Pootevřený dopis nové Radě České televize
Vážená Rado České televize,
Chtěl bych vás jen upozornit na několik skalisek, která se ukrývají v slovní tříšti, jež obklopuje televizní souostroví. Možná, že je tento text zbytečný, protože jste si už existence útesů vědomi, ale nešť.
První skalisko se jmenuje „politická manipulace“. Je to nejmenší a nejméně nebezpečné skalisko. Jestliže jste sledovali průběh své volby, mohli jste jistě konstatovat, že politici - totiž, poslanci a jiní lidé, živící se tím - pořádně manipulovat vlastně příliš nedovedou, jednají buď nešikovně a uspěchaně, anebo jsou snadno vylekatelní a stačí jim jen pohrozit nějakým mediálním hlukem. Koneckonců, plovou všichni ti politici na jedné lodi a nakonec se vždycky rychle dohodnou, jak ukázali i při Vaší volbě.
Chorobným vzdorem vůči tomuto skalisku trpěla Marešova rada a nakonec ze vzdoru, jak napsal Miloš Rejchrt, který byl dvakrát kandidován pokaždé jinou stranou a pokaždé stačil odstoupit dřív, než by byl musel hlasovat, dostala jakýsi trosečnický komplex a výsledkem byl Jiří Hodač - a ten má bezpochyby řadu kvalit, mezi něž ale nepatří schopnost razantního manažera, anticipujícího a likvidujícího krizi. Naučte se tu a tam vypínat telefon.
Větším nebezpečím a větší manipulací je ten mediální hluk sám. Nenechte si prosím namluvit, že nejdůležitější v televizi jsou zprávy, není to pravda. Svoboda slova nebyla v televizi nikdy ohrožena. Zprávy a publicistické pořady jsou samozřejmě velmi důležitou částí vysílání takové „veřejnoprávní“ televize, ale zdaleka ne tak strašně podstatnou, jak se politikům zdá. I „vyváženost“ není tak strašně důležitá, protože existují jednoduchá pravidla dobré žurnalistiky, která vyváženost vytvářejí sama: nepoužívat neověřené zdroje, dát stejnou měrou slovo vždy oběma stranám, nevkládat do zpravodajství vlastní názory…
Mnohem podstatnější je a v budoucnosti, až nastoupí všechny svět zahlcující technické novinky jako digitalizace, ještě podstatnější bude jiná úloha České televize, totiž úloha jedné z nejdůležitějších kulturních institucí. Máme-li Českou filharmonii a Národní divadlo a Národní galerii, musíme právě tak udržet Českou televizi. Nejde jen o to, že kulturní pořady - nemá cenu vyjmenovat např. dokumenty, pořady o vážné hudbě, dramatické seriály, školní pořady, české méně komerční filmy etc. - vyrábí, ona jim také jediná zajišťuje vůbec publikum! Bez tohoto publika utrpí naše národní identita, která nevzniká z ničeho jiného, než z kulturních hodnot, krvavé a definitivní ztráty. Je úplně jedno, je-li někdy skutečně malé. Tyto kulturní hodnoty vytvářejí v televizi tvůrčí pracovníci, nikoliv účetní, vrátní, doprava apod.
Proto buďte prosím opatrní, když po vás budou chtít, aby byl nový ředitel „především reformátorem“ - většina dosavadních televizních reforem vedla vždycky k propouštění tvůrčích pracovníků, zatímco ti ostatní zůstávali. Televize má přes tři tisíce zaměstnanců a podle Parkinsonova zákona by nejlépe pracovala, kdyby nemusela vůbec vysílat. Tuhle pohodu ti tvůrčí pracovníci kazí.
Dalším skaliskem je „katedrové teoretizování“. Na toto úskalí narazila rada, vedená panem docentem Jirákem. Jestliže se rada skládá převážně z lidí, kteří sice neví, kolik stojí ve kterém žánru průměrný natáčecí den, nevyznají se v samém principu vysílání a technologie se spíš bojí, na druhé straně jsou ale slušní a vzdělaní, pracují většinou na nějaké škole nebo v teoretické oblasti, nechají se snadno přesvědčit rétorikou. Teoreticky a v pěkném jazyce se dají přednášet nádherné televizní projekty, pan Puchalský také, jak tehdy pravil doc.Jirák „nejlépe interpretoval myšlenku veřejnoprávnosti“ či jak to přesně bylo, prakticky ale televizní továrnu vést nemohl, vždyť neměl ani pořádné zkušenosti s holkami, konfliktům se vyhýbal a jeho volbou dnešní krize vlastně začala. To pro vás nebude lehké, ale nenechte se ukecat. Kecat je snadné.
Dalším kamenem pod hladinou je slovo „vize“. To je blbé a módní slovo. Vize mají magoři, ředitel televize musí mít pevnou koncepci, přesně definovat prostředky, kterými ji chce uskutečnit a především a zejména promyšlenou personální politiku, pro kterou platí, co jsem napsal v předchozím odstavci. Televize nepotřebuje velkého reformátora, potřebuje perfektního profesionála.
