Co je nového v České republice

Aktualizace, neděle 2.00:

Poznámka JČ: Tomáš Pecina byl zřejmě šokován, když na to přišla řeč. :) Dovolte, abych jeho informaci poopravil: nejde o pevnou nabídku ani z jedné strany: Petr Sládeček konstatoval, že osloví i jiné lidi, z mé strany existuje množství logistických problémů, které by bylo nutno vyřešit, pokud bych mohl o takovéto nabídce vážně uvažovat. Mj. se zdá po úvaze nerealistické, že by se Sládečkovi podařilo sestavit tři až čtyři dobré investigativní reportérské týmy, které by připravovaly půlhodinovou reportáž pro první část pořadu, a vůbec kvalitní novinářské zázemí v ČT - a bez absolutně profesionálního zázemí by se tento projekt nedal realizovat. Osobně si myslím, že záležitost veřejnoprávní České televize je už ztracená kauza, ČT se z nynějších poměrů nevyhrabe, Rada České televize není schopna vybrat dobrého ředitele, který by to snad uměl způsobit, a Česká televize půjde do privatizace, takže rozhovor, o němž se výše zmiňuje Tomáš Pecina, byl zcela akademický.

Aktualizace, sobota 12.30:

Bláboly Vladimíra Železného vám mohou způsobit smrt

Nenapadlo mi, že neserióznost, demagogičnost a neskrupulóznost Vladimíra Železného půjde tak daleko, že svými manipulativními výstupy bude ohrožovat i bezpečnost lidí. Železný jistě velmi dobře ví, že čím rychleji jede automobil, tím pravděpodobnější je zabití chodce, do něhož automobil při nehodě narazí. Proto jsou retardéry v městských ulicích v zájmu jejich obyvatel nesmírně důležité. Každý pokles rychlosti automobilů vede k radikálnímu snížení počtu mrtvých na ulicích a silnicích. Podle britských zjištění klesá při každém snížení průměrné rychlosti silniční dopravy o 1 procento počet úmrtí na silnicích o 7 procent. V pondělním vydání Britských listů k tomu budeme publikovat závažný článek Davida Begga, britského ředitele střediska dopravní politiky na Robert Gordon University v Aberdeenu. Citujme z něho zatím jen tyto tři výmluvné statistiky:

(Zdroj: britská vládní komise pro integrovanou dopravu. Viz též pro srovnání tato informace MV ČR.)

O Železném je dávno známo, že je to lhář: demagogicky manipuluje své diváky zamlčováním základních informací. Je odporné, že se při svém lhaní bezostyšně nezastaví ani tehdy, jde-li o životy jeho spoluobčanů. Dovolte mi, abych této kreatuře vyslovil své nejhlubší pohrdání. (JČ)

Aktualizace, sobota 2.30:

Aktualizace, pátek 16.00:

Do konkursu na ředitele ČT jsem se rozhodla nehlásit, protože umím nabídnout ČT jen změnu. Nikoliv zahnívání a konzervaci současného stavu. A o razantní změnu ČT není až tak velký zájem.

1. Jaký je váš názor na spor ČNTS/CME vs. CET21?

   Byl podle vás Vladimír Železný v právu, když - použijeme-li obě alternativní formulace - přestal používat služeb jedné servisní organizace/ukradl americkému investorovi televizi?

   Změnil se tento váš názor s nástupem do TV Nova?

2. Zkuste se vžít do role šéfredaktora zpravodajství některé české televize. Přijala byste jako moderátora někoho, kdo má tisíc-a-jeden důvod některým politikům se pomstít a jiným odvděčit? Tj. přijala byste sama sebe?

Pane Čulíku,

asi je to v případě TP marnost nad marnost přesvědčit jej o opaku, ale já si skutečně nejsem vědom toho, že bych během senátní kampaně jakkoli zneužil své postavení člena RRTV. Poslal jsem vám o tom již před několika měsíci srovnávací materiál, jakou pozornost věnovala rozhodující elektronická média jednotlivým kandidátům v chrudimském volebním obvodu, nikdy jste jej však nezveřejnili a nepoužili. Neberu TP jeho přesvědčení, předpokládal bych však, že svá tvrzení doloží nějakými racionálními důkazy. Samotný fakt, že v Chrudimi kandidoval do senátu člen RRTV a že se objevil ve vysílání všech televizí ve stejné míře jako ostatní favorité z tohoto obvodu však takovým důkazem rozhodně není.

Bohuzel musim panu kolegovi Cvachovci odporovat. Korupce ve zdravotnictvi CR bezesporu existuje a co hur, existuje dokonce vyslovene vydirani pacientu. Behem sve navstevy v Ces. Budejovicich mi vypravela manzelka meho pritele, lekarnika v duchodu, ze ji byla pri preventivni prohlidce u jejiho gynekologa predlozena t.zv. "sponzorska smlouva" v niz se zavazuje zaplatit "na udrzbu ordinace" pri kazde navsteve 100 korun. Kdyz jsem se ji ptal, co by se stalo, kdyby ten obnos nezaplatila, rekla mi, ze v tom pripade by ji ten lekar jako pacientku proste neprijal a oduvodnil by to "pracovnim pretizenum" Kdyz jsem ji doporucil, aby sla tedy k jinemu lekari, jen se usmala a rekla, ze tato praxe je vsude stejna, nekde ze berou lekari dokonce 200 korun. Je mi lito, ale stydim se za ty vsechny ty kolegy, kteri zrejme zapomneli Hippokratovu prisahu a pro nez jsou penize dulezitejsi nez zdravi jejich pacientu.

MUDr Milos Koenig

Sleduju se zajmem vizove drama... K tem dopisum ze Slovenska: mozna by stalo za to se v odpovedi nebo vysvetleni toho, PROC k tomu doslo, prestoze cestujici meli v pase viza, napsat, ze (alespon podle americkych imigracnich zakonu, podle britskych to bude jiste stejne) vizum v cestovnim pase NEznamena, ze jeho nositel ma povolen vstup do zeme. Vizum proste znamena jen tolik, ze je OPRAVNEN o vstup pozadat at any port of entry. Cili, jinymi slovy, vizum opravnuje cestujiciho do USA (a asi i do Britanie) pouze k tomu, ze svou zadost o vstup muze predlozit imigracnimu pracovnikovi na hranicnim prechodu, letisti, v pristavu atd. Vizum se tedy neda povazovat za predem vydane povoleni ke vstupu. Je to celkem logicke, USA nyni vydavaji viza pro multiple entry s platnosti na 10 let a situace zadatele o vstup se pochopitelne v tak dlouhem casovem obdobi muze podstatne zmenit. Co bylo pravda v dobe, kdy o vizum zadal(a), nemusi uz za par mesicu ci let platit.

A k tem cestam na Bratislavy -- jiste se vizum v pripade te stare pani s nizkym duchodem dalo ziskat jinak, treba zaslanim pasu postou. A pokud clovek nema penize ani na vizum, jak si chce financovat cestu a hlavne pobyt v Britanii? Myslim, ze rada otazek tech uredniku je zcela legitimnich.

Celkove si myslim, ze je to docela slozita situace a je dobre, ze se BL timto problemem zabyvaji takhle podrobne.

Poznámka JČ: Bohužel, od doby romského exodu musejí se všichni žadatelé o vízum do Británie ze všech částí Slovenska dostavit na britskou ambasádu v Bratislavě osobně, aby rasový odborník (konzulární úředník) mohl posoudit barvu jejich kůže. Příslušná babička, která musela vstávat ve dvě hodiny ráno, čekat na vízum celý den frontu od 5.30 a pak za ně zaplatit 2500 SK, tedy polovinu svého důchodu, byla pozvána do Británie k příbuzným na svatbu, podmínkou snad tedy nemuselo být, aby měla dostatečné finanční prostředky na pobyt.

Osobne povazuji (prelozene) prispevky Fabiana Golga za zazivnejsi a lepe psane nez prispevky Jana Paula, a to o nekolik radu. Prispevky Jana Paula by se daly charakterisovat jako vyvysovani se nad vkus zi vyjadrovaci schopnosti toho ci onoho, z pozice absolutistickeho nositele patentu na rozum.

Vážený pane Čulíku,

když si našinec posteskne Zápaďákům na problémy zde, opáčí, že u nich to taky nefunguje a uvedou nějaký ekvivalent problému s pračkou. Jenže si neuvědomí, že tady takový případ není jediným izolovaným zážitkem, ale zákonitostí.

