Západní zpravodajské zdroje - včetně BBC - poukázaly na nezájem Čechů o celé Pražské jaro. Povšimly si, že starší generace má o té éře smíšené pocity a že mladou generaci to vůbec nezajímá. Společnost má nové problémy a probírat se znovu a znovu minulostí je často plýtváním energie.
Je lehké tomuto pocitu porozumět. Konec konců, nebylo minulý týden jasné, co si vlastně máme připomínat. Svět je dnes naprosto jiný: všechny režimy, které se účastnily invaze, zmizely, stejně jako země, která byla napadena. Co má člověk dělat: zlobit se na neexistující Sovětský svaz? Mít vlastenecké pocity vůči neexistujícímu Československu?
To, co jsme zažili za minulých několik dní, bylo však trochu podivné. Zatímco jen málo lidí, jak se zdálo, bylo ochotno hovořit o roce 1968 bez nucení, sdělovací prostředky se ve výročí doslova vyžívaly. Já osobně jsem viděl ve sdělovacích prostředcích za několik pár dní dostatečné množství fotografií tanků v ulicích Prahy.
Způsob, jakým se sdělovací prostředky zmocnily tématu, by člověka vedl k závěru, že armády Varšavského paktu napadly jenom Prahu a nikoliv celou zemi. Kromě normálního pragocentrismu má tento důraz na scény, znázorňující nacionálně evokativní historické monumenty a budovy v hlavním městě jistě své důvody. Komentátoři a šéfredaktoři hledají národní kontinutitu tam, kde jasná kontinuita s předchozím státem chybí. Protože je obtížné rozčilovat se dnes, že je znásilňováno Československo, když už Československo neexistuje, vzniká velké úsilí dokázat, že v roce 1968 byl znásilněn český národ.
Pozoruhodná jsou také témata fotografií, zveřejněných v minulých dnech v tisku. Většina z nich znázorňuje heroické události v ulicích: demonstranty stojící proti tankům v beznadějném gestu, vlajky, jimiž se vzdorně mává na cizí vojska, obyčejně vyhlížející skupinu mladých mužů, která se snaží debatovat se sovětským vojákem, rozmačkaný autobus, požár.
Samozřejmě, k odporu došlo - to by nemělo být zapomínáno. Mýtus, který zastávají někteří lidé, že se společnost okamžitě vzdala, musí být odhalen.
Rád bych ale věděl, jestli tyto dramatické a heroické události skutečně měly být hlavním předmětem zájmu sdělovacích prostředků. Češi totiž nemají o té době tak hrdinské pocity, jak sdělovací prostředky - a některé výstavy - jak se zdá navozují.
Invaze byla bezpochyby traumatická a znepokojující, ale existuje daleko důležitější aspekt roku 1968, který je zapotřebí v dnešní české společnosti zkoumat. Nejde totiž o rok 1968 jako takový, ale o to, co se stalo pak.
Samozřejmě, nikdy nikdy nepořídil hrdinské fotografie normalizace. Neexistuje žádné jasné datum, na něž by celá společnost mohla vzpomínat. Nikdo nemůže zachytit v obrazech ani v heslech množství osobních dramat, k nimž došlo v letech po roce 1968 a v nichž se všochni museli nějak přizpůsobit nové skutečnosti (hovořit o kolaboraci je ve většině případů příliš). Pocit beznaděje, představa, že systém bude existovat s konečnou platností po celý dlouhý život lidí a postupná rezignace, která postihla v letech po roce 1968 skoro všechny občany, měly na život společnosti daleko větší a dlouhodobější vliv.
So the commemoration of the thirty year anniversary of the Soviet-led
invasion of Czechoslovakia has passed. Here in Prague, the anniversary
was noted with exhibitions, TV specials and unique supplements in the
newspapers, but it still seems that people were not sure what to make
of the day.
The Western news groups -- including the BBC -- pointed to the Czechs'
lack of interest with the whole Prague Spring. They noted that the
older generation has mixed feelings about that era and that the
younger generation couldn't care less. Society has new problems, and
rehashing the past is often a wasted effort.
That sentiment is easy to understand. After all, it was hard to know
exactly what to commemorate last week. The world is so different: all
the regimes which took part in the invasion have disappeared, as has
the country which was invaded. What is there to do: vent anger at the
non-existent Soviet Union? Feel patriotic toward the non-existent
Czechoslovakia?
What I witnessed over the past few days was a bit strange, however.
While few people seemed to talk about 1968 themselves without
prompting, the press had a field day with the anniversary. I have
certainly seen enough photographs of tanks in the streets of Prague in
the media over the past few days.
Today's media coverage of events would lead one to believe that the
forces of the Warsaw Pact only invaded Prague and not a whole country.
Apart from the normal Pragocentrism, this focus on scenes depicting
nationally evocative historic monuments and buildings in the capital
has its reasons. Commentators and editors are searching for national
continuity in the absence of any clear continuity with the former
state. Because it is difficult for one to feel upset about
Czechoslovakia being violated today, when Czechoslovakia no longer
exists, there is an effort to show that it was the Czech nation that
was violated in 1968.
The subject matter of photographs in the press in recent days has
truly been noteworthy. The majority of them showed heroic events in
the streets: protesters standing up to tanks against hopeless odds,
flags defiantly waved at the invaders, a plain-looking group of young
men shouting at or trying to reason with a Soviet soldier, a crushed
bus, a fire.
Of course, resistance was a fact, and it should not be forgotten. The
myth some people hold that society instantly buckled under needs to be
exposed.
But I wonder if these dramatic and heroic events really ought to have
been the main focus of the media's coverage. Czechs do not seem to
feel as heroic about that time as the media --- and some of the
exhibitions -- seemed to be implying.
