Jak jsem se stal zlodějem na stránkách deníku Super
Golgo je Super! Konečně mám něco společného s Lucií Bílou a Dášou Veškrnovou - jsem v bulvárních novinách! Ve svém případě jsem se stal zlodějem, nebo něčím takovým.
Samozřejmě, vůbec to není proto, že jsem zveřejnil v Lidových novinách článek o partneru deníku Super Vladimíru Železném. Samozřejmě to vůbec není proto, že jsem v Britských listech publikoval článek o samotném deníku Super, s názvem Super Klaus. Vůbec to není z těchto důvodů. Co je to za amatérské loutky, tihle lidé, kteří ani neumějí zakamuflovat své skryté úmysly?
V sobotu ráno mě probudilo několik přátel s tím, že mám prý dokonce v tom bulvárním listě Super i fotku! Nechtěl jsem si to kupovat (taky proto, že paní v trafice ví, že si tam každý den kupuju slušnější noviny a nechtěl jsem, aby si myslela, že kupuju bulvár), tak jsem si to přečetl na jejich internetových stránkách. Posléze přinesl kamarád, s kterým bydlím, přece jen ty noviny, tak jsem si povšiml, že se text trochu odlišuje, ale neprotiřečí si.
Víc se mi líbil ten článek na internetu, protože se v něm nepsalo, že mluvím špatně česky a nebyla tam ta fotka, na které vypadám strašně neatraktivně.
Dva kamarádi, kteří jsou na té fotografii se mnou, nebyli ovšem zrovna nadšeni, že se vyskytli v listě Super, konec konců celá historka se týká jen mě (a samozřejmě Železného) a tak oni (a jejich právníci) chtějí vědět, proč se vůbec v tom deníku octli (já jsem přece ta celebrita, nikoliv oni).
Nejčastěji mě upozorňovaly esemesky od přátel, že je dobře, že se to stalo, protože se tím potvrdilo všechno podezření, že má Železný s deníkem Super víc než jen podnikatelskou dohodu. Všichni, kdo si ten článek přečetli, v tom vidí doslova Železného tiskové prohlášení: "Já, Vladimír Železný, mám spor s tímto brazilským novinářem". No, mně to nepřekvapuje.
Když jsem napsal článek, kde jsem srovnal jeho "Volejte řediteli" s elektronickou kazatelnou, Železný věnoval v tom pořadu spoustu času mému jménu (nebyl si moc jist, jak ho má skloňovat) - a teď jsem se dokonce dostal do bulvárních novin!
Podle tří lidí, kteří byli, stejně jako já, přítomni na nedávné tiskové konferenci Vladimíra Železného, kamera z televize Nova mě po celou dobu filmovala namísto svého šéfa. Přirozeně chtěli vědět, co to je za Jihoameričana, který si dovolil vykřiknout, že král je nahý (čehož si každý s alespoň dvěma neurony povšiml už dávno). Dokonce jsem jim pomohl, aby zjistili, jaké dělám chyby v pádech, když jsem jim poslal pásek, kde jsem interviewován ve svém bytě a kde jsem poněkud zmátl autora toho dokumentárního filmu, protože tam říkám, že chci v České republice bydlet natrvalo.
Je fakt, že stejně jako Chantal dělám dost často chyby v pádech. Ale, jak ví každý, kdo umí nějaký jazyk, schopnost rozumět určitému jazyku je něco jiného než schopnost jím (dobře) hovořit. Rozumím naprosto všemu (dobře, někdy se musím na nějaké slovo podívat do slovníku, když píše Václav Bělohradský), ale mluvím divně. Ne že by si na to moji přátelé stěžovali. Pořád se vlastně s lidmi hádám, že je moje čeština špatná, a oni mě přesvědčují, že prý mluvím moc dobře. Články, které píšu, jsou přeloženy z toho jazyka, jímž jsem ho - podle okamžité nálady - zrovna napsal. Je mi útěchou, že mluvím líp portugalsky, francouzsky, anglicky, japonsky, italsky, španělsky a gaucho než Chalupský a Železný dohromady.
Martin Chalupský je mnou tak znepokojen, že o mně dokonce hovořil s šéfredaktorem Lidových novin Veselínem Vačkovem, podle některých kolegů, kteří v těch novinách pracují. Byl jsem označen za "člověka, který dělá potíže".
Pro mě není Vladimír Železný nic jiného než diletant a chvastoun a la Berlusconi, který hájí své finanční a politické zájmy. Není obtížné prokouknout jeho manipulační metody, nejen proto, že jsem dosud nepřišel o své duševní schopnosti, ale také proto, že jsem studoval na dobrých univerzitách, kde mě naučili analýze sdělovacích prostředků a komunikaci. Kromě toho, mám strýčka, který je herec, a druhý strýček je politik, takže jsem s těmito technikami vyrostl.
A mám vlastně radost z toho článku v deníku Super, že jsem zloděj. Nejsou to opravdické noviny a nikdo ten článek nevzal vážně. Dostal jsem dopis od policie, že se mnou chtějí mluvit. Dostavil jsem se tam z vlastní vůle, abych zjistil, co proti mně kdo může mít. Zločinec si přece neotiskne svou fotku a jméno na titulní straně novin! Vyslechl jsem, že člověk, od něhož jsem pronajímal dům, si stěžuje, že prý z jeho domu zmizely nějaké židle nebo co, poté, co jsem se odstěhoval. Pozval jsem policii, ať si přijde prohledat můj byt, zkontrolovat všechny stvrzenky na nábytek a také promluvit si s mou bytnou paní Voráčovou, která zastává názor, že jsem nejlepší nájemník na světě. Taky jsem poukázal na to, že je asi poněkud nepřesné, že bych v době údajné krádeže měl vlasy nabarvené na modro, což, upřímně řečeno, se poněkud nehodí k mému věku a k tomu, jak chápu, že by člověk měl vypadat.
Očekávám od televize Nova a od deníku Super víc. Když mají mocní pocit, že byli zahnáni do kouta, útočí. Avšak osud určil, že mám vysokou životní úroveň, nikoliv proto, že bych kradl židle, ale proto, že jsem měl příležitost začít velmi vysoko. Pocházím totiž z jednoho z oněch prominentních jihoamerických rodů, které tady mnozí vidí zkarikované v seriálech na televizi Nova. Díky za publicitu, Super!
Deníku Super: uveďte zkreslené informace o mé osobě na pravou míru
e-Media, a. s.
Na strži 40
140 29 Praha 4
V Praze dne 6. května 2001
Věc: žádost o uveřejnění odpovědi
Dne 5. května 2001 uveřejnil deník Super, který vydává Vaše společnost, na straně 6 v článku nazvaném “Po brazilském novináři jde policie” skutková tvrzení, která se dotýkají mé občanské cti a lidské důstojnosti a mého soukromí.
V článku uvádíte, že mne “vyšetřuje policie”, že jsem “měl ukrást některé vybavení z bytu”, kde jsem byl “v podnájmu”. Dále jste napsali, že mne “policie objevila”, že jsem si “v roce 1998 pronajal na Smíchově zařízený byt”. Uvádíte také, že jsem smlouvu s majitelem bytu “loni vypověděl a odstěhoval se”, zatímco zcela nelogicky v následující větě tvrdíte, že údajné policejní pátrání trvalo “dva roky, neboť nikdo nevěděl, kam se novinář poděl.” V závěru článku je napsáno, že jsem se “až 23. března sám dostavil na místní oddělení policie”, kde mne “vyslechli” a odkud byl jsem “posléze propuštěn”.
Odhlédneme-li od tristní logiky autora článku, který v jedné větě tvrdí, že jsem se měl údajně dopustit trestného činu loni (tedy v roce 2000), avšak v pokračování článku píše, že po mé osobě policie pátrá již dva roky (v rámci prevence trestné činnosti začala zřejmě podle autora článku policie pátrat předem), který dále uvádí, že nikdo nevěděl, kam jsem se poděl, zatímco jsem se na policii dostavil sám a po celou dobu vycházely mé články v tisku, a který zřejmě zatím nepřišel do styku s překladatelstvím a tlumočením, které mi umožňuje, abych své články psal ve svém rodném jazyce a poté je nechal překládat do vytříbené češtiny (jež je pro Váš deník zatím nedostižnou metou). k tvrzením uveřejněným ve Vašem deníku, uvádím následující:
Je sice pravda, že jsem si v lednu 1998 pronajal na Smíchově nemovitost; nejednalo se však o nájem bytu, ale celého třípatrového domu (rodinné vily), a to nikoliv do podnájmu, ale jako nájemce, což je zásadní právní rozdíl autorem článku nepostřehnutý. Tuto nemovitost jsem užíval pouze několik měsíců, neboť majitel nemovitosti zahájil v rozporu s uzavřenou smlouvou na nemovitosti stavební práce, které způsobily, že ji nebylo možné užívat smluveným způsobem. V průběhu těchto stavebních prací se v nemovitosti bez mého souhlasu a někdy i bez mého vědomí pohybovala celá řada osob, které předmětné stavební práce prováděly a kterým majitel nemovitosti umožnil se volně v celém domě pohybovat. Krátce před ukončením nájemního vztahu se do nemovitosti v rozporu s nájemní smlouvou nastěhoval samotný pronajímatel, což mne přimělo k definitivnímu rozhodnutí nájemní vztah ukončit.