Ad Golgo. Nevím, proč J. Paul cítí k F. Golgovi takové nepřátelství. Mě dotyčný sice taky lehce štve, ale připadá mi alespoň zábavný. Česká média zábavná ani překvapující nejsou, takže se klidně nechám Golgem dál provokovat.

Ad levičáci v IHT - Četl jste v poslední době IHT? Rozmáhá se tam keynesiánský blud a nepochopení historické nutnosti. Nikdy bych např. nečekala, že se v podobných novinám setkám s titulky: "Bohatým bylo řečeno, že nemůžou vládnout" (nebo nějak podobně) - článek byl o protiglobalizačních demonstrantech.

Assistant Professor of Czech Literature and Language

Will interview finalists at AATSEEL in New Orleans. Harvard is an AA/EEO employer. Applications from women and minorities are strongly encouraged.

Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), eBanka, a. s.
Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
   Brno, Jánská 1/3
   České Budějovice, Kanovnická 18 (podle věrohodných zpráv neexistuje)
   Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
   Olomouc, K. Světlé 2
   Ostrava, Dlouhá 3
   Pardubice, 17. listopadu 238 (dtto)
   Plzeň, Šafaříkovy sady 5
   Praha, Václavské nám. 43
   Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

(Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

Výběr textů z posledních dní:

Jan Čulík pozval v Londýně na oběd "Jitku", která tam ilegálně pracuje, jak o tom nedávno psala v Britských listech.

Kdo si myslí, že přechcal imigračního úředníka, tak se hodně plete. Všichni sem jedeme s tím, že se v Čechách ví, že tady děláme levně. Tady se to ví, že Češi, Poláci a Slováci jezdí za prací do Londýna.

Moje sobotní výplata byla teď za šest dní práce 260 liber. Dostávám commission, protože pracuju v malém obchodě, jsme tam jen dvě a vedeme ho spolu. Je to asi 850 liber měsíčně.

To je bez zdanění.

Můj šéf ví, že jsme tady ilegálně, bavili jsme se o tom na začátku, a to byl roztomilej. Říkal: "A co já jim mám říct, kdyby jako se někdo ptal?" Je strašně spokojenej.

Že jsem jeho příbuzná nebo kamarádka, která mu občas vypomáhá tak na hodinu denně, že to vůbec nevadí, že mě tam vidí šestkrát týdně, že je to přesně ta hodina, kdy tam jsem, co oni přijdou. To je dovolený, takovýhle vypomáhání. Kromě toho mám pocit, že když si zavoláš na českou ambasádu, že ti řeknou, že určitý způsob self-employment, sebezaměstnávání, je tady dovolený.

Mám kamaráda, kterého chytla londýnská policie, kvůli nějakému přestupku, zadržovali ho a on se hájil tím, že je právě self-employed, tak policie zavolala na českou ambasádu a tam jí řekli, že to je oprávněné. Tak ho pustili. On si to ovšem vymyslel v nouzi nejvyšší. Vlastní firmu neměl, dělal kurýra.

Za poslední pokoj, co jsem doteď měla, to bylo sedmdesát liber týdně. Tedy asi 280 liber měsíčně. To je velmi dobrý, protože to je Notting Hill, jedna z nejdražších čtvrtí. A pokoj byl úžasnej. Jenže tenhle pokoj musím pustit, protože ho držím kamarádovi, který se tam dneska stěhuje, a pak se přestěhuju do východního Londýna, kde by měl pokoj měl stát asi padesát liber týdně.

Jde to moc dobře. Teď je to dobrý, protože bydlím v centru a neplatím tolik za cestovné. A protože dělám v centru. Dřív jsem dojížděla a platila jsem 22 liber týdně za dopravu.

Doktor? Zdravotnictví celkově si myslím, že tady je docela brutální. Musela jsem jednou jít do nemocnice, měla jsem zánět, horečku. Zaměstnavatel mě pustil domů bez jakýchkoliv keců: přijď, až budeš dobrá. Přišla jsem na pohotovost do nemocnice, měla jsem s sebou pas, Česká republika má s  Velkou Británií dohodu, že Čech má nárok na stejné zdravotní ošetření jako místní občan. Podívali se mi do pasu, zjistili, že jsem Češka a řekli, že přijdu na řadu až poslední, až všichni odejdou. Takže jsem seděla vzadu, čekala jsem v čekárně. Přišla jsem první, byla jedna hodina odpoledne po pauze a čekala jsem do sedmi do večera, než všichni, kdo přišli po mně, Angličani, budou ošetřeni. Takže jsem čekala do večera v těch horečkách.

Když jsem pak přišla do té ordinace, byl tam šílenej brajgl, tam seděl nějakej černoch, kterej mohl klidně přijít ze stavby. Měl na sobě sako. Říkala jsem si, doufám, že mě tohle nebude prohlížet. To je nepříjemnej pocit.

Ten člověk nevypadal vůbec důvěryhodně, jako doktor. Vypadal příšerně, unaveně. Ještě jsem jednou jindy byla u jiného doktora, to bylo podobné. Vypadají sedřeně. Jako čeští doktoři. Vypadají špinaví, je tam bordel. Nevěnují ti pozornost. Píší si do počítače a do toho ty jim říkáš, co ti je. Řekl, jó, to je zánět. Dostaneš prášky a jdeš. To bylo příšerný. Ty prášky nezabraly. Byla to nějaká nejlevnější věc a měla jsem z toho zažívací problémy ještě asi dva měsíce potom.

Naštěstí jsem tehdy bydlela s Číňankama, které mě okamžitě začali ordinovat jejich léky a ty mi zabraly úplně na všechno. Cokoliv mi bylo, od ekzému po tohle, vždycky měly nějakou medicínu a všechno mi to zabralo.

Kdybych si zlomila ruku, tak ovšem musím domů, protože oni to zavážou a už další léčení neposkytnou.

Já jsem překvapená, kolik tady potkávám Čechů. Netuším. Je jich hrozně moc. Tady je spousta lidí, holky jako au-pairky, odejdou od rodiny a jdou pracovat, je tady spousta studentů. Co se pohybuju mezi lidma, to jsou lidi, kteří začali ilegálně jako já a pak si třeba zaplatili studentské vízum a jsou v klidu.

Je to pravda. My si žijeme docela uzavřený život. Ale já se necítím odstrčená. Já se z Angličanama nestýkám, protože se nechci s nimi stýkat. Mám jich plné zuby z práce.

Ne, je z Blízkého východu, ale je tady od dětství. Mě to prostě nezajímá. Mně Angličani nepřijdou vůbec ničím zajímaví, já se s nimi nepotřebuju stýkat. Když jdu někam do hospody, vždycky na sebe nabalím jakoukoliv jinou národnost, jenom ne Angličana.

Protože se mi Londýn líbí, protože mi připadá kosmopolitní, úžasnej.

Moc Angličanů tady právě není.

Většina lidí, které potkávám, jsou přistěhovalci. To je právě úžasné na Londýně, že na jedné ulici potkáš celý svět. V autobuse sedí jeden nebožák, který je místní, a zbytek jsou lidi ze  světa.

Já jsem člověk docela ukecanej a společenskej. Neumím ale dělat vtipy v angličtině, tak možná s nimi tak dobře nekomunikuju. Já nevím. Žádného Angličana neznám tak dobře.

Ne. Znám Španěle, Francouzi, všechno možný.

Oni se snažili, mně to nějak není příjemný. Je to možná taky daný tím, že je tu rozšířený názor na Češky. Když někde řekneme, že jsme z Prahy, tak mi na to každý Angličan řekne, Ježíšmarijá, to je krásný město, to je úžasný. A já si říkám, jo, to ti někdo řek, že tam mají levný pivo a hezký holky. A je to pravda, oni o Praze nic nevědí, ale je tady rozšířený tenhle názor: že to tam levný a že tam jsou hezký holky, který jdou s každým - dostat Češku že není problém. Takže já mám odstup.

A kromě toho si fakt myslím, že jsou Angličané trochu primitivnější. Když si čtu jejich bulvární noviny, tak je to příšerný.

Já musím říct, že jo. Nebo ty si to nemyslíš? Já nevím, já Blesk nečtu, ale když se do něj podíváš, tak tam aspoň něco málo ze světa nebo z politiky je, ale v Sunu není nic. Musíš si potom koupit Times nebo Guardian, ten je hodně levicovej, mi připadá, ale to je jedno. Aby ses něco dověděl.

Ne nejlepší, Angličani k tomu samozřejmě patřej, tady takovýhle babičky, to jejich chování. Oni se umějí chovat, jsou příjemní, jsou uvolnění. Mě to baví. Ale víc mně baví jiné národnosti. Kovanýho Angličana, který se narodil jako Angličan a jeho minimálně tři další generace předtím byli Angličani, neznám.

