Nepotrestaná pedofilie v brněnském dětském domově
Když byl ředitel ústavu v Brně-Hlinkách informován o podrobnostech pedofilie ze strany jednoho svého zaměstnance, místo, aby proti tomu učinil patřičné kroky, sdělil Fabianu Golgovi, že on "není členem jeho rodiny", takže nemá právo "se ho dotazovat na podrobnosti sexuálních aktů". Pokud je nám známo, pedofilní zaměstnanec působí v dětském domově beztrestně dál.
Účelem článku o Jiřím Szutovi bylo vyvolat diskusi o problému dětských domovů (bohužel to jen vyvolalo diskusi o tom, jestli jsem pořádný novinář). Udělal jsem chybu, že jsem oba články napsal česky: nepovšiml jsem si proto, že zněly příliš melodramaticky. Spoléhal jsem hodně na samotné výroky Jiřího Szuty, protože mi to psaní česky ulehčovalo.
Zvolil jsem takový styl, abych byl schopen komunikovat, jak se ten chlapec cítil a o čem svědčil. Než jsem ten článek publikoval, spojil jsem se však:
1. s ředitelem brněnského ústavu, kde byl Szuta podle svého svědectví šikanován a zneužíván,
2. s jeho rodiči,
3. se čtyřmi sousedy,
4. s dvěma bývalými učiteli,
5. s režisérem filmu Z pekla štěstí,
6. s právničkou Vodičkovou,
7. s knězem z Telče (místní faráři obyčejně vědí, co se v jejich oblasti děje),
8. s ministerstvem školství,
9. s policií,
10. se Szutovým dědečkem a
11. s Českou televizi (mají pořad, který se těmito věcmi zabývá).
Ani ředitel brněnského ústavu nepopíral, že byl Jirka sexuálně zneužíván. Dodal jen, že si "o to říkal", protože masturboval před ostatními dětmi. Zeptal jsem se tedy Jirky, proč masturboval před ostatními dětmi. Odpověděl, že jediná místnost, kde tam má člověk soukromí, je záchod, ale v zimě je tam příliš zima a kromě toho, když tam zůstanete příliš dlouho, ptají se, co tam děláte.
Dodal, že neonanoval "před ostatními dětmi", ale v posteli, pod peřinou, i když, samozřejmě, byly v místnosti další děti. Dodal, že to tak dělají všechny děti.
Konfrontoval jsem ředitele ústavu s touto verzí. Přiznal, že Jirka masturboval pod peřinou a že je na záchodě zima. Avšak trval na tom, že dva "cikáni" (já jsem nepožadoval informace o etnickém původu těch chlapců) Jirku zneužili, protože masturboval v ložnici.
Jirka svědčil o tom, že přestože všichni chlapci dělali totéž, pouze on a ještě jeden druhý chlapec byli neustále obtěžováni, a to jedním ze zaměstnanců ústavu. Svědčil o tom, že tento muž prostě často čekal ve tmě, někdy i dvě hodiny, a potom vyskočil, když tito dva konkrétní chlapci masturbovali, nikdy se to netýkalo nikoho jiného, strhl z nich přikrývku, rozsvítil světlo, dokonce se i nesouhlasně dotýkal jejich genitálií při erekci, pak je bral do jiné místnosti a jako "trest" je nutil, aby masturbaci před ním dokončili. (Bral každého chlapce zvlášť, dělo se to mnohokrát.) Po ejakulaci jim pak dělal dlouhé přednášky o tom, proč je onanie špatná.
Tentýž muž se díval na to, jak Jirku sexuálně zneužívají oni dva "cikáni".
Výše uvedené svědectví vychází jen od Jiřího Szuty, ale v každé normální západní zemi by se jím úřady vážně zabývaly.
Ředitel ústavu mi sdělil, že se mu z podrobností případu dělá špatně a že není mým příbuzným, takže nemám právo se ho dotazovat na podrobnosti sexuálních aktů.
Co se týče pravdivosti Jirkova příběhu, konfrontoval jsem s ním jeho příbuzné. Rodiče nepopřeli žádná z uvedených obvinění, jen řekli, že je to jejich věc a nikomu jinému do toho nic není. Dědeček také řekl, že je to všechno pravda, ale že nechce, aby jeho syn skončil ve vězení. Nechal jsem Jirkovy příbuzné vyslechnout nahrávku Jirkova svědectví. Když to potvrdil Jirkův dědeček, otec pachatele, byl jsem si jist, že je to skoro úplně všechno pravda. Ústav to taky nepopíral, jen se snažil zkreslit některé podrobnosti. Výše uvedené konfrontace mi stačily, abych považoval za prokázané, že Jirka skutečně protrpěl většinu toho, co tvrdil.
Po mých protestech a poté, co jsem křičel na mnoho lidí, včetně policie, byl Jiří Szuta převeden jinam. Je nyní v malé vesnici, nikoliv mezi mladými delikventy a je na pokoji nikoliv s třiceti, ale s devíti jinými dětmi. Ředitel mě a mého asistenta pozval, abychom je navštěvovali o každém víkendu, pokud chceme, a když tak ho brali i ven. Spojil jsem se s mnoha rodinami, které se starají o bezprizorné děti, a jedna z nich nyní právě podstupuje byrokratickou proceduru, aby si Jirku mohla vzít domů. Přesvědčil jsem dva lidi z České televize, aby natočili dokumentární filmy nikoliv o Jirkovi, to je jen jeden, extrémní, případ, ale o jedné holčičce v jednom případě a o jednom domově pro děti v druhém případě. Poslal jsem mnoha politikům, ze všech politických stran, včetně KSČM, zprávu o všech těch případech dětí, o nichž jsem se dověděl za poslední čtyři roky. Nedávno byl schválen zákon proti sexuálním zločinům páchaným na mužích. Jeho účelem bylo poskytnout ochranu právě těmto dětským "prostitutům". Několik měsíců před přijetím tohoto zákona poslal můj asistent tento text s naším návrhem mnoha českým poslancům, včetně Ivana Langera. Zda to jednání o zákonu ovlivnilo, to nevím. S kolegou antropologem Timothy Hallem posíláme o této věci zprávu Organizaci spojených národů a Evropské unii.
Takže myslíte, že jsem měl raději mlčet? Když vidím, že česká společnost akceptuje, že jsou státní úředníci a politikové zkorumpovaní, nemám o tom psát? Jestliže vidím nespravedlnost, ale společnost je na to zvyklá, mám předstírat, že to nevidím?
Připomíná mi to jednu mou sousedku v Brazílii, která mi vykládala, že její sestřenici denně bije manžel. Snažil jsem se v té věci něco udělat, ale sousedka a policie se shodli: je to normální děje se to všude, nedá se tomu zabránit.
Odhalit, že česká společnost ignoruje tyto děti, to pomáhá, ano, pomáhá to velice. Už proto, že "česká společnost" je široký pojem. Nesmíme zapomínat, že existuje mnoho lidí, kteří mají svědomí.
Lidé, kteří reagují záporně, mě chtějí umlčet, protože je jim nepříjemné, že jim někdo připomíná, co se v těchto institucích děje.
Nedávno se obrátilo jisté sdružení na Radu pro reklamu a přimělo ji, aby zasáhla proti plakátům v pražském metru, na němž bylo například dítě s panenkou a text "ta se mnou mluví, maminka ne" s dodatkem: "Ignorovat dítě je týrání". Bylo rozhodnuto, že plakáty mají být staženy, protože by mohly "vést děti k tomu, že si budou myslet, že jejich rodiče nejsou hodní".
Absolutně si nemyslím, že děti, jejichž rodiče se jim věnují, najednou uvidí tyhle plakáty a řeknou si: "Aha, moji rodiče jsou zlí." Ty plakáty přece mohly umožnit dětem, jimž se rodiče nevěnují, aby zavolaly na Linku bezpečí. Ale ne, už se to nestane, jakémusi sdružení se to zdálo nevhodné. Možná že to bylo sdružení rodičů, kteří se nestarají o děti, nevím.
Má práce týkající se Jiřího Szuty a podobně postižených dětí je investigativní. Můj článek ovšem neobsahoval všechny etapy mé investigativní práce. Je zjevné, že vy lidé v České republice jste zvyklí na nesmírně stereotypní novinářskou práci - nikdy jste neslyšeli nic o lidech, jako je Tom Wolfe nebo o desítkách jiných novinářských stylů. Měli byste si přečíst nějaké francouzské, australské, španělské, italské, kanadské nebo snad i brazilské noviny a časopisy - zjistíte, že reportér může být účastníkem v příběhu, vyjadřovat mínění.
Čtenářská diskuse k tomuto tématu pokračuje v závěru těchto Britských listů.
Ó, jaká to překrásná válka!
Tato recenze nového amerického filmu Pearl Harbor vyšla včera v deníku Guardian.
Film má obrovský rozpočet, hrají v něm ty nejznámější hvězdy a jsou v něm ty nejdražší technické efekty. Proč tedy připadal americký film Pearl Harbor recenzentu Ianu Burumovi jako japonský propagandistický film z roku 1942? Že by to bylo tím kýčovitým, nasládlým vlastenectvím, černobílými postavami a bezostyšnou glorifikací války?
Málokdy, snad nikdy v oboru filmů o lidských konfliktech nevytvořilo tolik peněz, tolik úsilí a tolik technických znalostí tak mdlý kýč, jakým je nový americký film Pearl Harbor. Díky digitální technologii a dlouholeté zkušenosti režiséra Michaela Baye z reklam a videoklipů vypadá film vizuálně nesmírně dobře: bojové scény útoku na Pearl Harbor působí opravdu autenticky. Ale kromě střílení, které, opakuji, je znázorněno velmi přesvědčivě, není ve filmu nic jiného než sentimentální melodrama a spousta nasládlého bezostyšného amerického patriotismu.
Vynechám melodramatický příběh o dvou jasných, autenticky amerických sportovně vyhlížejících bojovnících a jejich dívce. Mně se zdál pozoruhodný veškerý ten patriotismus a všechna ta glorifikace mužské svaloviny. Neustálé řeči o "udatnosti" o "duši Ameriky" o "cti", o "hrdinství", "povinnosti" a o "položení života za vlast" jsou ilustrovány množstvím záběrů sportovně vyhlížejících vojáků, jak z nacistického filmu Leni Reifenstahlové: zespodu, sluneční paprsky proudí zezadu, dlouhé nohy, světlé vlasy, opálená kůže, velké svaly, drzé úsměvy, čelisti usazené do pevné rozhodnosti.
Vlastenectví je buď přeslazené anebo přehnané. Bombardéry, určené pro Tokio, jsou s láskou vyzdobeny kresbami myšáka Mickeyho, unavený důstojník britského letectva (bledý, hubený Angličan, ten nevypadá sportovně) říká hrdinovi Affleckovi, že "jestliže jsou všichni Američané jako on, Bůh pomáhej Němcům". Vidíme, jak se Roosevelt o berlích snaží vstát, hrdinský prezident pro národ hrdinů, burácí o "dnu hanby". Slyšíme rekviem, jak ranění vojáci umírají v nemocnici a cenná krev se nalévá do lahví od Coca Coly. Neslyšíme sice ve filmu americkou hymnu, když americká vlajka vlaje energicky v jižním větru, ale všechny ostatní vlastenecké páky byly uvedeny v provoz. Důstojníci milují své vojáky, dívky milují své muže, muži milují své dívky a všichni muži se milují navzájem. Ve skutečnosti vlastně o ty dívky vůbec nejde. Jako tolik filmů předtím, toto je především oslava amerického kamarádství.