Žádné věci, které by nebyly v mém osobní vlastnictví, jsem z uvedené nemovitosti neodstěhoval a ani jsem s žádnými takovými věcmi jinak nedisponoval.
Není pravda, že mne objevila Policie České republiky (PČR), neboť jsem se na místní oddělení PČR dostavil dobrovolně ihned poté, co jsem se dověděl, že je po mně žádá podání vysvětlení a po telefonické domluvě s policejním orgánem. Není pravda, že bych byl vyšetřován, neboť policejní orgán se mnou provedl pouze standartní úkon - podání vysvětlení, který musí podstoupit každá, i bezdůvodně a křivě obviněná osoba, a nikoliv výslech, jak uvádí Váš deník v citovaném článku. Není také pravda, že jsem byl propuštěn. Nebyl jsem totiž zadržen, a tak k žádnému propuštění nemohlo dojít. Opětovně zdůrazňuji, že jsem se na místní oddělení PČR dostavil zcela dobrovolně a že po provedení standartního policejního úkonu jsem bez provedení jakýchkoliv formalit ze strany policejního orgánu budovu policie zcela dobrovolně opustil, a to zhruba po třech hodinách.
Aniž by chtěl spekulovat o pozadí uveřejnění předmětného článku, je zcela zjevné, že jeho cílem je poškodit mou osobu, a to záměrným a zlovolným strukturováním zcela nepravdivých informací a matoucích polopravd, které mne ve svém celkovém vyznění zobrazují jako údajného pachatele trestného činu.
Výše uvedená nepravdivá, neúplná a jinak pravdu zkreslující tvrzení se dotýkají mé občanské cti a lidské důstojnosti a mého soukomí v takové intenzitě, že jsou schopna mi způsobit vážnou újmu ohrožením mé vážnosti u spoluobčanů, poškodit mne v zaměstnání a narušit mé osobní a rodinné vztahy tak, jak stanoví § 206 tr. zák.
Vzhledem k výše uvedenému Vás proto žádám podle § 12 a násl. zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů, o uveřejnění této mé odpovědi na předmětný článek, a to ve lhůtě stanovené v § 13 odst. 2 citovaného zákona:
V lednu roku 1998 jsem si pronajal nemovitost (rodinnou vilu) na pražském Smíchově. Nájem jsem ukončil po několika měsících, a to z důvodu nemožnosti užívat dům způsobem sjednaným ve smlouvě a dále proto, že po dobu nájmu umožňoval pronajímatel do nemovitosti přístup cizím osobám bez mého souhlasu a vědomí. Dne 28. března 2001 jsem se dobrovolně dostavil na místní oddělení Policie České republiky Praha - Smíchov, abych podal vysvětlení ve věci obvinění z odcizení movitých věcí z majetku majitele nemovitosti.
Není proto pravda, že jsem si v roce 1998 podnajal byt, ze kterého jsem se odstěhoval v roce 2000. Dále není pravda, že mne objevila policie a že jsem byl policejním orgánem vyslechnut dne 23. března 2001 a posléze propuštěn, neboť se mnou nebyl proveden výslech a ani úkon, který je možné nazvat propuštěním.
Nespáchal jsem žádný trestný čin, a tedy ani trestný čin, ze kterého mne obvinil majitel nemovitosti, kterou jsem v roce 1998 krátce užíval.
Fabiano Roberto de Freitas Golgo
Upozorňuji Vás, že v předmětném článku jste užili fotografii zhotovenou v roce 2000 panem Timothy McCajor Hall. Autor fotografie Vám neudělil právo toto své dílo užít způsobem jeho sdělování veřejnosti (navíc ještě formou nekvalitní rozmnoženiny snižují hodnotu autorského díla) a hodlá se proti postupu Vaší společnosti, která svým protizákonným jednáním porušila § 12 a násl. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), v platném znění, bránit právní cestou, a to včetně případného prošetření, zda tímto vysoce společensky nebezpečným jednáním nedošlo případně ke spáchání trestného činu porušování autorského práva podle § 152 tr. zák.
Dále Vás uvědomuji o tom, že další dvě osoby, které jsou se mnou na předmětné fotografii zobrazeny, považují postup Vámi vydávaného deníku za jednání, které naplňuje znaky nezákonného zásahu do soukromí fyzické osoby, a je proto v rozporu s § 12 odst. 1 a 3 o. z., proti čemuž se hodlají ohradit dostupnými právními prostředky.
Žádám Vás proto vzhledem ke všemu výše uvedenému, abyste se nadále zdrželi neoprávněných zásahů do občanské cti, lidské důstojnosti a soukromí jak mého, tak obou osob zobrazených na fotografii a abyste nadále upustili od porušování autorského práva pana Timothy McCajor Hall.
Závěrem se pouze pozastavuji nad zcela neobvyklým přístupem autora předmětného článku, který se ani nepokusil mne před jeho uveřejněním oslovit a požádat mne o vyjádření. Tak neprofesionální chování bych totiž nečekal ani od redaktora nekvalitního bulvárního periodika.
S pozdravem
Fabiano Roberto de Freitas Golgo
na vědomí:
k rukám šéfredaktora deníku Super
"Můj otec je stavební inženýr a v Iráku pracoval od roku 1985 ve spolupráci s československou firmou Strojexport. Když přišla válka v Perském zálivu, předtím otec působil jako soukromník a budoval civilní projekt, nějaké cesty, projekt byl ale zlikvidován, vybombardován, otec o ten projekt přišel. Otec vyprávěl po válce v Perském zálivu řediteli pobočky Strojexportu v Iráku, co se mu v Iráku stalo, a tak ho ten pozval do Československa.
Tak od svých čtrnácti let žiju v Čechách. Teď je mi dvaadvacet. Žijeme v ČR od roku 1993. Sestra sem přišla v deseti letech, bratrovi byly tři roky.
Otec v roce 1993 založil v Praze firmu s ručením omezením a protože podnikal, dostal dlouhodobé povolení k pobytu, to se týkalo i příslušníků jeho rodiny. Já, sestra, mladší bratr jsme dostali povolení k pobytu ze studijních důvodů, starší bratr, otec a maminka dostali povolení k podnikání. Tedy existoval ještě dlouhodobý pobyt, teď musíme mít víza.
Vystudoval jsem v ČR střední školu, maturoval jsem na gymnáziu a teď studuju v prvním ročníku na ČVUT elektrotechniku.
Když jsem loni odmaturoval v květnu, cizinecká policie mi dala povolení k pobytu jen do 14. června. Pro prodloužení víza musí člověk vždycky uložit peníze, student musí mít k dispozici předem 83 000 Kč ročně, pro podnikatele je to víc. Kdybych nestudoval, tak mě ze země vyhostí.
Tatínek vede v Praze nyní česko-arabskou restauraci v Praze 8 v Kobylisích, minulý týden, v noci ze čtvrtka na pátek, nás vykradli. Rozbili dveře, vykradli zařízení.
Loni v červnu se nás zastal český Helsinský výbor. Žádali jsme naposled na konci listopadu 1999 o trvalý pobyt, táta splnil všechny podmínky, předložil všechna potvrzení, měl peníze v bance, doporučení z různých firem, podporu od Helsinského výboru, Dana Němcová se nás zastala, že z humanitárních důvodů bychom měli dostat povolení k pobytu - jsme totiž křesťani a v Iráku jsme byli nuceni se podrobovat muslimské praxi.
Irácké úřady neuznávají, že jsme v ČR studenty. Je mi už nad osmnáct let, i kdybych předložil v Iráku všechny své doklady, že v ČR studuju, na hranici mi řekne irácká policie, že to neuznává a vy jste nebyl na vojně, jste zrádce a to se trestá smrtí.
