Lubomír Mlčoch v Hospodářských novinách:
Je zapotřebí vypracovat efektivní státní podnikatelskou strategii, a zestátnit špatně zprivatizované podniky
Upozorňuju na zajímavou analýzu současného stavu nynější české ekonomiky od Lubomíra Mlčocha, děkana Fakulty sociálních věd univerzity Karlovy, která vyšla v pondělí 24. listopadu v Hospodářských novinách.
Mlčoch otevřeně argumentuje, že česká privatizace byla provedena špatně. Taková privatizace, která se dělá spolehlivými západními metodami a které většinou nejprve předchází restrukturalizace ze státních zdrojů (viz ocelárny British Steel a politika Margaret Thatcherové) trvá 10 až 15 let. Teprve taková privatizace, provedená efektivně, se skutečně podle Mlčocha hospodářství vyplatí.
Lubomír Mlčoch se přimlouvá za to, aby se v ČR s privatizací začalo znovu. Nynější situace, kdy se hospodářství privatizovalo "jen na oko", a vlastně země žije ve státním kapitalismu, kdy vliv státu na hospodářství je obrovský, je pro rozvoj české ekonomiky nesmírně škodlivý.
Mlčoch píše doslova:
"Pokud se určitá strategie ukáže jako neschopná dalšího rozvoje, nezbývá než se vrátit zpátky a hledat novou rozvojovou strategii, novou vizi transformace. Jsem přesvědčen, že v tomto singulárním bodu se už nacházíme. Krátká cesta transformace již dále nevede, je třeba hledat novou strategii na "dlouhé cestě".
Podobně jako nedávno na scheinfeldském setkání to navrhoval Martin Myant, i Lubomír Mlčoch navrhuje opětné zestátnění alespoň těch podniků, kde byla privatizace provedena opravdu špatně. Konstatuje: "Zestátnění by ovšem muselo být provedeno v souladu s obchodním zákonímek a s ústavními principy občanské společnosti, tedy jen jako výjimka z pravidla v obecném zájmu a za náhradu."
Mlčoch je přesvědčen, že by i vyplacení této náhrady bylo pro české hospodářství daleko efektivnější než nynější špatný stav. V nynější situaci totiž podle něho hrozí destabilizace společnosti, "ne-řád přecházející v anarchii".
Přitom by ovšem musela vzniknout velmi silná vláda, která by byla zárukou práva a spravedlnosti.
Zdá se mi, že je to velmi zajímavý a v nynější situaci snad rozumný koncept. Zejména velmi důležitý je důraz na vytvoření efektivní atmosféry důvěry, práva a spravedlnosti v České republice, v jejímž rámci by byli tvrdě trestání korupčníci a podvodníci. Bez splnění této podmínky se česká hospodářství nepohne dopředu.
Nejsem si jist, v jakých případech by se nynějším "soukromým vlastníkům" měla za znovu zestátněné podniky vyplácet náhrada. Asi jen v těch, kdy by bylo opravdu zjevné, že nynější majitelé podniky neukradli nebo je nezískali ilegálním způsobem prostředníctvím insider dealing.
Určitě je však užitečné zahájit v současné době urychlenou diskusi o způsobem, jimiž byla prováděna privatizace na Západě. Je s podivem, že se Václav Klaus údajně plně inspirovat privatizační politikou Margaret Thatcherové, velmi málo z jejích privatizačních principů však skutečně realizoval v české praxi. Britští privatizační odborníci by se křižovali, kdyby věděli, k čemu všemu v ČR došlo.
Bude-li se v ČR nyní konečně řádněji diskutovat o možných privatizačních alternativách, jakých bylo použito ve světě, měli by si odborníci podrobněji prostudovat i tzv. chilskou privatizační metodu prostřednictvím zesoukromění důchodových pohledávek, kterou české vládě už od roku 1990 bezvýsledně doporučoval mj. londýnský ekonom František Nepil. Viz k tomu materiály v Britských listech např. zde a celkový úvod do problematiky zde.
Doufám, že informovanou diskusi k této problematice zahájí inž. Václav Žák, poté, co si celou věc podrobněji prostuduje.
Chilská privatizační metoda má své klady i zápory. Přesto, že někteří pozorovatelé poukazují, že byla v Chile zavedena v dosti hrubé formě, a teprve později došlo k jejímu vylaďování, mnozí odborníci poukazují na velké výhody tohoto způsobu privatizace, zejména v důsledku zmenšení přerozdělování příjmů, což vede k hospodářskému rozkvětu.
Zároveň to zřejmě řeší i velký problém starobního důchodového zabezpečení, který v evropskýžch zemích začíná být časovanou bombou.
A kromě toho, což není nedůležité, chilská privatizační metoda je založena na principech spravedlnosti.
V té souvislosti je pozoruhodné, že nedávno schválil hlasováním český parlament rozhodnutí, okrádat v následujím období každoročně české důchodce přibližně o deset procent jejich starobního důchodu.
Jak to, že o tom nevznikla vůbec žádná veřejná diskuse?
Je skutečně etické, když je země v hospodářském průšvihu, uvalit finanční břemeno na nejslabší a nejstarší členy společnosti?
Inž. Václav Žák, s nímž jsem se v úterý večer v Praze sešel opět v jedné restauraci, ovšem argumentuje, že na tohle všechno je pozdě. Potíž je, že se Západ za posledních čtyřicet let naučil velmi jemně, nepřímými nástroji, řídit hospodářský rozvoj. Americký vládní dokument o energetice má pět set stran. Kdo dokáže v ČR vypracovat takový strategický materiál? Nikdo. Ing. Žák argumentuje - není to jistě ideální řešení - že v současné situaci, kdy hoří, je možná jediná záchrana - předat významnější české podniky, které by mohly být zachráněny, zahraničním firmám, schopným takovéhoto efektivního managementu. Jistě, je to riskantní - ty firmy mohou české podniky také uzavřít. Jiná cesta však podle inženýra Žáka v dnešní havarijní situaci v podstatě není.
