Douglas Noel Adams RIP, aneb tak skončil jeden vesmír
V kontextu nedávné debaty v BL o cestování časem se zmiňuji o novince, která je pro smutná a dosti opožděná, že 11 května 2001 zemřel na infarkt spisovatel Douglas Adams, ve věku 49 let. Anglofonní čtenáře odkazuji k doplnění informací sem.
O Douglasi Adamsovi se zmiňuji na stránkách BL již potřetí, poprvé zde a podruhé jsem citoval úryvek z českého překladu knihy Restaurant na konci vesmíru, zde . "Na konci vesmíru" se týká konce světa, v čase, ovšem, a jejich přemrštěné ceny jsou dostupné jen cestovatelům v čase, kteří si prozíravě dali drobné na kumulativní úrok s dostatečným předstihem.
Takže na rozloučenou s ním bych nabídl další úryvek z téže povedené knihy. Našel jsem překlad ukradený (tj. nedbaje autorských práv na internetu dostupný) vystavený, spolu s několika jeho ostatními texty, zde. Pokud na tom někomu skutečně záleží, vězte, že ukradený text je obdařen i dovětkem Z anglických originálů vydaných (1981, 1982) v Pan Books, London and Sydney přeložila Jana Hollanová. Obálku „Poblitá hlava“ (byla též oceněna jako nejošklivější obálka desetiletí) a grafickou úpravu navrhl Joska Skalník. Vydal Odeon Praha 1991 nákladem 25000 výtisků.
Na omluvu takto vykořisťovaným, zejména překladatelce, hlásám, "kupte si to, čtenáři BL", a podotýkám, že text níže je jaksi můj tvůrčí redakční počin, protože jsem záměrně přeházený časový sled těchto úryvků v originálu jemně 'poopravil'.
Douglas Adams bezděčně předpověděl dopad internetu na společnost, a obohatil nás o různé pojmy - jako třeba 'babel fish', universální překladatelskou rybičku, kterou si dáte do ucha, ač pracuje telepaticky. Dnes najdeme i skutečnou korporaci tohoto jména zde a rybičku coby symbol překladu zde. To jen předadamsovský člověk si mohl myslet, že ryba je němá.
Na Douglasovi Adamsovi jsem vždy oceňoval jeho talent kombinovat myšlenky nejzásadnější s nejbanálnějšími, překvapit nečekaným a pronikavým postřehem, udržet si za každých okolností nadhled a smysl pro humor. Ani jeho inicálky nebyly nadarmo D.N.A. Mnohé jeho fórky jsou však zakotveny v kontextu tak, že jsou až nepřeložitelné. Těžko čekat, že by si překladatelka uvědomila, že níže zmíněný 'Hotblack' Desiato, kterého nám přeložila jako Cikorku je pojmenován podle realitní společnosti v severolondýnském Islingtonu, kde Adams tehdy pobýval - http://www.hotblackdesiato.co.uk/. a jejich cedulky vídal na každém kroku před domečky v jejich překupnické péči. S takovým nepřeložitelným tajným humorem pro zasvěcence by si neporadila ani babel fish.
Nicméně, přeji hezké čtení a vaše uznání jak zesnulému tvůrci, tak tvůrkyni solidního překladu.
Poznámka JČ:Adamsův The Hitchhiker´s Guide to the Galaxy byl především původnš nesmírně úspěšný rozhlasový seriál na stanici BBC Radio 4 - v důsledku jeho úspěšnosti byl někdy začátkem osmdesátých let natočen se stejnými herci stejnojmenný televizní seriál, který se stal kultovním hitem - opakuje se v britské televizi znovu a znovu a je také k dispozici k mání na videokazetách. Kromě pozoruhodného Adamsova humoru a určitého filozofického podtextu byla tento televizní seriál charakteristická i raná, imaginativní, počítačový svět napodobující animace. Adams byl nejen nadaný spisovatel, ale svého druhu i vědecký polyglot. Citujme stručně z nekrologu deníku Guardian, který vyšel 15. května 2001 (v listě najdete i celou řadu poct Adamsovi od dalších osobností britského veřejného života: Adams byl všeobecně vážený a jeho náhlé úmrtí ve věku 49 let přišlo jako šok). - (Jana Hollanová je moje spolužačka a blízká kolegyně a její zcela regulérní překlad, který vyšel v Odeonu v roce 1991, je vynikajícím dílem.)
Douglas Adams, který zemřel ve věku 49 let na infarkt, vždycky tvrdil, že byl naprosto nepřipraven na globální úspěch svého nejslavnějšího projektu, The Hitch Hiker´s Guide To The Galaxy. "Bylo to, jako když vás vrtulníkem dopraví na vrcholek Mount Everestu," konstatoval, "anebo jako když náhle máte orgasmus bez předehry."
Projekt vznikl v roce 1978 jako rozhlasový seriál. Bylo to pikareskní vyprávění o cestách mírného obyvatele londýnského předměstí Arthura Denta vesmírem, za doprovodu jeho přítele Forda Prefecta, který byl Vergiliem pro Dentova Danta, podle jedné interpretace. Dílo se stalo doslova celým průmyslem, vznikl z něho superúspěšný televizní seriál a četná divadelní představení. Pak vyšly čtyři knihy, jichž se celosvětově prodalo více než 14 milionů výtisků.
Průvodce sám obsahuje veškeré znalosti o životě, vesmíru a o všem a na obálce měl velkými písmeny napsáno: "Žádnou paniku!" Výraz "Hitch Hiker´s Guide to..." se stal běžným obratem v angličtině a jediným médiem, do něhož dílo nebylo převedeno, byl film.