V červenci je irácký státní svátek a loni chtělo irácké velvyslanectví v Praze dělat party. Chtěli, aby jim naše restaurace dodala arabské jídlo a servis. Moje maminka má srdeční problémy a vysoký tlak. Snažil jsem se přesvědčit matku, ať se toho neúčastní.
Irácké velvyslanectví matce telefonovalo, zrovna ten konzul Kanaan, kterého nedávno z České republiky české úřady vyhostily, matce vyhrožoval, že jestliže tu party neuděláme, budeme mít problémy s pasem, že nám irácké velvyslanectví neprodlouží pas.
Rodiče se báli, já jsem to nevěděl. Rodiče se báli o nás, a tak tu party udělali. Jenže zaplatili jen polovinu výdajů a když požadovala matka zaplacení druhé půlky, přišel činitel velvyslanectví a křičel a nadával mé matce, která skončila v nemocnici. Zatelefonoval jsem mu a ohradil jsem mu, začal vyhrožovat i mně, že mě zabije.
Pak nás známí informovali, že jsou prý už u našeho jména otazníky. A jestliže už máme u jména otazníky, nikdo to už na hranicích nebude zkoumat. Víte, jak to chodilo, když byli v Československu komunisti.
Ale povolení zůstat v ČR máme ten jen do srpna. V té době nám také končí platnost pasů. Pak budeme zřejmě vyhoštěni do Iráku.
Každý ví, jaká je v Iráku situace, i když se politice vyhýbáme. Vysvětlovali jsme českým úřadům, že jsme křesťani a byli jsme nuceni podrobovat se muslimskému náboženství. Cizinecká policie nám odepsala, že žádné humanitární důvody neexistují, proč bychom měli dostat trvalý pobyt v ČR."
Redakce Britských listů má k dispozici řadu dokumentů k Majedově případu. Některé vyrážejí dech, zejména zamítavé rozhodnutí šéfa cizinecké policie plukovníka Jindřicha Urbana. Píše se v něm mimo jiné:
Ale týká se vůbec Majedův problém čtenářů Britských listů v jiné než "ušlechtilé" humanitární rovině? Možná je přirozené regovat tak jako jeden spolupracovník redakce: "Co je mi do nějakých Iráčanů? Není zájmem České republiky umožňovat jim trvalý pobyt. Podívej se na Václavák - je plný Arabů, kteří tam prodávají drogy!"
Jenže o to právě jde! Tím, že občané budou tolerovat zkorumpovanou cizineckou policii a ministra vnitra, který nad jejím jednáním zavírá oči, dočkají se nejspíš země plné mafiánů a drogových dealerů, protože pro ně je nejmenší problém si prostředky na úplatek opatřit. Lidé jako Bahnam jim v tom nemohou konkurovat, takže drogový dealer zůstane, zatímco kvalifikovaný člověk, který se živí poctivou prací a je velká pravděpodobnost, že bude pro Českou republiku i nadále přínosem, musí po deseti letech odjet a buď riskovat perzekuci v mateřské zemi, nebo se pokusit požádat o politický azyl někde jinde.
Britské listy se budou od plukovníka Urbana a ministra Grosse vehementně dožadovat vysvětlení, proč cizinecká policie v případě rodiny Bahnamových zjevně zneužila institutu správního uvážení a jedná v rozporu se zájmem České republiky.
Podle našeho názoru jsou v tomto případě naplněny i podmínky § 7 a násl. zákona č. 40/1993 Sb. a Iráčané by měli bez dalších průtahů dostat české občanství.
Přistěhovalci: Dostaneme se do Británie stůj co stůj
Nemají právo hlasovat ve volbách. Avšak dostali se do samého jádra britské politické debaty. Reportér týdeníku Observer cestoval do deprimujícího skladiště pro lidi nedaleko francouzského přístavního města Calais a zjišťoval tam, co je motivací zoufalých lidí, kteří se chtějí dostat do Británie.
Studený, pronikavý déšť bičuje pole. V dálce mokře blikají světla přístavu Calais. Je téměř devět hodin večer. U silnice čeká Mohammed Ishaq s manželkou a se čtyřmi dětmi.
Dnes večer, stejně jako každý večer během posledních čtrnácti dnů, bude těchto šest osob odvezeno na stanici vlaku Eurostar ve vzdálenosti asi půldruhého kilometru. Pokusí se, stejně jako se o to pokoušeli v předchozích nocích, prolézt drátěnými překážkami, skočit z mostů, schovat se v dopravních kontejnerech, zavěsit se na osy vozů.
Svůj domov v Afghánistánu opustili před čtyřmi měsíci. Budou se snažit dostat se do Británie, dokud se jim to nepodaří, konstatuje Mohammed Ishaq.
Přijíždí mercedes, rodina nastoupí a odváží je. Světla automobilu odhalí v dešti šest mužů z Kosova, jak jdou husím pochodem po silnici, dva Iránce, zabalené v černých igelitových pytlech na odpadky, asi dvacet Kurdů a dva Pákistánce.
Interpol odhaduje, že loni proniklo na území Evropské unie ilegálně asi půl milionu osob - v roce 1993 to bylo jen 40 000. V Británii požádalo loni o azyl 75 000 osob a všichni vědí, že azyl přistěhovalectví budou hlavními tématy při nadcházejících volbách.
Tony Blair si je vědom, že je jeho Labouristická strana považována za slabou v této věci, a tak napsal v deníku Times, že by měla být Ženevská konvence o uprchlících z roku 1951, která je právním základem evropského azylového systému, zmodernizována.
Potíž je, že argumenty na všech stranách debaty jsou založeny na mýtech a předsudcích, které mají velmi málo společného s realitou.
U vesnice Sangatte nedaleko Calais je obrovské ocelové skladiště, kde poskytuje Červený kříž jménem francouzské vlády potraviny, sprchy, záchody a postele pro 300 až 1000 žadatelů o azyl. Středisko bylo založeno před půldruhým rokem, když už místní úřady začaly mít dost hord, které spaly ve vesnici bez přístřeší. Pravicoví britští politikové tvrdí, že je to čekárna pro lidi, kteří se snaží proniknout do Británie. A tak tomu také skutečně je.
"Jestliže neuvidím ráno kamaráda, znamená to tři věci: buď se mu podařilo projít, chytla ho policie, nebo se mu stalo něco špatného," říká Zachar, šestadvacetiletý Čečenec, který je ve středisku Červeného kříže už čtrnáct dní. Odhaduje se, že dosud tohoto střediska využilo asi 26 000 osob. Téměř všechny jsou nyní v Británii. Minulý týden bylo ve středisku asi 300 lidí.
Než investoval Eurotunnel 2 miliony liber (100 milionů Kč) na další bezpečnostní opatření a než začaly převozní loďařské společnosti testovat dopravní kontejnery, zda obsahují lidmi vydýchaný vzduch, lidi trávili ve středisku většinou jen několik dní. Teď tu tráví vždycky několik týdnů. Ale nakonec se do Británie dostanou.
Co je to za lidi? Jsou to žadatelé o azyl? Jsou to "falešní" ekonomičtí přistěhovalci, uprchlíci? Znamenají tyto výrazy vůbec něco?: Promluvte si s lidmi, kteří čekají v Sandgatte a dozvíte se tytéž příběhy.
Málo lidí tam hovoří o pronásledování. Většina osob prostě mluví o tom, jaký měli strašlivý život, o situaci, v níž je nejlepší alternativou prodat všechno, co měli, a dát se na pospas kriminálním pašovacím gangům.
Mohammad Ishaq a jeho rodina jsou typický příklad. Jsou to tadžičtí Afgánci, pocházejí z menšiny, kterou Talibán v Afghánistánu diskriminuje. Ale Ishaq nehovoří o pronásledování, když vysvětluje, proč se vydali na cestu. "V Kábulu nejsou žádné školy," říká. "Nejsou tam peníze. Neustále jsme měli hlad a bylo nám zima. Chtěl jsem něco lepšího pro své děti."
Ishaq prodal svůj obchod, aby dal dohromady 9000 dolarů, které musel zaplatit za cestu do Anglie. Nejprve cestovali do Karáčí, kde převzal zprostředkovatel jejich peníze a schoval ho s rodinou v nákladním automobilu, který je provezl přes Írán a Turecko. To bylo v lednu. Teď už nemají žádné peníze. "Zpátky už nemůžeme."
Podle všech definicí je Ishaq ekonomickým přistěhovalcem. Pokud požádá po příjezdu do Británie o politický azyl na základě toho, že byl v Afghánistánu "pronásledován", stane se "falešným" žadatelem o azyl.