As traumatic and troubling as the invasion was, there is a much more
critical aspect of the year 1968, which needs airing in Czech society:
it is not 1968 per se that is important for today's Czech society, but
what happened after.
Of course, no one ever took a heroic photograph of Normalisation.
There is no clear date, around which the whole of society can mark an
anniversary. No one can capture in pictures or slogans the multitude
of personal dramas which took place in the years after 1968, and in
which every person somehow had to accommodate himself to the new
reality (to say collaboration is too strong in most cases). The
feeling of hopelessness, the thought of the system's life-long
finality and the gradual resignation which affected almost every
citizen in the years following 1968 were more influential and more
long-lasting. The scars of the invasion seem to have healed, but the
scars of Normalisation have not.
Srpen 1968: Marné úsilí mladších generací
Ať zhynou pamětníci?
Už jsem se v Britských listech zmiňoval o tom, že asi největším problémem dnešní české civilizace je, jak radikálně odlišné je nazírání na svět nejrůznějších generací, často starších či mladších jen o několik let. Mladí lidé v ČR o jakési dědictví Pražského jara nemají zájem, je to pro ně jako první světová válka. Kromě toho, Klausově ODS se mnohé příslušníky nejmladší generace podařilo v posledních letech pěkně splést a naočkovat je netolerantním ideologickým viděním světa. Ještě 21. srpna 1998 letošního roku vydala ODS prohlášení, něco v tom smyslu, že osmašedesátý rok byl jen pračkou mezi komunisty.
O historii by se však neměla vydávat účelová politická prohlášení, která zkreslují skutečnosti ve prospěch určitého manipulativního politického seskupení v dnešní době.
Starší lidé se pamatují na euforické pocity, které v nich Pražské jaro vyvolalo - náhlý pocit svobody se nedá zapomenout. Nechtějí však o tom mluvit, hlavně asi proto, že to, co následovalo po potlačení liberální éry v Československu koncem šedesátých let je pro ně bolestné - asi hlavně proto, jak se zachovali či museli zachovat v sedmdesátých a osmdesátých letech oni sami.
Mladé generaci bych na námitky, "Proč se v tom osmašedesátém roce máme pořád vrtat?" připomenul, že nejde vůbec jen o osmašedesátý rok, ale prostě o civilizační nutnost mít povědomí o vlastní historii. Ve vědomí jen současnosti, okamžitého momentu, žijí jen zvířátka, nikoliv důstojný tvor, který si říká člověk.
Historii studujeme proto, abychom se z ní poučili a dověděli se, jak bychom se v obdobných situacích znovu měli nebo raději už neměli chovat.
Zajímavé ale je, jak nám v dnešním relativismu České republiky uniká chápání toho, co se stalo v roce 1968, mezi prsty.
Kdosi mi napsal, že lidé, kteří zažili osmašedesátý rok, si ho příliš idealizují a není radno jim věřit.
Nevím, tento názor se mi zdá poněkud marxistický. Marx, jako mnozí autoři devatenáctého století, byl ovlivněn dobovou módou, že skutečnosti nejsou vůbec takové, jaké vypadají na povrchu, ale uvnitř jsou docela jiné. Proto bylo potřeba odmítnout to, jak se věci zdánlivě jeví normálním osobám, a vytvořit teorii, která úplně odlišně vysvětlovala jejich význam (viz marxistická teorie společenského a hospodářského rozvoje).
No, nevím, přece jen bych dal přednost osobnímu svědectví než pozdější, teoretické spekulaci lidí, kteří rok 1968 nezažili.
Napadlo mě, že shodou okolností jsem možná jedním z mála lidí, kteří - snad - mohou svědčit o Pražském jaru víceméně objektivně. Byl jsem totiž jeho přímým svědkem, nikoliv však aktivním účastníkem - z toho mě vylučoval můj věk. Nebyl jsem tedy postižen komunistickou rétorikou lidí, kteří uvolnění šroubu umožnili (nedávno otiskla na toto téma MFD celostránkový rozhovor s Jiřím Pelikánem a jeho uzavřenost do politického žargonu reformních komunistů byla i po třiceti letech pozoruhodná!) jen jsem zaznamenával do vlastní paměti důsledky onoho uvolnění šroubu.
Vzhledem k tomu, že mi bylo během Pražského jara patnáct, celých těchto několik měsíců se mi vetklo do paměti intenzívně a nezapomenutelně.
Podobným způsobem, svědčí literární historici, se zaťala do vědomí spisovatelů jako byl Jan Neruda zkušenost revolučního roku 1848 (Nerudovi bylo v tom roce čtrnáct let). Velmi dobře chápu jeho odhodlání, prosazovat po zbytek života v malém, nedýchatelném prostoru českého zápecnictví pluralitní, demokratické, kosmopolitní a humanitní hodnoty.
(Mimochodem, rok 1848 měl mnoho společného s Pražským jarem roku 1968 svou hektičností, optimismem, určitou mírou dezorientovanosti a silnou euforií, jak se může přesvědčit každý, kdo se podívá do dobových dokumentů, v současnosti například na výstavě na zámku v Kroměříži, kde v roce 1848 zasedal ústavodárný sněm. I za rok 1848 potom museli Češi v následujícím desetiletí draze platit totalitním útlakem.)
Ano, Pražské jaro posléze bylo, jak píše Ludvík Vaculík, národně osvobozenecká revoluce. Bylo to hnutí, které bylo motivováno veskrze eticky. Je zajímavé, že jsme v České republice od té doby ušli tak daleko, že nám etický, morální náboj roku 1968 mnoho neříká - nejsme ani schopni ho pořádně vnímat.
