Tento článek otiskl Milan Schulz v dnešním deníku Slovo:
My nic, my jen muzikanti
Ročila se jedna z tragických chvil národního života. Před třiceti lety se zase jednou převalila velmoc přes naději na
samostatnost. Je lhostejné, jak se kdo z odborníků tehdy díval (a jak se kdo dnes dívá) na hodnotu té naděje. Tehdejší
celostátní odpor k staronovým okupantům promluvil jednoznačně: nechte nás, my si to vyřídíme sami. Státní reprezentace
velmoci ustoupila. Okupanti nastolili místodržící a my jsme opět začali přežívat.
Shodou okolností českých dějin se ročila i další národní tragédie. Před šedesáti lety se začala bortit první česká
(československá) samostatnost. Celostátní odhodlání bránit se se zbraní v ruce zůstalo ve slovech: dejte nám zbraně, dali
jsme si na ně. Státní reprezentace velmocím ustoupila. Okupanti nastolili teror a my jsme se pokoušeli přežít.
Už zmíněnou shodou okolností se bude záhy ročit i založení Československé republiky. Před osmdesáti lety se na nás
usmálo štěstí. Naše touha po samostatnosti měla podporu právě zvítězivších velmocí. Ustavili jsme stát a pokoušeli se
naplnit ho demokratickým obsahem. Nedařilo se to tak úplně. Národnostní slepenec vykazoval stále větší trhliny, které
republika v nepříznivém chodu dějin nepřežila.
Je nejspíš příznačné, jak málo se v pověstném osmičkovém roce zabýváme svými dějinami. Jako bychom se jich báli. Jako
bychom tušili, že v důkladném historickém průzkumu nás čekají nepříjemné dotazy, které budou jen narušovat tak žádaný
"klid pro práci". To tak! Ještě se někdo bude dotazovat pradědů, proč se nedovedli schůdně domluvit nejen mezi sebou, ale
i se Slováky a s Němci a s Maďary, aby se třeba jen v samých počátcích pracovalo na středoevropském Švýcarsku! A ještě
někdo bude chtít na dědech, aby se přiznali, proč měli nacisté v českém průmyslu časově nejspolehlivější zbrojní základnu a
proč už v roce 1946 hlasovala pro komunisty skoro polovina voličů! A ještě někdo bude šťourat do otců, aby vysvětlili,
proč se po čtyři desetiletí chodilo manifestačně k pseudovolbám a do průvodů a proč se už skomírající diktatuře postavilo
jen pár stovek "samozvanců"! Až když Jakeš "ryl držkou v zemi" (Karel Kryl), rozcinkaly se - opět - Václaváky a tlačily
"zaprodance" na Hrad.
Aby nebylo omylu - tlačilo se jen krátce. Brzy jsme vytušili, že diktátoři měli dobrý nos: humanističtí disidenti nejsou k
ničemu dobří. Jen pořád někoho poučují, jak se chovat, jak "žít v pravdě" a podobné nesmysly. Taky přežili jen jedny
řádné volby a pak jsme s nimi jaksepatří zatočili. My potřebujeme údernou sílu, zaručující zisk a lesk, ať to stojí, co to stojí.
Ani to se, pravda, nezdařilo tak docela. Pořád přece jen přežívá dějinná zkušenost, která radí držet se při zemi a neopouštět
vydobyté pozice. Tak se stalo, že nám teď najednou vládne "levice", což ještě nedávno byla skoro žalovatelná nadávka.
Jenže: ona ve skutečnosti nevládne. Náš skutečný hrdina to zařídil tak skvěle, že nakonec vyhrál, přestože několikrát
prohrál. Musel kvůli tomu řádně blufovat, a to dokonce vůči svým vlastním voličům, prokazatelně nezralým, neboť ho
volili proto, aby levice nevládla. Netušili - hlupáci, že tam nahoře je to vymyšleno tak, aby se Zeman nažral a "cosa" zůstala
"nostra". Bude to sice něco stát, a to každého. Ale co bychom neudělali pro Václava K., když už nás Václav H. omrzel?
Ostatně Miloš není Milouš, takže co se může stát?
Může se stát, že se to žulení v delší perspektivě nevyplatí. Žulili jsme - to ještě nejméně - za první republiky, žulili jsme za
všech dalších režimů a měli jsme k tomu vždycky dostatečnou výmluvu: jinak to nešlo, donutili nás. My nic, my muzikanti.
Ale teď už si konečně můžeme hrát po svém. Nevypadá to ovšem na to, že bychom se nějak plodně poučili z dějin, což jde
poměrně špatně, když je spíš zatloukáme, než vykládáme. Nebo když "poučení z dějin" pokládáme za směšné jen proto, že
ho zneužila totalitní propaganda. Přitom je mentálně vyspělejším společnostem známo, že vydrhnout si hřbet dýchání jenom
prospěje.
Je k tomu jistěže zapotřebí podnětné veřejné atmosféry. A té lze dosáhnout jen s přispěním poctivé politiky. Politické
politiky - aby nebylo omylu. Poctivost znamená otevřeně říkat, co se bude dělat, a otevřeně dělat, co bylo řečeno. Je to
namáhavé. Ale - na rozdíl od žulení - se to v delší perspektivě vyplatí.