Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

• Neblahé dědictví Pražského jara (Jan Čulík, psáno pro list The Scotsman)

Autorka je šéfredaktorkou internetového publicistického časopisu Sítnice.

(Radio Praha, vysíláno 20.8.1998, z angličtiny přeložil Tomáš Pecina)

Kromě Scotsmanu se zatím jiné britské listy výročím Pražského jara nezabývaly. Kromě článku Jana Čulíka zveřejnil ve čtvrtek 20. srpna deník Scotsman ještě toto:

Je tomu třicet let od té doby, co poslal Sovětský svaz vojska, aby zlikvidoval reformy v Československu

Špatně opravené díry po kulkách zjizvují dodneška fasádu pražského Národního muzea. Odrážejí dosud nezahojenou vzpomínku na onu noc, kdy sovětské tanky v srpnu 1968 vpadly do Československua aby rozdrtily Pražské jaro. O třicet let později označuje jednoduchý památník na Václavském náměstí místo, kde se upálil jednadvacetiletý Jan Palach na prostest proti postupnému udušení "socialismu s lidskou tváří", avšak v ulicích Prahy se o těchto historických událostech moc nehovoří.

"Jsme s vámi, buďte s námi," apelovalo Rádio Praha 21. srpna, když vysílalo v 1.30 ráno šokující zprávu o tom, že do země vtrhly tisíce vojáků Varšavského paktu. O několik hodin později odsoudila vládnoucí komunistická strana agresi: "Došlo k tomu bez našeho vědomí a proti naší vůli."

K poledni slyšeli posluchači československou hymnu, přerušovanou staccatem palby z kulometů. Po dobu několika hodin zápasili rozhlasoví a televizní novináři se sovětskými vojáky - novináři odmítali opustit budovu rozhlasu ve Vinohradské ulici.

V konfliktu zahynulo asi dvacet lidí a první slova rozhlasového vysílání z onoho rána jsou vytesána na desce u hlavního vchodu do rozhlasové budovy. Kamila Moučková, moderátorka, která četla v Československé televizi zprávy, byla donucena vojsky opustit studio, ale spolu s kolegy dál vysílala po celý týden zpravodajství z podzemního protijaderného krytu pod jednou továrnou na elektroniku.

"Vysílaly jsem odtamtud po celý týden, dokud se československá delegace nevrátila z Moskvy. Snažili se nás zaměřit, ale bylo to velmi obtížné, protože když přestaly jezdit tramvaje, využili jsme jejich trolejí ve městě jako obrovské antény," uvádí.

V ulicích se 4600 tankům a 165 000 vojákům nepodařilo potlačit československého ducha. Hesla jako "Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil" se objevila na městských zdech každého rána navzdory nočnímu zákazu vycházení a zákazu všech protestů. Vojáci, kteří byli zmateni všeobecně zápornou reakcí na jejich příchod, byli nervózní, když viděli statisíce českých demonstrantů, požadujících, aby vojska odešla. V panice někteří stříleli do davů a ne do vzduchu a usmrtili asi 120 lidí.

O několik měsíců předtím zavládla v Československu opojná optimistická nálada. V lednu 1968 nahradil prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného Alexander Dubček a v březnu 1968 nahradil Novotného ve funkci československého prezidenta Ludvík Svoboda.

V dubnu zveřejnila obrozená komunistická strana svůj "Akční program". Slibovala svobodu projevu a náboženství, zrušení cenzury, svobodu cestování, otevřenou debatu bez riskování vězení a určitou míru soukromého podnikání. Byla to radikální změna v politice komunistické strany. Začalo Pražské jaro.

Dubčekův "socialismus s lidskou tváří" byl přivítán po celé západní Evropě, a v Československu, ale odsouzen zeměmi Varšavského paktu.

"Hlavním cílem byla demokratizace a humanizace existujícího režimu," konstatuje Miroslav Kusý, profesor politických věd na univerzitě v Bratislavě. Navzdory opakovaným sovětským varováním spoléhal Dubček optimisticky na svou novou lidovou popularitu a skryté hrozby zbrkle ignoroval. To mu vyneslo ještě více popularity.

"Věřili, že politický systém je možno demokratizovat, zhumanizovat, a zároveň udržet některé základní rysy starého systému," říká Jan Kavan, v roce 1968 vedoucí studentský představitel a nyní ministr zahraničních věcí v nové sociálně demokratické vládě České republiky.

Ale úsilí o získání svobody bylo z hlediska Moskvy příliš silné. V pamětech, které vyšly po jeho smrti, vzpomíná Alexander Dubček, jak byl překvapen, oné noci, co do jeho kanceláře vpadli ruští vojáci. Vzpomíná na to, jak se musel ze své kanceláře dívat na znásilnění Prahy a zabíjení demonstrantů.

"Bylo to jako ozbrojený útok zločinců. Podvědomě jsem chtěl zvednout telefon, ale jeden z vojáků na mě zamířil samopalem a vytrhl telefonní kabel ze zdi," napsal Dubček. "Pak se otevřely dveře a do místnosti vešli důstojníci KGB. Jeden byl nějaký plukovník se spoustou vyznamenání."

Dubčekova hazardní hra dopadla špatně a refromátoři byli odvezeni do Kremlu, kde byli vězněni dva dny. Poté, co Dubček podepsal dokument, jímž schválil invazi a zrušil reformy, vrátil se do Prahy jako zlomený člověk. Odvysílal národu projev, že "dočasná opatření" budou muset v Československu omezit demokracii.

"Náš Sáša" - jak byl loajální Dubček znám v ruských kruzích zůstal věrný po zbytek života ideálům Marxe, Engelse a Lenina, ale zklamal svůj vlastní národ. Sovětský srp a kladivo postupně zlikvidovaly ducha reformy. Reformátoři, včetně Dubčekova podřízeného Vasila Bilaka, začali panikařit a s nadšením začali plnit sovětské příkazy. Obávali se, že přijdou o politickou moc.

Navzdory lidovým protestům byly Československu vnuceny moskevské protokoly. Sověti znovuzavedli cenzuru a odstranili vzdorné reformátory, jako byl náměstek premiéra Ota Šik a ministr zahraničních věcí Jiří Hájek.

10. ledna 1969 bylo Československo otřeseno a na chvíli se probudilo z kolektivní apatie, když se upálil na Václavském náměstí Jan Palach z protestu nad aktivní kolaborací bojácných reformátorů, kteří se opět stali komunistickými aparátčíky.

Nádherný disent srpna 1968 se nakrátko vrátil do pražských ulic a studentští představitelé se setkali s vládními činiteli, jenže na schůzce s prezidentem Svobodou vyšlo najevo, že je vláda plně v rukou Sovětského svazu.

"Naprosto jsme podcenili, že v měsících po invazi bude vedení komunistické strany tak stroprocentně zlikvidováno. Očekávali jsme, že to bude trvat tak dva roky, ne jednadvacet let, než se situace bude normalizovat," konstatuje Ivan Gabal, sociolog, který žil v Praze v roce 1968 a v roce 1990 vedl volební kampaň Občanského fóra.

"Svoboda a hudba šedesátých let nám sice pomohla přežít, nikoliv však přemoci diktaturu."

V měsících po invazi bylo odsouzeno in absentia 70 000 Čechů a Slováků, kteří odjeli z Československa a odmítli se vrátit. Celkem opustilo Československo podle odhadů 300 000 členů intelektuální elity a už se nikdy nevrátilo.

V ulicích Prahy se nyní na rok 1968 skoro vůbec nevzpomíná. "Otázka je, na co vlastně vzpomínat," konstatuje Gabal.

"Mladiství dnes považují komunismus za historii, tak, jako jsme my považovali v roce 1968 za historii Mnichov. Systematicky se maže tabule."

Po úniku mozků koncem šedesátých let se, tvrdí Gabal, o potlačení Pražského jara v Československu nehovořilo, protože měli lidé pocit viny, že zase jednou dovolili, aby je zotročila cizí mocnost. "Myslím si, že to není správné," dodává Gabal. "Je to otázka národní totožnosti. Společnost by si měla být vědoma obtížných časů, které jsme si sami způsobili tím, že jsme se okupantům neprotivili, aby se to nestalo znovu."

Ale hlavně je to Alexander Dubček, hrdina i anti-hrdina roku 1968, jehož nelze dost dobře oslavovat.

"V roce 1968 Dubček ani nekolaboroval, ani se nezmohl na odpor," konstatuje Kieran Williams z London University a autor knihy Prague Spring and its Aftermath, Pražské jaro a co přišlo potom. "Vždycky věřil v představu socialismu s lidskou tváří a až do posledních let svého života tuto víru nechtěl ohrozit tím, že by podpořil disidenty. Byl přesvědčen, že si komunistická strana časem uvědomí svůj omyl a povolá ho zpět."

V jednadvaceti letech až do sametové revoluce roku 1989 po pádu Berlínské zdi a komunismu sovětského typu žil Dubček v exilu, pracoval na část úvazku jako zaměstnanec lesní správy v Bratislavě. V roce 1990 byl tento bývalý komunista zvolen předsedou federálního parlamentu, ale po dlouhých desetiletích komunismu nechtěli lidé mít nic společného se socialismem a podpořili raději idealistickou formu demokracie dramatika Václava Havla.

Dubček zemřel v roce 1992 po automobilové havárii a dodnes se šíří konspirativní teorie, že ho zavraždila KGB dříve, než mohl svědčit v Moskvě o její kriminální činnosti.

Co se týče dědictví Pražského jara, Williams konstatuje, že nemají Slováci skoro nic, čeho by se mohli chytit. "Dubček je celosvětově nejznámějším Slovákem, protože představuje osvícenství v době temna, ale Dubček nebyl myslitel - byl jen stranickým funkcionářem bez jasného názoru na to, jak by společnost měla fungovat - jen ji chtěl v rámci komunismu pozměnit."

Ke konci svého života se Dubček sjednotil s Havlem v tom, že vystupoval velmi ostře proti vytvoření nezávislé Slovenské republiky. To ale, jak konstatuje Kieran Williams, nikterak nezabránilo nynějšímu slovenskému prezidentovi Vladimíru Mečiarovi, aby na sebe vzal plášť padlého hrdiny: "Mečiar se často odvolává na dubčekovské dědictví. Nepřímo totiž srovnává Dubčekův odpor vůči Moskvě k svému vlastnímu boji s Bruselem."

Slovensko je v druhé vlně středovevropských zemí, které mají vstoupit do Evropské unie, někdy po roce 2000. V minulých měsících bojoval Vladimír Mečiar v četných konfliktech s Bruselem ohledně vstupu do NATO a poté, co zablokoval referendum ohledně přímé volby prezidenta vyvolal znepokojení ohledně stavu demokracie na Slovensku.

V současnosti by většina Čechů a Slováků dala přednost tomu nepřipomínat si události roku 1968. Někteří by asi argumentovali, že se po pádu komunismu v roce 1989 očistili od nutnosti debatovat o roce 1968. Jiní, jako Ivan Gabal, tvrdí, že je to proto, že kolaboranti, kteří začali tak nadšeně podporovat komunismus, nebyli nikdy potrestáni.