Totéž lze říci o mnoha, možná o většině lidí v tomto středisku Červeného kříže. Netvrdí, že prchají před bezprostřední hrozbou mučení nebo vězení. Sledují nevyhnutelnou logiku, která určuje dnešní imigrační proudy: "oni mají velmi málo, my máme mnoho".
Většina uprchlíků v Sandgatte pochází z bohatých středních vrstev. Jsou to inteligentní a slušní lidé v každém smyslu toho slova. Jeden mladý Afghánec z bohaté rodiny nám sdělil, že musel prodat své pozemky, aby mohl pašerákům zaplatit za dopravu 10 000 dolarů. Mnoho jiných uprchlíků má univerzitní vzdělání.
"Inženýři, lékaři, profesoři, juristé, množství šedé mozkové hmoty, které tudy prochází, je pozoruhodné," konstatoval nedávalo Michel Derr, ředitel tábora v Sandgatte.
Ani nejsou tito přistěhovalci líní, kterýžto dojem se snaží vytvořit mnozí komentátoři. Minulý týden byl zveřejněn průzkum Exeter university, podle něhož je většina přistěhovalců do Británie vysoce motivována a jsou ochotni pracovat tvrdě za minimum peněz. Podle některých odhadů bude Evropa potřebovat 75 milionů nových pracovních sil, aby nahradila svou stárnoucí 350 milionovou populaci. Britská vláda přiznává, že je v Británii nedostatek kvalifikovaných pracovních sil.
Desítky lidí přicházejí při pokusech dostat se do Británie o život. Minulý měsíc riskovali čtyři Poláci strašlivou smrt tím, že se pokusili schovat se na vnější straně přívozní lodi, která se plaví mezi Francií a Británií. Jeden muž zahynul, když vyběhl před jedoucí vlak, ve snaze ho zpomalit, aby jeho přátelé mohli do něho nastoupit.
"Nevíme, kolik lidí je při tom zraněno," řekl Čečenec Zachar. Žádné zprávy nikdy nemáme. Když už je nevidíme, znamená to, že do Británie buď pronikli, anebo jsou mrtví. To je vše, co chceme vědět."
Londýnské protiglobalizační demonstrace
Demonstranti si stěžují, že londýnská policie na 1. máje porušila zákon
Londýnská Metropolitní policie podle včerejšího týdeníku Observer odmítla požadavek organizací, bojujících za občanská práva, aby se omluvila náhodným občanům, kteří se dostali odpoledne na prvního máje v centru Londýna mezi protiglobalizační demonstranty a byli na křižovatce Oxford Circus zadržováni policií.
Asi 2000 osob bylo policejními kordony zadržováno na Oxford Circus po dobu přibližně sedmi hodin. Pak je policie po jednom propustila, avšak nejprve je prohledala a vyfotografovala si je.
Právníci, kteří zastupují skupinu 300 osob, které byly zadržovány na Oxford Circus poté, co došlo ze strany některých demonstrantů při demonstracích k násilí, budou tento týden v Londýně pořádat schůzi, na níž se bude jednat o tom, jaká bude na londýnskou policii v této věci podána žaloba.
Mnoho zadržovaných občanů konstatovalo, že upustí od soudního stíhání, pokud obdrží od policie individuální omluvu.
Mluvčí londýnské Metropolitní policie konstatovala v sobotu večer, že zadržení demonstrantů bylo nutné, protože menšina účastníků se začala chovat násilně. "Naprosto nemáme v úmyslu se omlouvat těm, kteří byli zadrženi. Museli jsme zadržet většinu kvůli chování menšiny. Omluví se oni, že házeli lahvemi?"
John Wadham, ředitel Liberty, organizace, která brání lidská práva a která nyní právně zastupuje některé občany, kteří byli na 1. máje na Oxford Circus policií zadržováni, konstatoval: "Je pravděpodobné, že policie bude muset vydat množství peněz z veřejných zdrojů na právníky. Mohla by se tomu vyhnout, kdyby připustila, že udělala chybu. Otázka je: věděla policie, že to, co plánuje, porušuje zákon, a přesto akci realizovala?"
Metropolitní policie v sobotu potvrdila, že se před akcí, v jejímž rámci byli na ulici zadržováni aktivisté, radila s právníky.
Avšak týdeník Observer zjistil, že je londýnská policie velmi znepokojena, že britské zákony o veřejném pořádku porušují Evropskou konvenci o lidských právech. Perry Nove, komisař londýnské policie poukázal na to, že britský zákon, podle něhož je trestným činem organizovat veřejný průvod, aniž by byla předem informována policie, je neslučitelný se shromažďovacím právem. Dále byly také vzneseny otázky, jakým právem prohledávala policie všechny účastníky prvomájové demonstrace.
Osmatřicetiletá Helena Shieldsová se účastnila pokojného protestu před bankou Coutts s dvěma přáteli. Pak všichni tři šli za několika demonstranty do Oxford Street. Sheildsová je částečně ochrnutá na pravé straně těla v důsledku toho, že když jí bylo dvacet , vypadla z okna. Má také v jednom koleni artritidu a chodí těžce a pomalu. Navzdory svému invalidnímu stavu jí nebylo dovoleno, aby opustila Oxford Circus. Neměla možnost si sednout ani jít na záchod a trpěla vážnými bolestmi. Nakonec jí bylo povoleno jít domů až v 21 hodin, po téměř sedmihodinovém stání.
"Zadržovali nás tam, jako bychom byli vězni. Naprosto toho nebylo zapotřebí. Násilně se chovala jen absolutní menšina. Když mě konečně pustili ven, policisté se na mě dívali, jako bych byla zvíře anebo zločinec," konstatovala.
William Eaglestone, 28, student práv, jel autobusem na nádraží Victoria Station na vlak. Autobus zastavil na Oxford Street a Eagleston vystoupil, chtěl se podívat, co se děje. I on byl zadržen policejním kordonem. Pustili ho až v 21 hodin.
Eaglestone svědčil o tom, že se dostal do skupiny několika aktivistů, kteří se tlačili proti policejnímu kordonu. Tlak byl tak velký, že se nemohl pohnout. "Měl jsem opravdu strach, když mě tlačili proti policejním štítům. Policisté naprosto nerozlišovali, nahnali všechny lidi, co tam byli, do stáda a jednali se všemi stejně."
Eagleston konstatoval, že muž stojící vedle něho si policistům stěžoval, že mu hrozí rozmačkání. Řekli jim to dvakrát a oni odpověděli: "Ne, nehrozí, ještě dýcháš." Bylo to prostě šílené, svědčil Eagleston. Jediná policie tam podle něho porušovala veřejný pořádek.
Sdělovací prostředky, které informovaly o demonstraci, požadují od policie vysvětlení, proč policie nedovolila novinářům, aby opustili demonstraci a prošli policejními kordony, přestože se novináři prokazovali svými novinářskými průkazy, a proč znemožnila sdělovací prostředkům, aby byly svědky hlavní konfrontace, k níž došlo před obchodním domem John Lewis v Oxford Street,
Londýnské antiglobalizační protesty: špatný den pro demokracii
Tento komentář Noreeny Hertzové vyšel včera v týdeníku Observer. Hertzová vyučuje na univerzitě a je autorkou knihy The Silent Takeover (Heinemann, 12.99 liber). Její film o globalizační problematice, The End of Politics (Konec politiky), se bude vysílat na komerčním kulturním televizním okruhu Channel Four ve Velké Británii 13. května 2001. Hertzová se účastnila v Londýně prvomájových protiglobalizačních protestů- Zde svědčí o vzniku "nesvaté aliance policie a sdělovacích prostředků"
Nemohlo jí být více než dvacet let. Měla na sobě tričko s dlouhými rukávy, sukni po kolena a žádnou bundu či kabát, a muselo jí být opravdu zima, protože v úterý 1. května bylo v Londýně opravdu chladno.
Pro mě se tato anonymní žena-dívka, která nebyla ozbrojena ničím jiným než kyticí růžových květin a nafukovacím balónem a která stála ve vzdálenosti 30 cm od kordonu policistů v uniformách typu Robocop a dívala se jim do očí tak odvážně, že policisté, stojící proti ní, odvraceli hanbou oči, se stala symbolem toho, čím se stal prvomájový londýnský protest: konfrontací mezi "nimi" a "námi". A upřímně řečeno, nejsem zrovna hrdá na to, jací to jsme "my".
