Vánoční televizní rebelie téměř po půl roce: Učme se samostatně myslet na základě věcných argumentů

Jana Dědečková

Jana Dědečková byla do ledna 2001 členkou Marešovy Rady České televize. Pokusila se prosadit efektivního nového ředitele České televize: nejprve Kateřinu Fričovou, když to nebylo možné, pak Jiřího Hodače. Její úsilí vedlo k rebelii televizních struktur. Tento referát přednesla na akci, která se k televizní rebelii konala o minulém víkendu na pražské FAMU. K setkání poznamenala: "Zájem o tuto akci byl velmi malý. V této zemi se o svinstvech mluví vždy až za 50 let," a pokračovala:

Akce, kterou M.Vadas uspořádal, se dočkala velmi malého zájmu za strany odborné veřejnosti a já si myslím, že je to nesmírná škoda. Zúčastnili se jí vlastně pouze lidé, kteří přislíbili účast a připravili si své příspěvky. Bylo velice zajímavé shlédnout s odstupem času některé dokumenty, které byly o událostech natočené. Některé z nich nebyly veřejnosti známé a myslím si, že by měly být odvysílané v ČT. Dnes, když už veřejnost není v tak silném emociálním zaujetí, by mohla posoudit, jak velmi manipulativní tyto materiály jsou.

Naprosto neobjektivní a neprofesionální je dokumentární film Chaos a při klipu Armstrong mi šel mráz po zádech.

Jsem velice ráda, že jsem měla příležtost vidět film R. Buchara Sametová kocovina a Česká televize asi ví, proč ho nechce vysílat celý. Vypovídá mimo jiné i o morálním selhání některých umělců v době totality. Výpověď V. Chytilové mě doslova šokovala.

V neděli odpoledne probíhala rozprava k připraveným příspěvkům. Velice zajimavý byl referát B. Blažka , který je autorem internetové Polořízené revoluce. Myslím si, že jen málo lidí si uvědomuje svobodu tohoto nového média a nedozírné možnosti, které nabízí. Já osobně jsem přesvědčena, že tato nová komunikační forma v budoucnosti zcela nahradí tištěná média i televizi. Proto mi příspěvek N. Savického o digitalizaci připadal jako z jiného světa. Digitalizace bude velmi nákladná a já jen doufám, že ji nebude platit občan. Ale asi se mýlím. Poslanci nakonec odhlasuji zvýšení poplatků a Český telekom se již v ČT dobře zaháčkoval za D. Chmelíčka, takže získá bez problému i zakázku na koncové zařízení v domácnostech. Já osobně bych byla spokojenější, kdyby stát věnoval více prostředků rozvoji internetu.Vidím, že už dnes je to daleko lepší informační a vzdělavací zdroj.

Velmi zajímavý byl referát R. Růžičky o hře se slovy a jak je možné manipulovat pomocí adjektiv, polopravd, nebo jen částečného sdělení. Zcela souhlasím s názorem A. Máši , že lingvistika by měla být součastí výuky na středních školách. Upoutal mě i T. Petráň a J. Gogola. Příspěvek P. Štingla byl neobjektivní stejně jako jeho film Chaos. Naprosto neakademický a spíše osobní byl koneckonců i příspěvek můj. Snad to bylo tím, že jsme se oba aktivně účastnili na jedné ze stran sporu a na potřebný nadhled uplynulo jen velmi málo času.

Jsem velmi ráda, že jsem měla možnost osobně poznat V.Mertu, který je velice vzdělaný, střízlivě kritický a kultivovaný člověk.

Mé sympatie si získala paní režisérka Šandová, která se lidsky zajímala o některé aspekty události a snažila se je pochopit, přestože se mnou nesouhlasila.

Že došlo k silné manipulaci s lidmi a jejich cítěním mi potvrdil i rozhovor s režisérem Krejčíkem, kterého si vážím nejen pro film Maturita v listopadu. V tomto rozhovoru se mi svěřil, že se zhrozil toho, když viděl s kterými lidmi ho televizní krize postavila do stejné řady, a začal přemýšlet o tom, zda je vše skutečně tak, jak bylo prezentováno.

Myslím si, že silná hesla o svobodě slova dala na konci roku dohromady lidí, kteří by si za normálních okolností nesedli k jednomu stolu. Těchto hesel by se nikdy nemělo tímto způsobem zneužívat.

