Londýnské antiglobalizační protesty: špatný den pro demokracii

Nemohlo jí být více než dvacet let. Měla na sobě tričko s dlouhými rukávy, sukni po kolena a žádnou bundu či kabát, a muselo jí být opravdu zima, protože v úterý 1. května bylo v Londýně opravdu chladno.

Pro mě se tato anonymní žena-dívka, která nebyla ozbrojena ničím jiným než kyticí růžových květin a nafukovacím balónem a která stála ve vzdálenosti 30 cm od kordonu policistů v uniformách typu Robocop a dívala se jim do očí tak odvážně, že policisté, stojící proti ní, odvraceli hanbou oči, se stala symbolem toho, čím se stal prvomájový londýnský protest: konfrontací mezi "nimi" a "námi". A upřímně řečeno, nejsem zrovna hrdá na to, jací to jsme "my".

Na prvního máje se octl střed Londýna v obležení, ale nikoliv od demonstrantů, těch bylo málo, ale od police a od sdělovacích prostředků, kterých bylo daleko více než demonstrujících aktivistů. Byly to dvě mocnosti, které chtěly stůj co stůj vytvořit dojem, že jsou demonstranti násilní primitivové. Byly to dvě mocnosti, které často bývají mezi sebou v konfliktu: tentokrát však působily koordinovaně. Bránily majetková práva a  nikoliv právo lidí na svobodné vyjádření názoru.

Jestliže dokonce britská liberální elita chválí policejní akci jako triumf, zřejmě je něco shnilého ve státě dánském. Totiž zadržovat tisíce lidí po mnoho hodin na Oxford Circusu mezi policejními kordony, takže dívky musely čůrat na bobku, obklopeny přáteli, takže lidé, převlečení za mořské panny a za klauny trpěli žízní a hladem, po dlouhé hodiny jim byla odepřena potrava i voda, takže těm lidem, kteří pokojně tancovali do rytmu karnevalových bubnů, bylo odepřeno právo být slyšen, to není charakteristickým rysem demokratické společnosti, ale společnosti, která jedná v zájmu většiny a ignoruje práva menšiny.

Samozřejmě, existovala hrozba určitého nebezpečí násilné akce od menšiny demonstrantů, ale nešlo o nic takového, co by vyžadovalo tak obrovskou policejní akci. Nad hlavou bylo slyšet vrtulníky, ulicemi projížděli kavalkády policistů na motocyklech, množství policejní antonů, k dispozici byly obušky a pouta, vyhrožovalo se gumovými projektily a znepokojující přítomnost černých štítů byla důkazem, že byly vydány statisíce liber z peněz daňových poplatníků na údajnou obranu státu. Státní aparát však nebyl použit k tomu, aby bránil veřejný zájem, ale k tomu, aby bránil jednu velmi konkrétní společenskou skupinu.

Při prvomájové demonstraci v Londýně totiž vůbec nešlo o globalizaci ani o kapitalismus, ale o konflikt "oni" a "my". Šlo o konflikt mezi těmi, kdo jsou součásti společnosti, a těmi, kdo jsou ze společnosti vylučováni. Šlo o konflikt mezi těmi, jimž politikové slouží, a těmi, jež nikdo neposlouchá. Přitom se rozbitá výkladní skříň považovala za větší zlo než kauza, o níž nikdo nechce slyšet.

Vyloučení ze společnosti, to byla slova, která bylo slyšet od demonstrantů: vyloučení ze systému - a co je nejvíce znepokojující, vyloučení z celého politického procesu. Když jsem se ptala aktivistů, kteří demonstrovali na jízdních kolech, a osob převlečených za postavy z kreslených filmů, zda budou hlasovat v nadcházejících volbách, má otázka vyvolala obrovské veselí: "Hlasovat! Proč hlasovat! Za co?" ptal se mně jeden mladík. A byl to pocit, který nesdíleli jen londýnští demonstranti.

Při posledních britských všeobecných volbách hlasovalo jen 44 procent 18-24 letých lidí a 71 procent lidí ve věku od 16 do 21 let vyjádřilo názor, že ať by hlasovali pro kohokoliv, jejich život to neovlivní.

Tam mezi těmi policejními kordony stála v dešti a v zimě naše mládež.

Avšak pocit odcizení od politiky nemají jen mladí lidé: stejné pocity mají chudí a sociálně vylučovaní lidé. Taky jsem toho dne mluvila s bezdomovci, se svobodnými matkami, s nezaměstnanými, kteří taky zcela ztratili víru v tradiční politiku. "Na mém hlase vůbec nezáleží," bylo mi neustále důrazně opakováno.

A skutečně: vztah mezi nízkým společenským a ekonomickým statutem a neúčastí občanů při volbách je stále výraznější. Ve volebním okrsku Benwall v městě Newcastle, v jedné z nejdeprivovanějších městských oblastí v Británii, kde žije 75 procent dětí v domácnostech bez příjmu z výdělku, se v roce 1999 účastnilo komunálních voleb jen 19,4 procent obyvatelstva.

Avšak přece obě tyto skupiny, mladí lidé i sociálně a ekonomicky ze společnosti vylučovaní občané, představují nevyužívanou marketingovou příležitost pro každou politickou stranu! Tak proč se politikové soustřeďují na úsilí přesvědčit voliče, aby hlasovali pro ně v nerozhodných volebních okrscích namísto toho, aby se snažili oslovit tyto společenské skupiny?

Je to lenost? Je to strach? Je to neochota přiznat si, že onen typ kapitalismu, který nyní prosazují strany pravice i levice je možná jádrem problému?

Je samozřejmě daleko lehčí tyto skupiny ignorovat, zachovávat status quo. A existuje skutečné riziko, že kdyby se nějaká politická strana začala vážně zajímat o jejich problémy, odcizila by se hlavnímu proudu svých stoupenců.

Na to, abychom se začali řádně zabývat potřebami těchto nevoličů, jejichž viditelná podmnožina asi 5000 osob stála na prvního máje v Londýně viditelně v dešti a v zimě, bychom potřebovali politiky, kteří by byli natolik odvážní, že by dokázali akceptovat, že některé principy, které prosazují, jsou možná nesprávné: že bohatství se ve všech případech od bohatých pomalu nerozšiřuje dolů i k chudým, že privatizace není ve všech případech nejlepším řešením, že ke zvládnutí nekontrolované moci světových korporací nestačí mnohdy jen trh.

Dnešní politikové nemají zájem účastnit se takovéto debaty. Ideologie se sblížily a politikové se stali prodavači homogenizované politiky, která bojuje o ovládnutí středního společenského proudu a v podstatě zastupuje jen rostoucí střední vrstvy. Stále více se politika otevřeně izoluje od velké části voličů.

Je chybou vidět to, co se stalo v Londýně na prvního máje, jako triumf státu. Namísto toho to musíme vidět jako důkaz selhání státu, jako signál slabosti a nikoliv síly. Namísto toho, abychom chválili, jak vynikajícím způsobem zasáhla policie, se musíme ptát sami sebe, jestli naše obrana ortodoxie nezašla až příliš daleko.

Je správné, aby státní aparát byl používán nikoliv na ochranu občanů, ale k dobyvatelským účelům, nikoliv pro to, aby přijal všechny členy společnosti, ale aby je rozděloval?

Musíme zahájit dialog a hovořit o znepokojeních, která vyvolala tyto demonstrace a neuzavírat se před nimi. Nesmíme taky zapomenout na tu dívku s balónem a kyticí, která stála v zimě, a na policisty, kteří před ní hanbou odvraceli tvář.