"Je to součástí všeobecné frustrace v tomto národě, že nikdo nebyl za kolaboraci poslán do vězení. Přece by to bylo pro politiky velmi zdravé, vědět, že budou muset čelit následkům, jestliže ještě někdy dovolí, aby se znovu stalo něco podobného."

(Le Soir, 20.8.1998, z francouzštiny přeložil Tomáš Pecina)

Poznámka Tomáše Peciny:

Ales Zeman

K výročí sovětské okupace Československa: o zvacím dopise Vasila Bilaka

James V. Jakoubek

(Prevzato z casopisu Polygon, Curych)

21. srpen 1968, den, ktery vyhnal z vlasti do exilu desitky tisic Cechu a  Slovaku (o konecne cifre se stale debatuje). Toho dne obsadila vojska SSSR a ctyr satelitu z tzv. Varsavske smlouvy udajne suverenni stat Ceskoslovensko. Vedouci moci v Ceskoslovensku do momentu okupace byla Komunisticka strana. Jeji vedeni tehdy vydalo prohlaseni k narodu pod hlavickou "Vsem obcanum". Pravilo se v nem:

"Dne 20. srpna 1968 o 23. hodine prekrocila vojska SSSR, Polske lidove republiky, NDR, Madarske lidove republiky a Bulharske lidove republiky hranice CSSR. Stalo se tak bez vedomi presidenta republiky, predsednictva NS, predsednictva vlady i prvniho tajemnika UV KSC a techto organu...Predsednictvo UV KSC povazuje tento akt za odporujici nejenom zakladnim zasadam vztahu socialistickych statu, ale za potreni zakladnich norem mezinarodniho prava..."

Predsednictvo Narodniho shromazdeni vydalo rovnez sve prohlaseni. Pravi se v nem:

"...vyjadrujem hluboky a zasadni nesouhlas s postupem spojeneckych (??) vojsk, ktera dnes zacala bezduvodne obsazovat nasi republiku. Doslo tak k  poruseni suverenity naseho statu, ktere je nepripustne v nasich dalsich vztazich..."

Prohlaseni stejneho smyslu vydala i vlada Ceskoslovenska. Kratce na to byli vladni a komunisticti predstavitele zatceni okupanty a odvleceni neznamo kam. Temer tyden o jejich osudu nebylo nic znamo. Pak se nahle objevili v  uloze "vyjednavacu", pod zamkem, hlidani ozbrojenymi strazci, v Moskve, kde byli prinuceni prijmout diktat, ktery se oficialne nazyval "Moskevsky protokol". Jediny muz, ktery odeprel tento diktat podepsat, byl MUDr. Frantisek Kriegel, cin to v danych podminkach hrdinny. Moskevsky protokol znamenal de facto legalizaci okupace, trebaze se vsichni tvarili, ze tomu tak neni. Mezitim narod doma vyckaval a pasivne odolaval okupacni moci - "ani zkrivit vlas, ale ani kapku vody".

Po zahajeni tzv. normalizace okupanty dosazenym kolaboracnim rezimem Gustava Husaka se zacalo proslychat, ze jednim z podnetu, ktere k okupaci vedly, byl tzv. "zvaci dopis", ktery nekolik cs. komunistickych pohlavaru udajne zaslalo sovetskemu vedeni.

Husakova loutkova vlada se tuzila. Prvni vyroci okupace bylo poznamenano brutalnimi zakroky proti demonstrantum protestujicim proti rezimu. Z  okupace se stala internacionalni pomoc, za kterou se vzdaval horouci dik a  UV KSC zrusil shora citovane stranicke prohlaseni ze dne 21. srpna 1968 jako "...nemarxisticke, netridni a a od zakladu nespravne". Nedlouho na to byl vydan nechutny pamflet s nazvem "Pouceni z krizoveho vyvoje ve strane a  spolecnosti", ktery odsoudil Dubcekuv rezim a ktery se stal na dlouha leta bibli kolaborantu. Zabednenost Husakova rezimu byla dokonala, nevsimavost ke svetovemu deni bez mezi. V dobe, kdy sovetske imperium praskalo ve svech, kdy velky Gorbi, na zapade oslavovany jako novy Mojzis, jezdil po svete a snazil se presvedcit statniky, ze SSSR je na ceste stat se tou nejdokonalejsi demokracii sveta a mj. odsoudil i vpad SSSR do Ceskoslovenska. Husakovci s klapkami na ocich si stale mleli svou. XVII. sjezd KSC, konany v breznu 1986, velice kladne hodnotil svou tzv. politiku postavenou na pevnych zakladech "Pouceni" a vytycil si ukoly "rozvoje nasi spolecnosti v obdobi do roku 2000". Ke konci roku 1988 rezim vydal zajimavou publikaci, svedcici o naproste politicke zaslepenosti. V edici Panorama vysla prirucka "Dejiny Prahy v datech" (autorsky kolektiv komunistickych historiku vesmes ovesenych z obou stran honosnymi tituly PhDr., CSc., DrSc.), kde se o srpnovych udalostech 1968 pise klasickou stranickou cestinou:

"21. 8. 1968. Spojenecka vojska peti statu Varsavske smlouvy vstoupila do CSSR. Jejich zasah jako akt solidarity socialistickych zemi predesel nastupu kontrarevoluce a zabranil vytrzeni Ceskoslovenska ze spolecenstvi socialistickych statu. Pravicove vedeni KSC vydalo netridni protiinternacionalisticke prohlaseni, jehoz zverejneni dezorientovalo komunisty a umoznilo kontrarevolucnim silam rozpoutat otevrenou protisovetskou kampan..."

Nez uplynuil rok, sovetske imperium vcetne Husakova hanebneho rezimu zaslo na ubyte. Z planu "rozvoje do roku 2000" seslo. Opet se vyskytly otazky, tykajici se udalosti kolem srpna 1968, vcetne onoho povestneho "zvaciho dopisu", udajne psaneho hrstkou komunistickych zradcu. Veliky Gorbacev se k  tomu odmitl vyjadrit. Jeho nastupce na ruskem trunu, Boris Jelcin, ohledy sveho predchudce nesdilel. Na nekolikery dotaz ceskeho prezidenta Vaclava Havla reagoval prohlasenim, ze se tento dopis v moskevskem archivu skutecne nachazi. Dne 18. cervence 1992 telefonoval Havlovi, ze inkriminovany dopis zasle do Prahy. Den na to se na Prazsky hrad dostavil osobni Jelcinuv posel Alexander Popov a Havlovi predal zapecetenou obalku. Vaclav Havel toho dne odpoledne na tiskove konferenci informoval verejnost o obsahu obalky. Obsahovala dva dokumenty. Prvnim z nich byl tzv. "zvaci dopis", ve kterem se nekolik komunistickych pohlavaru obraci na tehdejsiho sefa Sovetskeho svazu Leonida Brezneva a poukazuji na ohrozeny socialismus v  Ceskoslovesnku. Havel citoval z dopisu (preklad do cestiny):

"...v techto slozitych podminkach se obracime na vas, sovetske komunisty, vedouci predstavitele komunisticke strany SSSR, s prosbou o poskytnuti podpory a pomoci vsemi prostredky, ktere mate. Jen s vasi pomoci lze vyrvat CSSR z hrozneho nebezpeci kontrarevoluce..."

Havel dale uvedl, ze pod timto dopisem jsou svou rukou podepsani Alois Indra, Drahomir Kolder, Oldrich Svestka, Antonin Kapek a Vasil Bilak. Druhy dokument v obalce byl osobni dopis Antonina Kapka, kterym se Kapek obraci na svou vlastni zadost o pomoc sam za sebe. K tomu Havel dodal, ze nekolik dni predtim obdrzel od Jelcina zapis z porady peti nejvyssich komunistickych predstavitelu peti zemi, okupantu Ceskoslovenska, konany 18. srpna v Moskve, na ktere Breznev navrhnul pouzit zmineny dopis k  oficialnimu zduvodneni nasledne intervence do Ceskoslovenska. Breznev uvedl, ze onen dopis mu byl predan na schuzce Varsavske smlouvy dne 3. srpna 1968 v Bratislave. Signatari v nem mimo jine zadaji, z obavy pred stavajici situaci v Ceskoslovensku o maximalni utajeni. Boris Jelcin k tomu uvedl, ze tyto dokumenty byly v zapecetene obalce oznacene textem "Nikdy neotvirat". Havel dodal:

"...mnohokrat jsem rekl, ze je v nasem bytostnem zajmu poznat pravdu o nasi nedavne historii a dat pruchod spravedlnosti..."

Ze jmenovanych autoru a signataru inkriminovaneho dopisu byli v te dobe jiz ctyri mrtvi. Alois Indra, clen UV KSC a dlouholety predseda Federalniho shromazdeni, zemrel v roce 1990. Drahomir Kolder, clen predsednictva UV KSC, zemrel 1972. Oldrich Svestka, tajemnik UV KSC a sefredaktor Rudeho prava, zemrel v roce 1983. Antonin Kapek, clen UV KSC, generalni reditel CKD a vedouci tajemnik Mestskeho vyboru KSC, spachal v roce 1990 sebevrazdu. Jedinym zijicim clenem petice zustal Vasil Bilak. Ten se ale k  tomuto dopisu nechce znat, tak nejak na vsechno zapomnel. Mezi nim a  reporterem televize, ktery s nim rozmlouval (a mj. mu oznamil, ze dle vysetrovatele pro analyzu udalosti let 1967 az 1970 pana Milose Barty, se Bilak zacatkem 70. let pokusil onen dopis ze sovetskych archivu ziskat zpet) doslo k zajimave rozmluve:

Bilak: "Ziadny list som sa nepokusal ani ziskat, ani nic, ale uz v  historii bolo vela podvrhov hroznych a nebudem prekvapeny, ked i tento je podvrh. Ja dopis nevidiel a neviem, co to je."

Reporter: "Takze vy ste s menovanymi panmi ziadny list nenapisal?"

Bilak: "Neviem o tom, ze by som nejaky list podpisoval."

Reporter: "V liste ste mel ziadat, aby SSSR zakrocil vsetkymi moznymi prostriedkami na ochranu socializmu, ktory ohrozuje kontrarevolucia."

Bilak: "Ja som byl vzdycky zastancom toho, aby sme riesili vsietky nase problemy nasimi silami..."

Den na to byl Vasil Bilak predvolan k vyslechu na bratislavskou pobocku Federalniho vysetrovaciho sboru, kam se dostavil s advokatem Alfonsem Langrem, ktery Bilakovi striktne zakazal s kymkoliv o pripadu hovorit. Bilak, ktery pri vyslechu vyuzil sveho prava nevypovidat, presto neodolal a  na otazku reportera, zda je autorem zvaciho dopisu, odpovedel:

Bilak: "Vysetrovateli som uvedol, ze som nic nekoncipoval, nic som nepisal a nic som nepodepisal. A tim to skoncilo."

Reporter: "Pane doktore, jakym zpusobem si myslite, ze se tam vzal ten vas podpis?"

Bilak: "To at oni doloziju, ze je moj. Ja to neviem."

