neměla s komunismem nic společného reakce Čechů a Slováků v onom týdnu od 21. srpna 1968 na vpád vojsk Varšavské smlouvy, i když se lidi hájili argumentací (Lenine vzbuď se, Brežněv se zbláznil), že československa reforma nebyla zaměřena proti Sovětskému svazu ani proti komunismu.

Pražské jaro - včetně onoho srpnového poinvazního týdne - bylo především neobyčejnou, fantastickou ukázkou dokonalé práce sdělovacích prostředků - něco takového středovýchodní Evropa ještě nikdy nezažila. Komunistické vedení se Pražské jaro od určité doby snažilo svým způsobem brzdit, ale moc to nešlo - hlavně taky proto, že vedení komunistické strany bylo daleko hloupější než novináři a "intelektuálové", kteří prosazovali reformy. Celkem vládl euforický zmatek - přečtěte si dosti střízlivou analýza Petra Pitharta "Osmašedesátý".

Nynější české média prezentují srpnový poinvazní týden jako "heroický". Zdá se mi to zkreslené. Je pravda, že národ se sjednotil. Bohužel mu ta jednota nevydržela příliš dlouho. Invazní vojska zcela zjevně neměla rozkaz střílet do civilistů. Občané českých a slovenských měst, přesně podle toho, jak si zvykli v předchozích měsících veřejně debatovat, vtáhli ruské vojáky na tancích do politické debaty. Těm z argumentů šla brzo hlava kolem. Šířily se pověsti, že někdy po třech - čtyřech dnech prý ruské velení okupační vojáky vyměnilo za mladé muže z asijských částí Sovětského svazu, kteří už nerozuměli rusky a nemohli se tedy s československými občany dorozumívat.

Jen drobnou poznámku: hovoříme-li o heroismu, nezapomínejme, že ruská vojska v českých a slovenských městech většinou nestřílela. Pokud někteří vojáci občas začali střílet, bylo to spíš ze zmatku, z hlouposti či z neohrabanosti.

Rád bych věděl, jak hrdinsky by se býval zachoval český národ, kdyby Rusové přijeli do Československa rovnou rozhodnuti tam ty kontrarevolucionáře všechny pobít.

Velmi významnou roli sehrál v okupačním týdnu Československý rozhlas, a to v době, kdy vedoucí představitelé strany a vlády zcela selhali. Rozhlas zabránil chaosu, většímu krveprolévání a podařilo se mu usměrnit protesty tím, že vysílal opakovaně pár rozumných instrukcí. Hovořilo se o tom, že rozhlasovým reportérům a hlasatelům z onoho srpnového týdne by bývala měla být udělena státní vyznamenání. Nestalo se tak dodnes.

Vedení KSČ, odvlečené do Moskvy, na jehož rozhodnutí národ čekal, v Moskvě Čechy a Slováky posléze zradilo.

JČ