Co je nového v České republice

Je neslučitelné s ústavním pořádkem zaručenou svobodou projevu, aby Policie ČR poža­­dovala od novinářů vysvětlení jejich článků. Ústavní princip svobody projevu je intrin­sicky nadřazen dílčím ustanovením zákona o Policii ČR (č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i trest­ního řádu a policejní orgány si nikdy nesmějí počínat tak, aby tím omezovaly individuální ústavně zaručené svobody občanů. Nejsem ocho­ten poskytnout poli­cii k textu svých článků v případu Ladronka žádné vysvětlení a to, že jsem se nedo­sta­vil na výzvu, je pouze procesním vyjádřením mé vůle využít základních občan­ských práv, nikoli delikt­ním jednáním, jež by opravňovalo policejní orgán k uložení pořád­kové pokuty.

Shrnutí případu pro časopis Central Europe Review a pro mezinárodní organizace zabývající se obranou lidských práv, je zde, v angličtině zde.

Myslím, že adekvátní reakcí veřejné osoby na primitivy jako jsi TY a Stin by nejspíš bylo jediné: po vzoru britské politické kultury dát takovým prasatům pěstí. Rk

Tuto nepřiměřenou reakci na  racionální, uměřený mail, nechápu a mám v této věci dotaz na generálního ředitele Českého rozhlasu a na Radu Českého rozhlasu: domníváte se, že tento způsob jednání vašeho reportéra autoritu Českého rozhlasu posiluje anebo ji naopak oslabuje? - Reakce Radka Kubička je zde. (JČ)

Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
Tomáš Pecina, Britské listy

Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
   Brno, Jánská 1/3
   České Budějovice, Kanovnická 18 (podle věrohodných zpráv neexistuje)
   Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
   Olomouc, K. Světlé 2
   Ostrava, Dlouhá 3
   Pardubice, 17. listopadu 238 (dtto)
   Plzeň, Šafaříkovy sady 5
   Praha, Václavské nám. 43
   Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

(Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

Výběr textů z posledních dní:

Tomáš Pecina

"Toto je veřejné zasedání Rady - jděte se zeptat pana předsedy," odpověděl jsem pevným hlasem, pln očekávání věcí příštích.

Tajemnice odplula k předsednickému stolu, načež po chvíli šuškání předseda Jan Mrzena zachmuřil tvář a pravil:

"Pane Pecino, toto je neveřejné zasedání Rady!"

"Pane předsedo, toto je veřejné zasedání Rady a jestli si mou přítomnost nepřejete, zavolejte policii a nechte mě vyvést - upozorňuji vás ovšem, že tím porušíte zákon o České televizi."

Po krátké vzrušené diskusi se ukázalo, že z deseti přítomných radních jsou pro mé násilné odstranění z místnosti kromě předsedy pouze dva, Helena Fibingerová a Pavel Žáček. Ač zjevně nespokojen, i Jan Mrzena musel akceptovat, že vše, co od této chvíle řekne, se může druhý den octnout na stránkách Britských listů.

Přítomnost zástupce médií byla pro členy Rady tak traumatizující, že se k této otázce v průběhu jednání ještě několikrát vrátili a když už nešlo uzavřít jednání celé, vymýšleli aspoň, co by se dalo utajit např. podle zákona o ochraně osobních údajů (bez komentáře uvádím vývod Jana Mrzeny: protože přihlášky kandidátů obsahují osobní údaje, jako např. rodné číslo, je možné před veřejností uzavřít jednání, na němž je Rada bude vyhodnocovat).

Kupodivu, první dojem z členů Rady nebyl vůbec špatný. Většina z nich má vlastní odbornou kariéru a neusiluje tolik jako členové Rad předchozích o uznání politické reprezentace: bude-li odvolán např. Jiří Presl nebo Bohumil Fanta, nezmění to v jejich životě zdaleka tolik, jako když museli Radu nedobrovolně opustit Václav Erben, František Mikš nebo Miroslav Mareš.

Jako evidentně chybná se však jeví volba předsedy: Jan Mrzena postrádá onu formu strukturovaného myšlení, která umožňuje dávat jednání řád a usměrňovat ostatní - např. organizovat a řídit složitější hlasování bude pro něj nezvládnutelným úkolem. Mrzena navíc, jak se obávám, trpí mírnější formou chorobné žvanivosti se sklonem k zálibnému sebeposlechu a tak jednání Rady budou zřejmě dlouhá, nudná a ne právě věcná.

Na pětihodinové schůzi se radní zabývali přípravou výběrového řízení k volbě nového generálního ředitele. Předběžné propozice, které vypracoval děkan fakulty architektury B. Fanta, respektují běžné zvyklosti a zřejmě nehrozí, že by radní, například pod vlivem mediálního tlaku, opustili standardní proceduru a zvolili ředitele tak rychle a nerozvážně, jako to udělali jejich předchůdci.

Podle parkinsonovského pravidla, že nejvíc času zabere věc nejméně důležitá, diskutovala Rada nejdéle o tom, jak stanovit limity, které smějí radní protelefonovat na účet ČT ze služebních mobilů. Kouzelná byla argumentace H. Fibingerové, že ona nemůže mít limit pouze tři tisíce korun, když nyní protelefonuje mnohem víc! - Každému podle jeho potřeb, říkávali komunisté (ale mínili tím až budoucí, a jak dnes soudíme, dystopické stadium svého režimu).

Zpestřením středečního zasedání a kulturní vložkou par excellence byla návštěva odborových předáků v čele s Antonínem Dekojem a Karlem Dubem. Vyslovili vážné znepokojení nad "manažerským selháním" a porušením "gentlemanských dohod" ze strany ředitele Balvína, totiž nad tím, že byl odvolán šéfredaktor publicistiky Martin Mrnka. Odboráři pohrozili, že by to mohlo znamenat konec sociálního smíru, nicméně neupřesnili, jak si své akce odporu představují.

Odhlédneme-li od faktu, že odboráři domáhající se přímého vlivu na volbu manažera ve svém podniku jsou zřejmě světovou raritou, těžko se zbavit pocitu, že po "revolučních událostech" z přelomu roku připomínají teď D&D kapry, kteří hrozí vypuštěním vlastního rybníka. Co chtějí dělat? Míní snad vrátit na obrazovku nápis STÁVKA a v pravidelných intervalech - coby komické duo - vystupovat před diváky s prohlášením neloajality? Obnoví se betlémy a svíčkové večery? Přijdou ke slovu znovu žebříky a suché záchody? Pokud ano, je dost možné, že se opět podaří dostat sto tisíc lidí na Václavské náměstí - jenže tentokrát proto, aby demonstrovali za okamžitou privatizaci České televize!

