Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy
Adresa Britských listů je zde.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)
Mladá fronta Dnes píše o závažném problému:
Bohužel však až se zpožděním, s chybou a na nevhodném místě
Mladá fronta Dnes si povšimla závažného problému, který měl vyvolat palcové titulky už dávno.
Adoptujete-li v ČR dítě bez české státní příslušnosti a bez trvalého pobytu v ČR, (například tedy romské dítě, údajně "ze Slovenska"), seberou vám čeští státní úředníci přídavky na děti pro vaše vlastní dítě.
Britské listy upozornily na toto diskriminační ustanovení českého zákona o sociální podpoře č. 117/1995 Sb. už ve vydání z 13. října 1997.
Jde o případ manželů Petirových z východočeské vesnice Velichovky, nedaleko Jaroměře, kteří adoptovali romskou holčičku. Proto přišli o sociální podporu nejen pro ni, ale i pro svého šestiletého syna Filipa Petira.
Irena Jirků obviňuje v MFD z úterý 25. listopadu na str. 12 bývalého ministra práce a sociálních věci Jindřicha Vodičku, že diskriminační zákon č. 117/1995 odmítl zrušit. Bohužel nezjišťuje, jak je možné, že se takto do nebe volající formulace do zákona vůbec dostala a kdo ji tam včlenil.
Irena Jirků má v článku chybu. Vlastní dítě manželů Petirových, kterému náchodský úřad odebral po adoptování romské holčičky sociální podporu, není dcera, ale - jak uvedeno výše - chlapec Filip.
Irena Jirků také v článku neuvádí, že ministr Vodička rodinu Petirových z krutého dopadu zákona č. 117 osobním dopisem vyčlenil, udělal pro ně výjimku. Tu však místní úřady odmítly respektovat.
V Britských listech z 13. října 1997 jsme citovali tento text nejmenovaného autora, který nás na případ rodiny Petirových upozornil:
"Hlavní věc je ta, že se o přídavky musí žádat každý rok znovu a vyplňovat spoustu
formulářů. I když jeden rok byly přídavky přiznány, další už nebyly.
Zajímavé je si představit, proč v zákonu o státní sociální podpoře vůbec je zahrnuto
takové podivné ustanovení jako odstavec 3, které uvádí, že je-li v rodině jediná osoba bez
trvalého pobytu v ČR, NEDOSTANE NIKDO V RODINĚ žádné sociální dávky.
Někteří lidé říkají, že byl asi přijat kvůli romským rodinám ze Slovenska, aby se jim
zabránilo navštěvovat příbuzné v Česku. Zajisté se jedná o xenofobii a o rasismus.
Romské dítě jako Pavlína Giňová má jednu menší smůlu. Úředník, který je povinen za ni
provádět právní úkony, je neprovádí. Dítě samo nemůže požádat o občanství ani o trvalý
pobyt. Tudíž je dítě bez občanství a bez trvalého pobytu, ale defakto bydlí u Petirů.
Za to byly Petirům sebrány přídavky na vlastní dítě, aby věděli, jaké chování se v české
společnosti vyplácí a jaké ne."
Je škoda, že šéfredaktor Mladé fronty dnes nemá ponětí o prioritách zpráv
Vážený pane šéfredaktore: to, co napsala Irena Jirků, není "názor". Nepatří to na názorovou stránku. Je to významná zpráva dne: měli jste toto otisknout pod palcovými titulky jako tzv. "otvírák" na straně jedna.
Proč jste měli, vážený pane šéfredaktore, jako hlavní titulek dne v úterý v MFD podivný titulek: "Ekonomická pověst země dostala nemilou známku".
Tento titulek skutečně stojí za podrobnější rozbor. Je vynikajícím příkladem manipulace. Ano, ČR dostala "známku", ale MFD nenápadně vnucuje svým čtenářům, že se hodnocení netýká České republiky jako takové, ale pouze její "pověsti" - což přirozeně může být jen subjektivní, relativní záležitost, jinak je zřejmě všechno v pořádku.
A co ten eufemismus "nemilou"? Kdo si to vymyslel? Komu je ta známka "nemilá"? Kde je objektivita zpravodajství? Není to spíše známka špatná?
Ale je vůbec důležité, že jakási britská finanční firma se vyjadřuje k hospodářské situaci v ČR?
P.S. Jsem opět v Praze a právě jsem při psaní BL sledoval úterní hlavní večerní zprávy České televize v 19.15. I Česká televize byla ve svém zpravodajství doslova posedlá "špatnou známkou" londýnské finančnické firmy, věnovala jí mnoho minut zpravodajství. Dovedete si představit, že by se nějaká jiná země než ČR tak úporně zabývala tím, co si o ní myslí lidé v jiných zemích?
