Ryby a lidé
I.
Na jaře 1992, nejspíš jako obvykle v pátek, jsme měli půldruhé hodiny cvičení z české literatury; bylo to poslední vyučování toho dne. Některé knihy se nám líbily víc, jiné míň, ale žádná natolik, abychom ji ve skoro třicetičlenné skupině přečetli všichni. Několik knihomolů udržovalo diskusi, zřídka se k ní ale ještě někdo přidal. Nechtělo se nám klábosit o knihách. Nebylo by zajímavější zahrát si v bufetu karty?
Vztekali jsme se, že musíme sedět v ohyzdné světlezelené budově na varšavském Suzewu, připomínající obrovské mnohopatrové akvárium a postavené z východoněmeckých azbestových panelů, které přežily stát, v němž byly vyrobeny. Vysedávali jsme tam vystaveni rakovinotvorným výparům několik hodin denně. Otvírání oken nepomáhalo, koneckonců na podzim a v zimě jenom doktor ze staroslověnštiny dovoloval větrat posluchárnu, ba dokonce nás k tomu sám nutil, protože chtěl dovést do konce práci na svém životním díle, staroslověnském slovníku, ale po pár letech byl teprve u písmene D. V zimě jsme na jeho hodinách seděli v bundách.
Většinu z nás česká literatura nezajímala. Na bohemistice jsme se neocitli z lásky k české řeči (když už, tak k českému pivu), ale jenom proto, že jsme někam museli utéct před vojnou. Na bohemistice jsme měli být jenom rok, přezimovat, abychom se v létě znovu pokusili dostat se na vysněné anglistiky, romanistiky, na režii, herectví nebo psychologii. Bylo nám líto času na knedle.
A tak jsme si utahovali jednou z rozvleklosti Žertu, jindy zas že se nepozná, kde začíná a kde končí Grušův Dotazník. Všechny nás ovšem trumfla Iwona, která odmítla číst dál Zbabělce poté, co kdesi na straně patnáct narazila na scénu, ve které hlavní hrdina vylévá na podlahu sliny ze saxofonu. A přece se na jaře 1992 ukázalo, že jsme všichni přečetli nevelkou knihu Smrt krásných srnců.
II.
Ti starší mezi námi, kteří ještě stihli číst samizdat a poslouchat neoficiální nahrávky, věděli jenom to, co mohli vědět z písničky o polských pancéřových vozech u Vltavy: K čemu jsou o volnosti slova, / co bratr v Rudém právu píše, / vždyť z té jeho jak jeden z mnoha / o rozum Ota Pavel přišel. O tom, kdo byl Pavel, jsme ovšem nevěděli o nic víc než z písničky a z doslovu v knize - že se skutečně zbláznil a že na naléhání lékařů popsal před smrtí v roce 1973 své nejšťastnější chvíle, strávené s „maminkou, která měla za manžela mého tatínka“, dvěma staršími bratry a rodinným přítelem, převozníkem Karlem Proškem v rybářském domku nad Berounkou. A také ty předválečné, kdy otec a bratři byli ještě doma a ne v Osvětimi a Mauthausenu.
A tak vznikla ta knížka, jejíž nejkrásnější recenzi na našich hodinách předložila Magda (dřív, po celý rok se ani jednou neozvala): že po přečtení poprvé v životě dostala chuť jít na ryby, ačkoliv nikdy předtím neměla udici v ruce.
III.
Ve skutečnosti ovšem nestrávil Ota Pavel válku u Berounky, ale v dělnickém zakouřeném Buštěhradě u Prahy, odkud pocházeli židovští předkové jeho tatínka. O jeho dědečkovi se vědělo jenom tolik, že roku 1918 nebo 1919 přerazil židli o záda svého syna Lea. Několik měsíců před tím se Leo Popper (jméno si změnil na Pavel v roce 1956) vrátil z první světové války - na bílém koni, v uniformě rakouského důstojníka, kterou ukradl v nějakém skladu. Dědeček se bál, že ho zavřou četníci, ale v Buštěhradu už žádní rakouští četníci nebyli. Po kraválu, který skončil polámanou židlí, utekl Leo z domova. Přes kopečky se dostal do Německa, uchytil se v Hamburku ve vykřičené čtvrti St. Pauli, kde dozíral na prostitutky v bordelu.
