pátek 31. srpna O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Rozhovor s českou dívkou, která v Londýně pracuje ilegálně: Neposluhujeme, naučili jsme se otevřenosti a děláme dobrou práci (S "Jitkou" v Londýně hovořil JČ) Austrálie, afghánští uprchlíci a lidská práva: OSN požaduje, aby Austrálie přijala uprchlíky Uprchlická krize u Vánočního ostrova Skryté důvody: Svět byl překapen, proč Austrálie zareagovala na afghánské uprchlíky tak zuřivě Ráj je přeplněn, vraťte se (Lukáš Martin, Austrálie) Reakce na Jindřicha Paříka: Kdyby všichni schopní z ČR odešli, jak by to s ní dopadlo? (Jiří Škuba) Společnost: O konvenci a o nesnášenlivosti (Egon Haičman) Na obranu Vladimíra Železného: Public Relations viděti, aneb až mi naroste paroží (Jan Paul) Postscript: Tu a tam - poetická reakce na rozmrzelé mektání po návratu z dovolené v Británii (Václav Pinkava) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Eugen Haičman

Vědec přináší důkazy pro svá tvrzení, kdežto filozof se ptá a zpochybňuje. Jakmile bych chtěl vytvořit vědeckou filozofii, ve skutečnosti jsem stvořil ideologii. Jak dopadly podobné pokusy, víme z dějin. Vědec musí vždy říci, že ta věc je tak a tak proto a proto. Filozof může s klidem říci, že věc je tak a tak a nikdo neví proč. Vědecké tvrzení vyžaduje obecné přijetí. Filozofické tvrzení přijetí individuální. Řekne li vědec, že se země točí, měl by s tím souhlasit každý, respektive měl by s tím souhlasit každý až do té doby, než se zjistí, že je tomu jinak, což v tomto konkrétním případě nehrozí.

Řeknu li ale já, že Bůh existuje, nemusí se mnou souhlasit nikdo. Z vědeckých poznatků mohu vyvodit filozofický závěr. Nikdy ale nesmím vyvozovat z filozofických poznatků závěr vědecký. Aby mohla lidská civilizace fungovat, musí se provozovat oba typy myšlení.

Jestliže jsem uvedl nové hypotézy moderní fyziky, bylo to proto, abych čtenáře přiměl zamyslet se nad tím, čemu říkáme realita. S kritikou oněch hypotéz se ovšem pan Petříček musí obrátit na jejich autory. Nebyly totiž z mé hlavy, pouze jsem citoval.

Když jsem se snažil formulovat mezi rozdíl vědeckým a filozofickým viděním světa, uvědomil jsem si, že se zde ukrývá mnohem vážnější problém. Je to tolerance. Jestliže narazím na téze, kterým nerozumím a které jsou v rozporu s mým dosavadním chápáním světa, mohu reagovat několikerým způsobem. Mohu takovéto myšlenky jednoduše ignorovat a do své verze světa je nepustit. Mohu také ale rovnou zesměšnit jejich nositele z pozice svého vlastního poznání. A pak ještě taky mohu zamyslet se, eventuelně položit druhé straně doplňující otázky a poctivě se pokusit s problémem vyrovnat. První dva přístupy jsou běžné, třetí mne může dovést k novému poznání..

Intolerance je velký, ne li vůbec největší problém celé této civilizace. Setkáváme se s ní ve všech oblastech lidského života. Najdeme ji ve sporu mezi vědci a zastánci různých alternativních pohledů na realitu, nalezneme jí v politice stejně jako ve vztahu k různým menšinám ať už národnostním či kulturním.

Evropská kultura má prvky intolerance ve svých základech. Židovské náboženství není tolerantní. Tolerantní není ani křesťanství, jenž z něj vychází. Středověká společnost byla naprosto nábožensky netolerantní. Stejně netolerantní je ale společnost, kde převládá tzv. vědeckoracionalistický světový názor, tedy moderní společnost.

Tolerance jako společenská hodnota se objevuje teprve nedávno. Nejprve je to v souvislosti se vznikajícím kapitalismem tolerance náboženská. Důvody jsou veskrze pragmatické, jde o to, aby se všichni stejnou měrou podíleli na výrobě. Teprve v současné době se těžce rodí jakýsi nový druh planetární tolerance opět v zásadě z pragmatických důvodů. Musíme prostě na této planetě všichni žít pohromadě.

