Zamyšlení k 70. narozeninám Jiřiny Bohdalové
Fíkový list - sláva, peníze, moc
(Dne 5. května 2001 TV Nova uvedla přímý přenos ze slavnostního večera.)
Motto: Ctnost a charakter? Ó ano, jistě! Taková chci být - jen jednu podmínku mám - nemuset nic ztratit, nic obětovat. Chci v klidu slávu a peníze užívat. Mám lidi ráda!
Umělkyně přichází na scénu, ozývá se potlesk. Po chvíli lidé vstávají a tím dávají najevo, jak si jí váží. Jemná až pohnutá chvíle…
Zdánlivě je vše OK. Hlas J. Bohdalové všichni důvěrně známe - mnozí od svého dětství z večerníčků. A mysl tak nechce vyhledávat problémy a otázky, nechce být „zlá“…
Nemám právo soudit lidi, jejichž život neznám. Přesto však vím, že každý, kdo chtěl být před rokem 1989 na očích, musel být vůči režimu přinejmenším loajální. Každý si dobrovolně mohl zvolit, co bude dělat.
Nevím, co bych dělal já, kdybych měl tu možnost. Možná bych také neodolal dobrému bydlu, popularitě a své svědomí bych utěšoval tím, že jsem přece s lidmi a sem-tam bych udělal v mezích možností drobnou narážku na režim. Lidé to přece tak rádi slyší!
Píše se rok 2001. Připomeňme si, že před 12 lety, tedy před rokem 1989, tu vládl zcela nedemokratický režim (tzv. totalitní), který zakázal lidem cestovat, a tehdejší Státní bezpečnost (StB) měla celou zemi téměř zcela pod kontrolou? Mnoho lidí mělo zakázáno studovat. Mnozí byli nuceni pobývat dlouhé roky ve věznicích.
Nedemokratický komunistický režim mohl tak dlouho existovat jen díky podpoře uznávaných (též národních) umělců. Veřejná média sloužila svému režimu a byla plně pod jeho kontrolou. Média byla hlásnou troubou režimu, každý, kdo v nich účinkoval říkal režimu své ANO, ANO, ANO. Všichni umělci, kteří veřejně vytvářeli „krásné pocity“ je vytvářeli pro KSČ - pro Komunistickou stranu Československa. Aby lidé ztratili svou paměť, aby zapomněli na to, co se vlastně děje, aby zapomněli na to, kdo je u moci a PROČ.
Jen díky existenci takového fíkového listu byla umožněna existence totalitní moci, která si dělala s lidmi zcela bez kontroly co chtěla.
Karel Gott, Jiří Korn, Hana Zagorová, Helena Vondráčková, Michal David* a mnoho dalších - všichni každým svým koncertem či vystoupením říkali: Ty, ty a ty nesmíš studovat, ty, ty a ty jdi za mříže, jsi nepřítel režimu. Byli to právě oni, kdo přesvědčovali svým uměním všechny, že takto to má být, že vše je legální, legitimní, tedy OK. Vzpomeňme na podpisy „umělců“ pod prohlášením ANTICHARTA. (*Věříte, že tento umělec, který přišel nějakým způsobem k domu po emigrantovi a nechtěl jej po roce 1989 vrátit, je dnes zase slyšet na diskotékách?)
A přitom vždy existovali a existují lidé, kteří nepoklonkovali režimu a svým životem svědčí o tom, kde je skutečná pravda.
Jak velká je moc úspěchu, slávy a peněz. Jak snadno nabídne každému uspokojivý výklad souvislostí, aby „JÁ“ snadno obhájilo samo sebe.
Mám divný a smutný pocit, když i dnes slyším hlasy, které zněly v době komunistické totality.
Proč neslyším poctivé a charakterní umělce, kteří NEKOLABOROVALI se zrůdným režimem?
Kdo jiný než citlivý umělec má rozpoznat dějinné souvislosti a ukazovat celému národu, jak žít, jak vnímat?
Proč téměř nikdo nemá vědomí souvislostí?
Skutečně je vše normální?
Poznámka JČ: Tohle je velmi složitý problém a přiznám se, že nemám řešení. Jiřina Bohdalová se chovala v normalizačním období zcela nepoliticky, nezkompromitovala se tolik, jako třeba Husákův "idiot hudby" Karel Gott*). Nejsem si jist, zda mají za politický útlak nést odpovědnost lidoví baviči. Bylo správné pronásledovat po válce Vlastu Buriana, jen proto, že hrál i Němcům? Nebo geniálního dirigenta Václava Talicha za totéž? Nedovedu si představit, jak by si měla demokratická země poradit se zpěvákem, který se nechtěl vzdát domu po emigrantovi. To mu měla veřejné vystupování zakázat? - Je ovšem pravda, že ač jsem dalek toho obviňovat z kolaborace či z reprezentace komunistického režimu zrovna Bohdalovou, mohla mít sama natolik slušnosti, že to, že za komunismu do určité míry, ač třeba nechtěně, představovala režim, mohla sama sebekriticky reflektovat.
*) Takto píše o Karlu Gottovi Milan Kundera v Knize smíchu a zapomnění (68 Publishers, Toronto, 1981, str.190 - 191):
Když jsem šel s tatínkem asi rok před jeho smrtí na obvyklou procházku kolem bloku domů, z každého rohu zněly písně. Oč byli lidé smutnější, o to víc jim tlampače hrály. Vyzývaly okupovanou zemi, aby zapomněla na trpkost dějin a oddala se radosti ze života. Tatínek se zastavil, zadíval se nahoru k přístroji, z něhož se ozýval hluk, a já jsem cítil, že mi chce sdělit něco velice důležitého. Usilovně se soustředil, aby se mu podařilo vyslovit, co měl na mysli, a pak pomalu a s námahou říkal: "Blbost hudby."
Co tím chtěl říct? Chtěl snad urazit hudbu, která byla láskou jeho života? Ne, myslím, že mi chtěl říci, že existuje jakýsi původní stav hudby, stav, který předchází její dějiny, stav před prvním položením otázky, stav před prvním zamyšlením, před započetím hry s motivem a tématem. V tom základním stavu hudby (hudby bez myšlení) se zračí substanciální blbost lidského bytí. Nad tuto substanciální blbost se hudba zvedla jen nesmírným úsilím ducha a srdce a to byl ten krásný oblouk, který se vzklenul nad staletími Evropy a zhasl na vrcholu latu jako vystřelená raketa ohňostroje.
Dějiny hudby jsou smrtelné, ale blbost kytar je věčná. Hudba se dnes vrátila do svého původního stavu. Je to stav po posledním položení otázky, stav po posledním zamyšlení, stav po dějinách.
Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám...
Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli. Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestriny i z Schoenberga.
Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.
