Kdo si myslí, že přechcal imigračního úředníka, tak se hodně plete. Všichni sem jedeme s tím, že se v Čechách ví, že tady děláme levně. Tady se to ví, že Češi, Poláci a Slováci jezdí za prací do Londýna.

Moje sobotní výplata byla teď za šest dní práce 260 liber. Dostávám commission, protože pracuju v malém obchodě, jsme tam jen dvě a vedeme ho spolu. Je to asi 850 liber měsíčně.

To je bez zdanění.

Můj šéf ví, že jsme tady ilegálně, bavili jsme se o tom na začátku, a to byl roztomilej. Říkal: "A co já jim mám říct, kdyby jako se někdo ptal?" Je strašně spokojenej.

Že jsem jeho příbuzná nebo kamarádka, která mu občas vypomáhá tak na hodinu denně, že to vůbec nevadí, že mě tam vidí šestkrát týdně, že je to přesně ta hodina, kdy tam jsem, co oni přijdou. To je dovolený, takovýhle vypomáhání. Kromě toho mám pocit, že když si zavoláš na českou ambasádu, že ti řeknou, že určitý způsob self-employment, sebezaměstnávání, je tady dovolený.

Mám kamaráda, kterého chytla londýnská policie, kvůli nějakému přestupku, zadržovali ho a on se hájil tím, že je právě self-employed, tak policie zavolala na českou ambasádu a tam jí řekli, že to je oprávněné. Tak ho pustili. On si to ovšem vymyslel v nouzi nejvyšší. Vlastní firmu neměl, dělal kurýra.

Za poslední pokoj, co jsem doteď měla, to bylo sedmdesát liber týdně. Tedy asi 280 liber měsíčně. To je velmi dobrý, protože to je Notting Hill, jedna z nejdražších čtvrtí. A pokoj byl úžasnej. Jenže tenhle pokoj musím pustit, protože ho držím kamarádovi, který se tam dneska stěhuje, a pak se přestěhuju do východního Londýna, kde by měl pokoj měl stát asi padesát liber týdně.

Jde to moc dobře. Teď je to dobrý, protože bydlím v centru a neplatím tolik za cestovné. A protože dělám v centru. Dřív jsem dojížděla a platila jsem 22 liber týdně za dopravu.

Doktor? Zdravotnictví celkově si myslím, že tady je docela brutální. Musela jsem jednou jít do nemocnice, měla jsem zánět, horečku. Zaměstnavatel mě pustil domů bez jakýchkoliv keců: přijď, až budeš dobrá. Přišla jsem na pohotovost do nemocnice, měla jsem s sebou pas, Česká republika má s  Velkou Británií dohodu, že Čech má nárok na stejné zdravotní ošetření jako místní občan. Podívali se mi do pasu, zjistili, že jsem Češka a řekli, že přijdu na řadu až poslední, až všichni odejdou. Takže jsem seděla vzadu, čekala jsem v čekárně. Přišla jsem první, byla jedna hodina odpoledne po pauze a čekala jsem do sedmi do večera, než všichni, kdo přišli po mně, Angličani, budou ošetřeni. Takže jsem čekala do večera v těch horečkách.

Když jsem pak přišla do té ordinace, byl tam šílenej brajgl, tam seděl nějakej černoch, kterej mohl klidně přijít ze stavby. Měl na sobě sako. Říkala jsem si, doufám, že mě tohle nebude prohlížet. To je nepříjemnej pocit.

Ten člověk nevypadal vůbec důvěryhodně, jako doktor. Vypadal příšerně, unaveně. Ještě jsem jednou jindy byla u jiného doktora, to bylo podobné. Vypadají sedřeně. Jako čeští doktoři. Vypadají špinaví, je tam bordel. Nevěnují ti pozornost. Píší si do počítače a do toho ty jim říkáš, co ti je. Řekl, jó, to je zánět. Dostaneš prášky a jdeš. To bylo příšerný. Ty prášky nezabraly. Byla to nějaká nejlevnější věc a měla jsem z toho zažívací problémy ještě asi dva měsíce potom.

Naštěstí jsem tehdy bydlela s Číňankama, které mě okamžitě začali ordinovat jejich léky a ty mi zabraly úplně na všechno. Cokoliv mi bylo, od ekzému po tohle, vždycky měly nějakou medicínu a všechno mi to zabralo.

Kdybych si zlomila ruku, tak ovšem musím domů, protože oni to zavážou a už další léčení neposkytnou.