Ne. Já jsem věděla, do čeho jdu. Já jsem čekala na začátku těžkou práci, věděla jsem, že si nebudu moc vybírat, věděla jsem, že se budu ze začátku pohybovat mezi českou komunitou, protože mi pomohli kamarádi, kteří tady už byli.

Mám pocit, že je život tady hodně změní. Musíme být dravější. Už jenom to, že jsme sem odjeli. Přetrhli jsme kořen s Čechami. Zvedli jsme zadek a jeli jsme s tím, že nevíme, co hrozí a nevíme, jak to dopadne, a nevíme, jestli přivezeme něco, třeba nějaký peníze. Nevíme vůbec, jak skončíme. Tak to už je vlastnost, která nás odlišuje od lidí, kteří jsou doma.

A takoví lidi, kteří jsou tady v Londýně, by byli podle mě jiní i v Čechách.

Nebylo. Typický příklad mého kamaráda, který si v Čechách založil hudební agenturu, má pro to schopnosti, je to takovej ten dravej člověk. Předbíhá lidi v kravatách ve frontě a buší rovnou na dveře ředitele. Říkal, že nejlepší zkušenost, kterou mu pobyt v zahraničí dal, bylo prodávání půl roku v Německu na stánku.

Je to o byznysu. Cokoliv se člověk naučí není jen prodávání lidem. Nevím, jak to mám vysvětlit. Zkušenost ze  Západu je jiná. My to v Čechách neumíme.

Já jsem se tady naučila prodat sebe. Ne prodat sebe jako sebe, jako že bych dělala... Svoji službu. Jednat s lidma. Jednání se zákazníkama je jiný. Je to něco, co se v Čechách nemůžeš naučit, protože to tam nikdo neumí. Protože to tam nikdo nedělá. Když já přijedu teď do Prahy, tak je to lepší - obsluha je příjemnější - ale mám pořád pocit, že lidi nejdou za svoje možnosti.

Nejdou vůbec za svoje obzory. Podívej se jenom třeba tady na to, když tady jedeš v autobuse, když se někam tady v Anglii přepravuješ, jenom do práce, třeba. V Čechách lidi jedou do práce a z práce. Mají omezený horizont. Já ráno vstanu a jedu do práce. A nenapadlo by mě, že se po cestě s někým seznámím. V Londýně se na mě nabalujou lidi. To je v metru se s někým seznámím, na ulici se začnu bavit. Je to úplně o něčem jiným.

Ne. Mně se tady mění život z hodiny na hodinu. To samý, co jsem napsala v tom svém článku o podnájmu. Seznámila jsem se s holkou a za půl hodiny jsme si řekli, že spolu budeme bydlet. Je to daný situací. Člověk spoustu věcí dělá takhle rychle, protože musí. Ale já už jsem si na to tempo víceméně zvykla.

Když přijedu do Prahy, tak to tam ze začátku nesnáším. Je to takový tichý. Takový šedivý ulice. Na Vánoce to bylo příšerný, jak to bylo vymetený ten den před Štědrým dnem, pár aut, zima byla, ale nesněžilo, takový úplně - nic. Říkáš si - tady je nějak málo lidí, ne?

Takže mně se líbí tenhle způsob, že je člověk často donucený jednat, ale pak si na to zvykne, že jedná rychle, že se seznamuje s lidmi, že je lidem otevřenej.

Teď kamarád z Argentiny jel do Prahy na měsíc na dovolenou. První věc, na kterou si stěžoval, bylo: Prosím tě, co je tam za lidi? Já jsem se někoho zeptal na ulici na cestu a ten člověk se otočil a šel dál. Mně nikdo nepomohl. Z deseti lidí mi pomohl jeden, který měl kravatu a vypadal, že je to nějaký úředník z banky. Jinak na něj byli lidi hrubí. Protože je samozřejmě tmavší, je z Argentiny, neustále se setkával s rasistickými narážkami. Neotevřený lidi.

Mám pocit, že v Čechách jsou lidi takoví - - ale i mladý...

Já nemyslím, že jsou blbí, ale jsou jinak vychovaní, je to asi jiná mentalita. Lidi v Londýně nemají důvod tě poslat do prdele, když se jich zeptáš na cestu.

To musí.

V Čechách by tě ani nepozdravili.

Je pravda, že jeden kamarád z Čech se tady taky ptal na cestu, v Londýně. Potkal dvě krásný holky. Usmívaly se od ucha k uchu, jak to tady uměj, umělý úsměv. Vysvětlily, všechno, v pohodě. Pak se rozešly, on šel na druhou stranu, a on se za nima náhodou otočil. A oni na něho za jeho zády dělaly posunky "ty debile". A to je typickej příklad. Takoví oni jsou.

Když jsem začínala pracovat jako servírka v kavárně, byla jsem z nich nešťastná, ti zákazníci se sice pořád usmívají, ale ke stolu tě volají desetkrát a pořád si stěžujou a buzerujou, tady jsem našla upatlanou vidličku a tady je otisk od něčeho a vyměňte mi talíř a chci to vyměnit a furt si stěžujou a  jsou při tom pořád příjemní a usmívají se. Byla jsem z toho vždycky úplně nervózní, to jsou takový kozy, co s nima mám dělat. A holky, co se mnou dělaly, říkaly: usmívej se taky, ale mysli si, co chceš. Buď taky taková. Tak jsem se naučila být taky taková.

Já nevím. Já jsem s tím odjížděla z  Čech. Byla jsem strašně zklamaná, že se mi nepovedlo sehnat práci, která by mě bavila. Nevěděla jsem, co to bude, ale věděla jsem, že by to mělo být časově flexibilní, mělo by to být za dobrý peníze, že by to mělo být s mladými lidmi, že by to měl být mladý šéf, ať to bude, co to bude. A teď se mi to vlastně splnilo v tomhletom krámě tady v Londýně. Můj šéf je mladej, dělám dobrý hodiny, dostávám dobrý peníze. Celý ten krám visí na mně. Když udělám něco špatně, je to moje chyba, když něco udělám dobře, je to moje věc a jsou to moje peníze. Dává mi maximální důvěru, do toho krámu přijde dvakrát za týden, cokoliv od něj potřebuju, pro mě udělá, když potřebuju doporučení do banky, cokoliv napíše bez keců. Má mě rád. Když přijedu domů do Prahy, vím bezpečně, že se můžu vrátit, že tu práci dostanu. Držel ji pro mě měsíc. Když jsem nemocná, pošle mě domů stará se o mě. Mám tam pocit bezpečí a ta práce mě baví. Nevidím nic ponižujícího na prodávání v butiku v centru města, kam se denně přijde o práci hlásit x Angličanek, které vyhazuje, které nebere, protože neumějí pracovat.

On ví, že já pracuju spolehlivě a že to, jak pracuju, by pro něj žádná Angličanka nedělala, protože by na to potřeboval tři Angličanky.

Protože to zkusil. Už je tady dvacet let.

Ne, ony se ptají na peníze, my jim to říkáme a berou ty džoby.

Ptá se na to spousta holek, my jim říkáme ten plat, oni přesto do krámu chtějí -

a pak je musíme vyhodit.

V mým věku, studentky, i starší, ale většinou v mým věku nebo i mladší. Je pravda, že spoustu práce by nešla dělat Angličanka. Nejsou zvyklí pracovat tak intenzivně jako jiný národy. Proto ti šéfové automaticky berou jiné národy.

Nebudu tam do třiceti. Nevím, co se mnou. Ale nemám pocit, že by to spousta lidí v Čechách vědělo, v mým věku. Ale myslím, že je tahle zkušenost mnohem lepší.

Je mi trošku líto, že mám vevnitř pocit, že bych měla v Čechách být. Proto na  Čechy radši moc nenadávám. Protože pokud já pro to nic neudělám, tak na to nesmím nadávat, asi.

Nevím. Asi nemají. - Mám pocit, že s tím, co tady získám, tam tomu v Čechách potom mohu dát víc. Kdybych se jen rozhodla si tam otevřít obchod. Dám někomu práci.

Ne. Protože znám několik lidí, kteří jsou úspěšní v Čechách právě proto, že byli nějakou dobu jinde. Jsou napřed. Protože než to v Čechách takhle bude, tak to fakt potrvá.

šéfové těch firem, kteří neuměli ani slovo. Mně se to taky stalo.

