Den, kdy tanky zlikvidovaly české sny Pražského jara
Kromě Scotsmanu se zatím jiné britské listy výročím Pražského jara nezabývaly. Kromě článku Jana Čulíka zveřejnil ve čtvrtek 20. srpna deník Scotsman ještě toto:
Je tomu třicet let od té doby, co poslal Sovětský svaz vojska, aby zlikvidoval reformy v Československu
Špatně opravené díry po kulkách zjizvují dodneška fasádu pražského Národního muzea. Odrážejí dosud nezahojenou vzpomínku na onu noc, kdy sovětské tanky v srpnu 1968 vpadly do Československua aby rozdrtily Pražské jaro. O třicet let později označuje jednoduchý památník na Václavském náměstí místo, kde se upálil jednadvacetiletý Jan Palach na prostest proti postupnému udušení "socialismu s lidskou tváří", avšak v ulicích Prahy se o těchto historických událostech moc nehovoří.
"Jsme s vámi, buďte s námi," apelovalo Rádio Praha 21. srpna, když vysílalo v 1.30 ráno šokující zprávu o tom, že do země vtrhly tisíce vojáků Varšavského paktu. O několik hodin později odsoudila vládnoucí komunistická strana agresi: "Došlo k tomu bez našeho vědomí a proti naší vůli."
K poledni slyšeli posluchači československou hymnu, přerušovanou staccatem palby z kulometů. Po dobu několika hodin zápasili rozhlasoví a televizní novináři se sovětskými vojáky - novináři odmítali opustit budovu rozhlasu ve Vinohradské ulici.
V konfliktu zahynulo asi dvacet lidí a první slova rozhlasového vysílání z onoho rána jsou vytesána na desce u hlavního vchodu do rozhlasové budovy. Kamila Moučková, moderátorka, která četla v Československé televizi zprávy, byla donucena vojsky opustit studio, ale spolu s kolegy dál vysílala po celý týden zpravodajství z podzemního protijaderného krytu pod jednou továrnou na elektroniku.
"Vysílaly jsem odtamtud po celý týden, dokud se československá delegace nevrátila z Moskvy. Snažili se nás zaměřit, ale bylo to velmi obtížné, protože když přestaly jezdit tramvaje, využili jsme jejich trolejí ve městě jako obrovské antény," uvádí.
V ulicích se 4600 tankům a 165 000 vojákům nepodařilo potlačit československého ducha. Hesla jako "Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil" se objevila na městských zdech každého rána navzdory nočnímu zákazu vycházení a zákazu všech protestů. Vojáci, kteří byli zmateni všeobecně zápornou reakcí na jejich příchod, byli nervózní, když viděli statisíce českých demonstrantů, požadujících, aby vojska odešla. V panice někteří stříleli do davů a ne do vzduchu a usmrtili asi 120 lidí.
O několik měsíců předtím zavládla v Československu opojná optimistická nálada. V lednu 1968 nahradil prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného Alexander Dubček a v březnu 1968 nahradil Novotného ve funkci československého prezidenta Ludvík Svoboda.
V dubnu zveřejnila obrozená komunistická strana svůj "Akční program". Slibovala svobodu projevu a náboženství, zrušení cenzury, svobodu cestování, otevřenou debatu bez riskování vězení a určitou míru soukromého podnikání. Byla to radikální změna v politice komunistické strany. Začalo Pražské jaro.
Dubčekův "socialismus s lidskou tváří" byl přivítán po celé západní Evropě, a v Československu, ale odsouzen zeměmi Varšavského paktu.
"Hlavním cílem byla demokratizace a humanizace existujícího režimu," konstatuje Miroslav Kusý, profesor politických věd na univerzitě v Bratislavě. Navzdory opakovaným sovětským varováním spoléhal Dubček optimisticky na svou novou lidovou popularitu a skryté hrozby zbrkle ignoroval. To mu vyneslo ještě více popularity.
"Věřili, že politický systém je možno demokratizovat, zhumanizovat, a zároveň udržet některé základní rysy starého systému," říká Jan Kavan, v roce 1968 vedoucí studentský představitel a nyní ministr zahraničních věcí v nové sociálně demokratické vládě České republiky.
Ale úsilí o získání svobody bylo z hlediska Moskvy příliš silné. V pamětech, které vyšly po jeho smrti, vzpomíná Alexander Dubček, jak byl překvapen, oné noci, co do jeho kanceláře vpadli ruští vojáci. Vzpomíná na to, jak se musel ze své kanceláře dívat na znásilnění Prahy a zabíjení demonstrantů.
"Bylo to jako ozbrojený útok zločinců. Podvědomě jsem chtěl zvednout telefon, ale jeden z vojáků na mě zamířil samopalem a vytrhl telefonní kabel ze zdi," napsal Dubček. "Pak se otevřely dveře a do místnosti vešli důstojníci KGB. Jeden byl nějaký plukovník se spoustou vyznamenání."
Dubčekova hazardní hra dopadla špatně a refromátoři byli odvezeni do Kremlu, kde byli vězněni dva dny. Poté, co Dubček podepsal dokument, jímž schválil invazi a zrušil reformy, vrátil se do Prahy jako zlomený člověk. Odvysílal národu projev, že "dočasná opatření" budou muset v Československu omezit demokracii.
"Náš Sáša" - jak byl loajální Dubček znám v ruských kruzích zůstal věrný po zbytek života ideálům Marxe, Engelse a Lenina, ale zklamal svůj vlastní národ. Sovětský srp a kladivo postupně zlikvidovaly ducha reformy. Reformátoři, včetně Dubčekova podřízeného Vasila Bilaka, začali panikařit a s nadšením začali plnit sovětské příkazy. Obávali se, že přijdou o politickou moc.