Vážené dámy, vážení pánové,

Úvodem svého vystoupení bych chtěla poděkovat pořadatelům kolokvia za pozvání a Vám všem za ochotu, s níž obětujete svůj volný čas. Téma, které bylo pořadateli nastoleno, je i po třech měsících stále velice živé a citlivé. Bouřlivé události na sklonku roku nenechaly snad nikoho v naší společnosti klidným. Dovolte proto, abych se zaměřila především na aspekty, které mě nejvíce zaujaly a nejvíce mnou otřásly. Pokusím se o reflexi svýma očima, tj. očima člověka, který velkou část svého života usiloval o změnu režimu směrem k parlamentní demokracii, protože tuto formu státního zřízení, tento typ a uspořádání života stále vidím jako jedinou formu lidské existence. Klíčovým principem demokracie, a to si dodnes není ochotna připustit i velká část našich intelektuálů, je respekt vůči názoru většiny, jak se projevil ve výsledcích parlamentních voleb. Skutečné umění demokracie není umět vyhrát, ale umět respektovat, že zvítězil jiný názor než ten můj. To samozřejmě neznamená, že se nebudu při každé příležitosti pokoušet přesvědčit většinu o své pravdě a prosadit ji legálními prostředky.

To, čeho se dopustili vzbouřenci v České televizi spolu se zhruba polovinou procenta českého obyvatelstva, nebyl jen hrubý projev neúcty vůči parlamentnímu systému, ale také zneužití veřejnoprávního média k vyvolávání pogromistických nálad, vyvolávání nepokojů pod rouškou vznešených hesel, a co já osobně považuji za nejhorší, vyvolávání nenávistí a veřejná dehonestace některých lidí pomocí sdělovacího prostředku, který má plnit službu všem občanům, nikoli jen jedné skupině obyvatelstva. Společně s politiky, kteří s nimi sympatizovali, podněcovali je v jejich činnosti a dovolávali se nikoliv zákonů, o nichž mluvili pohrdavě, jako obyčejně činí ten, kdo se v daném okamžiku cítí dosti silným, aby nepotřeboval jejich opory, ale dovolávali se jiných věcí, např. „žhavé vůle lidu“ a jakéhosi „ducha“ zákona. Tento nejednoznačný výklad práva a zákonů ze strany politiků musel napáchat nedozírné škody v  právním nazírání občanů a myslím si, že v blízké budoucnosti to pocítíme všichni na vlastní kůži. Široká veřejnost byla do dění kolem České televize vtažena výkřiky o  ohrožení svobody slova a do dnešního dne se pohybuje pouze v zajetí dohadů a vlastního výkladu události, protože dosud nikdo neměl odvahu zahájit jakoukoliv diskusi o prvotních příčinách krize a jejích důsledcích na společnost, která je do jisté míry vinou tohoto informačního deficitu a jednostranného výkladu v médiích, dodnes názorově rozdělena na dva nesmiřitelné tábory .

Jedenáct let po sametové revoluci, na prahu nového tisíciletí došlo v naší zemi k nevídanému pošlapaní zákonnosti a bezprecedentnímu selhání politiků a státu. Politici z vlastní pohodlnosti, z obavy ze ztráty politických preferencí a pro zachování falešného zdání klidu zbaběle ustoupili hrubému nátlaku ulice, před důsledným prosazováním zákona dali přednost dočasnému uklidnění situace a  obětovali legálně zvolenou Radu České televize a legálně zvoleného generálního ředitele, ve stavu legislativní nouze učinili kosmetické úpravy zákona o České televizi a do čela této instituce zvolili člověka, který je dnes pod nebezpečnou kuratelou revolučních úderek. Jejich alibistické chování nepřispělo však k uklidnění situace ve společnosti. Míra nenávisti a intolerance ve společnosti přetrvává a důkazem toho jsou vulgární a nenávistné reakce na mé články v internetovém periodiku Svět namodro.Všichni, kdo volali po svobodě slova, nejraději by zcela umlčeli jiný názor a to naprosto nevybíravými prostředky.