Všichni lidi v generaci mý matky tvrděj, že kdyby oni byli teď mladí, tak by stoprocentně jeli pryč.

Proto tady všichni šetříme a zařídíme si studentská víza. Protože chci jít do školy.

Tak každý člověk s tím sem nejede. Někomu je to jedno.

Ale studentské vízum lze získat, když se člověk zapíše do kursu angličtiny nebo francouzštiny. A to nestojí víc než pět set liber.

Když jsem sem přijela, já jsem ty peníze neměla, abych si to studentské vízum mohla zaplatit hned. Pak jsem zjistila, že to není tak horký, že se nemusím tak bát a že to bez studentského víza tady ještě nějakou chvíli vydržím. Pak přišlo pár finančních krizí, kdy jsem musela podpořit mámu doma, nebo jsem se zrovna vrátila z Čech a neměla jsem peníze.

Tady je problém přijet sem zpátky a zaplatit ubytování. Protože tady tvoří nájemné skutečně polovinu platu.

Člověče, já nevím.

Když se tedy tady dostaneš do finanční krize, dostat se z ní trvá nějakou dobu, a tak se pobyt protahuje. A pak je zajímavej ten bod záseku. Nejdřív člověk přijede a rozkoukává se. Na to má tak - dva dny.

Já jsem přijela v sobotu a v úterý jsem měla práci.

Když vezmu úplně to nejbližší okolí: kamarád, za kterým jsem přijela, začal dělat v coffee shopu a pořád dělá v coffee shopu. Šel do jednoho kofáče, dostal v něm práci, během pár měsíců si ho ty lidi zamilovali, hýčkaj si ho jako svýho syna, viděj, že je schopnej.

To je to samý, co mi říká můj šéf. Já si tě udržím, protože ty pracuješ spolehlivě. Takže tenhle kluk nemá důvod ten kofáč opustit, protože je tam pořád a dostává provizi. Pak znám další lidi, dva kluky, kteří dělají na stavbě. V Čechách nikdy nedělali na stavbě a nechtějí se do Čech vrátit, protože teď nic jinýho neuměj. V tom, co dělají, jsou výborný, dostávají velmi dobrý peníze. Ten šéf by je nepustil ani za nic. Kdokoliv si z nás renovuje pokoj, potřebuje si předělat byt, tak si volá tyhlety kluky, protože jsou šikovný. Jsou to zase příklady lidí, kteří byli šikovný nebo v něčem dobrý doma.

Já jsem ani neměla doma možnost zjistit, v čem jsem dobrá, protože jsem pořád studovala a všechno jsem dělala napůl. Pak jsem měla možnost zůstat v advokátní kanceláři jako asistentka. Toho jsem se lekla. Teď, v tomhle věku? No to ne, prostě, to nechci.

Tak jsem pak tady zjistila, že jsem dobrá v komunikaci s lidma, že jsem dobrá v prodávání, že mě to baví, že to není nic ponižujícího, že je to dobrý.

Na vysokou školu jsem se v Čechách nedostala. Chtěla jsem studovat práva, ale neudělala jsem přijímačky. Šéf advokátní kanceláře, kde jsem v Praze pracovala, na pražské právnické fakultě vyučuje. Přišla jsem, že jsem ty přijímačky neudělala a on mi řekl: "Prosím tě, proč jsi mi neřekla předem, že tam jdeš dělat ty zkoušky?"

Každý musí počítat s tím, když sem přijede, že to má těžký. Ale taky to není pravda. Já jsem přijela, všichni říkali, hele, máš na to tak tejden, čtrnáct dní, déle to nemůžeme vydržet tě živit, já jsem přijela se sto librama. V pondělí jsem se prostě ještě styděla, říkala jsem si, tak dneska ještě ne. V úterý jsem vyrazila, vybavená jednou radou od kamaráda: říkej, že jsi profesionální servírka, co jinýho ti zbejvá. A nejdřív se ti zeptat tady na West Hampstead a potom, až se otrkáš, až tě z několika coffee shopu a z restaurací vyhoděj, tak se jdi zeptat na  Baker Street. A měli vzali hned v prvním, co jsem byla. Přišla jsem s tím, že mám praxi.

Platili myslím tři libry na hodinu plus spropitné.

Minimální mzda je 3,60. Ale s tím spropitným to bylo dobrý. Ale mně se tam nelíbilo a po šesti dnech jsem odešla. Šla jsem se zeptat naproti.

Mladý člověk projde v Čechách martýrium shánění práce a neustále snižuje své požadavky. Prostě ho to vyčerpá. A tady to jde rychleji. Získá práci, kterou by vůbec doma nedělal.

Už jsem si zvýšila svoje životní náklady. Kdybych teď utrácela tak jako na začátku, tak si ušetřím spoustu peněz.

Nevím. Já se bojím to říkat, protože strašně lidí se tady zaseklo. Životní úroveň je tady jiná. To, že si můžeš o půlnoci koupit čerstvý rohlíky a ovoce, na to si strašně zvykneš. Za svoje peníze strašně dostaneš. Velká Británie a speciálně Londýn má nejkvalitnější služby na světě. Po New Yorku.

No, dopravní ne. Ale co se týče třeba spravení boty nebo vyprání, to ano. Na to si člověk zvykne. Mně se pořád ten Londýn líbí. V jedenáct v noci jsou ulice plné, mě to pořád baví. O tom to samozřejmě do budoucnosti není.

Ten mám mezník do Vánoc a uvidím. Ale mám tendenci furt někde kroužit a nemyslím, že bych jela domů. Jela bych někam jinam, třeba do Států. Jenže to je problém, na to člověk potřebuje prachy.

Průměrný plat to není, ale mně to stačí.

V tomhle věku musí asi člověk mít trochu nezodpovědnosti.

Jírovec se mi líbí. Až na to posluhování se mi, co píše, líbí. Já si nemyslím, sakra, že je to o posluhování. Já teď nikomu neposluhuju. Ty peníze, který já dostávám v tom krámě - pro toho kluka za ty samý prachy dělá spousta lidí ze spousty jinejch zemí a já dostávám ty peníze největší z nich. Samozřejmě neprodávám v Harrods, kde má prodavačka 80 liber za den. Ale z těch lidí, co tady znám, jsem stoprocentně přesvědčená, že tady neposluhujou, vydělávají si velmi dobrý peníze a jsou to odborníci v tom, co dělají.

Mám pocit, že ty mi pořád říkáš "Dobře, dobře," ale stejně si myslíš, že posluhujeme. A pak bude v Britských listech, že posluhujeme.

Kamarád si zaplatil studentský vízum, odešel z coffee shopu, kde ho milujou, kde pro něj dělají první poslední, dostává pět liber na hodinu, má se tam jak ve vatě, nic tam nedělá, čte si noviny. Šel dělat do hospody, že si vydělá větší peníze, šest liber na hodinu. Tam ale s ním zacházeli úplně jinak: byli odměření: my za tebe platíme, tak pracuj. Tak se zase vrátil do kofáče, kde jsou lidi na něho zvyklí a mají ho rádi. Já jsem prostě takovýhle pocit z práce v Čechách nikdy neměla.

Lukáš Martin, Austrálie

Abychom mohli alespon trochu pochopit tento poslednejsi vyvoj tzv. nelegalni turistiky do Australie, bylo by vhodne si pripomenou trochu statistikych udaju od pocatku letosniho roku. Jiz 3 ledna pristal na jednom z australskych ostrovu prvni naklad 51 osob hledajici v Australii utociste a domov, nasledovan dalsimi vlnami, z nichz zatim nejvetsi byla skupina 359 osob, ktera 22. srpna tohoto roku doplula na Vanocni ostrov. Od pocatku roku se jiz tak do Australie morskou cestou pres Indonezii dostalo na 3000 osob. Za cely minuly rok to bylo jen neco vice nez 4000 lidi. Prave tento vzrustajici trend znepokojuje vetsinu Australanu, kteri se do nedavna celkem spravne domnivali, ze velka vzdalenost Australie od populacnich center sveta ji tak trochu ochranuje.

Australska vlada kazdym rokem prehodnocuje pocty mist, ktere podle dlouhodobeho pristehovaleckeho programu nabizi politickym uprchlikum. V minulem roce techto mist bylo 10,000. Do techto poctu se vsak zapocitavaji i ty osoby, ktere o politicky azyl zadaji v Australii. Jinymi slovy, cim vice osob se do Australie dostane nelegalne, aby zde pozadali o politicky azyl, tim mene je nabizeno mist tem zadatelum, kteri cekaji na svou sanci v jednom z mnoha uprchlickych taboru ve svete. Vezmeme-li v potaz, ze v konecnem dusledku je asi 90 procent vsech zadosti o azyl uspesnych, jedna se o celkm velkou cast tohoto programu.