Vzhledem k tomu, co se děje v amerických školách, kde děti pořád ještě přísahají oddanost americké vlajce, a vzhledem k významu vlasteneckých nesmyslů v americké politice nemělo by asi být nic z výše uvedeného překvapující. Avšak přesto je skutečně pozoruhodné, že toto zpracování války neobsahuje ani nejmenší stopu ironie. Protože tomu tak vždycky nebývalo. Hollywoodské válečné filmy ze šedesátých a ze sedmdesátých let byly plné satiry, ironie a podvratné inteligence. Tehdy, v době vietnamské války, mnoho návštěvníků kin ještě nebylo ochotno propadnout kázáním o vojenské slávě. Dokonce i film Patton, oblíbený film Richarda Nixona, byl dvojznačným portrétem tohoto starého válečníka.
Ani válečné filmy z padesátých let nebyly takhle naivní. Jak by mohly být? Mnozí filmaři i herci přece byli sami ve válce. John Wayne a Ronald Reagan sice ve válce nebyli, ale James Stewart a Robert Mitchum ano. I ve filmech, které glorifikovaly americkou odvahu, byla temná stránka, únava z pouhých vznešených pocitů. Bylo to vidět Mitchumovi v očích. Hrdinské činy Johna Wayna se nám mohou dnes zdát směšně přehnané, ale Wayne byl málokdy sentimentální. Lidé Waynovy generace věděli, že skuteční vojáci nehovoří o chrabrosti, ti klejí a doufají, že přežijí další zatracený den. Ale autoři dnešního film Pearl Harbor toto přece nemohou vědět. Žádné vzpomínky na válku nemají. Je to pro ně vzdálený sen, plný podivné nostalgie.
Jednou věcí se film Pearl Harbor silně odlišuje od dřívějších válečných filmů: totiž absolutní absencí záporných, anebo alespoň nějak částečně složitých postav. Všichni v tom filmu jsou klaďasové. I Japonci: jsou podivní, ale dobří. Nejhorším výrazem, použitým v zápalu bitvy jsou "ti japonští troubové", nikoliv "žluté svině" (yellow bastards), což byl, samozřejmě, oblíbený výraz za války. V souladu s politicky korektním duchem naší doby (a s aspiracemi dostat se i na japonský trh!) se předpokládá, že mají Japonci jiné hodnoty než my, neboť totiž pocházejí z jiné kultury. Jak konstatuje herec Affleck, Japonci byli "vznešení lidé s určitým názorem na věc".
To zní moc krásně, ale jak ten Affleck ví, že byli tak vznešení? Bylo vznešené napadnout Čínu a usmrtit miliony čínských civilních občanů? A jak vznešení byli nakonec i někteří američtí hrdinové. Vzpomeňme jen na velkého admirála "Bulla" Halseyho, s jeho mottem: "Zabíjejte Japonce, zabíjejte Japonce, zabíjejte Japonce co nejvíc". Nebo bombardér z Tokia (a později Severního Vietnamu), generálmajora Curtise LeMaye, který se vychloubal, že za jediné noci v Tokiu "spálil a upekl a uvařil k smrti" 100 000 lidí. Možná to byly osoby, které bylo užitečné mít k ruce ve válce, ale byli vznešení?
Představa, že Japonci jsou exotičtí, je ve filmu Pearl Harbor divákům indoktrinována velmi silně. Moc Japonců ve filmu nevystupuje, ale když se objeví, jsou to podivné, vrčící bytosti (někdy s nepříliš japonským přízvukem) v tom nejdivnějším prostředí. Vypadá to, že za každým japonským admirálem jako povinné pozadí neustále vlál obří transparent s vycházejícím sluncem. A v japonské pouliční scéně je vidět chrám, kde se navzájem uklánějí japonské dámy v kimonech, jako v kalendáři Japonských aerolinií z padesátých let.
Uprostřed filmu jsem si vzpomněl na jiný film o Pearl Harboru, který jsem viděl v Tokiu více než před dvaceti lety. Film Námořní válka od Havajských ostrovů až po Malajsko natočil režisér Jamamoto Jadžiro v roce 1942. Jako nynější americký film je i tento film vynikající ukázkou filmových efektů. Byl to do té doby nejdražší japonský film a bitevní scény, natočené pomocí miniaturních modelů, byly tak realistické a tak chytře smíchané se záběry z filmových týdeníků, že Američané, kteří ten film viděli po válce, si mysleli, že jde o dokumentární záběry.
To, co mi však připomnělo ten starý japonský film, nebyla tolik ta technika jako jeho vlastenecký náboj: téměř totožný vlastenecký náboj jako v nynějším velkofilmu Pearl Harbor. Japonská válečná propaganda, na rozdíl od západní válečné propagandy, nezdůrazňovala zločinnost nepřítele. Stejně jako je to ve filmu Pearl Harbour, i v japonském filmu z roku 1942 se nepřítel skoro vůbec nevyskytuje, částečně protože režisér neměl v Japonsku k dispozici evropské obličeje, ale také proto, protože o charakter nepřítele nešlo. Hlavními tématy filmu byla "povinnost", "odvaha" a "oběť". Na rozdíl od západních filmů se japonské filmy nesnažily zakrývat hrůzy války. Čím byla válka horší, tím vznešenější byl vojákův postoj povinnosti a oběti. Proto byla japonská propaganda často realističtější než západní propaganda. Hollywood nyní Japonce konečně dohnal.
Postavy v tom japonském filmu, a také události směřující k bitevním scénám, jimiž film vrcholí, jsou také podobné nynějšímu filmu Pearl Harbor. V obou filmech jsou hrdinové mladí muži, kteří vyrostli na venkově, který je lyricky evokován. Nejsou to tedy cyničtí synové města, ale jsou to skuteční synové půdy, kteří sní o tom, že se stanou letcem. Sledujeme jejich výcvik, jako ve filmu Pearl Harbor. A v pravém duchu kamarádství ukazují oba filmy, jak se jeden přítel vždycky víc stará o svého zranitelnějšího partnera.
Ani po válce nebyli Japonci schopni vzdát se svého vítězství v Pearl Harboru. Znovu ho oslavil v roce 1956 film Bůh války: Admirál Jamamoto a kombinovaná flotila. Americký filmový historik Donald Richie o tom filmu poznamenal, že je "plný epizodních herců, posedlých přehnanou touhou zemřít". Cituje dobového japonského kritika, který napsal: "I když se ukázalo, že jejich smrt byla marná, jejich činy byly velké."
To na první pohled připadá jako typicky japonské, duch kamikaze, a tak. Ale ve skutečnosti to, co nám sdělují Američané, kteří natočili film Pearl Harbor, je v podstatě totéž. Nechtěli ukončit svůj film katastrofou v Pearl Harboru. Chtěli něco vznešenějšího, něco daleko hrdinštějšího. A co by mohlo být hrdinštějšího než poslání, které téměř určitě končí smrtí? Nálet na Tokio, které v roce 1942 vedl plukovník James H. Doolitle, byl právě takovou misí. Nebylo to z vojenského hlediska nic důležitého, ale byla to ukázka silné vůle zaútočit na nepřítele, která měla posílit morálku amerického národa. Vítězství patří národu s nejsilnější vůli. Když se Doolitla jeden z jeho letců zeptá - zase, ve filmu - co má dělat, jestliže bude jeho letadlo nad Japonskem zasaženo, Doolitle odpovídá, že on sám se nikdy nestane vězněm, protože své letadlo promění v sebevražednou bombu.
Nevím, jestli tohle Doolitle ve skutečnosti říkal, ale to je přece duch kamikaze! Představa, že války se vyhrávají silou vůle, to je přesně to, čím byli japonští vojenští představitelé posedlí. A oběť bylo nutno glorifikovat, aby to přesvědčilo hodné mladé chlapce z vesnice, aby se pro slávu národa nechali zabít.
Doolitlův nálet byl jistě hrdinstvím, ale faktem je, že Spojené státy vyhrály válku prostřednictvím vysoce nadřazeného průmyslu, jeho zaměstnanců a vynikajících přírodních zdrojů. Vůle, chrabrost a oběť nebyly rozhodujícími faktory. Ovšem, jistě, válka se nedá vyhrát, pokud nejsou lidé ochotni umírat. Takže propaganda má svou roli. Ale - proč teď? Proč potřebujeme - nebo proč potřebují Američané tyto vlastenecké nesmysly teď? Představa, že je báječné zemřít za národ vypadá zvlášť podivně v době, kdy se americké vlády absolutně bojí jakýchkoliv amerických mrtvých či raněných vojáků. Prezident Clinton se tolik bál, že se ve večerních televizních zprávách objeví mrtvoly usmrcených Američanů, že raději bombardoval města z velké výšky, namísto toho, aby do nich vyslal vojsko, čehož bylo nutně zapotřebí. Neexistují žádné důkazy, že by byl Bush jiný.
Jak tedy dáme dohromady tento reálný strach před obětmi amerických vojáků s filmovou chválou umírání za národ? Možná mezi tím vlastně není rozpor. Hollywood vždycky vyráběl nedosažitelný svět, po kterém lidé toužili, namísto aby svědčil o skutečnosti. V dobách ekonomické krize nám Hollywood ukazoval život bohatých lidí. V dobách relativního míru, posedlostí osobními stavy a v dobách zbabělství vlád nám Hollywood nabízí obraz hrdinské oběti. Je tomu, jako bychom pociťovali nostalgii po dobách, kdy se požadovalo, abychom za národ obětovali život. Máme věřit, že lidé ve válce byli vznešenější bytosti, a měli bychom je víc napodobovat. Možná by pro náš osobní rozvoj byla dobrá další nějaká válka.
Je to absolutní marketingový podvod, tohle zástupné vzrušování se nad sebeobětováním v místním kině. Je to také hluboce cynické. Nebo to tak alespoň vypadá. Ale mám pocit, že jde o něco ještě horšího. Mám pocit, že tvůrci této bizarní oslavy to myslí smrtelně vážně. Věří ve své vlastní virtuální představení, protože nám umožňuje cítit se příjemně, a to umožňuje jim, aby se cítili příjemně, a jako velmi mocní lidé, a taky velmi bohatí. Takže na co realitu? Jen se uvolněte a ať se vám film líbí. Až do příští války. V ní zahyneme potupně.
Pootevřený dopis nové Radě České televize
Vážená Rado České televize,
Chtěl bych vás jen upozornit na několik skalisek, která se ukrývají v slovní tříšti, jež obklopuje televizní souostroví. Možná, že je tento text zbytečný, protože jste si už existence útesů vědomi, ale nešť.
První skalisko se jmenuje „politická manipulace“. Je to nejmenší a nejméně nebezpečné skalisko. Jestliže jste sledovali průběh své volby, mohli jste jistě konstatovat, že politici - totiž, poslanci a jiní lidé, živící se tím - pořádně manipulovat vlastně příliš nedovedou, jednají buď nešikovně a uspěchaně, anebo jsou snadno vylekatelní a stačí jim jen pohrozit nějakým mediálním hlukem. Koneckonců, plovou všichni ti politici na jedné lodi a nakonec se vždycky rychle dohodnou, jak ukázali i při Vaší volbě.