Ale po dvaceti trýznivých letech v systému Hollywoodu - Adams přirovnal proces k tomu, jako že "se pokoušíte opéci si řízek tím, že zorganizujete celou řadu lidí, aby postupně přišli do místnosti a dýchali na něj" - je jednou z ironií předčasné Adamsovy smrti, že se projekt nyní blíží vyvrcholení. Hlavním důvodem, proč se Adams v roce 1999 přestěhoval po 22 letech života v Londýně do Kalifornie, bylo, aby se mohl účastnit vyjednávání.
Je známo, že Hitch Hiker´s Guide a jeho úspěch se stal po Adamse břemenem - a po zbytek své kariéry už bojoval s neschopností psát - nicméně však Adams rád využil času i peněz, které mu projekt poskytl, aby se věnoval svým koníčkům a posedlostem.
Měl obrovskou sbírku elektrických kytar a zval rockové hvězdy, aby hrály na mejdanech v jeho domě, jednou hrál v londýnském Earl´s Cour se svými kamarády, hudebníky ze skupiny Pink Floyd. Zajímal se o ekologii a pracoval na záchranu ohrožených biologických druhů. Miloval technologie, a založil internetovou společnost, která využila myšlenky Průvodce tím, že nabízela skutečné informace o životě, o vesmíru a o všem - prostřednictvím mobilního telefonu. Po loňském krachu internetových společností tuto firmu převzala BBC, ale Adams si zachoval své povolání jako hlavní výrobce fantazií.
Adams se narodil v Cambridgi a dělal si legraci, že je DNA - a to ve městě, kde o devět měsíců po jeho narození objevili Francis Crick a James Watson strukturu kyseliny dezoxiribonukleové.
Stopařův průvodce po Galaxii
Jednou z hlavních předností oné pozoruhodné knihy, Stopařova průvodce po Galaxii, vedle poměrně nízké ceny a velkého vlídného nápisu na obálce NEPROPADEJTE PANICE, je stručný a občas i přesný komentář. Tak například statistiky zachycující geosociální strukturu vesmíru jsou šikovně umístěny mezi stranami devět set třicet osm tisíc tři sta dvacet čtyři a devět set třicet osm tisíc tři sta dvacet šest. Za prostinký styl, jímž jsou psány, vděčí částečně skutečnosti, že vydavatelé tlačeni odevzdávacími lhůtami opsali informace z krabice ovesných vloček a jen chvatně je přizdobili několika poznámkami pod čarou, aby nemohli být žalováni podle nepochopitelně zašmodrchaného galaktického zákona o autorských právech.
Stojí snad za zmínku, že později jeden mazaný vydavatel poslal knihu časovou smyčkou nazpátek, načež úspěšně zažaloval společnost vyrábějící ovesné vločky pro porušení právě tohoto zákona.
Ukázka pro ilustraci:
Vesmír - informace, které vám život v něm usnadní.
1 Rozloha: Nekonečná
Stopařův průvodce po Galaxii definuje výraz nekonečný takto:
Nekonečný: Větší než největší věci, co kdy byly, zvlášť některé. Ve skutečnosti ale ještě mnohem větší, fakticky úžasně obrovský, naprosto šokující velikosti, dá se o něm říct jen „žjova, to je teda něco“. Nekonečno je prostě tak velké, že velikost sama ve srovnání s ním vypadá úplně nicotná. Gigantické násobeno kolosálním násobeno děsivě obrovitánským - tak by se dal stručně vystihnout pojem, který se vám snažíme přiblížit.
2 Dovoz: Žádný
Dovážet věci do nekonečně velkého prostoru je nemožné, protože neexistuje vnějšek, odkud by se daly dovážet.
3 Vývoz: Žádný
Viz Dovoz.
4 Obyvatelstvo: Žádné
Je známo, že existuje nekonečné množství světů, už proto, že prostor, v němž se mohou nacházet, je nekonečný. Zdaleka ne všechny jsou však obydlené. Musí proto existovat konečný počet obydlených světů. Jakékoliv konečné číslo děleno nekonečnem dává výsledek, jenž se natolik blíží pouhému nic, že je úplně zanedbatelný. Lze tedy říct, že populace všech planet ve vesmíru je nulová. Z toho vyplývá, že i populace celého vesmíru je nulová, a pokud se čas od času setkáte s nějakými lidmi, jsou pouhým výplodem chorobné představivosti.
5 Měnové jednotky: Žádné
V naší Galaxii existují tři volně směnitelné měny, ale žádná z nich nemá valný význam. Altairský dolar se nedávno zhroutil, flainijský prasourkový korálek je směnitelný jen za jiné flainijské prasourkové korálky a triganský pu má své vlastní specifické problémy. Jeho kurs je sice stabilní - osm ningi za jeden pu - protože však ningi je gumová mince tvaru rovnostranného trojúhelníku o straně deset tisíc kilometrů, nikomu se ještě nepodařilo nashromáždit jich tolik, aby mohl vlastnit jeden pu. Ningi není směnitelná valuta, protože Galaktibanky se odmítají zabývat počítáním drobných. Z této premisy lze snadno odvodit, že i Galaktibanky jsou výplodem chorobné obrazotvornosti.
6 Umění: Žádné
Smyslem umění je nastavovat přírodě zrcadlo. Tak velké zrcadlo ale existovat nemůže - viz 1.
