Pokus o rekapitulaci spodních proudů křesťanské politiky poslední doby
Revoluce u lidovců? Ne, klopotná evoluce
Začnu netradičně - kritikou editora Britských listů. Brožova analýza je sice lehce zaujatá, není ale v žádném případě public relations. Ten, kdo zná historii mých polemik s Josefem Brožem z prosince 1999, mne zcela určitě nemůže podezřívat z "nadržování" tomuto bývalému (?) přednímu aktivistovi hnutí Děkujeme odejděte. Přesto se nedomnívám, že by se jeho letmá analýza dala nazvat public relations. Je to upřímně a poctivě, i když poněkud bez kontextu a znalostí psaný pokus o analýzu. Je to typický pohled "zvenčí", není to ale v žádném případě manipulace. V tom se editor Britských listů fatálně mýlí.
Nyní k meritu věci. Brož kombinuje reportáž s kritckým pohledem na pozorované. Nezamlčuje handicapy Svobodovy, "nespinuje" hluboký rozkol ve straně lidové a nepopírá, že tentokrát se spletli skoro všichni. Když mi jeden ze znalců skrytých pohybů v KDU-ČSL předvídal těsné vítězství Cyrila Svobody s předstihem čtrnácti dnů jako pečlivě propočítanou šachovou partii a rozsáhle přitom argumentoval hlubokou nespokojeností s Kasalem, odkazoval jsem jej do říše snů a nevěřil mu. Škoda. Mohl jsem být "prognostikem". Bylo lze ale jen stěží předvídat, že po dlouhých letech "zemědělské" politiky, opírající se o autoritu nejkonzervativnější části vysokého katolického kléru a odmítáním evangelíků i husitů někam na periferii, způsobí ony poslušné moravské ovečky v KDU-ČSL revoluci. Působil jsem v minulosti náhodou ve volební komisi komunálních voleb jednoho moravského městečka a viděl jsem spořádané šiky babiček v černých šátcích jdoucí k volbám i se svými vnučkami, viděl jsem i udivující disciplínu stařičkých obyvatelek blízkého kláštera, z nichž jednu musely k volební urně dovést její mladší sestry. Sama by totiž nedošla. Z toho kláštera přišly k volbám všechny jeho obyvatelky - až na jednu, která odvolila v nemocnici... Hardcore katolického konzervativismu na jižní Moravě jsem pokládal za pevnost, kterou nelze dobýt ani komunisty, natožpak občanskými či sociálními demokraty.
Nicméně i já jsem skoro přehlédl osamělost Jana Kasala i jeho neskrývanou a neskrytelnou osamělou opilost na rautu k vyhlášení výsledku senátních voleb 2000. Kasal stál ve velkém sále paláce Charitas sám, kymácel se ve snaze udržet rovnováhu a připitoměle se usmíval. Společnost mu dělala pouze pečená prasečí hlava na kovovém tácu, obložená hlávkovým salátem. Pomyslel jsem si tehdy něco o Salome, vzpomněl si na písničku Karla Kryla "podobna kytaře, pro svého vladaře Salome tančí..." a s úšklebkem jsem odešel pryč. A tak zatímco se všichni čtyřkoaliční senátoři i funkcionáři stran radovali (a v kuloárech lobbovali), předsedu nejsilnější a v senátních volbách vítězné strany obcházeli obloukem. Cyril Svoboda stál v "tiskovém koutku" obletován novináři, s hranou skromností a úslužností (jemu vlastní) odpovídal na jejich stupidní dotazy. Absolutně koncentrovaný, absolutně střízlivý. Událost vytěsnily z mých úvah "aktuality" - nepřikládal jsem jí větší význam, než že jeden politik udělal faux pas.
