Americký Helsinský výbor odsuzuje plán Slovenska přestat vydávat Romům pasy

Takové opatření je ohrožením práva na svobodu pohybu

Washington - Spolupředseda Helsinského výbory amerického Kongresu Christopher H. Smith (R-NJ) kritizoval dnes zprávy, že činitelé slovenské vlády uvažují o plánu odepřít vydání pasů "občanům, o nichž vládne podezření, že chtějí emigrovat".

"Tento vývoj je pro mne nesmírným zklamáním," konstatoval Smith. "Slovensko je země, které prokázalo obrovský pokrok v oblasti lidských práv od té doby, co byla v roce 1998 zvolena prodemokratická koalice. Avšak pasová omezení, o nichž se dočítáme dnes, by odepřela některým slovenským občanům právo opustit svou zemi a navrátit se do ní, což je jedno z nejzákladnějších práv uznaných v helsinském procesu."

Člen Helsinského výboru Steny H. Hoyer (D-MD) také vyjádřil znepokojení. "Mnoho vedoucích středoevropských politických představitelů popírá, že Romové čelí diskriminaci, a tvrdí, že romští žadatelé o azyl jsou pouhými "hospodářskými přistěhovalci". Hoyer konstatoval: "Někteří političtí představitelé dokonce tvrdili, že romští žadatelé o azyl schválně cestují do zahraničí, aby zdiskreditovali svou vládu - anebo jsou dokonce součástí nadnárodního spiknutí, organizovaného ze  zahraničí. Těmto zemím by lépe prospělo, kdyby jejich vlády přestaly obviňovat jiné lidi a začaly se zabývat neřešenými problémy, jimž čelí Romové doma."

Od roku 1999 požádaly tisíce slovenských Romů o azyl v západních zemích, jako je Velká Británie, Finsko a Belgie. Většina těchto slovenských Romů azyl nedostala, ale někteří ano. Obdobně požádalo v Kanadě od roku 1998 o azyl více než 5000 maďarských občanů (o nichž se předpokládá, že jsou romského původu).

U asi třiceti procent Maďarů, kteří dokončili proces žádosti o azyl, zjistila kanadská vláda důvodné obavy z pronásledování a azyl jim udělila. Romové z Bulharska, z České republiky, z Rumunska a z Polska také požádali o azyl v Kanadě a v dalších západních zemích.

Ve snaze omezit počet žadatelů o azyl ze Slovenska nedávno pohrozila Belgie, že zavede pro slovenské občany vízovou povinnost. Slovenští vládní činitelé uznávají, že většina žadatelů o azyl z jejich země jsou Romové, a je zjevné, že nejnovější slovenský návrh by b yl zaměřen proti romské menšině.

"Romové ze Slovenska, stejně jako z jiných středoevropských zemí, reagují na diskriminaci a útlak, jimž čelí, opouštěním svých zemí ve velkém počtu. Ve snaze zabránit zemím, jako je Belgie, aby zavedla vízovou povinnost, slovenští činitelé se chystají neoprávněným způsobem omezit svobodu pohybu slovenských Romů. Nejenže je takové omezení porušením závazků Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, ale tato krátkozraká politika by přispěla k začarovanému kruhu nesnášenlivosti a diskriminace," řekl Smith.

For Immediate Release May 29, 2001

Helsinki Commission Leaders Denounce Slovak Passport Plan

Passport Restrictions a Threat on Right to Freedom of Movement

(Washington) - United States Helsinki Commission Co-Chairman Rep. Christopher H. Smith (R-NJ) today criticized reports that Slovak Government officials are considering a plan to deny passports to "citizens suspected of trying to emigrate."

"I am extremely disappointed by this move," said Smith. "Slovakia is a country that has shown enormous human rights progress since the election of a pro-democracy coalition in 1998. But the passport restrictions we're reading about today would deny some Slovak citizens the right to leave and return to their country, one of the most fundamental rights recognized in the Helsinki process."

Ranking Commission Member Rep. Steny H. Hoyer (D-MD) also voiced his concern. "Many Central European leaders deny that Roma face discrimination and claim that Romani asylum seekers are merely 'economic migrants,'" Hoyer said. "Some leaders have even alleged that Romani asylum seekers are out to discredit their governments - or are even part of a transnational conspiracy being orchestrated from abroad. These countries would be better served if their governments stopped blaming others and started looking at the unremedied problems Roma face at home."

Since 1999, thousands of Slovak Roma have sought asylum in Western countries such as the United Kingdom, Finland, and Belgium. Most of these Slovak applicants were not granted asylum, although some were. Similarly, more than 5,000 Hungarian citizens (presumed to be members of the Romani minority) have sought asylum in Canada since 1998.

Approximately 30 percent of the Hungarians who have completed the application process have been found by the Canadian Government to have a well-founded fear of persecution and had their requests for asylum granted. Roma from Bulgaria, the Czech Republic, Romania, and Poland have also sought asylum in Canada and other Western countries.

In an effort to reduce the number of asylum seekers from Slovakia, Belgium recently threatened to re-introduce visa requirements for that country. Slovak Government officials recognize that most asylum seekers from their country are Romani, and it is understood that the latest Slovak proposal would be directed against the Romani minority.