7 Sex: Žádný
Vlastně je ho spousta, hlavně proto, že nejsou žádné peníze, obchod, banky, umění nebo cokoliv, čím by se mohli zabývat všichni ti neexistující obyvatelé vesmíru.
Nemá však smysl zdlouhavě zde toto téma rozebírat, protože je to skutečně strašně složité. Další informace viz Průvodce, kapitoly sedm, devět, deset, jedenáct, čtrnáct, šestnáct, sedmnáct, devatenáct, dvacet jedna až čtyřicet osm včetně, a vlastně i skoro celý zbytek Průvodce.
Restaurant existoval dál, jen všechno ostatní ustalo. Časová relastatika ho udržovala a chránila v nicotě, jež nebyla jen pouhým vakuem. Bylo to prostě nic - i vakuum musí v něčem existovat.
Dóm chráněný silovým polem opět zneprůhledněl. Večírek skončil, hosté odcházeli. Zarquon zmizel spolu s vesmírem. Časové turbíny se chystaly přetáhnout restaurant zpět přes okraj času, aby byl připraven, až přijdou hosté na oběd. Max Quordlepleen se ve své malé šatně se zataženými záclonami snažil sehnat časofonem svého agenta.
Na parkovišti stála zavřená a tichá černá loď.
Od restaurantu přijížděl zesnulý pan Cikorka Desiato, postrkovaný tělesným strážcem po pohyblivé lávce.
Sestoupili jednou z průhledných rour. Když dorazili k limuzíně, dveře vzduchotěsné komory se otevřely a loď automaticky vtáhla kolečkovou židli dovnitř. Tělesný strážce nastoupil za ní, připojil svého šéfa na systém udržující smrtelné funkce a vsoukal se do malé pilotní kabiny. Tam nastartoval dálkovým ovládáním autopilota černé lodi, spočívající po boku limuzíny. Zafodu Bíblbroxovi se značně ulevilo - už přes deset minut se pokoušel loď uvést do pohybu.
Černá raketa hladce vyklouzla z kóje, obrátila se a hbitě a tiše sjela po hlavní cestě. Na jejím konci prudce zrychlila, vřítila se do časové odpalovací komory a vyrazila na dlouhou cestu zpět do vzdálené minulosti.
Jídelní lístek restaurantu na konci vesmíru cituje samozřejmě se souhlasem vydavatelů úryvek ze Stopařova průvodce po Galaxii:
Historie všech významnějších galaktických civilizací obvykle prochází třemi stadii: přežití, zkoumání a tříbení, jinak známé jako fáze JAK, PROČ a KDE.
První fáze je například charakterizována otázkou „JAK si obstarat jídlo?“, druhá „PROČ vlastně jíme?“, kdežto třetí „KDE poobědváme?“.
Jídelní lístek jde ovšem ještě dál a tvrdí, že Restaurant na konci vesmíru je příjemnou a kultivovanou odpovědí na poslední otázku.
Ke stolu Zafoda Bíblbroxe přistoupil ohromný přežvýkavec - mohutný, masitý čtyřnožec z hovězího rodu s velkýma vodovatýma očima, malými rohy a výrazem, jenž by se dal nazvat vstřícným úsměvem.
„Dobrý večer,“ zabučelo zvíře a ztěžka dosedlo na své kýty. „Jsem hlavní chod dnešního večera. Mohu vám nabídnout některé partie svého těla?“ zafunělo a zavrtělo kýtami, aby se mohlo pohodlněji usadit. Mírumilovně zíralo na Zafoda a jeho společníky.
Jeho pohled byl opětován výrazem zděšení a zmatku ze strany Arthura a Trillian, rezignace v případě Forda Prefecta, zatímco Zafod Bíblbrox si dobytče prohlížel dravě hladovým pohledem.
„Třeba kousek ramínka?“ navrhlo zvíře. „Dušeného na víně, s bílou omáčkou?“
„Ehm, vašeho ramínka?“ šeptl Arthur zděšeně.
„Jistěže mého, pane,“ zabučelo zvíře pokojně. „Cizí bych přece nemohlo nabízet.“
Zafod vyskočil a začal zvířeti zkoumavě ohmatávat rameno.
„Taky roštěnka je moc dobrá,“ brumlalo zvíře. „Dopřálo jsem jí dost pohybu a jedlo jsem hodně jádrového krmiva, takže je tam spousta výborného masa.“ Mírně chrochtlo, zafunělo a začalo přežvykovat. Spolklo přežvýkanou píci a pokračovalo:
„Nebo byste si snad ze mě dali guláš?“
„Myslíš, že to zvíře opravdu chce, abychom ho snědli?“ zašeptala Trillian Fordovi.
„Já?“ podivil se Ford. Měl skelný pohled. „Nemyslím si nic.“
„To je naprosto příšerné!“ rozčilil se Arthur. „Nic horšího jsem nikdy neslyšel.“
„Oč jde, pozemšťane?“ optal se Zafod, jehož pozornost se teď přesunula k ohromné roštěnce.
„Prostě nemíníme jíst zvíře, které tady stojí a říká si o snědení. To je bezcitnost!“
„Pořád lepší, než jíst zvíře, které se nechce dát sníst,“ poznamenal Zafod.
„O to přece nejde,“ protestoval Arthur. Chvíli o Zafodově poznámce uvažoval. „No dobře, možná o to jde. Mně je to jedno, nebudu o tom teď přemýšlet. Prostě jenom... ehm...“
Vesmír běsnil ve smrtelných křečích.
„Nejspíš si dám jen salát,“ zamumlal.