Důležitým, a bohužel v Čechách (díky absenci kulturních vazeb na Itálii a mizivé znalosti latiny u populace, včetně novinářů) opomíjeným signálem ke změně politiky křesťanských stran jsou myšlenkové pochody jejich vrcholného globálního think-tanku,tajné služby, parlamentu i vlády zároveň - katolického kléru. V současné době je to probíhající konkláve (rokování nejvyšších představitelů katolické církve) ve Vatikánu a poslední "usmiřovací" diplomatické kroky churavějícího zástupce Krista na Zemi. Papež se jednoznačně pokouší o očištění církve od balastu dogmatismu a netolerantnosti, trvajícího uplynulých tisíc let. Počínaje pokusy o smíření s Židy, pravoslavnými, řeckokatolíky, konče návštěvou mešity... Jako náhodně vystupuje v tomto kontextu ze stínu i médii opomíjená (a o to důležitější) série setkání Fórum 2000 na pražském Hradě (vnímaná v Čechách jako intelektuálské tlachání a z emocionální předpojatosti vůči Havlovi proto opomíjená), kde si podali ruce představitelé všech významných světových náboženství a filosofických směrů. V Praze zasedaly v poslední době i další rozhodující globální instituce křesťanského světa - MMF a SB, příští rok nás čeká zasedání NATO. Parlament myšlenek zůstává v mystické Praze na křižovatce dávných obchodních a kulturních cest - na půl cesty mezi Východem a Západem, exekutiva nyní zasedla za pevnostními zdmi Vatikánu. Teatrálnost této symboliky dává tušit skrytý význam, který tento diplomatický pohyb má. Je s podivem, ale v hlubinách Andělského hradu, v samém lůně katolické církve probíhá patrně jeden z nejúžasnějších procesů, jakých tato stavba byla kdy v historii svědkem. Církev se vrací ke svým kořenům, mnohdy až před 1. vatikánský koncil. Je to poslední předsmrtný záchvěv umírajícího mastodonta či návrat Fénixe z popela ideových porážek v boji s ateismem 20. století? Je to předzvěst hrůz křižáckých válek, plenících ve jménu Svaté církve kontinenty? Anebo velká eucharistie - akt smíření a počátek Nového věku? Tváří v tvář agresivitě současných (už víc než patnáct let probíhajících) pokusů o kulturní asimilaci euroamerické civilizace ze strany hnutí New Age a rozmělňování křesťanství kulturní (a mnohdy kultovní) preferencí buddhismu, tváří v tvář účinné technologicko-ateistické hedonistické propagandě, mileniálnímu postmodernímu multimediálnímu chaosu či sexuální nevázanosti na jedné straně, na druhé zase vzmáhajícího se sektářství a renesance germánské a primitivistické mystiky u velké části mladé generace, křesťanská církev postupně a bolestně spěje k "zúčtování" s tradičními dogmaty. Přibližuje se tak něčemu, co sice máme zakódováno v genech evropské civilizace, na co jsme ale zapomněli ve víru kapitalistického hemžení za vidinou zlatého telete zisku.
To, co se projevilo na setkání KDU-ČSL, je tedy do jisté míry výsledek skrytých globálních procesů uvnitř katolické církve. To ale jen v minimální míře a s velkým přemáháním reflektují české katolické kruhy, v Evropě patřící k těm nejkonzervativnějším a nejdogmatičtějším. Přesto to ale stačilo - na signál, který překvapil všechny "pravé" komentátory, toužebně si přející pomíjivou většinovou pravo-středovou koalici jako protiváhu proti hrozbě druhého volebního období se sociálními demokraty. Vesnická omezenost zvítězila nad informačním věkem. Vize "čertovsky" poskakujícího ministra Grégra budujícího "ďábelské" dílo - "atomovou katedrálu" zatemnila všem zdravý úsudek o smyslu věcí i dějů. Skutečnost se mísí s televizními seriály Akta X či Milenium, filmem Matrix a myšlení malých dětí ovládá Strýček Skrblík...
Debaty o Evropské unii jsou poznamenány divošským strachem z neznámého řádu, strach máme i z invaze barbarů - sociálních migračních vln. Multikulturalismus je málem nadávka a kolektiv či společenství se jako pojmy mísí a pletou s komunou a komunismem, těžce poznamenaným násilnou kolektivizací a stalinismem. Malá země uprostřed Evropy zápasí s vlastní historií, tou dávnou i docela nedávnou. Křesťané, kteří by mohli být onou klidnou silou ve jménu myšlenek, které jejich hnutí reprezentuje již dvě tisíciletí, bojují mezi sebou o koryta a mocenské výhody, pomíjející s příštími volbami. Jak směšné, jak trapné. Jak typické. 