Postmoderní pohled na svět, kterého jsem stoupencem, snese vedle sebe koexistenci různých i diametrálně odlišných názorů a ideí. Je to prostě nutnost.

V neděli běžel v televizi americký film Kundum, pojednávající o mládí čtrnáctého tibetského dalajlámy. Film to byl hezký, udělaný s americkou profesionalitou. Avšak film byl také autorizován samotným dalajlámou, tedy ukazoval skutečnost, jak se asi stala. Na jedné straně mírumilovná tolerantní tibetská kultura, na straně druhé agresivní komunistická Čína. Avšak tato Čína se zde sama prezentuje jako nositel pokroku proti náboženskému tmářství Tibeťanů. Podobnou zkušenost utrpěla naše země v padesátých letech a vlastně po celou dobu vlády komunistů. Nevyčíslitelné historické a kulturní hodnoty zde byly zničeny ve jménu "pokrokové" komunistické ideologie. Tato ideologie sama sebe nazývala vědeckou.

Jen málokdo z těch, jejichž podstatná část života se odehrávala za komunizmu, byl schopen naučit se toleranci. I to je jeden z důvodů krize v naší zemi. John Keane v životopise Václava Havla velmi plasticky líčí postavu Václava Klause a konflikt mezi ním a Havlem. Keane říká: "…vždycky se však zdálo, že jej (Klause) nezajímají legislativní a politické reformy upevňující demokracii. Šlo o typický postoj člověka, který si svou teorii hospodářství vytvořil právě během pozdního socialismu…Klaus pracoval v sedmdesátých a osmdesátých létech na ekonomickém modelu svobodného trhu pod křídly silného (pozdně socialistického) státu. Když vypukla revoluce, utopická vize svobodného trhu začala najednou vypadat velmi slibně. Klaus neztrácel čas a pustil se do budování základů tržního hospodářství a využíval k tomu nátlakovou politickou taktiku i stávající státní struktury všude, kde jen to bylo možné…Neutrální pozorovatelé vždy mluvili o Klausově předstírané všemohoucnosti, jeho neochotě naslouchat a tendenci chovat se k druhým jako k dětem nebo jako k pitomcům."

Klausovy postoje jsou čítankovou ukázkou politické intolerance. Následky jeho politiky neseme všichni. V naší zemi tak vznikl podivný fenomén, který více lidí nazvalo pravicový bolševismus. Klausova slova se stala pro mnohé zákonem. Jakékoliv opoziční názory byly odmítnuty jako socialistické, a to i když je vyslovovali renomovaní západní odborníci. Veřejná diskuse, tedy základní předpoklad demokracie, se nekonala.

Keane píše: "Havel také kritizoval Klausovu posedlost státem podporovanou privatizací, zvláště proto, že jsou úkoly, které trh nevyřeší a vyřešit nemůže…Například tržní síly mají tendenci prostupovat všemi vrstvami společenského života, čímž se narušuje pluralita netržních faktorů, to znamená přátelství, soukromého života, náboženského života, života v obci, které jsou jinak neobyčejně významné pro správnou funkci tržních sil…Klaus prostě neznal základní zákon moderních tržních ekonomik, totiž tam, kde není občanská společnost, nemůže být ani trh."

Na politickém střetu Havel Klaus lze vidět střet mezi postojem politicky tolerantním a intolerantním. Podle Havla ekonomické faktory mohou plnit své funkce pouze jen tehdy, pokud vycházejí ze zdrojů společenského kapitálu. Tržní hospodářství, tvrdí Havel, může jako takové fungovat, jen když jsou jeho účastníci zakotveni v širší občanské společnosti, kde dochází k mezilidským interakcím, které jsou založené na přirozených zásadách důvěry, spolehlivosti, preciznosti, poctivosti, přátelství, rozhodnosti, schopnosti se angažovat ve skupině pokory a nenásilného vzájemného uznání.

Havlovo myšlení, jak říká i Keane, je moderní. Klausova posedlost jednou Myšlenkou nás ve skutečnosti vrací v dějiném toku nazpět. Abych se vyhnul výtkám, dodávám. V Klausově politickém myšlení je toho hodně chvályhodného a ocenit jde i mnoho jeho politických činů, v Havlově myšlení lze mimo velmi progresivních trendů objevit i archaické prvky monarchismu stejně jako prvky levicového utopismu. Oba se liší ale v onom základním přístupu k politice, který popisuji. Pro Klause je politika technologie a to je již nejen zastaralé, ale především nemorální.

