Je možné definovat liberalismus?
V týdeníku London Review of Books s datem 7. června 2001 vyšla tento týden recenze knihy Johna Graye Two Faces of Liberalism (Dvě tváře liberalismu), Polity, 161 str., 12,99 liber, ISBN 0 7456 2259 3. Shrnujeme.
Liberálové se modlí u hrobu neznámého principu: byli by připraveni zemřít za své přesvědčení, kdyby věděli, jaké je. V současnosti připomínají politická přesvědčení, alespoň mezi politickými filozofy, osud tradiční "staré levice": vládne neotřesitelná jistota a obrovské množství miniaturních názorových frakcí. Zároveň liberalismus ostře kritizují multikulturalisté, kteří jsou přesvědčeni, že by liberálové měli tolerantně přijímat takovou praxi, jakou je třeba ženská obřízka, a to, že ji liberálové odsuzují, prý znamená, že nejsou dostatečně liberální.
Liberalismus vznikl jako reakce na nepřátelství v důsledku vzájemnné odlišnosti. Kritikové, kteří liberály obviňují, že nemají žádné zásady, si mimo jiné stěžují, že si liberálové nedokážou rozhodnout, zda je jejich postoj normální ideologií, třeba jako islám nebo konzervatismus, anebo zda je to metaideologie, která je úplně na jiné rovině než různé soupeřící ideologie. Takže jsou liberálové obviňováni, že nemají žádné principy, pokud se nepostaví proti mrzačení žen (jako při ženské obřízce). Pokud se však proti ní postaví, potíž je, že v tom případě se rozloží základní princip liberalismu, což je obhajoba práva na odlišný názor. Tak se liberalismus sám odhaluje jako prázdný.
Možná je to ale jen zdání. Mnohoznačnost, to není zrovna dobrý začátek pro ideologii (ať už je to skutečná ideologie nebo jen "metaideologie"), která chce ve společnosti dosáhnout nějakého úspěchu. Avšak, jak u chameleónů, proměnlivost a mlhavost liberalismu je dobrá strategie pro přežití.
Čelný britský politický teoretik John Gray je také často považován za chameleóna. Jeho přechod od Johna Stuarta Milla před Friedricha Hayeka až k Isaiahu Berlinovi (o všech napsal knihu) vyvolal obvinění, že je Gray jen třtinou ve větru se klátící. Když měl Gray rád Hayeka, shodovalo se to s dobou thatcherismu, Novou pravici Gray odmítl, když v Británii začala vítězit Nová levice. Poslední dobou Gray podporuje myšlenky "hlubokého" ekologismu a cituje souhlasně projekty lidské depopulace, jaké vypracoval například John Aspinall. Je zjevné, že Gray těžko dostane nějakou funkci např. v nové vládě George W. Bushe, takže je ho nyní těžko obviňovat kolaborace s mocnými. Ať už se Gray nyní považuje za liberála nebo ne, jeho postavení je natolik výstřední, že ho většina liberálů za liberální nepovažuje.
Grayův postoj vůči liberalismu je jako postoj narkomana, který si odvyká drogám, a stal se při tom závislý na náhražce. Nemůže se této závislosti zbavit, ale skuteční "narkomani liberalismu" vidí jeho vlastní liberalismus jako jen chabou náhražku. Grayova nová kniha dokazuje jak mlhavost liberalismu, tak samotnou mnohoznačnost Grayových postojů. Co jsou ty "dvě tváře" z titulu jeho knihy? První tvář je morálně plnější, kompletnější forma liberalismu, která tvrdí, že existují všeobecné, ale podstatné morální pravdy, univerzálně platné a schopné - podle zastánců liberalismu - vytvořit pro lidi dobro. Druhá tvář Grayova liberalismu je morálně daleko prázdnější. Argumentuje, že po většinu doby se v politice dá doufat jen v kompromis mezi různými ideologiemi a způsoby života, z nichž některé jsou liberální a jiné nikoliv. A Grayovým cílem je zdiskreditovat filozofické pretence první, morálně plnější tváře liberalismu a přijmout tu druhou, prázdnější tvář, která je podle jeho názoru lépe uzpůsobena politickým kompromisům, jaké musíme dělat. Avšak ani druhá, morálně chabá tvář se neobejde bez uznávání určitých univerzálně platných hodnot, takže je to začarovaný kruh.