Chorobným vzdorem vůči tomuto skalisku trpěla Marešova rada a nakonec ze vzdoru, jak napsal Miloš Rejchrt, který byl dvakrát kandidován pokaždé jinou stranou a pokaždé stačil odstoupit dřív, než by byl musel hlasovat, dostala jakýsi trosečnický komplex a výsledkem byl Jiří Hodač - a ten má bezpochyby řadu kvalit, mezi něž ale nepatří schopnost razantního manažera, anticipujícího a likvidujícího krizi. Naučte se tu a tam vypínat telefon.
Větším nebezpečím a větší manipulací je ten mediální hluk sám. Nenechte si prosím namluvit, že nejdůležitější v televizi jsou zprávy, není to pravda. Svoboda slova nebyla v televizi nikdy ohrožena. Zprávy a publicistické pořady jsou samozřejmě velmi důležitou částí vysílání takové „veřejnoprávní“ televize, ale zdaleka ne tak strašně podstatnou, jak se politikům zdá. I „vyváženost“ není tak strašně důležitá, protože existují jednoduchá pravidla dobré žurnalistiky, která vyváženost vytvářejí sama: nepoužívat neověřené zdroje, dát stejnou měrou slovo vždy oběma stranám, nevkládat do zpravodajství vlastní názory…
Mnohem podstatnější je a v budoucnosti, až nastoupí všechny svět zahlcující technické novinky jako digitalizace, ještě podstatnější bude jiná úloha České televize, totiž úloha jedné z nejdůležitějších kulturních institucí. Máme-li Českou filharmonii a Národní divadlo a Národní galerii, musíme právě tak udržet Českou televizi. Nejde jen o to, že kulturní pořady - nemá cenu vyjmenovat např. dokumenty, pořady o vážné hudbě, dramatické seriály, školní pořady, české méně komerční filmy etc. - vyrábí, ona jim také jediná zajišťuje vůbec publikum! Bez tohoto publika utrpí naše národní identita, která nevzniká z ničeho jiného, než z kulturních hodnot, krvavé a definitivní ztráty. Je úplně jedno, je-li někdy skutečně malé. Tyto kulturní hodnoty vytvářejí v televizi tvůrčí pracovníci, nikoliv účetní, vrátní, doprava apod.
Proto buďte prosím opatrní, když po vás budou chtít, aby byl nový ředitel „především reformátorem“ - většina dosavadních televizních reforem vedla vždycky k propouštění tvůrčích pracovníků, zatímco ti ostatní zůstávali. Televize má přes tři tisíce zaměstnanců a podle Parkinsonova zákona by nejlépe pracovala, kdyby nemusela vůbec vysílat. Tuhle pohodu ti tvůrčí pracovníci kazí.
Dalším skaliskem je „katedrové teoretizování“. Na toto úskalí narazila rada, vedená panem docentem Jirákem. Jestliže se rada skládá převážně z lidí, kteří sice neví, kolik stojí ve kterém žánru průměrný natáčecí den, nevyznají se v samém principu vysílání a technologie se spíš bojí, na druhé straně jsou ale slušní a vzdělaní, pracují většinou na nějaké škole nebo v teoretické oblasti, nechají se snadno přesvědčit rétorikou. Teoreticky a v pěkném jazyce se dají přednášet nádherné televizní projekty, pan Puchalský také, jak tehdy pravil doc.Jirák „nejlépe interpretoval myšlenku veřejnoprávnosti“ či jak to přesně bylo, prakticky ale televizní továrnu vést nemohl, vždyť neměl ani pořádné zkušenosti s holkami, konfliktům se vyhýbal a jeho volbou dnešní krize vlastně začala. To pro vás nebude lehké, ale nenechte se ukecat. Kecat je snadné.
Dalším kamenem pod hladinou je slovo „vize“. To je blbé a módní slovo. Vize mají magoři, ředitel televize musí mít pevnou koncepci, přesně definovat prostředky, kterými ji chce uskutečnit a především a zejména promyšlenou personální politiku, pro kterou platí, co jsem napsal v předchozím odstavci. Televize nepotřebuje velkého reformátora, potřebuje perfektního profesionála.
Nezamotejte se moc v účtech a bilancích. Jana Dědečková uměla dobře počítat, ale nebylo jí to moc platné.
Velké úskalí, které vám připravili vaši předchůdci, je podléhání iluzím o auditech. Nepochybujte, že se v České televizi lidé nedokázali obohacovat, ale nebylo to tak směšně jednoduché, aby se to dalo odhalit auditem. Někde se hospodařilo líp. Někde hůř - ale to nejhorší byly samozřejmě těžko lapitelné formy, jakou je třeba malá parcelka, kterou koupí taková produkční firma, vyrábějící drahý film či seriál, producentově manželce… O tom, kolik měl na kontě šéf skupiny, když do televize přicházel a kolik, když „unaven“ odešel, vám audit nic nepoví. Ředitel televize, kterého budete volit, musí mít také velkou praktickou televizní zkušenost - musí předem vědět, kde se dá malverzovat, aby tomu mohl zabránit.
Poslední úskalí: Nenechte se moc popohánět - je lepší udělat třeba formální chybu a raději výběrové řízení ještě jednou opakovat, nemáme-li jistotu, než zvolit špatně ředitele…
Hodně štěstí.
Poznámka JČ: Článek pana Bernarda je, zdá se mi, typickým vyjádřením českých středních vrstev, jimž záleží na kultuře - které však nemají - bez urážky - příliš podrobné znalosti o situaci v České televizi, ani o profesionalitě televizní práce. Proto bych rád doplnil k úvaze těchto několik poznámek:
1. Ať už byl Jiří Hodač dobrý nebo špatný manažer (to se nikdy nedozvíme), neměli bychom propadat představě, že jeho úkolem bylo zvládat rebelii. To bylo úkolem státních orgánů. Jeho úkolem bylo televizi řídit. (Český blázinec jsem opustil, když jsem po vylíčení televizní krize místním britským kolegům dostal od nich reakci: Ale ten pan Hodač byl přece jmenován, aby tu televizi vedl, nikoliv aby bojoval se stávkujícími!) - Jana Dědečková usilovala právem a - nezávisle na politických stranách, při přísném dodržování právních procedur (to například asi nebude dělat Milan Knížák, můžeme-li činit předem úsudky z jeho dosavadního trockisticky-subjektivistického rozhodování) o zprůhlednění finančních toků v ČT a o profesionalizaci zpravodajství. Proto musela být co nejrychleji zdiskreditována politickými mafiemi. Důvěřivá veřejnost její diskreditaci spolkla i s navijákem.
2. Vypínat telefon před politiky nebude pro tuto Radu České televize zrovna jednoduché, protože jakmile se politikům znelíbí, jsou odvolatelní - tentokrát dokonce po jednom. Ve své svědčí členka bývalé Rady ČT paní Marboe-Hrabincová o tom, že říkala tuším jinému členu Rady, Václavu Erbenovi (cituji po paměti): "Budou přece ještě jiné Rady ČT a musíme se chovat tak, aby nás zase zvolili."
3. Zpravodajství a publicistika veřejnoprávní televize JSOU pro společnost nesmírně důležité, je to, řekl bych, snad důležitější než "kultura". Dobrá analytická a kritická veřejnoprávní televize je pro společnost nástrojem řeči. Schopnost jejího zpravodajství a publicistiky problémy předvídat, srovnávat se zahraničím, nabízet možná řešení, snižuje míru frustrace ve společnosti a pomáhá lidem orientovat se v chaosu. K tomu nestačí jen pár základních zásad nestrannosti, ale je nutno přísně dodržovat celý široký kánon profesních pravidel, který bohužel osazenstvo redakce zpravodajství ČT většinou vůbec nezná. Mimo jiné je například chybou, je-li zpravodajství ČT jen pasivním "vládním věstníkem" z parlamentu - jeho úlohou je informace kriticky analyzovat. Při tom nesmí novinář projevovat vlastní politický názor, ale musí projevovat svůj profesionální úsudek.
4. Digitalizace. Ano, Česká televize přežije jako nástroj "národní kultury" jen potud, bude-li v množství digitalizovaných okruhů nabízet divákům nejvyšší kvalitu a prosadí-li se tedy - na kanálu 235 - jako známá, kvalitní značka. Je však česká veřejnoprávní televizní kultura v takovém stavu, aby tuto konkurenci zvládla? To, co jsem viděl z dokumentaristiky z ČT na letošních filmovém festivalu v Olomouci, o tom například zrovna nesvědčí - patřilo to tam většinou k tomu nejhoršímu. Nemělo by přece jen i v této oblasti dojít k určité reformě? Jde skutečně o přežití nezávislé české kultury v televizi. Zdá se mi, že za současných okolností nemá dlouhodoběji v ČT česká kultura příliš velkou šanci. Kulturní hodnoty a pojem veřejné služby byly totiž podřízeny jinému imperativu: "abychom se tu uživili stůj co stůj."
Krach školského trustu Eduarda Zemana je důvodem k odstoupení
Naivní občanské iniciativy a zákonodárci z lidu versus nová politická elita
Lidé, kteří se o české školství zajímají, si vzpomenou po roce 1990 na několik návrhů koncepcí vzdělávání, vypracovaných občanskými iniciativami, které byly zaměřeny většinou na vnitřní reformu života škol. Z poloviny devadesátých let existuje i komplexní, odvážný, ale skoro zapomenutý návrh nového Školského zákona o vzdělávání z tvůrčí dílny Botlík-Souček. Zatímco první skupina projektů nevyžadovala zásadní politická rozhodnutí o vnější změně školského systému, filosofický koncept zřejmě prvního nového a poměrně uceleného školského zákona politickou reprezentaci i ministerské úředníky přímo vyděsil.
Nekoncepčnost polistopadových koaličních vlád pro oblast školství a kultury by si zasloužila zvláštní analýzu. Opatrná netečnost státní školské byrokracie se střetla se řevnivostí a ješitností jednotlivců v politických grémiích a se zájmy lobbistických skupin. Extrémní stupeň rozvolnění ve zřizování, financování, řízení a v kontrole ve školství v minulém desetiletí umožnil ale nejen negativní, ale i pozitivní procesy a změny. Došlo k výrazné dekonstrukci důmyslné systémové organizační struktury školství vytvořené pro odlišné politické, společenské a ekonomické poměry v minulém režimu.
Paradoxy takzvané transformace školství
Ačkoli politikové a vysocí úředníci mluvili o cílevědomé transformaci školství zachovávající i pozitivní zkušenosti z období předchozího, k objektivní a věcně zdůvodněné a diferencované analýze se nikdo nikdy neodhodlal. Změny vnějšího uspořádání českého školství měly ráz živelného procesu . Až následně bývaly kodifikovány. Dotýkalo se to základů filosofie „ jednotné školy“ dosud vnějškově i vnitřně diferencované a poskytující v hlavním proudu standardizované vzdělávání jen ze závazných vyučovacích osnov a jednotných, celostátně schválených učebnic. Oživené pozitivní reformní trendy v bývalém režimním školství totiž uvázly už na přelomu sedmdesátých let a hlavní ideje jednotného vzdělávání se realizovaly jinde: V kapitalistickém a současně sociálně demokratickém Švédském království.
Když v devadesátých letech postupně docházelo legalizaci simultánně působících vzdělávacích programů ( základní školy, obecné školy, národní školy a několika dalších speciálních nadnárodních programů), převládla na startu v reformně naladěné školské veřejnosti orientace na inspiraci anglosaskou a holandskou. Přesto tu byl, v porovnání s unifikovaným vzděláváním do roku 1989, obrovský posun jinam. Byl to vlastně návrat k duálnímu a dále k několikakolejnému vzdělávacímu systému. Po násilné vnějškově kolektivistické unifikaci se tu nutně prosadila i tendence k elitářské segregaci, individualizaci, partikularizaci a fragmentaci školského systému.