Proto je nanejvýš důležité o těchto událostech neustále hovořit, poněvadž sociální a právní vědomí lidí narušené za doby krize lze obnovit pouze správným pojmenováním všech těchto předchozích jevů a pravdivým pojmenováním příčin krize. Stokrát opakována lež se nestává pravdou, jakkoli by si to přáli. Víme, jaké škody na historickém, sociálním a právním vědomí lidí napáchal „prvek sametu„ soustavně vnášený do polistopadového vývoje. Zločiny padesátých let a počátku šedesátých let, stejně tak destruktivní účinky normalizačního procesu let sedmdesátých a osmdesátých, který obrátil naruby všechny sociální pojmy a hodnoty, nebyly nikdy pojmenovány a lidé tuto dobu vědomě vytěsňují ze svých myslí. V Česku se v minulosti lhalo příliš často a dokonce s příliš velkou chutí. Události v České televizi nás přesvědčily o tom, že se v této neblahé zvyklosti pokračuje, a mezi těmi, kdo se jich aktivně účastnili, s překvapením nacházíme právě ty osobnosti, které si rády přivlastňují roli výjimečných a chtějí být našimi mravními učiteli. Někteří z nich byli schopní vytěsnit svou vlastní komunistickou minulost tak dokonale, že propůjčili své známe tváře a jména pomyslnému boji za svobodu slova. Nejméně s 12 letým zpožděním, jako by chtěli využít jednu z posledních příležitosti k odstranění vlastní frustrace z nedostatku odvahy v době nesvobody, tak zcela zapomněli, že podobnou ztrátou pamětí netrpí všichni a že žijeme v systému parlamentní demokracie, kde není možné omlouvat nezákonné postupy. Ve chvílích, kdy dav na Václavském náměstí nadšeně skandoval svá hesla o svobodě slova, když Dagmar Pecková zpívala hymnu, když I. Hlas bičoval emoce davu svým „ táhněte do háje“ a když jsem četla v MF vánoční povídání otce Svěráka se synem, bylo mi neskutečně trapně. Seděla jsem sama na Kavkách a znovu prožívala dobu, kdy jsme jezdili na demonstrace do Prahy před rokem 1989, proti nám kolony aut s lidmi, kteří vyráželi na své víkendové chalupy a v duchu jsme prosili všechny ty známe osobnosti, aby alespoň jeden z nich našel dostatek odvahy a byl na Václaváku. Mé přání se nikdy nesplnilo. Nebyli tam, když nás policie kropila vodními děly, s nikým z nich jsem se nesetkala, když nás zatčené rozváželi na různé policejní služebny. Nikdy bych jim nepřipomínala jejich selhání a nedostatek odvahy v době totality, protože jsem přesvědčena o tom, že každý se sám musí vyrovnat se svými postoji v minulosti a profesně mnozí z těchto novodobých tribunu i přes morální selhání patří k tomu nejlepšímu, čím česká kultura disponuje. Ale absurdita situace, kdy tito lidé byli schopni pod rouškou těch nejušlechtilejších hesel přihlížet nenávisti a dokonce ji vyvolávat snižováním lidské důstojnosti jiných, mě nutí jim připomenout jejich minulost. Proti věřícímu katolíkovi, který nechtěl kolaborovat s režimem a proto volil odchod ze své vlasti, nelze stavět do stejné morální roviny člověka jako je L.Paluska, který působil jako předseda ZO KSČ a nebo Z. Svěráka , jenž byl v mladické pomýlenosti devět let členem strany. Takový člověk, který je profesně uznávanou a známou osobností, by v sobě měl mít dostatek sebereflexe a pokory a než předstoupí před veřejnost s morálními apely, vždy by si měl klást otázku, zda se opět nemýlí a neslouží zlu.

Každý skutečný umělecký tvůrce vytváří nutně své dílo s úmyslem mravního kladu. Překvapuje mě, že tento atribut je sice završením mnohých děl našich umělců, ale zřejmě zcela absentuje v jejich reálném životě, protože ve dnech krize dokázali přihlížet jevům a nebo se na nich podílet, když po lidské důstojnosti některých lidí, což já považuji za hodnotu z nevyšších, bylo šlapáno jejich doslova okovanými botami. Lidská autenticita odpůrců byla zobrazena v některých dokumentech vyráběných v České televizi v tom nejhorším světle s cílem přesvědčit veřejnost o oprávněností vzpoury a vyprovokovat občanskou neposlušnost za každou cenu. Videoklip „Armstrong“ je ukázkovým příkladem profesionální propagace a manipulace s veřejností a dav na Václavském náměstí je toho důkazem. M.Štěpánek tento dav nazval lůzou a vzápětí byl donucen k omluvě. Ale co je člověk davový, který se uprostřed vší civilizace rychle mění v přírodní bytost, primitiva a barbara? Davový člověk se domnívá, že má právo na výhody civilizace, jako na vzduch: kde se mu jich nedostává, bouří se a „trestá“, uchvacuje vládu do svých rukou, a sám anonymní a neodpovědný, převrací stát v anonymní nástroj násilí na společnosti a svobodě i tvůrčí spontánnosti jednotlivců. Davové vynucování domnělých práv je nebezpečím pro demokracii a z historie víme, že jen výjimečně byly tyto síly pozitivní. Většinou vidíte masy na straně destruktivních elit např. římský lid za Caliguly, německý lid za Hitlera, lid naší společnosti v 70. a 80. letech.