Už v dětství střílel ze vzduchovky po veškerém zvířectvu, lovil ryby a pořád snil, že by si tak jednou zalovil lvy. Věděl, že lvi žijí v Africe, a jediný způsob, jak se tam dostat, který mu přišel na mysl, byl vstup do Cizinecké legie. A tak také učinil. Teprve na lodi, kterou putoval spolu se skupinou podobných životních trosečníků, se dověděl, že v Maroku žádní lvi nejsou.
Vydržel rok takového života. Potom přemluvil Zubana, Jugoslávce z Bosny, aby spolu utekli. Vyčerpané je chytili Berbeři. Svlékli je donaha, načež šejk v černé čilabě nařídil, aby Zubanovi podali velký džbán vody. Když ubohý Jugoslávec uhasil žízeň, usekl mu jedním máchnutím meče hlavu.
Poppera zachránilo, že byl obřezaný - Berbeři ho považovali za svého člověka. Strávil s nimi několik měsíců, ale stále víc se mu stýskalo po Čechách, kde v létě prší a v zimě sněží. Po četných peripetiích dorazil do Malagy. Tam ho policie zavřela jako komunistu - vydělával si na talíř paprikové polévky tím, že po hospodách předčítal analfabetům z novin. Nevěděl, že byly komunistické. Ve vězení v Malaze se naučil píseň Avanti popolo, a jak později vzpomínal, když ji zpíval v cele, stal se komunistou - začátečníkem. Domů se vrátil přes Istanbul a Rumunsko. Z Prahy do Buštěhradu přišel pěšky.
Otcovu africkou anabázi popsal Ota Pavel v povídce Jak šel táta Afrikou. Našla se až po spisovatelově smrti v šuplíku. Těžko říct, proč se neobjevila ani ve Smrti krásných srnců, ani v Jak jsem potkal ryby (ty dvě sbírky povídek vyšly v Polsku v jednom svazku). Není naopak těžké si představit, proč komunistická cenzura nepustila povídku Běh Prahou. Pavel v ní popsal, jak v roce 1952 přistihl svého otce plačícího nad plachtou Rudého práva. Zase zabíjejí Židy. Už zas to potřebují na někoho svést, řekl. Potom vytáhl z kůlny sekyru a do dřevěných vrat, kam vždycky na prvního máje maloval pěticípé hvězdy, vytesal hvězdu Davidovu.
IV.
Otto strávil válku s matkou, a když měl třináct let, začal pracovat jako horník na Kladně. Po válce se učil v obchodní škole (otec, předválečný obchodní cestující, chtěl, aby syn kráčel v jeho šlépějích). Roku 1949 mu Arnošt Lustig zařídil práci ve sportovní redakci Československého rozhlasu. Fotbal, hokej, cyklistika... Jako chlapec snil, že se stane hvězdou některé z těchto disciplín. Nepodařilo se, sport mu ale i tak vyplnil víc než deset následujících let.
Na zimní olympiádě v Innsbrucku roku 1964 potkal jednoho pána a (...) to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staleté vykotlané zuby. Psychiatři konstatovali maniodepresivní psychózu s prvky schizofrenie. Normálně řečeno - šílenství.
V.
V životě jsem neměl mnoho příležitostí potkat ryby. Nikdy mě to k vodě netáhlo. Když přemýšlím o rybách, vybavují se mi upřímně řečeno kapři, které jsme kdysi v roce 1980 nebo 1981 drželi několik dní ve vaně, aby se dočkali Štědrého večera (tatínek je sehnal kdesi za městem).