Na prvního máje se octl střed Londýna v obležení, ale nikoliv od demonstrantů, těch bylo málo, ale od police a od sdělovacích prostředků, kterých bylo daleko více než demonstrujících aktivistů. Byly to dvě mocnosti, které chtěly stůj co stůj vytvořit dojem, že jsou demonstranti násilní primitivové. Byly to dvě mocnosti, které často bývají mezi sebou v konfliktu: tentokrát však působily koordinovaně. Bránily majetková práva a nikoliv právo lidí na svobodné vyjádření názoru.
Jestliže dokonce britská liberální elita chválí policejní akci jako triumf, zřejmě je něco shnilého ve státě dánském. Totiž zadržovat tisíce lidí po mnoho hodin na Oxford Circusu mezi policejními kordony, takže dívky musely čůrat na bobku, obklopeny přáteli, takže lidé, převlečení za mořské panny a za klauny trpěli žízní a hladem, po dlouhé hodiny jim byla odepřena potrava i voda, takže těm lidem, kteří pokojně tancovali do rytmu karnevalových bubnů, bylo odepřeno právo být slyšen, to není charakteristickým rysem demokratické společnosti, ale společnosti, která jedná v zájmu většiny a ignoruje práva menšiny.
Samozřejmě, existovala hrozba určitého nebezpečí násilné akce od menšiny demonstrantů, ale nešlo o nic takového, co by vyžadovalo tak obrovskou policejní akci. Nad hlavou bylo slyšet vrtulníky, ulicemi projížděli kavalkády policistů na motocyklech, množství policejní antonů, k dispozici byly obušky a pouta, vyhrožovalo se gumovými projektily a znepokojující přítomnost černých štítů byla důkazem, že byly vydány statisíce liber z peněz daňových poplatníků na údajnou obranu státu. Státní aparát však nebyl použit k tomu, aby bránil veřejný zájem, ale k tomu, aby bránil jednu velmi konkrétní společenskou skupinu.
Při prvomájové demonstraci v Londýně totiž vůbec nešlo o globalizaci ani o kapitalismus, ale o konflikt "oni" a "my". Šlo o konflikt mezi těmi, kdo jsou součásti společnosti, a těmi, kdo jsou ze společnosti vylučováni. Šlo o konflikt mezi těmi, jimž politikové slouží, a těmi, jež nikdo neposlouchá. Přitom se rozbitá výkladní skříň považovala za větší zlo než kauza, o níž nikdo nechce slyšet.
Vyloučení ze společnosti, to byla slova, která bylo slyšet od demonstrantů: vyloučení ze systému - a co je nejvíce znepokojující, vyloučení z celého politického procesu. Když jsem se ptala aktivistů, kteří demonstrovali na jízdních kolech, a osob převlečených za postavy z kreslených filmů, zda budou hlasovat v nadcházejících volbách, má otázka vyvolala obrovské veselí: "Hlasovat! Proč hlasovat! Za co?" ptal se mně jeden mladík. A byl to pocit, který nesdíleli jen londýnští demonstranti.
Při posledních britských všeobecných volbách hlasovalo jen 44 procent 18-24 letých lidí a 71 procent lidí ve věku od 16 do 21 let vyjádřilo názor, že ať by hlasovali pro kohokoliv, jejich život to neovlivní.
Tam mezi těmi policejními kordony stála v dešti a v zimě naše mládež.
Avšak pocit odcizení od politiky nemají jen mladí lidé: stejné pocity mají chudí a sociálně vylučovaní lidé. Taky jsem toho dne mluvila s bezdomovci, se svobodnými matkami, s nezaměstnanými, kteří taky zcela ztratili víru v tradiční politiku. "Na mém hlase vůbec nezáleží," bylo mi neustále důrazně opakováno.
A skutečně: vztah mezi nízkým společenským a ekonomickým statutem a neúčastí občanů při volbách je stále výraznější. Ve volebním okrsku Benwall v městě Newcastle, v jedné z nejdeprivovanějších městských oblastí v Británii, kde žije 75 procent dětí v domácnostech bez příjmu z výdělku, se v roce 1999 účastnilo komunálních voleb jen 19,4 procent obyvatelstva.
Avšak přece obě tyto skupiny, mladí lidé i sociálně a ekonomicky ze společnosti vylučovaní občané, představují nevyužívanou marketingovou příležitost pro každou politickou stranu! Tak proč se politikové soustřeďují na úsilí přesvědčit voliče, aby hlasovali pro ně v nerozhodných volebních okrscích namísto toho, aby se snažili oslovit tyto společenské skupiny?
Je to lenost? Je to strach? Je to neochota přiznat si, že onen typ kapitalismu, který nyní prosazují strany pravice i levice je možná jádrem problému?
Je samozřejmě daleko lehčí tyto skupiny ignorovat, zachovávat status quo. A existuje skutečné riziko, že kdyby se nějaká politická strana začala vážně zajímat o jejich problémy, odcizila by se hlavnímu proudu svých stoupenců.
Na to, abychom se začali řádně zabývat potřebami těchto nevoličů, jejichž viditelná podmnožina asi 5000 osob stála na prvního máje v Londýně viditelně v dešti a v zimě, bychom potřebovali politiky, kteří by byli natolik odvážní, že by dokázali akceptovat, že některé principy, které prosazují, jsou možná nesprávné: že bohatství se ve všech případech od bohatých pomalu nerozšiřuje dolů i k chudým, že privatizace není ve všech případech nejlepším řešením, že ke zvládnutí nekontrolované moci světových korporací nestačí mnohdy jen trh.
Dnešní politikové nemají zájem účastnit se takovéto debaty. Ideologie se sblížily a politikové se stali prodavači homogenizované politiky, která bojuje o ovládnutí středního společenského proudu a v podstatě zastupuje jen rostoucí střední vrstvy. Stále více se politika otevřeně izoluje od velké části voličů.
Je chybou vidět to, co se stalo v Londýně na prvního máje, jako triumf státu. Namísto toho to musíme vidět jako důkaz selhání státu, jako signál slabosti a nikoliv síly. Namísto toho, abychom chválili, jak vynikajícím způsobem zasáhla policie, se musíme ptát sami sebe, jestli naše obrana ortodoxie nezašla až příliš daleko.
Je správné, aby státní aparát byl používán nikoliv na ochranu občanů, ale k dobyvatelským účelům, nikoliv pro to, aby přijal všechny členy společnosti, ale aby je rozděloval?
Musíme zahájit dialog a hovořit o znepokojeních, která vyvolala tyto demonstrace a neuzavírat se před nimi. Nesmíme taky zapomenout na tu dívku s balónem a kyticí, která stála v zimě, a na policisty, kteří před ní hanbou odvraceli tvář.
Zamyšlení k 70. narozeninám Jiřiny Bohdalové
Fíkový list - sláva, peníze, moc
(Dne 5. května 2001 TV Nova uvedla přímý přenos ze slavnostního večera.)
Motto: Ctnost a charakter? Ó ano, jistě! Taková chci být - jen jednu podmínku mám - nemuset nic ztratit, nic obětovat. Chci v klidu slávu a peníze užívat. Mám lidi ráda!
Umělkyně přichází na scénu, ozývá se potlesk. Po chvíli lidé vstávají a tím dávají najevo, jak si jí váží. Jemná až pohnutá chvíle…
Zdánlivě je vše OK. Hlas J. Bohdalové všichni důvěrně známe - mnozí od svého dětství z večerníčků. A mysl tak nechce vyhledávat problémy a otázky, nechce být „zlá“…
Nemám právo soudit lidi, jejichž život neznám. Přesto však vím, že každý, kdo chtěl být před rokem 1989 na očích, musel být vůči režimu přinejmenším loajální. Každý si dobrovolně mohl zvolit, co bude dělat.
Nevím, co bych dělal já, kdybych měl tu možnost. Možná bych také neodolal dobrému bydlu, popularitě a své svědomí bych utěšoval tím, že jsem přece s lidmi a sem-tam bych udělal v mezích možností drobnou narážku na režim. Lidé to přece tak rádi slyší!
Píše se rok 2001. Připomeňme si, že před 12 lety, tedy před rokem 1989, tu vládl zcela nedemokratický režim (tzv. totalitní), který zakázal lidem cestovat, a tehdejší Státní bezpečnost (StB) měla celou zemi téměř zcela pod kontrolou? Mnoho lidí mělo zakázáno studovat. Mnozí byli nuceni pobývat dlouhé roky ve věznicích.