Reporter: "Myslite, ze to byl nekdo z vasich byvalych pratel na UV?"

Bilak: "To ja nemozem dolozit, ja nie som z tych, ze bych nekoho anonymne obvinoval."

Reporter: "Takze vy verite tomu, ze ten podpis na dopise neni vas?"

Bilak: "Ja mam rad historiu a z historie viem, ze falsifikatov v zivote bolo vela, a velmi hodnovernych. Zde ide o velmi dobru robotu."

Dozorci prokurator pripadu, Vladimir Nechanicky, dal v podstate za pravdu Bilakovi: "Je velice obtizne prokazovat skutkove, jak doslo k vytvoreni onoho dokumentu, kdo ho psal, kdy ho psal, kdy ho odeslal, kdo ho skutecne podepsal apod. Bude veci vysetrovatele, aby zejmena z hlediska kriminalistickeho identifikoval a bezpecne zjistil, zda nejde o podvrh, jak v tisku uvedl Bilak. Pujde o prozkoumani pravosti listiny z hlediska kriminalisty, tedy chemickeho, daktyloskopickeho, popripade pismenoznaleckeho."

Krome Bilaka a vysetrovatelu nikdo o pravosti dokumentu pochyby nema. Tehdejsi predseda KSCM Jiri Svoboda: "...o existenci zvacich dopisu se mluvilo a psalo pres dvacet let a ani ta jmena nejsou zadnym prekvapenim. Domnivam se ale, ze zadny podobny dopis nemohl ospravedlnit atak Varsavske smlouvy, at je pod nim podepsano pet nebo padesat lidi..."

Alexander Dubcek, tehdy predsedal Federalniho shromazdeni: "...je dobre, ze  tento dopis je uz na svete, ale na podstate veci, ktore se delali v r. 1968, na verolomnosti sovietskeho vedenia a vojenske okupacie Ceskoslovenska to nic nemeni..."

Dopis na svete byl, ale hned od zacatku byla jeho pravost zpochybnovana. Pripad, lze-li to tak nazvat, se protahoval, pak doslo k rozdeleni Ceskoslovenska, zajem opadl, vse slo, jak uz je v Cesku zvykem, do vytracena. Jine skandaly, jine afery, kdo by se se starymi kramy mazal? Vzdyt mame tlustou caru a pokud mozno co nejmensi zpetne zrcatko pana Klause, kteremu se pohled do minulosti nezamlouva, mohl by narusit budovani Potemkinovych vesnic. Ostatne vzdyt ten tzv. pravni system soucasneho Ceska je pravne svazan se systemem komunistickym, tudiz o zadny prestupek vlastne ani nejde. Bilak je stejne mimo dosah ceske jurisdikce. Ale ani ti, kteri se v jeji moci nachazeji, se nemaji ceho obavat. Kupr. Milos Jakes a Jozef Lenart, oba obzalovani z vlastizrady. Urad pro vysetrovani zlocinu predal dukazni material o jejich cinnosti Mestskemu soudu v Praze. Nejmenovany soudce, v "neverejnem" rizeni, vratil statnimu zastupci jejich pripad k  dosetreni, neb dle pana sudiho podle toho, co bylo predlozeno a podle stale platnych komunistickych zakonu se zda, ze vubec (ale vubec!) se nejedna o  trestny cin. Udajne nektere materialy "nemapuji dostatecne cinnost obzalovanych v krizovych dnech a dokonce neni dostatecne overena jejich pravost!" (oznameno 9. srpna 1997). Jini udajni velezradci, napr. Karel Homan, jsou na tom jeste lepe. Jeho obzaloba lezi na Mestskem soude v Praze a o rizeni v jeho veci se zatim neuvazuje. Dosici se "pruchodu spravedlnosti", po ktere volal president Havel po dodani "zvaciho dopisu", je v pravnim marastu Ceske republiky v nedohlednu.

Lakewood, Ohio, USA, 21. srpna 1997

Jiří Jírovec

Viktor Knapp a Miroslav Holub mají společné dvě věci. Jednak to, že už nikdy nic nenapíší, protože se jejich čas navršil, a pak nejistotu kolem jejich chování za minulého režimu. Recenzi pamětí prvního z nich, kterou napsal Jan Čulík (BL, 9.7. 1998), prolíná otázka podílu Knappovy viny na fungování komunistického režimu. Nekrology k odchodu Miroslava Holuba pak jeho údajné charakterové selhání v  sedmdesátých a osmdesátých letech.

Oba zmínění mají mnoho společného se všemi, kteří část své plnoletosti prožili ve stejném režimu. Patřili ovšem mezi "viditelné", což nám ostatním umožňuje, abychom je, vcelku bez rizika a s tvrdostí sobě vlastní (k jiným), hodnotili.

Začal jsem psát úvahu o tom, jak my "neviditelní" snadno hodnotíme a odsuzujeme ty ostatní, ale po chvíli jsem klávesnici odložil - jakou má cenu připomínat a vysvětlovat určité věci a situace, když se černobílost názoru tak dobře uchytila. Po přečtení článku Jana Čulíka "Antikomunistická fobie v Událostech ČT" (BL, 23.7. 1998) a výměně názorů mezi ním a Alešem Zemanem (BL, 31.7. 1998) jsem se ke psaní vrátil.

Komunistický režim, stejně jako jakýkoli jiný, měl příčiny svého vzniku, postupný vývoj a zánik. Nevznikl proto, že Jan Masaryk "šel v únoru s lidem" nebo proto, že to tehdy pravicové strany s Benešem zbabraly - to už byla koncovka dlouho rozehrané partie. Ta nepochybně začala ještě dřív než poddaní báťušky cara našli způsob, jak se zorganizovat a převzít moc. Dokázali to i komunisté v Československu. Nesmí se ovšem zapomínat na to, že jim v tom významně pomohly poměry v první republice. Není zrovna v módě mluvit o bídě, sociální nespravedlnosti a třeba střílení do stávkujících, ale tyto věci velmi reálně existovaly a nepochybně přiměly řadu lidí k tomu, aby hledali útočiště v komunistické straně. Pokud se to někomu zdá příliš schematické, dovolím si upozornit na to, že třeba kanadský občan dává důvěru "nové" politické straně kvůli daleko menším zlům.

V roce 1948 se tedy komunisti dostali k moci a po dobu 41let ji různými prostředky, s tichým souhlasem západního světa, který si hrál na svém písečku, udrželi.

Stalo se módou sezóny dávat rovnítko mezi slova komunistický a zločinecký. Máme-li ono období pochopit, nemůžeme vystačit s tímto, podle mě velmi omezeným, zorným úhlem. Domnívám se, že musíme především sledovat vývoj moci samotné (včetně jejích zločineckých projevů) a interakci občanů s ní. Co dělalo několik tisíc lidí z nomenklatury je jedna věc, co dělalo zhruba čtrnáct miliónů lidí, v tomto systému průběžně žíjících je věc druhá a daleko významnější.

Čtyři generace (lidé narození v roce 1908, 28, 48 a 68) prožily v tomto systému nejméně dvacet let. Během té doby se měnily vnitřní i vnější ekonomické, politické a ideologické poměry a tyto změny se odrážely na životě uvnitř republiky. Máme-li pochopit svoji minulost, musíme analyzovat i tyto faktory.

Chtěl bych se ještě jednou vrátit k otázce zločinnosti. Jaké podmínky musí být splněny, aby se určitý systém stal zločinným? To není řečnická otázka, na niž si umím odpovědět. Když se komunisti dostali k moci, začali prosazovat svou víru ve vlastní historickou předurčenost (inspirovanou marxleninskou doktrinou) a v jejím rámci postihli část obyvatelstva, která jim připadala nebezpečná. Tento postih měl různou formu od zabití (poprav) přes politická vězení, omezení různých svobod až po sebezáchovnou emigraci. Když si za komunisty dosadíme židy a za marxleninskou doktrinu Starý zákon, máme co do činění s Izraelem. Jde rovněž o zločinecký systém a pokud ne, tak v čem je rozdíl? Prosím čtenáře, aby v uvedeném příkladu nehledal žádný skrytý úmysl. Chtěl jsem jen naznačit, že věci jsou daleko složitější než jak vypadají na první pohled. Tato skutečnost by nám neměla uniknout, protože zneužití moci není vskutku vázané na komunistický systém a je víc než naivní domnívat se, že v postkomunistickém světě se demokracii nemůže nic stát.

Vraťme se ale ke vztahu československých občanů ke komunistické moci a jeho proměnám. Text, který následuje, odráží moji osobní zkušenost ze života v komunistickém režimu od roku 1948, kdy jsem šel do první obecné, do mé emigrace v roce 1986. Ačkoli si myslím, že mnohé z uvedeného má vcelku obecnou platnost, snažím se zůstat v rovině osobních postřehů, jejichž platnost je omezena na prostředí v němž jsem se pohyboval (například míra komunistické indoktrinace na školách).

Období, o němž je řeč, je možné rozdělit na několik fází, které se od sebe liší přístupem lidí k moci (ztělesněnou KSČ), jejich reakcí na mocenské projevy včetně teroru, relativní důležitostí členství ve straně a tím vztahu mezi straníky a nestraníky.

1945-1947

Tuto dobu si osobně nepamatuji. Podle toho, co jsem se dozvěděl později, se zdá, že pro další vývoj nastupující (komunistické) moci a vztah občanů k ní bylo významné to, že se ke komunistům z přesvědčení začali přidávat komunisté z nutnosti. Někteří chtěli zamaskovat máslo na hlavě, které se jim tam usadilo během okupace, a jiní asi šli (jak se to dělá i na Západě) s potenciálním vítězem. Je pravděpodobné, že v té době hodně lidí věřilo ve spravedlnost programu KSČ. Ostatně podstatná část populace se i po rozchodu s politickou mocí nepřestala identifikovat s jeho sociální složkou.

1948-1955

Toto období je zřejmě charakteristické směsí zklamání a strachu z vývoje "třídního boje" a hmotným a existenčním postihem mnoha lidí (konfiskace živností, měnová reforma, rušení finančních závazků, které na sebe komunistická vláda původně vzala, přesuny nepohodlných lidí do pracovních táborů, věznění potenciálních odpůrců režimu, atd).

Domnívám se, že to, co se tehdy dálo, je často vykládáno velmi zjednodušeně. Podle mého názoru bylo hlavním (a možná vědomým) hříchem komunistické vlády to, že dali obrovskou moc do rukou lidem "dole" - svým způsobem tím předešli Maovu revoluci Rudých gard - a současně se vzdali podstatnější kontroly nad nimi. Jinými slovy, klíč k pochopení padesátých let je daleko víc v tom, co dělal soused, než co Kléma na Hradě a u Prašné brány.