Já jsem překvapená, kolik tady potkávám Čechů. Netuším. Je jich hrozně moc. Tady je spousta lidí, holky jako au-pairky, odejdou od rodiny a jdou pracovat, je tady spousta studentů. Co se pohybuju mezi lidma, to jsou lidi, kteří začali ilegálně jako já a pak si třeba zaplatili studentské vízum a jsou v klidu.

Je to pravda. My si žijeme docela uzavřený život. Ale já se necítím odstrčená. Já se z Angličanama nestýkám, protože se nechci s nimi stýkat. Mám jich plné zuby z práce.

Ne, je z Blízkého východu, ale je tady od dětství. Mě to prostě nezajímá. Mně Angličani nepřijdou vůbec ničím zajímaví, já se s nimi nepotřebuju stýkat. Když jdu někam do hospody, vždycky na sebe nabalím jakoukoliv jinou národnost, jenom ne Angličana.

Protože se mi Londýn líbí, protože mi připadá kosmopolitní, úžasnej.

Moc Angličanů tady právě není.

Většina lidí, které potkávám, jsou přistěhovalci. To je právě úžasné na Londýně, že na jedné ulici potkáš celý svět. V autobuse sedí jeden nebožák, který je místní, a zbytek jsou lidi ze  světa.

Já jsem člověk docela ukecanej a společenskej. Neumím ale dělat vtipy v angličtině, tak možná s nimi tak dobře nekomunikuju. Já nevím. Žádného Angličana neznám tak dobře.

Ne. Znám Španěle, Francouzi, všechno možný.

Oni se snažili, mně to nějak není příjemný. Je to možná taky daný tím, že je tu rozšířený názor na Češky. Když někde řekneme, že jsme z Prahy, tak mi na to každý Angličan řekne, Ježíšmarijá, to je krásný město, to je úžasný. A já si říkám, jo, to ti někdo řek, že tam mají levný pivo a hezký holky. A je to pravda, oni o Praze nic nevědí, ale je tady rozšířený tenhle názor: že to tam levný a že tam jsou hezký holky, který jdou s každým - dostat Češku že není problém. Takže já mám odstup.

A kromě toho si fakt myslím, že jsou Angličané trochu primitivnější. Když si čtu jejich bulvární noviny, tak je to příšerný.

Já musím říct, že jo. Nebo ty si to nemyslíš? Já nevím, já Blesk nečtu, ale když se do něj podíváš, tak tam aspoň něco málo ze světa nebo z politiky je, ale v Sunu není nic. Musíš si potom koupit Times nebo Guardian, ten je hodně levicovej, mi připadá, ale to je jedno. Aby ses něco dověděl.

Ne nejlepší, Angličani k tomu samozřejmě patřej, tady takovýhle babičky, to jejich chování. Oni se umějí chovat, jsou příjemní, jsou uvolnění. Mě to baví. Ale víc mně baví jiné národnosti. Kovanýho Angličana, který se narodil jako Angličan a jeho minimálně tři další generace předtím byli Angličani, neznám.

Ne. Já jsem věděla, do čeho jdu. Já jsem čekala na začátku těžkou práci, věděla jsem, že si nebudu moc vybírat, věděla jsem, že se budu ze začátku pohybovat mezi českou komunitou, protože mi pomohli kamarádi, kteří tady už byli.

Mám pocit, že je život tady hodně změní. Musíme být dravější. Už jenom to, že jsme sem odjeli. Přetrhli jsme kořen s Čechami. Zvedli jsme zadek a jeli jsme s tím, že nevíme, co hrozí a nevíme, jak to dopadne, a nevíme, jestli přivezeme něco, třeba nějaký peníze. Nevíme vůbec, jak skončíme. Tak to už je vlastnost, která nás odlišuje od lidí, kteří jsou doma.

A takoví lidi, kteří jsou tady v Londýně, by byli podle mě jiní i v Čechách.

Nebylo. Typický příklad mého kamaráda, který si v Čechách založil hudební agenturu, má pro to schopnosti, je to takovej ten dravej člověk. Předbíhá lidi v kravatách ve frontě a buší rovnou na dveře ředitele. Říkal, že nejlepší zkušenost, kterou mu pobyt v zahraničí dal, bylo prodávání půl roku v Německu na stánku.

Je to o byznysu. Cokoliv se člověk naučí není jen prodávání lidem. Nevím, jak to mám vysvětlit. Zkušenost ze  Západu je jiná. My to v Čechách neumíme.

Já jsem se tady naučila prodat sebe. Ne prodat sebe jako sebe, jako že bych dělala... Svoji službu. Jednat s lidma. Jednání se zákazníkama je jiný. Je to něco, co se v Čechách nemůžeš naučit, protože to tam nikdo neumí. Protože to tam nikdo nedělá. Když já přijedu teď do Prahy, tak je to lepší - obsluha je příjemnější - ale mám pořád pocit, že lidi nejdou za svoje možnosti.