Nedemokratický komunistický režim mohl tak dlouho existovat jen díky podpoře uznávaných (též národních) umělců. Veřejná média sloužila svému režimu a byla plně pod jeho kontrolou. Média byla hlásnou troubou režimu, každý, kdo v nich účinkoval říkal režimu své ANO, ANO, ANO. Všichni umělci, kteří veřejně vytvářeli „krásné pocity“ je vytvářeli pro KSČ - pro Komunistickou stranu Československa. Aby lidé ztratili svou paměť, aby zapomněli na to, co se vlastně děje, aby zapomněli na to, kdo je u moci a PROČ.
Jen díky existenci takového fíkového listu byla umožněna existence totalitní moci, která si dělala s lidmi zcela bez kontroly co chtěla.
Karel Gott, Jiří Korn, Hana Zagorová, Helena Vondráčková, Michal David* a mnoho dalších - všichni každým svým koncertem či vystoupením říkali: Ty, ty a ty nesmíš studovat, ty, ty a ty jdi za mříže, jsi nepřítel režimu. Byli to právě oni, kdo přesvědčovali svým uměním všechny, že takto to má být, že vše je legální, legitimní, tedy OK. Vzpomeňme na podpisy „umělců“ pod prohlášením ANTICHARTA. (*Věříte, že tento umělec, který přišel nějakým způsobem k domu po emigrantovi a nechtěl jej po roce 1989 vrátit, je dnes zase slyšet na diskotékách?)
A přitom vždy existovali a existují lidé, kteří nepoklonkovali režimu a svým životem svědčí o tom, kde je skutečná pravda.
Jak velká je moc úspěchu, slávy a peněz. Jak snadno nabídne každému uspokojivý výklad souvislostí, aby „JÁ“ snadno obhájilo samo sebe.
Mám divný a smutný pocit, když i dnes slyším hlasy, které zněly v době komunistické totality.
Proč neslyším poctivé a charakterní umělce, kteří NEKOLABOROVALI se zrůdným režimem?
Kdo jiný než citlivý umělec má rozpoznat dějinné souvislosti a ukazovat celému národu, jak žít, jak vnímat?
Proč téměř nikdo nemá vědomí souvislostí?
Skutečně je vše normální?
Poznámka JČ: Tohle je velmi složitý problém a přiznám se, že nemám řešení. Jiřina Bohdalová se chovala v normalizačním období zcela nepoliticky, nezkompromitovala se tolik, jako třeba Husákův "idiot hudby" Karel Gott*). Nejsem si jist, zda mají za politický útlak nést odpovědnost lidoví baviči. Bylo správné pronásledovat po válce Vlastu Buriana, jen proto, že hrál i Němcům? Nebo geniálního dirigenta Václava Talicha za totéž? Nedovedu si představit, jak by si měla demokratická země poradit se zpěvákem, který se nechtěl vzdát domu po emigrantovi. To mu měla veřejné vystupování zakázat? - Je ovšem pravda, že ač jsem dalek toho obviňovat z kolaborace či z reprezentace komunistického režimu zrovna Bohdalovou, mohla mít sama natolik slušnosti, že to, že za komunismu do určité míry, ač třeba nechtěně, představovala režim, mohla sama sebekriticky reflektovat.
*) Takto píše o Karlu Gottovi Milan Kundera v Knize smíchu a zapomnění (68 Publishers, Toronto, 1981, str.190 - 191):
Když jsem šel s tatínkem asi rok před jeho smrtí na obvyklou procházku kolem bloku domů, z každého rohu zněly písně. Oč byli lidé smutnější, o to víc jim tlampače hrály. Vyzývaly okupovanou zemi, aby zapomněla na trpkost dějin a oddala se radosti ze života. Tatínek se zastavil, zadíval se nahoru k přístroji, z něhož se ozýval hluk, a já jsem cítil, že mi chce sdělit něco velice důležitého. Usilovně se soustředil, aby se mu podařilo vyslovit, co měl na mysli, a pak pomalu a s námahou říkal: "Blbost hudby."
Co tím chtěl říct? Chtěl snad urazit hudbu, která byla láskou jeho života? Ne, myslím, že mi chtěl říci, že existuje jakýsi původní stav hudby, stav, který předchází její dějiny, stav před prvním položením otázky, stav před prvním zamyšlením, před započetím hry s motivem a tématem. V tom základním stavu hudby (hudby bez myšlení) se zračí substanciální blbost lidského bytí. Nad tuto substanciální blbost se hudba zvedla jen nesmírným úsilím ducha a srdce a to byl ten krásný oblouk, který se vzklenul nad staletími Evropy a zhasl na vrcholu latu jako vystřelená raketa ohňostroje.
Dějiny hudby jsou smrtelné, ale blbost kytar je věčná. Hudba se dnes vrátila do svého původního stavu. Je to stav po posledním položení otázky, stav po posledním zamyšlení, stav po dějinách.
Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám...
Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli. Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestriny i z Schoenberga.
Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.
"Brazilský hajzl, na kterého platí jen marxleninský gulag." Ale ono je to všechno jinak, pane Novotný...
Polemika s hloupostí, xenofobií a sprostotou
Motto:
----- Original Message -----
From: anovotna@pvtnet.cz
To: golgo@mymail.cz
Sent: Sunday, May 06, 2001 6:58 AM
Subject: marxismus a leninismus po brazilsku
"Vzhledem k tomu, že jsem z Brazílie, nevím, jestli zde, když někdo o někom řekne, že je marxista nebo leninista, to vyvolává stejné pocity jako v mé kultuře, kde platí, že marxista je komunista, hlásící se k ideálu společnosti rovných lidí, kdežto leninista je revolucionářem ruského stylu, někdo, kdo chce moc, neusiluje ani tak o utopii" [citace z tohoto článku Fabiana Golga, pozn. redakce]
- už jste měl někdy pocit,že jste se posral? Pokud nikoliv, brzy to může přijít, neboť děláte-li ze sebe blbce jakoby nevědouce co marxismus, leninismus, trockismus a podobná přízviska pro jatka, řeznictví a pod. v celém minulém století znamenala, jste spíše než prachobyčejný vůl pro tuto zemi naprosto postradatelný brazilský hajzl, na kterého platí pouze marx-leninský gulag. Koukej v něm zmizet. Novotný.
A jak řekl ten moudrej starej rabín, jinak
a) než si myslíme, že to je,
b) než bychom chtěli, aby to bylo
c) než to doopravdy je
:)))
I v České republice se dodnes učí marxismus (chcete-li - dialektický materialismus) jako jedna z filosofických disciplín a termín "marxista" zde má ještě méně ostrý charakter, než v Brazílii. Jelikož z jižní Ameriky pochází řada "revolučně marxistických" filosofů, politologů a ekonomů, většinou poplatných Zapatovi a jeho mexickým revolucionářům (1910-17), je pohled Fabiana Golga příliš jednostranně vyostřený.
V Evropě se marxismus učí jako filosofická disciplina na většině evropských univerzit, marxismus ovlivnil a dodnes ovlivňuje většinu sociálních věd, ekonomii i politologii. K marxismu se hlásí politické strany, které vládnou ve dvou třetinách oné ZÁPADNÍ Evropy, do které s takovou chutí jdeme... I vládní strana v ČR - sociální demokracie - deklarovala ve svém programu jako jedno ze svých ideových východisek dědictví politických ekonomů a filosofů Marxe a Engelse. Existuje celosvětová mezinárodní organizace - Socialistická internacionála, jejímiž členy jsu i Labouristé v Británii, američtí Demokraté Billa Clintona, německá SPD kancléře Schroedera, a desítky dalších sociálnědemokratických stran. Socialistická internacionála byla založená roku 1951 ve Frankfurtu nad Mohanem (SRN) z podnětu Willyho Brandta, Bruna Kreiského a Olofa Paalmeho. Hymnou této organizace je, vážený pane Novotný, Internacionála... "Již vzůru psanci této země, již vzhůru všichni, jež hlad zhnět..." Pamatujete, pane Novotný? Tyto politické strany vládnou ve více než polovině zemí světa. Na tom snad není nic špatného. Nebo - podle vás - snad ano?
Představa Vladimíra Uljanova, řečeného Lenin o světové revoluci či jeho polemiky s Trockým již ale nerezonují společností tak, jako počátkem 20. století v Ruském carství. V Evropě také rezonovaly spíše pouze v době hospodářské krize či doby boje proti rozpínajícímu se fašismu, než kdy později... Absolutismus ruského cara vedl k bídě většiny obyvatel jeho říše. Leninova vize vedla k ozbrojenému odporu dělníků a rolníků proti útlaku, vedla k jejich emancipaci z tohoto otroctví. Pokud se tak dělo cestou ozbrojeného povstání, dělo se tak formou v té době obvyklou. Nebo snad 1. světová válka byla "humanitární ozbrojenou akcí"? Ale jak známo již od Velké francouzské revoluce, následují vždy "normalizační" období, a v nich naivní romantismus revoluce bývá (opět násilím) vystřídán byrokratickou normalizací či restaurací poraženého řádu (kontrarevolucí)... Pokud Vás to , pane Novotný, neučili ve škole, vinu neklaďte Fabianu Golgovi, ale vaší učitelce dějepisu či občanské nauky...