"Roma from Slovakia, like those from other Central European countries, have responded to the discrimination and abuse they face by leaving their countries in significant numbers. In an effort to preempt countries like Belgium from re-instating visa requirements, Slovak officials are poised to impose unwarranted restrictions on the right to freedom of movement of Slovak Roma. Not only are such restrictions a violation of OSCE commitments, this short-sighted policy would contribute to a vicious cycle of intolerance and discrimination," said Smith.

Vánoční televizní rebelie téměř po půl roce: Učme se samostatně myslet na základě věcných argumentů

Jana Dědečková

Jana Dědečková byla do ledna 2001 členkou Marešovy Rady České televize. Pokusila se prosadit efektivního nového ředitele České televize: nejprve Kateřinu Fričovou, když to nebylo možné, pak Jiřího Hodače. Její úsilí vedlo k rebelii televizních struktur. Tento referát přednesla na akci, která se k televizní rebelii konala o minulém víkendu na pražské FAMU. K setkání poznamenala: "Zájem o tuto akci byl velmi malý. V této zemi se o svinstvech mluví vždy až za 50 let," a pokračovala:

Akce, kterou M.Vadas uspořádal, se dočkala velmi malého zájmu za strany odborné veřejnosti a já si myslím, že je to nesmírná škoda. Zúčastnili se jí vlastně pouze lidé, kteří přislíbili účast a připravili si své příspěvky. Bylo velice zajímavé shlédnout s odstupem času některé dokumenty, které byly o událostech natočené. Některé z nich nebyly veřejnosti známé a myslím si, že by měly být odvysílané v ČT. Dnes, když už veřejnost není v tak silném emociálním zaujetí, by mohla posoudit, jak velmi manipulativní tyto materiály jsou.

Naprosto neobjektivní a neprofesionální je dokumentární film Chaos a při klipu Armstrong mi šel mráz po zádech.

Jsem velice ráda, že jsem měla příležtost vidět film R. Buchara Sametová kocovina a Česká televize asi ví, proč ho nechce vysílat celý. Vypovídá mimo jiné i o morálním selhání některých umělců v době totality. Výpověď V. Chytilové mě doslova šokovala.

V neděli odpoledne probíhala rozprava k připraveným příspěvkům. Velice zajimavý byl referát B. Blažka , který je autorem internetové Polořízené revoluce. Myslím si, že jen málo lidí si uvědomuje svobodu tohoto nového média a nedozírné možnosti, které nabízí. Já osobně jsem přesvědčena, že tato nová komunikační forma v budoucnosti zcela nahradí tištěná média i televizi. Proto mi příspěvek N. Savického o digitalizaci připadal jako z jiného světa. Digitalizace bude velmi nákladná a já jen doufám, že ji nebude platit občan. Ale asi se mýlím. Poslanci nakonec odhlasuji zvýšení poplatků a Český telekom se již v ČT dobře zaháčkoval za D. Chmelíčka, takže získá bez problému i zakázku na koncové zařízení v domácnostech. Já osobně bych byla spokojenější, kdyby stát věnoval více prostředků rozvoji internetu.Vidím, že už dnes je to daleko lepší informační a vzdělavací zdroj.

Velmi zajímavý byl referát R. Růžičky o hře se slovy a jak je možné manipulovat pomocí adjektiv, polopravd, nebo jen částečného sdělení. Zcela souhlasím s názorem A. Máši , že lingvistika by měla být součastí výuky na středních školách. Upoutal mě i T. Petráň a J. Gogola. Příspěvek P. Štingla byl neobjektivní stejně jako jeho film Chaos. Naprosto neakademický a spíše osobní byl koneckonců i příspěvek můj. Snad to bylo tím, že jsme se oba aktivně účastnili na jedné ze stran sporu a na potřebný nadhled uplynulo jen velmi málo času.

Jsem velmi ráda, že jsem měla možnost osobně poznat V.Mertu, který je velice vzdělaný, střízlivě kritický a kultivovaný člověk.

Mé sympatie si získala paní režisérka Šandová, která se lidsky zajímala o některé aspekty události a snažila se je pochopit, přestože se mnou nesouhlasila.

Že došlo k silné manipulaci s lidmi a jejich cítěním mi potvrdil i rozhovor s režisérem Krejčíkem, kterého si vážím nejen pro film Maturita v listopadu. V tomto rozhovoru se mi svěřil, že se zhrozil toho, když viděl s kterými lidmi ho televizní krize postavila do stejné řady, a začal přemýšlet o tom, zda je vše skutečně tak, jak bylo prezentováno.

Myslím si, že silná hesla o svobodě slova dala na konci roku dohromady lidí, kteří by si za normálních okolností nesedli k jednomu stolu. Těchto hesel by se nikdy nemělo tímto způsobem zneužívat.

Vážené dámy, vážení pánové,

Úvodem svého vystoupení bych chtěla poděkovat pořadatelům kolokvia za pozvání a Vám všem za ochotu, s níž obětujete svůj volný čas. Téma, které bylo pořadateli nastoleno, je i po třech měsících stále velice živé a citlivé. Bouřlivé události na sklonku roku nenechaly snad nikoho v naší společnosti klidným. Dovolte proto, abych se zaměřila především na aspekty, které mě nejvíce zaujaly a nejvíce mnou otřásly. Pokusím se o reflexi svýma očima, tj. očima člověka, který velkou část svého života usiloval o změnu režimu směrem k parlamentní demokracii, protože tuto formu státního zřízení, tento typ a uspořádání života stále vidím jako jedinou formu lidské existence. Klíčovým principem demokracie, a to si dodnes není ochotna připustit i velká část našich intelektuálů, je respekt vůči názoru většiny, jak se projevil ve výsledcích parlamentních voleb. Skutečné umění demokracie není umět vyhrát, ale umět respektovat, že zvítězil jiný názor než ten můj. To samozřejmě neznamená, že se nebudu při každé příležitosti pokoušet přesvědčit většinu o své pravdě a prosadit ji legálními prostředky.