Bohužel to všechno bylo tak rychlé, bouřlivé a překotné, že nic nestačilo řádně vykrystalizovat. Zajímavé by bylo, k jakým střetům by začalo docházet na podzim roku 1968 mezi reformními komunisty a normálními občany - kdyby nebylo tlaku ze strany Varšavského paktu. Bez tohoto tlaku by se ovšem celý reformní komunismus velmi rychle rozložil v normální demokracii, jak už se začal rozkládat i před invazí.
S komunisty a komunismem nemělo Pražské jaro příliš mnoho společného. Vznikla mohutná síla zdola, kterou brzo komunisté už nemohli zvládnout. Už vůbec neměla s komunismem nic společného reakce Čechů a Slováků v onom týdnu od 21. srpna 1968 na vpád vojsk Varšavské smlouvy, i když se lidi hájili argumentací (Lenine vzbuď se, Brežněv se zbláznil), že československa reforma nebyla zaměřena proti Sovětskému svazu ani proti komunismu.
Pražské jaro - včetně onoho srpnového poinvazního týdne - bylo především neobyčejnou, fantastickou ukázkou dokonalé práce sdělovacích prostředků - něco takového středovýchodní Evropa ještě nikdy nezažila. Komunistické vedení se Pražské jaro od určité doby snažilo svým způsobem brzdit, ale moc to nešlo - hlavně taky proto, že vedení komunistické strany bylo daleko hloupější než novináři a "intelektuálové", kteří prosazovali reformy. Celkem vládl euforický zmatek - přečtěte si dosti střízlivou analýza Petra Pitharta "Osmašedesátý".
Nynější české média prezentují srpnový poinvazní týden jako "heroický". Zdá se mi to zkreslené. Je pravda, že národ se sjednotil. Bohužel mu ta jednota nevydržela příliš dlouho. Invazní vojska zcela zjevně neměla rozkaz střílet do civilistů. Občané českých a slovenských měst, přesně podle toho, jak si zvykli v předchozích měsících veřejně debatovat, vtáhli ruské vojáky na tancích do politické debaty. Těm z argumentů šla brzo hlava kolem. Šířily se pověsti, že někdy po třech - čtyřech dnech prý ruské velení okupační vojáky vyměnilo za mladé muže z asijských částí Sovětského svazu, kteří už nerozuměli rusky a nemohli se tedy s československými občany dorozumívat.
Jen drobnou poznámku: hovoříme-li o heroismu, nezapomínejme, že ruská vojska v českých a slovenských městech většinou nestřílela. Pokud někteří vojáci občas začali střílet, bylo to spíš ze zmatku, z hlouposti či z neohrabanosti.
Rád bych věděl, jak hrdinsky by se býval zachoval český národ, kdyby Rusové přijeli do Československa rovnou rozhodnuti tam ty kontrarevolucionáře všechny pobít.
Velmi významnou roli sehrál v okupačním týdnu Československý rozhlas, a to v době, kdy vedoucí představitelé strany a vlády zcela selhali. Rozhlas zabránil chaosu, většímu krveprolévání a podařilo se mu usměrnit protesty tím, že vysílal opakovaně pár rozumných instrukcí. Hovořilo se o tom, že rozhlasovým reportérům a hlasatelům z onoho srpnového týdne by bývala měla být udělena státní vyznamenání. Nestalo se tak dodnes.
Vedení KSČ, odvlečené do Moskvy, na jehož rozhodnutí národ čekal, v Moskvě Čechy a Slováky posléze zradilo.
JČ
Arabové reagovali na rozhodnutí prezidenta Clintona, který uvalil zákaz na veškeré transakce se saúdským disidentem Osamou bin Ladenem s překvapením a s veselím, napsal v pondělí v listě Independent jeho reportér Robert Fisk z Bejrútu.Jeden arabský pozorovatel, s nímž se Fisk spojil, se smál srdečně celé půl minuty a pak vysvětlil, že bin Laden, který požaduje, aby se Spojené státy stáhly ze Saúdské Arábie, usiluje už deset let o bojkot veškerých amerických firem. "Dokonce odmítá pít Coca Colu," konstatoval tento Arab.
Američané to možná berou všechno vážně.Jestliže přijímají nálepky jako "veřejný nepřítel číslo 1" - což je infantilní čest, kterou poskytl Bill Clinton muži, který o takovou nálepku usiluje už léta - zdánlivě, na první, povrchní pohled, bude mít takovéto prezidentovo rozhodnutí ve "válce proti terorismu" smysl. V reálném světě Blízkého východu je však nesmyslné.
Je pravda, že na rodinnou stavební firmu Bin Laden, v níž je Osamův podíl zmrazen a která s ním nyní nemá žádné finanční kontakty, budou pravděpodobně američtí investoři nyní pohlížet s podezřením. Ale člověk, který si vždycky odmítal koupit americké auto, americký videopásek a dokonce i americkou limonádu - pravděpodobně nebude obchodovat na Wall Street.
Během svého pobytu v Súdánu, kde používal na stavbu silnic do súdánských vesnic tytéž stavební stroje, jako ve válce proti Rusům v Afghánistánu, ovládal Osama bin Laden jen jedinou firmu, která mohla mít obchodní styky s Američany: Wadi al-Aquiq.
Súdánské úřady mu za silnice nezaplatily penězi, ale sesamovými semeny, která bin laden prodal na trhu komodit. Bin Laden měl podíly v celé řadě súdánských bank, ale když opustil Súdán, zlikvidoval veškerá svá aktiva a nedostal za ně ani cent, protože musel ze země odejít náhle.
Ve skutečnosti nestojí příliš mnoho peněz udržovat v afghánských horách stavební stroje a satelitní telefon. Bin Ladenovi partyzáni, kteří s ním bojovali proti Sovětskému svazu, ho následují z loajality, nikoliv za peníze.