Ilegalni pristehovalce neceka v Australii, alepson hned po prijezdu, raj na zemi. Po zjisteni pravdepodobne totoznosti a zdravotni prohlidce jsou ilegalni pristehovalci prevezeni do jednoho z nekolika zarizeni pro ilegalni pristehovalce, ktere jsou az na dve vyjimky umisteny v nehostinnych oblastech Australie. Zde jsou pod prisnym dohledem umisteni az do te doby nez je o jejich zadosti o azyl rozhodnuto. Tato doba muze trvat, podle pripadu, od 3 mesicu po nekolik let. V techto taborech pak dochazi k ruznym nepokojum, ale i k utekum.

V dobe, kdy museji byt do konce roku vypsany federalni volby nemuze zadna z hlavnich politickych stran v Australii vypadat, jako ze se ilegalnimu pristehovalectvi nesnazi celit. Tento "luxus” si snad mohou dovolit pouze okrajove strany australske politicke sceny jako jsou napr. Demokrate. Velka cast australske verejnosti je proti pristehovalecke retorice priznive naladena. Z toho v minulosti tezila nechvalne proslula Pauline Hansonova a jeji xenofobni One Nation strana. One Nation vsak v nedavnych mistnich volbach v Severnim Teritoriu ziskala jen neco malo pres 2 procenta hlasu, coz by mohlo svedcit o tom, ze vetsina byvalych volicu teto strany je pripravena k navratu k hlavnim proudum politickeho spektra.

To jestli se asi 460 uprchliku na lodi "Tampa” nakonec opravdu do Australie dostane, zalezi na mnoha okolnostech. Jedno je jiz dnes jasne, australska vlada si nemuze stavet se k teto skupine uprchliku benevolentne. To jiste neni dobra zprava pro zadneho z mnoha uprchliku, kteri se prave chystaji vydat na plavbu za svobodou k ostrovu zvanem Australie.

*) Poznámka JČ: Zaujala mě v tomto smyslu jedna glosa jednoho čtenáře ve včerejším deníku Guardian, na stránce dopisů. Napsal:

Opravdu je nutno plně sympatizovat s Australany. Stačí jen, když se vydáte letecky ze Sydney do Darwinu anebo z Adelaide to Alice Springs, a hned uvidíte, že je celá Austrálie tvrdě přelidněná.

Jiří Škuba

Smutné je, že právě vlastnosti potenciálních emigrantů -důvěra ve své schopnosti se prosadit, odvaha, podnikavost - potom chybí v opouštěných zemích a vytváří se tak uzavřený kruh.

Možná byste také mohl zapřemýšlet, do jaké míry si za situaci, ve které jsme, můžeme sami, a do jaké ti, kdo se občas sejdou k popovídání si o české budoucnosti v nějakém Mnichově, Jaltě, Bruselu nebo Mezinárodním Měnovém Fondově. Opravdu si myslíte, že kdyby o průběhu ekonomické transformace mohl rozhodovat i jen průměrně vzdělaný a i jinak zcela průměrný český občan, že by měla tak imbecilně kriminální podobu s dopadem na život celé společnosti i postoje jedinců?

Možná to, že v této společnosti platí ještě nějaká pravidla a většina lidí se snaží o to, aby udržela alespoň kontakt s těmi zeměmi, o kterých hovoříte, je větší výkon, než celkem pohodlná /mám na mysli občanskou situaci, ne práci/ vegetace ve fungujícím státě?

První republika získala silné korupční požehnání tím, že se rozprodávala část šlechtických majetků, tzv. zbytkové statky, přičemž šlo jen o malou část ekonomiky země, která zůstala celkem zdravá. V našem případě bylo hozeno na kšeftsmanský pult téměř celé národní bohatství.

Někdy se divím, že lidé ještě chodí do práce za pár tisíc a dělají ji tak, jak ji dělají - i když s vámi - zvláště v případě služeb občanům celkem souhlasím. Ale zdá se mi v poslední době, jakoby se situace zlepšovala a úředníci fungují o něco lépe.

Váš cibulkovský bonmot se srpem a kladivem je sice efektní, ale nicneříkající. Bolševismus není stranická příslušnost, je to mentalita, stav duše, a ta se napasuje na příhodnou historickou šanci, třeba v inkvizici, nacionálně socialistické straně, hnutí zelených nebo feministek. Je třeba nepřipustit jisté chování lidí, /zajímavé je, že právě tento tolik potřebný rozbor k poznání a vyrovnání se s minulosti se v podstatě neobjevuje/ ne politické zjednodušení, nebo vám za chvíli vylezou v jiném převleku, jak se to ostatně děje a nemusí to být jen bývalí komunisté.

Eugen Haičman

Vědec přináší důkazy pro svá tvrzení, kdežto filozof se ptá a zpochybňuje. Jakmile bych chtěl vytvořit vědeckou filozofii, ve skutečnosti jsem stvořil ideologii. Jak dopadly podobné pokusy, víme z dějin. Vědec musí vždy říci, že ta věc je tak a tak proto a proto. Filozof může s klidem říci, že věc je tak a tak a nikdo neví proč. Vědecké tvrzení vyžaduje obecné přijetí. Filozofické tvrzení přijetí individuální. Řekne li vědec, že se země točí, měl by s tím souhlasit každý, respektive měl by s tím souhlasit každý až do té doby, než se zjistí, že je tomu jinak, což v tomto konkrétním případě nehrozí.

Řeknu li ale já, že Bůh existuje, nemusí se mnou souhlasit nikdo. Z vědeckých poznatků mohu vyvodit filozofický závěr. Nikdy ale nesmím vyvozovat z filozofických poznatků závěr vědecký. Aby mohla lidská civilizace fungovat, musí se provozovat oba typy myšlení.

Jestliže jsem uvedl nové hypotézy moderní fyziky, bylo to proto, abych čtenáře přiměl zamyslet se nad tím, čemu říkáme realita. S kritikou oněch hypotéz se ovšem pan Petříček musí obrátit na jejich autory. Nebyly totiž z mé hlavy, pouze jsem citoval.

Když jsem se snažil formulovat mezi rozdíl vědeckým a filozofickým viděním světa, uvědomil jsem si, že se zde ukrývá mnohem vážnější problém. Je to tolerance. Jestliže narazím na téze, kterým nerozumím a které jsou v rozporu s mým dosavadním chápáním světa, mohu reagovat několikerým způsobem. Mohu takovéto myšlenky jednoduše ignorovat a do své verze světa je nepustit. Mohu také ale rovnou zesměšnit jejich nositele z pozice svého vlastního poznání. A pak ještě taky mohu zamyslet se, eventuelně položit druhé straně doplňující otázky a poctivě se pokusit s problémem vyrovnat. První dva přístupy jsou běžné, třetí mne může dovést k novému poznání..

Intolerance je velký, ne li vůbec největší problém celé této civilizace. Setkáváme se s ní ve všech oblastech lidského života. Najdeme ji ve sporu mezi vědci a zastánci různých alternativních pohledů na realitu, nalezneme jí v politice stejně jako ve vztahu k různým menšinám ať už národnostním či kulturním.

Evropská kultura má prvky intolerance ve svých základech. Židovské náboženství není tolerantní. Tolerantní není ani křesťanství, jenž z něj vychází. Středověká společnost byla naprosto nábožensky netolerantní. Stejně netolerantní je ale společnost, kde převládá tzv. vědeckoracionalistický světový názor, tedy moderní společnost.

Tolerance jako společenská hodnota se objevuje teprve nedávno. Nejprve je to v souvislosti se vznikajícím kapitalismem tolerance náboženská. Důvody jsou veskrze pragmatické, jde o to, aby se všichni stejnou měrou podíleli na výrobě. Teprve v současné době se těžce rodí jakýsi nový druh planetární tolerance opět v zásadě z pragmatických důvodů. Musíme prostě na této planetě všichni žít pohromadě.

Postmoderní pohled na svět, kterého jsem stoupencem, snese vedle sebe koexistenci různých i diametrálně odlišných názorů a ideí. Je to prostě nutnost.