To, čeho se dopustili vzbouřenci v České televizi spolu se zhruba polovinou procenta českého obyvatelstva, nebyl jen hrubý projev neúcty vůči parlamentnímu systému, ale také zneužití veřejnoprávního média k vyvolávání pogromistických nálad, vyvolávání nepokojů pod rouškou vznešených hesel, a co já osobně považuji za nejhorší, vyvolávání nenávistí a veřejná dehonestace některých lidí pomocí sdělovacího prostředku, který má plnit službu všem občanům, nikoli jen jedné skupině obyvatelstva. Společně s politiky, kteří s nimi sympatizovali, podněcovali je v jejich činnosti a dovolávali se nikoliv zákonů, o nichž mluvili pohrdavě, jako obyčejně činí ten, kdo se v daném okamžiku cítí dosti silným, aby nepotřeboval jejich opory, ale dovolávali se jiných věcí, např. „žhavé vůle lidu“ a jakéhosi „ducha“ zákona. Tento nejednoznačný výklad práva a zákonů ze strany politiků musel napáchat nedozírné škody v  právním nazírání občanů a myslím si, že v blízké budoucnosti to pocítíme všichni na vlastní kůži. Široká veřejnost byla do dění kolem České televize vtažena výkřiky o  ohrožení svobody slova a do dnešního dne se pohybuje pouze v zajetí dohadů a vlastního výkladu události, protože dosud nikdo neměl odvahu zahájit jakoukoliv diskusi o prvotních příčinách krize a jejích důsledcích na společnost, která je do jisté míry vinou tohoto informačního deficitu a jednostranného výkladu v médiích, dodnes názorově rozdělena na dva nesmiřitelné tábory .

Jedenáct let po sametové revoluci, na prahu nového tisíciletí došlo v naší zemi k nevídanému pošlapaní zákonnosti a bezprecedentnímu selhání politiků a státu. Politici z vlastní pohodlnosti, z obavy ze ztráty politických preferencí a pro zachování falešného zdání klidu zbaběle ustoupili hrubému nátlaku ulice, před důsledným prosazováním zákona dali přednost dočasnému uklidnění situace a  obětovali legálně zvolenou Radu České televize a legálně zvoleného generálního ředitele, ve stavu legislativní nouze učinili kosmetické úpravy zákona o České televizi a do čela této instituce zvolili člověka, který je dnes pod nebezpečnou kuratelou revolučních úderek. Jejich alibistické chování nepřispělo však k uklidnění situace ve společnosti. Míra nenávisti a intolerance ve společnosti přetrvává a důkazem toho jsou vulgární a nenávistné reakce na mé články v internetovém periodiku Svět namodro.Všichni, kdo volali po svobodě slova, nejraději by zcela umlčeli jiný názor a to naprosto nevybíravými prostředky.

Proto je nanejvýš důležité o těchto událostech neustále hovořit, poněvadž sociální a právní vědomí lidí narušené za doby krize lze obnovit pouze správným pojmenováním všech těchto předchozích jevů a pravdivým pojmenováním příčin krize. Stokrát opakována lež se nestává pravdou, jakkoli by si to přáli. Víme, jaké škody na historickém, sociálním a právním vědomí lidí napáchal „prvek sametu„ soustavně vnášený do polistopadového vývoje. Zločiny padesátých let a počátku šedesátých let, stejně tak destruktivní účinky normalizačního procesu let sedmdesátých a osmdesátých, který obrátil naruby všechny sociální pojmy a hodnoty, nebyly nikdy pojmenovány a lidé tuto dobu vědomě vytěsňují ze svých myslí. V Česku se v minulosti lhalo příliš často a dokonce s příliš velkou chutí. Události v České televizi nás přesvědčily o tom, že se v této neblahé zvyklosti pokračuje, a mezi těmi, kdo se jich aktivně účastnili, s překvapením nacházíme právě ty osobnosti, které si rády přivlastňují roli výjimečných a chtějí být našimi mravními učiteli. Někteří z nich byli schopní vytěsnit svou vlastní komunistickou minulost tak dokonale, že propůjčili své známe tváře a jména pomyslnému boji za svobodu slova. Nejméně s 12 letým zpožděním, jako by chtěli využít jednu z posledních příležitosti k odstranění vlastní frustrace z nedostatku odvahy v době nesvobody, tak zcela zapomněli, že podobnou ztrátou pamětí netrpí všichni a že žijeme v systému parlamentní demokracie, kde není možné omlouvat nezákonné postupy. Ve chvílích, kdy dav na Václavském náměstí nadšeně skandoval svá hesla o svobodě slova, když Dagmar Pecková zpívala hymnu, když I. Hlas bičoval emoce davu svým „ táhněte do háje“ a když jsem četla v MF vánoční povídání otce Svěráka se synem, bylo mi neskutečně trapně. Seděla jsem sama na Kavkách a znovu prožívala dobu, kdy jsme jezdili na demonstrace do Prahy před rokem 1989, proti nám kolony aut s lidmi, kteří vyráželi na své víkendové chalupy a v duchu jsme prosili všechny ty známe osobnosti, aby alespoň jeden z nich našel dostatek odvahy a byl na Václaváku. Mé přání se nikdy nesplnilo. Nebyli tam, když nás policie kropila vodními děly, s nikým z nich jsem se nesetkala, když nás zatčené rozváželi na různé policejní služebny. Nikdy bych jim nepřipomínala jejich selhání a nedostatek odvahy v době totality, protože jsem přesvědčena o tom, že každý se sám musí vyrovnat se svými postoji v minulosti a profesně mnozí z těchto novodobých tribunu i přes morální selhání patří k tomu nejlepšímu, čím česká kultura disponuje. Ale absurdita situace, kdy tito lidé byli schopni pod rouškou těch nejušlechtilejších hesel přihlížet nenávisti a dokonce ji vyvolávat snižováním lidské důstojnosti jiných, mě nutí jim připomenout jejich minulost. Proti věřícímu katolíkovi, který nechtěl kolaborovat s režimem a proto volil odchod ze své vlasti, nelze stavět do stejné morální roviny člověka jako je L.Paluska, který působil jako předseda ZO KSČ a nebo Z. Svěráka , jenž byl v mladické pomýlenosti devět let členem strany. Takový člověk, který je profesně uznávanou a známou osobností, by v sobě měl mít dostatek sebereflexe a pokory a než předstoupí před veřejnost s morálními apely, vždy by si měl klást otázku, zda se opět nemýlí a neslouží zlu.