Udělám zde malou odbočku do současnosti. V českém tisku se kolem voleb objevil výrok připisovaný presidentu Havlovi. Týkal se údajného ohrožení základních zájmů republiky (bamberskou aférou) - BIS to vyšetřuje a Havel něco z informací, které dostal, pustil do světa. Možná, že někdo z BIS přišel za Havlem a řekl: "Pane presidente, ještě to nemáme všechno pohromadě, ale vše naznačuje tomu, a naši přátelé z CIA mají podobné informace, že proti republice pracují nepřátelské síly Š atd". Je dost dobře možné, že v roce padesát přišel někdo z Stb za Gottwaldem a řekl mu: "Soudruhu presidente, jestě to nemáme všechno pohromadě, ale vše naznačuje tomu, a naši přátelé z KGB mají podobné informace, že proti republice pracují nepřátelské síly Š atd". Touto drobnou spekulací jsem chtěl naznačit, že moc opřená o neprůhledné instituce neskýtá žádné záruky do budoucna. A co vlastně víme o lidech, kteří nám vládli?

Po roce 1948 se nepochybně objevila řada lidí, kteří vstoupili do strany z čistého kariérismu, případně ze strachu o zaměstnání. Osobně jsem skeptický ohledně mladické nerozvážnosti, kterou se později omlouvali tehdejší svazáci. Pokud jde o politické procesy na počátku padesátých let, je nutné vidět, že byly zaměřeny především proti členům KSČ, patrně k velkému uspokojení všech antikomunistů.

Míra komunistické indoktrinace zřejmě závisela na místních poměrech. Zdá se mi, že oficiální linie daná stranickými (vládními) dokumenty byla často ponechána k interpretaci lidem "dole". Tato skutečnost by neměla uniknout naší pozornosti, protože do značné míry vysvětluje, proč se někde dalo lecos udělat a jinde byl život nesnesitelný. Považuji rovněž za nutné upozornit na to, že paralelu tohoto postupu lze vidět už v Protektorátu. V roce 1968 jsem četl několik článků o tom, jak se samotní Němci divili, jaké svině jsou Česi k sobě navzájem.

Aleš Zeman píše ve svém článku (BL, 31.7. 1998) o komunistické indoktrinaci na školách. Má naprostou pravdu, psala se psaníčka strýčkovi Stalinovi a nadšené učitelky dělily žactvo do skupin dětiček z dobrých a špatných rodin (to ostatně dělají hloupí pedagogové všech systémů) . A v čítankách se objevily básničky Pavla Kohouta a dalších.

Jenže tento obrázek není úplný, neřekneme-li například to, že v letech 1948-53 (a možná o rok déle) byla na základní škole povinná náboženská výchova - což vím z vlastní zkušenosti, protože mě maminka zaregistrovala do první třídy jako katolíka. Několik dalších let museli rodiče děti pro předmět "náboženská výchova" registrovat (to vyžadovalo jistou osobní statečnost rodičů). Takto stimulovaný "nedostatek zájmu" se později projevil tím, že z náboženské výchovy byla udělána soukromá záležitost, která byla v kompetenci dané farnosti. Nechci tím samozřejmě říct, že situace katolické církve byla v té době lehká. Šlo mi o to naznačit, že situace byla daleko složitější než by se mohlo zdát.

Chtěl bych na závěr této pasáže dodat, že osobní slušnost a statečnost mnoha lidí byla, podle mého názoru, významným prvkem v postupném odklonu od teroru "zdola". Tito lidé si dokázali udržet značnou míru osobní svobody - jako třeba moje maminka, která nikdy nepřestala chodit v neděli do kostela, přestože jiní se v týchž Hodkovičkách báli - a svým příkladem ovlivňovat druhé.

Odbočím poněkud od tématu. Strach z moci a jeho význam pro její udržování - to by mohlo být docela dobré téma pro sociology.

1956-1963

Maďarské a polské události v roce 1956 byly nepochybně předznamenáním éry omezené suverenity - dlouho před Brežněvem. Jejich vliv na československé občany je těžko odhadnout. Myslím však, že v té době málokdo věděl, o co vlastně jde a kdo je v Maďarsku kdo, takže se na celou věc poměrně rychle zapomnělo. Nicméně tento rok je nutné považovat za mezník, a to kvůli projevu Chruščeva na sjezdu KSSS. Tyto dvě události totiž zapracovaly, jak se mi s odstupem času zdá, dohromady. Na jedné straně doložily "definitivnost" rozdělení světa a na druhé straně ukončily mýtus neomylnosti komunistické doktriny a naznačily ochotu ke změnám. V Československu jsme si ještě dostavěli Stalinův pomník (mohl být světovou turistickou atrakcí, kdyby nepodlehl dynamitu v roce 1959 nebo 60).

Maďarské události měly nepochybně velký vliv na vztahy mezi SSSR a USA tím, že si velmoci daly navzájem najevo, že jejich zájem nesahá za hranice Maďarska. Přes další krize (U-2, Berlín, Kuba) se vztahy mezi těmito velmocemi začaly pozvolna zlepšovat. Zmíněná světová definitiva (těžko si kdo mohl v té době představit, že by ke změně mohlo dojít bez třetí světové, nejspíš jaderné války) zjevně přinesla i určité smíření značné části československých občanů s režimem.

Moc se necítila příliš ohrožena a tak do značné míry relaxovala. Nastala doba symbolismu nebo spíš masovosti. Co nejvíc lidi v průvodech, na Spartakiádě, v pionýru a ČSM - zřejmě v představě, že to automaticky znamená masovou oblibu režimu a politickou podporu.

Došlo ovšem k něčemu jinému. Masovost vedla k odpolitizování těchto institucí. Vstup do pionýra a  ČSM byl považován za samozřejmost (dělají to přece všichni), stejně neškodnou jako společenská angažovanost v Červeném kříži nebo Spolku zahrádkářů. Občan poznal, že si u svého okolí nijak nezadá, když se dostaví k průvodu a sní u stánku párek a vypije pivo. Spartakiáda byla u některých skupin obyvatelstva odpolitizována až na úroveň všesokolských sletů.

Byl jsem v té době na střední a pak na Přírodovědecké fakultě KU. Obě školy byly naprosto apolitické. Na střední škole bylo masově formální ČSM, nikdo nic nedělal a nikdo taky nikoho do ničeho moc nenutil. Na fakultě byla situace trochu jiná, protože se pod hlavičkou ČSM daly podnikat různé akce. Svaz mládeže mohl být například "zřizovatelem" hudebních skupin, případně poskytnout razítko na žádanku o slevu na železnici. S politikou to ale nemělo nic společného. Několik studentů z našeho ročníku dostalo nabídku a vstoupilo do strany. Pokud mě paměť nemýlí, šlo asi o tři nebo čtyři lidi z padesáti. Postoj nás nestraníků k nim byl shovívavý. Věděli jsme, že si fakulta nemůže dovolit straníky nemít, a tak jsme to brali spíš jako jejich oběť než cokoli jiného.

Existoval ještě jeden důvod, proč si se stranictvím několika kolegů nikdo hlavu nelámal. V té době totiž, a to zdánlivě paradoxně, přestala mít placka na klopě původní (a budoucí) smysl pro budování kariéry. Ne že by snad škodila, ale přestala být nutnou a postačující podmínkou. Ostatně mnoho mých spolužáků nestraníků udělalo lepší kariéru než zmínění straníci.

Domnívám se, že k tomu došlo z několika důvodů. Především žádná společnost nemůže delší dobu fungovat bez lidí, kteří něco umějí. Komunisti v rámci třídního boje mnoho lidí odsunuli (jako třídní nepřátele) na místa, která považovali za méně nebezpečná. Jenže ti odborně schopní si našli cesty, jak se uplatnit jinde. V době relaxace moci se pak stalo, že se řada z nich dostala do významných pozic právě kvůli odborným schopnostem a bez placky.

Tak se stalo, že třeba chemik továrnického původu Otto Wichterle (firma Wichterle-Kovařík například vyráběla luxusní automobil WIKOV) postavil vlastní ústav ČSAV. Chemik Rudolf Přibil Sr., kterého v padesátých letech vyhodili z fakulty pro přílišnou orientaci na západ (v době hesla "SSSR náš vzor" údajně přednášel způsobem, který popuzoval - třeba že sovětští vědci objevili vynikající metodu, ale Američani ještě lepší a tak že bude mluvit o té jejich), postupně vybudoval světově uznávanou analytickou laboratoř a stal se členem korespondentem ČSAV. Spolupracoval rozsáhle s několika britskými vědci a byl regionálním editorem špičkového chemického periodika Talanta.

Chtěl bych se v této souvislosti ještě zmínit o svém otci. Byl světově známým parazitologem, profesorem na Karlově universitě a ředitelem Zoologického ústavu, který sám založil. Byl tak dobrý, že se, ač nestraník, stal nejen akademikem, ale v šedesátých letech i předsedou lékařsko-biologického kolegia, což byla jedna z nejvyšších funkcí v ČSAV zastávaná vědci. I jeho osud (chcete-li kariera) je symptomatický pro vývoj moci (nahoře) a celkových poměrů (dole).

Jan Čulík ve své recenzi knihy Viktora Knappa píše: "Stále ještě souhlasím s názorem Václava Žáka, že hlásí-li se člověk k nějaké politické filosofii či ideologii, nemůže to být považováno za vinu. Zdá se mi však, že je situace složitější, pokud člověk jako Viktor Knapp své příslušnosti ke komunistické ideologii nepřímo využíval k tomu, aby udělal od padesátých až do konce šedesátých let dost závratnou kariéru. Může člověk zastávat prominentní funkci v režimu, který vězní nebo popravuje nevinné lidi? Václav Havel - pro dnešní Českou republiku nepopulárně - argumentoval ve svém eseji Moc bezmocných, že za existenci komunistického režimu jsou vinni všichni. Každý občan byl nucen komunismus podporovat a zároveň ho podporoval do určité míry z vlastní vůle, chtěl-li žít. Odpovědnost za komunistická bezpráví asi roste, podle toho, čím významnější místo člověk v totalitním režimu měl, i když se osobně ničím konkrétním neprovinil. Ne?"

Uvádím tento citát jako velmi dobrý důkaz neochoty (v tomto případě hlavně Havlovy) vnímat složitost věcí. V rámci jeho logiky by jistý farář Wojtyla, který udělal docela dobrou kariéru ve Vatikánu, musel mít svrchovanou zodpovědnost za bezpráví, kterých se církev po léta dopouštěla, i když on sám se ničím konkrétně neprovinil.

Období fyzického násilí je jen jednou ze stránek života v letech 1948-89. Není nic snazšího než otevřít archivy a na jejich základě určit míru viny těch, kteří moc jim svěřenou zneužili. To samé by ovšem mělo platit i o protektorátu. Nejde ani tak o potrestání, jako o poučení do budoucna.

1964-67

Celkové společenské klima této doby bylo snesitelné a projevilo se velmi příznivě i v kulturní sféře. Divadlo, film i literatura prožívaly renesanci a stály v popředí evropského zájmu.

S jazykem maličko ve tváři (abych použil anglický eufemismus pro ironii) si lze připomenout i to, že v té době dostudoval buržoasní synek Havel dramaturgii na komunistické AMU a dostal svoje hry na jeviště komunistických divadel. Podivný to způsob boje přesvědčeného antikomunisty proti zločineckému zřízení. Nebo ne?