Intenzivní angažovanost významných kulturních představitelů ve střetu o Českou televizi považuji za selhání elit v dnešní době a osobně bych u takových osobností nikdy nečekala tolik hysterie a nenávisti. Je naprosto nepochopitelné, že lidé jako L. Vaculík, kterého Václav Černý ve své knize Tvorba a osobnost charakterizuje jako člověka téměř mystického, v jehož světě si každý člověk zasluhuje především právo na úctu a lásku, se postavil do čela dezinformační kampaně. Aniž by učinil ten nejmenší pokus zamyslet se nad iracionalitou vykřikovaných hesel, klidně přihlížel dehonestaci a ponižování názorových odpůrců.

Je smutnou skutečností, že většina našich médií podlehla této atmosféře. Je s podivem, jak tendenčně o situaci informoval třeba veřejnoprávní rozhlas nebo Rádio Svobodná Evropa. Hodač, Bobošíková, Valterová museli být za každou cenu odstraněni, poníženi, zlikvidováni. Bez nadsázky se dá říci, že jsme si v těchto dnech, kdy se dějiny lámaly do nového tisíciletí, zopakovali tak trochu atmosféru procesu s Horákovou a na záda nám dýchal dech Hilsnera a  bezmocného, lůzou a žurnalisty štvaného Tomáše Masaryka.

Hovoří se i o pozitivech, které přinesla krize na sklonku roku. Jistě. Každý z nás tak velký společenský pohyb reflektuje ve vztahu k vlastním prožitkům a vyhodnocuje v souvislosti s vlastním životem. Krize v České televizi mi paradoxně pomohla vnitřně se vyrovnat se sebevraždou otce. Pochopila jsem hrůzu padesátých let, jeho beznaděj a nechuť žít ve světě, který mu byl násilím vnucen a ve kterém byl soustavně ponižován a vysmíván ze strany vládnoucí dělnické třídy. Profesor matematiky s lopatou v ruce byl terčem k odbourání jejich vlastních frustrací.

Když jsem viděla do sebe schouleného, davy a médii téměř k smrti uštvaného pana Hodače, pochopila jsem, že svým odchodem mi otec přinesl oběť největší.Obrnila jsem se vzdorem vůči minulému režimu a nikdy jsem o nic neprosila .Naučila jsem se spoléhat vždy jen sama na sebe a před nikým nehrbit hřbet. Má touha vědět, znát a umět vycházela pouze z mé potřeby a žádný režim mi ji nemohl zakázat. Znalost mediálního prostředí a lidí pohybujících se v nich, znalost dějin i vlastní životní zkušenosti mi pomohly překonat jedno složité období na konci roku. Znám svou cenu a nemohl mě ponížit Nikolaj Savický když napsal, že krizi v České televizi způsobila jedna nevzdělaná a hloupá hostinská. Při těchto slovech jsem pochybovala o vzdělanosti pana Savického.

Jsem však dokonale přesvědčena o tom, že kdyby naše společnost disponovala větším počtem hostinských s mými znalostmi a mým přehledem a menším počtem těch, kteří se vydávají za elitu národa, nemuselo ke krizi v České televizi dojít a mnoho dějinných události, které vytěsňujeme ze svých myslí by se nikdy neuskutečnilo.

Stojím tady na akademické půdě poprvé a také asi naposledy . Přesto si dovolím vznést k vám svůj apel. Učte se v životě především samostatně myslet na základě věcných argumentů a emocím podléhejte pouze v lásce. Bylo příliš mnoho obětí na cestě k parlamentní demokracií a byla bych velmi šťastná, kdyby naučná stezka „ jak v demokracii žít “, nebyla lemována stejně velkým počtem obětí novodobých.

Děkuji za pozornost