Zdá se mi, že je obrovská publicita, kterou vyvolalo snížení důvěryhodnosti hospodářství České republiky britskou finančnickou agenturou IBCA, dosti přehnaná. Pochopitelná je jen potud, pokud si uvědomíme, že donedávna se v ČR pěstoval mýtus, že je země ze všech nejlepší. Očekávali jsme odevšad chválu, teď se z obavami ohlížíme, odkud se na ČR hrne hana. Záleží však na hodnocení nějaké zahraniční investiční agentury skutečně tolik? Obrovská publicita změny hodnocení ČR od agentury IBCA je myslím do určité míry výrazem domácího komplexu méněcennosti.
Nevěřme mýtům, které vytváří Mladá fronta Dnes
Martin Komárek a jeho děsné komentáře
Otevřít Mladou frontu Dnes někdy opravdu znamená připravit se na kulturní šok. Názorová stránka tohoto listu skutečně občas stojí za zaznamenání. A v úterý 25. listopadu byla zvlášť pozoruhodná. Zejména pozoruhodně primitivně napsaný komentář od Martina Komárka, s necivilizovaným titulkem "Tak už slavme plyšáka, tu největší revoluci!" který má být Komárkovou poctou pádu komunismu, k němuž došlo v ČR před osmi lety.
Komárek se snaží vytvořit heroický mýtus demokratické revoluce v Československu. Projevuje svým psaním snad i neznalost mezinárodního terénu a domácký izolacionismus. Argumentuje, že by se lidi za "plyšáka" (tj. demokratickou revoluci v listopadu 1989) neměli dnes stydět. Ať už to dopadlo po letech jakkoliv, i když se dnes prý stydíme za kožené, tykače, dyby, pro jejichž "podnikatelské praktiky" jsme v listopadu 1989 klíči necinkali, přesto byla demokratická revoluce velká. Komárek pokračuje: "Jako by se (lidi dnes) styděli za neuvěřitelné vzepětí ducha, invence a lidské solidarity těch dnů." Prý byl listopad 1989 opravdu "velká revoluce, snad jediná opravdová revoluce v bolestných dějinách této země".
Pane Komárku, nemytologizujte. Čeští občané vystoupili v pondělí 20. listopadu 1989 ve velkém počtu na Václavském náměstí v době - nezapomínejme na to - kdy už uplynulo téměř čtrnáct dní od pádu Berlínské zdi! Komunismus už ve střední Evropě skončil.
Spisovatel Josef Škvorecký vzpomíná na to, jak mu bylo na podzim roku 1989 trapně, že se prý Čechoslováci pořád nezmůžou na nic. Před oním víkendem, který začal 17. listopadu 1989, se na něho obrátil jeden velký americký deník, aby napsal článek, jak je možné, že mnoho dní po pádu Berlínské zdi jsou Češi pořád ještě poslušnými poddanými Miloše Jakeše. Škvorecký napsal rozbolestnělý článek o tom, že prý bohužel byla mezi Čechy vždycky rozšířena poslušnost, viz období nacistické okupace, kdy se např. čeští dělníci ve velkých počtech hlásili na pomoc Hitlerovi do říše. Naštěstí, když článek Škvorecký do amerického listu odeslal, konečně začala - opožděně - i v Praze - demokratická revoluce.
Listopad 1989 - byl to pro nás pro všechny opojný zážitek. Jak napsal pan Vojtěch Kment v úterý v noci na zdejším Fóru, lidi v Československu byli neinformovaní, a tak se báli, že půjdou-li proti komunismu demonstrovat, komunistická vláda proti nim pošle tanky. Překonali 20. listopadu 1989 svůj strach. To je jistě pozitivní.
Bohužel však jejich strach asi neměl příliš silnou základnu ve skutečné situaci. To, co se dělo v listopadu 1989 v Praze, mělo sice obrovský emocionální náboj, obávám se však, že to bylo pouze důsledkem vývoje jinde. Neměli bychom si dnes namlouvat, že jsme se v ČR stali tehdy vlastními pány osudu.
Budu provokativní a řeknu, že by měli být bývalí Čechoslováci právem hrdi na to, že se zmocnili vlastního osudu, kdyby bývali povstali proti komunismu tak v roce 1987. Je velmi pravděpodobné, že by už tehdy Gorbačov Jakeše v ČR nepodpořil. V Rusku nastávalo "Pražské jaro". Bylo to naprosto zjevné například z návštěv ruských intelektuálů, filmařů a jiných kulturních pracovníků na Západě, ale také i z vysílání ruské televize, šířené v Československu.
Komunismus v ČR nesvrhli občané - rozložil se v důsledku změny mezinárodní konstelace. Naopak, většina lidí v Československu byla zvyklá na modus vivendi s komunistickým režimem - i když ho zároveň také neměla příliš ráda. Mentalita, která vznikla v sedmdesátých a v osmdesátých letech, přežívá v českém národě dodnes. Není přeháněním konstatovat, že pád komunismu v roce 1989 zaskočil nemile nejen mnohé Slováky, ale i mnohé Čechy.
Falešná je i Komárkova představa, kterou vnucuje čtenářům MFD, že po roce 1989 "povstal na odedávna prokletém území prostor svobody - tvrdé svobody bez předsudků a mýtů"...