Každý skutečný umělecký tvůrce vytváří nutně své dílo s úmyslem mravního kladu. Překvapuje mě, že tento atribut je sice završením mnohých děl našich umělců, ale zřejmě zcela absentuje v jejich reálném životě, protože ve dnech krize dokázali přihlížet jevům a nebo se na nich podílet, když po lidské důstojnosti některých lidí, což já považuji za hodnotu z nevyšších, bylo šlapáno jejich doslova okovanými botami. Lidská autenticita odpůrců byla zobrazena v některých dokumentech vyráběných v České televizi v tom nejhorším světle s cílem přesvědčit veřejnost o oprávněností vzpoury a vyprovokovat občanskou neposlušnost za každou cenu. Videoklip „Armstrong“ je ukázkovým příkladem profesionální propagace a manipulace s veřejností a dav na Václavském náměstí je toho důkazem. M.Štěpánek tento dav nazval lůzou a vzápětí byl donucen k omluvě. Ale co je člověk davový, který se uprostřed vší civilizace rychle mění v přírodní bytost, primitiva a barbara? Davový člověk se domnívá, že má právo na výhody civilizace, jako na vzduch: kde se mu jich nedostává, bouří se a „trestá“, uchvacuje vládu do svých rukou, a sám anonymní a neodpovědný, převrací stát v anonymní nástroj násilí na společnosti a svobodě i tvůrčí spontánnosti jednotlivců. Davové vynucování domnělých práv je nebezpečím pro demokracii a z historie víme, že jen výjimečně byly tyto síly pozitivní. Většinou vidíte masy na straně destruktivních elit např. římský lid za Caliguly, německý lid za Hitlera, lid naší společnosti v 70. a 80. letech.

Intenzivní angažovanost významných kulturních představitelů ve střetu o Českou televizi považuji za selhání elit v dnešní době a osobně bych u takových osobností nikdy nečekala tolik hysterie a nenávisti. Je naprosto nepochopitelné, že lidé jako L. Vaculík, kterého Václav Černý ve své knize Tvorba a osobnost charakterizuje jako člověka téměř mystického, v jehož světě si každý člověk zasluhuje především právo na úctu a lásku, se postavil do čela dezinformační kampaně. Aniž by učinil ten nejmenší pokus zamyslet se nad iracionalitou vykřikovaných hesel, klidně přihlížel dehonestaci a ponižování názorových odpůrců.

Je smutnou skutečností, že většina našich médií podlehla této atmosféře. Je s podivem, jak tendenčně o situaci informoval třeba veřejnoprávní rozhlas nebo Rádio Svobodná Evropa. Hodač, Bobošíková, Valterová museli být za každou cenu odstraněni, poníženi, zlikvidováni. Bez nadsázky se dá říci, že jsme si v těchto dnech, kdy se dějiny lámaly do nového tisíciletí, zopakovali tak trochu atmosféru procesu s Horákovou a na záda nám dýchal dech Hilsnera a  bezmocného, lůzou a žurnalisty štvaného Tomáše Masaryka.

Hovoří se i o pozitivech, které přinesla krize na sklonku roku. Jistě. Každý z nás tak velký společenský pohyb reflektuje ve vztahu k vlastním prožitkům a vyhodnocuje v souvislosti s vlastním životem. Krize v České televizi mi paradoxně pomohla vnitřně se vyrovnat se sebevraždou otce. Pochopila jsem hrůzu padesátých let, jeho beznaděj a nechuť žít ve světě, který mu byl násilím vnucen a ve kterém byl soustavně ponižován a vysmíván ze strany vládnoucí dělnické třídy. Profesor matematiky s lopatou v ruce byl terčem k odbourání jejich vlastních frustrací.

