Kýč:
Ach, ten Knížák!
Dřívější nekonformní umělec a bývalý rektor Akademie výtvarných umění v Praze Milan Knížák nyní prokázal jako ředitel Národní galerie i svoji fyzickou sílu, když napadl novináře, kterému zabránil opustit místnost a sebral mu kazetu s natočeným rozhovorem. Standardní situace v balkánských republikách a v každém případě neomluvitelné jednání státního úředníka, který representuje jednu z nejvýznamnějších státních institucí. Z pohledu veřejného pořádku a dodržování práv občanů hulvátství a arogance, z profesního hlediska selhání a ztráta důvěryhodnosti.
Milan Knížák ale vždycky tvrdil, že umělec má být odpovědný jen sám sobě, jinak nikomu a ničemu. Nyní jako umělec ve funkci dokázal že nemusí být zavázán ani ministru kultury, kterému vděčí za mnohé. Byl to totiž Pavel Dostál, který ho jmenoval ředitelem NG a který se za něj před časem postavil proti několika mladým studentům Akademie. Ti před budovou Veletržního paláce demonstrovali proti údajně nízkým morálním kvalitám generálního ředitele, který z této instituce nechal vyvést laureáta Chalupeckého ceny Davida Černého. Václavu Havlovi který mu přes připomínky mnohých otevřel kariérní dráhu jmenováním do funkce rektora pražské AVU, se odvděčil hned začátkem devadesátých let, v ironických a zesměšňujících portrétech a billboardech. Nešlo prý o dehonestaci ale o svobodu umění, jak velký mistr veřejně prohlásil. Rozhodný muž, který vymetl z Akademie i z Veletržního paláce přebytečné normalizační smetí, je ovšem bez vlastní sebereflexe jen stále směšnější figurkou své vlastní neutuchající namyšlenosti a egoismu.
Ředitel NG nemá díky svému pocitu vlastní jedinečnosti strach činit odvážná a nepopulární rozhodnutí, a není proto spřízněn s okolím v žádné kvalitě závazného pozitivně kritického vztahu. To byl sice důležitý předpoklad k jeho skvělým happeningům ze šedesátých let, ale dnes to znamená překážku vnímat Knížáka jako věrohodnou osobnost. Jeho veřejné i mediální působení se často pohybuje v extrémním rozpětí tu vyhrocených, tu smířlivých projevů. Knížák je rozporuplný, tu přesvědčivý a podruhé zase rozpačitý v eskapádách svých názorů a postojů, s kterými lze sice občas souhlasit, ale které nelze přijmout jako závazné. Pro ředitele Národní galerie je totiž přirozené něco jiného říkat a něco jiného dělat.
Na jedné straně odsoudí Kristiána Kodeta a Karla Gotta jako druhořadé umělce a na straně druhé se s nimi zviditelňuje v rámci podpory ODS na Staroměstském náměstí. Přitom to byl právě Knížák, který před pár lety hovořil v médiích o nekulturní vládě a u těchto politických špiček se dovolával "jistých pravidel hry", aby je pak později na Staroměstském náměstí sám s úsměvem výhodně porušoval. Stejným způsobem dnes v Reflexu kýčovitě píše že slunce svítí, nad hlavou poletují rackové a slunce v duši je skryto za hustými mraky. Na druhé straně zase omezuje na půdě státní instituce osobní svobodu jednotlivce.
Může se zdát, že ředitel Národní galerie jen šikovně nahrazuje absenci umělecké hodnoty své tvorby kýčovitým mediálním klaunstvím a vlastně tak konceptuálně rozvádí povahu svých děl do veřejného života. To by byla smělá myšlenka, kdyby kýč jako splácaná mnohost neprovázela Knížáka v těžko odhadnutelných pohnutkách jeho sebestředné mysli tak, že se jím postupně stává sám. V tomto smyslu je pak stejně dobře luční květinou, jako jedovatým hadem a stejně dobře Bobym ze seriálu Dallas, jako Cyranem z Bergeraku. Může být nasládlým Romeem i Dostojevského Idiotem, stává se pánem světa, středem vesmíru, presidentem, politikem, zpěvákem, něžným milencem i rozzlobeným anarchistou. Ti co se ho bojí, by to měli vědět.