Intolerantní "vševědoucí" komunistická ideologie se hluboce zapsala do myšlení a jednání každého z nás. Na toto téma jsem psal v Blistech nejednou. I když se jí verbálně zřekneme, myšlenkové stereotypy, které jsme díky ní získali, v nás zůstavají. Ideologické černobílé vidění světa je větší nebezpečí pro naší demokracii, než všichni tuneláři a všechny mafie dohromady.

Václav Bělohradský cituje Konráda Lorenze, který popisuje vznik krysí populace. V textu se říká: "Nejdříve dvojice krys napadá každou jinak páchnoucí krysu až postupně vyvraždí všechny odlišné jedince a nahradí je vlastním potomstvem, páchnoucím stejně jako ona." Bělohradský k tomu dodává: "Krysy to mají jednoduché, poznají se podle zápachu. Ale jak se poznají lidé? Podle formule: "Rozumím ti, nerozumím ti." Věta: "Já ti nerozumím" znamená nejčastěji jednoduše, ty jinak smrdíš, a proto se musíme naučit vyslovovat jí opatrně. Vyslovena agresivně totiž rýsuje neprostupné hranice, vyhání druhé lidi ze společnosti a zavírá je do blázince. Když ti, kdo rádi agresivně říkají "Já ti nerozumím," se navzájem spojí, začnou se chovat jako ta dvojice krys. Nahradí nás všechny svým stejně páchnoucím potomstvem, kterému rozumějí."

Psychiatr Václav Hroch, kterého jsem již citoval v minulém článku, popisuje v dosud nepublikovaném textu, který mi dal k dispozici, takovouto příhodu. Říká: "Kdysi jsem vyhledal pacienta se schizofrení psychozou, jemuž jsem se chtěl omluvit za biologické léčení. On měl typicky ´schizofrenní´ nápady, jako že je jeho heslem ´Kolumbus, nikoliv autobus´. Protože jeho schizofrenickým záznamům jsem po letech porozuměl stejně jako dílu Klímovu, chtěl jsem vědět, co znamenal ten autobus Kolumbus. On mi řekl, že dával přednost Kolumbovi, tedy cestě do neznámých končin a sám, než autobusu turistů, jezdícím po předem vybraných a připravených trasách. Ale vzápětí mne s lehce skelným pohledem ubezpečil, že ví, že je nemocen, že ví, že se musí léčit a že dobře ví, že musí věřit svému psychiatrovi. Do přirozeného světa se nedostal a tak mne napadlo, že známá lidová moudrost, že psychiatři dělají z lidí blázny, není vůbec nesprávná."

Současná agresivní psychiatrie, která neuznává jinou verzi světa než svou vlastní, skutečně hodně lidí odrovnala, ale o tom psát zatím nechci. Příhodu uvádím proto, že silně koresponduje s tím, co říká Václav Bělohradský. Zde také stojí za to ocitovat, co řekl v trochu jiném kontextu Václav Havel. V roce 1983 říká v rozhovoru s francouzským novinářem Antoniem Spirem na otázku ohledě pobytu ve vězení tato slova: "Svého času jsem četl v Rudém právu stať československého ministra vnitra dr. Obziny, v níž rozvíjel myšlenku, že kriminalita v socialismu pramení z ještě nedostatečné sociální homogenity obyvatelstva. Škrtněte slovo ´sociální´, a máte klíč k pochopení věci. Až budeme všichni stejní, nebude třeba soudů a věznic. Plevel bude odstraněn - zrušením pole. Opravdu, kde je popřen život, jehož podstatou je přece rozrůzněnost a nikoliv homogenita, tam nemůže bujet kriminalita, nejen ta domnělá, ale ani skutečná."

Totalitní společnost vyráběla nejen unifikované paneláky, které jsou stejné v kterémkoliv městě, ale snažila se vyrobit i unifikovaného občana. Nevím nakolik se jí to doopravdy povedlo, ale praktickým důsledkem této "sériové výroby" je nechutný český konformismus. Konformismus a intolerance jsou jako jednovaječná dvojčata. O této naší národní vlastnosti toho bylo právě v Britských listech napsáno velice mnoho.