Sametové předání školství a Benešův princip demokratické reformy
Sametová politika předání moci stejně jako v ekonomice i ve školství vytvořila předpoklady pro bezbolestný a legálně zajištěný transfer školských nomenklaturních kádrů bývalého režimu i do manažerských pozic v soukromém školství. Kdo prožil na své kůži existenciální brutalitu personálních čistek ve školství po roce 1948 a znovu po roce 1968 si o změnách v roce 1989 myslí své. Eufemistický pojem „transformace školství“ de jure i de facto vystavil dobré vysvědčení z mravů normalizátorům školství i kvalitativním parametrům školskému systému předchozího režimu. (Program základní školy vyvíjený po řadu desetiletí, zkultivovaný a zmodernizovaný Výzkumným ústavem pedagogickým pro nové demokratické politické poměry často týmiž lidmi byl a je dosud oficiálním modelem většinového proudu nižšího všeobecného vzdělávání .)
Princip kontinuity byl nadřazen principu diskontinuity. V jiných kostýmech se zde po roce 1989 opakovaly mnohé situace popsané po pádu Rakouské říše, když republika převzala její školské úřady, zákonodárství, instituce a obsahově organizační strukturu a teprve postupně je republikánsky modifikovala. Tutéž příležitost dal mnohým i bolševický režim pod taktovkou agilního prvorepublikového levicového vzdělance Zdeňka Nejedlého.
Předtím se ale taková praxe silně protirakousky naladěnému učitelstvu vůbec nelíbila. Žádalo „novou školu“ a „radikální reformy“. Obdobné hlasy jsme mohli slyšet i na počátku 90. let a slýcháme je dodnes. Po roce 1918 zasahoval ve sporech i president T.G. Masaryk, ale opakovaně napjatý stav ve školství nakonec vyústil v důmyslně organizované hnutí reformních škol, které kulminovalo ve 30. letech a pak po 2. světové válce v sociálně demokratickém projektu tzv. jednotné školy prof. V. Příhody. V diskusích se zástupci stavovských a zájmových skupin ve školství v roce 1947 definoval president Dr. Eduard Beneš základní princip každé budoucí demokratické reformy českého školství: „Provést reformu dobře uváženou a promyšlenou, ne chvatnou...prospěšnou naší kultuře a jejímu organickému vývoji“.
Jednotná škola byla ukradená komunisty, situace po roce 1990
Komunistický převrat znemožnil provedení demokratické reformy školství velmi dobře za léta připravované a odzkoušené. Podobně jako první radikální reformní vize po roce 1918 také po roce 1989 bylo hlavní předností vzdělávacích koncepcí, že vznikaly jako „green paper“. Byly vytvářeny nezávislými a nevládními experty jako oponentura k zaběhnuté a politicky značně zdiskreditované školské praxi, i jako vize vnější a vnitřní reformy života české školy a celého školského systému v demokracii. Také v původním revolučním návrhu prof. Václava Příhody vypracovaném po roce 1946 pro ČSSD kulminuje jednotný proud bohatě vnitřně diferencovaného základního a středního školství do jednotné university, která na nižší školství organicky navazuje a z něj vyrůstá. Reformní pedagogika a mnoho vyspělých zemí nikdy nekladly césuru mezi dva školské světy, jako je tomu u nás po přijetí nového vysokoškolského zákona dnes.
Za nadšením týmů po roce 1990 stály většinou filosoficky a odborně vyhraněné vědecké kolektivy universit ( např. Jednota českých matematiků) . Slabinou polistopadových reformních pokusů je, že se na rozdíl od předválečných zabývají hlavně přítomností, horizontálními vztahy a aktuálně praktickým rozměrem vnitřních změn školy. Jsou nápadně ahistorické. Také vnější strukturování školského systému zůstává dlouho bez výrazné zpětné vazby, a proto nabaluje mnoho atavismů a resentimentů překonaných předchozími obdobími. To se týká i gymnázií. Rovněž Výzva pro 10 milionů a tzv. Zelená a Bílá kniha postrádají smysl pro vertikální rozměr událostí, filosoficko- historicky zakotvenou reflexi zhodnocující pro aktuální praxi přednosti a slabiny školských reforem v českém širším regionu . Teoretický a věcný smysl pro kontinuitu vzdělávání jako historického procesu, dospívající k dilematům na křižovatce evropeizace a globální civilizace, si ale nárokuje konkrétní a odvážné kroky k efektivní vnější a vnitřní reformě. Takový rozvrh v těchto dokumentech bychom marně hledali. Místo toho převládají nad pedagogikou a jejími vnějšími a vnitřními důvody pro reformu ve „12 programových bodech pro změnu“ ideologicky a politicky účelová hlediska. Hraje se tu zřetelně podle cizích not.
Vize Evropské unie pro vzdělávání a její kritéria pro hodnocení obsažená ve studiích jejích orgánů a institucí vycházejí ze značně zevrubného popisu přepestré palety typů evropských školských systémů,jsou velmi opatrné v hodnocení, protože si nedělají iluze o náročnosti při jejich sbližování. Úkoly pro budoucnost se omezují jen na několik málo principů upravujících zejména vnější a částečně vnitřní organizační parametry školských systémů a lidí v nich s ohledem na jejich kompatibilitu. Ačkoli rozdílnosti a shody v předškolním, základním, středním a vysokém školství jsou už dávno popsány, je skutečností, že žádná z minulých vlád se nedokázala rozhodnout, jakými cestami se budou modifikovat programové iniciativy jdoucí zdola .
Demokratizace vzdělávání je dostupností pro handicapované
Tvůrcům polistopadových koncepcí inspirujících se převážně v anglosaském světě unikalo poznání, že reformní pokusy v Čechách a na Moravě spojovala jako určující vektor po všechna období ( s výjimkou doby nacistické okupace) společná vůle po zlidovění (demokratizaci) a zkvalitňování všeobecného vzdělávání a po jeho pružném přizpůsobování hlavním potřebám společensko- politickým, hospodářským a kulturním poměrům. I předválečné „malé školské zákony “pro české školství - lex Dérer (byly sjednoceny školské plány v 1-3 ročníku nižších středních škol a tak zjednodušen přechod ze školy měšťanské na školu střední včetně gymnázia) a lex Beneš (spádové újezdní měšťanské školy se staly povinné) tak cílevědomě zmírňovaly sociálně segregační, třídní ráz českého školství, které ale, v porovnání s jinými méně vyspělými zeměmi tehdejší Evropy, bylo demokraticky pokročilejší a funkční z hlediska potřeb země i přípravy nových kulturních i vzdělaneckých elit nepočetného národa.
Ministři školství z vlád po roce 1989 se s detaily nových vzdělávacích koncepcí přímo neidentifikovali a jen zřídka formulovali pro veřejnost svoje vlastní programově reformní postoje, někdy velmi sporné a málo historicky poučené. Ulpívali, když o dobré tradici českého školství hovořili, jen v obecné rovině (I. Pilip). Čím byly jejich stanoviska politicky a odborně jednoznačnější a výraznější, tím více ale narážely na odpor (P. Vopěnka, P.Piťha). V praxi se v rozvolněném, přesněji v chaotickém řečišti českého školství v první polovině 90. let, prosadily i retardační, výrazně pravicově konzervativní, stavovsky elitářské a segregační tendence, které se snažilo zmírňovat už školství rakouské, jimž se snažilo čelit školství prvorepublikové a které drasticky zregulovalo dalekosáhlými systémovými vnějšími a vnitřními reformami i školství poúnorové.
Výzva pro deset milionů a tzv. Bílá kniha stojí bezradně nad praktickou vnější reformou sytému a kompenzuje to tím, že nabízí až nadbytečný balík úvah k jeho reformě vnitřní. Výsledkem je, že dílčí a okrajová témata zakrývají témata klíčová, propracovaná reformní domácí tradice se zdá být ale už příliš vzdálená. Také sociologické expertízy týkající se vzdělávání obsažené v akademických publikacích nebo ve vládních dokumentech jsou rámcové, nedosahují preciznosti, detailní přesvědčivosti a analytičnosti sociologických studií předválečných.
Česká hašteřivost pokračuje ? Nezvládnuté role „malého“ Zemana
Sedmý polistopadový ministr Eduard Zeman seděl celá devadesátá léta ve sněmovním „výboru pro školství“, aniž bylo někdy zřetelné, zda patří k liberálnímu nebo konzervativnímu proudu. To, že všechny klíčové reformy školství jsou a byly vždy více záležitostí politickou než odbornou, by ukázalo ohlédnutí do dějin. Např. pasivní resistence Čechů a jejich nechuť ke změnám bránily dlouho přijetí a účinnému provádění liberálního Hasnerova školského zákona z roku 1869, který řešil právě otázku lidového vzdělání. Byl tehdy přijat jen díky nepřítomnosti českých poslanců v říšském sněmu. Kupodivu platil s dalšími malými demokratizačními úpravami až do roku 1948.
Veřejnost by měla být proto po Zemanově fiasku s návrhem školského zákona k politickým obstrukcím, které jeho nepřijetí předcházely, i k tomu, jak se tzv. odborná úslužnost expertů měnila až v servilitu, zvláště pozorná. Publicistika by měla analyzovat, proč např. stejní byrokraté, co měli v minulých letech z chaotizace školství často dobré živobytí a mnoho při tom zanedbali, přesto později obdrželi u šéfa resortu nová obročí. Pod tajemným pláštíkem nenahraditelnosti pro tzv. vládu sebevrahů měli zásadním způsobem reformovat vzdělávací systém. Jestliže nyní neuspěli, ministr by z toho pro sebe měl vyvodit důsledky a měl by odstoupit. Kdo jiný než on nese hlavní odpovědnost za fiasko naléhavé školské reformy?
Zjevně zaskočený Eduard Zeman na omluvu své prohry jmenoval přímo do televizní kamery jen tři jména- Koucký, Kozel, Sokol - údajně spjatá s přípravou nového školského zákona a dalších dokumentů. Rozbor by ukázal, že tyto vztahy a vazby jsou v mnohém složitější, trapnější a někdy i pikantnější.
Plány Eduarda Zemana, do roku 1992 učitele v Trhových Svinech, mají teď visačku se jmény všech hlavních mičurinců - pokusníků školské reformy. Představitelé lobby základních škol v ní měli dostat zelenou. Základní školství je jejím středobodem. Jako v pohádce „Jak zabít tři mouchy jednou ranou“, vyrukoval ministr ale i s dalšími nápady. Jeho lidé otevřeli téma zkoušky pro ukončení základního vzdělání. Chtěli vrátit celý proud speciálního školství do školství základního. Nestačilo už mu ani zavedení tzv.státní maturity, chtěl zrušit vůbec zkoušení před komisí a zcela změnit školní část závěrečné maturitní zkoušky. Nahradit ji měla „tvůrčí“ činnost „na způsob vysokoškolské diplomové práce“... Potřeba přicházet s „ kreativními “ iniciativami lidem v ministrově týmu nechyběla. Ve skutečnosti už celá léta toto ministerstvo řídí školství pokusem a omylem a spousta věcí závisí na náladě a nápadech jeho šéfů!