„Smělo bych vám doporučit, abyste zauvažoval o mých játrech? Určitě budou úžasně šťavnatá a křehká - vykrmuju se už celé měsíce.“
„Hlávkový salát,“ vyjádřil se Arthur důrazně.
„Hlávkový salát?“ podivilo se zvíře a nesouhlasně na Arthura vyvalilo oči.
„Chcete snad říct, že bych si neměl dávat salát?“
„Spousta zeleniny má na tyhle věci dost vyhraněný názor. Proto se nakonec došlo k rozhodnutí rozetnout celou tuhle zamotanici a vypěstovat zvíře, které se chce dát sníst, a navíc to dovede jasně a zřetelně říct. Takže mě tu máte.“
Dobytče se decentně uklonilo.
„Tak tedy, sklenici vody, prosím,“ nedal se Arthur.
„Koukni,“ vložil se do věci Zafod, „chceme jíst, a ideálů se rozhodně nenajíme. Čtyři krvavé bifteky, prosím, ale rychle. Nejedli jsme už pět set sedmdesát šest tisíc miliónů let.“
Zvíře se s jistými obtížemi zvedlo. Vydalo mírné zabučení.
„Velmi rozumný výběr, pane, smím-li se k tomu vyjádřit. Tak fajn,“ dodalo, „jen si odskočím a picnu se.“
Ještě se obrátilo a přátelsky mrklo na Arthura:
„Netrapte se, pane. Udělám to humánně,“ ujistilo ho a beze spěchu se odkolébalo do kuchyně.
Za pár minut přiběhl číšník se čtyřmi obrovskými kouřícími bifteky. Zafod a Ford se na ně bez nejmenšího zaváhání hladově vrhli. Trillian chvíli váhala, načež pokrčila rameny a pustila se do své porce.
Arthur zíral do talíře a bylo mu lehce nevolno.
„Hele, pozemšťane,“ obrátil se k němu Zafod se zlomyslným úšklebkem na tváři, která se zrovna necpala. „Co tě žere?“
A kapela vyhrávala.
Všude po celém restaurantu lidé a bytosti odpočívali a bavili se. Vzduch byl plný hovorů o všem možném, mísících se s vůněmi exotických bylin, výstředních pokrmů a záludných vín. Nekonečný počet kilometrů všemi směry spěla katastrofa veškerenstva k fascinujícímu vyvrcholení.
Max mrkl na hodinky a za doprovodu fanfáry se vrátil na pódium.
„A teď, dámy a pánové,“ hlaholil rozjásaně, „užíváte si všichni posledních okamžiků skvělé zábavy?“
„Ano,“ volali lidé toho typu, který vždycky volá ano, když se jich komici ptají, jestli si užívají skvělé zábavy.
„Báječné!“ vykřikoval Max. „Absolutně báječné! A zatímco kolem nás zuří fotonové bouře v děsivých smrštích a chystají se rozervat zbytky rudě žhnoucích sluncí, vy se jistě pěkně usadíte a budete se mnou vychutnávat to, co určitě bude nám všem připadat jako nesmírně vzrušující, absolutní podívaná.“
Odmlčel se a jiskřícíma očima pozoroval publikum.
„Věřte, dámy a pánové - po tomhle už není nic.“
Znovu se odmlčel. Dnes večer mu načasování vycházelo s dokonalou přesností. Tuhle show dělal už nesčíslněkrát, večer co večer. Ne že by výraz večer v nejzazším bodě času něco znamenal. Bylo jen nekonečné opakování konečného okamžiku - restaurant se zvolna pohupoval za hranici nejkrajnější výspy času a zase zpátky. „Dnes večer“ to přesto dobře klapalo, měl publikum v hrsti. Ztišil hlas, takže diváci museli napínat uši, aby slyšeli.
„Tohle je skutečně naprostý konec. Mrazivá pustina, v níž zanikne celý majestát stvoření. Tohle, dámy a pánové, je to příslovečné ‘ono’.“
Ještě více ztišil hlas. V tichu, jež nastalo, by si neodvážila odkašlat ani moucha.
„Po tomhle,“ pokračoval tiše, „už není nic. Prázdnota. Neexistence. Zapomnění. Absolutní nic...“
Oči mu znovu zajiskřily - nebo snad zamrkal?
„Nic... samozřejmě až na bohatou nabídku dezertů a skvělý výběr likérů z Aldebaranu!“
Kapela podtrhla jeho zvolání břesknou frází. Max si přál, aby to nedělali - nepotřeboval to. Umělec jeho formátu nic takového nepotřebuje. Dokázal si udělat hudební nástroj z publika. Teď se úlevou smálo. Max pokračoval.
„Alespoň pro jednou,“ volal vesele, „nemusíte mít strach z ranní kocoviny - prostě proto, že žádné ráno už nebude!“
Zářivě se usmíval na šťastné, rozesmáté publikum. Pohlédl vzhůru na oblohu, prodělávající rutinní smrtelnou křeč jako pokaždé. Jeho pohled však utkvěl jen zlomek vteřiny. Spoléhal, že obloha nezklame, tak jako jeden profesionál spoléhá na druhého.
„A teď,“ dodal a rázoval hrdě po scéně, „možná že riskujeme oslabení oné báječné atmosféry zániku a nicoty, která zde dnes večer panuje, ale přesto bych rád mezi námi přivítal některé hosty.“
Vytáhl z kapsy papír.
„Máme tu dnes večer...“ Zdvihl ruku, aby ztišil jásot. „Máme tu skupinu ze zanzelkvazérského bridgeového klubu Flamarion zpoza Prustopádniny Qvarnu... Jsou tady?“
Zezadu se ozval souhlasný jásot. Max předstíral, že neslyší, a rozhlížel se, jako by jmenované hosty hledal.