Když jsem viděla do sebe schouleného, davy a médii téměř k smrti uštvaného pana Hodače, pochopila jsem, že svým odchodem mi otec přinesl oběť největší.Obrnila jsem se vzdorem vůči minulému režimu a nikdy jsem o nic neprosila .Naučila jsem se spoléhat vždy jen sama na sebe a před nikým nehrbit hřbet. Má touha vědět, znát a umět vycházela pouze z mé potřeby a žádný režim mi ji nemohl zakázat. Znalost mediálního prostředí a lidí pohybujících se v nich, znalost dějin i vlastní životní zkušenosti mi pomohly překonat jedno složité období na konci roku. Znám svou cenu a nemohl mě ponížit Nikolaj Savický když napsal, že krizi v České televizi způsobila jedna nevzdělaná a hloupá hostinská. Při těchto slovech jsem pochybovala o vzdělanosti pana Savického.

Jsem však dokonale přesvědčena o tom, že kdyby naše společnost disponovala větším počtem hostinských s mými znalostmi a mým přehledem a menším počtem těch, kteří se vydávají za elitu národa, nemuselo ke krizi v České televizi dojít a mnoho dějinných události, které vytěsňujeme ze svých myslí by se nikdy neuskutečnilo.

Stojím tady na akademické půdě poprvé a také asi naposledy . Přesto si dovolím vznést k vám svůj apel. Učte se v životě především samostatně myslet na základě věcných argumentů a emocím podléhejte pouze v lásce. Bylo příliš mnoho obětí na cestě k parlamentní demokracií a byla bych velmi šťastná, kdyby naučná stezka „ jak v demokracii žít “, nebyla lemována stejně velkým počtem obětí novodobých.

Děkuji za pozornost

Hodnocení televizních zaměstnanců nebyla novinka Hodačova projektu

Nikolaji Savickému: Na možnost zjišťování, jak kdo pracuje, se v ČT dívali s hrůzou

Jan Čulík

Zdá se, že pan Savický jako správný televizní byrokrat zaměňuje publikaci dokumentu za realitu, ale je nutno se zeptat: vznikl skutečně za Puchalského a Lovitta v ČT efektivní systém, který by kvalitně hodnotil profesionální schopnosti jejích zaměstnanců? Pokud by býval vznikl, lidé jako Klepetko by přece nemohli zůstat v redakci zpravodajství ani hodinu, natož aby se posléze Klepetko stal jejím šéfem!

Ne, nenáviděný Lovitt musel z ČT odejít a pak i Puchalský, poté, co se prokázalo, že je nebezpečím pro zavedené fianční toky filmovým tvůrcům (ať už je možná ohrozil z nekompetentnosti a nikoliv na základě koncepčního reformního plánu).

Argumentuji, že k rebelii proti Hodačovi došlo právě proto, protože se na obzoru znovu objevila hrozba tak dlouho potřebné reformy ČT, včetně hrozby zavádění efektivního profesního hodnocení. Znovu se objevila hrozba reformy o kterou se pokusilo neúspěšně už několik lidí předtím, a zaměstnanci ČT rebelovali tak emocionálně právě proto, protože to byl už několikerý pokus o nutnou reformu - jenže oni přece chtěli být za každou cenu ponecháni v klidu, s právem zacházet si s penězi televizních koncesionářů, jak sami chtějí. (Filmový festival v Olomouci nedávno prokázal, jak nekvalitní práci za tyto peníze odvádí česká televizní dokumentaristika a jak hystericky reagují někteří její představitelé, když se na to poukáže.) Anebo, jak to formuluje ve své poznámce Štěpán Kotrba:

A čím byl tedy motivován, pane Savický, odpor zaměstnanců?

Snad se nevzbouřili proti politickému mandátu Rady ČT (volící ředitele)?

Domníváte se, že pan Knížák bude "vstřícnější" vůči zájmům zaměstnanců ČT a jejich mediálních "přátel"?

Nebo snad opravdu panoval strach z rozkrytí finančního pozadí výroby pořadů a platů?

Rasové nepokoje v britském Oldhamu

Tony Blair zdůraznil: "Svět se v současnosti sbližuje a společnosti po celém světě se dnes stávají mnohorasovými společnostmi. To neznamená, že by se lidi měli vzdát své totožnosti, své vlastní kultury, své vlastní tradice anebo svého vlastního náboženství. Znamená to ale, že musejí spolu žít v duchu snášenlivosti."

O minulém "dlouhém víkendu", kdy se slavily svatodušní svátky (pondělí byl v Británii také volný den) došlo v Oldhamu v Manchesteru k vážným rasovým nepokojům.

Podle svědectví místních lidí vznikly tyto rozsáhlé nepokoje z nevýznamné potyčky nedaleko Good Taste chip shopu (obchodu, který prodává tradiční anglické jídlo fish and chips) na rohu Salford Street a Roundthorn Road v Glodwicku. Došlo tam prý k potyčce mezi dvěma mladíky - jeden byl běloch, druhý Asiat. Netrvalo to dlouho, ale hned poté následovaly útoku skupiny bílých mladíků na místní lidi, domovy a obchody. To pak vedlo k násilným demonstracím 500 asijských mladíků, kteří bojovali s policií vybavenou proti násilnostem štíty a helmami.

Rasové napětí doutnalo v Oldhamu už dlouhé měsíce. Tvrdilo se tam - asijská komunita to ovšem popírala - že jsou tam oblasti, do nichž běloch nemůže vstoupit.