Petr Šimík

Tzv. "Přemyslovská scéna" je v rotundě umístěna ve 3. pásu maleb na jižní stěně lodi, nad obrazem Narození Ježíše Krista přímo proti vchodu. První, co při vstupu do rotundy uvidíte, jsou tyto dva obrazy nad sebou. Údajné povolání Přemysla od pluhu na knížecí stolec je tvořeno dvěma samostatnými scénami oddělenými od sebe oknem. V první vidíme z profilu čtyřčlennou družinu jezdců na koních (poselstvo), v jejich čele jezdec s ozdobným vzorem na lemu knížecího pláště (dvě spojená "U" řazená pod sebou - obr. 1). Jeden z členů poselstva má na svém plášti výrazný "V" vzor (obr. 2). Dalším obrazem je již známá oráčská scéna: párek volů zapřažených do pluhu, za pluhem čelně umístěná trojice mužů v pláštích. Prostřední postava téměř o hlavu převyšuje své společníky, jedná se zřejmě o knížete. Tato ústřední postava má rovněž ozdobný vzor na lemu pláště (opět dvě spojená "U" řazená pod sebou). Na plášti muže po jeho levici se znovu setkáváme s výrazným "V" vzorem, jako u jednoho z poslů (obr. 3). " Tuto trojici v pláštích doplňuje ještě ženská figura, umístěná za dalším stromem a oknem. Je bez pláště, obrácená směrem k oráči a v rukou drží stuhu či diadém se závěsy, což patrně symbolizuje získání královské vlády. Svojí výškou je postavena významově na roveň oráči. Jedná se o jeho partnerku, nejspíš kněžnu (obr. 4). I oráčskou scénu tedy tvoří čtyři postavy. Jsou zde zachyceny dva různé okamžiky téhož příběhu.

Jak si dále ukážeme, výše popsané dva obrazy vysvětlit jako povolání Přemysla-Oráče od pluhu na knížecí stolec, ve smyslu Kosmovy kroniky, nelze:

" 1. Když čtyřčlenné Libušino poselstvo dorazilo do Stadic k Přemyslovi, měli bychom v oráčské scéně napočítat pět osob. Ale není tomu tak.

2. Na základě stejného vzoru na ozdobném lemu pláště vedoucího poselstva i Přemysla-Oráče by musel poselstvo k Přemyslovi vést sám Přemysl. Což je nesmysl.

3. Kosmas se zmiňuje v poselstvu výhradně o mužích, kněžna by v malbách vůbec neměla být. Libuše přece zůstala doma. Další disproporce.

4. V době, kdy se vypravuje poselstvo na cestu, Čechové žádného knížete neměli, teprve si pro něj jeli do Stadic. Kosmas se zmiňuje dokonce o neučených a nevědomých poslech-sedlácích, přesto jsou v rotundě vyobrazeni v knížecích pláštích. Poslové-sedláci v knížecích pláštích, když údajná moravská údělná knížata (ve 4. pásu) jsou bez pláště - to je velmi kuriózní. Musí se naopak jednat o posly urozeného původu a význačného postavení.

5. Jedním z úkolů církve bylo potírat pohanství, proto by si nikdy nenechala namalovat ve vlastním církevním stánku nad obrazem Narození J. Krista pohana Přemysla. Bylo by to přinejmenším kontraproduktivní.

Přes tyto zjevné rozpory nám někteří naši vědci po celá desetiletí stereotypně opakují svoje "vědecké pravdy" o výmalbě znojemské rotundy a nutí nás uvěřit jejich dogmatické aplikaci Kosmovy literární předlohy. Snad doufají, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Uvedu jen jeden příklad za všechny: B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě, Praha 2000. To jediné, co je z tohoto spisku cítit, je nadutost a arogance. Pokud tato publikace má být obrazem stavu a úrovně naší současné vědy a našich současných vědců, potom se obávám nejhoršího.

Co je tedy v tzv. "Přemyslovské scéně" namalováno, když se nemůže jednat o povolání Přemysla-Oráče na knížecí stolec? Protože rotunda stojí na Moravě (a nikoliv na Řípu ani v Praze, ostatně ani tam žádní pohané namalováni nejsou) je zde v celém 3. pásu zachycena historie Moravy. (Teprve v horním 4. pásu je vyobrazeno 19 pražských Přemyslovců od Bořivoje po Soběslava I.) Tato moravská historie je uvozena nejvýznamnější událostí v dějinách Velké Moravy - příchodem Konstantina a Metoděje na Moravu (863) na pozvání krále Rostislava (846-870). Výše zmiňované čtyři postavy, které se v obou scénách opakují, představují krále Rostislava (s ozdobným vzorem na lemu knížecího pláště), jeho manželku, (snad) dalmatskou kněžnu Miloslavu, a oba věrozvěsty Konstantina a Metoděje (s výrazným "V" vzorem na plášti), kteří byli zásadně zobrazováni v plášti i na jiných malbách v Evropě. V řadě knížat za touto scénou jsou znázorněni král Sámo, první historicky doložený panovník, další tři neidentifikovatelní předvelkomoravští vládci následovaní čtyřmi velkomoravskými knížaty: Mojmírem I., Rostislavem, Svatoplukem a Mojmírem II. Rostislav v této posloupnosti panovníků má opět na lemu pláště popisovaný stejný ozdobný vzor (obr. 5). Jako donátoři po obou stranách vítězného oblouku nad vstupem do apsidy jsou znázorněni vlevo král Rostislav s modelem kostela v rukou (symbolika založení biskupství) a vpravo jeho manželka, která v rukou drží mešní pohár (na něm položený předmět snad představuje chléb). Oba donátoři jsou rovněž v plášti se známým ozdobným lemem (dvě spojená "U" řazená pod sebou) - obr. 6. Pokud bychom i nadále chtěli vidět v oráči Přemysla, museli bychom jej také, na základě stejného lemu pláště (obr. 1), ztotožnit s vedoucím poselstava, s donátorem rotundy a v posloupnosti osmi panovníků se šestým z nich.

Tato hypotéza nechce v žádném případě brát Čechům jejich mýtického Přemysla, pouze se snaží na Moravu do znojemské rotundy vrátit to, co bylo původním obsahem maleb a co odtud později, převážně pražskými vědci, ať již bezděčně či vědomě, bylo "vytunelováno" - moravskou historii. Když se dnes podíváte na jakoukoliv reprodukci oráčské scény ze znojemských maleb, vždy se z textu dozvíte, že se jedná o přemyslovskou pověst! Můžete například nahlédnout do nejnovějších Velkých dějin zemí Koruny české (1. svazek, 1999, s. 563). Zjevná mystifikace zde nadále pokračuje ve "Velkém". Hříchy našich vědců z komunistické minulosti se nadále prezentují jako úžasné vědecké výdobytky. Ochotné nekritické papouškování jejich názorů i v dnešní době je však přinejmenším varující. Jste smířeni s tím, že si necháte dál lhát? Já ne. Proto se snažím tento stav změnit. Co uděláte Vy?

Podrobné zpracování hypotézy včetně důkazů, citací, odkazů na literaturu a obrazové dokumentace najdete na internetové adrese: czechia.com/rotunda. (Pozn.: Obr. 2, 3, 4 a 6 jsou reprodukce akvarelových listů Mořice Trappa z roku 1862.)

Tento článek vyšel v Listech č. 3/2001. Jan Jařab je vládním zmocněncem pro lidská práva. Dvouměsíčník Listy si můžete objednat na adrese listy@economia.cz

Svědčí o zřejmé neschopnosti policie, jestliže dokáže odhalit a vyšetřovat jen ty nejméně významné projevy propagace fašismu (hajlování, nošení symbolů), jichž se dopouštějí řadoví účastníci neonacistických shromáždění, zatímco vždy nepotrestáni zůstávají organizátoři těchto akcí, právě tak jako autoři a interpreti písní propagujících plynové komory.