Skutečně?
A ještě jednu věc:
Domníváte se, Martine Komárku, že dodáte svému "politickému komentáři" na průraznosti a přesvědčivosti, když do něho začleníte i pár nadávek rudoprávního stylu? ("Edvard Beneš - tragický váhavec a legitimní hrobník, Klement Gottwald - zlomený a zlý alkoholik, První československá republika - stát hnusného politikaření a zápecnictví, stát který po dvaceti letech vzal zbaběle za své.")
Je to opravu všechno tak jednoduché? Je skutečně pravda, že papír všechno snese? Neměl by člověk brát docela vážně závazek, že text, který zplodí, by měl obsahovat alespoň jednu inteligentnější, rozmyslnou, novou myšlenku?
Jan Čulík
Česká republika - situace se může jenom zhoršit
The European, týden od 20. do 26. listopadu 1997
Annus horribilis, strašlivý rok České republiky začal letos v květnu. Nadhodnocená česká měna, koruna, se stala terčem ostrého útoku spekulantů a její hodnota klesla o více než deset procent, navzdory úsilí české vlády korunu bránit. Investoři viděli, že je situace špatná, vybrali si ty malé zisky, které nashromáždili, a utekli na východ na stejně rizikové, ale podstatně výdělečnější trhy v Rusku, v Rumunsku a na Ukrajině.
Avšak problémy České republiky tím neskončily. Když se konečně české vládě podařilo způsobil na finančních trzích alespoň trochu stability, střední Evropu postihly letní povodně, zničily úrodu a způsobily škody ve výši mnoha miliónů dolarů. Pak došlo ke krachu na hongkongské burze, který spolu stáhl dolů i vznikající finanční trhy střední a východní Evropy.
Praze se v říjnu dařilo lépe než většině jiných finančních trhů - uprostřed krize přišla burza denně jen asi o tři až čtyři procenta hodnoty, v Rusku klesal trh denně o dvacet procent. Ale Praha je dosud jediným středoevropským finančním trhem, jehož hodnota je v současnosti o dvacet osm procent nižší než na začátku roku.
Neobyčejně špatné výsledky pražských finančních trhů nejsou důsledkem jen povodní a asijské chřipky. Česká vláda totiž selhala při restrukturalizaci českého průmyslu, a to ochromuje hospodářství v ČR už dva roky. ČR svůj průmysl zprivatizovala velmi rychle - a to na papíře. Avšak zvolená metoda kupónové privatizace rozmělnila vlastnictví akcií a nepřilákala dobré manažery. A co je ještě horší, kupónová privatizace nebyla skutečným transferem vlastnictví. Velké podíly v českých firmách si koupily investiční fondy, které jsou vlastněny a kontrolovány státními bankami. Nejenom je to falešná privatizace, ale znamenalo to, že nepevné české banky půjčují už několik let peníze ještě nepevnějším podnikům, a to bez řádného dohledu, a bez skutečného tlaku na ředitelství podniků, aby své firmy restrukturalizovaly. Takže zatímco je nezaměstnanost v České republice jen asi tři až čtyři procenta - to je snad nejnižší nezaměstnanost ve středoevropském regionu- tato nízká míra nezaměstnanosti je zavádějící a ochromuje hospodářský rozvoj. Předpovědi růstu českého hrubého národního produktu pro letošek hovoří o 1,8 až o 2,5 procentech. To je podstatně pomalejší růst než tempo hospodářského rozvoje hlavních soupeřů ČR, Maďarska a Polska.
Česká republika má notoricky neprůhledné finanční trhy a neustále se objevují obvinění, že na českých finančních trzích dochází k tzv. insider dealing, totiž ke koupi a prodeji akcií na základě tajných, výlučných informací, které nejsou k dispozici veřejně všem.
Česká vláda jedná velmi pomalu, co se týče snahy tyto problémy řešit. Dlouho slibovaný finanční regulační úřad má fungovat od začátku příštího roku, ale jeho účinnost bude záviset na personálu, a někteří pozorovatelé trhů se už obávají toho nejhoršího. "Vládne vážné nebezpečí, že nová komise pro cenné papíry bude jen zdrojem příjemných, dobře placených zaměstnání pro kamarády," řekl manažer jednoho fondu.
Nejvíce znepokojující je však podezření, že česká vládnoucí koalice asi nepřežije první čtvrtletí příštího roku a že jsou dny premiéra Václava Klause sečteny. I když neobvyklá směsice Klausovy hospodářské svobodomyslnosti a politického nacionalismu mu získala více nepřátel než přátel, je nepravěpodobné, že Klaus odejde tiše. Důsledkem krize by mohly být další spekulativní útoky na českou korunu.
Lubomír Mlčoch v Hospodářských novinách:
Je zapotřebí vypracovat efektivní státní podnikatelskou strategii, a zestátnit špatně zprivatizované podniky
Upozorňuju na zajímavou analýzu současného stavu nynější české ekonomiky od Lubomíra Mlčocha, děkana Fakulty sociálních věd univerzity Karlovy, která vyšla v pondělí 24. listopadu v Hospodářských novinách.