Reformy dělají jen lidé a ti mívají triky, taktiky i tiky
Jaká byla úroveň odborných kompetencí posledního ministrova mozkového trastu? Zřetelně nevyrovnaná, v několika případech zcela pochybná.: Příklad? Šéfem Rady pro reformu maturitních zkoušek byl původním občanským povoláním učitel tělocviku a přírodopisu a ředitel ZŠ v Kobylí na Moravě bez kvalifikace pro střední školství. Tomuto aktivistovi hnutí, které preferuje formální vzdělávání místo materiálního učení, nestačilo, že státní maturita, původně také v jeho režii, musela být několikrát odložena kvůli mnoha odborným potížím včetně přípravy „katalogů cílových požadavků“. Ty jsou dodnes kontroverzním tématem a ve stádiu sporného polotovaru: Paradoxně konzervují dosavadní nežádoucí stav ve vzdělávání a jdou i proti tak žádané tvořivosti studentů. Zavádějí např. u maturit obskurní zkoušku z občanského a společensko-vědního základu připomínající svojí konstrukcí a příručkovými znalostmi kdysi neslavné večerní „školy“ jednoho jedině správného učení. Výčet Zemanových expertů měl vylepšit i jiný „nový“ ministrův muž - dlouholetý, opatrný, úslužný a ke starým kádrům shovívavý činovník pedagogické fakulty prof. J. Kotásek, takto příbuzný jiného aktuálně poněkud upozaděného hlavního aktéra Zemanova „reformního díla“. Dalo by se v této galerii ještě pokračovat. Vskutku hamletovské jsou dnes role některých státních školských úředníků a existenční nezbytnosti plynoucí z jejich „expertního“ postavení . Deset let „fungování“ E. Zemana v politice se na načasování, logice, stylu a etice jeho taktiky podepsalo. Když učitelstvo loni na dva měsíce ztratilo jakoukoli schopnost organizovaně a účinně zareagovat, prohlásil, že zruší nejen gymnázia, ale i zvláštní školy.
Mistr kompromisů ale přece jen udělal podstatnou chybu: Z důvodů známých jen jemu se obklopil svými politickými klienty a nikoli skutečně respektovanými odpovědnými a vzdělanými osobnostmi. Zákulisní příprava zákona se mu obzvláště nevyplatila.Nebylo mu pak už nic platné, když před projednáváním návrhu vypustil pokusné balónky smířlivých výroků o gymnáziích. Už netrval na jejich zrušení ! Přijal jej i pan president . Co čekal? Aktivity TGM? Václav Havel poznamenal, že se pro školství býti expertem necítí. Studoval přece na soukromé škole v Poděbradech.
I dějiny pedagogiky si libují v paradoxech
Že Zemanův návrh neprošel, je pro ČSSD kolosální fiasko s přihlédnutím k legitimitě reformních tradice této politické strany ve školství. Váša Příhoda se nespíš obrací v hrobě, ale české školství bude dál fungovat podle znovu a znovu nově novelizovaných školských zákonů z 80.let. Vidíme, že svoje reformy provedli komunisté legislativně velmi kompetentně : Vždyť také probíhaly totalitně a totálně, opakovaně a zafungovaly do vše prostupující hloubky. Pro žactvo byly třídně diskriminační nebo zas ukázkově rovnostářské ( dnes by se řeklo „afirmativní“). V praxi to znamenalo, že i hloupější dostávali maturitní vysvědčení a diplomy a pak i funkce. Odpovědněji a s větším rozmyslem než dnes se ale experimentovalo. Nakonec se dostavil rozum a pro nadané vznikaly školy výběrové, např. jazykové i jinak elitní. I vysokoškolské vzdělání získávali dálkově nebo oklikami ti, kdo měli kádrové škraloupy. Z bývalých komunistických školských revolucionářů se stávali konzervativci, z jejich potomků jsou dnes školští progresisté a někteří Zemanovi muži. Plusy v minulosti se dnešní objektivně se tvářící analýzy „vývoje“ našeho vzdělávání neodvažují přiznat. Hraje se pod cizí taktovkou. Je to pohodlné, bez rizika. Jednotnou školu jsme před deseti lety zapudili . Teď se k nám chce vrátit oblečená v dresu vládnoucí levicově strany pod jiným názvem. Budeme zde mít školství integrované? O jeho budoucí organizaci a institucích měl být zamítnutý návrh nového školského zákona . Bohužel. O vzdělávacích programech a vnitřních změnách škol autorů sepsaných v tzv. Bílé knihy už nikoli. Autoři - úředníci a mnozí zákonodárci se nevymanili z područí zemských zvyklostí a už nedokáží překročit vlastní stín. Je to riskantní myslet zde zcela nově? Znění paragrafů psali ministerští rutinéři, kteří pracovali na zákoně pro předchozí pravicové ministry. Většinové učitelstvo jim kibicovalo nebo to ignorovalo. Učit se stejně nějak nakonec bude muset.
Zákon prý nebyl dobrý a proto ztroskotal, řekl jeden významný muž
Návrh zákon oprávněně ztroskotal na svojí nepřehledné obsáhlosti a na neujasněnosti základního principu, jak hluboké vzdělání a jakým způsobem chce v budoucnu česká škola poskytovat. Školsky všeobjímající právní normu původně navrhl ministr Ivan Pilip. Byl to pochybený nápad. Podobně se neosvědčil při konstrukci vysokoškolského zákona. Už jeho přijetím byla česká vzdělanost zasažena hlubokým schizmatem a jím zakolísaly všechny dosud uznávané zvyklosti a hodnoty. Také efektivní komunikace a spolupráce uvnitř resortu uvázla. Vysoké školy se staly světem pro sebe a ztratily mravní odpovědnost za nižší školství. Nedivme se, že to zrodilo kacířskou myšlenku lobbistů ze základních škol : Nižší školy budou příště diktovat vysokým školám, odkud a co se má učit. Je to hrozba pro další národní vzdělanost ? Je to přesně naopak, než by tomu mělo být? I zde jde o dovezenou ideu. Jak výsledky takového vzdělávání vypadají vyložil Ota Ulč v Příručce pro zájemce o americký svět. Z vyšších středních škol vycházejí někteří posluchači jako pologramotní. To je ale v bohaté, veliké a početné zemi...
V hloubce nepovedeného návrhu školského zákona a dokumentů vzniklých kolem se svářejí nebezpečné a destruktivní síly. Spor o gymnázia a úplná resignace na výcvik paměti při osvojování vědomostí jsou pouze špičkou toho ledovce. V sociologii vzdělávání se ale ví, že o konkrétní podobě školství víc než nejlepší myšlenky rozhodují lidé u moci. I nový návrh školského zákona proto vypovídá o jejich lidských možnostech. Ukázalo se nyní, že zákonodárci jsou moudřejší než autoři předlohy? Co ale dělali ve výborech, když zákon vznikal? Čekali za bukem?
Návrh školského zákona, jak byl předložen, byl ale i z mnoha dalších důvodů nepřijatelný. Nebylo by proto lepší zcela zavrhnout ideu monstrózního zákona a v budoucnu jej pojednat jako nejméně na tři malé, ale uceleně propracované školské zákony pro 1) oblast vzdělávací koncepce státu a tvorby programů, 2) pro organizaci institucí, správu, řízení a financování, 3) pro školní hodnocení /evaluaci/ a podpůrné systémy? Zmizet by měla i paragrafová nevyváženost, marginální detaily a spousta odkazů na budoucí podzákonné normy. Od států EU bychom se pak nelišili.
O co vlastně půjde starým pánům kantorům a žákům?
Stará vzdělávací zásada dobrých českých kantorů byla: „Umět učit a naučit“. To se už nenosí? I éra učitelů vzdělanců, co se od píky stávali universitními docenty a profesory, je už ta tam? Situace je možná ještě horší. Vysoké školy se zapouzdřily, znechuceně vyklidily pole a uchýlily se na své pašalíky. Co je učencům do základních a středních škol? Také T.G.M. i Eda Beneš se z toho možná obracejí v hrobech, když university ponechali „vlivové“ klientele a lobby základních škol vzdělanost národa na pospas. Bude-li z nižších škol vycházet sebevědomá, „dovedná“, ale jinak velmi povrchně připravená nebo v řadě oborů pologramotná omladina, budou si ji vysoké školy moci ve svých nově zakládaných ústavech a zařízeních aspoň proškolovat . není to skvělá perspektiva rozvoje? Ani tenhle nápad není originální. Vzdělávání se bude prodlužovat daleko do dospělého věku. Část reformátorů věří, že nekonečným omíláním a výcvikem kdekdo i ty nejvyšší školy nějak proleze. Argument: Skoro každý se naučí dopravní předpisy a mačkat správná tlačítka. Jen to trvá každému jinak dlouho. Moderně se tomu dnes říká někdy rovnost přístupu ke vzdělání, jindy funkční gramotnost. Na přírodu, přirozené vlohy a talent se ohled moc nebere. Ale to jsou jen pihy krásy.
Šest ministrů školství, jejich lidé, ČSSD a ten sedmý, co je dnes
Po osmi letech převzala ČSSD ministerstvo školství . Zatím jej reprezentovali jen přestavitelé křesťanských koaličních stran. Po roce 1989 se vystřídalo ministrů šest: Milan Adam, Petr Vopěnka. Petr Piťha, Ivan Pilip, Jiří Gruša a Jan Sokol. Průměrná životnost ministra vycházela 1,3 roku! Eduard Zeman překonal rekord. Jak jsou ale odpovědní za stav školství bývalí ministři a jejich lidé? Odbory ČSSD hned po nástupu ministra hrozily protestními akcemi, pokud nedojde k dohodě s budoucí vládou o finančním narovnání. Zdálo se, že vnitřní zdroje resortu jsou ale vyčerpány. V tisku jsme četli zprávy o zlatokopech ve školství, kteří jej dál legálně, pololegálně i nelegálně „ tunelují“. Krize i zde nebyla a není jen finanční. Jde o marasmus profesionální a mravní. Z odstupu osmi let jsou rozhodnutí, výsledky a jejich autoři vidět rozporně. Nejde o MŠMT, jde o jednotlivé byrokraty.
Vzdělanecké, křesťansky orientované principy ve školství spustil vědec- revmatolog Milan Adam: Jeho první náměstek prof. Libor Pátý, šéf komise OF pro školství, hájil s klesajícím úspěchem po dobu úřadování prvních čtyř ministrů profesionalitu, korektnost a umírněně konservativní názory. Na počátku měli vliv i Radim Palouš, rektor UK, Jiří Kotásek, děkan PF UK a Alena Hromádková, zakladatelka DEU. Proti ultraliberálům ale neměli šanci. Jeden důvod, proč pravicová školská politika ve školství nenastartovala. Byl ještě ten další, co jsme zmínili: Komunistická školská politika sama byla konzervativní, konzervující a obranářská ve smyslu národních tradic. Málokdo měl odvahu přiznat, že tu byla i zásluha.
Důležitý byl poslanec Jan Koucký. Zůstal šedou eminencí českého školství po deset let. Nebyl vždy na špici skupiny školských (ultra)liberálů ve Sněmovně, v parlamentním výboru a na ministerstvu. Vytěsnil ale Pátého vliv na ministry. Přesvědčil je, že vzdělávání je prioritně záležitostí ekonomů, že je v modelu finacování. Prosadil tržní přístup: extenzivní, metastázovité bujení školství. Školní inspekce byla paralyzována, bez šance. P.Piťha prokoukl svoje pappenheimské. Byl ale nerozhodný. Nevěřil v nezištnost profesionálních pohnutek svých korektních úředníků. Nevyhodnotil správně jejich signály. Neudělal rázná opatření uvnitř svých úřadů.