Nepokoje začaly v sobotu večer nedlouho po dvacáté hodině.

"Taxíkem přijelo pár bělochů a tři bílí kluci šli do chip shopu," svědčil devatenáctiletý Kenny Wall, který bydlí v Salford Street. "Tři asijští kluci jim začali nadávat ´bílé svině´ a začali je bít. Běloši se pak vrátili domů a asijští kluci jim začali tlouct na domovní dveře. A pak to všechno začalo a lidi museli jít domů a zamknout se tam."

Jiní svědci také potvrdili, že nepokoje začaly potyčkou. Ale uvedli, že jakmile potyčka skončila, matka jednoho bělošského chlapce kamsi telefonovala mobilním telefonem a brzo poté přijela dvě auta s asi 10 patnácti až osmnáctiletými bělochy.

"Hodili cihlu do okna domu, kde bydlí těhotná žena," uvedli svědci. "Rozbili okno i ve vedlejším domě."

"Děti si hráli v ulicích," řekl jeden bělošský místní obyvatel. "Náhle přijeli tito bělošští chlapci - bez varování. Začali děti honit a házet po nich kamením. Má pětiletá dcera z toho byla naprosto zničená."

Zprávy o nepokojích se rychle rozšířily prostřednictvím mobilních telefonů mezi mladými asijskými muži žijícími v této čtvrti. Zmocnili se nákupních vozíků z blízkého supermarketu, zapalovali automobily a než je obklopila policie, zaútočili na čtyři hostince. Posléze byl vypálen asijský supermarket, vyhořely i kanceláře místních novin a na ulicích byly zapalovány barikády z nábytku a z pneumatik.

"Tohle se chystalo vybuchnout už dva roky," konstatovala místní aktivistka, když líčil incidenty, které vedly k nepokojům.

Mnoho místních Asijců bylo velmi znepokojeno policejními statistikami, podle nichž tvořili běloši šedesát procent údajných obětí 572 rasistických zločinů, k nimž došlo v této čtvrti. Aktivistka argumentovala, že Asijci o rasových útocích neinformují policii. "Asijská komunita nemá v policii důvěru, protože nevěří, že policisté zasáhnou."

V dubnu byl obžalován z rasově motivovaného útoku na šestasedmdesátiletého válečného veterána Waltera Chamberlaina asijský mladík, ale jeho rodina popírá, že šlo o rasově motivovaný trestný čin.

Situaci by mohlo vyřešit větší množství policistů asijského původu

Vzpomínáte na vynikající film East is East, Východ je Východ, napsal včera v deníku Guardian Martin Wainwright. V tom filmu hledá asijský hrdina manželky pro své syny a odveze je z Manchesteru to Bradfordu, který je, podle jeho nejmladšího syna, "plný Pákistánců". Tak je tomu i v Manchesteru, ale policie je tam dosud téměř úplně výlučně bělošská.

V Bradfordu je to jiné. Je tomu už dva roky, co tamější policie dospěla do stádia, v němž se nyní rekrutuje téměř polovina všech jejích policistů pro zvláštní akce, jako jsou sportovní zápasy, rockové koncerty, atd. z asijské a afrokaribské komunity.

Na tyto akce chodí spousta místních lidí a tiše zaznamenají, že tváře pod policejními helmami jsou v Bradfordu nyní právě tak často černé jako bílé. Tamější policie také drasticky zasáhla proti "lidové kultuře" ve svých řadách a energicky zakázala posměšné poznámky mezi policisty na adresu žen a nebělošských občanů.

Informační kampaň bradfordské policie byla velmi posílena tím, že byl propuštěn policista, který se vyjádřil rasisticky o svém kolegovi asijského původu. Součástí přístupu bylo od policie přiznání viny - vedoucí představitelé tamější policie přiznali, že v policii existuje zakořeněný rasismus. Nedá se proti tomu argumentovat, přiznal velitel tamější policie - vzhledem k tomu, že podle statistik perlustrovali policisté v hrabství West Yorkshire čtyřikrát více osob z afro-karibské oblasti a dvakrát více Asijců než bělochů.

Bradfordská policie také přijala nezávislou analýzu o nepokojích v tamější čtvrti Mannighamu, k nimž došlo v roce 1995 ve velmi podobném měřítku jako nyní v Oldhamu. Zpráva zjistila, že příliš mnoho policistů zacházelo s mladými Asijci nepřátelsky a s pohrdáním. Situace není v Bradfordu růžová, ale porozumění v tamější komunitě existuje. Vyžaduje to policistu vysokého kalibru, aby porozuměl frustracím, které místní komunitu vedou k tomu, aby začala házet kamením a Molotovovými koktejly, argumentuje Martin Wainwright v Guardianu a dodává, že skutečně nejdůležitější je, aby v policii byli místní lidi, rekrutující se ze všech místních komunit.