Když se za bin Ladenem nastěhovaly jeho manželky, byly ubytovány ve stanech u jednoho pole, a záchody byly vykopány venku do země a přikryty dekou. Buldozery a stroje na zeminu, které bin Laden používal v afghánské válce jsou většinou italské výroby. Před pěti lety už končila jejich technická použitelnost.
Někteří stoupenci bin Ladena konstatují, že dostává peníze přímo ze Saúdské Arábie. I kdyby investoval mimo Perský záliv, mohl by to udělat pod jiným jménem. Mnoho zemí na Blízkém Východě působí jako prostředníci pro finanční transakce pro anonymní investory. Většina menšinových podílníků na Blízkém Východě je anonymní.
Možná že bin Laden skutečně vlastní několik miliónů dolarů, ale Saúdští Arabové to zpochybňují.
Chronologie krize: Jak fundamentalismus a orální sex přivedly Clintona až na samou hranici
Sexuální válka, svatá válka
Minulý týden byl nejbizarnějším týdnem v historiii amerického prezidentského úřadu. Je to příběh sexuální nemotornosti, hanby, smrti a teroru.
Život není film. Nebo je? ptají se v úvodu rozsáhlé analýzy na čtyři strany velkého formátu reportéři včerejšího vydání týdeníku Observer. (Všechny britské nedělníky se podrobně zabývaly touto tematikou, stejně jako pohřbíváním mrtvých a smutečním aktem v severním Irsku, po nedávném atentátu v městě Omagh.)
Mohlo by nám být odpuštěno, píší reportéři Observeru, kdybychom si v tomto nejpodivnějším týdnu v historii amerického prezidentského úřadu spletli realitu s jejím opakem.
Začalo to všechno tím, když, ironicky, odvysílala jedna televizní kabelová stanice film The American President, příběh zamilovaného vysokého činitele a vášnivé mladé zaměstnankyně. To se stalo v neděli, v předvečer svědectví prezidenta Clintona před velkou porotou, která vyšetřovala jeho aféru s Monikou Lewinskou, a před jeho televizním projevem k národu, v němž měl tuto aféru přiznat.
A jak se chýlil týden ke konci, smečka reportérů, hledajících skandály, jela za prezidentem do jeho útočiště v Martha's Vineyard. Zabíjeli čas v tiskovém stanu, postaveném u vchodu do prezidentovy vily, tím, že se dívali na další film, Wag the Dog, Vrtěti psem, o fiktivním americkém prezidentu, který vyvolá válku ve vzdálené zemi, aby odvedl pozornost od sexuálního skandálu s mladou zaměstnankyní.
Asi v polovině filmu byli novináři přerušeni pracovníkem prezidentského úřadu, že se mají dostavit na tiskovou konferenci, kterou Clinton uspořádá v místní tělocvičně. Nedlouho poté, co Lewinská informovala velkou porotu podrobnostmi o tom, jaký sex sdílela s prezidentem, Spojené státy vypálily množství raket na cíle v Afghánistánu a v Súdánu.
Ale život není film, i když je jediným potvrzením vědomí, že ani nejlepší hollywoodští scénáristé by nedokázali napsat takhle dobrý scénář.
Předpokládáme-li, že je toto realita: Americe zbyly dvě otázky: Přesně co se vlastně stalo? A jaký vlastně zastává Clinton nyní prezidentský úřad, než ho opustí, dříve nebo později?
Deset dní pracovali v suterénu Bílého domu v naprosté, bezprecedentní tajnosti, muži z Pentagonu, z CIA a z národního bezpečnostního aparátu a precizovaly raketové útoky, které mají být začátkem toho, čemu americká vláda chce říkat dlouhodobá válka proti mezinárodnímu terorismu.
V prvním patře Bílého domu, v kancelářích s okny na dlouhé trávníky, seděli obdobným způsobem Clintonovi právníci nad nesčetnými verzemi toho, co by Clinton měl nebo neměl říci velké porotě, národu v televizi, Kongresu a zvláštnímu vyšetřovateli Kennethu Starrovi.
A v oválné kanceláři v přízemí seděl prezident sám, přesunoval se s tak zdravou myslí, jak je to jen možné (a pravděpodobnost toho, že by mohl reagovat normálně, zpochybňují kritikové) fyzicky i v myšlenkách mezi těmito oběma pracovními skupinami. Mezi dálkově řízenými střelami a "nepřiměřeným důvěrným fyzickým stykem", mezi vedlejšími škodami útoku a orálním sexem.
Mezi týdnem, který bude navždy poznamenán sexem, styky a audiopásky - které, jak se zdálo, nejprve prezidenta zachraňovaly, a pak ho potopily - a mezi tím týdnem, na který si budou lidi pamatovat slovy: "Když někdo zaútočí na jediného Američana, zaútočí na všechny Američany. Naše lidi bráníme." Tento výrok, jak se zdá, zázračně, Clintonovi poskytl odpuštění.
Většina analytiků to zmeškala. Ale první veřejný náznak, že se chystá hurikán, v němž dojde ke sloučení úsilí politicky přežít a hájit národní bezpečnost, se objevil v pondělí večer. Poté, co Clinton přiznal svůj důvěrný, ale "nepřiměřený vztah" s Lewinskou, Clinton se pokusil odvrátit pohled Ameriky od bažiny, do níž zapadl, k "důležité práci", včetně "velmi reálných bezpečnostních problémů, které musím vyřešit."
Za tímto výrokem byla skutečnost, kterou Clinton nezveřejnil, totiž že než šel k výslechu před prokurátory, nařídil Sandy Bergerovi, poradci pro národní bezpečnost, aby znovu svolal nejvyšší vládní bezpečnostní činitele, kteří měli ještě jednou prodebatovat plány na útoky proti Afghánistánu a Súdánu.