Ještě horší je, že s téměř jistou beztrestností mohou počítat i pachatelé násilných trestných činů s rasovou motivací. Pokud oběť neutrpí zranění vyžadující pracovní neschopnost delší sedmi dnů, může se stát, že policie řekne "motivace neznámá", vyhodnotí útok neznámých skinheadů jako přestupek, ne jako rasově motivovaný trestný čin, a věc bez jakéhokoliv vyšetřování odloží, takže se ani nedostane do policejní statistiky rasově motivovaných trestných činů - prostě neexistuje.

Ale je to opravdu jen neschopnost? Policie jako by svým postupem sdělovala neonacistům: dělejte si, co chcete, jenom nám při tom všem zbytečně nehajlujte a nenoste hákové kříže. K témuž - aby nenosili hákové kříže a nehajlovali - ovšem své přívržence nabádají i sami neonacističtí vůdci. I oni vědí, že českou veřejnost osloví spíše apely na pořádek a vlastenectví než veřejnou propagací hitlerismu.

Dalším kamenem úrazu je podle mého názoru sama skutečnost, že policie zařazuje neonacistické akce pod střechový pojem "extremismus", kam se jí vejdou ještě levicoví aktivisté, radikální ekologové, squatteři, sprejeři či náboženští sektáři. Názor policejního prezidenta Jiřího Koláře, že "extremismus není trestným činem, má však k němu dosti blízko", je absurdní. Názor sám (byť třeba rasistický) vůbec nemůže být trestným činem. Navíc je extremismus politologický termín, který není v zákoně vůbec definován.

Policisté ovšem nejsou a nemají být politology. Když se o to pokoušejí, je to na pováženou; obvykle se pak na seznamu extremistů octnou ti, koho policie prostě nemá ráda (například ochránci lidských práv nebo vůbec lidé, kteří proti něčemu demonstrují).

Spíše než politizující specialisty na "extremismus" by policie podle mého názoru měla mít specialisty na konkrétní formy trestné činnosti definované v trestním zákoně, tj. zejména na rasově motivované trestné činy.

Tvrzení policejního prezidenta, že "českou extremistickou scénu tvoří především nezletilí a mladiství" vypovídá o dvou věcech. Zaprvé: u policie pracují "na extremismu" zejména předlistopadoví policejní odborníci na mládež, jejichž sklon shrnovat do jednoho pytle skinheady, ekology i zastánce alternativních životních stylů logicky plyne z jejich někdejší orientace na potírání všech projevů "nespořádanosti", od drobné delikvence po dlouhé vlasy.

Pokrokem je už to, že jsou ochotni zařadit mezi "závadné jevy" i navenek spořádané skinheady; těžko je však přesvědčíme, že nacistická propaganda a násilné útoky jsou kvalitativně odlišné od jiných projevů nekonformismu či drobné delikvence.

Zadruhé: policie explicitně spojuje neonacistické projevy s delikvencí mladistvých a tím je bagatelizuje, staví naroveň nesrovnatelně méně závažným jevům. Navíc je to i věcně nesprávné. Jistě, mezi mladistvými přívrženci neonacismu se najdou i chlapci se sociálními problémy a sklonem k obecné delikvenci, kterým je třeba podat pomocnou ruku spíše než je zavírat do vězení; vůdci a organizátoři neonacistického hnutí, jejichž trestná činnost je nejzávažnější, jsou však vesměs dospělí a na první pohled "spořádaní" lidé.

Bush cestou do Evropy

Bush v Evropě: o co jde

Jan Paul

Odleva: Jiří Votruba, provinční výtvarník-architekt, úspěšně se infiltrující díky svým kontaktům a sponzorům na domnělou špici českých umělců, kteří ho za odměnu čas od času někam pozvou. Například před lety na dálnici D1, na akci malovaných billboardů, kde ovšem byla dost krutá zima. Proslul především jako "pražský tričkař". Tyto lehké svršky se s jeho obrázky dobře prodávají turistům po celé Praze a na odbyt prý jde nejlépe motiv s Franzem Kafkou. Aranžmá fotografie nevypadá moc přesvědčivě a Češi pro to znají výstižný termín: "stojí jak špatně vyřezaný svatý". Malůvka chudá, fór otřepaný, hruď poměrně dobře ochlupena, výživa dobrá. Jako jediný z trojice má vlasy, jejichž šeď vhodně koresponduje s pozadím. Publikováno v ELLE v roce 1996. Je patrné, že výtvarník je buď bývalý voják z povolání, nebo chodí často na rentgen plic.

Uprostřed: Michal Rittstein, přední český umělec, výborný glosátor konzumního způsobu života a nejmladší "důchodce" volného sdružení 12/15. Poprvé se objevil na veřejnosti v knize Návštěvy v atelierech Jaromíra Pelce a Karla Sýse (Odeon 1981), mezi oficiálními uměleckými celebritami. Kniha vyšla k 60. výročí založení Komunistické strany Československa a patrně proto si Michal raději přetřel svoji tvář. Kolega z knihy Karel Stehlík na otázku jak definovat socialistický realismus mimo jiné říká: "Vždy mě mrzelo,že obrazy abstrakcionistů jsou smutné, že z nich čiší jakási bezvýchodnost a beznaděj." Nejen obrazy, Karle Stehlíku, ale nyní už i tvář Rittsteinova prozrazuje smutek. Přemýšlí "abstrakcionista" stále o tvých slovech, anebo přišel v dětství o svoji oblíbenou hračku? Tělesná schránka lehce opotřebena (prosím všimněte si rozdílu těl - jedno maluje trička, druhé nikoliv), vlasy prořídlé - dobře ale ladí s pozadím. Otištěno v magazínu LN v roce 1997. Ze snímku je patrné, že umělec často vysedával v restauracích.

Vpravo: JUDr. Vladimír Franz, volný pokračovatel tradice Jožky Mrázka Hořického, slušný skladatel, mnohem horší malíř. Solitér, trvale kolorován jako doživotní obraz. Brouzdá po bulvární mediální periferii, odkud podniká své občasné seriozní umělecké výpady. Koncem sedmdesátých let navštěvuje na Smíchově v Domě pracujících v kovoprůmyslu výtvarný kroužek paní Hruškové a všem uchazečům o studium na pražské Akademii se směje. Pamatuji si tehdy jeho ještě čistou dětskou tvářičku i odvážné anarchistické názory: patrně to chtěl všem "profíkům" po letech nandat. Zatímco Rittstein jen unaveně sedí, Franz ještě v rozhodném postoji stojí. Nemusí být ozbrojen: pohled do černi jeho ostře řezaných rysů, odradí útok kdejakého intelektuála. Vladimírek vstoupil do své malby s neúprosnou každodenností a otázka mého syna mě ještě dnes vyvádí z míry: "Tati, co se stane s tím obrazem, až ten člověk umře?"

Pane Wagnere, my jsme právě přečetli posluchačům dementi Pavla Pecháčka, jak je možné, že má Rada tak mylné informace o statusu Radia Svobodná Evropa, jak je v tom pátečním Radioforu šířil místopředseda Rady Petr Štěpánek?

Je tady nějaký precedens, že teď monitorujete například BBC, nebo já nevím kdo tady ještě vysílá ze zahraničních rozhlasů?

To znamená, že to nebylo na základě nějakých konkrétních stížností posluchačů?