Když ale přemýšlím o knížkách, které mám nejraději, vždycky se mi vybaví Smrt krásných srnců. Že vyšla v Československu roku 1970, bylo možné snad jen proto, že její autor, zavřený v psychiatrické léčebně, neměl příležitost znelíbit se komunistickým úřadům. Povídky Oty Pavla, kterého kromě sportovních fanoušků nikdo neznal, tak nepolitické, jak to jen bylo možné, vyšly bez problémů (i když dnes víme, že ne všechny). Knížka o rybách a dětství stráveném u řeky - tak jsme si zapamatovali Smrt krásných srnců. Ale to přece není pravda.
O jaký rodinný příběh se s námi autor dělí v titulní povídce? Jeho otec si hluboko uprostřed války odpárává žlutou hvězdu, riskuje život a jede na kole desítky kilometrů za Prahu, aby sehnal čerstvé maso. O závěru této výpravy se dovídáme jenom z několika lapidárních vět: Kluci se cpali na příští léta, aby vydrželi Terezín, Osvětim, Mauthausen a pochody smrti v třicetistupňových mrazech a nošení kamenů do mauthausenských schodů v třicetistupňových vedrech a všechny ty krásné věcičky, které pro ně připravili Němci.
Srnčí maso jim zachránilo život.
VI.
Co se doopravdy stalo roku 1964 v Innsbrucku? Tu otázku si položil asi každý čtenář knih Oty Pavla. Ke spisovatelovým sedmdesátinám zveřejnil jeho někdejší žák z hokejového oddílu vzpomínku.
Jiří Margolius píše, že o tom říkal: Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. „Jenže to přišli jen němečtí fanoušci na hokej“, pokračuje Margolius. „Při svém fandění řvali jako pominutí, jak už to Němci ve světě jinak holt neumějí. Ota, sedící kousek od nich, najednou uslyšel řvaní gestapáků, kteří vtrhli k nim do baráku, Hitlera, jak řve v rádiu, a taky uviděl celé hrůzy války, které zasáhly jeho rodinu.“
VII.
Ulovit srnce pomohl Leu Popperovi přítel ještě z předválečných dob, převozník Karel Prošek. Smrt krásných srnců uzavírá scéna jeho poválečného pohřbu: Byl jsem už tak starý, že jsem věděl, že nepohřbívám jenom strejdu Proška, ale celé své dětství a všechno, co s ním souviselo. V té rakvi byla i pravá anglická meruna, studené podmáslí, nakládané ryby a srnčí, pes Holan, pražské buřty a gramofonová deska Tisíc mil.
Tento úryvek mě upoutal nedávno, když jsem si vzpomněl, co na jaře 1992, když jsme brali Otu Pavla, říkal Piotrek. Piotr byl jedním z těch knihomolů, kteří „se aktivně účastnili vyučování“. Tehdy v souvislosti s Pavlem řekl, že nejdůležitější v jeho knížce vůbec nejsou ryby, ale koncentrační tábory. Nebo spíš Pavlovo vědomí, že ho osud jeho bratří minul jenom nějakým zázrakem a že ten osud ho ještě může dopadnout.
V nemocnici, kde nakonec umřel po devíti letech muk, Pavel pochopil, že nejdůležitější a nejlepší chvíle v jeho životě byly ty, které strávil u řeky s tatínkem, maminkou a bratry. A že nic lepšího už se mu v životě nepřihodilo, i když se stal známým sportovním novinářem, seznámil se s nejslavnějšími českými fotbalisty, cyklisty a běžci, jezdil do zahraničí. Nejšťastnější byl tehdy, když ho tatínek brával na ryby a vyprávěl, jak lovil v Africe lvy. I když je otec ve skutečnosti viděl jenom v zoo. Může se stát, říkal Piotrek, že se koncentrační tábory zase objeví, třeba už zítra, možná i docela nedaleko od nás. A znova se do nich dostanou nevinní lidé, kteří chtěli jenom žít a jejichž největším potěšením v životě bylo chytání ryb, karty nebo nedělní fotbalový zápas.
Za pár týdnů začala válka v Bosně. V létě ukázali v televizi záběry ze srbských koncentračních táborů.
(Vyšlo v Listech, z polského originálu přeložil Václav Burian)
