Poznámka k debatě o ČT
Motto: Jiříčku, pak mi to dopovíš. Teď se půjdeme podívat na zprávy. (Moje maminka, 1990)
První, co mě napadlo po přečtení záznamu besedy o ČT (BL, 28.5. 1998) bylo, že si někdo v Radiožurnálu možná oddechl a pak odškrtl, že si odbyli toho Čulíka s Puchalským a mohou se v klidu věnovat třeba Temelínu, nebo co zrovna mají v plánu.
Byla by však škoda v diskusi nepokračovat, protože mnoho podstatných otázek nebylo vůbec vysloveno. Například kam se poděly všechny vytunelované a zpronevěřené peníze. To není tak odtažitá otázka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jde totiž o to, že ty peníze pořád fyzicky existují a pomáhají vytvářet určité klima ve společnosti. Dají se jimi podplácet lidi, kupovat životní styl vzbuzující závist a případně i snahu trochu se na tom luxusu přiživit.
Vratislav Kuška výstižně popisuje toto klima v dopisu L. Blažkovi (BL, 27.5. 1998): "Jak mohou slušní lidé konkurovat lumpům, disponujícím miliony, stovkami milionu i miliardami BEZTRESTNĚ nakradených korun?" A o kousek dál: "Ještě dnes s hrůzou vzpomínám na oslavné zprávy snad všech českých novin, jakého máme obdivuhodného ministerského předsedu, kterého si i slavné zahraniční firmy váží, např. Vokswagen že mu daroval Audi v ceně dvěstětisíc marek. V civilizovaných zemích často zničí kariéru politika nebo vládního úředníka i nevinná pozornost v ceně pod tisíc dolarů, u Klause úplatek v ceně dvou set tisíc marek vedl k zvýšení prestiže, podle presentace českého tisku na něj národ byl, nebo aspon měl být, pyšný. A pár měsíců na to Volkswagen zprivatizoval mladoboleslavskou Škodovku. Podle mého ji 'koupil' za dvěstě tisíc marek, plus, možná, o trochu více na nějake oficiálně neexistujicí konto ve Švýcarsku nebo třeba i v Moskvě."
Společnost, jejíž morálka se řídí heslem "kdo umí, umí, kdo neumí - čumí" nepřeje příliš pravdě, natož té šířené sdělovacími prostředky. Všimněme si, co o nich, v souvislosti s finančními skandály, píše Vratislav Kuska: "A české sdělovací prostředky jsou buď totálně zkorumpované, nebo zaměstnávají výhradně neschopné lidi, alespoň na vedoucích místech. Reakce českého tisku na lavinu afér, která ČR devadesátých let protéká téměř nepřetržitě, připomíná spíše zprávy o počasí, ve kterých jde o pouhé konstatování a příčiny a následky se analyzují jen výjimečně, u těch největších katastrof a jen velmi povrchně, protože je každému jasné, že analýza přírodním katastrofám stejně nezabrání, v nejlepším případě pouze zmírní jejich účinek."
To je české klima, v němž žijí a pracují sdělovací prostředky i jejich čtenáři a diváci. Lidi, kteří mají moc, samozřejmě netouží po tom, aby jim někdo viděl do karet a peněženek. Naprosto jim vyhovuje, když se lidi o nic nezajímají. V tomto směru je starost poslance Prokopa (a poslanců vůbec) o malou sledovanost ČT vskutku dojemná.
Zůstanu chvíli u psychologie diváka. V roce 1990 jsem byl v Praze navštívit svoji maminku, příbuzné a známé. Všichni bez výjimky se zcela pravidelně dívali na zprávy ČT a doslova žili politickým vývojem doby. Nic nemůže být lepším důkazem než výrok mé tehdy pětaosmdesátileté maminky, který jsem ocitoval v úvodu. Dodávám, že to řekla první večer, který jsme spolu po čtyřletém odloučení strávili.
Divák by jistě chtěl být "při tom" i teď. Jenže to, že se všude krade a tuneluje, ví, stejně tak jako, že se podplácí a že politikové jsou jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. A že je všechno zase dražší a že nikdo za nic nemůže, že je nová vrchnost a nikdo s ní nic nesvede. Tak se na zpravodajské relace přestane dívat vůbec a nebo přepne ze "seriózní" ČT na stanici, která mu zprávy zpestří nějakou nahotinkou nebo drobnou pikanterií o tom, který režisér nebo politik spí s kterou herečkou. A kde byla jaká katastrofa nebo vražda.