Odhlédněme od toho, zda je či není Pecháčkova Svobodná Evropa "zahraniční rozhlas" anebo součástí veřejnoprávního Českého rozhlasu (pokud není jeho součástí, který zákon určuje, že má být soukromá stanice součástí českého veřejnoprávního rádia?) odhlédněme od toho, že je od Rakušanové naprostá drzost srovnávat Pecháčkovo propagandistické vysílání s BBC, jehož česká redakce, i když došlo po jejím přesunu do Prahy k určitému poklesu kvality, přece jen se snaží zachovávat mezinárodní zásady novinářské objektvity. Povšimněme si však, že Rakušanová, tato údajně "zkušená" novinářka, naprosto nechápe, že se člověk jen diskredituje pokud bojuje jak buldog výlučně ve vlastní věci: v novinářském rozhovoru musí reportér dávat takové otázky, které nemají nic společného se jeho vlastním zájmem a to vždy z opačného úhlu pohledu, než jaký má interviewovaná osoba. Rakušanová holt bojuje za vlastní chleba. Je to směšné a zároveň smutné. Svobodná Evropa si ovšem naběhla; kdyby byla schopna zastávat při vysílání objektivní stanovisko, nestala by se terčem pozornosti RRTV, kterou jistě můžeme obviňovat ze zaujatosti vůči ODS. Už jen tento rozhovor Lídy Rakušanové je důvodem, proč by RRTV měla prošetřovat propagandističnost vysílání Svobodné Evropy. Jak se liší postoj Lídy Rakušanové v tomto rozhovoru od postojů Vladimíra Železného v pořadu Volejte řediteli?

David Garkisch, Česká televize

Praha 13.června 2001

Vážený pane Brabče,

paní Iva Holmerová, předsedkyně České alzheimerovské společnosti, mě dnes upozornila na Váš článek v Britských listech, který se pokouší být jakousi recenzí či zamyšlením nad mou reportáží o Alzheimerově chorobě a postavení nemocných pacientů v ČR.

Jak jistě tušíte, s Vašimi závěry naprosto nesouhlasím. A jsem zároveň rád, že se ve svém článku přiznáváte k neznalosti problematiky. Ona neznalost je ve Vašem případě ovšem ještě hlubší. Vy si totiž dokonce dovolujete domýšlet i osudy a motivy jednání osob v reportáži (a říkáte tomu logika).

Obdivuji, s jakou lehkostí jste například dokázal vyřešit problém zmiňované „posmutnělé dcery“. Vím, že její neveselý životní osud Vám již ve svém dopise osvětlila paní Holmerová, takže si detaily odpustím.

Ani hrozba stažení léku z trhu ovšem nemusí být vždy vyděračská. Pochopitelně jsem se ptal na důvody, které firmu k tomuto kroku vedou. Její ředitel mi vysvětlil, že společnosti Pfizer se při současné nedostupnosti léku jednoduše nevyplatí ani jeho distribuce, ani náklady na vzdělávání lékařů v této léčbě. Společnost tak vlastně už tři roky dotuje používání Ariceptu v ČR, aniž by na úhradu tohoto léku ministerstvo zdravotnictví či pojišťovny přispěly byť jen jedinou korunou. To jsou, pane Brabče, jednoduché kupecké počty. Ať už nám takové jednání připadá jakkoliv nízké či vyděračské.

Můžeme spolu polemizovat o tom, zda toto vyjádření či odůvodnění šéfa společnosti v reportáži mělo či nemělo být. Já jsem je nepokládal až za tak důležité a větší prostor místo něj dostal třeba onen „démonizovaný“ mluvčí ministerstva.

I u něj bych se chtěl ve své argumentaci zastavit. Pan Černý mě svým jednáním přesvědčil o naprosté neprofesionalitě. Schůzka s ním se povedla až napotřetí. Předchozí dvě dohodnuté návštěvy prostě hodil za hlavu a v úřadě jednoduše nebyl. Rozsah jeho odpovědí před kamerou ani nepřesáhl rozsah mnou předem zaslaných dotazů, takže ve střižně prostě nebylo ani z čeho vybírat. Pokud na Vás působil výstup pana Černého v reportáži „démonizovaně“ věřte, že si to způsobil sám. Podle mého názoru téměř nevěděl o čem mluví. Já bych se na jeho místě jako mluvčí alespoň připravil věrohodně hájit kroky úřadu, za který vystupuji. Vždyť přeci i on (se znalostí problematiky) mohl položit Vaši otázku: Proč je ten lék tak drahý? Neprofesionalita mluvčího ministerstva zdravotnictví ale není můj problém.

Údajně přemrštěnou cenu léku Vám již vysvětlila paní Holmerová. Já si ale po Vašem vzoru dovolím na toto téma také jednu logickou úvahu. Připusťme, že cena léku je skutečně přemrštěná. Ministerstvo si to uvědomuje a záměrně odmítá lék zapsat do kategorie medikamentů hrazených pojišťovnami. Toto by podle Vás nebylo odsouzeníhodné a vydřidušské? V takovém případě by se přece v roli rukojmí českého zdravotnictví ocitli všichni pacienti trpící Ach. Z něčeho takového ale ministerstvo zdravotnictví rozhodně neobviňuji. To se totiž o diskusi nad cenou Ariceptu nikdy ani nepokusilo.

Na závěr se zmíním o (opět údajném) „zpomalování pohybů démonizované osoby“. Zpomalení obrazu jsem v reportáži použil jen jedenkrát - při pohledu jakési stařenky do kamery. Šlo o čistě ilustrační záběr. Do tohoto záběru zvukovým trikem ozvěnou doznívalo poslední slovo z tzv. synchronu mluvčího ministerstva, což jste zřejmě jako „démonizování“ měl na mysli. To je v televizní či rozhlasové publicistice (nikoli ve zpravodajství) zcela běžná a používaná metoda a rozhodně ne specialita České televize, jak se snažíte ve svém článku naznačit. Přesvědčit se o tom můžete nejen v TV Nova či TV Prima, ale koneckonců i v publicistické tvorbě jiných televizních stanic ve světě.

To je asi tak v kostce vše, co naopak vytýkám já Vašemu textu a Vašim závěrům. Napříště, prosím, pište se „znalostí problematiky“ a odpusťte si „logické“ úvahy. Uvidíte, že výsledek bude určitě lepší. Pokud na základě mé reportáže trpíte pocitem, že česká žurnalistika „onemocněla“ Alzheimerovou chorobou, pak vězte, že já smýšlím o Britských listech (i po mnoha jiných zkušenostech) podobně. Jen s tím rozdílem, že v tomto případě jde již o plně rozvinuté stadium choroby - tzv. demenci.

S přáním brzkého uzdravení

David Garkisch

(David Garkisch během vánočního televizního vzbouření předstíral, že je členem pracovního týmu Jany Bobošíkové a natáčel ji skrytou kamerou.)

David Garkisch

Chápu, že v tomto bodě se nad mojí reportáží zřejmě neshodneme. A je mi jasné, že takových pohledů a názorů může existovat nespočet. Také proto si myslím, že není možné natočit reportáž (napsat článek) tak, aby "kritika nebyla možná".

Já si za svou prací prostě stojím a skutečně si myslím, že zmiňovaná reportáž byla dobře odvedeným dílkem. Ještě bych chtěl zdůraznit, že nešlo o žádnou propagaci firmy Pfizer - což je názor ministerstva zdravotnictví. Firma Pfizer dostala nezbytně nutný prostor k vyjádření a to ten nejmenší ze všech zúčastněných.