Jeho opakem byl světaznalý Jiří Gruša. Vláda ale padla a jemu už raději nedali šanci, aby dokončil ( po Vopěnkovi druhý) generální úklid.
Jan Sokol se vrátil k naivním personálním praktikám: Šokoval školskou veřejnost, když náměstkem pro střední a základní školství jmenoval učitele tělocviku a biologie pro ZŠ. Špička ledovce barbarizace ve školství. Staré struktury, které přežily všechny ministry, zpupně zavrzaly v sedlech. Kulminace moci ekonomů ve školách vyvrcholila za ministra I. Pilipa. Sám ekonom udělal svým 1. náměstkem ekonoma J. Kouckého. Pohrdání profesionální školskou legislativní teorií, didaktikou a metodikou ale už začalo za Petra Vopěnky. „Nemáme pořádnou pedagogickou vědu, stále se jenom omílají fráze“, vzkázal universitě. Nebezpečný byl praktický rub výroku: Povolal na ministerstvo svoje žáky a známé a veřejně se tím pochlubil. Kromě J. Kouckého si přivedl Františka Kozla, druhého stínového lídra devíti lety koaličním školstvím. Pro vývoj to byla nebyla rozumná rozhodnutí. Za oběma vznikl peleton poslanců, úředníků a sympatizantů.
Pro ČSSD je prý dál školství prioritou. Mluví se zvýšení platů, ale reálně se připravuje megalomanská internetizace všech škol. Fachidiotizace ve školách je na postupu, autentická vzdělanost dostává na frak. Pro Eduarda Zemana,osmého ministra školství, měli být prioritou aspoň „jeho lidé“. Ani ty ale nezvládl. Chyběla mu vůle a odvaha vybrat si ty správné lidi na správná místa, aby dělali jen správné věci správně, co by vyšly hned na první pokus. Respektoval záhumenky byrokratů, lobbistů, podcenil vlastní odborná stranická grémia, nezastavil chybné projekty, toleroval nekompetentnost, prospěchářství, pohrdal korektností a profesionálními přístupy. Je už čase, aby se vrátil do místní politiky, ze které přišel. Tam je možná ještě jeho místo. Ale kdo ví?
Kdo má dnes v ČR zájem o vzdělání?
Pojem vzdělance v české společnosti hluboce devalvoval
Pochybnost, o kterou se zde chci rozdelit ve mne vyvolal vyrok Petra Mateju, profesionalniho politika, proneseny v nedavne debate v prazskem klubu Malache: "Shoda o potrebe podpory vzdelanosti jde napric celym politickym spektrem. Problemy vznikaji pri diskusich o jejim obsahu a forme," pravil - snad doslova.
Dosadil jsem si na okamzik do predmetu tohoto vyroku jine, obecne "shodne uznavane" nazory; o potrebe pece o opustene deti, o podpore osamelym matkam, o pomoci lidem ruzne handicapovanym, o potrebe hledani cest k minoritam, atp. Ani zde mi ta naprosta shoda nazoru totiz nepripada nijak efektivni.
Nerad bych aby tu zapadla (kupodivu?) daleko funkcnejsi politicka shoda - o podpore (volicu) v nezamestnanosti, kde jdou - naopak - verbalne napric celym politickym spektrem spory, avsak o jejim obsahu a forme existuje az dojemna nazorova tolerance, hodna lepsi veci.
Kdo se tu shoduje o potrebe vzdelanosti a jak takovou shodu vlastne rozeznat - ptal jsem se v duchu a vzal jsem si na povolene tri minuty slovo. To, oc mi jde nyni, je doplnit tuto svou pochybnost a rozdelit se o ni. Zkoumejme tedy nazorovou shodu, deklarovanou v uvodu.
Kdo ma na vzdelanosti naroda neoddiskutovatelny, skutecny zajem a proc? Ptam se.
Predstavil jsem si na okamzik osud politika, ktery by svemu sekretariatu predlozil ideu vzdelavaciho systemu se slovy "… a do peti let jsou vsechny nase predvolebni billboardy vyhozene penize, vsechny grafy nasich uspechu (a ovsemze neuspechu opozice) s vhodne upravenymi skalami na osach se stanou predmetem cviceni duvtipu pro zaky obecne skoly a nase volebni programy budou zkoumany strukturovanymi debatnimi spolky lidi v kazde druhe vesnici". Prosim ctenare, aby registroval, ze ke shora zminenym projevum moudrosti lidu, jako dusledku jeho vzdelanosti vskutku netreba zadnych zvlastnich vydaju ani mnoho casu.
Predstavil jsem si podobny vyrok predneseny obchodnimu gremiu tabakove, zvykackove, walkmanove, limonadove, rekreacni, investicni ap. lidumilne spolecnosti.
Predstavil jsem si dale osud reditele, ktery by svemu kolegiu prednesl ideu neceho tak notoricky znameho, jako jsou ctvrtletni pisemna hodnoceni - cleny zmineneho kolegia pocinaje navic - dejme tomu. Osud personalisty, ktery by jej treba doplnil o nepravidelne atestace vyssich odbornych zamestnancu z (pro ne samotne) klicovych disciplin - napr. P.T. managerstvu z teorie rizeni, ekonomiky, teorie motivace ci tymoveho reseni problemu, … - jak komu libo. A dnes tolik oblibene studium jazyku by doplnil o system dilcich zkousek".
Predstavil jsem si dale osud personalisty, ktery by temuz ctihodnemu organu predlozil navrh na podobne atestace nove prijimanych zamestancu s jednoduchym vysvetlenim, ze totiz "… diplom z pribuzneho oboru je samozrejme relevantni dokument, nicmene - jsou-li zde dva uchazeci z pribuznych oboru, je jeden jaksi vyrobnimu programu :-) pribuznejsi, ale adept muze byt jako na potvoru slabsi prave v disciplinach, ktere jsou pro firmu velmi podstatne.
O programu obligatornich firemnich atestaci ani nemluvě.
Predstavil jsem si dale osud oudu ctihodne Obce Vzdelavatelske, ktery by rade rektoru predlozil ideu vzdelavaciho systemu se slovy "… a do dvou let jsou vsechny prednasky volne dostupne na Internetu, jejich kvalita hodnocena poctem studujicich-ctenaru, …, ucitele jsou tak silne motivovani k vlastnimu studiu a inovaci svych textu, jejich osobni kontakt se studenty je redukovan na zpravidla tematicke konzultace v pravem smyslu slova a jejich osobni hodnoceni transparentni, protoze … ".
Predstavil jsem si dale zajem samotnych adeptu vzdelanosti technicke o rozsirujici kursy filosofie, politiky ci sociologie a naopak, na medicine o matematiku, nebo kybernetiku ve smyslu vedy o sdelovani a rizeni v zivych organismech (tecka) jen tak - pro rozvoj mysleni.
Ptal jsem se v duchu, zda je to - exaktneji receno - diplom ci vzdelani, kam je student smerovan rodici, systemem, praktickou zkusenosti blizkych a jeho prvymi zivotnimi poznatky.
Jaky servis a podporu ma lekar pred atestaci - jak je behem jeho pripravy sanovan jeho kontakt s prave osetrovanymi pacienty - roz. v oboustrannem zajmu? Jaky servis a podporu ma mlady vedec pred habilitaci? Jak se zde projevuje ona "siroka shoda, napric … atd." a jak by asi reagovala nase verejnost na rok studijniho volna, poskytovany v pravidelnych intervalech ucitelum vysokych skol v nekterych zemich?
Predstavil jsem si osud zamestnance, ktery navrhne zrusit kontrakt se vzdelavaci agenturou, kterou vybral sam pan reditel podle kriterii jen jemu znamych s tim, ze "… dame vydelat dvema sikovnym asakum z blizke univerzity a na zaver si udelame zkousky se vsim vsudy s predem vyhlasenym ucinkem na penezni pozitky."
Totez ve statni sprave. Predstavil jsem si osud ctyricatnika, ktery prijde s napadem, ktery by ve svem dusledku znamenal za nekolik let vymenu vsech, kteri se vzdelavat nechteji, ci jinak nemohou; ktery by vytvoril prostredi, samocinne a nekompromisne distribuujici lidi tam, kam svym just-in-time vzdelanim patri. Posledni veta neni original - je to po mem soudu jen invertovana citace Jana Bati: "… vytvorit prostredi, ve kterem ma smysl tvrde pracovat."
Zobecneno: jaka je vlastne kvalita a prukaznost jakekoli, zdanlive bez nutnosti dukazu "jasne shody vsech" o umyslu, podporovat vzdelanost naroda? Kdo tu ma "nepochybny zajem o vzdelani naroda"? Jak jsou na nem oni "vsichni" rozumne, tedy prostemu intelektu jasnym slovem srozumitelne, zainteresovani? Jsem, co se opravdovosti zajmu o vzdelanost naroda tyce, skepticky i u ostatnich skupin, ktere jsem namatkou uvedl.
Nerad bych nechal zapadnout paralelni otazky, ktere zminuji hned v druhem odstavci : jak prukazna je dalsi, "jasna shoda vsech" o podpore jinym, stejne nesporne potrebnym a velmi nalehavym ucelum? Jak mnoho si tu jen tak - mimochodem - bez kapky studu, v tiche dohode vsech se vsemi, lzeme?
Jsem vskutku stran one "shody (nejen) napric celym politickym spektrem" na rozpacich a doporucuji povolanejsim a zejmena interesovanejsim tuto "jasnou shodu" prezkoumat. Ona mi totiz, priznam se, i ta "povolanost povolanych" nezridka pripada hodna kritickeho zkoumani zdravym usudkem lidi "pouze" interesovanych. (Ta predpona -za mi to posouva do jine polohy, proto jsem ji vynechal.)
Politik v povinne replice ovsemze mlzil. Poukazal na jakysi sociometricky vyzkum ze ktereho plyne, ze "spolecensky vyznam vzdelani stoupa". Muj pan tridni po takovych Pravdach dodaval: "… coz by byval nikdo netusil!"
Otazka takto, v obecne rovine, ma ovsemze i svou konkretizaci: Kdo, krome beznadejnych bastliru (elektrotechnika), mazalu, psavcu, kdo, krome deti, travicich sve detstvi v ZOO, na mestskych observatorich, v pripravach na sachove, matematicke ci jine olympiady atp. ma nepochybny, tedy prostemu intelektu jasnym slovem srozumitelny zajem o sve vzdelavani?
Tímto poprvé v textu uzitym nedokonavym videm slovesa, uvedu druhou cast sveho pokusu o rozklad tematu.
Jde - po mém soudu - o prohlubující se rozdíl mezi, dejme tomu Fichteho dojímavě krásným "Výměrem vzdělance" a přemnoha lidmi, kteří se za vzdělance považují, nebo, co horšího, jsou jako vzdělanci díky síle mediálního vlivu národu prezentováni.
Jde - po mém soudu - o společensky stále nereflektovaný rozdíl mezi dosažením diplomu a vzděláním, které se jeho vlastnictvím doživotně předpokládá. Zadny Ebbinghaus, zadne "Use it, or lose it", jen sporadicky - protoze "prakticky" bezcenna snaha o do-vzdelavani sebe sama. Doklad je tím, oč tu naprosto zpravidla běží. Kus papiru, casto dost pracne ziskany je jakymsi dozivotnim prukazem vstupu do klubu vzdelancu. Nedosti na tom.