Na vypůjčeném panství Martha's Vineyard se horečně telefonovalo. Političtí poradci Clintonovi sdělovali, že reakce veřejnosti na jeho televizní přiznání byla velmi špatná. Zároveň Clinton byl trvale ve styku se svými bezpečnostními poradci.
Ve středu večer se vydal s celou rodinou oslavit své dvaapadesáté narozeniny. Vrátil se v půl dvanácté večer a znovu telefonoval. Hovořil o konečné, znepokojující otázce, na co se má zaútočit, s viceprezidentem Alem Gorem. Útoky schválil ve tři hodiny ráno ve čtvrtek.
Clintonova pozoruhodná schopnost rozdělovat svůj život do jednotlivých, hermeticky uzavřených škatulek, nebyla nikdy zřejmější.
Poradci v Bílém domě se vysmívali konstatování, že v rozhodnutí zaútočit na zahraniční cíle hrála roli domácí politika. Několik z nich uvedlo, že doporučení zahájit útoky bylo založeno na velmi přesvědčivých důvěrných informacích a bylo jednomyslné. Zdůraznili, že pracovníci rozvědky a Pentagonu, kteří nejsou politicky ovlivnitělní, také útoky doporučili.
O možném americkém protiútoku se začalo hovořit v pátek 7. srpna, v den, kdy se staly terčem bombových atentátů vyslanectví ve východní Africe. Už tehdy první neúplné zprávy rozvědky ukazovaly na Osamu bin Ladena. Bílý dům také zahájil sérii jednání s předsedou parlamentu Newtem Gingrichem.
Dopoledne 19. srpna se vydal Clinton do Californie, shánět tam peníze pro svou politickou stranu. V úterý večer se předčasně vrátil do Bílého domu. Tisk spekuloval, že si připravuje svou obranu: ve skutečnosti chtěl jednat se svým týmem pro národní bezpečnost.
Schůzka trvala v situační kanceláři v suterénu Bílého domu hodinu. Clinton byl informován o tom, jaký dopad a jakou diplomatickou odezvu budou mít bombové útoky v Africe. Pak se šéfové Bílého domu, Pentagonu, ministerstva zahraničních věcí a činitelé CIA - říká se jim dohromady Small Group, malá skupina - odebrali do prezidentova Oválného úřadu, kde se hovořilo tři čtvrtě hodiny o odvetných útocích.
Další informace rozvědky potvrdily spojení bez bin Ladenem a bombovými útoky a informovaly, že skupina vysoce postavených teroristů se sejde 20. srpna na takzvané "Univerzitě Svaté války" - ve velkém komplexu v Afghánistánu.
Generál Hugh Shelton, předseda spojeného velení, už připravil celou řadu map pro navrhovaný raketový útok. Prezident Clinton se dotazoval na různé aspekty útoku. Na všech jednáních měl prý jasnou hlavu a byl plně soustředěn. Nezmiňoval se o svých politických či právních potížích.
Ve středu chtěl Clinton vědět víc o tom, kolik bude případně zraněno či usmrceno civilistů, jaká může být odveta teroristů a jak budou reagovat jiné země. Zaměřil se na jeden cíl, továrnu v súdánském hlavním městě Chartúmu, o níž rozvědka informovala, že se tam vyrábějí složky smrtícího plynu VX - složky, které samy o sobě nejsou nebezpečné. Ale prezident se dotazoval, co když je v továrně uskladněno větší množství samotného plynu? Clinton dal svolení k tomu, aby se za osm dní začaly přesunovat lodě do Rudého a do Arabského moře.
Následujícího dne, ve čtvrtek, plakal prezident tiše na letecké základně Andrews, kam bylo přivezeno deset rakví z Nairobi. Mezitím sdělili jeho nejbližší poradci reportérům listu New York Times, že navzdory svým předchozím dementi uvažuje Clinton o tom, že řekne velké porotě, že měl intimní vztah s Lewinskou.
V pátek 14. srpna dostal v Oválné kanceláři Clinton odpovědi na otázky, které požadoval o dva dny předtím. Bylo mu řečeno, že do 18 hodin ve čtvrtek 20. srpna má možnost akci odvolat.
O víkendu se do Bílého domu prakticky nastěhoval Clintonův soukromý právník David Kendall. Jednal s Clintonem dlouhé hodiny. V sobotu dopoledne přednesl Clinton svůj rozhlasový projev o tom, jak přijal mrtvoly v Andrews. "Naše vláda bude dál bojovat proti terorismu," uvedl bez dalších podrobností.
V pondělí 17. srpna Clinton sportoval v tělocvičně v Bílém domě, pak strávil dvě hodiny s právníky. Posléze následovalo jednání v solariu, kde se hovořil o pádu ruského rublu i o plánovaném raketovém útoku.
Pak sešel Clinton dolů do kanceláře map a zdvořile podal ruku prokurátorům, které, jak uvádějí jeho poradci, nyní silně nenávidí. V deset večer promluvil k národu po dobu čtyř minut. Okamžité reakce jeho projev zkritizovaly: příliš mnoho hněvu, příliš málo lítosti.
Když o tom druhý den ráno hovořilo na rozhlasových a televizních vlnách, Clinton znovu probíral s národním bezpečnostním týmem poslední podrobnosti mise. Tým intenzívně uvažoval o tom, jak o útoku informovat veřejnost. Bylo doporučeno, aby odjel Clinton na dovolenou, "jako že se nic neděje", a pak stručně oznámit ve čtvrtek odpoledne, že k útoku došlo, a vrátit se do Bílého domu na projev z Oválné kanceláře.
V úterý dostal Gingrich podrobné informace o bin Ladenovi, ve středu pak popis plánovaného útoku. Několik minut předtím, než se objevil prezident ve škole v Martha's Vineyard infortmovaly televizní společnosti, že se bude vysílat významné oznámení, týkající se národní bezpečnosti. Alespoň jeden novinář telefonoval do Bílého domu s dotazem, jestli už Clinton odstoupil.