Je mi líto, že jsem v závěru svého dopisu zvolil možná až příliš konfrontační tón. Psal jsem jej bezprostředně po přečtení příspěvku pana Brabce a ještě mnou cloumaly emoce. Proto se Vám i panu Brabcovi omlouvám.

Jak jsem již výše zmínil, na názor má právo každý a proto Vám ho nebudu a nemůžu upírat. Nic to však nemění na zbytku mého dopisu. Údajné logické nedostatky, jak je vidí pan Brabec, nejsou podle mě ani logické, ani nedostatky.

Snad mě pochopíte.

Tažení korporací za likvidaci protokolu z Kjóta pokračuje i po summitu v Haagu

Paulus Potterstraat

Současný stav

Konference OSN věnovaná klimatické změně konaná vloni v listopadu v Haagu (označovaná jako COP-6), jejímž cílem bylo dovršení tříletých vyjednávání o implementaci kjótského protokolu, skončila bez výsledku. Evropští ministři životního prostředí na poslední chvíli odmítli kompromisní návrh, který by průmyslovým zemím a jejich korporacím nejen umožnil vyhnout se slibovanému snížení emisí skleníkových plynů, ale dokonce by jim umožnil tyto emise podstatně zvýšit. Představitelé vlád ze severu a společná průmyslová lobby kolem otázek životního prostředí požadovali, aby jim bylo umožněno "splnit" své závazky ohledně snížení emisí prostřednictvím řady nápaditých, ale pochybných prostředků, včetně globální distribuce emisí nebo započítávání "lapačů uhlíku" (absorpce uhlíku lesy, dřevěnými produkty, půdou a geneticky modifikovaným zemědělstvím) a jaderné energie ¹.

Jejich snaze se dostalo aktivní podpory ze strany nové finanční skupiny, která se objevila ještě dříve, než bylo konsensu o pravidlech protokolu z Kjóta dosaženo - ze strany obchodníků s emisemi. Na haagské konferenci byli mohutně zastoupeni a posíleni o injekce financí od společností a tvrdě lobovali za "globální volný trh se skleníkovými plyny". Jejich cíl je zřejmý - objem trhu s kredity emisí uhlíku může v následujících desetiletích vyrůst na miliardy dolarů. Na COP-6 stála tato temná aliance pouhý krůček od přeměny kjótského protokolu ve vůči průmyslu vůbec nejpřátelštější ujednání ze všech smluv o životním prostředí.

Bohužel se zdá, že s přípravami na další jednání o klimatické změně na půdě OSN, které se má odehrát v Bonnu v červenci 2001, tyto tendence nijak neztrácejí na síle. Velkou otázkou po Haagu zůstává, pro jakou strategii se rozhodne nová Bushova administrativa: pro faktické stažení podpory USA kjótskému protokolu nebo pro pokračování v clintonovsko-goreovském úsilí přizpůsobit protokol tak, aby co nejlépe sloužil americkým zájmům?

COP-6: Volný trh se skleníkovými plyny?

Mezinárodní obchodní komora (ICC) a Světová obchodní rada pro udržitelný rozvoj (WBCSD) představovaly na COP-6 nejvýraznější skupiny průmyslové lobby, patřilo k nim přes 100, respektive přes 200 akreditovaných lobbistů ². Ropný a benzínový gigant Shell měl ze všech společností největší zastoupení, na chodbách COP-6 postávalo 40 jeho lobbyistů. Cíle ICC a WBCSD byly až příliš průhledné: žádná zavazující vládní omezení, podpora dobrovolným průmyslovým projektům a neomezené využívání "tržních mechanismů". President ICC Richard McCormick přišel s převratným varováním před "rychlou, potěmkinovskou, dohodou, která bude znamenat dramatickou a nákladnou změnu využívání energie v průmyslových zemích" ³. Právě taková změna je ale pochopitelně nutná, pokud má být zvrácen katastrofický průběh klimatické změny.

Zatímco navenek se ICC snaží prezentovat (a průmysl obecně) jako velice ohleduplná k životnímu prostředí, její lobbistické snahy mají zabránit opatřením, která by mohla účinně čelit stále narůstajícím emisím CO₂, opatřením, kterým ICC říká "politika příkazů a kontroly (command-and-control policy)". Globální klimatická koalice (GCC), která se agresivně staví proti protokolu z Kjóta a je obecně považována za nejbezohlednější skupinu průmyslové lobby, volí rétoriku jiného stylu, ale její lobování vycházelo z velmi podobných základů jako ICC. Jejím hlavním tématem byl neomezený obchod s emisemi. Ve skutečnosti je mezi oběma skupinami mnohem menší rozdíl, než se obvykle soudí. Jedním z hlavních řečníků ICC v Haagu byl Brian Flannery z ExxonMobil, společnosti neblaze proslulé svým bojem proti kjótskému protokolu. Pod hlavičkou ICC také Flannery pronesl pro média přednášku na téma "ochrana životního prostředí a volný trh".

Ale na haagském summitu hovořil Flannery také jako lobbyista za ExxonMobil a jeho "pohodovou" rétoriku potom nahradilo volání po vědeckém důkazu předpokládaných příčin klimatické změny a varování vládám před investicemi do "zelených" technologií. Jak Flannery řekl pro Earth Times ExxonMobil je "zásadně proti protokolu z Kjóta," protože tento "za hodně peněz přináší málo výsledků" ⁴. Flannery, jehož společnost se ani v nejmenším nechystá přestat s výrobou fosilních paliv, všem vysvětlil, že "kvůli rostoucím energetickým nárokům moderních technologií, jako je internet nebo e-commerce, je třeba dodávky zvyšovat."

Ačkoliv byla účast tradičních skupin průmyslové lobby na COP-6 rekordně vysoká, hlavním rozdílem oproti předcházejícím setkáním byla přítomnost obrovského množství obchodníků s emisemi. Zcela v souladu s významnou rolí, kterou v současných diskusích v OSN tržní mechanismy hrají, bylo centrum konference zaplaveno lobbisty z brokerských emisních kanceláří, přičemž mnoho jich pocházelo z globálních konzultantských gigantů formátu PriceWaterhouseCoopers a investičních bank, které vidí v "uhlíkové ekonomice" potenciální zlatý důl. Obchodníci s emisemi se spojují do celé řady lobbyistických skupin, z nichž největší je Asociace emisního marketingu (EMA), za kterou přijelo do Haagu 48 lobbyistů ⁵. K tomu připočítejme specializované časopisy, jako je The Carbon Trader a The Carbon Market Analyst, které zaplavily konferenční centrum drahými, lesklými brožurami a summit COP-6 tak vypadal spíše jako mezinárodní veletrh než jako mezinárodní konference, snažící se vyřešit jeden z nejbolestivějších problémů dnešního světa v oblasti životního prostředí i v oblasti sociální. Na jádro sociální a ekologické problematiky si z nich nikdo nevzpomněl, křik obchodníků s emisemi volajících po globálním volném trhu se skleníkovými plyny se rozléhal síněmi COP-6 a ohlušoval jednající vládních delegací.

Množstevní a kvalitativní omezení tržních mechanismů, po kterém volá celá řada environmentálních nevládních organizací pouze omezí počet uhlíkových kreditů vstupujících na trhy, tvrdili obchodníci s emisemi a s nimi i zbytek průmyslové lobby ⁶. Podle lobbisty ICC Briana Flanneryho: "tuna CO₂ je tuna CO₂. Čím volnější je trh, tím nižší bude její cena" ⁷.