Stejně tak toho bylo napsáno dost o problematice soužití s Romy. Potíž je v tom, že celý problém nezmizí, dokud se nepromění myšlení většiny. Vymaštění holohlavci jsou jen špičkou ledovce. Velká část národa trpí protiromským "rasismem". Slovo rasismus dávám do uvozovek, protože je zde použito nesprávně, tak jako se používá nesprávně nejen v tisku, ale dokonce i v mezinárodních dokumentech. Rasismus je teorie, která tvrdí, že některá rasa je nadřazena jiné, že je biologicky kvalitnější. Takovéto učení u nás vyznává jen nepatrné procento inferiorních jedinců. V našem případě jde o xenofobii, tedy o neschopnost tolerovat jakoukoliv odlišnost. Tedy opět o variantu intolerance.

V zájmu objektivity je ale nutné říci, že není možné mluvit o tolerantních a intolerantních společnostech. Jsou jen tolerantní či intolerantní lidé a my můžeme výchovou dosáhnout, aby těch tolerantních bylo co nejvíce. Naše školství stejně jako výchova v rodinách má k tomuto daleko.

Ve skutečnosti se ani v cizině nemůžeme vždy učit. I tak tolerantní země jako USA může totiž být překvapivě intolerantní k nečemu, co vybočuje z norem, na kterých ona staví svou morálku. Příkladem nám může být např. nedávné odsouzení příslušníka mormonské sekty na pět let odnětí svobody za bigamii nebo již starší případ neadekvátního zásahu FBI proti sektě davidiánů v městečku Waco ve státě Texas, při němž zahynulo 86 lidí.

Intoleranci rozděluji na dva druhy. Prvnímu druhu říkám přirozená intolerance, protože mne lepší slovo nenapadá. Jde o intoleranci, kterou způsobuje lidská neschopnost přijmout nové a jiné poznání než to, ke kterému jsem celý život veden. Druhému druhu říkám intolerance mocenská. Ten, na koho se obracím sice dobře ví, že mám pravdu, ale pokud by tu pravdu přijal, byl by sám ohrožen ve své mocenské pozici. Gustáv Husák byl velmi inteligentní muž a jistě dobře věděl, že dokumenty Charty mluví pravdu. Přesto jednal tak, jak jednal, a s ním celé tehdejší vedení.

Když v roce 1600 upalovala katolická církev jednoho vzpurného mnicha, věděl přinejmenším vysoký klérus, že se tím dopouštějí justiční vraždy. Stejné názory jako Giordano Bruno publikoval již před dvěma sty lety Mikoláš Kusánský. Jenže Kusánský s tím nešel mezi lid. Brunovy názory narušovaly ideologický základ, na kterém církev legimovala svou moc.

Zde se dostávám ke svému oblíbenému tématu, tedy k mocenské manipulaci. Lze jen těžko rozlišit, kdy přede mnou někdo zatajuje nějaké informace proto, aby to neohrozilo, jeho pozice a kdy takové informace jednoduše nemá. Ilustrativním příkladem je dvojaký postoj vlád komunistických zemí k různým paranormálním fenomenům, jako jasnovidectví, telepatie apod. Oficiálně takovéto jevy neexistovaly, neboť je to v rozporu s tzv. vědeckým světonázorem. Archivy však nyní prozrazují, že se v této oblasti prováděl rozsáhlý výzkum a zrovna v Československu nebyl vůbec neúspěšný. Nicméně nic z toho nesmělo ven. Režim proto zaměstnal různé "profesionální skeptiky", což byli buď snaživí nedovzdělaní hlupáci, nebo kreatury, které napíši cokoliv o čemkoliv, aby takovéto jevy z "vědeckých" pozic vyvraceli.

Tolerance toho či onoho jednotlivce je přímo úměrná jeho poznání. Komunistický systém nepotřeboval moudré jedince, tací se těžko ovládají. Minulý systém potřeboval "experty", tedy lidi, kteří rozumějí jen svému oboru a nic jiného je nezajímá. Podle toho také vypadal a bohužel dodnes vypadá vzdělávací systém.

