Karel Kühnl, příští premiér
Den s... trochu jinak
Karel Kühnl chce být příštím premiérem. Co ale o něm kromě jeho práce víme? Jen málo lidí má přístup do jeho soukromí. Když jsme mu oznámili, že Lidové noviny ho chtějí ukázat nejen jako politika, ale i jako člověka, téměř útočně (minimálně nezdvořile) nám dal najevo, co si o takovém článku myslí. ”Na to já kašlu!” řekl a dodal, že od něj neuvidíme fotografie z dětství nebo jeho rodiny. Nemám čas je hledat, tvrdil na naše naléhání. Pevně věří, že pro veřejnost je důležité znát pouze jeho profesionální úspechy a program jeho strany. Argument, že lidé chtějí znát i lidské stránky svých politických vůdců - také proto, že mohou vypovídat něco i o nich samých - na něj nezapůsobil. ”Nejsem herec,” řekl a smetl toto téma ze stolu. Chtěli jsme vidět, jak vypadal jako mladík v sedmdesátých letech, jestli měl například dlouhé vlasy. Následovalo suché ”ne, neměl jsem dlouhé vlasy”. Měl rád rokenrol? Žádná odpověď - před začátkem rozhovoru byl plně zabrán do čtení nějakých dokumentů o Čtyřkoalici. O politice, ne o jeho životě - v rozhlasové stanici??
Mluvčí Patrik Nacher se poměrně chytře snaží nepříliš přátelský vztah svého šéfa k novinářům zmírnit vysvětlováním, že mu toto chování ztěžuje práci - související s vytvářením Kühnlovy image -, ale na druhé straně to ”jasně ukazuje, že pan Kühnl bere svou práci vážně”, což má být důkazem toho, že není populista. Tato posedlost udržovat před veřejností své soukromí v tajnosti ale vyvolává otázku, zda něco neskrývá nebo zda pro něj minulost není něčím nepříjemná.
Jelikož je synem komunistické funkcionářky (minimálně do roku 1997 byla jeho matka hospodářkou uliční organizace KSČM na Bílé Hoře) objevily se spekulace, že Jan Kasal hlasoval proti jeho zvolení lídrem Čtyřkoalice právě z tohoto důvodu. Nakonec se jím však po překvapivé rezignaci Cyrila Svobody stal stejně, takže se zdá, že odlišná politická orientace jeho matky v tom nehrála roli. Bývalý kolega z rádia Svobodná Evropa naopak fakt, že jeho matka je komunistka, považuje za jednoznačné plus, protože prý svědčí o Kühnlově demokratickém přesvědčení. V roce 1978 ho několik týdnů před ukončením studia dokonce z politických důvodů vyloučili z Právnické fakulty Univerzity Karlovy (což ho vedlo k rozhodnutí emigrovat). Jeho otec a sestra jsou údajne také spjati s komunistickou stranou, ani jednoho se nám ale nepodařilo sehnat k vyjádření. Kühnlova sekretářka o něm nemá ”žádné informace mimo politické spektrum”.
Jeho nedůvěra k novinářům (snažících se vloudit do jeho soukromí) se odrazila i v tom, že nám na začátku rozhovoru nepodal ruku. Když jsme se spolu sešli podruhé, bylo vidět, že se necítí ve své kůži; prohlásil, že nemá moc času a snažil se, aby naše sezení bylo co nejkratší, zřejmě aby se vyhnul přílišnému zasahování do soukromí. Stále hleděl na papír, kde byly napsané některé otázky, jako by se snažil uhodnout, co přijde dál. Ale jak rozhovor pokračoval, zřejmě si uvědomil, že nejsme vlci, kteří se ho snaží uštvat a postupně se začal uvolňovat; ruce se mu zklidnily a vyrovnal se mu dech i hlas. Dokonce se i usmál. Po skončení rozhovoru nám konečně podal ruku. Přesto však působil jako člověk, který se řídí pouze logikou, ne city. Člověk, který má hluboká vnitřní přesvědčení a chce, aby se svět soustředil jen na ně. Zjevně čestný, protože raději mlčí než by lhal.