Ale jakkoliv jsou laciné uhlíkové kredity lákavé pro business, z hlediska životního prostředí na nich nic lákavého není. Pokud by se naplnily sny průmyslníků o horách laciných uhlíkových kreditů nabízených na novém globálním uhlíkovém trhu, znamenalo by to pouze to, že průmysl se dokázal vyhnout povinnosti redukovat emise CO₂ u zdroje. Například kupováním kreditů od průmyslových stromových plantáží, které se zpravidla nacházejí na jihu. Skupiny lobby velkého businessu svorně ignorují skutečnost, že dovolit počítat tyto "lapače uhlíku" jako protiváhu emisím CO2 je z vědeckého hlediska pochybné a celkově by to přineslo celosvětový dramatický nárůst emisí skleníkových plynů. A jak zdůrazňuje Světové hnutí deštných lesů, gigantické stromové plantáže jsou "zpravidla příčinou odlesnění, vyčerpání vodních zdrojů, zhoršení nespravedlivosti ve vlastnických vztazích k půdě, zbídačení, vyhánění místního obyvatelstva a podrývání vlivu místní lesní správy, která o lesy pečuje." ⁸

Zrada Kjóta odvrácena na poslední chvíli

Průmyslové skupiny se nicméně nemusí strachovat, že by jejich lobování před COP-6 nepřineslo žádné ovoce. V průběhu COP-6 jim stačilo zaměřit se na eskalaci napětí a nedovolit vládním zástupcům, aby se poddali tlaku lobbyistů nevládních organizací a kreativních akcí a demonstrací, které se konaly jak vně, tak uvnitř konferenčního centra ⁹. Až do posledního večera jednání byl summit o klimatické změně v Haagu na události dosti chudý. Dominantní pozice severních vlád byla zcela jasná od samého počátku a lišila se vlastně pouze intenzitou, s jakou chtěly protokol z Kjóta zradit.

Na jedné straně stála deštníková skupina, složená ze Spojených států, Japonska, Austrálie, Kanady, Ruska a Norska, která podporuje neomezené využívání tržních mechanismů podle kjótského protokolu, na druhé straně stála Evropská unie prosazující, že alespoň 50% plnění by se mělo odehrávat "doma" ve státě. Představitelé EU rovněž vyjádřili pochyby o zahrnutí "uhlíkových lapačů" do tržních mechanismů. Zatímco deštníková skupina volá po neomezovaném užívání "lapačů uhlíku", EU navrhuje "pozitivní seznam" pro Mechanismus čistého rozvoje OSN (CDM), který by projekt omezil na zdravé technologie, jako je obnovitelná energie, čímž se vylučují investice do jaderné energie ¹⁰.

Zástupci EU se také zasazovali za finanční sankce států, které nebudou dodržovat své závazky z Kjóta, zatímco deštníková skupina se závazným opatřením (pokutám a jiným postihům) bránila. Jižní státy spojené v rámci G-77 zaujaly stanoviska, která se přikláněla spíše k názorům EU. Ke konci COP-6 se stanovisko EU posunulo více směrem k USA a Deštníkové skupině. Odráží to zejména hluboké rozdíly mezi jednotlivými státy EU a také všeobecně narůstající nadšení pro "tržní" politiku na ochranu životního prostředí, včetně obchodu s emisemi a tržní "seberegulaci" mezi evropskými vládami.

Poslední den se odehrál ve znamení jednání USA, EU a několika menších států ve snaze najít kompromis. Předseda haagského jednání Jan Pronk (nizozemský ministr životního prostředí) předložil, ve snaze dovést jednání k nějakému výsledku, kompromisní návrh, který se výrazně klonil k americkému řešení. Jeho návrh obsahoval neomezené užívání tržních mechanismů a velmi rozsáhlé užívání "lapačů uhlíku" i obchodu s problémovým ovzduším (v jehož rámci se nabízejí volná emisní povolení na prodej) k "naplnění" požadavků na snížení emisí protokolu z Kjóta ¹¹. Návrh by de facto znamenal dohodu, která by průmyslovým zemím dovolila emise zvýšit, což je přesný opak záměru, se kterým byl protokol v Kjótu v roce 1997 sepsán ¹². Tato "dohoda podané ruky" navrhovaná Pronkem se ve skutečnosti dostala do opravdu finálního stádia projednávání, ale na poslední chvíli byla odmítnuta pokrokovějšími ministry životního prostředí ze zemí EU (včetně Německa, skandinávských států a Francie).

Křížové tažení pokračuje

Netrvalo dlouho a předkladatelé tohoto katastrofického návrhu principů implementace protokolu z Kjóta po Haagu rychle znovu seřadili své šiky. S cílem podniknout průlom se z kraje prosince sešli v Ottawě ministři z USA, Kanady a řady evropských zemí na neformálním setkání. Podle Wall Streat Journal změnila řada vlád EU stanovisko k návrhu, který v posledních hodinách COP-6 zamítly, a nyní jsou připraveny se pod něj podepsat ¹³. "Změna názoru v táboře EU," píše se v listu "je zapříčiněna zejména silným tlakem evropského businessu." Setkání ministrů nepřineslo žádný výsledek a je zřejmé, že některé evropské ministry se stále nepodařilo přesvědčit. Nicméně tato událost dokládá, jak velmi byla zamítnutá dohoda z COP-6 k velkému businessu přátelská. Je to snad poprvé v dějinách vůbec, kdy business dotlačil vládní představitele, aby připravili návrh smlouvy o životním prostředí.

Představitelé průmyslu se ve skutečnosti už těší, povzbuzeni vstřícností, které se jim dostalo od mnoha vlád, na nadcházející konferenci v německém Bonnu, kde hodlají prosadit kjótský protokol v takové podobě, v jaké jim přijde vhod. Jeden z pozorovatelů týmu evropských expertů, představující stranu velkého businessu, zdůraznil, že vyjednávání selhala jen kvůli nedostatku času. Nebýt něj, bylo by dohody o tržních mechanismech dosaženo, takže neúspěch na COP-6 byl jen "nevýznamnou událostí v historii mezinárodních jednání" ¹⁴.

Velký důraz se neustále klade na průmyslové vysazování stromů a další rozporuplné projekty, které mají trhu zajistit dostatek laciných uhlíkových kreditů. Na "environmentalistické a finanční" konferenci v únoru zdůraznil Frank Joshua z konzultantského gigantu Andersen, že trhy s uhlíkovými kredity, kde se k prodeji nabízejí pouze uhlíkové kredity získané prostřednictvím projektů obnovitelné energie (tj. žádná jaderná energie, žádné velké hydroelektrárny ani projekty "lapačů uhlíku"), nemají dostatečnou "likviditu" a nejsou zajímavé ¹⁵. The Carbon Market Analyst, jedna z mnoha publikací zabývajících se "vznikajícím uhlíkovým trhem", nastavila svůj tzv. EC_X index (estimated carbon value index - index odhadované hodnoty uhlíku) po konferenci COP-6 z 1,31 dolů na 0,51, což odráželo, že nejistý výsledek jednání zvyšuje nejistotu a snižuje poptávku po emisních povoleních ¹⁶. Zároveň ale tento list zůstává velmi optimistický ohledně budoucího rozvoje trhu. "Zdá se pravděpodobné," píše Carbon Market Analyst, "že dohoda na pokračování COP-6 bude zahrnovat i podstatný podíl aktivit využívajících "lapačů uhlíku" s nízkou nebo "žádnou" cenou."