V neděli běžel v televizi americký film Kundum, pojednávající o mládí čtrnáctého tibetského dalajlámy. Film to byl hezký, udělaný s americkou profesionalitou. Avšak film byl také autorizován samotným dalajlámou, tedy ukazoval skutečnost, jak se asi stala. Na jedné straně mírumilovná tolerantní tibetská kultura, na straně druhé agresivní komunistická Čína. Avšak tato Čína se zde sama prezentuje jako nositel pokroku proti náboženskému tmářství Tibeťanů. Podobnou zkušenost utrpěla naše země v padesátých letech a vlastně po celou dobu vlády komunistů. Nevyčíslitelné historické a kulturní hodnoty zde byly zničeny ve jménu "pokrokové" komunistické ideologie. Tato ideologie sama sebe nazývala vědeckou.

Jen málokdo z těch, jejichž podstatná část života se odehrávala za komunizmu, byl schopen naučit se toleranci. I to je jeden z důvodů krize v naší zemi. John Keane v životopise Václava Havla velmi plasticky líčí postavu Václava Klause a konflikt mezi ním a Havlem. Keane říká: "…vždycky se však zdálo, že jej (Klause) nezajímají legislativní a politické reformy upevňující demokracii. Šlo o typický postoj člověka, který si svou teorii hospodářství vytvořil právě během pozdního socialismu…Klaus pracoval v sedmdesátých a osmdesátých létech na ekonomickém modelu svobodného trhu pod křídly silného (pozdně socialistického) státu. Když vypukla revoluce, utopická vize svobodného trhu začala najednou vypadat velmi slibně. Klaus neztrácel čas a pustil se do budování základů tržního hospodářství a využíval k tomu nátlakovou politickou taktiku i stávající státní struktury všude, kde jen to bylo možné…Neutrální pozorovatelé vždy mluvili o Klausově předstírané všemohoucnosti, jeho neochotě naslouchat a tendenci chovat se k druhým jako k dětem nebo jako k pitomcům."

Klausovy postoje jsou čítankovou ukázkou politické intolerance. Následky jeho politiky neseme všichni. V naší zemi tak vznikl podivný fenomén, který více lidí nazvalo pravicový bolševismus. Klausova slova se stala pro mnohé zákonem. Jakékoliv opoziční názory byly odmítnuty jako socialistické, a to i když je vyslovovali renomovaní západní odborníci. Veřejná diskuse, tedy základní předpoklad demokracie, se nekonala.

Keane píše: "Havel také kritizoval Klausovu posedlost státem podporovanou privatizací, zvláště proto, že jsou úkoly, které trh nevyřeší a vyřešit nemůže…Například tržní síly mají tendenci prostupovat všemi vrstvami společenského života, čímž se narušuje pluralita netržních faktorů, to znamená přátelství, soukromého života, náboženského života, života v obci, které jsou jinak neobyčejně významné pro správnou funkci tržních sil…Klaus prostě neznal základní zákon moderních tržních ekonomik, totiž tam, kde není občanská společnost, nemůže být ani trh."

Na politickém střetu Havel Klaus lze vidět střet mezi postojem politicky tolerantním a intolerantním. Podle Havla ekonomické faktory mohou plnit své funkce pouze jen tehdy, pokud vycházejí ze zdrojů společenského kapitálu. Tržní hospodářství, tvrdí Havel, může jako takové fungovat, jen když jsou jeho účastníci zakotveni v širší občanské společnosti, kde dochází k mezilidským interakcím, které jsou založené na přirozených zásadách důvěry, spolehlivosti, preciznosti, poctivosti, přátelství, rozhodnosti, schopnosti se angažovat ve skupině pokory a nenásilného vzájemného uznání.

Havlovo myšlení, jak říká i Keane, je moderní. Klausova posedlost jednou Myšlenkou nás ve skutečnosti vrací v dějiném toku nazpět. Abych se vyhnul výtkám, dodávám. V Klausově politickém myšlení je toho hodně chvályhodného a ocenit jde i mnoho jeho politických činů, v Havlově myšlení lze mimo velmi progresivních trendů objevit i archaické prvky monarchismu stejně jako prvky levicového utopismu. Oba se liší ale v onom základním přístupu k politice, který popisuji. Pro Klause je politika technologie a to je již nejen zastaralé, ale především nemorální.

Intolerantní "vševědoucí" komunistická ideologie se hluboce zapsala do myšlení a jednání každého z nás. Na toto téma jsem psal v Blistech nejednou. I když se jí verbálně zřekneme, myšlenkové stereotypy, které jsme díky ní získali, v nás zůstavají. Ideologické černobílé vidění světa je větší nebezpečí pro naší demokracii, než všichni tuneláři a všechny mafie dohromady.

Václav Bělohradský cituje Konráda Lorenze, který popisuje vznik krysí populace. V textu se říká: "Nejdříve dvojice krys napadá každou jinak páchnoucí krysu až postupně vyvraždí všechny odlišné jedince a nahradí je vlastním potomstvem, páchnoucím stejně jako ona." Bělohradský k tomu dodává: "Krysy to mají jednoduché, poznají se podle zápachu. Ale jak se poznají lidé? Podle formule: "Rozumím ti, nerozumím ti." Věta: "Já ti nerozumím" znamená nejčastěji jednoduše, ty jinak smrdíš, a proto se musíme naučit vyslovovat jí opatrně. Vyslovena agresivně totiž rýsuje neprostupné hranice, vyhání druhé lidi ze společnosti a zavírá je do blázince. Když ti, kdo rádi agresivně říkají "Já ti nerozumím," se navzájem spojí, začnou se chovat jako ta dvojice krys. Nahradí nás všechny svým stejně páchnoucím potomstvem, kterému rozumějí."

Psychiatr Václav Hroch, kterého jsem již citoval v minulém článku, popisuje v dosud nepublikovaném textu, který mi dal k dispozici, takovouto příhodu. Říká: "Kdysi jsem vyhledal pacienta se schizofrení psychozou, jemuž jsem se chtěl omluvit za biologické léčení. On měl typicky ´schizofrenní´ nápady, jako že je jeho heslem ´Kolumbus, nikoliv autobus´. Protože jeho schizofrenickým záznamům jsem po letech porozuměl stejně jako dílu Klímovu, chtěl jsem vědět, co znamenal ten autobus Kolumbus. On mi řekl, že dával přednost Kolumbovi, tedy cestě do neznámých končin a sám, než autobusu turistů, jezdícím po předem vybraných a připravených trasách. Ale vzápětí mne s lehce skelným pohledem ubezpečil, že ví, že je nemocen, že ví, že se musí léčit a že dobře ví, že musí věřit svému psychiatrovi. Do přirozeného světa se nedostal a tak mne napadlo, že známá lidová moudrost, že psychiatři dělají z lidí blázny, není vůbec nesprávná."

Současná agresivní psychiatrie, která neuznává jinou verzi světa než svou vlastní, skutečně hodně lidí odrovnala, ale o tom psát zatím nechci. Příhodu uvádím proto, že silně koresponduje s tím, co říká Václav Bělohradský. Zde také stojí za to ocitovat, co řekl v trochu jiném kontextu Václav Havel. V roce 1983 říká v rozhovoru s francouzským novinářem Antoniem Spirem na otázku ohledě pobytu ve vězení tato slova: "Svého času jsem četl v Rudém právu stať československého ministra vnitra dr. Obziny, v níž rozvíjel myšlenku, že kriminalita v socialismu pramení z ještě nedostatečné sociální homogenity obyvatelstva. Škrtněte slovo ´sociální´, a máte klíč k pochopení věci. Až budeme všichni stejní, nebude třeba soudů a věznic. Plevel bude odstraněn - zrušením pole. Opravdu, kde je popřen život, jehož podstatou je přece rozrůzněnost a nikoliv homogenita, tam nemůže bujet kriminalita, nejen ta domnělá, ale ani skutečná."

Totalitní společnost vyráběla nejen unifikované paneláky, které jsou stejné v kterémkoliv městě, ale snažila se vyrobit i unifikovaného občana. Nevím nakolik se jí to doopravdy povedlo, ale praktickým důsledkem této "sériové výroby" je nechutný český konformismus. Konformismus a intolerance jsou jako jednovaječná dvojčata. O této naší národní vlastnosti toho bylo právě v Britských listech napsáno velice mnoho.

Stejně tak toho bylo napsáno dost o problematice soužití s Romy. Potíž je v tom, že celý problém nezmizí, dokud se nepromění myšlení většiny. Vymaštění holohlavci jsou jen špičkou ledovce. Velká část národa trpí protiromským "rasismem". Slovo rasismus dávám do uvozovek, protože je zde použito nesprávně, tak jako se používá nesprávně nejen v tisku, ale dokonce i v mezinárodních dokumentech. Rasismus je teorie, která tvrdí, že některá rasa je nadřazena jiné, že je biologicky kvalitnější. Takovéto učení u nás vyznává jen nepatrné procento inferiorních jedinců. V našem případě jde o xenofobii, tedy o neschopnost tolerovat jakoukoliv odlišnost. Tedy opět o variantu intolerance.

