Nevěřme mýtům, které vytváří Mladá fronta Dnes

Martin Komárek a jeho děsné komentáře

Otevřít Mladou frontu Dnes někdy opravdu znamená připravit se na kulturní šok. Názorová stránka tohoto listu skutečně občas stojí za zaznamenání. A v úterý 25. listopadu byla zvlášť pozoruhodná. Zejména pozoruhodně primitivně napsaný komentář od Martina Komárka, s necivilizovaným titulkem "Tak už slavme plyšáka, tu největší revoluci!" který má být Komárkovou poctou pádu komunismu, k němuž došlo v ČR před osmi lety.

Komárek se snaží vytvořit heroický mýtus demokratické revoluce v Československu. Projevuje svým psaním snad i neznalost mezinárodního terénu a domácký izolacionismus. Argumentuje, že by se lidi za "plyšáka" (tj. demokratickou revoluci v listopadu 1989) neměli dnes stydět. Ať už to dopadlo po letech jakkoliv, i když se dnes prý stydíme za kožené, tykače, dyby, pro jejichž "podnikatelské praktiky" jsme v listopadu 1989 klíči necinkali, přesto byla demokratická revoluce velká. Komárek pokračuje: "Jako by se (lidi dnes) styděli za neuvěřitelné vzepětí ducha, invence a lidské solidarity těch dnů." Prý byl listopad 1989 opravdu "velká revoluce, snad jediná opravdová revoluce v bolestných dějinách této země".

Pane Komárku, nemytologizujte. Čeští občané vystoupili v pondělí 20. listopadu 1989 ve velkém počtu na Václavském náměstí v době - nezapomínejme na to - kdy už uplynulo téměř čtrnáct dní od pádu Berlínské zdi! Komunismus už ve střední Evropě skončil.

Spisovatel Josef Škvorecký vzpomíná na to, jak mu bylo na podzim roku 1989 trapně, že se prý Čechoslováci pořád nezmůžou na nic. Před oním víkendem, který začal 17. listopadu 1989, se na něho obrátil jeden velký americký deník, aby napsal článek, jak je možné, že mnoho dní po pádu Berlínské zdi jsou Češi pořád ještě poslušnými poddanými Miloše Jakeše. Škvorecký napsal rozbolestnělý článek o tom, že prý bohužel byla mezi Čechy vždycky rozšířena poslušnost, viz období nacistické okupace, kdy se např. čeští dělníci ve velkých počtech hlásili na pomoc Hitlerovi do říše. Naštěstí, když článek Škvorecký do amerického listu odeslal, konečně začala - opožděně - i v Praze - demokratická revoluce.

Listopad 1989 - byl to pro nás pro všechny opojný zážitek. Jak napsal pan Vojtěch Kment v úterý v noci na zdejším Fóru, lidi v Československu byli neinformovaní, a tak se báli, že půjdou-li proti komunismu demonstrovat, komunistická vláda proti nim pošle tanky. Překonali 20. listopadu 1989 svůj strach. To je jistě pozitivní. Bohužel však jejich strach asi neměl příliš silnou základnu ve skutečné situaci. To, co se dělo v listopadu 1989 v Praze, mělo sice obrovský emocionální náboj, obávám se však, že to bylo pouze důsledkem vývoje jinde. Neměli bychom si dnes namlouvat, že jsme se v ČR stali tehdy vlastními pány osudu.

Budu provokativní a řeknu, že by měli být bývalí Čechoslováci právem hrdi na to, že se zmocnili vlastního osudu, kdyby bývali povstali proti komunismu tak v roce 1987. Je velmi pravděpodobné, že by už tehdy Gorbačov Jakeše v ČR nepodpořil. V Rusku nastávalo "Pražské jaro". Bylo to naprosto zjevné například z návštěv ruských intelektuálů, filmařů a jiných kulturních pracovníků na Západě, ale také i z vysílání ruské televize, šířené v Československu.

Komunismus v ČR nesvrhli občané - rozložil se v důsledku změny mezinárodní konstelace. Naopak, většina lidí v Československu byla zvyklá na modus vivendi s komunistickým režimem - i když ho zároveň také neměla příliš ráda. Mentalita, která vznikla v sedmdesátých a v osmdesátých letech, přežívá v českém národě dodnes. Není přeháněním konstatovat, že pád komunismu v roce 1989 zaskočil nemile nejen mnohé Slováky, ale i mnohé Čechy.

Falešná je i Komárkova představa, kterou vnucuje čtenářům MFD, že po roce 1989 "povstal na odedávna prokletém území prostor svobody - tvrdé svobody bez předsudků a mýtů"...

Skutečně?

A ještě jednu věc:

Domníváte se, Martine Komárku, že dodáte svému "politickému komentáři" na průraznosti a přesvědčivosti, když do něho začleníte i pár nadávek rudoprávního stylu? ("Edvard Beneš - tragický váhavec a legitimní hrobník, Klement Gottwald - zlomený a zlý alkoholik, První československá republika - stát hnusného politikaření a zápecnictví, stát který po dvaceti letech vzal zbaběle za své.")

Je to opravu všechno tak jednoduché? Je skutečně pravda, že papír všechno snese? Neměl by člověk brát docela vážně závazek, že text, který zplodí, by měl obsahovat alespoň jednu inteligentnější, rozmyslnou, novou myšlenku?

Jan Čulík