Nedavno jsem dostal pozvanku na prednasku o strategickem mysleni. Prednasejici, ktery byl do roku 1970 radovym inzenyrem, po "osvobozeni", ve svych ctyriceti letech jakoby rozkvetl a behem peti let (krome clanku) zasluhou tri publikovanych praci dosahl na hodnost reditele odboru vedy Min. skolstvi CSSR, aby se za dalsi tri roky stal profesorem, doktorem ved a clenem CSAV. Od roku 1988 do r. 1999 publikoval celkem 218 stran.
V lete se bude konat pravidelna mezinarodni konference jedne exkluzivni ceske informaticke spolecnosti, kde jsem v programovem vyboru mezi skutecnymi celebritami objevil pana, ktery s diplomem dopravniho inzenyra a kratkou praxi vypravciho uspesne velel komplexni prestavbe vyznamneho zeleznicniho uzlu, aby v sobe pred par lety objevil informaticke nadani a s cca triletou praxi v dodnes nefunkcnim (viz nalez NKÚ 1998: Ceske drahy) systemu SAP R3 nezahajil novy zivot karierou reditele odboru informatiky CD a poradce pro informatiku 1. nam. gen. reditele tamtez. Co bude se svou erudici "programove pripravovat", je mi zahadou. Proc to bude moci "pripravovat", je mi jasne, ale co ja s tim - koho tim dnes oslovim?
Koho oslovila profesura Vaclava Klause, ktery na ni nasel cas az jako premier vlady? Koho oslovil clanek americkeho autora v BL, ktery patral po jeho profesorske praci? Koho oslovily studijni uspechy poslance Grosse ci senatora Rumla? Kdo naopak vubec registroval fakt, ze docent Peltram svou profesorskou praci prerusil pote co se stal ministrem vlady a bojim se, ze uz ji nedotahne. Inu "nema na ni". Zjevne.
Nic noveho. Jiz u Lichtenberga najdeme jedovatosti a la "… statem rizena vyroba ozven, ci "… prideluji (vedecke) hodnosti, jako krestni jmena". Jde o to, kam se veci vyviji. Jde - po mém soudu - o nekolik neuveritelnych kroku zpet - paradoxne v zemi, kde si titul uvadi i prodejce pouziteho zbozi v Holesovicich:
pojem "vzdelani" plne nahrazujeme ziskanim diplomu,
rozdil mezi vzdelavanim a vzdelanim jsme smazali zcela. Vzdelavani je pro snilky.
pojem vzdelance jsme zamenili za pojem "absolvent vysoke skoly"
Nemrzi mne proto nijak, ze navrh skolskeho zakona neprosel. Mam za to, ze je nejvyssi cas, zacit o vzdelanosti naroda mluvit zodpovedne. Je treba pozorne prezkoumat kdo a proc tvrdi, ze ma na vzdelanosti naroda zajem a zda je jeho tvrzeni prinejmensim verohodne.
Je treba znovu prezkoumat pojem vzdelance. Devalvoval. Co horsiho, devalvoval snad nejvic v tzv. intelektualskych kruzich, kde plody jejich ducha za posledni desetileti budi dojem, ze se tato vrstva uzavrela od pocatku stoleti plebejskle krvi tak dokonale, ze to v pate generaci, natoz v tak male zemi, jako je nase nemohlo zustat bez nasledku.
Je nutno prezkoumat naroky na rozsah a obsah vzdelani. Mnozeni universit to nespravi. Existuje jakysi, jinak mizerny porad, v nemz moderator (pan Krampol, tusim) klade nahodne vybranym chodcum trivialni otazky. Vysledky jsou udesne. Domnival jsem se, ze jsou odpovedi pro pozvednuti divackeho sebevedomi a ovsemze sledovanosti "odfiltrovane". Nejsou. Bylo by tristni, ale uzitecne, vydat jejich souhrn a vyhodnotit jej - je-li jiz nastradan
statisticky vyznamny pocet odpovedi. A podivat se realite tvari v tvar.
Je z rady dobrych duvodu nejvyssi cas vratit jednorazovy akt vzdelani a dozivotne platnou hodnotu takto ziskaneho osvedceni za vzdelavani jako celozivotni proces.
Jsem hluboce presvedcen, ze najde-li se prostor a kolektivni intelekt, ktery prezkouma a zodpovi (nejen) tyto principialni otazky, ukaze se m.j. zretelne, ze diskurs o zpusobech financovani skol, poctech rocniku gymnasií atd. je rozpravou o tretim, ci ctvrtem kroku procesu, o jehoz prvem kroku pry existuje "siroka nazorova shoda, pres cele politicke spektrum".
Diskutujme o tom, jak se má stát efektivně postarat o brutalizované děti
Pane Čulíku, nemáte pravdu, když píšete, že článek pana Golga měl vyvolat
polemiku o týraných dětech a čtenáři místo toho začali útočit na styl psaní
pana Golga. Myslím, že jsem zaslal celkem jasné otázky, jaké by vlastně
mělo být řešení oné situace, když Jirka všechna vznesená obvinění stahuje,
ve chvíli kdy dojde na lámání chleba. Ptal jsem se jak řešit situaci, když
na jedné straně je stát osočován z toho, že nechá týrané dítě v rodině, na
druhé straně ve chvíli, kdy nějaké dítě rodině odebere, je za to kritizován
stejně tvrdě.
Stejná situace může být emocionálně podána jak pro odebrání,
tak proti odebrání.
Viz nedávná polemika o dítě odebrané vegetariánské
babičce. V obou případech dítě chtělo zpět do rodiny. Jak by vypadal
emocionálně zpracovaný příběh o blonďáčkovi odebraném rodičům, proti jeho
vůli?
Věřím, že pan Golgo popsal příběh pravdivě. Jaké však navrhuje řešení? Zdá
se, že odmítá tezi, že 16-tiletý chlapec má nějaký vliv na to, co dělá.
Co
by měly státní instituce udělat, aby 16 letý chlapec přestal za úplatu
nabízet své přirození? Co by měly státní instituce udělat, aby bylo
zaručeno, že rozhodnutí odebrat nebo neodebrat dítě rodině bylo vždy
správné?
Polemiku na toto téma si přečtu mnohem raději než diskusi, zda se
Golgův styl hodí do Katky nebo do Vlasty. O tom, kterým směrem se polemika
ubere rozhodujete také (a hlavně) Vy.
Argumentační bída BL díl II.
Přiznávám se, že mne čím dál tím více překvapuje několik věcí na celé polemice ohledně textů F. Golga. Především plytkost¨a povrchnost Golgových textů a jejich sveřepá obhajoba pány Janem Čulíkem a Štěpánem Kotrbou, což mne zejména u Jana Čulíka poměrně překvapuje. Stejně jako mě překvapuje titulek mého článku: „Emocionalni zvaneni Fabiana Golga Argumentacni bida Britskych listu“. Poslal jsem ho pod názvem Argumentacni bida Britskych listu. Co si o tom myslet nevím, každý ať si udělá závěr sám.
Pan Golgo se ptá po mé kvalifikaci. Rád mu vyhovím: v současné době jsem doktorandem na VŠE a k problematice „života na ulici“ (mám - li použít Golgova zjednodušujícího jazyka) jsem se dostal díky několika víceméně nezávislým faktorům: jednak jsem získal grant Hlávkovy nadace orientovaný na výzkum regionální chudoby v jednotné ekonomice a při přípravě podkladů jsem mluvil s řadou lidí z nadací i s odborníky na problematiku sociálně slabších menšin jako je část Romů (zejména noví imigranti ze Slovenska z let 1970-2000), lidí z „okraje společnosti“. Kromě toho má matka se jako psycholog zabývala právě týranými dětmi.
Protože nikdo nejsme ostrov, znám se a přátelím se s lidmi, kteří pracují v oblasti sociálních služeb, či v rámci humanitárních nadací (jakou je vydavatel Nového prostoru, atd.) Svoji kvalifikaci ohledně posouzení kvalit Golgova textu čerpám jednoduše z toho faktu, že v rámci doktorandského studia posuzuji písemné práce svých studentů, které se týkají právě sociální problematiky. Občas se někteří uchylují k podobným emotivním konstrukcím jako Golgo.
Golgo
Přiznávám se, že většina protiargumentů F. Golga mne dost zklamala. Především pokud mluvím o „triku“ myslím tím pouze prezentaci Szuty jako mladého herce. To že dvakrát hrál ve filmu (ani nevím jakou roli) z něj ještě herce nedělá. To byla celá podstata mé výtky.
Jak už řekl Jan Paul: celý ten příběh je prezentován nevěrohodně. Mám věřit, že Szuta není homosexuál, přestože se chová jako homosexuální prostitut. Jak z výše uvedeného plyne, znám i podobné (a horší) případy jako je Szuta. Cesta homosexuální prostituce je skutečně tou nejsnadnější. Samozřejmě má každý možnost jak se jí vyhnout. Třeba krádežemi. Není mi jasné, proč, když Szuta umí komunikovat se svým okolím a zřejmě poměrně dobře zvládá i „zátěžové“ situace jako je natáčení filmu, proč najednou selhává při vyhýbání se traumatizující prostituci.
Pokud Golgo nemá odborné zkušenosti (a praxi) v psychologii, není schopen rozpoznat kdy Szuta lže. To říkám jako fakt, potvrzený přímo od několika lidí z oboru. Mezi streetworkery existuje řada historek co si dokáže ten který klient vymyslet. Zjistit jak se věci v takových to případech mají je skutečně složité a předpokládá to jak profesionalitu, tak znalost prostředí. Deset měsíců snad stačí pro napsání reportáže.
Golgo píše povrchně a často ani není schopen logicky argumentovat, snad ani číst. Tak se z původního „oznámení o bombě v metru“ stává „požár v metru“. Netvrdím, že by měl Golgo psát do Nového Prostoru. Původní moje věta je: „Paul věnuje poměrně dost prostoru na to, aby čtenáře seznámil se systémem výchovy, který staví dle mého soudu na podobných principech jako např. časopis Nový prostor.“ (myslím tím zejména striktní pravidla definovaná v „kodexu prodejce“) Na kterou Golgo reaguje: „…nechapu pak kvalifikaci pana Capka k tomu, aby urcoval, ze text patri do Noveho prostoru nebo do Vlasty nebo jinam.“ Tvrzení, že „Kdybychom meli vsichni psat jako on (Nick Davies), pane Capku, vas text by nebyl zverejnen.“ je pitomost. Kdyby Golgo psal tak dobře jako Davies text bych NENAPSAL. Golgo navíc píše tak špatně, že není jasné ke kterému textu se vztahuje věta „Neni objektivni, je velmi emocionalni a ma velmi specificky styl, ktery casto pouzivaji rozhnevani lide.“ Pokud tím Golgo myslí svůj vlastní text, musím ho opravit: není nijak specifický. Podobné slátaniny píší i někteří mí studenti. Jinak JČ kdesi v BL píše o tom, že ho poněkud unavuje, pokud ho lidé podezírají ze stejných chyb, které vytýká oponentům. Už se „těším“ až se dočtu, že „Podobné slátaniny píší i někteří mí studenti.“ v textu od Golga o sobě.