Tony Blair: za nepokoje mohou bělošští extremisté

Premiér Tony Blair obvinil "zlovolné a zpátečnické motivy" bělošských extremistů za to, že vyvolaly o víkendu v Oldhamu rasové nepokoje, ale varoval asijskou mládež, že ani jí nebude prominuto porušování zákona

"Stoprocentně podporujeme v otázce zákonnosti a v otázce rasových vztahů policii a jsem přesvědčen, že by problémy měly řešit i místní komunity. Ale nemyslím si, že jsou tyto rasové nepokoje typické pro rasové vztahy v dnešní Británii, protože je celkově soužití nejrůznějších ras v této zemi naprosto v pořádku," dodal Blair a pokračoval: "Faktem je, že policie v Oldhamu pracuje v oblasti rasových vztahů velmi efektivně. Násilí v žádné formě nelze omlouvat. Možná existuje celá řada skrytých důvodů, ale nejzjevnějším důvodem je to, že existují lidé, kteří chtějí vždycky využívat každého problému."

Blair zdůraznil, že "svět se v současnosti sbližuje a společnosti po celém světě se dnes stávají mnohorasovými společnostmi. To neznamená, že by se lidi měli vzdát své totožnosti, své vlastní kultury, své vlastní tradice anebo svého vlastního náboženství. Znamená to ale, že musejí spolu žít v duchu snášenlivosti."

Blair dodal: "Budu o takovouto společnost usilovat, protože nakonec to, co lidi spojuje, je daleko důležitější než to, co je rozděluje."

V rozhovoru Blair mimochodem také připustil, že veřejné služby jsou v Británii mnohdy daleko horší než v jiných evropských zemích, ale dodal: "Musíte dávat pozor, abyste nepřeháněli. Máme v Británii tendenci říkat, že je tady všechno naprosto špatné. Mohl bych vás ale vzít do zanedbaných částí měst v  Německu nebo ve Francii, které vůbec nevypadají jako Champs-Elysée."

Šéf BNP Nick Griffin odmítl obvinění, že jeho strana záměrně vyvolává v Oldhamu rasové napětí. Konstatoval to po třech dnech násilností, během nichž bylo celkem zatčeno 49 osob.

Griffin kandiduje v Oldhamu za BNP v blížících se britských všeobecných volbách.

Policie v Oldhamu obviňuje právě extrémně pravicové skupiny, že využívaly napětí mezi bělochy a Asijci ve městě - zejména lidmi původem z Pákistánu, Kašmíru a z Bangladéše.

Šéf místní policie konstatoval, že policie využila všech prostředků k zastavení násilí. Doufal, že se podrobně zkoumají videozáznamy a že hodně lidí bude v nadcházejících dnech zatčeno.

Během sporadického násilí ještě v noci na pondělí házelo asi 40 bělošských mladíků na policisty cihly a spouštělo proti nim popelnice ve snaze dostat se do asijské oblasti. Ještě tehdy byly poškozeny některé domy a byty a do obchodu s automobily byl vhozen Molotovův koktejl.

"Multikulturalismus škodí"

Většina lidí by pravděpodobně souhlasila, že vztahy mezi rasami jsou v Británii dobré a neustále se zlepšují, argumentovala včera v deníku Guardian komentátorka pravicového Daily Telegraphu Minette Marrinová. Podle Ústavu pro sociální a ekonomický výzkum má Británie nejvyšší procento mezirasových partnerských a manželských vztahů na světě a to je jistě velmi dobrou známkou skutečné integrace. Při nedávné diskusi, která se vysílala na BBC World Service souhlasilo většinou černošské publikum, že je bezpochyby pro člověka z etnické menšiny Londýn jedním z nejpříjemnějších míst k životu.

Bylo by předčasné argumentovat, že je Británie multirasovou společností. To platí jen v některých městech, ale celkově nepřesahuje počet etnických menšin v Británii šest procent. Británie se však postupně velmi úspěšně stává mnohorasovou společností, avšak, argumentuje Minette Marrinová, jednou z největších překážek dobrých rasových vztahů je multikulturalismus.

Multikulturalismus podporuje rasismus. Vyvolává zmatek, antipatie a šikanování: podporuje rozdíly mezi lidmi a zabraňuje lidem, aby u nich vznikla sdílená britská totožnost.

Multikulturalismus je představa, že všechny kultury mají stejnou hodnotou a zaslouží si stejný respekt - což je pochopitelná reakce na zmatek masové migrace. Bohužel je však dnes multikulturalismus plný znepokojení ohledně rasových vztahů - říci otevřeně, že je někdo proti multikulturalismu, se považuje za přiznání k rasismu. To je absurdní. Rasa s tím nemá nic společného, doba, kdy rasa byla totéž jako kultura, je už dávno pryč. Jestliže si opravdu vážím hodnot své kultury, nemohu si stejně vážit jiné, pokud jsou její hodnoty v protikladu k mé kultuře. A v každém případě, na to, abychom mohli žít v souladu, musíme mít tolerantní všeobecnou, celkovou jednu kulturu. Už ji máme, je to kultura hostitelské země, avšak představa kultury hostitelské země je multikulturalisty odmítána jako supremacistická a rasistická. Lidi jsou pak zmatení a začínají se stydět za vlastní kulturu, aby nebyli označováni za rasisty.

Multikulturalismus neustále oslavuje, jak se lidi od sebe odlišují. Jistěže je správné, aby každý dodržoval své tradice i svou víru, v rámci zákona a tradic této země. Často jsme ale svědky agresivního zdůrazňování etnických rozdílů, což neustále lidem připomíná, že se nějak odlišují. A nejhorší je, že tato oslava etnické rozrůzněnosti vynechává jednu etnickou tradici - anglickost, nebo obecněji - britskost.

