Levice by měla milovat globalizaci
Antonio Negri, marxista, který byl odsouzen v Itálii do vězení, za to, že podporoval tamější terorismus, nyní postavil konvenční myšlení na hlavu. Píše o tom Mark Leonard v nejnovějším vydání týdeníku New Statesman. Shrnujeme.
Před třiceti lety se stal Antonio Negri notoricky známý svou účastí na studentské revoltě v roce 1968 a nyní byla jeho nová kniha Empire (Impérium) přijata s velkou pochvalou jako "komunistický manifest naší doby". Je to vtipná odpověď všem bědujícím levicovým prorokům hrůz globalizace i pravicovým fatalistům, kteří považují globalizaci za fakt, který se nedá nijak změnit.
Pro Negriho, který je stále ještě plný optimismu předchozí éry, je globalizace velkou příležitostí pro vznik ekonomiky, založené na znalostech, v níž se "život sám stává materiálem výroby" a dělníci jsou osvobozeni od těžkých strojů průmyslového kapitalismu. Podle Negriho jde o přechod od "zastupitelské demokracie", která lidem vnucuje konfekční, stereotypní řešení, jimž se individualisté musejí přizpůsobit, k nové politice "samostatného vyjádření identity": neboť ve skutečně globálním občanství stále mobilnější populace vstupuje do vzájemné interakce a vytváří nové formy totožnosti. Zejména vzniká nová forma levicové politiky, která prosazuje svobodu a kvalitu života a nikoliv omezující touhu po rovnosti mezi jednotlivými společenskými skupinami.
V roce 1979 byl Negri jako profesor na Univerzitě v Padově zatčen a obviněn, že je tajným vedoucím Rudých brigád, teroristické skupiny, která unesla a zavraždila Alda Mora, šéfa Křesťanskodemokratické strany. Negri byl oficiálně v této věci osvobozen, ale musel čelity dalším obviněním, například z "ozbrojeného povstání proti státu" a "morální odpovědnosti za potyčky mezi revolučními aktivisty a policií v Miláně v roce 1970. Opakovaně byl v Itálii vězněn, nakonec uprchl do Francie, kde vyučoval na pařížské univerzitě a dělal výzkum pro francouzskou vládu. Stal se v kruzích francouzské inteligence slavným, zejména u lidí kolem Michela Foucaulta a Jacquese Derridy.
V Římě byl však odsouzen in absentia na třicet let do vězení, přestože Amnesty International proces odsoudila pro "vážné nedostatky". V roce 1997, po 14 letech exilu v Paříži, se vzdal italským úřadům. Poslali ho do vězení, s tím, že smí každý den chodit domů, pokud se večer vrátí zase do vězení. Před několika týdny mu bylo oznámeno, že už nemusí přespávat ve vězení: smí být doma, pokud nebude vycházet mezi 19. hodinou večerní a 7. hodinou ranní. "Ano, je to neuvěřitelné, smět spát v posteli v noci s ženou," potvrdil britskému novináři z časopisu New Scientist. Tomuto italskému filozofovi je nyní něco přes šedesát let.
Jeho nová kniha, kterou napsal s jedním svým bývalým studentem, Michaelem Hardtem, začíná paradoxem. Na jedné straně je globalizace nové kapitalistické "impérium", které sjednocuje všechny státy pod stejnou logikou: na druhé straně osvobozuje úsilí o zavedení globálních norem jednotlivé lidi k tomu, aby mohli vést více uspokojující, pružný a daleko rozrůzněnější život. "Naším politickým úkolem," konstatuje Negri, "není stavět se proti těmto procesům, ale změnit jejich směr a reorganizovat je, aby plnily jiný účel."
Negri postavil Marxovu teorii o ožebračování mas na hlavu a argumentuje, že modernizace byla vždycky nakonec pozitivní. Každá nová fáze kapitalismu vedla ke zlepšení situace dělnické třídy a vytvořila platformu pro další osvobozování.