Navzdory lidovým protestům byly Československu vnuceny moskevské protokoly. Sověti znovuzavedli cenzuru a odstranili vzdorné reformátory, jako byl náměstek premiéra Ota Šik a ministr zahraničních věcí Jiří Hájek.
10. ledna 1969 bylo Československo otřeseno a na chvíli se probudilo z kolektivní apatie, když se upálil na Václavském náměstí Jan Palach z protestu nad aktivní kolaborací bojácných reformátorů, kteří se opět stali komunistickými aparátčíky.
Nádherný disent srpna 1968 se nakrátko vrátil do pražských ulic a studentští představitelé se setkali s vládními činiteli, jenže na schůzce s prezidentem Svobodou vyšlo najevo, že je vláda plně v rukou Sovětského svazu.
"Naprosto jsme podcenili, že v měsících po invazi bude vedení komunistické strany tak stroprocentně zlikvidováno. Očekávali jsme, že to bude trvat tak dva roky, ne jednadvacet let, než se situace bude normalizovat," konstatuje Ivan Gabal, sociolog, který žil v Praze v roce 1968 a v roce 1990 vedl volební kampaň Občanského fóra.
"Svoboda a hudba šedesátých let nám sice pomohla přežít, nikoliv však přemoci diktaturu."
V měsících po invazi bylo odsouzeno in absentia 70 000 Čechů a Slováků, kteří odjeli z Československa a odmítli se vrátit. Celkem opustilo Československo podle odhadů 300 000 členů intelektuální elity a už se nikdy nevrátilo.
V ulicích Prahy se nyní na rok 1968 skoro vůbec nevzpomíná. "Otázka je, na co vlastně vzpomínat," konstatuje Gabal.
"Mladiství dnes považují komunismus za historii, tak, jako jsme my považovali v roce 1968 za historii Mnichov. Systematicky se maže tabule."
Po úniku mozků koncem šedesátých let se, tvrdí Gabal, o potlačení Pražského jara v Československu nehovořilo, protože měli lidé pocit viny, že zase jednou dovolili, aby je zotročila cizí mocnost. "Myslím si, že to není správné," dodává Gabal. "Je to otázka národní totožnosti. Společnost by si měla být vědoma obtížných časů, které jsme si sami způsobili tím, že jsme se okupantům neprotivili, aby se to nestalo znovu."
Ale hlavně je to Alexander Dubček, hrdina i anti-hrdina roku 1968, jehož nelze dost dobře oslavovat.
"V roce 1968 Dubček ani nekolaboroval, ani se nezmohl na odpor," konstatuje Kieran Williams z London University a autor knihy Prague Spring and its Aftermath, Pražské jaro a co přišlo potom. "Vždycky věřil v představu socialismu s lidskou tváří a až do posledních let svého života tuto víru nechtěl ohrozit tím, že by podpořil disidenty. Byl přesvědčen, že si komunistická strana časem uvědomí svůj omyl a povolá ho zpět."
V jednadvaceti letech až do sametové revoluce roku 1989 po pádu Berlínské zdi a komunismu sovětského typu žil Dubček v exilu, pracoval na část úvazku jako zaměstnanec lesní správy v Bratislavě. V roce 1990 byl tento bývalý komunista zvolen předsedou federálního parlamentu, ale po dlouhých desetiletích komunismu nechtěli lidé mít nic společného se socialismem a podpořili raději idealistickou formu demokracie dramatika Václava Havla.
Dubček zemřel v roce 1992 po automobilové havárii a dodnes se šíří konspirativní teorie, že ho zavraždila KGB dříve, než mohl svědčit v Moskvě o její kriminální činnosti.
Co se týče dědictví Pražského jara, Williams konstatuje, že nemají Slováci skoro nic, čeho by se mohli chytit. "Dubček je celosvětově nejznámějším Slovákem, protože představuje osvícenství v době temna, ale Dubček nebyl myslitel - byl jen stranickým funkcionářem bez jasného názoru na to, jak by společnost měla fungovat - jen ji chtěl v rámci komunismu pozměnit."
Ke konci svého života se Dubček sjednotil s Havlem v tom, že vystupoval velmi ostře proti vytvoření nezávislé Slovenské republiky. To ale, jak konstatuje Kieran Williams, nikterak nezabránilo nynějšímu slovenskému prezidentovi Vladimíru Mečiarovi, aby na sebe vzal plášť padlého hrdiny: "Mečiar se často odvolává na dubčekovské dědictví. Nepřímo totiž srovnává Dubčekův odpor vůči Moskvě k svému vlastnímu boji s Bruselem."
Slovensko je v druhé vlně středovevropských zemí, které mají vstoupit do Evropské unie, někdy po roce 2000. V minulých měsících bojoval Vladimír Mečiar v četných konfliktech s Bruselem ohledně vstupu do NATO a poté, co zablokoval referendum ohledně přímé volby prezidenta vyvolal znepokojení ohledně stavu demokracie na Slovensku.
V současnosti by většina Čechů a Slováků dala přednost tomu nepřipomínat si události roku 1968. Někteří by asi argumentovali, že se po pádu komunismu v roce 1989 očistili od nutnosti debatovat o roce 1968. Jiní, jako Ivan Gabal, tvrdí, že je to proto, že kolaboranti, kteří začali tak nadšeně podporovat komunismus, nebyli nikdy potrestáni.
"Je to součástí všeobecné frustrace v tomto národě, že nikdo nebyl za kolaboraci poslán do vězení. Přece by to bylo pro politiky velmi zdravé, vědět, že budou muset čelit následkům, jestliže ještě někdy dovolí, aby se znovu stalo něco podobného."