Sledovanost ČT se jistě zvýší v okamžiku, kdy třeba redaktor s večerníčkovým jménem odhalí nějakou zlodějnu a dotáhne vše tak daleko, že viník bez ohledu na jméno půjde do basy a peníze se vrátí, kam patří.
Účastníci besedy o ČT strávili poměrně dost času úvahami nad tím, co vlastně znamená veřejnoprávní sdělovací prostředek. Dost mě překvapilo, že nikdo z diskutujících neuvedl, že jde především o demokratický prostředek kontroly nad mocí. Jako takový musí být nutně (na moci) nezávislý, jak zdůraznil Jan Čulík. Sledovanost nezávislé TV je pro její vlastní existenci nepodstatná - tedy měla by být.
Komerční sdělovací prostředky jsou nástrojem na vydělávání peněz a v některých případech i nástrojem politické moci jejich vlastníka. Sledovanost jejich programů je klíčem k prodání reklamních ploch. Musejí tedy najít vhodnou výplň mezi dvěma po sobě následujícími reklamami. Do jaké míry výplň ovlivňuje veřejné mínění záleží na okolnostech. Velké soukromé televizní společnosti v USA se snaží o určitou rovnováhu (v politicko-publicistických programech), aby obsáhly co největší spektrum diváků. Rozhlasové stanice jsou více polarizovány.
Chtěl bych se v této souvislosti zmínit o tom, že veřejnoprávní sdělovací prostředky jsou leckde trnem v oku politiků, kteří se je snaží zlikvidovat. První krok spočívá v tom, že se prosadí omezení rozpočtu (tedy příspěvek z kapsy daňových poplatníků). Tím se daný sdělovací prostředek přinutí, aby hledal alternativní zdroje financování, což jsou, alespoň v Kanadě, finanční dary od diváků a reklamy. O reklamy ovšem soutěží se soukromým sektorem, který si začne stěžovat, že to není fér, protože veřejněprávní sdělovací prostředek má svoje jisté. Odtud je už jen malý krok k tomu navrhnout sjednocení podmínek pro všechny a veřejnoprávní prostředek privatizovat. Privatizace by ovšem vedla k tomu, že by se zlikvidoval prostředek kontroly moci.
Pokud jde o nezávislost veřejnoprávní televize, stát si vyhrazuje právo kontroly ve třech oblastech. Hospodaření se svěřeným rozpočtem, udržení nezávislosti a dodržování zásad pro vstup do éteru vůbec. Právo kontroly ovšem přináší i nebezpečí konfliktu zájmů. Politikové zapojení do tohoto procesu (např parlamentní komise) mohou podlehnout pokušení a snažit se o potlačení základní funkce veřejnoprávního sdělovacího prostředku, to znamená kontroly jejich politické moci.
Mluvme dál jen o ČT. Události posledních dnů naznačují, že došlo k nepřípustnému politickému nátlaku na vedení ČT. Pokud jde o parlamentní komisi, sledovanost ČT a personální záležitosti spadající do kompetence jejího vedení jsou "none of their business". Michal Prokop v tomto směru připustil, že "patřil k těm poslancům, kteří měli velké pochybnosti o tom, zdali je to (svolání parlamentní komise, poznámka JJ) adekvátní reakce na možná znepokojující vývoj v České televizi."
Michal Prokop bohužel neupřesnil jaká je pravomoc mediální komise a proč tedy měl velké pochybnosti.
V této souvislosti by bylo zajímavé vědět, co znamená "možná znepokojující vývoj". Je znepokojující to, že v televizi ještě pracuje Stroehlein nebo že Puchalský přijal rezignaci Ivana Kytky, jednoho z nejlepších novinářů, kterého kdy potkal?