Negri dodává: "Největší změnou v současnosti je to, že mezi civilizovanými národy je naprosto nemožné, aby mezi nimi vznikla válka. Je to důsledkem osvobození dělnické třídy, která prostě už není ochotna bojovat."
Negri je naprosto fascinován přechodem k postindustriální ekonomice. "V minulosti závisely pracovní síly na kapitálu. Právě kapitál budoval továrny a všechny výrobní prostředky. Dnes máme všechny výrobní prostředky sami v hlavě. Je to konec rozdílu mezi výrobou a životem - výroba a život se staly tímtéž. Ale nejde o život, který byl nuceně proměněn v práci, jako v totalitních společnostech. Namísto toho je to práce, která se identifikovala s životem. Dnešní kapitalismus potřebuje, aby pro něho pracovali svobodní lidé - svobodní lidé, kteří mají vlastní prostředky, vlastní nástroje.
Jsou to svobodní lidé, kteří si mohou každý jiný den myslet něco jiného, protože materiálem průmyslu se dnes staly myšlenky. To znamená, že se součástí práce stávají naprosto zásadním způsobem emocionální i etické hodnoty."
Politika se tedy stává kulturním a nikoliv manažerským projektem. Zabývá se stejně tak silně kvalitou života jako makroekonomikou či veřejnými výdaji. Italský marxismus se vždycky velmi silně zajímal o individuální svobody. Je podobný dnešnímu myšlení britské Nové labouristické strany - například John Prescott prosazuje indexy "kvality života" - měří všechno, od znečištění životního prostředí až po existenci školek pro děti a délku pracovní doby.
Negri argumentuje, že úkolem pro sociální služby je nyní napodobovat život a nikoliv ho utvářet. Požaduje to, čemu říká "konstitutivní sociální služby" - neustálé vzdělávání, domácí služby pro pracující ženy, školky a pomoc pro děti.
Skutečnou výzvou je, jak toto realizovat ve věku, v němž má každý člověk úplně jiný život i jiné aspirace. Tradiční společenské kategorie lidí se rozkládají a mnoho dosavadních institucí přestalo fungovat. Už nedává smysl rozlišování mezi zeměmi a mezi bloky: "Pořád nacházíme první svět ve třetím světě, a třetí svět v prvním světě a druhý svět není skoro nikde." Měli bychom všichni přijmout myšlenku "globálního občanství" a otevřených hranic, vždyť sever zoufale potřebuje množství nových pracovních sil a jih potřebuje průmyslový rozvoj.
Mobilita, argumentuje Negri, změnila naše pojetí prostoru a času. "Když napsal Rousseau, že demokracie může existovat jen na malém prostoru, myslel tím například Ženevu. Dnes je malým prostorem celé Švýcarsko." Masová společnost odumírá a to vyžaduje absolutní restrukturalizaci politických institucí, protože jinak hrozí, že přestanou být relevantní. "Zastupitelská demokracie … byla neutralizována, anebo, přesněji, vyvlastněna televizí a masovými sdělovacími prostředky. Musíme přejít od zastupitelské demokracie k ´expresivní demokracii´. Ve věku naprosté rozrůzněnosti už nelze definovat ´všeobecný zájem´.
Konkrétněji ovšem Negri nedefinuje, jak mají tyto nové, pružně jednající davy, využívající svého intelektu, vytvořit novou "expresivní demokracii". Zdá se, že tím Negri míní politiku založenou na přímé individuální účasti, nikoliv prostřednictvím politických stran či jiných seskupení.
"Důležité na demonstrantech ze Seattle je to, že nalezli místo pro jinou politiku - globální politiku. Důležitý je ten nový prostor. Politika bez prostoru neexistuje. Ale ptáte-li se mne, jakou formu bude tato politika mít, nevím. Nejsem utopista, dělám analýzu. Vždycky jsem byl přsvědčen, že veškeré organizační formy pocházejí od lidí. Vymýšlejí je lidi. Z této perspektivy jsem naprostý marxista. Marx vždycky říkal, jděte se podívat na Pařížskou komunu, studujte jiné formy organizace, poučte se z toho."