Jazyk a internet

Povedou počítačové technologické změny k rozšíření angličtiny nebo jiných jazyků?

"Nejplodnější, kvetoucí kultury jsou založeny na rovnováze pořádku a chaosu, neustále to v nich vře."

Euroatlantické hodnoty a "naše" Turecko

Zkouška čtenářů Britských listů Fabianem Golgem

Kam kráčíte „mé“ Britské listy?

Odpověď Janu Paulovi: možná jsem se mýlil

Jan Čulík

Argument o využívání individuálního příběhu při novinářské práci je platný, vzhledem k tomu, že se to snažím naučit pražské novináře už asi deset let a zatím to zvládl v seriózních novinách jeden, vím, o čem mluvím. Je ale pravda, že to možná "na české poměry" to tentokrát s tím individuálním zaujetím Fabiano Golgo kontraproduktivně přehnal. Sám si to stále nemyslím. Otázkou je, do jak velké míry má člověk komunikačně ustupovat českému kontextu.

Výchovné metody Klíčova, jak je popisuje pan Paul, mi při vší dobré víře nepřipadají dostatečně vhodné pro složitosti těchto případů psychického poškození týraných dětí. Nesouhlasím s tvrzením pana Paula, že "hodně teď záleží na samotném Szutovi". Ne, jestliže se na něm společnost natolik provinila, že dopustila jeho mnohaleté týrání, má nyní povinnost mu co nejcitlivěji pomoci, i kdyby toho byla jeho ztraumatizovaná psyché jen těžko schopna. Není to hlavní odpovědnost ztraumatizovaného dítěte, které se do této situace dostalo bez vlastní viny, hlavní morální odpovědnost nesou společnost a příslušné struktury.

Nesouhlasím ani s apriorní podezřívavostí Ondřeje Čapka, že si Szuta své týrání vymyslel a že to Golgo nemohl poznat - Golgo podnikl tolik kroků, že je zjevné, že Szutovo týrání bylo autentické. (Golgo spolupracuje s profesionálním antropologem, sám dělá výzkum pro antropologickou studii.) Co se týče pedofilie - no tak existují tuším mezinárodně dost dobře prověřené metody, jak zjistit, zda si dítě nevymýšlí. Je možno je nastudovat - nejsem odborník, znám tyto případy pouze z podrobných rozborů britských sdělovacích prostředků, připravených psychology a odbornými sociálními pracovníky.

Trochu se štítím apriorní nedůvěry kritiků, jako je pan Paul či Čapek, z níž mi vyvstává: "Toto dítě se pošpinilo, není možno mu důvěřovat." Je to trochu podobné postoji právničky Vodičkové. Tuto nedůvěru v západním pojetí nenacházím, možná je to tam politická korektnost - nevím. Mohu vás však ujistit, že takovéto svědectví by po četných skandálech v dětských domovech zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech bylo okamžitě velmi razantně vyšetřováno - citovaná odpověď ředitele ústavu je pro mě - a nejen pro mě -. absolutně šokující. Pro mě je směrodatné, zda a kdy se tato záležitost začne efektivně vyšetřovat a odpovědnost za to nese ředitel ústavu.

"Peřiny" jsou mým, možná chybným překladem z angličtiny, snad to měly být pokrývky. Jinou chybou, kterou jsme opravili až včera odpoledne, bylo, že jde o dětský domov v Brně-Hlinkách, nikoliv Hlučíně, omlouváme se.

Komentáře pana Paula k článku o zbytečném používání angličtiny v českém kontextu a kam to až může zajít - na brazilských případech - mi připadají trochu neférové. Možná jsem příliš tolerantní, ale tento poslední Golgův článek se mi zdá zajímavou konfrontací zkušeností ze dvou odlišných kultur, v jedné z nichž je určitý jev teprve na začátku, jinde je už plně rozvinut. S takovouto konfrontací mám velmi časté zkušenosti při porovnávání britského a českého kontextu, možná proto jsem i v tomto případě vůči tomuto Golgovu článku zaujat až příliš příznivě.

Možná je to špatné srovnání, ale kolem roku 1991 - 1992 jsem opakovaně varoval, že bez řádného kapitálového dohledu, bez systematického zveřejňování podrobných informací o privatizovaných podnicích a bez předem vytvořené efektivní regulace ekonomiky bude československé hospodářství rozkradeno. Dostalo se mi tehdy taky odpovědi, co si to vymýšlím za prkotiny. Lidé se zkušeností z jiné kultury mohou vědět, že to, co se zdá v jedné kultuře jako podružná hloupost, se může vyvinout ve skutečný problém.

Debata o týraných dětech anebo o Fabianu Golgovi?

Tisková zpráva společnosti CME:

Vrchní soud rozhodl o Železného odvolání

Institut předběžného opatření neslouží k tomu, aby sám o sobě vyřešil sporné vztahy mezi účastníky. Jeho smyslem je, aby až do doby, než bude sporná otázka vyřešena meritorním rozhodnutím soudu nebo rozhodčího orgánu, zamezil Železnému v takových krocích, které by mohly ohrozit případný výkon soudního rozhodnutí nebo rozhodčího nálezu. Mezi takové kroky nepochybně patří takové, jimiž by se Železný zbavoval svého majetku nebo jej jinak zatěžoval. Podle právní úpravy platné od 1. 1. 2001 lze výkonem rozhodnutí postihnout i obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným.