Srovnání: Ekologická politika Unie svobody a Politického klubu
     V  podmínkách pluralitní  demokracie patří  k významným možnostem  a zároveň  úkolům ekologických  aktivistů veřejné hodnocení politiky z pohledu  životního prostředí. Český Zelený kruh například před volbami zpracovává přehled stranických programů, názorů představitelů stran na různé konkrétní problémy a hlavně souhrn  jejich dosavadního působení v parlamentu.
     Následující text má trochu  jiné cíle. Především zkoumá pouze dva nováčky na naší politické scéně. Zatímco Unie svobody (dále  US) měla raketový start,  Politický klub (PK) se rodil po mnoho měsíců. V  obou stranách jsou známé osobnosti i lidé nově přilákaní k  věcem veřejným. Nechceme zde hodnotit ony  osobnosti a jejich dosavadní  zásluhy či prohřešky. Nezajímají nás volební programy  s konkrétními sliby, ba ani postoj k jaderné elektrárně Temelín, ale spíše obecná východiska, vyjádřená v politických programech. Unie svobody zveřejnila svůj program pod názvem  Svoboda a řád 9.2. a schválil ho ustavující  sněm US v Nymburce. U  PK hodnotíme politický program přijatý sjezdem v Národním domě na Vinohradech v Praze dne 29.3.
Společné, podobné a rozdílné
 Začněme třeba  kvantitativním srovnáním: z  10 tematických  oddílů v  programu US  se jeden  jmenuje přímo  Člověk a příroda,  PK  řadí  komplex  ekologických  otázek do jedné z 5 částí, a sice "Kulturní bohatství" (kde tvoří cca polovinu rozsahu). Jen pro zajímavost doplňme, že ekonomiky se dotýká 5 kapitol (z 10) u US a necelé 2 (z 5) u PK.
     V obou  dokumentech je výrazná snaha  o relativně novou osnovu, o ucelenost a hlavně o čtivost. Na první pohled také zaujmou dosud  poměrně nezprofanované, byť  třeba už poněkud rozmělněné pojmy otevřenost a harmonie (na různých místech).
     Než  se obrátíme  ke specificky  "ekologickým" otázkám, zastavme se  u toho, co  chtějí obě strany  dělat pro rozvoj demokratické  občanské společnosti.  Považujeme ji  totiž za nejvhodnější společenský rámec pro kýženou trvalou (skromněji řečeno dlouhodobou) udržitelnost  života lidstva na Zemi. Odmítáme tedy autokracii, byť  třeba osvícenou, i diktaturu, byť třeba "nazelenalou".
     Jako základní etické hodnoty uvádí US důvěru, poctivost a toleranci, PK zase  humanistické hodnoty, lidskou jedinečnost a skutečnou solidaritu.
     V programu PK chybí titulní  pojem US "svoboda", v programu US  zase nenajdeme slovo solidarita.  Rozpor však není tak vážný, můžeme tam  totiž najít poněkud opisné formulace. Pro US je sociální  politika "formou komunikace mezi generacemi  a  sociálními  skupinami,  nástrojem posilování rodiny a integrace  společnosti". Naopak  ve společnosti,  o kterou usiluje PK, je "skutečným pánem svobodný občan".
     "V souladu se směřováním ČR  do Evropské unie je nutné vytvořit mnohem větší zákonný,  politický a společenský prostor pro neziskové organizace,  pro široké samosprávné aktivity občanů při řešení  nejrůznějších otázek" (PK). "Životaschopná společnost  se sama organizuje  v obcích, občanských spolcích, církvích a profesních sdruženích"... (US).
     Obě strany obdobně požadují "budování institucí vynucujících dodržování přijatých pravidel" (US), resp. "vytvoření dalších veřejných mechanismů kontroly" (PK).
     "Celý veřejný život vyžaduje  úplně nový pohled na problematiku menšin"  (PK). "Cílem je  vybudovat takový systém, v němž  jsou zastoupeny  a respektovány  zájmy nejrůznějších  ... menšin" (US).      "Opravdová demokracie je ... demokracií pro všední den, která bere v úvahu ... obyčejné lidské problémy" (US). "Stát a tím více  společnost se musí zásadně  vrátit k otázce lidských práv ... především v praktické ochraně občanů" (PK).
     "Nesmírně produktivní, ale  i obecně civilizační význam má vzdělání. (...) Stát musí vytvořit podmínky pro kultivaci všeobecného kulturního bohatství ... na prvním místě to platí o vzdělání.(...) Na určitou rehabilitaci čeká v naší společnosti  věda"  (PK).  
"Zásadní  význam  má rozvoj vzdělání a výzkumu... (...) Stát se  nemůže vzdát odpovědnosti ani za dostupnost  vzdělání, ani  za jeho  evropský standard. (...) Skutečným odborníkům musí být  dáván prostor k co nejširšímu uplatnění, aby se tak posilovala návratnost nákladů na vzdělání i motivace k dalšímu vzdělávání. Věda, výzkum a inovace musí být  pochopeny jako vstupenky mezi  vyspělé země světa" (US).
     Vcelku je  zřejmé, že postoje Politického  klubu a Unie svobody  k  různým  mimoekonomickým  aspektům  společenského života jsou velmi podobné.
     Mezi   ekologickými  aktivisty   je  integrace   ČR  do (západo-)evropských  a  euroatlantických  struktur hodnocena rozporně. Stanovisko  obou politických stran  je však jednoznačné a  prakticky totožné: zatímco pro  PK je přímo "vstup do Evropské unie a NATO zásadním strategickým úkolem", zároveň "evropská  integrace a euroatlantické  spojenectví patří k pilířům" pohledu US na zahraniání politiku českého státu.
"Ekologické" kapitoly
 Unie svobody:
8. Člověk a příroda
Vědomí, že  příroda má hodnotu  sama o sobě  bez ohledu na  okamžitou ekonomickou využitelnost,  je důležitou součástí  našeho pohledu  na svět.  Harmonický vztah člověka k přírodě je podmínkou přežití obou. Jsme si vědomi mimořádné a nové odpovědnosti,  která spočívá na souáasné generaci, protože to je  první generace natolik mocná, že  má ve svých rukou osud  planety i všech  jejích živých obyvatel.  Přitom dnešní úroveň poznání jednoznačně  říká, že hospodářský rozvoj a  účinná ochrana životního prostředí  nejsou v nesmiřitelném konfliktu.  Příklad mnohých vyspělých  států ukazuje, že se mohou vzájemně  podporovat, pokud ovšem přijmeme princip takového rozvoje, který zajistí naplnění potřeb současné společnosti bez ohrožení potřeb příštích generací.
Důraz  na uchování  přírodních zdrojů  a ochrany životního  prostředí musí  být jedním  z klíčových  kritérií vytváření hospodářské politiky. Vyžaduje to důslednost v dodržování  zákonů, při  tvorbě daňové  soustavy, v  omezování přímých i nepřímých dotací na činnosti, které výrazně poškozují životní  prostředí (výroba energie,  chemizace zemědělství atd.). Vždy dáváme přednost předcházení negativním vlivům; není-li to možné, pak náklady na odstranění způsobených škod musí nést ten, kdo je způsobil. Úcta a respekt k přírodě se musí stát samozřejmou souáástí života společnosti.
 Deklarace vlastní "vnitřní"  hodnoty přírody je vskutku převratným prvkem. Jsou na ní vystavěny koncepty výjimečných filosofů,  hlubinných ekologů,  radikálů, ba  extrémistů. Na politické úrovni se o ní  v Čechách naposledy mluvilo v roce 1991  na  dobříšském  setkání  evropských ministrů životního prostředí,  které svolal  Josef Vavroušek.  Ostatní kapitoly programu US ovšem hodnotu přírody "samé o sobě" vcelku pomíjejí, pokud nejsou přímo v rozporu (antropocentrismus, západoevropská cesta, prosperita).