Na vysoké školy se postupně dostali další a další "vytrvalci", jimž se podařilo chabý třídní původ vylepšit v různých pracovních poměrech. Tato oklika ovšem vnesla zmatek do celé kádrové politiky. Například syn jednoho známého pražského lékaře pracoval po ukončení jedenáctiletky nějakou dobu jako dělník v továrně (na důvod si už nevzpomínám). Pak začal studovat vysokou školu a po jejím dokončení a nástupu do zaměstnání mohl psát do dotazníků původní povolání - dělník , současné povolání - vědecký pracovník. Jeho syn se tak dopracoval dělnického původu. Dějí se dříve nevídané věci. Třeba můj dobrý přítel, jehož otec byl komunisty jako třídní nepřítel vězněn, jede do městečka v Texasu na návštěvu spojenou s předáním čestného občanství. Cestuje na pozvání skupiny amerických turistů, kterou měl jako externí průvodce Čedoku na starosti v Praze. Udělal na dojem svou angličtinou, historickými vědomostmi i vystupováním.

Tahle historka dokresluje nejen to, že se původně monolitická moc postupem času změnila, ale i to, že bylo možné žít ve vlastním světě, na moci vcelku nezávislém.

V druhé polovině šedesátých letech se otevírají dveře i pro studijní pobyty na zahraničních universitách. Řada mých nestranických kolegů v tomto období jela na stáže do západní Evropy a USA - a vrátila se zpět. Kolem roku 1966 se do jisté míry uvolňuje i soukromé cestování. Výjezdní doložku je možné získat na základě zvacích dopisů, které nikdo neověřuje. Příslušníci mé generace si jistě pamatují na klišé dovršování. Dovršila se výstavba socialismu, přechod na novou soustavu toho či onoho. Jedna věc, která byla dovršena stojí za zmínku - nejen proto, že se o ní moc nemluví (pokud vůbec), ale hlavně kvůli tomu, že umožňuje pochopit vztah lidí k roku 1968 a  období normalizace.

Dovršen byl vznik dvou nových vrstev ve společnosti - socialistických soukromníků a socialistických zemědělců. Obě vrstvy vznikly proto, že u moci byli komunisti, ale ta první současně i přesto, že byli u moci - jinými slovy jako nechtěný produkt.

Socialistický soukromník by se dal definovat jako občan, který přišel na to, že schopnosti, které má, se dají zpeněžit, aniž by bylo zapotřebí vlastnit soukromou autodílnu, instalatérskou firmu, lékařskou ordinaci, zelinářský nebo řeznický krám, hospodu nebo směnárnu. Socialističtí soukromníci se těšili velké společenské poptávce i vážnosti a jejich ekonomický úspěch nepochybně nechal mnoha lidem zapomenout na příkoří likvidace jejich živností po roce 1948.

Reakce moci na tento vývoj byla trojí. Některé druhy drobného podnikání ve službách legalizovala, některé tolerovala (protože je nepochybně sama využívala) a některé (hlavně směnárníky) tu a tam přiskřípla.

V té době koloval vtip, že policie může zatknout kohokoli v Mercedesu a on už bude vědět za co. V reálu ovšem moc pomáhala soukromníkům realizovat jejich příjmy. Pamatuji se například na akci, při níž bylo dovezeno nekolik set Mercedesů 200 a 200D, pro volný prodej za koruny. Podle tehdejšího tisku byli někteří movitější soukromníci dát za místo ve frontě úplatek na úrovni ceny nové škodovky.

Socialističtí zemědělci byli naopak pro komunistický režim produktem vítaným. Dřív než se dostanu dál, chtěl bych zdůraznit, že jde o zpětný pohled, který vychází nejen z vlastní zkušenosti z Československa, ale i z jejího porovnání s kanadskou realitou, která mi dává jiný zorný úhel.

Dlouhá léta jsem jezdil do rodiště své maminky, malého městečka na Českomoravské vysočině - tam co Vojtěch Jasný natočil Všechny dobré rodáky. Měli jsme tam známé, dvě sestry, kamarádky mé maminky. Jedna byla svobodná, druhá provdaná. Obě měly vlastní hospodářství, něco mezi 5-10 hektary. Když došlo v padesátých letech ke združstevňování, řekla svobodná ze sester, podobně jako hrdina Jasného filmu, že jen přes její mrtvolu. Její sestra a pantátou, jak jsem hospodáři říkali, zastávali stanovisko podobné. Když na přelomu padesátých a šedesátých let ovdověla, podepsala se svou dcerou vstup do JZD. Nevím jakou roli v tom hrál nátlak a jakou racionální úvaha, že udržet hospodářství nebylo ve fyzických silách zbytku rodiny (navíc pomáhala udržovat hospodářství sestře). Tyto tři ženy v podstatě pokrývají značnou část názorového spektra na združstevňování. První principiálně odmítla, druhá pod vlivem okolností pragmaticky podepsala a třetí, která zažila proměnu od amatérsky vedeného družstva ke slušně prosperujícímu podniku zaměstnávající vzdělané odborníky, přijala nové uspořádání za své. Můžeme se jistě posmívat "jézeďáckým" zájezdům a rekreacím, ale pro ně to znamenalo kvalitativní změnu životního stylu. Navíc oba její synové vystudovali vysokou školu aniž by ohrozili její vlastní existenci nebo vstoupili do života s dluhem, který v Kanadě děsí každého studenta. Tito lidé, stejně jako dříve zmínění socialističtí soukromníci se v podstatě ztotožnili se socialistickým státem (protože jim lecos poskytoval). Komunistická moc šla mimo ně, stejně tak jako šla mimo většinu ostatních občanů v té době. Jsem přesvědčen, že v této době byl ideologický vliv na myšlení lidí (komunistická indoktrinace, chcete-li) zanedbatelný. Stejně tak si troufám tvrdit, že jen málokterý z občanů se zabýval myšlenkou, že snad žije ve zločineckém režimu. Lidé samozřejmě chtěli lepší životní úroveň a hlavně svobodu cestování. Očekávali však změny v rámci daného systému a postupná výměna generace stalinistických aparátčíků tak zvanými progresivními politiky lecos slibovala.

1968-69

Rok 1968 je pozoruhodný tím, že poprve po dlouhé době, pravděpodobně od roku 1948, došlo k určitému sblížení mezi občanem a mocí, respektive jejími představiteli. Zejména v období schůzky v Čierné nad Tisou a pak v době invaze a jednání v Moskvě.

Jan Čulík cituje ve svém článku (BL, 27.7. 1998) Ludvíka Vaculíka, který (mimo jiné) hodnotil Pražské jaro jako nadechnutí: "(Š) člověk držený pod vodou dostal minutu vzduchu, s nímž zas chvíli vydržel." Souhlasím s JČ, že to je myšlenka dost pochybná.

Troufám si tvrdit, že se Pražské jaro odehrávalo ve dvou rovinách. V rovině normálního občana, který si sliboval, že bude pokračovat uvolnění minulých let a v rovině lidí toužících po moci (v rámci reformované KSČ). Vaculíkův příměr je v tomto směru polopravdou. Normální občan už dýchal několik let docela dobře a těm s ambicemi po moci nešlo o minutové nadechnutí, ale o trvalý stav. Problém je v tom, že nikdo pořádně nevěděl, jak by ten trvalý stav měl vypadat.

O roku 1968 bylo napsáno mnoho článků a knih. To co je nejzajímavější, totiž do jaké míry Západ přál nebo nepřál úspěch poměrně dosti životaschopnému socialismus s lidskou tváří je zřejmě ještě skryto v archivech.

V podstatě celý rok 1969 byl přes dubnovou výměnu Dubčeka Husákem jakýmsi doběhem předcházejících událostí. Dobíhala svoboda tisku, a cestování. Komunistická strana se teprve postupně konsolidovala, a tak to nějakou dobu trvalo, než se instrukce a nové kádry dostaly "dolů". Ještě v červnu toho roku mi fakultní funkcionář potvrdil žádost o roční stáž v Kanady, kterou jsem sjednával od podzimu roku 1968, se slovy "jsme rádi, když lidé cestují" a upozornil mě na dvě další kanadské university, z nichž dostala geologická sekce nabídky studijních pobytů.

Zmiňuji se o této příhodě proto, že tento člověk, který díky okolnostem k nimž se ještě vrátím, byl a zůstal v KSČ a jako takový "prosazoval" s benevolencí jemu vlastní normalisační politiku strany.

1970-1977

V těchto letech došlo k tomu, co se obyčejně označuje za tvrdou devastaci společnosti. Myslím, že tento výrok není zcela přesný a že pravdě daleko víc odpovídá, že šlo o tvrdou devastaci KSČ, která se (vzhledem k její uzákoněné vedoucí roli) odrazila do určité míry v celé společnosti.

Máme-li pochopit co sedmdesátá léta pro společnost (opět mám na mysli nestranickou většinu) znamenala je třeba vyjít právě ze stranické sebedestrukce. V předcházejícím textu jsem naznačil, že po roce 1956 došlo k  urovnání ( paralelnímu soužití) mezi vládnoucí mocí a občanem a v roce 1968 dokonce k jejich určitému sblížení. ("Jsme s vámi, buďte s námi.")

Stejně tak bych chtěl zopakovat, že se do roku 1969 postupně stíral rozdíl mezi straníky a nestraníky. Samozřejmě, že ne zcela. Kdo chtěl mít politickou moc, musel být ve straně, kterážto skutečnost přivedla v konci šedesátých let do KSČ nové lidi, případně rehabilitované starší komunisty z nichž se mnozí dostali do různě odpovědných funkcí v nichž nahrazovali "novotnovské konzervy".

Vzhledem k tomu, že příčina krize roku 1968 byla spatřována v nedostatečném prosazování vedoucí úlohy strany, byla garnitura osmašedesátníků nejen odsunuta z funkcí, ale ve značné míře i vyloučena ze strany, kterýžto trest je posunul ještě za nestraníky, do pozice, v níž už nemohli o moc víc ztratit. Tento krok měl nechtěný důsledek. Vedl k vytvoření poměrně dobře organizované opozice, která nejen neměla co ztratit, ale měla navíc sympatie nestranické veřejnosti, protože šlo o "slušné komunisty".

Stranické prověrky respektive tresty za rok 1968 (pozastavení členství nebo vyloučení z KSČ) navíc poslaly velmi nežádoucí signál nestraníkům - totiž, že jsou ve výhodě, protože na ně vlastně strana nemá drápy (jak říkával Voskovec).

Vedení KSČ tedy stálo před problémem, co s tím. Místo toho, aby nechalo věci v klidu, rozjelo dvě další akce - rozhodlo se získat i od nestraníků prohlášení o jejich vztahu ke vstupu vojsk (v rámci jejich pracovního hodnocení) a dál kádrově posílit KSČ.

Je těžko říci, co si od prvního z nich slibovali. Nestraníci totiž dlouho žili v situaci, kdy to, co dělali všichni, bylo stejně považované za nezávazné. Ačkoli v tomto případě to přece jenom bylo jiné. Nešlo už jen o odmávnutí mávátkem, ale o písemný výrok a podpis. To vše v době, které by seděly hrdinské činy odporu. Z tohoto důvodu byl podpis ponižující - ani ne tak ve vztahu nestraníka k prověrkové komisi, jako ve vztahu mezi nestraníky navzájem. Nejsem si zcela jist, že to byl záměr, ale takhle to fungovalo - i když ne dlouho, většina lidí se velmi rychle otřepala a vrátila do takměř švejkovského normálu.