Mlčoch otevřeně argumentuje, že česká privatizace byla provedena špatně. Taková privatizace, která se dělá spolehlivými západními metodami a které většinou nejprve předchází restrukturalizace ze státních zdrojů (viz ocelárny British Steel a politika Margaret Thatcherové) trvá 10 až 15 let. Teprve taková privatizace, provedená efektivně, se skutečně podle Mlčocha hospodářství vyplatí.
Lubomír Mlčoch se přimlouvá za to, aby se v ČR s privatizací začalo znovu. Nynější situace, kdy se hospodářství privatizovalo "jen na oko", a vlastně země žije ve státním kapitalismu, kdy vliv státu na hospodářství je obrovský, je pro rozvoj české ekonomiky nesmírně škodlivý.
Mlčoch píše doslova:
"Pokud se určitá strategie ukáže jako neschopná dalšího rozvoje, nezbývá než se vrátit zpátky a hledat novou rozvojovou strategii, novou vizi transformace. Jsem přesvědčen, že v tomto singulárním bodu se už nacházíme. Krátká cesta transformace již dále nevede, je třeba hledat novou strategii na "dlouhé cestě".
Podobně jako nedávno na scheinfeldském setkání to navrhoval Martin Myant, i Lubomír Mlčoch navrhuje opětné zestátnění alespoň těch podniků, kde byla privatizace provedena opravdu špatně. Konstatuje: "Zestátnění by ovšem muselo být provedeno v souladu s obchodním zákonímek a s ústavními principy občanské společnosti, tedy jen jako výjimka z pravidla v obecném zájmu a za náhradu."
Mlčoch je přesvědčen, že by i vyplacení této náhrady bylo pro české hospodářství daleko efektivnější než nynější špatný stav. V nynější situaci totiž podle něho hrozí destabilizace společnosti, "ne-řád přecházející v anarchii".
Přitom by ovšem musela vzniknout velmi silná vláda, která by byla zárukou práva a spravedlnosti.
Zdá se mi, že je to velmi zajímavý a v nynější situaci snad rozumný koncept. Zejména velmi důležitý je důraz na vytvoření efektivní atmosféry důvěry, práva a spravedlnosti v České republice, v jejímž rámci by byli tvrdě trestání korupčníci a podvodníci. Bez splnění této podmínky se česká hospodářství nepohne dopředu.
Nejsem si jist, v jakých případech by se nynějším "soukromým vlastníkům" měla za znovu zestátněné podniky vyplácet náhrada. Asi jen v těch, kdy by bylo opravdu zjevné, že nynější majitelé podniky neukradli nebo je nezískali ilegálním způsobem prostředníctvím insider dealing.
Určitě je však užitečné zahájit v současné době urychlenou diskusi o způsobem, jimiž byla prováděna privatizace na Západě. Je s podivem, že se Václav Klaus údajně plně inspirovat privatizační politikou Margaret Thatcherové, velmi málo z jejích privatizačních principů však skutečně realizoval v české praxi. Britští privatizační odborníci by se křižovali, kdyby věděli, k čemu všemu v ČR došlo.
Bude-li se v ČR nyní konečně řádněji diskutovat o možných privatizačních alternativách, jakých bylo použito ve světě, měli by si odborníci podrobněji prostudovat i tzv. chilskou privatizační metodu prostřednictvím zesoukromění důchodových pohledávek, kterou české vládě už od roku 1990 bezvýsledně doporučoval mj. londýnský ekonom František Nepil. Viz k tomu materiály v Britských listech např. zde a celkový úvod do problematiky zde.
Doufám, že informovanou diskusi k této problematice zahájí inž. Václav Žák, poté, co si celou věc podrobněji prostuduje.
Chilská privatizační metoda má své klady i zápory. Přesto, že někteří pozorovatelé poukazují, že byla v Chile zavedena v dosti hrubé formě, a teprve později došlo k jejímu vylaďování, mnozí odborníci poukazují na velké výhody tohoto způsobu privatizace, zejména v důsledku zmenšení přerozdělování příjmů, což vede k hospodářskému rozkvětu.
Zároveň to zřejmě řeší i velký problém starobního důchodového zabezpečení, který v evropskýžch zemích začíná být časovanou bombou.
A kromě toho, což není nedůležité, chilská privatizační metoda je založena na principech spravedlnosti.
V té souvislosti je pozoruhodné, že nedávno schválil hlasováním český parlament rozhodnutí, okrádat v následujím období každoročně české důchodce přibližně o deset procent jejich starobního důchodu.
Jak to, že o tom nevznikla vůbec žádná veřejná diskuse?
Je skutečně etické, když je země v hospodářském průšvihu, uvalit finanční břemeno na nejslabší a nejstarší členy společnosti?