„Jsou tady?“ zeptal se znovu, aby vyvolal hlasitější jásot. Jako vždy uspěl.
„Á, tady jsou. Tak hoši, poslední hlášky - a žádné švindlování! Nezapomínejte, že tohle je velice slavnostní okamžik.“
Dychtivě hltal smích.
„A máme tu také, máme tu... skupinu nižších božstev ze síní A sgardu?“
Zprava se ozvalo zahřmění a nad scénou se zablesklo. Skupinka vlasatých mužů v helmicích, tvářících se velmi samolibě, pozvedla sklenice směrem k Maxovi.
Vyřízené veličiny, pomyslel si.
„Opatrně s tím kladivem, pane,“ zavtipkoval.
Božstva znovu předvedla svůj trik s bleskem. Max jim věnoval poněkud nucený úsměv.
„A za třetí... za třetí skupina ze Svazu mladých konzervativců Siria B... jsou tady?“
Skupina švihácky oblečených odrostlých štěňat si začala vzájemně házet klacíky, a pak je začala házet i na scénu. Nesrozumitelně ňafali a štěkali.
„Ano, je to ale jen a jen vaše chyba,“ pokáral je Max. „Uvědomujete si to?“
„A konečně...,“ opět zklidnil publikum a nasadil slavnostní výraz. „A konečně tu dnes večer máme skupinu věřících, a to velmi hluboce věřících, z Církve nového příchodu Velkého Proroka Zarquona.“
Asi dvacet asketicky oděných věřících sedělo až u samého kraje. Nervózně usrkávali minerálku a nijak se hodokvasu neúčastnili. Rozladěně mžourali do světel reflektorů.
„Tady jsou,“ hlásil Max. „Sedí tu, trpělivost sama. Řekl vám, že přijde znovu, a nechal vás čekat hodně dlouho. Tak doufejme, že si pospíší, protože už mu zbývá jen osm minut!“
Skupina Zarquonových stoupenců seděla s přísným výrazem a nedala se zkrušit salvami zlomyslného smíchu.
Max publikum mírnil.
„Ale vážně, lidi, teď opravdu vážně - nic ve zlém. Neměli bychom si dělat legraci z tak hluboké víry. Prosím tedy potlesk pro Velkého Proroka Zarquona...“
Obecenstvo poslušně zatleskalo.
„... ať už je kdekoliv!“
Max poslal vzdušný polibek skupině s kamennými výrazy a vrátil se do středu pódia. Přitáhl si vysokou stoličku a usadil se na ní.
„Je to opravdu báječné,“ repetil neúnavně, „vidět vás tu dnes večer. Nebo snad ne? Ale ano, absolutně báječné. Zvlášť proto, že mnozí z vás přicházejí znovu a znovu, což považuju za skutečně fantastické - sledovat tady neodvratný zánik všeho, a pak se vrátit domů, do své vlastní historické doby..., založit rodinu, usilovat o novou a lepší společnost, vést strašlivé války kvůli tomu, co vám připadá správné..., to člověku skutečně dodá víry v budoucnost všech forem života. Ovšem až na to,“ mávl rukou směrem k bitevní vřavě kolem dokola, „že žádnou budoucnost nemají...“
Arthur se obrátil k Fordovi - tohle mu jaksi nešlo do hlavy.
„Poslyš, jestli má vesmír skutečně skončit..., copak se nesvezeme s ním?“
Ford na něj upřel pohled třípangalakticko-megacloumákového typu, jinými slovy pohled značně rozkolísaný.
„Hele, když jednou vlezeš do týhlenctý knajpy, octneš se v neuvěřitelný časový smyčce, chráněný silovým polem. Aspoň myslím.“
„Aha,“ řekl Arthur. Znovu obrátil pozornost k talíři polévky, kterou se mu podařilo vymámit z číšníka namísto bifteku.
„Koukni,“ vykládal Ford. „Předvedu ti to.“
Popadl ze stolu ubrousek a začal se s ním zoufale potýkat.
„Hele,“ začal znovu. „Představ si, jo, že tohle je vesmír, odehrávající se v čase, jo? A tahle lžíce je transdukční modus na křivce hmoty...“ Poslední slova mu dala hodně zabrat. Arthura hrozně mrzelo, že ho musí vyrušit.
„To je moje lžíce,“ upozornil.
„No dobrý,“ nedal se vyrušit Ford. „Představ si, že teda třeba tahle lžíce...“ Našel na tácku s přísadami malou dřevěnou lžičku. „Tahle...,“ snažil se úporně, ale nedařilo se mu vzít lžičku do ruky. „Ne, tak radši tahle vidlička...“
„Necháš mou vidličku!“ obořil se na něj Zafod.
„Dobrý, dobrý,“ konejšil ho Ford. „Tak dejme tomu, že... dejme tomu, že tahle sklenice je vesmír odehrávající se v čase...“
„Ta, cos ji shodil na zem?“
„To že jsem udělal?“
„Jo.“
„Tak dobře,“ snažil se Ford dál. „Tohle nechme být. Totiž... totiž, hele, a víš ty vlastně... víš ty vlastně, jak vesmír začal, abysme to vzali popořádku?“
„Asi ne,“ přiznal se Arthur a přál si, aby nebyl nikdy začal o ničem podobném.