Nejdou vůbec za svoje obzory. Podívej se jenom třeba tady na to, když tady jedeš v autobuse, když se někam tady v Anglii přepravuješ, jenom do práce, třeba. V Čechách lidi jedou do práce a z práce. Mají omezený horizont. Já ráno vstanu a jedu do práce. A nenapadlo by mě, že se po cestě s někým seznámím. V Londýně se na mě nabalujou lidi. To je v metru se s někým seznámím, na ulici se začnu bavit. Je to úplně o něčem jiným.

Ne. Mně se tady mění život z hodiny na hodinu. To samý, co jsem napsala v tom svém článku o podnájmu. Seznámila jsem se s holkou a za půl hodiny jsme si řekli, že spolu budeme bydlet. Je to daný situací. Člověk spoustu věcí dělá takhle rychle, protože musí. Ale já už jsem si na to tempo víceméně zvykla.

Když přijedu do Prahy, tak to tam ze začátku nesnáším. Je to takový tichý. Takový šedivý ulice. Na Vánoce to bylo příšerný, jak to bylo vymetený ten den před Štědrým dnem, pár aut, zima byla, ale nesněžilo, takový úplně - nic. Říkáš si - tady je nějak málo lidí, ne?

Takže mně se líbí tenhle způsob, že je člověk často donucený jednat, ale pak si na to zvykne, že jedná rychle, že se seznamuje s lidmi, že je lidem otevřenej.

Teď kamarád z Argentiny jel do Prahy na měsíc na dovolenou. První věc, na kterou si stěžoval, bylo: Prosím tě, co je tam za lidi? Já jsem se někoho zeptal na ulici na cestu a ten člověk se otočil a šel dál. Mně nikdo nepomohl. Z deseti lidí mi pomohl jeden, který měl kravatu a vypadal, že je to nějaký úředník z banky. Jinak na něj byli lidi hrubí. Protože je samozřejmě tmavší, je z Argentiny, neustále se setkával s rasistickými narážkami. Neotevřený lidi.

Mám pocit, že v Čechách jsou lidi takoví - - ale i mladý...

Já nemyslím, že jsou blbí, ale jsou jinak vychovaní, je to asi jiná mentalita. Lidi v Londýně nemají důvod tě poslat do prdele, když se jich zeptáš na cestu.

To musí.

V Čechách by tě ani nepozdravili.

Je pravda, že jeden kamarád z Čech se tady taky ptal na cestu, v Londýně. Potkal dvě krásný holky. Usmívaly se od ucha k uchu, jak to tady uměj, umělý úsměv. Vysvětlily, všechno, v pohodě. Pak se rozešly, on šel na druhou stranu, a on se za nima náhodou otočil. A oni na něho za jeho zády dělaly posunky "ty debile". A to je typickej příklad. Takoví oni jsou.

Když jsem začínala pracovat jako servírka v kavárně, byla jsem z nich nešťastná, ti zákazníci se sice pořád usmívají, ale ke stolu tě volají desetkrát a pořád si stěžujou a buzerujou, tady jsem našla upatlanou vidličku a tady je otisk od něčeho a vyměňte mi talíř a chci to vyměnit a furt si stěžujou a  jsou při tom pořád příjemní a usmívají se. Byla jsem z toho vždycky úplně nervózní, to jsou takový kozy, co s nima mám dělat. A holky, co se mnou dělaly, říkaly: usmívej se taky, ale mysli si, co chceš. Buď taky taková. Tak jsem se naučila být taky taková.

Já nevím. Já jsem s tím odjížděla z  Čech. Byla jsem strašně zklamaná, že se mi nepovedlo sehnat práci, která by mě bavila. Nevěděla jsem, co to bude, ale věděla jsem, že by to mělo být časově flexibilní, mělo by to být za dobrý peníze, že by to mělo být s mladými lidmi, že by to měl být mladý šéf, ať to bude, co to bude. A teď se mi to vlastně splnilo v tomhletom krámě tady v Londýně. Můj šéf je mladej, dělám dobrý hodiny, dostávám dobrý peníze. Celý ten krám visí na mně. Když udělám něco špatně, je to moje chyba, když něco udělám dobře, je to moje věc a jsou to moje peníze. Dává mi maximální důvěru, do toho krámu přijde dvakrát za týden, cokoliv od něj potřebuju, pro mě udělá, když potřebuju doporučení do banky, cokoliv napíše bez keců. Má mě rád. Když přijedu domů do Prahy, vím bezpečně, že se můžu vrátit, že tu práci dostanu. Držel ji pro mě měsíc. Když jsem nemocná, pošle mě domů stará se o mě. Mám tam pocit bezpečí a ta práce mě baví. Nevidím nic ponižujícího na prodávání v butiku v centru města, kam se denně přijde o práci hlásit x Angličanek, které vyhazuje, které nebere, protože neumějí pracovat.