Inž. Václav Žák, s nímž jsem se v úterý večer v Praze sešel opět v jedné restauraci, ovšem argumentuje, že na tohle všechno je pozdě. Potíž je, že se Západ za posledních čtyřicet let naučil velmi jemně, nepřímými nástroji, řídit hospodářský rozvoj. Americký vládní dokument o energetice má pět set stran. Kdo dokáže v ČR vypracovat takový strategický materiál? Nikdo. Ing. Žák argumentuje - není to jistě ideální řešení - že v současné situaci, kdy hoří, je možná jediná záchrana - předat významnější české podniky, které by mohly být zachráněny, zahraničním firmám, schopným takovéhoto efektivního managementu. Jistě, je to riskantní - ty firmy mohou české podniky také uzavřít. Jiná cesta však podle inženýra Žáka v dnešní havarijní situaci v podstatě není.
K diskusi s Janem Zahradilem, poradcem Václava Klause, o možnosti dvojího občanství pro Čechoameričany a o české vládní aroganci
(Předchozí částí této debaty jsou (Jan Zahradil), zde (Aleš Mueller), zde (Jan Zahradil) a zde (Jiřina Fuchsová o tom, jak se ptala v Los Angeles Václava Klause.)
Vazeny pane Culiku,
zadate mne jiz ponekolikate, abych uvedl sve argumenty ci protiargumenty ohledne aktivit pani Fuchsove a dalsich ve veci dvojiho obcanstvi.
Myslim, ze tyto argumenty vyborne shrnul pan Matthias Roeser ve svem prispevku v BL dne 14.11. a sam bych to asi neumel lepe.
Proto prosim povazujte jeho argumenty i za moje nazory na celou problematiku ( jeste bych k tomu pridal argument danovy - clovek ma mit obcanstvi toho statu, kde plati dane ).
Jan Zahradil
Vážený pane Zahradile,
oceňuji vaši reakci, ale to nestačí. Z vaší odpovědi je zjevné, že se touto otázkou navzdory opakované korespondenci od Čechoameričanů po dobu osmi let - vaše vláda zřejmě vůbec nezabývala a nemá k této otázce vůbec vypracovaný žádný právní rozbor ani konkrétní postoj.
Ač nemám na věc aktivistů kolem Jiřiny Fuchsové kladný ani záporný názor, považuji přístup vašeho úřadu za znepokojující.
Existují přece zcela závažné otázky, na něž odpověď čtenáře z Německa nepřináší řešení.
Mimo jiné, jak je možné, že - jak na to poukázal v nedávných Britských listech Jaroslav Teplý - protiřečí si v této věci Ústava České republiky a příslušný prováděcí zákon.
Velké množství zemí po světě umožňuje svým občanům mít dvojí občanství. Trvat na výlučně jediném občanství se mnohdy v současnosti považuje za vazalský přístup státu k občanovi.
Skutečně nestojíte o to, abyste měli českou komunitu v zahraničí na vaší straně? Není přesvědčivý argument lidí kolem paní Fuchsové, že kdyby se o těchto záležitostech s komunitou Čechů v zahraničí začalo alespoň jednat, celá česká diaspora by začala České republice pomáhat? Nebo se skutečně domníváte, že Čechy žijící v zahraničí je možno jen odepsat? Třeba je problém neřešitelný, nebo jen těžko řešitelný, ale nebylo by záhodno o něm s lidmi, kterých se to týká, a které zjevně postihl velmi bolestně, hovořit?
Jak je možné, že někteří lidé dvojí české a cizí občanství mají, jiní však nikoliv?
Podrobnější shrnutí celé problematiky k otázce českého občanství pro Čechoameričany je v těchto Britských listech. (JČ)
Několik poznámek k dvojímu občanství
Čtu BL pravidelně, všímám si veliké polemiky kolem dvojího občanství, ale uniká mi objektivní pohled na záležitost. Myslím tím především posouzení práv a povinností občanů s dvěmi občanstvími.
Paní Fuchsová neustále argumentuje jednosměrně, ovšem její odpůrci se vzmohli akorát na kritiku její osoby a ne na fakta.
Osobně nevím, ke komu se připojit, ale cítím, že "by nebylo fér", aby ti s dvěmi občanstvími požívali výhod obou států a vyhýbali se povinostem podle libosti.
Pokud by to takhle fungovalo, sám bych si dvojí občanství zařídil. Ovšem je mi jasné, že se tato záležitost bude muset v dohledné době lépe definovat, poněvadž čím dále více lidí, kteří dlouhodobě pracují v jedné zemi, pracují pro společnost z další země a občanství mají ještě úplně někde jinde. Sám jsem tak trochu podobný případ.
Některé problémy: Vojenská služba - pokud bych měl dvojí občanství, mohu si vybrat, kde budu sloužit? Nebo mám sloužit v obou státech? Pokud v jednom službu nemají, co potom?
Důchod a daně - poctivě zde ve Walesu platím daně, dokonce víc než místní občané (také council tax) a přesto si myslím, že nemám nárok na spoustu věcí včetně důchodu v Británii. Ovšem, pokud bych byl britským občanem, pak bych ta práva měl.