Určitým signálem změn v křesťanské politice bylo už před lety hladké přijetí a etablování českého velvyslance ve Vatikánu Stropnického, který byl vstřícně akceptován i sociální demokracií. Jelikož ale Stropnický není "mediálně populární" postavou, vyžvaňující se v zahraničních Jednadvacítkách či dělající skandály jako jiní velvyslanci, unikl tento signál prakticky všem, kteří se nezajímají o zahraniční politiku profesionálně. Tzn. i všem novinářům. Pozitivní zprávy nefascinují bulvární média. Unikla jim (jak jinak) i rychlost, s jakou přispěchal do Strakovy akademie svého času kardinál Vlk omlouvat se za krach jednání s ministrem Dostálem o financování (a tím i budoucnosti) církví. Další vlaštovkou bylo publikování série sociálních encyklik Svatého Otce, započaté od Nového roku 1999, zásadně a převratně se obracející na "nejchudší z chudých". Česká "biskupská" interpretace odkazovala tyto encykliky do rozvojového světa jižní Ameriky a Afriky a PR-man České biskupské konference páter Hermann byl velmi rozezlen, když vyšla bez jeho vědomí či dokonce souhlasu ta nejzásadnější z nich v českém překladu v měsíčníku pro politku Pražský Demokrat. Ve sněmovně vzbudila tehdy nemalou pozornost, protože do té doby oficiální propaganda prezentovala křesťany jako baštu sedláckých a středověkých tradic, vyzdvihujíce německé rytíře a preláty více, než apoštoly a následovníky Krista. Institucionální strnulost a myšlenková rigidita české katolické církve přitom škodí nejvíce jí samé, pohříchu i hodnotám, které reprezentuje. Ztrácí nejen ovečky, ale i vliv. Stárne a souží ji stařecké vrtochy, senilita a dna. V konkurenci s agresivitou hollywoodských megafilmů unylost životopisů svatých prohrává na celé čáře a vliv "oficiální" církve na mládež je stále menší, vytěsňován obskurními sektami, tibetskými mnichy, tajuplnými čarodějnicemi a germánskými mediálními nájezdníky. Xena je určitě atraktivnější a následováníhodnější než František z Asisi... Přitom názory papeže a jeho okolí např. na globalizaci, kapitalistické vykořisťování, sociálně stabilizující roli státu či odborů jsou podle všech příznaků silně "zemanovské" a současnému českému předsedovi vlády musely znít jako andělský koaliční chór... Bohužel, zpívaný v latině, nikoliv v češtině. A právě jazyková bariéra, akademičnost a filosofičnost slovníku jsou největšími překážkami pronikání pokrokových myšlenek světových křesťanských myslitelů do Čech. Potřeba Cyrila a Metoděje pro 21. století se stává aktuální stále více... Přiznejte se, kdo z vás četl Světový ethos filosofa a teologa Hanse Künga? Ale nejen filosofové (jako například Hans Jonas, Erazim Kohák či stále aktuální Jan Amos Komenský), teologové (Küng) či ekologové (Josef Vavroušek či členové Římského klubu) už dlouho volají po morálce, odpovědnosti vůči lidstvu i planetě. Zbigniew Brzezinski - poradce amerických prezidentů - ve své knize "Bez kontroly" nastiňuje vizi společnosti, která se v pudu sebezáchovy civilizace obrací od kapitalistického hedonismu k sebeomezování a trvale udržitelnému rozvoji. Kéž by si křesťanští demokraté uvědomili, že nejen Pisaro, kardinál Mazarin, páter Koniáš či rytíři-křižáci patří do katolické historie... Znalostní společnost Komenského či Petera Druckera je prozatím vizí. Vizí jsou i znalosti demokraticky zvolených představitelů moci. Omezenost a povrchnost, partikularita a fragmentace, pomíjivost a krátkozrakost čtyřletých volebních období neumožňují napřít úsilí k činům historičtější povahy. Pokrok se tak plazí jako šnek, zanechávaje za sebou slizkou stopu malosti. Duch karteziánské rozpolcenosti res cogitans a res extensa ovládá prozatím českou politiku a směřuje ji s největší pravděpodobností k nalezení dočasného a bolestiplného řádu v autoritativní pravicové diktatuře. Ke škodě křesťanství, ke škodě budoucnosti.
