Nová kniha, o tom, jak se v ČR (a jinde ve střední Evropě) pije
Shrnujeme část pořadu A Good Read (Dobré počtení), který se vysílal tento týden na rozhlasové stanici BBC Radio Four. Tři diskutující hovoří postupně o třech nedávno v Británii vydaných knihách, které je zaujaly.
A. Má kniha se jmenuje "Borders Up" (Hranice otevřené [zároveň je to slovní hříčka na výraz "Bottoms up" - "Obraťte do sebe skleničky, pozn. JČ]), napsal ji Vitalij Vitalijev, a má podtitul "Eastern Europe through the bottom of the glass, "Východní Evropa skrze dno sklenice". Vitalijev byl v někdejším Sovětském svazu investigativním novinářem a KGB ho donutila emigrovat. Nyní žije v Británii. Napsal celou řadu cestopisů a knih non-fiction. Tohle je jeho nejnovější kniha. Je založená na jedné velmi zajímavé věci. Všichni lidi si mysleli, že obrovský alkoholismus v Sovětském svazu a ve východoevropských zemích je velkou měrou důsledkem komunismu a důsledkem nudy a útlaku, že se nedalo nic moc jiného dělat než pít množství vodky. Tak by se dalo předpokládat, že když padla berlínská zeď a komunismus přestal existovat, že se začne míň pít, protože do těchto zemí přijde spotřební zboží, a tak dále. Ale ono je tomu přesně obráceně. Spotřeba alkoholu se v těchto zemích zvyšuje a roste i alkoholismus. Vitalij Vitalijev se rozhodl podniknout cestu po zemích východní Evropy a zjistit, co se děje a jaké mají lidé zvyky ohledně alkoholu.
Kniha má tři části. První se jmenuje "Beerland", Země piva, to je Česká republika a východní Německo, druhá se jmenuje "Spiritland", Země tvrdého alkoholu, to je Polsko, Slovensko a třetí část je "Wineland" - Země vína, totiž Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko.
Kniha je to velice zábavná. Vitalijeva často srovnávají s Clivem Jamesem, ale já si osobně myslím, že je Vitalijev o dost lepší než Clive James - v jeho psaní je totiž pořád přítomen podtext tragédie. Píše velmi zajímavě o situaci v bývalém Sovětském svazu, například jak na stole stávala láhev vodky a vedle toho láhev lektvaru proti žaludečním vředům a jak chlapi kolem stolu si střídavě tupě nahýbali z obou lahví.
Kniha je také plná velmi zajímavých faktů o spotřebě alkoholu. V Polsku se vyrábí více než 1000 různých druhů vodky a Poláci spotřebují 20 lahví vodky ročně na každého muže, ženu, dítě i nemluvně - obrovské množství vodky.
B: Ano, v knize je spousta pozoruhodných skutečností a Vitalijev je velmi dobrý průvodce, hovoří totiž dvěma hlavními jazyky regionu, zná podrobně tamější kulturu, má ve všech těch zemích přátele a zná podrobně jejich historii. Ale ke konci se ta kniha trochu rozpadá - a mně to připadlo logické. Začíná to fantasticky, ale jestliže někdo tři měsíce jenom pije, není divu, že ke konci jde struktura knihy trochu do háje.
C: Ovšem předem si určil, že to bude kniha o východní Evropě, takže do své Země vína vůbec nezahrnul Itálii. To je trochu podivné, když píšete o vínu. - Je to velmi ruská kniha. Silně je v té knize přítomna všechna ta ruská melanchholie. A melancholie východoevropských zemí. Dokonce i vtipy jsou trochu deprimující. A některá fakta byla opravdu pozoruhodná. Autor vypráví šokující historika o zneužívání moci v těchto zemích. Píše tam taky o tom člověku, který vynalezl Semtex, to je taky neobyčejná historka z Československa - nebo z bývalého Československa. Moc mě ale nenadchlo jeho líčení, jak se lidi opíjejí pivem a pak hromadně zvracejí.
A. Tím to začíná, že. Rozhodl se navštívit mnichovské pivní slavnosti Oktoberfest v Mnichově. Někdo mu řekne, v žádném případě tam nejezděte v autobusu plném Australanů. A tak on se samozřejmě rozhodne se tam vydat v autobuse plném Australanů. A s těmi do začíná jako s příjemnými mladými muži, a čím dál ten autobus jede po Evropě, tím jsou oni opilejší a divočejší a vulgárnější, je to nakonec strašně šokující. A přijedou do Mnichova a on tam pak vidí, jak ti Australané prohánějí japonské turistky, a perou se na ulicích. A na turistické trase je také návštěva koncentračního tábora v Dachau. On píše na konci té kapitoly, jak případné to bylo, protože v extrému totiž pivní kultura nakonec vede ke vzniku koncentračních táborů. Nacistické bojůvky páchaly své první násilnosti v opilosti vždycky po celém večeru pití piva. A to se mi právě na téhle knize líbí, že ten vážný podtext není nikdy příliš daleko. Často jsou tu historky, které začínají humorně, ale končí velmi vážně.