V českém zákoně je to natolik zamlženo, že ani přítelkyně, studující posledním rokem práva, nebyla schopná přesně zjistit mé povinnosti vůči ČR.
O volebním právu se již psalo, ale velmi zkratkovitě. Proč, když někde platím daně a bydlím, nemám právo volit jen proto, že nemám dané občanství?
A proč bych měl mít volební právo někde, kde mi bylo dáno občanství, ale nežiji tam. Mohl byste, prosím, tento příspěvek někam zařadit i s mou e-mailovou adresou, protože bych rád na toto téma vedl diskusi.
Dopis Janu Zahradilovi
Subject: Vas clanek v BL na tema Jirina Fuchsova
Vazeny pane,
ja neznam Vas, Vy neznate mne. To mi ale naprosto nebrani v tom, abych nevznesl svuj hlas po precteni Vaseho prispevku.
Tak jak jsem ho pochopil ja, pochopilo ho mnoho jinych. Vy jste se (mozna podle Vaseho nazoru, humornou formou) snazil udelat z pani Fuchsove neracionalni osobu, tedy vlastne blazna.
Tak totiz resili problemy s nepohodlnymi lidmi bolsevici take. Proste je strcili do blazince a tam z nich ty blazny nakonec udelali.
Pani Fuchsova (i kdyz osobne s mnoha jejimi nazory nesouhlasim) je soukroma osoba, Vy jste v podstate nevoleny verejny cinitel.
Vy si ale vubec nemuzete dovolit to, co jste si dovolil.
Vubec se divim, ze se toho nechytl cesky tisk a neznectil Vas hned na prvni strance.
To, ze se nekdo smeje obsahu doslych dopisu na ministerstvo zahranici, je opravdu na povazenou.
Ti lide co ty dopisy pisi, jsou (nebo take jednou byli) obcany. Jsou lide.
Vy se vyjadrujete nadrazene, na coz uz vubec nemate pravo (soudim podle Vami vyjadreneho "litovani" a tak dale).
Nejste zadnym nadclovekem. K tomu byste musel byt nacistou a nebo komunistou. A to snad nejste, nebo ano?
Kdybyste zastaval Vasi funkci v nekterem state s vyspelou demokracii, tak asi budete muset dat panu Klausovi vypoved.
Byl bych moc zvedav, co mu naseptavate, kdyz to slysi jenom on a neni to na papire na rozdil od toho, co jste si dovolil napsat do BL.
J.P. Hron
Canada
Úvaha z Londýna
O stranictvi
Petr Uhl (Pravo) a Jiri Leschtina (Mf Dnes) nas v Klubu Netopyr v polovine zari usilovne presvedcovali, ze jejich noviny nejsou stranicky zaujate, ale pouze "socialne" resp. "liberalne" zamerene. Navic se toto ideove zamereni promita jen do komentaru, kdezto zpravodajstvi se snazi o maximalni objektivitu. Hned na druhy den jsem si tedy koupil oba listy soucasne - a co jsem shledal?
Mf Dnes prinesla jako hlavni ZPRAVU, jiz byl venovan prostor na prvni strance a celkem temer dve stranky na ruznych mistech daneho cisla, Zemanovu kufrikovou aferu. Sebedukladnejsim ctenim nebylo mozno zjistit, zda se v teto kauze odehralo cokoli noveho: zrejme vubec nic. Slo tedy jen o rekapitulaci toho, co uz bylo mnohokrat receno - jinymi slovy, nebyla tu vubec zprava, nybrz jen ritualni myti hlavy zlemu Zemanovi. Na strance komentaru, v rubrice vzjadrujici nazory listu, pak tuto "zpravu" vhodne doplnoval komentar pod titulkem "Kufriky v rukou psychopatu".
Zrcadlovy obraz prineslo Pravo: s cestnou vyjimkou samotneho Petra Uhla byly vsechny komentare dryacnicky protivladni, a ne vecne kriticke. Svou dikci pripominaly spise predvolebni schuzi, na ktere uz bylo neco vypito. Ackoli nas Petr Uhl ujistoval, ze poslanci Jicinsky a Dostal (kteri byli v predchozim cisle) pisi do Prava nanejvys jednou tydne, Dostal opet nechybel - s clankem o planovane redukci ceskych ambasad pod titulkem "Vlada nas zene na Balkan". Redukci poctu ambasad lze jen stezi nejak znamkovat jako projev "liberalni" ci "socialne" orientovane politiky; lze ji jiste kritizovat, ale nesmyslna "balkanska" retorika je na same hranici demagogie i v ustech opozicniho poslance, natoz pak kritickeho novinare. Pokud poslanci CSSD nejsou schopni oddelit svou novinaru od vravy parlamentnich debat, meli by prestat do Prava pravidelne psat. Neumim si ostatne predstavit, ze by hlavnimi autory komentaru v Guardianu byli spickovi zastupci Labour Party.