Ateisté v české politice zapomínají, že jestliže mandát politiků v politických stranách je 4 roky a existence těchto stran se počítá na desítky let u těch nejstarších, křesťané a jejich politika je v evropském kulturním prostoru od té doby, kdy se tento jako kulturní prostor vymezil. Nezvedené potomky Cyrila a Metoděje lze těžko podezírat z nedostatku trpělivosti, pouze pohyby jejich ideových východisek jsou měřítkem volebních období nepostřehnutelné. Ale dají-li se už do pohybu (a reformní procesy, nastartované ještě v období kardinála Tomáška a pokračující podnes - Desetiletí obnovy, následně proces kanonizace Sv. Anežky, debata s laiky o dogmatech a církvi samé či renesance ekumenismu, proces očištění Mistra Jana Husa - tomu nasvědčují), podobají se lavině. Do historie tak pohřbily období vlády konzervativního předsedy KDU-ČSL Kasala a otevřely novou cestu, přerušenou úmrtím Josefa Luxe.
Bude to cesta posílení či marginalizace? Na tuto otázku odpoví jen Bůh, Cyril Svoboda a čeští křesťanští demokraté sami...
Poznámka TP: Před časem jsem vedl zajímavou polemiku s jistým právníkem, zapojeným v aparátu KDU-ČSL: napadl ostře moje tvrzení publikované v Britských listech, že - někdy v létě letošního roku, tuším - dojde k vytvoření havlovské Strany Pravdy a Lásky, v níž se sloučí všechny tzv. hradní strany, a poukazoval na to, že lidovecká identita je tak silná, že jakékoli slučování nepřichází v úvahu. Zatím se zdá, že měl pravdu, ale je otázkou, zda strana, momentálně zaklíněná do nefunkčního a dosti nerovnoprávného svazku Čtyřkoalice, bude takto schopna spolu se svou identitou uchovat výraznější přítomnost v Parlamentu.
Krize ve Čtyřkoalici totiž nesouvisí, jak často interpretují novináři, s tím, jestli se 2+2 strany "dohodnou" nebo "nedohodnou", ale s obsahem jejich dohody, tj. zda strany správně odhadnou, co bude v příštích volbách štěpným tématem, a dokážou se na něm sjednotit (neučiní-li tak, připravují si - zcela logicky - časovanou nálož a volební propadák).
V posttotalitní zemi, která ma za sebou líbánky s demokracií, nevede stále ještě hlavní dělicí čára mezi "levicí" a "pravicí" (tyto nálepky mají sice validní hodnotu - každou stranu lze takto správně zatřídit a charakterizovat - ale v nejdůležitějších hlasováních strany jednají podle jiného klíče), nýbrž mezi liberálním a autoritativně-sociálním modelem státu. Sociální stratifikace společnosti je zatím spíš podružná a málokdo v těchto zemích chápe, co je pro demokracii podstatné a jak se má občan chovat, chce-li si uchovat aspoň základní demokratická práva. Tak se vyvinula situace na Slovensku, v Bulharsku, v Rumunsku a spěje k němu Ukrajina a patrně i Česká republika (nevěříte-li mi, zkuste si odpovědět na otázku, která strana je podle vás levicovější: HZDS nebo slovenští komunisté?). Role jsou rozděleny: ODS, KSČM a levé křídlo ČSSD jako stoupenci autoritářství, ostatní politické síly by se teoreticky mohly shodnout na liberálním modelu.
Čímž jsme u jádra problému: Jestliže se Svobodova KDU-ČSL včas a dostatečně zřetelně nedistancuje od možnosti spolupracovat ve vládě se sociální demokracií, ocitne se před volbami, obrazně řečeno, každou nohou na jiném kusu ledovce, který se právě začíná bortit.
Televizní krize byla (a budoucí rozhlasová bude) jen malou ukázkou toho, jak se situace s největší pravděpodobností vyvine. Zatímco ČSSD bude krasořečnit o nejskvělejších a nejnehynoucnějších úspěších své vlády, architekti lednového vítězství pracujícího lidu v ČT připraví pro voliče zcela jiné téma, tak jako to ostatně dokázali ve všech volbách od vzniku opoziční smlouvy. Možná už někde v parlamentních lavicích zraje nová Kateřina Dostálová, z níž bude pro ten účel nakrátko učiněn démon útlaku, proti němuž se národ chtě-nechtě bude muset sjednotit (škodolibě poznamenejme, že v případě Dostálové k tomu nebylo potřeba ani moc práce ideologického maskéra).
Jak jsem řekl, lidovci si tuto situaci buď uvědomí a budou hrát v této poslední Havlově hře roli, která je jim určena, nebo zůstanou na percentuálním zisku hlasů loajálních voličů a budou pak po další čtyři roky z galerie sledovat, jak se dělá skutečná politika.