On ví, že já pracuju spolehlivě a že to, jak pracuju, by pro něj žádná Angličanka nedělala, protože by na to potřeboval tři Angličanky.

Protože to zkusil. Už je tady dvacet let.

Ne, ony se ptají na peníze, my jim to říkáme a berou ty džoby.

Ptá se na to spousta holek, my jim říkáme ten plat, oni přesto do krámu chtějí -

a pak je musíme vyhodit.

V mým věku, studentky, i starší, ale většinou v mým věku nebo i mladší. Je pravda, že spoustu práce by nešla dělat Angličanka. Nejsou zvyklí pracovat tak intenzivně jako jiný národy. Proto ti šéfové automaticky berou jiné národy.

Nebudu tam do třiceti. Nevím, co se mnou. Ale nemám pocit, že by to spousta lidí v Čechách vědělo, v mým věku. Ale myslím, že je tahle zkušenost mnohem lepší.

Je mi trošku líto, že mám vevnitř pocit, že bych měla v Čechách být. Proto na  Čechy radši moc nenadávám. Protože pokud já pro to nic neudělám, tak na to nesmím nadávat, asi.

Nevím. Asi nemají. - Mám pocit, že s tím, co tady získám, tam tomu v Čechách potom mohu dát víc. Kdybych se jen rozhodla si tam otevřít obchod. Dám někomu práci.

Ne. Protože znám několik lidí, kteří jsou úspěšní v Čechách právě proto, že byli nějakou dobu jinde. Jsou napřed. Protože než to v Čechách takhle bude, tak to fakt potrvá.

šéfové těch firem, kteří neuměli ani slovo. Mně se to taky stalo.

Všichni lidi v generaci mý matky tvrděj, že kdyby oni byli teď mladí, tak by stoprocentně jeli pryč.

Proto tady všichni šetříme a zařídíme si studentská víza. Protože chci jít do školy.

Tak každý člověk s tím sem nejede. Někomu je to jedno.

Ale studentské vízum lze získat, když se člověk zapíše do kursu angličtiny nebo francouzštiny. A to nestojí víc než pět set liber.

Když jsem sem přijela, já jsem ty peníze neměla, abych si to studentské vízum mohla zaplatit hned. Pak jsem zjistila, že to není tak horký, že se nemusím tak bát a že to bez studentského víza tady ještě nějakou chvíli vydržím. Pak přišlo pár finančních krizí, kdy jsem musela podpořit mámu doma, nebo jsem se zrovna vrátila z Čech a neměla jsem peníze.

Tady je problém přijet sem zpátky a zaplatit ubytování. Protože tady tvoří nájemné skutečně polovinu platu.

Člověče, já nevím.

Když se tedy tady dostaneš do finanční krize, dostat se z ní trvá nějakou dobu, a tak se pobyt protahuje. A pak je zajímavej ten bod záseku. Nejdřív člověk přijede a rozkoukává se. Na to má tak - dva dny.

Já jsem přijela v sobotu a v úterý jsem měla práci.

Když vezmu úplně to nejbližší okolí: kamarád, za kterým jsem přijela, začal dělat v coffee shopu a pořád dělá v coffee shopu. Šel do jednoho kofáče, dostal v něm práci, během pár měsíců si ho ty lidi zamilovali, hýčkaj si ho jako svýho syna, viděj, že je schopnej.

To je to samý, co mi říká můj šéf. Já si tě udržím, protože ty pracuješ spolehlivě. Takže tenhle kluk nemá důvod ten kofáč opustit, protože je tam pořád a dostává provizi. Pak znám další lidi, dva kluky, kteří dělají na stavbě. V Čechách nikdy nedělali na stavbě a nechtějí se do Čech vrátit, protože teď nic jinýho neuměj. V tom, co dělají, jsou výborný, dostávají velmi dobrý peníze. Ten šéf by je nepustil ani za nic. Kdokoliv si z nás renovuje pokoj, potřebuje si předělat byt, tak si volá tyhlety kluky, protože jsou šikovný. Jsou to zase příklady lidí, kteří byli šikovný nebo v něčem dobrý doma.