Škoda, že se nikdo z diskutujících nezeptal Puchalského, zda schopnost pracovat s určitými lidmi neplatí i pro něj samotného? Na poznámku Jana Čulíka, který řekl: "Kromě toho mám dopisy z České televize, kde mi píší, že (Ivan Kytka) byl velmi dobrý manažér, jenže měl špatné lidi pod sebou," totiž Puchalský odpověděl, že: "Povinností nebo předností manažera by mělo být pracovat i s takovými lidmi". Neselhal náhodou on sám? Třeba už při Kytkově výběru? Nebo tím, že mu neposkytl podporu v práci?
Resignace Ivana Kytky je z lidského hlediska pochopitelná. Dá se předpokládat, že mu někdo naznačil, že hlavou zeď neprorazí, že bude lepší, když resignuje teď a tím dá Puchalskému možnost udržet ho v ČT na jiném místě (třeba zase v Londýně), tam to přece dělal dobře a může změnám v ČT napomáhat odtud. A že (pokud má rodinu) musí brát v úvahu i existenční otázky.
V souvislosti s personálními změnami v ČT nadhodil Jan Čulík propojenost (protekce) některých novinářů s politiky. Zdá se mi, že nejde až tak o nějakou názorovou spřízněnost, která vede novináře ke ztrátě objektivity (nutné třeba ve veřejnoprávním sdělovacím prostředku) ale spíš o pragmatické úsilí řady z nich dostat se taky k moci. Jistě by stálo za to dát dohromady seznam novinářů, kteří to dotáhli na mluvčí politiků a třeba až na ministra.
V diskusi rovněž zazněla otázka, kde vzít hrdé a sebevědomé novináře. Domnívám se, že by měla znít jinak. Jak změnit klima ve společnosti, aby se novinář mohl projevovat hrdě a sebevědomě. Jak dosáhnout toho, aby se věci nazývaly pravými jmény. Kolem roku 1968 k tomu došlo a jako mávnutím čarovného proutku se objevily články hrdých a sebevědomých novinářů. Nikdo je nemusel nějak speciálně vychovávat. Vrátím se ještě jednou k poslání veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Přesněji řečeno k výroku pana Mathé o tom, že příklad BBC není nutně stoprocentně vhodný pro středoevropské poměry, citovaný v jednom z Čulíkových vstupů . Zdá se mi, že má pravdu i když to asi tak nemyslel.
BBC totiž pracuje v jiných podmínkách a přílišné zaměření na její organizační strukturu může vést k tomu, že přehlédneme české specifikum, totiž to, že český občan je sdělovacími prostředky "chráněn" před světem - tedy udržován v nevědomosti až lži. České sdělovací prostředky dlouho vytvářely dojem, že, přes drobné zádrhele, je vlastně všechno v pořádku a že se národ, ve svém smrádku a teploučku, nakonec propracuje do světa.
V jednom místě besedy Jan Čulík řekl: "Začínáte se chovat trochu jako politik, Pane Puchalský." Oslovený na to reagoval slovy: "Pane Čulíku, to snad ne." Jakub Puchalský není politik, ale má ve své funkci politickou moc. Může ovlivnit to, že se lidem zase začne říkat pravda o tom, jak se věci mají - má to, jak doufám v popisu své práce. Diváci pak budou mít pocit, že jejich účast na vysílání má nějaký smysl a začnout se k ČT vracet.
Jiří Jírovec
PS V besedě byla rovněž řeč o "pracovních" vztazích politiků a ČT - ve smyslu kdo může komu co diktovat. Podle mých (diváckých) zkušeností je základní starostí každého politika (a štábu jeho poradců) využít masová media pro ovlivnění veřejného mínění ve svůj prospěch. Taky v čí jiný. To je nepochybně zcela legitimní přístup, v jehož rámci poradci určují,kdy a jakým způsobem má politik vystoupit. Budou chtít vědět, o čem bude řeč, jaký bude formát vysílání a s kým budou ve studiu. Mohou spolupráci odmítnout, odložit nebo zrušit. Třeba proto, aby pan X nemusel diskutovat s panem Z. (V CBC je vcelku běžné, že některá z pozvaných stran odmítne a reportér to pokaždé oznámí.)
Problém vzniká v okamžiku, kdy zástupci pana X přejdou od prostého zamítnutí ke kladení požadavků a případně i k hrozbám podloženým váhou úřadu, který pan X zastává.