Abych nezapomnel, Pravo prineslo toho dne take jedno interview, s jistym senatorem za CSSD: jeho hlavnim obsahem bylo, jaky je pan senator pracovity a slusny clovek. V predvolebnim stranickem letaku jsou takove rozhovory asi na miste, ale v nezavislem deniku...?
Zajimave srovnani poskytla tehoz dne i zprava z vysetrovani tragedie na Fatre, kde mel byt obvinen i ministr Strasky. Tato zprava vypadala v obou listech zcela odlisne. Mf Dnes citovala vylucne nazor ministruv, tj. jeho obhajobu; Pravo naopak uvedlo pouze ty skutecnosti, jez hovorily proti nemu. Kdo si precetl jen Mf Dnes, musel nabyt jednoznacneho dojmu, ze ministr je nevinen. Pravo nemene jednoznacne predjimalo opacny vysledek. Pripominam, ze slo o ZPRAVU, ne o komentar, a ze nazor na to, co se v horske vanici odehralo, lze sotva oduvodnit socialnimi ci liberalnimi idealy toho ci onoho listu, nebo i jejich vztahem k postojum samotneho ministra. (Tento vykonny urednik, byvaly clen KSC a drzitel titulu PhDr v oboru marxismu, se ostatne neprojevuje nijak vyhranenymi politickymi nazory.) Je nasnade, ze jediny duvod, proc jedny noviny prezentovaly Straskeho jako nevinnou obet a druhe jako vinika, spocival v jeho stranicke legitimaci ODS.
Dnes, s odstupem dvou mesicu a po trochu systematictejsim seznameni s britskym tiskem, mam jistou moznost srovnani. Britskym novinam lze jiste tez ledacos vytknout. Guardian asi pred mesicem prinesl na prvni strane jako hlavni zpravu "Tory MP quits after sex scandal" (dotycny mel milenku a nechtel to priznat), vcetne rozmazane fotky dotycneho devcete.
Tusim, ze by to v pripade labouristickeho poslance asi neudelal; a na chvili jsem take zapochyboval o tom, je/li v britskem tisku opravdu tak tlusta cara oddelujici bulvar a seriozni tisk, jako jsme tvrdili v Netopyru.
Vcelku vsak zpravy i komentare v kvalitnich britskych novinach, byt maji urcitou ideovou orientaci, pusobi vecneji a mene propagandisticky. Predevsim se ve vsech komentarich vychazi z pozice, ze nazory tech druhych jsou sice odlisne, ale nemene LEGITIMNI; a spacha-li Tony Blair neco moralne pochybneho, jako ted v pripade formule 1, nehotovi se propagandisticka masinerie Guardianu k protiutoku a nepripomina podobne hrichy konzervativcu, ale adresuje kritiku tomu, komu nalezi.
Ideova linie ANO, ale zadne lakovani reality na cerno-bilo a zadne manichejske videni sveta jako v nasich vudcich denicich. (Priznejme Mf Dnes, ze se letos na jejich strankach rozvinulo mocna kritika Vaclava Klause, ale ta byla spise ozvenou kritiky z vnitrnich kruhu rozvracene ODS nez cim jinym, a davala si velky pozor, aby se nikdy neocitla na nespravne strane frontove linie Klaus vs. Zeman).
Divam se na uctive nekrology celozivotnich politickych oponentu v britskych novinach a rikam si, ze je to mozna vsechno tim, ze britske strany maji za sebou jistou historickou kontinuitu, presahujici dnesni politicke aktery, zatimco ty nase se stale jeste nezbavily charakteru OSOBNICH stran svych soucasnych vudcu. Pokud vsak musime cekat na vznik pocitu historicke kontinuity, obavam se, ze se britskeho standardu politicke zurnalisticky jeste hezky dlouho nedockame.
Jan Jařab
(Jenže údajně stranická poslušnost, vyjadřovaná deníky jako je Guardian, je dnes velmi, velmi malá. Očekáváme-li, že je list Guardian loajální současné britské labouristické vládě, budeme asi trochu překvapeni, že dne 25. listopadu napsal tento deník ve svém redakčním komentáři toto: JČ)
Vzniká určitý pravidelný vzorec. Nejprve se k novinářům dostane z vládních úřadů informace o tom, že se nynější britská vláda rozhodla učinit v určité politice obrat o 180 stupňů. Pak vznikne dojem, že mocná podnikatelská lobby o tuto změnu usilovala a Blairova vláda jí ustoupila. A nakonec podrobné zkoumání objeví otisky prstů pravděpodobného viníka - Petera Mandelsona (velmi mocného politika, který je pravou rukou Tonyho Blaira, je odpovědný za styk Labouristické strany s veřejností, JČ)
Jako obvykle, fakta jsou brána v potaz. Víme jen, že práce na vytváření nové komise pro kvalitní potraviny byla zastavena, navzdory volebnímu příslibu Labouristické strany, že vytvoří přísný inspekční orgán poté, co vznikla krize s nemocí šílených krav. Víme, že došlo k zastavení práce na nové potravinářské komisi poté, co do věci zasáhl sám Peter Mandelson, který se dotazoval ministrů, zda by skutečně nová komise měla mít právo rozhodovat i o výživné kvalitě potravin, než jen o jejich bezpečném požívání. Shodou okolností v tutéž dobu, co Mandelson vyjádřil tento názor ministrům, vyjádřila tentýž názor podnikatelská lobby potravinářského průmyslu, která požaduje, aby hodnocení potravin z hlediska výživnosti bylo vyloučeno z práce vládní komise. Potravinářský průmysl si stěžoval úřadu ministerského předsedy, že nechce, aby vznikla státní agentura, nutící ho k tomu, aby učinil své výrobky poživatelsky zdravější. Nevíme, zda jednání Petera Mandelsona mělo nějakou souvislost s nátlakem potravinářského průmyslu.