Televizní stanice přerušily vysílání zábavných seriálů přímým přenosem Clintona, prvním jeho projevem od pondělka, kdy přiznal, že nemluvil pravdu. "Dobré odpoledne, " začal. "Dnes jsem nařídil armádě, aby zaútočila."
Čtvrtek 20. srpna byl den, kdy se začalo se skvrnou Clintonova chámu na šatech a skončilo se svatou válkou. FBI potvrdila, že skvrna na Moničiných večerních šatech je lidský chám. Zvláštní prokurátor Kenneth Starr zveřejnil svou žádost o vzorek prezidentovy DNA, aby ho bylo možno porovnat se skvrnou.
Monika mezitím vypovídala druhý den u soudu a bylo to velmi šťavnaté - vyplnila mezery, které zanechal svědek v pondělí odpoledne. Orální sex, sahání na prsa a na přirození, sexuální hrátky, které téměř zlikvidovaly právní kličku Jonesová (která tvrdí, že orální nebo ruční sex se nemá považovat za skuteční sexuální styk).
Ve 13 hodin a 31 minut, právě v době, kdy vykládala Monica porotě o darech a o přirození, americká armáda odpálila asi 90 raket s plochou dráhou letu. Clinton zatelefonoval Tonymu Blairovi, když se letecky vracel do Washingtonu - bylo to nekvalitní spojení.
Republikánští senátoři Arlen Specter a Dan Coats první řekli, co měli všichni na mysli: Vrtěti psem. Vždyť už jsme to viděli, ve filmu s Robertem de Niro a Dustinem Hoffmanem? Ve filmu se "válka" odehrává v Albánii. A skutečně, CIA přišla s informací, že další teroristický útok se plánoval proti americkému velvyslanectví - ano, v Albánii.
Ale Specter a Coats byli jediní poslanci, kteří to řekli nahlas. Politické rozdíly byly v době krize smazány. Všichni se sklonili před vrchním velitelem branných sil. Dokonce i Hatch, který charakterizoval Clintona v pondělí jako "blbce", nyní chtěl "poděkovat panu prezidentovi".
I když šlo o vážnou věc, která se stala ve velmi nevhodnou dobu, konec konců nešlo o stejnou historii jako ve filmu Vrtěti psem. Bombardování teroristických cílů však přineslo - nezamýšleně - prezidentovi výhody. Podle průzkumů veřejného mínění vyskočila Clintonova popularita na maximum.
Necenzurované historiky Lewinské prezidenta zřejmě ještě zničí
Independent, 24. srpna 1998
Pokud Bílý dům doufal, že raketové útoky proti teroristům, které se uskutečnily minulý čtvrtek, odvedou pozornost veřejnosti od prezidentova sexuálního skandálu, tyto naděje zklamaly, když byly zveřejněny výsledky víkendových průzkumů veřejného mínění, když vyšly najevo nové informace a byly zveřejněny právní expertízy. Všechno signalizuje zvýšené nebezpečí pro amerického prezidenta.
Někteří předpovídají, že se Clinton možná znovu pokusí o veřejnou zpověď před americkým národem, když ta první natolik zklamala. Vyskytla se však varování, že další, explicitnější informace o jeho vztahu s Monicou Lewinskou, bývalou praktikantkou v Bílém domě, povedou k tomu, že se od Clintona odvrátí i ti jeho největší stoupenci, a že čím víc bude Clinton mlčet, tím lépe.
Neoficiální zprávy, pověsti a dohady byly v posledních sedmi měsících daleko přesnější než informace z Bílého domu. Uvádějí, že civilizované establishmentové sdělovací prostředky mají velké potíže, kolik dalších podrobností o vztahu Lewinská - Clinton zveřejnit.
Příslušník Clintonova právního týmu po svém svědectví dal najevo, že některé podrobnosti jsou "odporné" a že nebudou zveřejněny. Je však nyní velmi obtížné pro sdělovací prostředky odolat pokušení a nezveřejnit, co každý novinář už dávno ví.
O tom, jak Lewinská tančila pro prezidentovu potěchu nahá, o mnohonásobném využívání prezidentova doutníku a o "telefonním sexu" vědí američtí novináři už mnoho měsíců.
Nyní, když prezident přiznal, že měl s Lewinskou "nepřiměřený" vztah, a kdy se ukázalo, že tolik podrobností z původní nahrávky na pásku Lewinské je pravda, v Americe všeobecně vládne dojem, že špinavější detaily nakonec budou zveřejněny.
A právě tyto podrobnosti o tom, co Lewinsky a Clinton dělali v Oválné kanceláři v Bílém domě by mohly podle některých pozorovatelů nakonec zlikvidovat velkou podporu veřejnosti pro prezidenta Clintona.
Amerika dosud dělila své názory mezi Clintona prezidenta a Clintona jako osobu. Rozdíl v jejich hodnocení však nyní začíná být tak velký, že není podle odborníků na průzkumy veřejného mínění udržitelný.
Průzkumy veřejného mínění, provedené po útoku na Afghánistán a Spdán například zaznamenaly velké uspokojení, že prezident použil síly, toto uspokojení však nemělo žádný dopad na postoj Američanů k osobní Clintonově důvěryhodnosti, která dále klesá.
Průzkum veřejného mínění pro deník New York Times ukazuje, že většině lidí vadí, že Clinton lhal: z 62 procent dotazovaných uvedlo, že jim to vadí buď hodně 40 procent, anebo, že jim to vadí trochu 22 procent. Stejná většina 62 procent Američanů je však přesvědčena, že už by se o záležitosti mělo přestat mluvit.