„No dobrý,“ vykládal Ford. „Představ si tohle, jo? Máš prostě vanu. Jo? Velkou kulatou vanu. Z ebenu.“
„Kde ji vezmu?“ namítl Arthur. „Obchodní dům Harrods zničili Vogoni.“
„To je jedno.“
„Říkáš ty.“
„Poslouchej.“
„Tak dobře.“
„Máš tu vanu, chápeš? Představ si, že máš vanu. Ebenovou. A ta je kónická.“
„Kónická?“ nevěřil Arthur. „Ale jaká...“
„Pšt!“ okřikl ho Ford. „Prostě kónická. A co uděláš? Naplníš ji jemným bílým pískem, jo? Nebo cukrem. Jemnej bílej písek, respektive cukr. Cokoliv. To je jedno. Cukr je taky dobrej. A když je plná, vytáhneš špunt... posloucháš mě?“
„Poslouchám.“
„Vytáhneš špunt, takže ten písek začne vířit a vyteče. Vyteče tou ďourou ven.“
„Chápu.“
„Nechápeš. Nechápeš vůbec nic. Ještě jsem nedošel k tý fintě. Chceš znát tu fintu?“
„Pověz mi ji.“
Ford se na chvíli zamyslel. Snažil se vzpomenout.
„Ta finta je v tom, že to nafilmuješ.“
„Dobrý,“ pochválil Arthur.
„Vezmeš kameru a nafilmuješ to.“
„Dobrý.“
„Ale to eště není to. Už si vzpomínám. Finta je v tom, že pak přetočíš film v promítačce... zpátky!“
„Zpátky?“
„Jo. Přetočit zpátky. To je určitě vono. A pak sedíš a koukáš. A ono to začne spirálovitě proudit nahoru a ven z tý ďoury, až je vana plná.“
„Takhle začal vesmír?“ zeptal se Arthur.
„Ne. Ale člověk si při tom bezvadně odpočine.“
Ford zašmátral po stole.
„Kde mám skleničku?“
„Na podlaze.“
„Aha.“
Ford začal pátrat po sklenici, přičemž převrhl židli a srazil se s maličkým zeleným číšníkem, který právě nesl k jejich stolu přenosný telefon.
Ford se číšníkovi omluvil a vysvětlil mu, že se to všechno stalo jen proto, že je tak strašně opilý.
Číšník pravil, že všechno je úplně v pořádku a že chápe.
Ford poděkoval číšníkovi za laskavé pochopení, pokusil se ho zatahat za ofinu, ale asi o deset centimetrů minul a spadl pod stůl.
„Pan Zafod Bíblbrox?“ zjišťoval číšník.
„Jo, copak?“ vzhlédl Zafod od třetího bifteku.
„Máte tu telefon.“
„Cože?“
„Telefon, pane.“
„Pro mě? Tady? Kdo může vědět, že tu jsem?“
Jeden z jeho mozků pracoval na plné obrátky. Druhý se láskyplně obíral jídlem, které Zafod stále ládoval do druhé hlavy.
„Promiňte, nebude vám vadit, když budu pokračovat?“ řekla hlava zabývající se jídlem a pokračovala.
Šlo po něm už tolik lidí, že ztratil přehled. Měl si odpustit ten okázalý příchod. Ale doprčic, proč? pomyslel si vzápětí. Jak má člověk poznat, že se baví, když ho přitom nikdo nevidí?
„Možná že někdo z hostů upozornil Galaktickou policii,“ spekulovala Trillian. „Všichni viděli, jak jsi přišel.“
„Myslíš, že mě chtějí zatknout po telefonu?“ ušklíbl se Zafod. „Já totiž umím bejt pěkně nebezpečnej ptáček, když mě zaženou do kouta.“
„To jo,“ ozvalo se zpod stolu. „Ty se totiž rozsypeš tak rychle, že střepiny zasáhnou kdekoho.“
„Tak moment, jsme tu snad u posledního soudu?“ rozčílil se Zafod.
„To dneska taky uvidíme?“ zeptal se Arthur nervózně.
„Já rozhodně nemám naspěch,“ zamumlal Zafod. „Tak kdo je ten chytrák na telefonu?“ Nakopl Forda pod stolem. „Hej chlapče, možná tě budu potřebovat.“
„Osobně jsem nebyl tomu kovovému pánovi představen, pane...,“ řekl upjatě číšník.
„Kovovému?“
„Ano, pane.“
„Říkal jste kovovému?“
„Ano, pane. Říkal jsem, že osobně jsem nebyl tomu kovovému pánovi představen...“
„Aha, pokračujte.“
„Byl jsem však informován, že čeká na váš návrat už značný počet tisíciletí. Zdá se, že jste odtud odešel jaksi příliš náhle.“
„Odešel?“ užasl Zafod. „Nepřeskočilo vám? Vždyť jsme právě přišli.“
„Zajisté, pane,“ pokračoval číšník zarputile. „Ale než jste sem přišel, pane, odešel jste odsud, jak jsem vyrozuměl.“
Zafod zkusil jeden mozek, pak druhý.
„Vy tvrdíte, že než jsme sem přišli, nejdřív jsme odešli?“
To bude dneska dlouhý večer, pomyslel si číšník.
„Přesně tak, pane.“
„Dejte svému psychoanalytikovi rizikový příplatek,“ poradil Zafod.
„Počkej moment,“ vložil se do věci Ford, vynořující se opět nad úroveň stolu. „A kde vlastně jsme?“
„Mám-li být úplně přesný, pane, jsme na Žabím světě B.“
„Ale vždyť jsme odtamtud právě odešli. Odešli jsme a šli jsme do Restaurantu na konci vesmíru.“
„Jistě, pane,“ číšník měl pocit, že se blíží k brance a konečně se mu podaří vsítit gól.