Zároveň není pochyb, že překotný růst mezinárodního obchodu s emisemi bude pokračovat i navzdory fiasku v Haagu. Více a více severských vlád, a Evropa není výjimkou, zahrnuje obchodování s emisemi do své domácí politiky zabývající se klimatickou změnou, protože očekávají, že mezinárodní trhy s emisemi skleníkových plynů se tak jako tak rozvinou - s protokolem z Kjóta nebo bez něj ¹⁷.

Faktor Bush

Budoucnost protokolu z Kjóta vypadá ještě beznadějněji poté, co se úřadu presidenta Spojených států ujal George W. Bush. President Bush se nijak netají svým skeptickým postojem k otázce klimatické změny a označil protokol z Kjóta jako "neúčinný" a  "nespravedlivý" a očekává se, že jej kongresu k ratifikaci nepředloží. Při jedné z těch vzácných příležitostí, kdy Bush v rámci své předvolební kampaně hovořil o své budoucí politice v otázce klimatu řekl, že bude proti jakékoliv politice, a sem patří i protokol z Kjóta, která "by znamenala dramatické zdražení benzínu, topného oleje, zemního plynu nebo elektřiny" ¹⁸. Jak Bush tak jeho vicepresident Dick Cheney, působili svého času jako ředitelé naftařských společností a do jejich kampaní investoval americký naftový průmysl miliony dolarů. Cheney byl ještě nedávno členem správní rady Amerického naftařského institutu (API), jedné z nejnekompromisnějších lobbistických skupin mezi odpůrci protokolu z Kjóta. Stanovisko Bushova státního aparátu se bude pravděpodobně odvozovat od skutečnosti, že v kongresu mají ¹⁹ převahu republikáni, kteří zaujímají k protokolu z Kjóta tradičně nepřátelský postoj ²⁰. Pouhých několik dní po nástupu do úřadu požádala Bushova vláda o odložení následného summitu po COP-6 v Bonnu na červenec ²¹.

Nejhorší obavy se zřejmě potvrdily po opatřeních, ke kterým přikročila Bushova administrativa v březnu. Nejprve napsal Bush čtyřem republikánským senátorům dopisy, ve kterých řekl, že si nepřeje omezovat emise CO₂ z amerických elektráren, a že byla chyba označovat CO₂ za látku znečišťující životní prostředí ²²! Krátce nato Bílý dům zcela jasně oznámil, že nepřistoupí k implementaci protokolu z Kjóta, ale naopak bude pracovat na přípravě nové smlouvy, který bude obsahovat omezující závazky i pro jižní země ²³.

Do jaké míry bude Bush nadále blokovat vyjednávání OSN o problematice klimatu, se teprve uvidí. Podle některých pozorovatelů bude americký business, který vidí v globálním obchodu s emisemi obchodní příležitost, Bushe podporovat, ať se na projektu podílí a pokračuje v clintonovsko-goreovské politice přizpůsobování protokolu z Kjóta podle zájmů amerického businessu. Mezi ně patří společnosti spolupracující s novým Pew Center, podle kterého je regulace skleníkových plynů nevyhnutelná, takže nejrozumnější strategií se zdá být, orientovat se na maximální ekonomický zisk z obchodování s emisemi a dalších tržních mechanismů. Chemický gigant DuPont vyjádřil například "velké obavy" o mezinárodní obchodní systém a "podporuje pokračování rozhovorů o Kjótu," jak uvedl mluvčí společnosti Paul Tebo ²⁴. Obavy amerického businessu, který nechce zůstat odříznut od mezinárodního obchodu s emisemi, možná Bushe nakonec přivedou zpátky k jednacímu stolu ²⁵. Jiní ovšem zcela naopak očekávají, že USA se z jednání o klimatické změně celkově stáhnou, což je pro mnoho společností údajně příjemná představa, protože konečně "budou mít volné ruce". Stojí za zmínku, že mezi tyto společnosti patří i samozvaný anděl životního prostředí British Petrol Amoco, kde - jak napsaly Earth Times - Bushovo vítězství podnítilo "debatu o užitečnosti další účasti na globální diskusi o klimatické změně." ²⁶

Protokol z Kjóta bez USA?

Ministři životního prostředí Dánska, Francie, Německa a dalších evropských zemí navrhli, že státy Evropské unie by mohly ratifikovat protokol z Kjóta bez USA, v důsledku čehož by se Spojené státy mohly "zastydět" a přidat se. Takovýto krok by ale bezpochyby vyvolal silnou reakci ze strany skupin evropské průmyslové lobby. CEFIC, mocná lobbyistická skupina zastupující chemický průmysl, varuje před "jakýmikoliv příliš jednostrannými dohodami." To by dalo americkému průmyslu konkurenční výhodu, jak jasně naznačil její generální tajemník Jean-Marie Devos v týdnech po COP-6 ⁽²⁷⁾

Jistě, lze argumentovat i tak, že budoucím rozhovorům na půdě OSN o klimatické změně by prospělo, kdyby se z ní USA (dočasně) stáhly. Odpadla by tím zásadní překážka na cestě k vytvoření souboru pravidel ke kjótskému protokolu, který by byl odpovědný jak z hlediska sociálního, tak z hlediska životního prostředí. Pokud se Spojené státy rozhodnou jednat dále a budou nadále sledovat pouze své úzké obchodní zájmy, a mezitím korumpovat další vlády, zaslouží si zůstat prozatím v izolaci. Lepší, než sada pochybných pravidel posvěcených souhlasem USA, by byla dohoda těch vlád, které mají skutečný zájem na řešení problému globálního oteplování. Vláda Spojených států by pak měla na výběr - buď podepsat, nebo stát přede všemi jako vůdčí kazisvět mezinárodní klimatické politiky. Nicméně, pomineme-li skutečnost, že uvrhnout americkou vládu do mezinárodní izolace je jen těžko představitelné, pravda je taková, že snaha podrýt protokol z Kjóta pochybnými tržními řešeními zdaleka není výlučnou doménou severní Ameriky.

Dvě nové zprávy OSN vydané v prvních měsících roku 2001 předkládají nové důkazy o tom, jak lidská činnost ovlivňuje klimatickou změnu a jaké katastrofické následky mohou nastat v 21. století (například větší sucha, záplavy, bouře a rozmach hmyzem přenášených chorob). Pokud má lidstvo těmto katastrofickým scénářům předejít, je nezbytně nutné zarazit zbytečnou a přebujelou spotřebu energie získávané z fosilních paliv v severních státech. Když uvážíme, že i omezení zahrnutá v protokolu z Kjóta jsou nedostatečná, je - pokud se má neštěstí předejít - životně důležité odříznout únikovou komerční cestu, který tak bezohledně propaguje mezinárodní business.