Kotrba
Štěpán Kotrba se v reakci text pí Leporské také dopouští zcela bizarních zjednodušení. Nerozumím, proč napadá zrovna katolickou církev. Bůh ví, že z řady důvodů nemám českou římskokatolickou církev zrovna v lásce, ale nedostatek ohledu k trpícím bych ji vyčítal až v poslední řadě. Celý jeho pohled na českou společnost je zbytečně odsuzující. Mám - li být ten zmiňovaný salonní diskutér odpovídám ještě jednou: Golgovo spisováním mě vadí právě proto, že ten problém zjednodušuje. Vadí mi, že mám pocit, že kdyby Szuta byl tlusty introverni blb, co krade jak straka, o ktereho by si Sabinka Laurinova ani neopřela kolo a Troska by ho neobsadil do filmu, tak by si zasloužil by si méně Golgovu pomoc.
Je mi jasné, že to tak Golgo nemyslel, ale jeho texty jsou tak povrchní a špatně psané, že ten dojem vzbuzují. Zdá se mi, že právě tato povrchnost vede k odmítnutí jeho stanoviska. Potíž je, že kýčovitým znevěrohodněním Szukova textu se Golgo dopouští banalizace Szukova utrpení a to vzbuzuje odpor můj (a pokud jsem dobře pochopil i Jana Paula, Vlasty Leporské a Jana Mezdrice).
Čulík
Skutečně velké myšlenkové přemety provádí při obhajobě F. Golga i Jan Čulík. Nikdy jsem nenapsal … Neni jisto, ze Jiri Szuta nekradl casteji, a tak je v poradku, ze ho otec brutalne terorizoval. … Jsme si jisti, ze se socialnimi sluzbami pro brutalizovane deti je v CR vsechno v poradku. … A je spravne, ze kdyz Golgo vyjadril podezreni, ze v ustavu dochazi k sikanovani (..), pohrozili jsme, ze na neho posleme policii.
Všechna tato tvrzení jsou hloupá, nevím jakým právem je JČ připisuje mně. (a pokud tomu tak není, proč je připojil k mé reakci). V úvodu BL z 28. 5. se dopouští jednoduché manipulace: místo toho, aby argumentoval přímo proti konkrétnímu příspěvku utíká k třetí osobě:
1. Ke kulturnimu konfliktu pri cteni Golgovych prispevku doslo proto, ze on teto metody vyuzil, jenze v CR jsou ctenari zvykli na uzivani emocionality pouze k manipulaci, zejmena v bulvarnim tisku: protoze neznaji jeji vyse uvedene seriozni vyuziti, reagovali nepratelskym podminenym reflexem.
2. Take reagovali emocionalne proto, ze cizinec psal o vaznem problemu v Ceske republice
- a je lehci si problem vytesnit poukazovanim na udajne vedlejsi nedostatky clanku (ztotoznime-li si ho chybne s bulvarne manipulativnim psanim v ceskych novinach), nez abychom si ho priznali.
3. Presto vsak musi byt soudnemu ctenari zjevne, ze se Fabiano Golgo problematikou brutalizovanych deti zabyva velmi seriozne - to usoudil každý nezavisly pozorovatel uz z puvodniho clanku.
Takže vezmu na sebe nevděčnou úlohu „postižené husy“:
ad 1) pokud nesouhlasím s F. Golgem, znamená to, že jsem „zaostalejší stranou konfliktu“, která nezná vyspělou formu argumentace? Nejsem sice čtenářem Guardianu, ale snažím se orientovat v zahraničních textech o tomto tématu (už díky grantu), pravda, spíše odborného charakteru. Za vynikající spojení emocionality a seriosnosti považuji polodokument Kena Loache „Cathy jdi domů“ z druhé poloviny 50. let o anglických bezdomovcích. Opravdu jsou mé texty plodem nepřátelského podmíněného reflexu?
ad 2) Chci vidět větu: „Ondřej Čapek reagoval si myslí, že cizinci nemají právo psát o našich problémech.“ Rád ji budu citovat při prezentaci své práce založené právě (mj.) na anglicky psaných textech o českých Romech. Zmiňuji někde ve svých článcích fakt, že Golgo je Brazilec? Opravdu problém vytěsňuji? Kde a jak?
ad 3) na základě Golgových textů si myslím, že se příliš seriózně daným problémem nezabývá. Opravdu to znamená, že nejsem „soudný čtenář“? Opravdu si JČ myslí, že paušální odsouzení celého systému sociální péče v Čechách je možné na základě pouhého DESETIMĚSÍČNÍHO výzkumu? Jinak soudě jen dle výsledku podobným tématem se zabývá Feřtek z Reflexu. Přijde mi, že podstatně seriózněji než Golgo.
Respektuji odbornost JČ v oblasti české literatury a filmu, jeho texty o ČT považuji za dobré, způsob referování o Olomouckém festivalu za vynikající (zejména proto, že se velice dobře trefil do určitého sebehodnocení českých dokumentaristů). Ale v jeho životopise není moc o tom, že by se zabýval sociální deprivací.
Poznámka JČ: Výrok o emocionálním žvanění byl v textu článku pana Čapka. Je běžnou praxí dávat textům pokud možno co nejvýstižnější redakční titulky.
Myslím, že na celou řadu otázek pana Čapka odpovídá přímo i nepřímo text Fabiana Golga, zveřejněný jako první článek dnešního vydání BL.
Jak Čulík manipuluje Britské listy
V normálních novinách si můžeme přečíst článek pana X nebo paní Y. V BL je tomu jinak. Šéfredaktor se rozhodl články glosovat, připisovat poznámky. Dělá to s celkem prostým záměrem: zpochybnit článek autora a sdělit veřejnosti svůj pohled na věc. Ke čtenáři se tak nedostane článek autora X nebo Y, ale článek tandemu XJČ a YJČ. Naštěstí svou poznámku JČ označí a píše pod pomyslnou čarou.
Příklad z praxe:
PJ napsal: “Daniela Drtinová dostala prestižní cenu.” Protože DD je zaměstnancem ČT a protože podle BL nikdo v ČT nepracuje dobře a nemůže tudíž dostat žádnou cenu, JČ ve své poznámce napsal: “Obávám se, že více než o novinářských kvalitách Daniely Drtinové vypovídá "prestižní cena", kterou Drtinová obdržela, o kvalitách právě té ceny a lidí, kteří o jejím udělení rozhodovali... a buď měli pro udělení ceny dobré politické důvody, anebo nikdy neviděli žádný normální televizní zpravodajský pořad - myslím mimo Českou republiku.” Ano, milý čtenáři, když to nejde jinak, JČ zpochybní cenu samu (dá ji do uvozovek) a zpochybní práci lidí v porotě, která o udělení rozhodla (odkazem na politické důvody či na neznalost “normálního” vysílání).
Dovolím si JČ z omylů vyvést:
1. Cenu uděluje Nadace ČLF - Český literární fond. To je profesní, nikoliv politická organizace. Není mi známo, že by na ČLF někdo vyvíjel politický nátlak. Možná za totality by to šlo.
2. V době kabelové a satelitní TV je poněkud zpozdilé argumentovat neznalostí kvalitního zpravodajství. K tomu, aby člověk mohl sledovat CNN nebo BBS nemusí opouštět ČR. Stačí zmáčknout knoflík.
Trochu méně průhledná, o to záludnější, je další praktika v BL používaná - změna titulku. JČ bez souhlasu autora původní titulek odstraní a nahradí ho svým. Záměr je jasný: dezinformovat čtenáře, případně udělat z autora hlupáka. Záludnější praktika proto, že JČ svůj titulek neoznačí, vydává ho za titulek autora. Ke čtenáři se tak dostává sendvič JČXJČ případně JČYJČ. Že takový článek má s pravdou a původním článkem jen málo společného, je nasnadě.
Příklad na změnu titulku
Příspěvek o ceně jsem nazval “Kvalita redaktorů ČT potvrzena, aneb zpráva, která se nehodí.” Mluvit o kvalitě ČT se v BL jaksi nenosí, to je jako mávat červeným hadrem před býkem. Proto JČ titulek změnil na “Vynikající kvalita Daniely Drtinové během vzbouřeneckého vysílání ČT po zásluze oceněna.”
Uvádím na pravou míru:
1. DD nedostala cenu za kvalitu DD, ale za kvalitu své práce. Podle ČLF za “mimořádně kvalitní zpravodajskou a analytickou žurnalistiku”.
2. Vsuvka “během vzbouřeneckého vysílání” je mystifikace a omezení JČ. Samozřejmě, že DD odváděla kvalitní práci i během krize. Jenže JČ zapomněl, že tzv. vzbouřenecké vysílání se k divákovi nedostávalo, ten byl zásoben legální Bobovizí, případně černobílým titulkem, takže ev. kvalitní práci DD nemohl posoudit. Pravdou je, že DD dostala cenu za žurnalistiku před, během i po krizi v ČT.
Tuhle mě JČ ujišťoval o snaze zkvalitnit BL. Výše uvedené praktiky svědčí o opaku. Šéfredaktorovi nejde o kvalitu, nejde o pravdivé informování veřejnosti, nejde o ev. střet názorů. Jde mu jen a jen o prosazování vlastního názoru, o šíření vlastní pravdy a hlásání vlastního pohledu na svět. Propagovat a šířit jen jeden názor, je důsledek opojení z vlastní nadřazenosti. Propaganda, to je projev nikoliv kritického, ale totalitního myšlení.
Pro kontrolu uvádím, že jsem příspěvek nazval Bez titulku.
Poznámka JČ: Nechci se znovu a znovu handrkovat o detailech, vysvětloval jsem už nesčetněkrát, že glosy připisuji proto, aby měl čtenář možnost uvažovat o dvou protikladných alternativách myšlení, asi tak, jak by to mělo vypadat v dobrém rozhlasovém či televizním rozhovoru, kdy má reportér vždycky představovat interviewovanému oponenta, aby nosnost jeho názorů v konkurenci lépe vynikla. Je běžnou praxí opatřovat texty výstižným titulkem, pokud toho sám autor není schopen. Dostala-li Drtinová cenu za svou televizní práci mimo doby od televizního vzbouření, nebylo to v charakteristice ceny dost jasné. Petr Jánský včera napsal: Prestižní cenu získala Daniela Drtinová, redaktorka ČT, za “mimořádně kvalitní zpravodajskou a analytickou žurnalistiku”. D. Drtinová skromně podotkla, že cena patří celé ČT za postoje, které redaktoři zastávali v době krize. Pokud tedy Drtinová cenu za vzbouřeneckou propagandu ve vlastní věci a vlastních platů nedostala, sama si ji za to přisvojila. Už to vypovídá výmluvně o tom, jaká je to cena a jaká je to vynikající reportérka. Udělením ceny Daniele Drtinové se ČLF zesměšnil: vypovídá to o zoufalém zmatení myslí v hlavách některých českých "intelektuálů". - Vysílání vzbouřenců se k lidem samozřejmě dostávalo, jednak předtím, než se legální vedení televize pokusilo nahradit jejich propagandu vlastní propagandou (Jaroslav Plesl si v prosinci povšiml toho, jak Drtinová tehdy dělala reportáž sama o sobě), jednak posléze prostřednictvím kabelového vysílání. - Netvrdím, že všichni pracovníci České televize jsou k ničemu. Pokud se najde něco dobrého, přirozeně to chválíme. Skutečně se snažím udržovat Britské listy na určité kvalitativní úrovni a nechce se mi publikovat znovu a znovu tytéž ohrané argumenty: hlavním důvodem pro publikaci textů by měla být novost a objevnost. Z tohoto hlediska začínám mít s příspěvky Petra Jánského značné problémy, i když dosud jsem je publikoval všechny.