Pak tedy definice nemají ta pejorativa, která jim dáváte vy, ale jsou věcnější a výstižnější:
Marxista je člověk, zastávající filosofickou teorii (vycházející z odkazu hegelovského pojetí dějinných zákonitostí a používající ekonomicko-sociálních analýz společnosti 19. století) dialektického materialismu a marxistické politické ekonomie, hájící ideály sociální spravedlnosti a rovnosti, odmítající vykořisťování dělnické třídy vlastníky kapitálu.
Oproti tomu:
Leninista je podle této definice člověk, odhodlaný (na rozdíl od marxistů) bojovat za tyto ideály - postavit se vykořisťování a sociálnímu útlaku i se zbraní v ruce, organizovaný odpůrce kapitalismu. Odmítá parlamentní demokracii, prosazuje diktaturu proletariátu. Požaduje postupnou likvidaci státu a nastolení beztřídní společnosti.
Trockista je člověk, hájící revoluční teorii i praxi, její nesmiřitelnost, snažící se o její urychlení a globální rozsah.
"Ruská revoluce musí odhaliti před celým světem svou skutečnou tvář, to jest své nesmiřitelné nepřátelství nejen k dynasticko-šlechtické reakci, nýbrž i k liberálnímu imperialismu." ... "'Statkářskou půdu a ne Cařihrad!' řekne voják-proletář vojáku-rolníkovi, aby mu vysvětlil, komu a jak slouží imperialistická válka. A na úspěchu naší agitace a boje proti válce - především mezi dělníky a potom v rolnických a vojenských masách - bude záviset, jak brzy bude lze liberálně-imperialistickou vládu zaměnit revoluční dělnickou vládou, opírající se přímo o proletariát a vesnickou chudinu k němu se pojící." (Trockij - 6.-8.3.1918)
Zbavme mocné moci?
Petr Cibulka uveřejnil ve 4. čísle Necenzurovaných novin pod názvem „Zbavme mocné moci!“ pozoruhodnou analýzu současné politické situace. Neztotožňuji se s některými pasážemi,ukvapeně nálepkujícími veřejně činné osobnosti na základě ne zcela věrohodně doložených podezření, přesto považuji celkový obraz skutečnosti za velmi přesný.
Procházíme velmi obtížným obdobím našich národních dějin:
Převod národní ekonomiky ze státně-kapitalistické substruktury orientální despocie, vyvíjející se ve vnějším prostředí ekonomické soustavy technicky, organizačně a ekonomicky zaostalého sovětského impéria do podoby ekonomiky svobodného trhu demokratického státu, vyvíjející se v náročném konkurenčním prostředí ekonomiky vyspělých zemí, probíhá neefektivně a platíme za něj obrovskými hospodářskými ztrátami ve stovkách miliard korun.
Zemi ovládají politické elity, které vytvořily uzavřený celek, usurpující si moc na věčné časy, řídící zemi z pohledu svých skupinových zájmů, někdy bez ohledu na objektivní potřeby země. Jejich politické neodpovědnosti padl za obět společný stát Čechů a Slováků, budovaný několika generacemi, za jehož vytvoření a obnovení umíraly tisíce občanů za první i druhé světové války i v období třetího (protikomunistického) odboje. Všechny parlamentní politické strany jsou poznamenány ekonomickými skandály, některé významné osobnosti jsou podezřelé z korupce, jiné ze spolupráce s cizími tajnými službami či bývalou státní bezpečností. Tato zátěž znemožňuje jejich působení ve prospěch vytvoření průhledného a bezpečného právního prostředí. U některých vůdčích politických osobností se vytvořil komplex nenahraditelnosti a trvalého nároku na podíl na moci.
Současný politický systém vylučuje široké masy občanů z přímé aktivní účasti na tvorbě, realizaci a kontrole politiky a většinu z občanů odsuzuje k pouhé pasivní účasti na volbách. Proti snahám občanů o jakékoli výraznější ovlivnění politiky v mezivolebním období je režim zcela imunní. Energie k aktivitě tíhnoucích občanů se může projevit pouze prostřednictvím politických stran, kde je účelově svazována vnitrostranickými regulemi. Ve skutečnosti jsme ovládáni oligarchií několika set příslušníků špiček parlamentních politických stran, z nichž někteří jsou podřízeni různým majetkovým uskupením nebo vlivovým agentům zahraničí.
Současná vládnoucí vrstva profesionálních a poloprofesionálních politikářů prosadila zachování právní kontinuity České republiky s předlistopadovým státem v takovém rozsahu, že podstatně ztížila nápravu majetkových a nemajetkových křivd, způsobených komunistickým režimem a znemožnila vyvození právních důsledků vůči osobám, které se provinily jednáním ve prospěch diktatury a okupačního režimu proti občanským svobodám a právům občanů a vnitřní a vnější bezpečnosti státu. Celé oblasti veřejného života jsou proto nadále ovládány příslušníky předlistopadových mocenských struktur.
Ačkoli platný zákon České republiky označuje bývalou Komunistickou stranu Československa za zločineckou organizaci, důsledkem výše uvedeného právního postoje k minulosti je svobodné pokračování v činnosti nových politických stran, které se označují za komunistické a opírají se o stejnou, občanská práva a svobody většiny národa ohrožující ideologii, jako jejich zlopověstná kolaborantská předchůdkyně. Veřejnoprávní sdělovací prostředky jsou zneužívány k propagaci nejvýznamnější z nich, KSČM nebo jejich vůdců. Současní vládci, nerespektující a úmyslně zamlčující dějinné zkušenosti národa, si tak nevzali poučení z chybného postoje předmnichovského Československa k Henleinově straně.
Přestože se při rozdělení československé federace pronášela velká slova o vytváření nadstandardních vztahů k Slovensku, skutečnost je taková, že současný stupeň odcizení obou národů se dostal pod úroveň, dosaženou v době německé okupace: tehdy se v širokých lidových vrstvách udržovalo povědomí kmenové sounáležitosti a touha po sjednocení v obnoveném společném státě.
Český stát se dosud chová macešsky k té části české emigrace z období komunistického režimu, která z jakýchkoli důvodů nepožádala o obnovení českého občanství. Velmi cenná část národního společenství je tak vyloučena z vlivu na vývoj státu a je vyřazena z nároků na nápravu majetkových křivd, způsobených komunistickým režimem.
Pokračuje bujení státního a komunálního administrativního aparátu. Některé jeho složky nejsou podřízeny účinné občanské kontrole a chovají se neprůhledně a svévolně jako stát ve státě. Platí to především o policii, justičních orgánech, armádě, finančních úřadech, ale i dalších. Při vytváření nižších územních celků byly porušeny tradiční územní vazby. Vzniklé celky nevyhovují kriteriím Evropské unie. Tento vývoj je doprovázen trvalým růstem nákladů na provoz státu.
Svoboda slova a projevu je omezena ovládnutím rozhodujících sdělovacích prostředků mocenskými skupinami, jež jsou někdy zcela neprůhledné. Tisk a soukromoprávní televize a radia jsou nástrojem prosazování cílů svých vlastníků; jak vlastníci tak jejich cíle jsou občas nejasné. Není však známo, komu a k jakým cílům slouží Česká televize a Český rozhlas. O tvorbě televizního zpravodajství stále rozhodují stejní lidé, kteří se v době televizní krize postavili nad zákon a autoritu státní moci. Názory, které nevyhovují vládcům sdělovacích prostředků, nemají nárok na uplatnění. Naopak není veřejnost chráněna před tlakem vlivových informačních kampaní, sloužících k prosazení velmi konkrétních mocenských či ekonomických zájmů.