Gray samozřejmě není prvním autorem, který se snaží útočit na univerzalismus. Tuto verzi liberalismu silně odmítají multikulturalisté, kteří ji obviňují z x-centrismu, přičemž tím ošklivým "x" už může být cokoliv, evropská kulturní hegemonie, mocný falus, nebo prostě lidský úhel pohledu.
Hlavní myšlenkou, která je základem první, morálně plnější tváře liberalismu, je přesvědčení, že existuje určitý způsob, jak nejlépe žít, a ten je platný pro všechny lidi bez rozdílu, alespoň v principu. Z toho vznikl legalistický liberalismus, který se snaží řešit konflikty ohledně hodnot a životních stylů odkazem na ústavní zákony a právní procedury.
Legalistický liberalismus se většinou snaží o to, tím, že definuje práva, zavést morálku ústavním způsobem, i když problém, který se snaží vyřešit, vzniká v důsledku etických neshod ohledně hodnot a životního stylu. Svářející se morální přesvědčení však není vždycky možné včlenit v práva, protože by vznikl rozpor (zcela zjevně nemůže zároveň existovat "právo na život" pro nenarozené děti a zároveň "právo na volbu" interrupce), takže práva musejí některá morální přesvědčení ignorovat anebo je potlačit. Důsledkem je, že je pak právní struktura zdrojem konfliktů. Gray je jedním z mála autorů, kteří tuto situaci kritizují (nejvíce kvete ve Spojených státech a pak také v Německu). Nejbizarnějším výstřelkem je široce přijímaná právní doktrína originalismu, který prohlašuje nejen, že ústava by měla rozhodovat o výsledcích soudního jednání, ale i to, že co ústava vlastně znamená, je možno zjistit spekulací o úmyslech Otců zakladatelů amerického státu.
Jako i v jiných svých nedávných knihách a článcích Gray odsuzuje tuto redukci politiky na právo. Doyenem této legalistické školy je Američan Ronald Dworkin. Je exponentem soudnictví, založeného na světském přirozeném právu, kde vždycky ve sporných právních otázkách prý existuje "správná odpověď". Například ohledně interrupcí argumentuje, že prý konflikt v této věci zakrývá hlubokou shodu mezi tábory "pro-life" a "pro-choice" v tom smyslu, že je život velmi cenný, ale interrupce jsou také v pořádku, takže obojí musí být ústavně chráněno. Tady Dworkin využívá standardního právního nástroje ospravedlňování práv prostřednictvím falešné argumentace. Vzhledem k tomu, že práva bývají absolutní, nejsou pro ně přijatelné kompromisy, jichž bývá dosaženo v politice při řešení konfliktů mezi různými zájmy.
Gray zastává skeptický postoj nejen ohledně léčebné moci práv, ale i ohledně jejich schopnosti být důsledná a konkrétní, nemlhavá. A to se týká i lidských práv. Přijmeme-li teoretický argument, že musí existovat svět, v němž jsou všechna práva respektována, pak čím více je těchto práv, tím méně je pravděpodobné, že si nebudou protiřečit.
Jiným nástrojem, který používají filozofičtí liberálové k tomu, aby unikli konfliktům každodenní politiky, je neutralita. Opět jde o pokus vytvořit ústavní procedury a jim podřídit každodenní politickou aktivitu. V tomto pojetí usiluje stát o to, aby zastával neutrální postavení vůči různým pojetím dobrého života, tedy vůči politickým ideologiím a náboženským vírám. Tam, kde však stát je nucen zaujmout konkrétní názor (například zrovna v případě interrupcí) přesunují neutralisté svou pozornost od politiky k procedurám, které ji vytvářejí. Zároveň neutralisté popírají, že je úkolem státu vychovávat občana, aby byl ideálním lidským typem. Tento postoj znamená, že se neutralita stává univerzalistická, ale morálně je prázdná. Gray naopak považuje univerzalitu za morálně plnou, jako je jeho "první tvář" liberalismu: univerzalističtí liberálové kážou všude své jediné evangelium. Neutralita je ale dost blízká prázdné "tváři" liberalismu, protože je to častá politická reakce na skutečnost rozrůzněnosti politických názorů.
