Umělci ve svém díle
"Tati, co se stane s tím obrazem, až ten člověk umře?"
Tři rozdílní umělci, tři způsoby, jak se mediálně zviditelnit: Komicky - jako šašek "počmáraný" (vlevo), "seriozně" - jako umělec "mudrlant" (uprostřed) a nekonvenčně- jako chodící reklama své vlastní přebujelé fantasie.
Odleva: Jiří Votruba, provinční výtvarník-architekt, úspěšně se infiltrující díky svým kontaktům a sponzorům na domnělou špici českých umělců, kteří ho za odměnu čas od času někam pozvou. Například před lety na dálnici D1, na akci malovaných billboardů, kde ovšem byla dost krutá zima. Proslul především jako "pražský tričkař". Tyto lehké svršky se s jeho obrázky dobře prodávají turistům po celé Praze a na odbyt prý jde nejlépe motiv s Franzem Kafkou. Aranžmá fotografie nevypadá moc přesvědčivě a Češi pro to znají výstižný termín: "stojí jak špatně vyřezaný svatý". Malůvka chudá, fór otřepaný, hruď poměrně dobře ochlupena, výživa dobrá. Jako jediný z trojice má vlasy, jejichž šeď vhodně koresponduje s pozadím. Publikováno v ELLE v roce 1996. Je patrné, že výtvarník je buď bývalý voják z povolání, nebo chodí často na rentgen plic.
Uprostřed: Michal Rittstein, přední český umělec, výborný glosátor konzumního způsobu života a nejmladší "důchodce" volného sdružení 12/15. Poprvé se objevil na veřejnosti v knize Návštěvy v atelierech Jaromíra Pelce a Karla Sýse (Odeon 1981), mezi oficiálními uměleckými celebritami. Kniha vyšla k 60. výročí založení Komunistické strany Československa a patrně proto si Michal raději přetřel svoji tvář. Kolega z knihy Karel Stehlík na otázku jak definovat socialistický realismus mimo jiné říká: "Vždy mě mrzelo,že obrazy abstrakcionistů jsou smutné, že z nich čiší jakási bezvýchodnost a beznaděj." Nejen obrazy, Karle Stehlíku, ale nyní už i tvář Rittsteinova prozrazuje smutek. Přemýšlí "abstrakcionista" stále o tvých slovech, anebo přišel v dětství o svoji oblíbenou hračku? Tělesná schránka lehce opotřebena (prosím všimněte si rozdílu těl - jedno maluje trička, druhé nikoliv), vlasy prořídlé - dobře ale ladí s pozadím. Otištěno v magazínu LN v roce 1997. Ze snímku je patrné, že umělec často vysedával v restauracích.
Vpravo: JUDr. Vladimír Franz, volný pokračovatel tradice Jožky Mrázka Hořického, slušný skladatel, mnohem horší malíř. Solitér, trvale kolorován jako doživotní obraz. Brouzdá po bulvární mediální periferii, odkud podniká své občasné seriozní umělecké výpady. Koncem sedmdesátých let navštěvuje na Smíchově v Domě pracujících v kovoprůmyslu výtvarný kroužek paní Hruškové a všem uchazečům o studium na pražské Akademii se směje. Pamatuji si tehdy jeho ještě čistou dětskou tvářičku i odvážné anarchistické názory: patrně to chtěl všem "profíkům" po letech nandat. Zatímco Rittstein jen unaveně sedí, Franz ještě v rozhodném postoji stojí. Nemusí být ozbrojen: pohled do černi jeho ostře řezaných rysů, odradí útok kdejakého intelektuála. Vladimírek vstoupil do své malby s neúprosnou každodenností a otázka mého syna mě ještě dnes vyvádí z míry: "Tati, co se stane s tím obrazem, až ten člověk umře?"