Nezamotejte se moc v účtech a bilancích. Jana Dědečková uměla dobře počítat, ale nebylo jí to moc platné.
Velké úskalí, které vám připravili vaši předchůdci, je podléhání iluzím o auditech. Nepochybujte, že se v České televizi lidé nedokázali obohacovat, ale nebylo to tak směšně jednoduché, aby se to dalo odhalit auditem. Někde se hospodařilo líp. Někde hůř - ale to nejhorší byly samozřejmě těžko lapitelné formy, jakou je třeba malá parcelka, kterou koupí taková produkční firma, vyrábějící drahý film či seriál, producentově manželce… O tom, kolik měl na kontě šéf skupiny, když do televize přicházel a kolik, když „unaven“ odešel, vám audit nic nepoví. Ředitel televize, kterého budete volit, musí mít také velkou praktickou televizní zkušenost - musí předem vědět, kde se dá malverzovat, aby tomu mohl zabránit.
Poslední úskalí: Nenechte se moc popohánět - je lepší udělat třeba formální chybu a raději výběrové řízení ještě jednou opakovat, nemáme-li jistotu, než zvolit špatně ředitele…
Hodně štěstí.
Poznámka JČ: Článek pana Bernarda je, zdá se mi, typickým vyjádřením českých středních vrstev, jimž záleží na kultuře - které však nemají - bez urážky - příliš podrobné znalosti o situaci v České televizi, ani o profesionalitě televizní práce. Proto bych rád doplnil k úvaze těchto několik poznámek:
1. Ať už byl Jiří Hodač dobrý nebo špatný manažer (to se nikdy nedozvíme), neměli bychom propadat představě, že jeho úkolem bylo zvládat rebelii. To bylo úkolem státních orgánů. Jeho úkolem bylo televizi řídit. (Český blázinec jsem opustil, když jsem po vylíčení televizní krize místním britským kolegům dostal od nich reakci: Ale ten pan Hodač byl přece jmenován, aby tu televizi vedl, nikoliv aby bojoval se stávkujícími!) - Jana Dědečková usilovala právem a - nezávisle na politických stranách, při přísném dodržování právních procedur (to například asi nebude dělat Milan Knížák, můžeme-li činit předem úsudky z jeho dosavadního trockisticky-subjektivistického rozhodování) o zprůhlednění finančních toků v ČT a o profesionalizaci zpravodajství. Proto musela být co nejrychleji zdiskreditována politickými mafiemi. Důvěřivá veřejnost její diskreditaci spolkla i s navijákem.
2. Vypínat telefon před politiky nebude pro tuto Radu České televize zrovna jednoduché, protože jakmile se politikům znelíbí, jsou odvolatelní - tentokrát dokonce po jednom. Ve své svědčí členka bývalé Rady ČT paní Marboe-Hrabincová o tom, že říkala tuším jinému členu Rady, Václavu Erbenovi (cituji po paměti): "Budou přece ještě jiné Rady ČT a musíme se chovat tak, aby nás zase zvolili."
3. Zpravodajství a publicistika veřejnoprávní televize JSOU pro společnost nesmírně důležité, je to, řekl bych, snad důležitější než "kultura". Dobrá analytická a kritická veřejnoprávní televize je pro společnost nástrojem řeči. Schopnost jejího zpravodajství a publicistiky problémy předvídat, srovnávat se zahraničím, nabízet možná řešení, snižuje míru frustrace ve společnosti a pomáhá lidem orientovat se v chaosu. K tomu nestačí jen pár základních zásad nestrannosti, ale je nutno přísně dodržovat celý široký kánon profesních pravidel, který bohužel osazenstvo redakce zpravodajství ČT většinou vůbec nezná. Mimo jiné je například chybou, je-li zpravodajství ČT jen pasivním "vládním věstníkem" z parlamentu - jeho úlohou je informace kriticky analyzovat. Při tom nesmí novinář projevovat vlastní politický názor, ale musí projevovat svůj profesionální úsudek.
4. Digitalizace. Ano, Česká televize přežije jako nástroj "národní kultury" jen potud, bude-li v množství digitalizovaných okruhů nabízet divákům nejvyšší kvalitu a prosadí-li se tedy - na kanálu 235 - jako známá, kvalitní značka. Je však česká veřejnoprávní televizní kultura v takovém stavu, aby tuto konkurenci zvládla? To, co jsem viděl z dokumentaristiky z ČT na letošních filmovém festivalu v Olomouci, o tom například zrovna nesvědčí - patřilo to tam většinou k tomu nejhoršímu. Nemělo by přece jen i v této oblasti dojít k určité reformě? Jde skutečně o přežití nezávislé české kultury v televizi. Zdá se mi, že za současných okolností nemá dlouhodoběji v ČT česká kultura příliš velkou šanci. Kulturní hodnoty a pojem veřejné služby byly totiž podřízeny jinému imperativu: "abychom se tu uživili stůj co stůj."