Až na to, že se velmi často v těchto dnech zdá, že je Peter Mandelson zdrojem všech potíží, zejména, když vznikají obvinění, že vláda porušila své voličům dané sliby. Jak odhalil list Guardian minulý měsíc, byl to právě Peter Mandelson, který požadoval, aby ministři současné britské vlády prokázali "pružnost" v otázce zákona určující celostátní minimální mzdu a aby dovolili některým podnikům z tohoto zákona výjimky. Tento mocný ministr také často dostává úkol vysvětlovat náhlé změny britské vládní politiky - jako třeba když labouristická vláda odmítla zakázat reklamu na cigarety v případě automobilové závodnické firmy Formula One, která labouristům poskytla rozsáhlý finanční dar.
Vzniká dojem, že Peter Mandelson rád hovoří za mocné lidi v této zemi. Během letošního léta se Mandelson stal spojnicí mezi novou britskou labouristickou vládou a britskou monarachií. Mimo jiné se účastnil oběda s Camillou Parker Bowlesovou. Nyní se obáváme, že se stal mluvčím pro bohatce (fat cats), najednou radí, aby nebyla zaváděna minimální mzda, jindy zase, že by vytvoření nového úřadu pro zdravější potraviny bylo nesprávné.
Guardian ještě stále váhá, zda má Petera Mandelsona označit ministrem pro zradu labouristické politky. Nelíbí se nám stará hra, podle níž se omlouvá král a vina se přenáší na jeho ministry. Pokud vzniká hněv v důsledku toho, jak se nyní chová nová labouristická vláda, neměl by být zaměřen jen na Petera Mandelsona. Část tohoto hněvu by měla postihnou jeho šéfa: Tonyho Blaira.
Zdá se vám, že je tento komentář údajné provládního listu Guardian z úterý 25. listopadu 1997 vlezdoprdelistický? (JČ)
Za posledních padesát let vážně poklesl počet spermií u mužů
Dvě samostatné americké studie, jedna od National Academy of Sciences a druhá od National Institutes of Health, potvrdily, že počet spermií u mužů poklesl za posledních padesát let téměř o polovinu.
Tyto výsledky jsou nyní zjišťovány po celém světě. Britské studie ukázaly, že muži, narození v sedmdesátých letech, mají o pětadvacet procent méně spermií než muži, narození v padesátých letech. Vyvolalo to určitou kontroverzi, neboť vědci poukazovali na to, žestarší zkoumání počtu spermií u mužů nebylo prý nutně spolehlivé.
Shanna Swannová, ředitelka oddělení reproduktivní epidemiologie na kalifornském oddělení zdravotnických služeb však se spolupracovníky analyzovala 61 mezinárodních studií k této problematice a potvrzuje, že v Evropě a ve Spojených státech došlo k velmi podstatnému poklesu spermií u mužů.
Analýza National Institutes of Health zjistila, že ve Spojených státech klesá počet spermií ročně o 1,5 miliónu spermií na mililitr, tedy asi o 1,5 procent. K tomuto poklesu docházelo pravidelně od roku 1938 do roku 1990.
V Evropě je rychlost poklesu spermií větší, dosahuje 3,1 procent ročně.
Hlavním důvodem poklesu spermií je zřejmě znečištění životního prostředí. Dr. Swannová konstatuje: "Jakmile vyloučíme rozličné faktory, jako je kouření, věk a etnickou příslušnost, zůstávají nám jen ekologické faktory."
Většina odborníků se domnívá, že pokles spermií u mužů způsobily průmyslové chemikálie, zejména pesticid DDT a chemikálie užívané při výrobě umělých hmot, které napodobují hormón oestrogen. Buď zdůrazňují ženské charakteristiky anebo potlačují funkci mužských hormónů. Tyto chemikálie se vyskytují v půdě, ve vodě a v potravinách a jsou tam přítomny po velmi dlouhou dobu.
Dr. Swannová konstatovala, že zatím ohrožení plodnosti nehrozí, protože děti se stále ještě rodí. "Ale pokles spermií je varováním před možným nebezpečím vzrůstu rakoviny varlat. Očekáváme dosti podstatné záporné vlivy. Je nepravděpodobné, že by se záporný vliv na počet spermií u mužů negativně neprojevil i na další systémy lidského těla"