Zažil jsem toto období jako zaměstnanec geologické sekce Přírodovědecké fakulty KU, kde prověrky, prováděné formálně jako pracovní hodnocení, probíhaly kafkovsko-švejkovským způsobem. Na jedné straně byl strach zaměstnanců ze ztráty zaměstnání na druhé straně strach komise, že ji někdo pošle s otázkou kolem vstupu do prdele. Ten druhý aspekt je velmi zajímavý. V podstatě jakékoli vyjádření bylo přijatelné (včetně "ke vstupu vojsk se nemohu vyjádřit, protože jsem v roce 1968 byla na mateřské dovolené"). Můj kolega trval na tom, že se jako nestraník nemusí vyjadřovat ke stranickým otázkám, které navíc nemají žádnou souvislost s jeho prací. Jeho postoj vyvolal naprosté zděšení komise, jeho hodnocení zůstalo otevřeno, a členové komise za ním chodili s nabídkou, aby si (proboha) vybral, co se mu zdá přijatelné z formulací použitých jinými zaměstnanci. Nechci nikomu odepírat zásluhy, ale myslím, že naprostá většina lidí nakonec něco napsala a podepsala. Žádná vlna hrdinného odporu se nedostavila.

Ve vztahu nestraníků k moci měly tyto prověrky celkem očekávaný dopad. Po relativním sblížení koncem šedesátých let nastala éra opětovného vzdalování. První polovina sedmdesátých let ovšem nebyla návratem k létům padesátým. Místo skutečného či předstíraného revolučního zápalu a možná i snahy přivést lidi na víru pravou, se ve společnosti zabydlelo pragmatické krytí zad (závodních organizací KSČ a jejich funkcionářů).

Záhy po prověrkách nestraníků začala éra čísel a odškrtnutých akcí. Socialistické závazky (většinou hodiny zvelebení pracoviště), sběr papíru, výrobní porady, vítání státníků a manifestace a Fond solidarity byly mezi nejpřednějšími. S výjimkou masových shromáždění šlo vesměs o Potěmkinovy vesnice. Pamatuji se, že jsem byl jednou požádán, abych za nepřítomného funkcionáře ROH nahlásil odpracované zvelebovací hodiny za geologickou sekci. Protože jsem neměl patřičnou zkušenost s tím, kolik se sluší mít splněno za půl roku, zavolal jsem člověka, který měl na starosti celou fakultu (rovněž nestraníka), jaký koeficient by byl z jeho hlediska odpovídající. Řekl, že, něco mezi 0.4 a 0.5 by normálně stačilo, ale že v prvním pololetí byl přece sjezd KSČ a by zvýšená aktivita jaksi vypadala lépe. Shodli jsme se na 0.6 a takto upravená čísla pak šla nahoru.

Pokud jde manifestace, došlo postupem času dokonce k tomu, že zaměstnanci byli upláceni jedním dnem dovolené za to, že se uvolili jít na pár hodin vítat nějakého státníka.

Věci, o nichž byla dosud řeč, patřily do švejkovsko-kafkovské kategorie. Posilování strany na pracovištích už taková sranda nebyla.

Už jsem se zmínil o tom, že nestranictví se stalo díky trestání straníků jakýmsi výdobytkem a že během šedesátých let pronikly do poměrně významných postavení i nestraníci, a to mnohdy pochybného třídního původu. Komunistická strana se rozhodla tuto nepatřičnost postupně odstranit přijmutím nových členů a  zavedením kriterií (formální politické oddanosti), která dlouhodobě zpomalovala a  případně znemožňovala postup nestraníků za určitou úroveň. Jako příklad lze uvést možnost zvolení za člena ČSAV. Formálním předpokladem byla odborná kvalifikace potvrzená hodností doktora věd, kterýžto stupeň předcházela hodnost CSc. Vázání postgraduálního studia na politickou vyspělost (míněno členství v KSČ nebo projevené ochota do strany časem vstoupit) mohlo a asi mělo dlouhodobě vést k tomu, že by žádný kandidát věd, doktor věd (profesor nebo akademik) mohl být nestraníkem.

Současně s touto dlouhodobou koncepcí se strana snažila posílit svůj vliv zvýšením počtu straníků na jednotlivých katedrách a získáním členů z řad studentů. Proces, který začal kolem roku 1975, možná o něco dříve, byl první otevřenou diskriminací nestraníků, kterou jsem kdy zažil. Tedy byl by býval, kdyby pokračoval dostatečně dlouhou dobu.

Na úrovni kateder vstupovaly do KSČ jednak slabší nátury, které nedokázaly odmítnout "nabídku" (ale nic z toho neměly - byly vybrány kvůli počtu) a pak trochu dravější jedinci, kteří viděli možnost přeskočit nestraníky.

V té době zavedla fakulta něco jako profily (hypotetického) růstu kádrů. Pro každého jednotlivce byl sestaven dlouhodobý harmonogram, naznačující jeho perspektivu podél časové osy. Viděl jsem třeba harmonogram Katedry analytické chemie. Začínající straník tam měl (přibližný) rok dokončení aspirantury, docentské habilitace, profesury a možného jmenování vedoucím katedry. Nestraník tam měl červenou čáru, pod níž byla jeho tehdejší kvalifikace vědeckého pracovníka a nad ní nic. Tento harmonogram byl čistě politickým nástrojem použitým k obnově moci, s vlastní odborností neměl nic společného.

Získávání studentů do KSČ mělo dvojí význam. Umožnilo odfajfkovat kolonku "dobré politicko-výchovnou práce" a navíc přesunout splnit stranický úkol obnovení svazácké organizace (SSM) na mladé.

Mezi studenty, kteří vstoupili do KSČ, byli jak schopní adepti postgraduálního studia, kteří oddalovali vstup, jak to bylo možné, a rozhodli se k němu, aby mohli uplatnit svoje schopnosti - jejich rozhodnutí bylo stejně pragmatické, jako rozhodnutí studentů v letech šedesátých vstoupit do ČSM - tak ti kteří spíš maskovali svoji neschopnost zvýšenou aktivitou. Z nich šlo mnohým nepochybně spíš o moc než o vědu. Zde stojí za zmínku, že moc, hlavně jako reprezentanti SSM, skutečně měli. V období posilování strany došlo (alespoň na přírodovědecké fakultě) k zajímavému rozvrstvení lidí. Velkou skupinu pořád tvořili takměř monolitičtí nestraníci. Jim nejblíž byla generace komunistů, která přežila rok 1968, tedy ti, kteří nebyli v později napadnutelných pozicích. Byli to, až na malé výjimky, budovatelé Potěmkinovy vesnice, kteří se s tímto názorem na věc vcelku netajili. Někteří z nich, myslím zcela upřímně záviděli nestraníkům, že mají svůj klid a že na ně v podstatě nikdo nemůže. Většině z nich budiž připsáno k dobru, že působili jako významná brzda těch nových členů KSČ, kteří měli tendenci svoji aktivitu přehánět.

Nemám dost dobrou představu, jak byli studenti-straníci přijímáni mezi svými vrstevníky. Mohu se však zmínit o psychologii vstupování do strany, pokud jde o zaměstnance, nebo chcete-li o nestranické odpadlíky. Na začátku byla neoficiální zpráva, že ten či onen dostal nabídku stát se kandidátem strany. Tuto zvěst každý z nich vehementně popíral, a to do té doby, než se z partajních kruhů vyneslo, že to je pravda.

V tomto okamžiku se takový kandidát dostal do dočasné izolace. Vyobcoval se (spíš než byl vyobcován) z řad nestraníků a nenašel si ještě náhradu mezi straníky. Obrazně řečeno, neměl s kým jít do mensy na oběd. V této fázi mu bylo rovněž snášet mnohá příkoří od nestranických kolegů. S postupem času se takový člověk přidružil k některé ze skupinek komunistů. Nestraníky byl tolerován podle toho, jak se projevoval při plnění stranických úkolů.

Nestraníci zůstávali stále jaksi mimo sféru politického působení strany. To byl celkem pochopitelný důsledek potěmkiád i toho, že mnozí byli odborně nepostradatelní. Navíc pro počty členů strany existovaly jakési limity (zřejmě kvůli zachování převahy počtu dělníků nad inteligencí), takže mnoho lidí se nemohlo do strany dostat, ani kdyby chtěli.

Stranu ovšem děsilo, že by na Karlově náměstí byl na každém stromě nestraník bez discipliny (abych parafrázoval Švejka), a tak zavedla systém politického školení. Mělo několik stupňů (semináře a přednášky na místní úrovni) na jejichž vrcholu byla tuším dvouletá Večerní universita marxismu-leninismu neboli VUML. Školení na místní úrovni byla většinou švejkárna. VUML byla záležitost složitější. Nevím, zda to byl původní záměr, ale na absolování VUMLu se nějakou dobu hledělo jako na neúplnou náhražku členství v KSČ. Nestraník s VUMLem byl pro život "kvalifikovanější" než nestraník bez něj, ale míň než straník taky bez VUMLu. Komunisti zjevně považovali večerní universitu za další nepříjemnost pro sebe a tak v té době době plnili stranický úkol vysílání zaměstnanců tím, že nominovali hlavně nestraníky. Časem ovšem zjistili, že straník s VUMLem je víc než straník bez VUMLu a tak se doba hájení nestraníků postupně vrátila, protože a mezi straníky nastala tlačenice o místa.

Podle toho, co vím od dvou známých (významných posametových fakultních a universitních funkcionářů) nebyl VUML zcela k zahození. Některé přednášky z filosofie byly zajímavé a navíc VUML byl často zdrojem informací o skutečném stavu společnosti, protože řada lektorů měla přístup k nepublikovaným datům a byla ochotna je sdílet. V druhé polovině sedmdesátých let došlo k zajímavému posunu ve vztahu moci k emigrantům. Je dost pravděpodobné, že v rozhodnutí umožnit emigrantům (na počátku hlavně z roku 1968) urovnání vztahů s ČSSR hrály velkou roli ekonomické důvody. A možná i logika. Značná čast emigrantů tou dobou už měla nové občanství a zatímco ti s občanstvím USA byli automaticky vyvázáni ze svazku s ČSSR a mohli, pokud dostali vízum, volně přijet s tvrdou měnou, ostatní byli pořád mimo hru (a jejich peníze mimo dosah). Úprava vztahů emigrantů dávala jejich příbuzným v Československu možnost vyjet na pozvání. Domnívám se, že toto uvolnění (vcelku absurdně zvýhodnující nespolehlivé rodiny s emigranty) se projevilo i na pracovištích.

Začalo se víc cestovat služebně, pokud se našly peníze. V tomto směru je zajímavé, že právě schopní nestraníci si dovedli kontakty opatřit (je dost dobře možné, že členství v KSČ dveře na západ zavíralo) a dokázali toho využít. Považuji za nutné zdůraznit, že co prošlo na místní úrovni, se většinou uskutečnilo - záleželo tedy daleko víc na slušnosti místních komunistů než na vyšších stranických orgánech.