Tento názor nesdílí washingtonský politický establishment, kde čelní Demokrati stále nevyjádřili Clintonovi v jeho aféře s Lewinskou podporu.
V pokušení od hada v kalhotech
Observer, 23. srpna 1998
"Clinton nejprve popírá, že orální sex je sex, a pak smývá skvrny svého chámu krví jiných lidí, pokud možno muslimů."
(Z tohoto článku od Nicka Cohena jsem ve včerejších Britských listech citoval výše uvedenou větu. Na žádost jednoho čtenáře ho překládám celý. JČ)
Americký prezident, který vyžaduje, aby praktikantky překvapením otevřely pusu, když vidí jeho moc a slávu, má dvojí taktiku, jíž se snaží odvádět pozornost od svých činů. Nejprve popírá, že orální sex je sex, a pak smývá skvrny svého chámu krví jiných lidí, pokud možno muslimů.
Neznalí lidé budou asi považovat Clintonův výrok, že se vyjadřoval "právnicky přesně", když tvrdil, že orální sex, kterého se mu dostalo od Moniky Lewinské a masturbace, kterou prováděl, když nahá dívka tančila, nejsou podstatou sexuálního vztahu, za typický oxymoron.
Bible, kterou Clinton cituje často, hovoří v té věci jasně. Genesis vypráví o tom, jak bylo nebohému Onanovi nařízeno, aby "vstoupil do manželky svého bratra", ale vytryskl svůj chám na zem, aby ho nedal bratrovi. A tou věcí rozhněval Boha, který ho proto usmrtil. V knize Leviticus doporučuje jako vždy zlovolný starozákonní Bůh trest smrti nejen pro homosexuály, ale i pro pachatele nevěry (v odstavci, který britští bulvární novináři, často útočící na homosexuály, přeskakují s velmi podezřelou rychlostí). Bůh se také rozčiluje v Ezekieli nad ženou, která toužila po milenci, "jehož pohlavní orgány byly jako u osla a jehož chám byl jako od koně".
Avšak nedělá to jen Clinton: doslovnému čtení bible se vyhýbají i američtí "znovuzrození" křesťané. V okamžicích krize si američtí náboženští vedoucí představitelé vypracovali jemnou teologii, která by šokovala Jesuity. Údajně politicky korektní Clinton ve skutečnosti spoléhá na výmluvy, které vypracovali extrémně pravicoví křesťanští kazatelé, když byli chyceni se spuštěnými kalhotami a s holým zadkem směrem ke kongregaci.
Zdálo se, že skončila kariéra Jimmyho Swaggarta, televizního kazatele, kterého v osmdesátých letech sledovalo 14 miliónů diváků a který vydělával 100 miliónů liber ročně. Byl totiž vyfotografován s prostitutkou. Ale Swaggartova církev, Assemblies of God, hvězdného kazatele rychle rehabilitovala. Jeho hříchy prý nebyly tak strašné, jak to vypadalo, vysvětlil mluvčí, protože Swaggart "neměl s prostitutkou sexuální styk, jen jí platil, aby předváděla pornografické akty."
V pozoruhodné sebeanalýze přiznal Swaggart, že věděl, že asi sejde z cesty pravé, když se mu zdálo, že nemůže dojít na kazatelnu. Ležel v kostele na zádech na zemi a nad ním se tyčil "největší had, jakého jsem kdy viděl, 30 metrů dlouhý, 2 metry vysoký". Bojoval s hadem malou hůlkou, podařilo se mu vyjít ven a tam čelil dalšímu hadovi, vysokému "30 nebo více metrů, jeho hlava se rychle dívala sem a tam, a já jsem pohlédl na hůlku v ruce a země se začala třást a podlomila se mi kolena a pamatuju, že jsem se probudil ze sna a řekl jsem, Bože, musím proti tomuto bojovat a nevím jak." Sigmunde Freude, kde jste, když vás potřebujeme?
Předtím, než byl odhalen, Swaggart proklel Jima Bakkera, konkurenčního televizního kazatele, jako rakovinu, která musí být vyříznuta ze slušné společnosti. Bakker totiž pronásledoval ženy a svalnaté muže. Chlapcům sděloval, že jeho energické masáže nejsou hříchem, protože "nedochází k sexuálnímu styku ani k nevěře".
Mohl bych dlouze pokračovat, jenže vzniká nebezpečí, že bych napodoboval arogantní britský styl, který líčí Ameriku jako divadlo zrůd, plné hlupáků a podvodníků, kteří by v Británii nikdy neuspěli.
Kéž by tomu tak bylo. Americký fundamentalismus však právě ochromil první pokus dát Britům všeobecná lidská práva. Vnímaví Američané pochopili, že v Británii je nutno přesvědčit společenskou elitu, není třeba mluvit k masám. Je potřebí manévrovat v tajnosti a nikoliv hovořit v kabelové televizi. Rutherfordskému institutu, ústavu, který financoval žalobu Pauly Jonesové na Billa Clintona ohledně sexuálního obtěžování, která nakonec vedla k tomu, že Lewinská prozradila před porotou všechno, se podařilo úspěšně zaútočit na britskou ústavu. Rutherfordský institut je totiž přesvědčen, že zákon Bible by měl nahradit lidské zákony. Zaměstnanci tohoto institutu se však nesetkali s výsměchem jako burani z bigotního amerického náboženského pásu, když přicestovali do Londýna. Paul Diamond, právník, kterého si institut najal, byl přijat v Horní sněmovně a stal se úspěšně poradcem konzervativní baronky Youngové ohledně toho, jak to udělat, aby obdržely církve a církevní organizace výjimku z Evropského zákona o lidských právech, který je nyní začleňován do britského zákonodárství. Církve tak dostaly právo dělat si, co chtějí, a toto právo je silnější než právo řadových občanů.