B. Určitá obdoba existuje s dnešním fotbalovým chuligánstvím, kdy Angličani cestují do Evropy a opijí se tam namol a pak jsou neobyčejně agresivní.
A. V knize je celá řada pozoruhodných historek, zejména v první části, týkající se České republiky, souhlasím s vámi, Jeremy, ta první část je nejlepší. Když je autor v Praze - Praha bývala proslavená tím, že tam stála největší socha Stalina na světě, obrovská socha na kopci. A když byla ta socha zlikvidována, existuje historka, Vitalijev si není jist, jestli je to pravda, že jakýsi místní šéf podniku získal Stalinovo ucho, obrovské ucho, a udělal si z toho na zahradě plavecký bazén a zval kamarády, aby si zaplavali ve Stalinově uchu.
A když o tom zrovna Vitalijev hovoří, otočí se a na tom kopci v Praze je obrovská nafukovací podoba Michaela Jacksona. Protože zrovna v době, kdy cestoval Vitalijev východní Evropou, projíždí tamtudy také Michael Jackson, šílí po něm davy a Jackson hází z okna hotelu lístky s nápisem I love you. A Jackson Vitalije pronásleduje celou východní Evropou.
B. Měl jsem z toho pocit, že nenávidí Michaela Jacksona víc než Stalina.
A. Velmi názorně Vitalijev ukazuje, jak ukončení komunismu přineslo do východní Evropy ty nejhorší výstřelky západního konzumerismu. Je to hrozné, píše, všude jsou reklamy na Pepsi a na Marlborough. Proč nedováží Západ do východní Evropy věci, které byly zakázány a které mají nějakou hodnotu? Proč tenhle kulturní imperialismus?
B. Asi to má něco společného s tím, co lidi chtějí.
A. To je taky pravda.
C. To právě zvyšuje deprimovanost té knihy. Protože to ukazuje každému, kdo si snad mohl myslet, že bylo na komunismu něco dobrého, že žít v komunismu bylo prostě strašné. V Rusku doslova páchali sebevraždu pitím šílené, podomácku vyráběné vodky. Tenhle chudák autor byl po celou dobu v podstatě nemocen. Četl jsem to v určité depresi, protože to muselo být opravdu hrozné, žít v komunismu, a zdá se, že se to ve východním bloku teď ještě zhoršuje.
A. Ano, Píše tam, že když přijedete do Moldovy, inflace je tam tak strašná, že asi 500 000 jednotek místní měny má hodnotu je jednoho dolaru. A jestliže si chcete něco koupit v obchodě, neberete si s sebou peníze, berete si balíky peněz, a v obchodě hodí ty balíky peněz na váhu a podle jejich váhy určují, kolik vlastně platíte.
B. Jenže to, co teď přichází do těchto zemí jako údajná západní kultura, to je taky naprosto nekvalitní! Tak se zdá, že prostě není naděje.
C. Jeden můj přítel, žid, má předky, kteří pocházeli z Rumunska. Je to velmi úspěšný Američan. Vždycky se chtěl podívat do země svého původu. Nakonec se tam skutečně vydal. Pak jsem se ho ptal, jaké to bylo, a on mi odpověděl, že to byla nejvíc deprimující věc, jakou kdy v životě udělal.
A. Ano, a Vitalij Vitalijev o tom píše. Zmiňuje se o tom, jak v Polsku nadále existuje intenzivní antisemitismus, Polsko je zřejmě podle něho jedinou zemí, kde antisemitismus stále roste, nepřímo úměrně tomu, o kolik poklesl počet židů, kteří tam žijí. Píše o předsudcích vůči Romům a vůči ženám v České republice a o tom, že vzhledem k tomu, že tyto země na východě jsou v obtížné hospodářské situaci, je velmi těžké rozhodnout, kde vůbec začít ve snaze zlepšovat společnost.
Kniha se mi líbila, protože je velmi humorná a velmi zábavná, jenže Vitalij Vitalijev nikdy nezapomíná na velmi vážné důsledky přehnaného opilectví. Skončím citátem, kde vzpomíná na dobu, kdy sám velmi pil, bylo to ještě v Sovětském svazu. Píše: "Tragédie našeho přehnaného opilectví měla daleko větší dopad než jeho komické rysy. Několik mých přátel z vysoké školy a z tisku zemřelo na alkoholismus než dosáhli třiceti nebo čtyřiceti let. To byl začarovaný kruh naší sovětské existence, který dokázala rozbít jen smrt nebo vodka."