Zmiňuji se o cestování mimo jiné i proto, že je s ním spojen styk mnoha lidí s Stb. Pokud vím řada mých bývalých kolegů dostala před cestou předvolání do Bartolomějské ulice, kde se jim dostalo vysvětlení, že je pravděpodobné, že se s nimi budou snažit navázat kontakt různé emigrantské organizace nebo jednotlivci a že takové věci je (Stb) zajímají. Takže, pokud k něčemu takovému dojde, má je člověk informovat - nebo možná oni budou kontaktovat jeho. Je dost pravděpodobné, že obvinění ze "spolupráce" s Stb bylo mnohdy odvozeno právě z podobné návštěvy, jíž se nikdo nemohl vyhnout. V tomto směru byla spoluprací s Stb vlastně každá cestovní zpráva, kterou bylo nutno sepsat (včetně informace o setkání s emigranty) a odevzdat na kádrové oddělení.

Zvláštní kapitolou sedmdesátých let je Charta 77. Tak jako o roce 1968 se i o ní napsalo hodně. Po více než dvaceti letech si vybavuji především dvě věci. Vzrušení, že se něco děje a pak zklamání, že se vlastně nestalo skoro nic. Pokusím se vysvětlit proč. Chartu předcházelo období živého zájmu (alespoň v kruzích, v nichž jsem se pohyboval) o informace - politické i kulturní - které v té době přicházely vesměs z exilových kruhů. Svědectví, Listy a knihy vydávané exilovými nakladatelstvími šly z ruky do ruky. (Klobouk desetkrát dolů před Josefem Škvoreckým a dalšími!). Charta 77 v prvním momentu slibovala zvýšení aktivity na domácí půdě. To byl zřejmě i dojem moci, která se cítila do té míry ohrožena, že spustila známou protichartistickou kampaň.

Charta 77 byla silnou výzvou. Její opisy přicházely ze všech stran a nepochybuji o tom, že mnohý z nás, morálně vzrušen, už bral pero do ruky, aby připojil podpis. Jak známo nakonec svůj podpis připojilo jen velmi málo z těch, kteří mezi disidenty ještě nepatřili. Nejsem si zcela jist, že za vším byl jen strach. Spíš šlo o to, že časový prostor (window of opportunity, jak to výstižně říká angličtina), který měl člověk k disposici k tomu, aby si ujasnil smysl věcí, byl příliš krátký. Odpověď na otázku: podpis a co dál ? nebylo snadné nalézt.

Nestalo se tedy skoro nic. S odstupem času se mi zdá, že poměrně rychle došlo k určitému urovnání mezi mocí a jádrem chartistů (tedy lidmi, kteří byli disidenty už před jejím zveřejněním), k jakémusi vymezení pískoviště na němž si tahle skupina bude hrát a že došlo i na další dělení hřiště podle osobních nevraživostí a preferencí disidentů. Mám dojem, že toto jádro nemělo zájem na tom, aby se z Charty stala masová záležitost. Možná se považovali za elitu národa, možná to byl pud sebezáchovy. V každém případě se dokumenty Charty prakticky nedostávaly do oběhu. Myslím, že jsem se v jednom ze svých článků zmínil o tom, že chartista s nímž jsem jednu dobu pracoval, je v podstatě odmítal opatřovat.

V tomto smyslu je Charta je stále ještě nezmapovanou záležitostí a že by bylo svrchovaně zajímavé dozvědět se něco od těch lidí, kteří se disidenty stali až jejím podpisem - tak jako třeba můj geologický kolega - a přinesli vědomou oběť.

Reakce moci na Chartu - a její protipól, tedy očekávání určitého zlomu v situaci vedly k tomu, že my neviditelní (na mně a většině z vás nikdo nechtěl, abychom šli do Národního a tam podepsali antichartu) jsme tak snadno začali odsuzovat nové "kolaboranty" - a tuto lehkost si mnozí zachovávají stále.

Vracím se tím k  Holubovi, Hrabalovi a dalším, kterým vyčítáme, že na rozdíl od nás "statečných" se podvolili režimu. Možná, že právě tato netolerantnost je nejhorším odkazem sedmdesátých let.

Sedmdesátá a osmdesátá léta v Československu nebyla jistě jednoduchá. Normalizace, sama o sobě Potěmkinova vesnice, se existenčně dotkla určitého počtu lidí, ale sama o sobě nepředstavovala takovou devastaci společnosti, jak se někteří lidé domnívají. Byla to doba nepříliš inspirující, jenže to samé se dá říci o celém světě, který po vzruchu šedesátých let a před vjezdem na informační dálnici značně ustrnul.

Místo závěru

Britské listy otiskly 9.8. 1998 zajímavý článek Stevena Saxonberga o nesnášenlivosti některých českých studentů a o jejich neuvěřitelně černobílém vidění světa. Možná, že není jejich vina, že jen papouškují to, co se zrovna nosí. Co vědí o minulosti, co vědí o světě? Saxonbergův článek jen potvrzuje to, o čem jsem přesvěčen už dlouho - že by byl luxus zpotvořit historii let 1948-89 stejným způsobem, jako to udělali komunisti s První republikou a Protektorátem. Pár poznámek, které jsem napsal, je jen velmi malým příspěvkem do mosaiky bez níž se neobejdeme, nemá-li česká společnost nakonec skončit v rukou hlupáků.

Jiří Jírovec

PS Žádná ze situací není vymyšlená, za každou jsou konkrétní osoby. Jejich jména jsem většinou vynechal, protože nejsou pro text podstatná.

Andrew Stroehlein

Zemanův názor, je konec konců v podstatě správný: všechny tři organizace - komunisté a republikáni v ČR a sudetoněmecký landsmanšaft v Německu odmítly česko-německou deklataci z roku 1997, Zdá se tedy nesmyslné zvát jejich představitelé do struktur, které tato deklarace vytvořila.

Kromě toho, to, že Zeman možná naznačil, že lze považovat sudetoněmecký landsmanšaft za radikální organizaci, jakou jsou čeští komunisté a republikáni, je správné. Sudetoněmecký landsmanšaft a několik bavorských politků a CSU podporují myšlenku, že by vstup České republiky do Evropské unie měl být spojen se sudetskou otázkou. To zcela zjevně není názor drtivé většiny lidí ani politiků na obou stranách česko-německé hranice, ani to není názor činitelů v Bruselu. Samotný takový přístup vypadá jako hospodářské a politické vydírání, a kdyby se o tom víc vědělo mimo Bavorsko, západní vedoucí političtí představitelé by pravděpodobně své německé kolegy v této věci napomenuli. Nazveme-li tento přístup radikální - nepopulární, zoufalý a drastický - je to naprosto přesné. Nejenže byly Zemanovy výroky přesné, ale to, co naznačovaly (ať už to bylo zamýšleno nebo ne) bylo také velmi přesné.

V politice ovšem není vždycky nejdůležitější mít pravdu. Člověk si musí rozmyslet, nejen co řekne, ale také kde a kdy to řekne. Zeman věděl, že se v Německu blíží volby, a měl svá slova lépe vážit. Měl si také uvědomit, že srpen je měsíc, v němž nejsou ve sdělovacích prostředcích skoro žádné zprávy, a tak se tisk zoufale chytá každé maličkosti. (Ve skutečnosti bychom se měl hlavně důrazně ptát, jak je možné, že nový premiér jede jen pouhých několik týdnů poté, co převzal úřad, na dlouhou dovolenou. Chápu, že všichni potřebují dovolenou, ale Zeman jel na dovolenou v nepravou chvíli.)

Kohl zvyšuje sázku

Kohl to trochu přehnal, když tvrdil, že Zeman zasahuje do německé předvolební kampaně. Zemanovy špatně načasované výroky možná ovlivní nadcházející německé volby, ale ovlivní je způsobem, na nějž by si Kohl neměl stěžovat. Zemanova slova totiž vlastně umožnila německé pravici (CDU a CSU) proměnit česko-německé vztahy v aktuální volební otázku. To pravděpodobně prospěje právě pravici, protože někteří Němci usoudí, že hájí krev národa.

Vyjádřil jsem už dříve názor, že byla česko-německá deklarace od samého začátku k ničemu. Nyní se zdá, že nebyla jen zbytečná, ale vlastně škodlivá. V důsledku deklarace nevzniká smíření, ale vznikla mezi Bonnem a Prahou nová třecí plocha a nový konflikt. Také se znovu ukázala Neubauerova schopnost získat prostor v českém tisku.

Jiné srovnání

Páteční reakce z Hradu byla trochu překvapivá tím, že jemně kritizovala Kohla, ale byla to bezpochyby poznámka na místě. Hrad má pravdu na své straně, když poukazuje na to, že česko-německé vztahy nebyly (kupodivu) faktorem v nedávných českých všeobecných volbách a neměly by být faktorem ani v německých volbách.

Ale zase, pravda není v politice všechno. Doufejme, že reakce Bonnu na Havlova slova, která se zdá být v tuto chvíli pozitivní, což je podivné, nezhorší celý problém ještě více.

Andrew Stroehlein

The Issue That Will Not Die

Andrew Stroehlein

In the foreign affairs department, the new Social Democratic government in the Czech Republic has certainly had a rough start. Zeman's controversial words regarding the Sudeten German Landsmannschaft was a blunder without question, but the German election campaign has obviously made more of it than it was worth.

Zeman's point of view, after all, is essentially correct: all three organisations -- the Communists and Republicans in CR and the SL in Germany rejected the 1997 Czech-German Declaration, so it seems to make little sense to invite their representatives to any of the bodies created by that Declaration.

Moreover, Zeman's possible implication that the SL can be considered a  radical organisation in the same way the Czech Communists and Republicans are considered radical is correct. The SL, and several Bavarian politicians or CSU support the idea that CR's entry into the EU should be tied to the Sudeten cause. This is certainly not the opinion of the overwhelming majority of people and politicians on either side of the border nor of officials in Brussels. The very concept smacks of economic and political blackmail, and if any of this were better known outside of Bavaria, Western leaders might well rebuke their German counterparts. Calling it radical -- unpopular, desparate and drastic -- is completely fair. Not only Zeman's comment was correct, but also his implication (intended or not) was right on the money.

In politics, however, being right is not always the most important. One has to think not just of what one says but also of where and when one says it. Knowing that Germany is coming up to an election, Zeman ought to have weighed his words. He should have also been aware that August is a slow news month, so the press is desparate for any story. (The real question that needs to be asked is why a new Prime Minister takes a long holiday just a few weeks after coming to power. I accept that everyone needs a holiday, but the timing seems off.)

Kohl raises the stakes

Kohl went a bit too far by claiming that Zeman was interfering in the German campaign. Zeman's ill-timed statement might have an effect in the upcoming elections, but that effect is hardly one that Kohl should complain about. If anything, Zeman's words offered the German right (CSU and CDU) its chance to turn Czech-German relations into an election issue, and that will probably only benefit the right as they will be seen by some to be defending the blood of the nation.