„Ten druhý byl totiž vybudován na troskách prvního.“
„Aha,“ poznamenal Arthur bystře, „chcete říct, že jsme cestovali v čase, nikoli v prostoru.“
„Poslouchej, ty nedovyvinutej lidoope,“ obořil se na něho Zafod. „Běž a vyšplhej se někam na strom, buď tak hodnej.“
Arthur se naštětil.
„A ty běž a práskni hlavama o sebe,“ poradil Zafodovi.
„Ne, ne,“ vykládal číšník Zafodovi. „Váš opičák pochopil správně.“
Arthur koktal zuřivostí a nedokázal ze sebe vypravit souvislou větu, natožpak říct něco trefného.
„Skočili jste v čase... tuším o pět set sedmdesát šest tisíc miliónů let dopředu, ale zůstali jste přitom na stejném místě.,“ vysvětloval číšník a usmíval se. Měl báječný pocit, že konečně zvítězil v souboji s něčím, co vypadalo jako nepřekonatelná nepřízeň osudu.
„No jasně!“ zvolal Zafod. „Už chápu. Řekl jsem počítači, aby nás poslal do nejbližšího místa, kde se můžeme najíst, a přesně to taky udělal. Pět set sedmdesát šest tisíc miliónů sem nebo tam, ale z místa jsme se nehnuli. Šikovný!“
Všichni souhlasili, že to počítač udělal šikovně.
„Ale kdo je ten chlápek na telefonu?“ uvažoval Zafod.
„Co se vlastně stalo s Marvinem?“ připomněla Trillian.
Zafod se pleskl dvěma dlaněmi do obou čel.
„Paranoidní android! Nechal jsem ho placatit na Žabím světě B.“
„Kdy to bylo?“
„Asi tak před pěti sty sedmdesáti šesti tisíci miliónů let. Sem s tím výčitkometem, náčelníku večeřadla,“ vybídl číšníka.
Číšníkovi se obočí chvíli zmateně potulovalo po čele.
„Pardon?“
„Telefon, číšníče,“ vysvětlil Zafod a hrábl po aparátu. „Teda vy jste tady tak nepružný, že se divím, že vám nerupnou i kšandy.“
„Zajisté, pane.“
„Haló, Marvine, jsi to ty?“ zahlaholil Zafod do telefonu. „Jak to jde, chlapče?“
Tenkému kovovému hlásku trvalo hodně dlouho, než se propracoval drátem.
„Říkal jsem si, že bys měl vědět, že jsem hodně depresívní,“ ozvalo se konečně.
Zafod zakryl mluvítko dlaní.
„Marvin,“ oznámil.
„Haló, Marvine,“ zahovořil opět do telefonu. „My se máme skvěle. Jídlo, pití, trocha osobní buzerace a vesmír na maděru. Kde tě najdeme?“
Opět dlouhá pauza.
„Nemusíš předstírat, že tě zajímám,“ zaskuhral nakonec Marvin. „Moc dobře vím, že jsem jen podřadný robot.“
„Nojo, nojo,“ uklidňoval ho Zafod, „ale kde jsi?“
„’Dej tam zpětný chod, Marvine’ - takovéhle věci mi říkají. ‘Otevři vzduchotěsnou komoru číslo tři, Marvine, Marvine, mohl bys sebrat tamhleten papír?’ Sebrat papír! No prosím, mozek jak planeta, a oni po mně chtějí, abych...“
„Jo, jo,“ přitakal Zafod poněkud otráveně.
„Ale já jsem na ponižování zvyklý,“ hučel dál Marvin. „Klidně třeba půjdu a strčím hlavu do kýblu s vodou. Chceš, abych strčil hlavu do kýblu s vodou? Mám ho tu po ruce. Počkej chvíli.“
„Éé... haló, Marvine...,“ snažil se ho zastavit Zafod, ale bylo pozdě. Ze sluchátka se ozývalo smutné poklinkávání a šplouchání.
„Co říká?“ zajímala se Trillian.
„Nic,“ odpověděl po pravdě Zafod. „Zavolal jen proto, aby nám předvedl, jak si myje hlavu.“
„Tak,“ ohlásil se znovu mírně bublající Marvin. „Doufám, že vás to uspokojilo...“
„Nojo, nojo,“ klidnil ho Zafod. „Tak řekneš nám už konečně kde jsi?“
„Na parkovišti.“
„Na parkovišti?“ užasl Zafod. „Co tam děláš?“
„Parkuju. Co se asi dá dělat na parkovišti?“
„Fajn, tak počkej, za chvíli jsme u tebe.“
Vyskočil, odhodil telefon a připsal na účet „účtujte Cikorkovi Desiatovi“.
„Pojďte,“ vyzval ostatní. „Marvin čeká na parkovišti. Musíme za ním.“
„Co dělá na parkovišti?“ podivil se Arthur.
„Co by dělal? Parkuje. Tralala.“
„A konec vesmíru? Zmeškáme velký okamžik.“
„Už jsem to viděl. Úplný houby,“ odfoukl Zafod. „Nic než ýklev kseřt.“
„Cože?“
„Opak velkého třesku. Tak jdem. Mrskněme sebou.“
Jen málo hostů si všimlo, jak se proplétají k východu. Oči všech přítomných jako přinýtované sledovaly horor na nebesích.