     Argumentace "příkladem mnohých vyspělých států" je hrubě matoucí.  Mnohé vyspělé státy  se sice hlásí  ke koncepci trvale udržitelného rozvoje, ale ani zdaleka ji nerealizují. Naposledy to přiznalo světové společenství na konferenci OSN konané k pátému výročí tzv. Summitu Země (UNCED).
     Z environmentálního hlediska  je nesporně velmi šťastná explicitní  formulace obecného  principu "znečišťovatel platí". Tu kdyby  se podařilo vtělit do legislativy,  byl by to pokrok například i na úrovni Evropské unie.
     V  závěrečném odstavci  programu US  se také sympaticky mluví o "potřebě oslabení spotřebitelského vztahu k životu".
Politický klub:
 Kvalita životního prostředí je pro nás minimálně stejně důležitá jako dynamika hospodářského růstu nebo úroveň reálných příjmů.  Je jasné, že rozhodující  zdroje a příčiny nedobrého  životního  prostředí  budeme  hledat  v zastaralých technologiích, ale také v zákonech, které jen měkce postihují  poškozování  ovzduší,   vody,  přírody,  v  zemědělství, v územním  plánování, které  dává přednost  automobilům před lidmi, v  primitivní spotřebitelské morálce,  která se zabydlela u  značné části obyvatelstva.  Řešení vidíme především v jiné kvalitě hospodářského růstu, v produkci výrobků s vysokou přidanou hodnotou na  úkor těžby a zpracování surovin, případně provozování vysoce  nebezpečných chemických technologií. Tlak zákonů, norem a  kontrolních orgánů se musí znásobit, kultivace  veřejného mínění také.  Bolestně otevřenou tu zůstává otázka současné  architektury a regulačních plánů sídel. Jsme pro okamžité  zahájení zásadní diskuse, která by pomohla vyjasnit alespoň základní  strategický pohled na řešení, která ovlivní naše životní prostředí na dlouhou dobu.
Také zde  nalezneme jednu nápadně  radikální formulaci, totiž kritiku spotřebitelské morálky  a přiznání, že se týká "značné části obyvatelstva". To je politicky odvážné (až sebevražedné); kritika  zleva by to  dokonce mohla označit  za poněkud elitářské.
     Pozornost si  zaslouží i žádoucí  "jiná kvalita růstu". To je celosvětově progresivní, vcelku neideologický koncept, k jehož  zastáncům v  Česku patří  například Bedřich Moldan, podle vlastních slov "pravicový  ekolog". V programu PK zato postrádáme větší důraz na ekonomické nástroje (například daňovou reformu), které  při soudobém socioekonomickém uspořádání  bohatého Severu  představují velmi  úáinné prvky všech "zelených" snah.
     Ohledy  na životní  prostředí jsou  úspěšně integrovány v celém programu  Politického klubu. Výslovné  zmínky se jim dostalo  v prvních  dvou oddílech,  které můžeme  oznaáit za klíčové:  Životní úroveň  a Hospodářská  politika. Pro  tvář české krajiny má velký význam také zvláštní odstavec věnovaný zemědělství. Je nejen proekologický, ale především kvalifikovaný a přitom nepodbízivý.
     Politické  programy  Unie  svobody  a Politického klubu jsou z environmentálního hlediska  nadprůměrné a jejich vzájemné rozdíly nejsou příliš veliké.  Snad jsou to první vlaštovky jara,  v němž se  kvalifikovaná "ekologická politika" stane samozřejmou a  důležitou součástí programů demokratických stran. Anebo, ještě lépe,  to spolu se jmenováním dynamického ministra Martina Bursíka a jeho působením představuje environmentální rozměr katarze  české společnosti po loňské "blbé náladě".