URL ZDROJE:
• článek v AJ

• UNFCCC
• Protokol z Kjóta

DALŠÍ SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY ČASOPISU CORPORATE EUROPE OBSERVER:
• BP CEO Sir David Simon jmenován ministrem obchodu a hospodářské soutěže
• ERT (Evropský kulatý stůl průmyslníků): Cesta ke správnému klimatu
• Bohové bouře: Jak průmysl blokuje pokrok na summitu o protokolu z Kjóta
• Europe Inc. Chapter 17 - Bohové bouře: Společnosti profitují z klimatické změny
• ICC Fact Sheet #3 - ICC a životní prostředí
• Skleníková mánie - Rozhovory OSN o klimatické změně podrývají tržní "rádobyřešení"

CAMPAIGN RESOURCES
• Rising Tide Political Statement
• Rising Tide Coalition for Climate Justice

  Corner House Briefing #3 - Climate and Equity

• Corner House Briefing #15 - The Dyson Effect
• Corporate Watch (UK) Magazine - Special Issue on Climate Change
• World Rainforest Movement
• CorpWatch Campaign
• Centre for Science and the Environment

POZNÁMKY
• Protokol z Kjóta z roku 1997 se původně zmiňuje o třech typech tržních mechanismů nabízejících se jako doplňující prostředek snižování emisí CO2: obchodování s emisemi, společnou implementaci (JI - joint implementation) a Mechanismus čistého rozvoje (CDM - Clean Development Mechanism). Obchodování s emisemi umožňuje 39 vládám, které se zavázaly ke kolektivnímu snížení emisí, obchodovat mezi sebou právo znečišťovat prostředí. Podle tohoto systému, který by měl začít v roce 2008, si může jedna země koupit "kredity na znečištění" od jiné země, která své nevyčerpala, tedy udržela emise ještě níž, než kolik jsou cíle stanovené v Kjótu. Společná implementace a Mechanismus čistého rozvoje poskytuje severním státům a korporacím emisní kredity prostřednictvím zvláštních projektů, jejichž cílem má být snížit emise skleníkových plynů v hostitelské zemi. Tyto projekty mohou společně provádět buďto průmyslové státy a společnosti (JI) nebo jedna průmyslová země nebo společnost a jedna jižní země (CDM). Těmto třem tržním mechanismům se často zjednodušeně říká všem dohromady "obchodování s emisemi" (emission trading). Kritický rozbor těchto mechanismů najdete v "Mánie skleníkového trhu - hovory o klimatu v OSN ohroženy tržním rádoby-řešením", 55 stránkovou zprávu CEO, která vyšla v listopadu 2000".
• seznam účastníků COP-6, viz stránka OSN věnovaná COP-6
• Richard D. McCormick, "Mapování nového kursu životního prostředí - a ekonomiky", International Herald Tribune, November 18-19, 2000.
• "Dohoda z Kjóta je pochybná, říká špičkový představitel ExxonMobil", Earth Times, 15. listopadu 2000.
• "Asociace zabývající se obchodováním s emisemi byly na COP-6 silně zastoupeny", EMA tisková zpráva listopad 2000.
• Viz například "Jak může COP-6 ovlivnit hodnotu povolení", The Carbon Market Analyst, 5. lidtopadu 2000.
• Náš překlad citátu z "Commercie helpt ook een handje mee", Financieel Dagblad, 25. listopadu 2000.
• "Lesy a plantáže na trhu uhlíkových kreditů", World Rainforest Movement, listopad 2000.
• Přehled nenásilných akcí, které probíhaly v průběhu COP-6 najdete na adrese nezávislého mediálního střediska
• Mechanismus čistého rozvoje (CDM) byl navržen k tomu, aby usnadnil příliv prostředků a technologií zvyšujících efektivitu využití energie do jižních zemí. Deštníková skupina chce, aby součístí CDM i JI byly všechny technologie, včetně jaderné energetiky a celého spekra uhlíkových "lapačů".
• Pronkův "kompromisní" návrh zahrnoval: používání tržních mechanismů bez omezení (EU a G-77 by se vzdaly svých návrhů na 50 respektive 70% domácího užití), velmi extenzivní použití lapačů uhlíku (ačkoliv mimo CDM), v podstatě neomezený obchod s horkým vzduchem (Rusko, Ukrajina a další státy by mohly prodat skoro všechen svůj horký vzduch), velké přehrady zahrnuté v rámci CDM, začlenění jaderné energie do projektů společné implementace (střední a východní Evropa) a velmi slabá pravidla pro "plnění" (sankce za neplnění protokolu z Kjóta). Zdroj: "Pronk se pokouší najít cestu ze slepé uličky rozhovorů o klimatu", ENDS Daily, 23. listopadu 2000.
• V průběhu COP-6 evropětí vyjednavači odhadovali, že balík navrhovaný USA, týkající se využití uhlíkových lapačů, ve skutečnosti dovolí zvýšení emisi CO2 až na 7% pro průmyslové země, namísto 5,2% jak je v protokolu z Kjóta.
• "USA obnoví hovory s EU o klimatickém paktu ", Wall Street Journal, 6. prosince 2000.
• Christian Eggenhofer z expertní společnosti sídlící v Bruselu CEPS píše, že "protokol z Kjóta je naživu a daří se mu dobře": "Post- Mortem k  COP6 v Haag: Protokol z Kjóta je zdráv a daří se mu dobře", komentář CEPS, prosinec 2000
• Pan Joshua je v čele týmu pro obchodování se skleníkovými plyny Arthur Andersons; citát z "Obchod s uhlíkem: Přijatelné riziko?", Network 2002, březen 2001.
• "Předběžný výsledek COP-6", The Carbon Market Analyst, 28. listopadu 2000.
• Viz například "Obchod s uhlíkem pokvete navzdory krachu COP-6 ", Reuters, 30. listopadu 2000.
• "Nové zprávy varují před hrozbou globálního oteplení", Houston Chronicle 27. února 2001. Bush vytrvale vedl politiku úzce kopírující zájmy průmyslových skupin, jako je "Globální klimatická koalice" a "Obchodní kruhový stůl", včetně tržních mechanismů, vyššího užívání zemního plynu (jehož emise CO2 jsou o něco nižší) a daňové úlevy pro americké podniky, které vyvinou ekologičtější energetické technologie.
• článek byl publikován v dubnu 2001, tedy před ztrátou většiny republikánů v americkém Senátu (vystoupení senátora Jamese Jeffordse z republikánské strany dne 24.5. t.r.)
• "The Carbon Market Analyst" označuje případnou ratifikaci protokolu z Kjóta před rokem 2004 za "nepříliš pravděpodobný scénář" kvůli převaze Republikánů v senátu a pravděpodobnost odhaduje na 25%. "Předběžný výsledek COP-6", The Carbon Market Analyst, 28. listopadu 2000.
• Bushova vláda argumentovala, že jim to umožní "se na politiku životního prostředí pořádně podívat". "EU stanoví nové cíle limitů skleníkových plynů. "starosti" s Bushem ", IPS, 24. ledna 2001.
• "Kterak čepice oxidu uhličitého zmizela jako pára nad hrncem ", Wall Street Journal, 15. března 2001.
• "Bush odmítá dohodu z Kjóta o emisních limitech", Financial Times, 29. března 2001.
• "Rozhovory o Kjótu kolabují", Chemical Week, 13. prosince 2000.
• "Hořký konec setkání zakrývá skutečný pokrok a Clinton chce obnovit rozhovory o klimatu", Oil Daily, 4. prosince 2000.
• "Do bouře PR a zase zpátky", The Earth Times, 15. listopadu 2000.
• "Rozhovory o Kjótu kolabují ", Chemical Week, 13. prosince 2000