I have said before that the Declaration was useless from the outset, but now it seems to not only be pointless but actually harmful. It is not providing recncilliation, but yet another point of conflict between Bonn and Prague. Also, Neubauer's ability to win space in the Czech press was again clearly shown.

Another Comparison

The reaction last Friday from the Castle was a bit surprising in its subtle criticism of Kohl, but it was certainly a fair remark. The Castle has truth on its side when it points out that the Czech-German issue (somewhat remarkably) was not a factor in the recent Czech Parliamentary elections, and that it ought not to be a factor in the German elections.

But again, truth is not always everything in politics. Let's hope that Bonn's reaction to Havel's words, which for the moment seems oddly positive, does not escalate the problem any further.

Andrew Stroehlein

Josef Schrabal

Podrobne zhodnoceni afery Billa Clintona nas musi dovest k jedinemu zaveru, ze je to pouze otazka casu, za kolik tydnu ci mesicu se bude muset "dobrovolne" americky prezident vzdat sveho uradu v zajmu statu a v zajmu celeho sveta presto, ze ho v Americe podporuje vice nez 70 procent lidi a v zahranici jeste vice. Autor teto uvahy patri k temto 70 procentum americkych volicu.

Duvodem neni jeho sexualni vztah s Monikou Lewinskou, ale to, ze v lednu tohoto roku vystoupil v  televizi a tvar v tvari, s natazenym prstem, zadal americky narod, aby mu duveroval a jakykoliv sexualni vztah "s tou zenskou" kategoricky zaprel. Pak, pouze sedum mesicu pozdeji, predstoupil znovu pred verejnost a otevrene se priznal, ze lhal a ze jakysi pomer s Lewinskou mel.

Proste neni myslitelne a prijatelne, aby prezident Ameriky a tim i vudce celeho sveta, verejne priznal, ze lze, a  zustal nadale ve svem urade.

Presto, ze vetsina americkych prezidentu lhala o dulezitejsich zalezitostech, nez jsou jejich soukrome sexualni vztahy, presto ze vetsina vudcu celeho sveta lhala, lze a lhati bude, zadny z nich se nedostal do situace, aby tvar v tvari zadal o duveru a po sedmi mesicich se verejne priznal z nepravdy.

Neni to tedy ponizeni Billa Clintona, ale je to nucene ponizeni prezidentskeho uradu Spojenych statu. To mnozi povazuji za ohrozeni stability USA a celeho sveta. Tim je ohrozen i svetovy mir.

Hon na prezidenta Clintona

Prinutila ho k tomu mala skupinka lidi, kteri ho pronasleduji od doby jeho prvni kandidatury na prezidenta. Pro ceske ctenare bych pripomenul, ze tato mala skupina se neda srovnavat s ceskymi sladkovci. Tato skupina ma silnce financi zazemi a velky vliv na vysokych mistech.

Nejdrive Clintona obvinila z nejasneho financovani realitnich investic pred dvaceti lety. Z tohoto duvodu byl jmenovan soudce Starr, ktery pry byl neuspesnym aspirantem na misto soudce Nevyssiho soudu, aby jako "zvlastni vysetrovatel" s neomezenou moci obvineni vysetril. Kdyz se zaverem vysetrovani obvineni neprokazalo, puvodni zaloba byla rozsirena na obvineni od jedne slecny (Pauly Jonesove), ze kdyz Clinton byl guvernerem, ze pry ji prosil o "oralni sex". Ona pry to odmitla a tim vse skoncilo az do doby, kdy se Clinton stal prezidentem. Teprve potom, mimo obvineni pred zvlastnim prokuratorem, Clintona tato slecna dale zalovala pred soukromym soudem. Ten nakonec rozhodl, ze i kdyby veskere obvineni byla prokazana jako pravdiva, nepostacilo by to, podle nynejsich zakonu, k odsouzeni Clintona ze sexalniho obtezovani (harassment).
(Nutno pripomenout, ze ta slecna, co az donedavna bydlela v pojizdnem domku, ma nyni za obvinovani prezidenta luxusni byt, jezdi mercedesem a minuly mesic se nakladnou operaci zbavila prilis dlouheho nosu.)

Dale se puvodni vysetrovani rozsirilo na obvineni Clintona z afery cestovniho agenta v Bilem dome, ktere se nakonec take prokazalo jako uplne bezpredmetne.

Za techto nekolik let stal hon na prezidenta Clintona zvlastnim prokuratorem vice nez $40 milionu, za ktere Starr nedokazal prokazat jediny vysledek. Proto se obratil na dalsi obvineni: sexualni pomer s Monikou Lewinskou a "blokovani spravedlnosti" (obstruction of justice), kdyz Clinton byl nucen svedcit pred porotou zvlastniho prokuratora. Starr tvrdil, ze  sexualni obtezovani je pro Clintona typicke po dlouhou radu let a ze nejen obtezoval tu slecnu, ktera ho nyni pred soudem zaluje (Paula Johnsova), ale i jine zeny, mezi nimi i Moniku Lewinskou. Soud tento argument odmitl jako bezpredmetny.

Sexualni historie Bileho domu a jeho predeslych prezidentskych obyvatelu je tak dlouha, ze tento clanek by na to nestacil. (Byla popsana v mnoha denicich celeho sveta.)

Jakym zpusobem Starr vysetruje

Taktez bych se pridruzil k omluve komentatora v MS-NBC za to, ze Starr byl prirovnavan k jednomu nacistickemu ministru Hitlerovy vlady. V kazdem pripade byla jeho urazka oduvodnena nejen Starrovym vzhledem, ale i jeho zpusobem vysetrovani a vyslychani:

V pripade Moniky Lewinske ji nejen hrozil uveznenim, kdyby odmitla svedcit, jak on chce, ale i za penize danovych poplatniku otevrel dalsi pravni kancelare ve state Virginia, aby v nich mohl pouzit jejich porotu za predpokladu, ze porota v nynejsi kancelari v District of Columbia (Washingtonu) by byla kMonice sympaticky naklonena a uvezneni by neschvalila.

Pravni pohled na obvineni ze sexualniho obtezovani.

"Blokovani spravedlnosti", tedy lhani ci zamlceni znalosti zalezitosti, ktere by vedlo k odsouzeni z aporuseni trestniho zakona je v USA trestnym cinem. Z pravniho hlediska je naprosto nepochopitelne, jak nekdo (jako Clinton) muze byt obvinen z "blokovani spravedlnosti", kdyz to, o cem by mel vypovidat, neni poruseni zakona a, jako v pripade Moniky, je naprosto beztrestne a proto bezpredmetne.

Kde asi Clinton udelal chybu?

Autor tohoto clanku je toho nazoru, ze Clinton udelal chybu tim, ze celou akci a vysetrovani zvlastniho prokuratora Starr a jeho poroty neignoroval od sameho zacatku. Vedel, ze tato mala skupina pod vedenim Starra chce zvratit vysledek voleb, ve kterych Clinton zvitezil, bezpredmetnym pronasledovanim prezidenta, ktere vedl prokrator Starr.

Pravnici Bileho domu by asi na toto me mineni odpovedeli, ze byli a jsou tehoz nazoru, ale ze Clinton byl prinucen k vypovedi pod prisahou rozhodnutim soudu, vcetne Nejvyssiho soudu.

Ustavni rozdeleni moci v USA

Podle Ustavy Spojenych statu se sklada moc v teto republice ze tri slozek: soudni, parlamentni a administrativni. Jeji hlavou je prezident. Jedna slozka smi zasahovat do pravomoce druhe slozky jen tak, jak je to definovano v  Ustave.

Pravo vysetrovat a cenzurovat sefa administrativni slozky (prezidenta), nalezi pouze parlamentu. Ale i zde ma parlament ustavni omezeni v tom, ze obvineni musi byt skutecne zavazneho razu. Parlament o nem smi jednat pouze potud, mohlo-li by vest k donuceni prezidenta k rezignaci

Nazor je, ze i kdyby Clinton uplne ignoroval rozhodnuti soudu nucene svedcit pred Starrovou porotou o sexualnim styku dospelych ldi, kteri se sexualnim stykem oba souhlasili (consenting adults), coz neni podle zakona jakykoliv prestupek, americky kongres by pravdepodobne jen pro takove obvineni nezamyslel zahajit vysetrovani prezidenta s tim, ze existuje moznost zbavit ho uradu. . I kdyz to v Ustave neni primo uvedene, je naprosto jiste, ze Otcove republiky, co Ustavu psali, meli na mysli jine zlociny, jako velezradu, nez sex dospelych osob.

Impeachment prezidenta Nixona neni podobny Clintonove pripadu

Vysetrovani prezidenta Nixona se neda srovnavat s Clintonem. V pripade Nixona bylo puvodni obvineni z vloupani do mistnosti Demokraticke strany ve Watergate prokazano jako poruseni trestniho zakona. Nixon byl obvinen, ze se snazil zastrit tento trestny cin zneuzitim FBI a CIA a sam pak vymazaval zvukovou pasku sveho rozhovoru o tom, jak se tento trestny cin snazil utajit

V cem spociva sedmdesatiprocentni obliba Clintona ?

Mnoho Americanu (vcetne autora tohoto clanku) volilo k znovuzvoleni Clintona s vedomim, ze ma sexualni potize a "otevreny poklopec". Ze dela vse polovicate, ze se vyhybal valce ve Vietnamu, ze kouril marihuanu, ale nevdechoval, avsak, ze jako politicky prezident je mnohem uspesnejsi nez jako milenec (podle Moniky s ni mel neco, ale ne vsechno). Tedy, ze ma normalni lidske vlastnosti.

Jeho obliba u Americanu je hlavne sobecka: nejen se vetsine dari dobre, ale dari se jim kazdym dnem lepe. Prumysl roste rychle a uspesne, akcie na burze behem Clintonovy vlady stoupaji. Je mir a mistni konflikty mezi narody jsou jen nevyznamne a lokalni

Prectete si podrobny popis hospodarskych uspechu Billa Clintona odkomentatora Alexe Brummera v Guardianu z 19. srpna 1998,

v prekladu Jana Culika, uverejneneho v Britskych listech.

Zaver teto uvahy je katastrofalni

Burza na Wall Street v dusledku Clintonovy rezignace zkrachuje. S ni zkrachuji i burzy celeho sveta, ktere se uz behem vysetrovani dostaly do potizi.

S burzou by se dostal do potizi i nyni kvetouci americky prumysl a hospodarstvi.

Misto, aby americky prezident resil hospodarske potize po celem svete, hlavne v Asii a v byv. zemich Sovetskeho svazu, vysledek by byl opacny: celym svetem by zavladla hospodarska stagnace.
Navic, nestabilita americke vlady by se rozsirila po celem svete a i ty spory ruznych narodu, ktere byly dosud omezovany pouze na mistni spory by se lehce mohly rozsirit do okoli a ohrozit mir celeho sveta.

Bohuzel k temto zaverum dospivaji i jine skupiny a jine narody. Mezi nimi i teroriste. Omezeni americke stability vysetrovanim a obvinovanim americkeho prezidenta ohrozuje svetovy mir.

Napsano ve ctvrtek 20. srpna, 1998, rano (newyorskeho casu)