V zájmu objektivity je ale nutné říci, že není možné mluvit o tolerantních a intolerantních společnostech. Jsou jen tolerantní či intolerantní lidé a my můžeme výchovou dosáhnout, aby těch tolerantních bylo co nejvíce. Naše školství stejně jako výchova v rodinách má k tomuto daleko.

Ve skutečnosti se ani v cizině nemůžeme vždy učit. I tak tolerantní země jako USA může totiž být překvapivě intolerantní k nečemu, co vybočuje z norem, na kterých ona staví svou morálku. Příkladem nám může být např. nedávné odsouzení příslušníka mormonské sekty na pět let odnětí svobody za bigamii nebo již starší případ neadekvátního zásahu FBI proti sektě davidiánů v městečku Waco ve státě Texas, při němž zahynulo 86 lidí.

Intoleranci rozděluji na dva druhy. Prvnímu druhu říkám přirozená intolerance, protože mne lepší slovo nenapadá. Jde o intoleranci, kterou způsobuje lidská neschopnost přijmout nové a jiné poznání než to, ke kterému jsem celý život veden. Druhému druhu říkám intolerance mocenská. Ten, na koho se obracím sice dobře ví, že mám pravdu, ale pokud by tu pravdu přijal, byl by sám ohrožen ve své mocenské pozici. Gustáv Husák byl velmi inteligentní muž a jistě dobře věděl, že dokumenty Charty mluví pravdu. Přesto jednal tak, jak jednal, a s ním celé tehdejší vedení.

Když v roce 1600 upalovala katolická církev jednoho vzpurného mnicha, věděl přinejmenším vysoký klérus, že se tím dopouštějí justiční vraždy. Stejné názory jako Giordano Bruno publikoval již před dvěma sty lety Mikoláš Kusánský. Jenže Kusánský s tím nešel mezi lid. Brunovy názory narušovaly ideologický základ, na kterém církev legimovala svou moc.

Zde se dostávám ke svému oblíbenému tématu, tedy k mocenské manipulaci. Lze jen těžko rozlišit, kdy přede mnou někdo zatajuje nějaké informace proto, aby to neohrozilo, jeho pozice a kdy takové informace jednoduše nemá. Ilustrativním příkladem je dvojaký postoj vlád komunistických zemí k různým paranormálním fenomenům, jako jasnovidectví, telepatie apod. Oficiálně takovéto jevy neexistovaly, neboť je to v rozporu s tzv. vědeckým světonázorem. Archivy však nyní prozrazují, že se v této oblasti prováděl rozsáhlý výzkum a zrovna v Československu nebyl vůbec neúspěšný. Nicméně nic z toho nesmělo ven. Režim proto zaměstnal různé "profesionální skeptiky", což byli buď snaživí nedovzdělaní hlupáci, nebo kreatury, které napíši cokoliv o čemkoliv, aby takovéto jevy z "vědeckých" pozic vyvraceli.

Tolerance toho či onoho jednotlivce je přímo úměrná jeho poznání. Komunistický systém nepotřeboval moudré jedince, tací se těžko ovládají. Minulý systém potřeboval "experty", tedy lidi, kteří rozumějí jen svému oboru a nic jiného je nezajímá. Podle toho také vypadal a bohužel dodnes vypadá vzdělávací systém.

Časopis Týden otiskl 26. března tohoto roku článek středoškolské studentky Terezy Nosálkové, která studovala dva roky ve Velké Británii a měla možnost srovnat kvalitu studia tam a zde. Autorka píše: "Nemusím vysvětlovat, co je maturita, tahle zkouška se za posledních padesát let neprodělala žádný vývoj. Jen se místo ruštiny zkouší angličtina…Maturita totiž není nic jiného než ládování si tun faktů do hlavy. Není čas přemýšlet, detailně se daným tématem zabývat. V tom se maturita neliší od celého studia kdy suveréně vítězí kvantita nad kvalitou."

Dále říká, že britský vzdělávací systém z našeho pohledu "ztrácí čas" zkoumáním individuálních možností žáka na úkor každodenního zkoušení a množství probrané látky. V britském systému jde zřejmě o rozvoj osobnosti konkrétního jednotlivce. V českém systému jde o vytváření nástrojů k budování dříve socialismu a dnes kapitalismu. Jen tehdy je li výukový proces zaměřen na individualitu, můžeme mluvit o tolerantním přístupu. Naše školství je však stále ovládáno komunistickou intolerancí.

Mohu uvést další případy intolerance, jak se s nimi setkáváme v našem všedním dni. Seděl jsem nedávno za horkého letního dne v parku na jakési zídce a pokuřoval. Kousek ode mne si přisedla mladá velmi hezká a na první pohled zajímavá dívka. Z batohu vytáhla velký papírek, tabák a jakousi hnědou tyčinku. Dala tabák do papírku, vzala tyčku do ruky a zjistila, že nemá oheň. Podávám jí svůj zapalovač a ptám se, co to kouří. Odpovídá mi, že je to něco na uklidnění. Zřejmě jsem jí nepřipadal nebezpečný, protože začala tyčinku s klidem nahřívat. Rozesmálo mne to a zeptal jsem se, co jí dává kouření hašiše.

Chvilku trvalo, než ke mně získala důvěru, potom se ale rozpovídala. Říkala, že jí nebaví realita. Povídala, že droga jí ukazuje cestu k sobě samé. O tomto problému jsem také již v Britských listech psal. Text je zde. Uvádím v něm, že pro mnoho mladých lidí jsou lehké drogy prostředkem k hledání smyslu vlastního života. Nebudu psát všechno o čem jsme se bavili, byl to ale mimořádně zajímavý rozhovor pro nás oba. Teprve když odcházela jsem si naplno uvědomil, že tato nádherná bytost je díky několika pokřiveným populistům možný budoucí obyvatel našich věznic. Udělalo se mi z toho na zvracení.

Shrnu své myšlenky. Nejen česká, ale celá globální planetární společnost se musí naučit toleranci. Je to v zájmu jejího přežití. Intolerance je nejčastěji zaviněna lidskou neschopností vidět realitu v její složitosti a komplexnosti. Musíme se prostě naučit vidět svět i očima toho druhého.

Často se ale za intolerancí ukrývá mocenská manipulace. Žijeme v době střídání paradigmat, v době, kdy se mění hodnotový systém celé civilizace. To se mnoha lidem nelíbí, neboť to ohrožuje jejich pozici v hierarchii systému a jejich moc. Mluvil jsem o filmu Kundum. Představme si, že velká část populace najednou přijme za své hodnoty, které v sobě nese tibetská kultura, tedy hodnoty budhismu. Najednou se rozpadne napadrť celé náboženství stále se zvyšující spotřeby a okamžitého hmotného prožitku. To samozřejmě ohrozí velekněze tohoto náboženství. Ohrozí to výrobce a ty, kteří nás nutí ke spotřebě. Mějme toto pořád na paměti, když nám někdo z "vědeckého" hlediska dokazuje nemožnost např. reinkarnace či duchovního života vůbec.

Mé názory jsou asi pro mnohé kontroverzní. Filozofie pro mne není nějaká speciální vědní disciplína. Úkolem postmoderního filozofa je podvracet různé verze světa a ukazovat jejich slabiny. Jsem ochoten polemizovat s kýmkoliv, kdo vůči mým argumentům přinese protiargumenty. Nemohu ale diskutovat s hlupákem, který nedokáže pochopit o čem mluvím.

Poznámka JČ: Co bude ta dívka dělat, až se stane drogově závislou a nebude mít peníze na další narkotika - tak bude krást nebo půjde dělat prostitutku? A drogová závislost neničí jedince fyzicky ani psychicky?

Jan Paul

Ať jsem ale posuzoval jak jsem posuzoval, nikde jsem nenašel stopy, které by přesvědčivě vedly k domněnce, že chce Jana Perglerová za úplatu jako PRman minimalizovat důsledky, když se stane PR malér. Nechci se Práva zastávat –chraň příroda, ale nic podezřelého jsem "nezpozoroval". Nevím nad čím pan Pecina spekuluje, ale už večer jsem došel jen k tomu, co pak v ranní aktualizaci svého úvodníku promptně doplnil : "Když se výstava slavně otevírala, obrazy Železného galerie poskytla (viz Super), když byly o měsíc později neslavně zabaveny, patří najednou někomu jinému a "velký znalec umění" se k nim nehlásí..." Jak to ale souvisí s obviněním Perglerové, z toho jsem opravdu jelen.