Politické elity se staví pokrytecky a zdrženlivě nebo i nepřátelsky k začlenění České republiky do Evropské unie. Nesou odpovědnost také za polovičaté plnění našich závazků z členství v NATO . Jsme proto slabým článkem tohoto společenství. Tímto chováním poškozují vládnoucí vrstvy životní zájmy občanů do budoucna. Není vyloučeno, že jejich postoje jsou v některých případech vyhověním ruským snahám o udržení České republiky v tradiční sféře imperiálního vlivu Sovětského svazu. Pokrytectví a bezzásadovost jsou příznačnými rysy české zahraniční politiky i v jiných směrech. Jsou například uplatňována nestejná měřítka chování k státům, porušujícím lidská práva: zatímco útočíme na neškodnou Kubu, vyhýbáme se konfliktním diskusím s Čínou a představitele Ruska, beztrestně vraždícího Čečence, zveme na státní návštěvu.
Neblahý vývoj postihl i morální a kulturní stránku života společnosti. Došlo k výraznému posílení konzumního vztahu k životu, nejvýznamnější složkou kulturního života se stal zábavní průmysl, rozšiřují se drogové závislosti, prostituce, kriminalita. Učitelé,vědci a umělci, působící mimo oblast komerční zábavy, patří k nejhůře placeným profesím. Mnohé cenné nekomerční umělecké soubory zápasí o přežití. Tempo zvyšování vzdělanosti je v porovnání s většinou zemí EU a vzhledem k našim budoucím potřebám nedostatečné.
Potlačování národního sebevědomí, projevů vlastenectví, pocitu národní sounáležitosti a úcty k jazyku, potlačování domácích tradic ve prospěch zahraničních, nastolené a cíleně prováděné nacisty a po nich komunisty, bylo nahrazeno lhostejností k těmto hodnotám. Neúměrně se tak zvyšuje riziko potlačení národní svébytnosti po vstupu do Evropské unie, přestože ta je naopak rámcem, umožňujícím posílení svébytnosti malých národů.
Prohlubuje se zaostávání vývoje naší životní úrovně za ostatní Evropou a USA.
Občané České republiky si jsou z velké časti vědomi neutěšených poměrů ve státě. Jejich nespokojenost se projevuje na jedné straně apatií ve vztahu k standardním možnostem uplatnění politické vůle (nezájem o účast při volbách, nechuť vstupovat do politických stran) na druhé straně ochotou vyjít do ulic, kdykoli zavane vánek naděje na změnu. Všichni vědí, že takto nelze pokračovat a ohlížejí se po někom, kdo by stát vyvedl z bludného kruhu. Pokusy o změnu, uskutečněné uvnitř vládnoucích politických vrstev, až dosud nevedly k výsledkům. Vždy se nakonec zvrhly v pouhý boj o přerozdělení osobních podílů na moci a z toho plynoucích prebend.
Souhlasím s Petrem Cibulkou, že spása nepřijde ze zkorumpovaného a zbyrokratizovaného prostředí současných parlamentních stran, ani od těch osobností a skupin, které se aktivně podílely na operetní revoluci r. 1989, stáhly se pak do postavení druhé zálohy a jsou nyní opět volány do aktivní služby v rodící se nové straně. Máme-li se dostat vpřed, je nutno zbavit se všech pozůstatků špatné minulosti a začít úplně od začátku znova. Lidé, kteří se nechali jednou korumpovat, nebudou v budoucnu čistí. Kdo jednou nadřadil svou touhu po moci nad jiné hodnoty, zachová se příště stejně. Kdo je vydíratelný pro závazky z minulosti, bude vydíratelný i nadále. Cibulkovo heslo „Zbavme mocné moci!“ je velmi racionální.
Potíž je v tom, že odmítnutí současných politických elit není v podstatě uskutečnitelné, protože za ně není náhrada. Představa Petra Cibulky, že jeho Pravý blok vyjde z příštích voleb jako mohutná síla, která pak zásadním způsobem ovlivní politické poměry, má daleko do uskutečnění. Totéž platí o všech mimoparlamentních politických stranách, které pomýšlejí na účast v příštích volbách. Řešením není ani průnik nezávislých osobností do Senátu, protože izolovaní jedinci nemají dostatečnou váhu k provedení jakýchkoli změn. Vytvoření nové politické síly vyžaduje mnoho práce, energie a také peněz. Žádná z mimoparlamentních stran ani jiná skupina politicky dosud neangažovaných osob jich nemá dostatek. Přesto je intelektuální potenciál v mimoparlamentní části politického spektra značný a pro provedení zásadní změny politických poměrů ve státě by mohl být dostačující, pokud by došlo k jeho soustředění. Právě rozdrobení mimoparlamentní části politického spektra je příčinou jeho nulového vlivu. Navrhuji proto, aby se mimoparlamentní formace a nezávislé osobnosti sdružily v jednotnou volební stranu na základě minimálního společného politického programu podle těchto zásad:
1. K účasti na ustavení této strany nebudou připuštěny ty, které
se hlásí k ideologiím, nepřátelským demokracii a občanským právům ve smyslu
jejich definice Evropskou chartou občanských práv, tj. hlásící se např. k fašismu, nacionálnímu socialismu, marxismu, maoismu atd.
vyznávající rasismus nebo národnostní nesnášenlivost
zaujímající vyhraněný postoj podpory nebo potlačování některého náboženství
uznávající ve své vnitřní struktuře vůdcovský princip
odmítající vstup do Evropské unie a/nebo naši účast v NATO
jsou financovány ze zahraničních zdrojů
byly po Listopadu 1989 zastoupeny v zastupitelských sborech a vládě
v jejich řídících strukturách působí bývalí nomenklaturní pracovníci předlistopadového režimu
2. Bude zanedbána diferenciace na pravici a levici
3. Strany se shodnou na společném prosazování těchto minimálních politických postulátů:
I. Nezpochybnitelnost občanských práv ve smyslu jejich definice Evropskou
chartou občanských práv
II.Nezpochybnitelnost soukromého vlastnictví
III. Maximální uplatnění prvků přímé demokracie, zejména referenda a přímé volby
vrcholných představitelů státu, výkonných složek státního aparátu a
komunálních orgánů
IV. Zúžení funkcí státu na nezbytné minimum a v souvislosti s tím podstatné
zjednodušení struktury orgánů státní moci, redukce státního aparátu a
přehodnocení reformy územního členění státu
V. Zdůraznění legislativní funkce státu a jeho role ve vymáhání práva
VI. Jednoznačná podpora vstupu ČR do EU, rozvíjení kulturně-politické a
hospodářské spolupráce se Slovenskem, podpora spolupráce se státy
Visegrádské skupiny. Upevnění postavení ČR v NATO důsledným plněním
členských závazků.
VII. Zúčtování s totalitní minulostí. Rozpuštění všech politických stran,
označujících se za komunistické či marxistické. Změna trestně-právní politiky
při posuzování činnosti proti občanským právům a směřující k ohrožení státní
nezávislosti v letech 1948-1989 navázáním na legislativu ČSR do r. 1938.
Vyloučení exponentů bývalého režimu z politicky citlivých pozic ve státní
správě, zejména v justici, bezpečnostních složkách, armádě a diplomacii. To
neznamená automatickou perzekuci za členství v KSČs a jiných
předlistopadových politických organizacích.
VIII. Vytvoření zvláštního právního režimu pro emigranty (a jejich přímé potomky),
kteří odešli po r. 1948 a nežádají o české občanství, tak aby nebyli vyloučeni
z restitučních nároků a měli nárok na bezvizový vstup do země
IX.Podpora národního sebeuvědomění.
X. Podpora vzdělanosti národa
Občasník „Necenzurované noviny“ bude spojenými silami zúčastněných stran na dobu
předvolební kampaně změněn nejméně na týdeník, vycházející v nové úpravě a s účelově
pozměněnou obsahovou skladbou nákladem nejméně 250.000 výtisků a sloužící
předvolební agitaci
Zúčastněné strany zkoordinují na dobu volební kampaně činnost svých internetových
časopisů tak, aby společnou částí jejich obsahu zasáhly co nejvíce obyvatel.
Táži se mimoparlamentních stran a nezávislých osobností, zda by se zúčastnili v září 2001 ustavující konference navrhované volební strany.
Poznámka JČ: Pozor na Cibulkovo heslo "Zbavme mocné moci!" Je to populismus, viz tato přednáška holandského politologa Case Muddeho. Vylučovat z politického života nějaké politické názory či strany je nedemokratické a ČR se v tom případě dostane do problémů s Evropskou unií. Moderní stát potřebuje efektivní, složitou a silně strukturovanou státní správu: představa, že by bylo možno "omezit stát na minimum" je naivní a stát by ochromila, stejně jako vylučování úředníků ze státní správy v důsledku jejich komunistické minulosti (pokud nespáchali žádný prokazatelný trestný čin. Sociálnědemokratické vládě se podařilo přilákat do České republiky velké množství zahraničních investic.