Dva z jeho spolupracovníků o něm řekli, že je téměř pedant, ale ne ve špatném smyslu. Myslí tím, že Kühnl přesně ví co a jak chce. Dává si nesmírně záležet na svém vzhledu a stylizuje se jako anglický gentleman. Dokonale se obléká, vlasy - na rozdíl od většiny politiků - má učesané a úhledne přistřiženou bradku. Jeho stylizace zahrnuje i volbu alkoholu (ačkoli ho pije jen málo): není jím pivo nebo víno, nýbrž whisky. Dbal na to, aby svého tiskového sekretáře naučil, jak připravovat ”jednoduchou” a ”míchanou” whisky. Jen škoda, že sekretář je abstinent. I když v tomto případě - jako dobrý zaměstnanec s dobrým platem - se obětoval a drink vypil. Kühnlova láska ke skotské je tak velká, že koupil "několik čtverečních stop rašeliniště, z něhož se bere rašelina pro skotskou whisky". K jeho obyčejům patří i dobrý doutník, i když ne tak často, a i když je proti cigaretám. Nemá poradce na image, tak jako mnoho politiků, protože věří vlastnímu vkusu, získanému během let pobytu v Rakousku, Německu a Spojeném království. Je velmi precizní a vědomý si svého vzhledu. Podle jedné z historek, kterými se baví jeho spolupracovníci, měl jít do diskusního pořadu v České televizi a protože počítal s tím, že stůl ve studiu nezakrývá nohy hostů, rozhodl se vzít si dlouhé ponožky, protože kdyby si dal nohu přes nohu, diváci by mohli zahlédnout jeho holou kůži a chlupy. Televizní štáby z ČT a Novy tvrdí, že při natáčení je Kühnl proslulý svým smyslem pro pořádek, ale i svými nároky. Chce znát detailní dramaturgii pořadu a stále si je vědom toho, která kamera ho zabírá. A vždycky je dobře připravený, se svazkem lejster před sebou. Na rozdíl od mnoha jiných politiků, kteří jdou rádi s novináři na pivo nebo na večeři a tím tak dají prostor k případnému vzniku vzájemných sympatií, Kühnl nechodí na pivo ani se svým týmem. Nacher ho srovnává se svým předchozím šéfem: ”Zatímco Jan Ruml mě bral na skleničku, na večeři se svou ženou nebo o víkendu na svou chatu, Kühnl je ohledně své rodiny a domova velmi zdrženlivý. Jeho ženu jsem viděl jen jednou, děti nikdy.”
Také se velmi přesně vyjadřuje. To Nacher zvlášť obdivuje. Říká, že jeho šéf umí věci podávat velmi výstižně, že je opravdovým mistrem českého jazyka. Cokoli řekne, do písmene to i míní. A nedovolí, aby se jakýkoli dokument, prohlášení nebo i obyčejná tisková zpráva dostala na veřejnost dřív, než je velmi pečlivě zkontrolována. Ve své straně je známý sklonem hádat se o špatně umístěnou čárku či nevhodný výraz. Dokud text není zcela přesný, nenechá ho schválit. Má poradce pro neverbální komunikaci, který ho učí, jak se vyjadřovat mimoslovně - další důkaz toho, jak je posedlý dokonalým ovládáním svého vyjadřování.
Jeho spolupracovníci říkají, že při každodenní práci je přísný a nebojí se své kolegy upozornit na chybu. Nikdy se ale nenechá unést hněvem. A o deset minut později se i na největší faux-pas zapomene a prokračuje se dál. Očekává od ostatních, že se budou práci věnovat se stejným nasazením jako on.
Lidé z jeho okolí se shodují v tom, že je velmi spolehlivý, zodpovědný, loajální, kompetentní, seriózní..., ale až příliš seriózní. Britský spisovatel, novinář a dramaturg českého původu Benjamin Kuras byl s Kühnlem několikrát na večeři, když byl ještě velvyslancem v Londýně. Říká: ”Vždycky jsem ho pokládal za korektního, spolehlivého a férového, a o nic víc sebestředného a domýšlivého, než je u politiků očekávaný průměr. Často jsem si říkal, kéž by se bral trochu víc s humorem, méně důležitě”, i když připouští, že ”beru na vědomí, že tím bych od diplomata, přerostlého v politika, žádal nemožné”. Kolega ze starých dob, kdy Kühnl pracoval pro rádio Svobodná Evropa v Mnichově tvrdí, že už tehdy byl považovaný za ”hodného chlapce”, plně soustředěného na to dostát svým závazkům, který se vždycky snaží podat maximální výkon.
Kühnl vykonává svou práci s velkým nadšením, stále plně zapřažený do práce a je na to hrdý, vůbec mu nevadí trávit tolik hodin tím, co považuje za své poslání. Jeho cílem je ” jednou se v České republice dočkat změny politické kultury, až se politici začnou starat o lidi a ne o sebe”. Říká, že nedělá politiku kvůli ničemu jinému, než svým ideálům, protože se svým vzděláním ekonoma, právníka a diplomatickými zkušenostmi by měl mnoho jiných profesních příležitostí, s mnohem lepším finančním ohodnocením. Jeho ”hluboká touha pomoci zlepšit naši zemi” mu slouží jako pohon k jeho téměř nepřetržitému pracovnímu nasazení. Nepovažuje se však za workoholika, i když odchází z domova v půl osmé ráno a nikdy nekončí před desátou večer. Tím je pro tohoto muže, který kdysi chtěl být sportovním novinářem, těžké najít si čas na tenis, plavání a jízdu na kole. V tom málu volného času, které má, se snaží chodit s dětmi na procházky nebo číst.