„Zajímavý úkaz můžete pozorovat v levém kvadrantu oblohy,“ říkal právě Max. „Díváte-li se pozorně, můžete zahlédnout hvězdnou soustavu Hastromil, jak se vypařuje do ultrafialové. Je tu někdo z Hastromilu?“
Kdesi vzadu se ozvalo asi dvojhlasné, poněkud váhavé zajásání.
„Teď je pozdě dělat si starosti, jestli jste náhodou nezapomněli zavřít plyn,“ volal Max vesele.
Nahoře v restaurantu spěly události rychle k okamžiku, po němž už žádné okamžiky následovat nebudou.
Oči přítomných visely na klenbě dómu - s výjimkou tělesného strážce Cikorky Desiata, jehož oči visely na Cikorkovi Desiatovi a ovšem s výjimkou Cikorky Desiata samotného, jehož oči tělesný strážce pietně zatlačil.
Strážce se naklonil přes stůl. Kdyby byl Cikorka Desiato naživu, jistě by to považoval za vhodnou chvíli, aby si odsedl, nebo se dokonce vydal na menší procházku. Jeho tělesný strážce totiž nepatřil k lidem, kteří zblízka vypadají líp. Vzhledem ke svému politováníhodnému stavu se však Desiato ani nepohnul.
„Pane Desiato?“ zašeptal strážce. Když promluvil, vypadalo to, jako by se svaly po stranách jeho úst hrnuly jeden přes druhý a klidily se z cesty.
„Pane Desiato? Slyšíte mě?“
Cikorka Desiato přirozeně neřekl nic.
„Cikorko?“ sykl tělesný strážce.
Cikorka Desiato přirozeně zase neodpověděl. Odpověděl nadpřirozeně.
Sklenička na stole před ním začala poskakovat a vidlička se vznesla několik centimetrů nad stůl a ťukala do sklenky. Pak se vrátila na stůl.
Tělesný strážce spokojeně chrochtl.
„Měli bychom jít, pane Desiato,“ zabručel. „Aby nás pak nechytil ten nával, zrovna když jste v tomhle stavu. Musíte bejt na další vystoupení pěkně vodpočinutej. Bylo tam náramný publikum. Jedno z nejlepších. Kakrafún. Před pěti stama šedesáti šesti tisícema a dvěma miliónama let. Už jste se na to budete bejt těšenej?“
Vidlička se opět vznesla, pak se zastavila, neurčitě se zavrtěla a opět klesla na stůl.
„Ale děte,“ zavrčel strážce. „Určitě to bude bejvávalo fantastický. Byli z vás úplně paf.“ Ze strážcových gramatických kreací by byl býval dr. Daniela Dryáčníka jistě trefil šlak.
„Jak ta černá loď letí rovnou do slunce, to je dycky dorazí. A že ta nová je krasavice. Bude mi jí fakticky líto. Tak pudeme dolů a já nařídím autopilota černý lodi a vodfrčíme v limuzíně, ne?“
Vidlička jednou ťukla na souhlas. Sklenice s vínem se tajuplně sama od sebe vyprázdnila.
Tělesný strážce vystrkal kolečkovou židli s Cikorkou Desiatem z restaurantu.
„A teď přišla chvíle, na kterou jste všichni čekali!“ volal na jevišti Max. Rozhodil rukama do vzduchu. Hudebníci v pozadí začali zuřivě bušit do bicích nástrojů a chrlit dunivé syntakordy. Max se s nimi kvůli tomu pohádal, ale oni tvrdili, že to mají ve smlouvě. Bude si to s nimi muset vyřídit jeho agent.
„Obloha začíná vřít!“ vykřikoval. „Příroda se hroutí do ječící prázdnoty! Za dvacet vteřin bude s vesmírem konec! Pohleďte, jak nás zaplaví světlo nekonečna!“
Kolem řádil ohyzdný běs zkázy. A právě v tu chvíli se jakoby z nekonečné dálky ozval hlas trubky. Max sjel očima hudebníky. Ale nevypadalo to, že by někdo z nich hrál na trubku. Vedle něj na jevišti se náhle objevil chvějivý pramínek kouře. Ke vzdálené trubce se připojily další. Tuhle show dělal Max už víc než po pětisté a nikdy předtím se nic podobného nestalo. Poplašeně odskočil od vířícího oblaku kouře, z něhož se zvolna materializovala postava - důstojný muž s plnovousem a v dlouhém rouchu, halící se do světla. V očích měl hvězdy, na hlavě zlatou korunu.
„Co to je?“ šeptl Max, v očích zděšení. „Co se to děje?“
Na konci sálu extaticky vyskočili doposud kamenně se tvářící členové Církve nového příchodu Zarquonova a začali vyvolávat a prozpěvovat.
Max mrkal úžasem. Máchl rukama k publiku.
„A teď prosím pěkný potlesk, dámy a pánové,“ zajódloval, „potlesk pro Velkého Proroka Zarquona! Je tady! Zarquon znovu přišel!“
Za bouřlivého potlesku přešel Max scénu a podal mikrofon Prorokovi.
Ten si odkašlal. Pokukoval po shromáždění. Hvězdy v jeho očích nejistě blikaly. Rozpačitě si pohrával s mikrofonem.
„Ehm...,“ pronesl. „Ahoj. Podívejte, hrozně mě mrzí, že jsem se trochu opozdil. Bylo to absolutně příšerný. Spousta nečekaných komplikací na poslední chvíli.“
Uctivé ticho nabité očekáváním ho zřetelně znervózňovalo. Znovu si odkašlal.
„Ehm, jak jsme na tom s časem? Budu mít aspoň min...“
Tak skončil vesmír.