Časopis Týden otiskl 26. března tohoto roku článek středoškolské studentky Terezy Nosálkové, která studovala dva roky ve Velké Británii a měla možnost srovnat kvalitu studia tam a zde. Autorka píše: "Nemusím vysvětlovat, co je maturita, tahle zkouška se za posledních padesát let neprodělala žádný vývoj. Jen se místo ruštiny zkouší angličtina…Maturita totiž není nic jiného než ládování si tun faktů do hlavy. Není čas přemýšlet, detailně se daným tématem zabývat. V tom se maturita neliší od celého studia kdy suveréně vítězí kvantita nad kvalitou."

Dále říká, že britský vzdělávací systém z našeho pohledu "ztrácí čas" zkoumáním individuálních možností žáka na úkor každodenního zkoušení a množství probrané látky. V britském systému jde zřejmě o rozvoj osobnosti konkrétního jednotlivce. V českém systému jde o vytváření nástrojů k budování dříve socialismu a dnes kapitalismu. Jen tehdy je li výukový proces zaměřen na individualitu, můžeme mluvit o tolerantním přístupu. Naše školství je však stále ovládáno komunistickou intolerancí.

Mohu uvést další případy intolerance, jak se s nimi setkáváme v našem všedním dni. Seděl jsem nedávno za horkého letního dne v parku na jakési zídce a pokuřoval. Kousek ode mne si přisedla mladá velmi hezká a na první pohled zajímavá dívka. Z batohu vytáhla velký papírek, tabák a jakousi hnědou tyčinku. Dala tabák do papírku, vzala tyčku do ruky a zjistila, že nemá oheň. Podávám jí svůj zapalovač a ptám se, co to kouří. Odpovídá mi, že je to něco na uklidnění. Zřejmě jsem jí nepřipadal nebezpečný, protože začala tyčinku s klidem nahřívat. Rozesmálo mne to a zeptal jsem se, co jí dává kouření hašiše.

Chvilku trvalo, než ke mně získala důvěru, potom se ale rozpovídala. Říkala, že jí nebaví realita. Povídala, že droga jí ukazuje cestu k sobě samé. O tomto problému jsem také již v Britských listech psal. Text je zde. Uvádím v něm, že pro mnoho mladých lidí jsou lehké drogy prostředkem k hledání smyslu vlastního života. Nebudu psát všechno o čem jsme se bavili, byl to ale mimořádně zajímavý rozhovor pro nás oba. Teprve když odcházela jsem si naplno uvědomil, že tato nádherná bytost je díky několika pokřiveným populistům možný budoucí obyvatel našich věznic. Udělalo se mi z toho na zvracení.

Shrnu své myšlenky. Nejen česká, ale celá globální planetární společnost se musí naučit toleranci. Je to v zájmu jejího přežití. Intolerance je nejčastěji zaviněna lidskou neschopností vidět realitu v její složitosti a komplexnosti. Musíme se prostě naučit vidět svět i očima toho druhého.

Často se ale za intolerancí ukrývá mocenská manipulace. Žijeme v době střídání paradigmat, v době, kdy se mění hodnotový systém celé civilizace. To se mnoha lidem nelíbí, neboť to ohrožuje jejich pozici v hierarchii systému a jejich moc. Mluvil jsem o filmu Kundum. Představme si, že velká část populace najednou přijme za své hodnoty, které v sobě nese tibetská kultura, tedy hodnoty budhismu. Najednou se rozpadne napadrť celé náboženství stále se zvyšující spotřeby a okamžitého hmotného prožitku. To samozřejmě ohrozí velekněze tohoto náboženství. Ohrozí to výrobce a ty, kteří nás nutí ke spotřebě. Mějme toto pořád na paměti, když nám někdo z "vědeckého" hlediska dokazuje nemožnost např. reinkarnace či duchovního života vůbec.

Mé názory jsou asi pro mnohé kontroverzní. Filozofie pro mne není nějaká speciální vědní disciplína. Úkolem postmoderního filozofa je podvracet různé verze světa a ukazovat jejich slabiny. Jsem ochoten polemizovat s kýmkoliv, kdo vůči mým argumentům přinese protiargumenty. Nemohu ale diskutovat s hlupákem, který nedokáže pochopit o čem mluvím.

Poznámka JČ: Co bude ta dívka dělat, až se stane drogově závislou a nebude mít peníze na další narkotika - tak bude krást nebo půjde dělat prostitutku? A drogová závislost neničí jedince fyzicky ani psychicky?