Být cizincem v České republice
Scéna na Národní třídě. Je sedm hodin večer. Komando skinheadů ozbrojené baseballovými pálkami se zaměří na muže a vrhnou na něho popelnici. Muž leží na zemi, je ho sotva vidět přes postavy, které ho metodicky bijí. Chodci se zastavují, s rukama v kapsách sledují scénu. Někteří se s nezájmem ohlížejí, rušeni hlukem. Někdo vykřikne (s cizím přízvukem): "Zastavte je! Dělejte něco! Zavolejte policii!"
Jako jediná odpoví vzdalující se žena: "Na co? Vždyť je to jen Cikán..." Pro cizince, který se zajímá o české záležitosti, je tato země v první řadě vlastí Havla a Hrabala, Škvoreckého a Kundery. Husa, Palacha nebo socialismu s lidskou tváří. Barokních kostelů. Nicméně toto klišé rychle bledne poté, co cizinec stráví v zemi více času. Protože není dobré být cizincem v České republice. Zvláště, když máte tmavší pleť.
Co vás tady asi nejvíc překvapí, to je všudypřítomný rasismus vůči Romům. Snadno zaslechnete od vysokoškolského profesora, stejně jako od známého historika nebo lékaře nebo advokáta, s důvěrným tónem vyslovit větičku jako: "Naštěstí u mě v domě nebydlí Cikáni," nebo: "Všichni Cikáni se nechají vydržovat státem."
Mnoho Čechů to možná překvapí, ale pro člověka ze Západu je taková věta nadmíru šokující. Znechucený cizinec vyslechne řidiče tramvaje, jak varuje cestující před kapsáři ve chvíli, kdy do vozu vstoupí několik Romů. Uvidí policisty (které sám zavolal na pomoc) pronásledovat Roma, který byl právě přepaden, bít ho a odvádět ho pryč, zatímco agresoři klidně zmizí.
Čas od času spatří v hospodě nápis: "Zde Rómům nenaléváme." A na zdi: "Cikáni zpátky do Indie!"
Uslyší ve vesničce u polských hranic od paní, která mu právě podala hrnek s vodou, že všechny cizince by ze země měli vyhodit. Bude každodenně napadán prodavači, kompenzujícími často katastrofální služby, pod záminkou, že "tak se to možná dělá u vás, pane, ale tady ne".
Dozví se, že všichni Poláci a Jugoslávci jsou napůl Cikáni (a to je na pováženou), ostatně stejně jako Italové a Španělé, a že Bulhaři a Rumuni, nemluvě o Ukrajincích, skoro nejsou lidé.
Ve skutečnosti jen málo národů unikne českému pohrdání.
Je možné, že útočím nespravedlivě. Důkaz: Češi jsou jediní na světě, kteří mají tak humanistického a tolerantního prezidenta. Jenže Chartu 77 se s Václavem Havlem v roce 1977 odvážilo podepsat jen 243 lidí.
Nezůstává nakonec Havel, stále považovaný za štít čistého svědomí národa, sám?
Dále cizinec zjistí, že musí platit. To je nevyhnutelné pravidlo. Od pronájmu bytu po jízdenku na autobus, od lístku do muzea po restauraci, nemluvě o placení za taxislužbu nebo o botičce, každá příležitost je dobrá k tomu, aby ho připravila o peníze.
Protože cizinec je od narození bohatý. Tak se stane, že zpáteční jízdenka do Paříže ho bude stát 4 400 Kč, zatímco tatáž cesta z Bratislavy stojí 2 200 Kč.
Oni totiž ani Slováci, na které se Češi pobaveně dívají jako na méněcenné, podobnou diskriminační politiku nemají. Jestliže cizinec ze Západu, protože je bohatší, platí víc, můžeme předpokládat, že cizinec z Východu, protože je chudší než Čech, bude platit míň.
O dokonalém rovnostářském systému, kde každý bude platit podle svých finančních možností, můžeme jen snít. Slovenský student musí ročně zaplatit 28 000 korun, aby mohl studovat na Karlově univerzitě, a 2 200 korun měsíčně navíc za ubytování na koleji.
V duchu této politiky bychom mohli navrhnout Čechům, žhavým to kandidátům vstupu do Evropské Unie, aby za to platili dvakrát tolik co Rumuni, protože jsou bohatší než oni. Zároveň bychom mohli Čechům připomenout, že jejich sebeuspokojení a la Klaus, jejich přesvědčení o tom, že jsou nejcivilizovanější zemí v oblasti, a jejich pohrdání, se kterým přistupují k spolupráci s Polskem a Maďarskem, jsou v očích Západu podivné a udivující.
O to víc, že o pád komunismu se zasloužily víc Polsko a Maďarsko než Československo. Pokud je opravdu třeba rozlišovat, potom pro Západ je Polsko se svým čtyřikrát početnějším obyvatelstvem strategicky nejdůležitější.
Nakonec to, co šokuje cizince nejvíce, to není výskyt skinů a násilností. Existuje ve všech zemích. Mnohem horší je pasivní až souhlasné přijímání podobných činů českým obyvatelstvem, jeho živoucí rasismus, znásobený pocitem výlučnosti, tolik typickým pro uzavřenou společnost.
Je pravda, že v České republice je velký počet Romů, že jejich kriminalita je vysoká. Je také pravda, že Česká republika se nedávno oprostila od čtyřicet let trvajícího režimu, který ničil v zárodku jakýkoliv projev konstruktivního myšlení nebo tolerance.
Je jasné, že opravdové občanské uvědomění se nezrodí za několik dní. Ale současná situace není hodna české kultury, která často dala světu vynikající evropské myslitele. Není normální, že označení za Cikána je urážkou. Dnešní Česká republika má mnoho podobností s poválečnými západními zeměmi.
Příklady obnovy demokracie v západním Německu nebo ve Francii a francouzsko-německého usmíření dokazují, že je možné vymanit se z bludného kruhu výlučnosti a rasismu. Ale proto by bylo třeba, aby se demokraté a intelektuálové bili se silou a přesvědčením.
Mimochodem, muž přepadený na Národní třídě byl Alžířan a ne "Cikán". Ale v tom není rozdíl...
Muriel Blaive