Takže je neutralita třetí tváří liberalismu, jejíž nárok na univerzalitu je založen na morální abstinenci? Závisí to na tom, zda si činí neutralisté podstatné morální nároky. Neutralisté tvrdí, že se vyhýbají kontroverzním morálním ideálům. Ale pak to vezmou zpět a spolehnou se na morální ideál, který náhle ukazuje, že je neutrální stav vlastně stavem liberálním. Takže by mohl Gray rozumně reagovat, že neutralisté jsou zastánci první, morálně plnější tváře v převleku do tváře druhé, morálně prázdné.
Neutralita vzniká z touhy nejít dál než k tomu, co je ospravedlnitelné. Jestliže ve společnosti existuje celá řada vzájemně neslučitelných představ o tom, co je dobro - je to pluralismus - a neexistuje možnost rozhodnout, co je správné. Možná že jediným ospravedlnitelným státem je tedy stát, který není založen na žádné konkrétní představě dobra. Gray se sice vyhýbá pluralistické cestě k neutralitě, ale pluralismus zůstává klíčovým pro jeho argument: je to pro něho hlavní důvod, proč je Gray přesvědčen, že liberalismus nemůže mít pevné základy.
Nicméně Gray sám argumentuje, že jediná věc, která může liberalismus (nebo vlastně jakýkoliv politický systém) ospravedlnit, je to že apeluje na určité hodnoty. Navzdory svému pluralismu si Gray myslí, že některé dobro je více "základní" než jiné druhy dobra. Režim je legitimní, pokud poskytuje určitý minimální soubor základnich "dobrých principů". Gray argumentuje, že existuje "minimální úroveň slušnosti a legitimity, která je součástí všech současných režimů". Avšak, pokračuje "nejsou to nutně typické liberální hodnoty": Castrova Kuba například poskytuje svým nejchudším občanům lepší zdravotnictví a školství než Spojené státy. Gray sám neujasňuje rozdíl mezi dobrem a úrovní slušnosti a jestli je to totéž. Argumentuje, že "režim může mít vysokou míru legitimity a nemusí dodržovat charakteristicky liberální hodnoty". Liberálové však zřejmě budou argumentovat, že alespoň některé základní součásti "dobra" musejí být "liberální": svoboda projevu, hlasovací právo, svoboda náboženského přesvědčení, atd. - takže liberalismus je z tohoto hlediska nutnou podmínkou legitimity.
Znamená tedy to, že Gray odmítá liberalismus "morálně plnější tváře", že také odmítá univerzalismus? Gray je přesvědčen, že existuje určitý daný soubor univerzálních lidských hodnot, i když nedosahuje morální extravagance liberalismu "morálně plné tváře":
"Přijmout realitu univerzálních dobrých vlastností lidského života a univerzálních zel, to neznamená, že přijímáme univerzální morálku, kterou se pokusilo definovat mnoho liberálních myslitelů. Univerzální hodnoty jsou slučitelné s mnoha morálkami. Neexistuje žádný režim, který by mohl být rozumně vnucen všem těmto různým morálkám."
Gray má možná na mysli, že existuje soubor dobrých principů, zásad, které jsou tak základní, že je musí dodržovat každý legitimní stát, anebo alespoň některé z nich: Gray uvádí jako příklad ottomanské a habsburské impérium. Argumentuje, že některé dobré principy, například ochrana před mučením, jsou vždycky nutné pro legitimitu režimu.
Je však princip "žít a nechat žít" skutečně liberalismem? Grayova analýza Isaiaha Berlina vyvolává v tomto smyslu pochybnosti.