Spíš se dočkám pořádného paroží než abych uvěřil, že Tomáš Pecina baští to, co píše Super a nebo že v textu Jany Perglerové objevil souvislosti, které zmiňuje. Nemohu si pomoci, ale značka jp přináší pouze zprávu o tom, co Právu sdělila správkyně Nadačního fondu galerie Magdalena Juříková. Ta uvedla, že čtyři zabavené obrazy na výstavě v Rakousku, nejsou od Vladimíra Železného. Perglerová Juříkovou také pouze cituje, když píše : "Šlo o dva obrazy Emila Filly Žena s korály a Zátiší s lahví a terpentýnem, dále o Kubištův obraz Překážka a Špálovo Zátiší. Všechny čtyři obrazy jsou součástí námi spravované sbírky od počátku roku 2000 a nebyly nabyty od Železného," informovala Juříková. "Hodláme celou věc projednat na ministerstvu kultury a s Národní galerií v Praze, která ve spolupráci s Českou spořitelnou a Erste Bank obrazy do Rakouska zapůjčila," nastínila další postup Juříková a dodala, že podle prvních informací hodlají ministerstvo i Národní galérie celou věc aktivně řešit tak, aby umělecké předměty byly co nejdříve vráceny do České republiky. "Proti postupu společnosti CME Ronalda Laudera rezolutně protestujeme. Je nepřípustné, aby české kulturní dědictví bylo zneužíváno k vyděračských právním praktikám CME," dodala Juříková." Z textu je zřejmé, že Perglerová tato sdělení neopatřila žádným komentářem, který by mohl vzbuzovat vážné podezření, které vyslovuje pan Pecina. Právo jen přetisklo informace, které od paní Juříkové dostalo,nic víc,nic míň a já za tím žádnou PR kulišárnu nevidím.

Otázka je, zda je informace od Juříkové pravdivá, ale ani to samo o sobě by ještě nemělo zakládat důvod k tomu si myslet, že text Jany Perglerové v Právu má PR charakter. Pan Pecina by se měl vzbudit, okurková sezóna už končí. Mohl klidně zvednout telefon a vše si ověřit, když už ! Já jsem tak učinil a paní Juříková mi řekla, že jsou schopni doložit, že zabavené obrazy nepochází od Vladimíra Železného.To je všechno, co mohu dělat. Jistě, kromě pátrání po tom, zda ony důkazy skutečně mají. V případě PhDr.Magdaleny Juříkové, se mi ale ani moc nechce. Není to totiž žádná "navoněná" sekretářka, která neví co říká, jak by si někdo mohl myslet. Je to odborně velmi fundovaná, korektní a zkušená výtvarná teoretička, která požívá na české umělecké scéně dobrou pověst. Obávám se, že pan Pecina tyhle informace nemá a nebo je nechce v souvislosti s Vladimírem Železným jednoduše vidět. Brzo se ukáže, čí obrazy vlastně soud v Rakousku skonfiskoval.

Jestliže se v oznámení CME uveřejněném v Britských listech 27.8.2001 praví, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl již 29. června 2001 o tom, že výkon arbitrážního rozhodnutí má být realizován prodejem movitých věcí Železného a to zejména uměleckých děl nacházejících se v Galerii Zlatá husa na adrese Dlouhá 12, Praha 1, měl by soud napřed dokázat, že skutečně všechny obrazy ve sbírce, pocházejí od Železného. V tuto chvíli mu nepomůže ani tvrzení, že čtyři v Rakousku zajištěné obrazy, jsou uvedeny v soupisu 22 obrazů v usnesení obvodního soudu s tím, že se Železnému zakazuje, aby nakládal s věcmi sepsanými soudním vykonavatelem podle tohoto usnesení. CME se proto ve svém oznámení zřejmě zbytečně podivuje nad tím že, cituji : přesto nechal Železný bez ohledu na verdikt soudu, dnes již zajištěné obrazy odeslat na výstavu v Rakousku. Jak ale nyní vyplívá z prohlášení správce Nadační galerie PhDr.Magdaleny Juříkové, které Právo otisklo, je vůbec otázka zda to byl Železný, kdo obrazy vyvezl. Osobně se domnívám, že Super ve svém článku ze dne 21.7.2001, podal v souvislosti s dodatečným vyjádřením PhDr.Magdaleny Juříkové pouze zmatečnou informaci.

Bohužel nemohu se ale zbavit dojmu, že Tomáš Pecina a Jan Čulík jsou apriori zaujati proti všemu, co se jen mihne kolem Železného sbírky. Nejen pan Pecina v souvislosti s článkem Jany Perglerové, ale i pan Čulík tyto rysy projevuje v tom, jak některé texty presentuje. Například v komentáři ke zmíněném článku v deníku Super, který BL otiskly 27.8.2001, šéfredaktor Britských listů mimo jiné píše: "Novináři zamlčují klíčové informace. Pírek vytváří dojem, jako by neexistovala jiná strana než ODS a vychvaluje Železného kulturní mecenášství do nebes, zamlčuje, že byl Železný mezinárodně odsouzen k povinnosti vrátit téměř 30 milionů dolarů. Soudní konfiskace Železného obrazů v Salzburku, které tam byly odeslány v rámci Pírkem a Klausem tolik vychvalovaného "kulturního počinu", musí být skutečně tvrdým pádem na zem."

Podle mého názoru tím, že dal Jan Čulík slova - kulturní počin – do uvozovek, nedodržel od tématu odstup a uvozovky jeho zaujatost jen potvrzují. Výstava v Salzburku totiž kulturním počinem zcela nepochybně je a není problém to kdykoliv prokázat. Jakkoliv zlehčovat tuto skutečnost, je novináře nedůstojné. Navíc ať článek v Supru zkoumám sebevíc, nikde nenalézám stopy toho, že by jeho autor vytvářel dojem existence pouze jedné strany. Článek jen referoval o výstavě českého kubismu v cizině a nebylo přece vinou Klause, že tam nikdo z jiné strany nebyl. Také nevím, proč by měly být zamlčovány "klíčové informace", když klíčovou informací bylo, podat o této výstavě zprávu čtenářům a to se stalo. Nevidím důvod, proč by v tomto typu článku mělo být sdělení o tom, že byl Železný mezinárodně odsouzen k povinnosti vrátit téměř 30 milionů dolarů a už vůbec nevím, jak to souvisí s kulturní informací o této výstavě.

Jan Čulík končí svoji poznámku takto: "PR lhaní mnohdy vypadá ve světle skutečnosti, která se občas prodere do české virtuální reality, vytvářené úplatnými médii, docela směšně". Souhlasím, jen s tím rozdílem, že seriozní novinář, který odhaluje podobné snahy systémem "kdo chce psa být, hůl si vždycky najde", je stejně komický. Super samozřejmě hodně přehání, když ve svém článku píše, že Železný je velkým znalcem kubismu. Není, ale fakt je, že o něm dost ví.

Poznámka JČ: Ono tvrdé PR v Právu ve prospěch Vladimíra Železného úsměvně prozrazuje právě ona "nenápadná" formulace o "vyděračských právních praktikách CME". :)

Nemohu si pomoci, ale v normálním civilizovaném světě politikové nezahajují vernisáže, ani se nepíší pochvalné články o osobě, která ukradla za 1 miliardu korun televizi. Panu Paulovi se to možná může zdát přehnané, ale na přehnaných příkladech se nejnázorněji projeví princip: chválil by pan Paul vynikající sbírku obrazů, kterou by případně sestavil "kulturní odborník", vysoký člen NSDAP, z konfiskátů v  Osvětimi usmrcených jejich židovských majitelů, jakkoliv výrazným "kulturním počinem" by sestavení takové sbírky bylo?

Václav Pinkava

(Peter Pišťanek, Rivers of Babylon 3)

Kde domov můj, kde domov můj...
Co tu schází, co mi vadí
(co mě přesto neodradí
když už jsem se vrátil zpět,
"zemský ráj" tu uvidět)?

schází mi tu příboj, pláže
svoboda - bez persifláže -
schází, leč nepostrádám,
zaběhlého nuda, tam...

Ráj tu není, ale přece
bory šumí, hučí v řece ...
však ten ráj tu bude, jen
co Čecháčci zmizí ven.