Avšak práva, to přece platí samo sebou, musejí být stejná pro každého. Tony Blair, první otevřeně křesťanský premiér v tomto století, souhlasí s Rutherfordským institutem, který pronásleduje jeho kamaráda Clintona, že britský zákon o občanských právech by měl obsahovat výsady pro církve. Úkol byl splněn, Rutherfordský institut odchází z Westminsteru a propouští své zaměstnance.
Jediný další vlivný sektor, jímž se zákon o lidských právech nebude v Británii zabývat, jsou sdělovací prostředky. Po energické kampani, kterou vedli zahraniční miliardářští majitelé sdělovacích prostředků, bude Británie uchráněna ustanovení evropského zákona o lidských právech týkajících se práva občanů na soukromí.
V Británii stojí nad zákonem jen dvě osoby: Bůh a Rupert Murdoch. Ani jeden z nich neplatí daně a Tony Blair už téměř proklečel ochranné polštářky na kolenou tím, jak se před nimi ponižuje. Nejsem dostatečně kvalifikovaný k tomu, abych se mohl vyjádřit, zda jde o sexuální vztah - hříchy to ale určitě jsou.
Dočetl jsem tento text a začal číst dále. Měl jsem pocit, jako bych v kouzelném zámku
přecházel z komnaty do komnaty, otevřel další dveře... a ocitl se v žumpě. Tak působí
ostatní články BL. Jsou nenávistné. Ať už vaše, pana Peciny či vašich oponentů.
Nevím, čím to je, ale po přečtení běžných BL (a došlo mi to až ve srovnání s textem
pana Aleksandera Kaczorowského) ve mě roste agresivita. Nevím, je-li to ta správná
emoce, kterou chcete vyvolat, ale pokud je mi známo, nejsem v tomto ohledu sám.
Zavzpomínal jsem si na některé vaše články i komentáře přehledu zpráv z ČR. Váš
styl práce je asi takový (možná mají někteří čtenáři jiný dojem): nejprve vlastní zpráva
pak z ní vyberete jeden fakt (často podružný) a následně jej podrobíte drtivé kritice.
Nakonec přidáte svou kapku jedu. Vzpomínáte například na vaše pochyby o
fundovanosti jistého experta ČNB či podplukovníka armády protože se neumí v TV
vyjádřit? Nebo případ francouzského autobusu. Zjistil jste, zda máte pravdu (viz
vaše rýpnutí o stavu silnic) nebo zda řidič skutečně nezvládl okresku?
Ke sporu o Jana Kavana. Proč se neustále zabývate pouze jedinou věcí a šmahem
shazujete ze stolu ať už autonehodu (ani jedinkrát jste se nezeptal) nebo otázku
působení pana Kavana v Kanadě v souvislosti s hnutím za jaderné odzbrojení. Na to
jste se zeptal (mám takový dojem) pouze jednou. Nebyla by v tomto případě lepší
konfrontace s autorem příspěvku NP? Jeho jméno bylo i s e-mailovou adresou. Můj
výsledný dojem: český tisk dštije oheň a síru na křivopřísežníka (a štěká na
nesprávný strom, v tom máte pravdu) a pan Čulík chrání vynikajícího člověka. Pravda
bude asi někde uprostřed.
Totéž v případě ČT. Je fakt, že úroveň zpráv je ubohá a na *21" se nedívám vůbec.
Je fakt, že novináři neumí položit dotaz, ale umíte to vy, pane Čulíku? Tím, že v
začátku každého rozhovoru (právě s výjimkou pana Kavana) druhou stranu urazíte
(nebo alespoň popíchnete) nemůžete z nikoho dostat nic, čím by se kompromitoval
(není-li hlupák). Vaše následné dodatky pak často působí, že pozorně neposloucháte
(není to právě to, z čeho obviňujete novináře?) a stále si vedete svou. A ještě jedna
věc. Jsem rád, že jste upustil od komentářů zpráv a jedenadvacítky, protože jejich
kritika s měsíčním zpožděním (vím, že za zpoždění nemůžete) působí groteskně.
Srovnávám-li pány Čulíka, Pecinu a Stroehleina dostávám se k těmto závěrům: Pan
Stroehlein (ač byl v ČR několikrát) stále ještě českou mentalitu nepochopil. Dovolím si
malou nadsázku. Jestliže přijde misionář k lidojedům a prohlásí, že jíst lidi je
nepřijatelné, aniž by analyzoval příčiny a své názory podle toho vysvětlil (pokud je
vysvětlil vůbec), je na nejlepší cestě stát se obědem. Mnoho let bude trvat (a mnoho
misionářů - Stroehleinů ještě bude snědeno) než se český kanibal stane
civilizovaným člověkem. Pan Čulík toto vidí, ale tím, že je již na půli cesty, nerozumí
dokonale ani misionářům ani kanibalům. Z toho pramení jeho zášť vůči tomu z čeho
vyšel. Nemůže za ni a snaží se polepšit kanibaly, aby měli jeho následovníci snazší
cestu.Na dobré cestě byl například články o cenzuře. Pan Pecina je teprve na začátku
cesty a tak se snaží být *papežštější než papež*. Nicméně i jeho nenávist je pro mne
přijatelnější než chování např. představitelů ČT, kteří ještě nepochopili, že
kanibalismus se již přežil. I když je pro mne český - kanibalský - přístup
pochopitelnější (a ve srovnání s BL i méně agresívní a nenávistný). Rozdíl mentalit je
asi opravdu propastný, což si neuvědomujeme nebo nepřipouštíme.
Závěrem: díky za BL, čtu je denně a budu je číst i nadále, protože pokud dokážu
odstranit emoce z článků, mám před sebou sice zaujatý, ale často zajímavý názor na
věc.