Já jsem ani neměla doma možnost zjistit, v čem jsem dobrá, protože jsem pořád studovala a všechno jsem dělala napůl. Pak jsem měla možnost zůstat v advokátní kanceláři jako asistentka. Toho jsem se lekla. Teď, v tomhle věku? No to ne, prostě, to nechci.

Tak jsem pak tady zjistila, že jsem dobrá v komunikaci s lidma, že jsem dobrá v prodávání, že mě to baví, že to není nic ponižujícího, že je to dobrý.

Na vysokou školu jsem se v Čechách nedostala. Chtěla jsem studovat práva, ale neudělala jsem přijímačky. Šéf advokátní kanceláře, kde jsem v Praze pracovala, na pražské právnické fakultě vyučuje. Přišla jsem, že jsem ty přijímačky neudělala a on mi řekl: "Prosím tě, proč jsi mi neřekla předem, že tam jdeš dělat ty zkoušky?"

Každý musí počítat s tím, když sem přijede, že to má těžký. Ale taky to není pravda. Já jsem přijela, všichni říkali, hele, máš na to tak tejden, čtrnáct dní, déle to nemůžeme vydržet tě živit, já jsem přijela se sto librama. V pondělí jsem se prostě ještě styděla, říkala jsem si, tak dneska ještě ne. V úterý jsem vyrazila, vybavená jednou radou od kamaráda: říkej, že jsi profesionální servírka, co jinýho ti zbejvá. A nejdřív se ti zeptat tady na West Hampstead a potom, až se otrkáš, až tě z několika coffee shopu a z restaurací vyhoděj, tak se jdi zeptat na  Baker Street. A měli vzali hned v prvním, co jsem byla. Přišla jsem s tím, že mám praxi.

Platili myslím tři libry na hodinu plus spropitné.

Minimální mzda je 3,60. Ale s tím spropitným to bylo dobrý. Ale mně se tam nelíbilo a po šesti dnech jsem odešla. Šla jsem se zeptat naproti.

Mladý člověk projde v Čechách martýrium shánění práce a neustále snižuje své požadavky. Prostě ho to vyčerpá. A tady to jde rychleji. Získá práci, kterou by vůbec doma nedělal.

Už jsem si zvýšila svoje životní náklady. Kdybych teď utrácela tak jako na začátku, tak si ušetřím spoustu peněz.

Nevím. Já se bojím to říkat, protože strašně lidí se tady zaseklo. Životní úroveň je tady jiná. To, že si můžeš o půlnoci koupit čerstvý rohlíky a ovoce, na to si strašně zvykneš. Za svoje peníze strašně dostaneš. Velká Británie a speciálně Londýn má nejkvalitnější služby na světě. Po New Yorku.

No, dopravní ne. Ale co se týče třeba spravení boty nebo vyprání, to ano. Na to si člověk zvykne. Mně se pořád ten Londýn líbí. V jedenáct v noci jsou ulice plné, mě to pořád baví. O tom to samozřejmě do budoucnosti není.

Ten mám mezník do Vánoc a uvidím. Ale mám tendenci furt někde kroužit a nemyslím, že bych jela domů. Jela bych někam jinam, třeba do Států. Jenže to je problém, na to člověk potřebuje prachy.

Průměrný plat to není, ale mně to stačí.

V tomhle věku musí asi člověk mít trochu nezodpovědnosti.

Jírovec se mi líbí. Až na to posluhování se mi, co píše, líbí. Já si nemyslím, sakra, že je to o posluhování. Já teď nikomu neposluhuju. Ty peníze, který já dostávám v tom krámě - pro toho kluka za ty samý prachy dělá spousta lidí ze spousty jinejch zemí a já dostávám ty peníze největší z nich. Samozřejmě neprodávám v Harrods, kde má prodavačka 80 liber za den. Ale z těch lidí, co tady znám, jsem stoprocentně přesvědčená, že tady neposluhujou, vydělávají si velmi dobrý peníze a jsou to odborníci v tom, co dělají.

Mám pocit, že ty mi pořád říkáš "Dobře, dobře," ale stejně si myslíš, že posluhujeme. A pak bude v Britských listech, že posluhujeme.

Kamarád si zaplatil studentský vízum, odešel z coffee shopu, kde ho milujou, kde pro něj dělají první poslední, dostává pět liber na hodinu, má se tam jak ve vatě, nic tam nedělá, čte si noviny. Šel dělat do hospody, že si vydělá větší peníze, šest liber na hodinu. Tam ale s ním zacházeli úplně jinak: byli odměření: my za tebe platíme, tak pracuj. Tak se zase vrátil do kofáče, kde jsou lidi na něho zvyklí a mají ho rádi. Já jsem prostě takovýhle pocit z práce v Čechách nikdy neměla.