Kühnl se domnívá, že jeho největším problémem je to, že ”den nemá šedesát hodin”, aby mohl věnovat víc času své rodině. Jeho děti ho vidí zřídka, ale on věří, že šestnáctiletá Karolína a dvanáctiletý Tomáš jsou už dost samostatní a tolik ho nepotřebují. Navíc, dodává, ”moje žena se o ně skvěle stará”. S Danielou se potkal v Mnichově a vzali se v roce 1983 ve Vídni. Vyrostla ve Velké Británii poté, co její rodiče v roce 1968 opustili Československo. Vystudovala českou a ruskou literaturu v Glasgowě, ale dnes nepracuje, je doma, aby se mohla plně věnovat dětem; její manžel má tak jistotu, že se může věnovat svým ambicím, protože jeho děti jsou v dobrých rukou. Ačkoli se Daniela stará o domácnost, on si sám žehlí košile. Na této činnosti trvá, je to pro něj téměř terapie. ”Vždycky jsem si sám žehlil košile. Jsem na to tak zvyklý, že mi to jde velmi rychle.”
Bydlí v bytě 5+1 o 170 m2 na Praze 6, kam se přestěhoval z bytu 2+1, který měl předtím. Okolnosti ohledně získání bytu zahalují nejasnosti, protože ho dostal, ještě když bydlel ve velvyslanecké rezidenci v Londýně, dva roky ho držel prázdný, než se s rodinou konečně vrátil do Prahy. Kühnl za schválení výměny bytu Praze 6 jako dar poskytl částku 617 000 Kč. Úředníci s pravomocí schválit transakci se ani nesešli - jak je takových případech obvyklé - a výměnu schválili. Po dvou letech byl dům zprivatizován nájemníky a z tohoto titulu doplatil Kühnl dalších 700 000 Kč. Zaplatil tedy 12 400 Kč/m2, čili celkem 1 300 000 Kč. Realitní makléři usuzují, že tržní cena tohoto bytu je 5 000 000 Kč.
Stýká se se skupinou přátel, které znal dlouho předtím než se stal důležitým hráčem na současné politické scéně. Lidé, kteří mají na starosti jeho denní program, nemají informace o tom, co přesně dělá, když jeho schůzka není pracovní povahy. Jeden bývalý kolega z fakulty říká, že na těchto setkáních Kühnl nadále mluví o politice, české společnosti a svých názorech na svět, a drží si stejný diplomatický odstup od osobních záležitostí. Je prý ale velmi otevřený názorům ostatních.
Jeho přítel vítá myšlenku, že by se měl stát premiérem a jen lituje, že ”pak ho opravdu moc často neuvidíme”. Kuras naopak říká: ”Jeho premiérské ambice, nebo i sankce, jsou pro mě trochu překvapením, ale při dnešním výběru politiků by Češi mohli dopadnout hůř. Ze všech představitelných budoucích premiérů je to jediný, s nímž bych si rád opět zašel na skleničku.”
Učitelka z Tomášovy školy vyjádřila názor, že by ráda viděla Kühnla jako premiéra, ale bojí se, že ”pak by pro něj bylo ještě těžší vidět svoje děti”. Tomáš a Karolína už mnoho let žili v jiné zemi než jejich otec. Když se Kühnl vrátil zpět do vlasti, jeho rodina zůstala v zahraničí. Daniela se přistěhovala do České republiky (a poprvé v ní začala žít) až v roce 1997, když její manžel přestal být velvyslancem. Děti mluvili česky i v Anglii, protože jejich rodiče i prarodiče doma vždy mluvili rodným jazykem. Museli se jen přizpůsobit nové realitě. Podle Kühnla se jim však nakonec začalo mnohem víc líbit v Praze, kde je méně násilí než v Londýně. Tomáš tu může sám na fotbal, po ulicích chodí beze strachu.
Kühnlovou jasnou ambicí je stát se příštím premiérem. Ačkoli původně doufal, že by se mohl stát lídrem slepence politických stran, zvaného Čtyřkoalice, toto křeslo připadlo Cyrilu Svobodovi. Ten si ho však příliš dlouho neudržel a Kühnl, jako bájný Fénix, překvapivě dostal to, oč usiloval od samého začátku. Je to jeho jediná šance, jak stanout na postu premiéra, protože jeho strana samotná nemůže tolik hlasů získat. Musí ovšem voliče přesvědčit, že Čtyřkoalice, se svou podivnou směsicí ideologií, programů a aktérů není jakýmsi novodobým Frankensteinem. A i když se mu to povede, je zde ještě boj o popularitu, v němž - pro jeho nechuť a neochotu hrát o sympatie voličů - se jeho velký sen může nakonec rozplynout. Až čas ukáže.
