Bráním Miroslava Mareše před dehonestujícími útoky, nikdo však má prohlášení nezveřejnil
Vážený pane Čulíku,
podrobně jsem si přečetl Vaše Britské listy s nehoráznými výroky pana Josefa Brože. Jak je vidět, také on šíří i nadále dehonestující informace na pana Miroslava Mareše, které se objevily v některých českých sdělovacích prostředcích. Na tyto informace jsem se pokusil reagovat, avšak nikdo mé prohlášení, ve kterém jsem se pokusil uvést pomluvy na pravou míru, neotiskl. Proto si Vám dovoluji zaslat své prohlášení z 9.1. 2001 a dále společné prohlášení těch, kteří pomluvy vyvolali s těmi, kteří se od nich distancují.
Domnívám se, že k těmto prohlášením již není třeba komentáře, každý si jistě udělá názor sám.
Předem děkuji za zveřejnění.
S pozdravem
PhDr. Vladimír Srb,
vědecký tajemník České společnosti pro politické vědy
Miroslav Mareš není neofašista
Prohlášení tajemníka České společnosti pro politické vědy
V posledních dnech skupinka studentů politologie FF UK, zejména pan Petr Koura, obvinila několikrát veřejně člena České společnosti pro politické vědy a předsedu Rady České televize JUDr. Mgr. Miroslava Mareše z projevů vyjadřujících sklony k podpoře a propagaci fašismu. Důvodem mělo být jeho chování v rámci dvou studijních pobytů v hamburském Institutu Haus Rissen, kterého se dvakrát jako student zúčastnil.
Jako kolega i účastník obou zmíněných pobytů v Hamburku prohlašuji, že Miroslav Mareš není stoupencem fašistických či jiných totalitních hnutí a nikdy neprojevil žádné sympatie k antidemokratickým organizacím. Kolegu Mareše jsem o jeho účast ve skupině asi 25 studentů vždy žádal já, především pro jeho výbornou znalost němčiny a problematiky, se kterou jsme se v SRN setkali. Společné pobyty byly pro schopnost Miroslava Mareše odborně diskutovat přínosem pro naši skupinu, stejně tak i pro práci kolegy Mareše, z jehož pobytů vznikly kvalitní politologické studie (několik jich vyšlo např. v Politologickém časopise).
Pobyty v Hamburku měly jako jiné studentské akce i svoji neoficiální část. V době od večeře do snídaně žili účastníci soukromým studentským nočním životem se vším, co k tomu patří. Je naprosto šokující a vymykající se zcela jakékoliv etice, že se někdo opovažuje zveřejňovat informace z této privátní sféry, a to ještě jen ty, které se mu hodí. Jako účastník čtyř hamburských pobytů (v roli studenta a později pedagoga) odpovědně říkám, že se ani jeden student nechoval zcela asketicky tak, aby mu to v budoucnu nemohlo být připomenuto. Jsem si jist, že morálka mnoha z těch, kteří kolegu Mareše obvinili, má značný kvalitativní deficit.
I kdyby ve sporu o Českou televizi šlo o jakékoliv vyšší principy, nemá nikdo právo používat proti svému oponentovi takové informace, které jsou soukromé nebo ze společných, například studentských, zážitků. Tito “zastánci svobody slova” tak poprvé od listopadu 1989 vyvolali strach ze svobody projevu. Jejich bezprecedentní nehorázné chování může znamenat, že se budeme obávat říci i našim přátelům svůj názor ze strachu z pozdějšího zneužití. Poté můžeme klidně považovat člověka, který například po dvaceti pivech vyjde z restaurace se zpěvem Internacionály za fanatického stalinistu a vrátíme se do dob Haškova Brettschneidera nebo estébáckých agentů. Ti studenti, kteří se Miroslava Mareše snaží na základě uvedených skutečností označit za fašistu, se přihlásili ke stylu gestapáckých udavačů a nelze nikoho z nich - stejně jako z těch, kteří tyto zprávy publikují a vysílají - již nikdy označit za slušného člověka.
PhDr. Vladimír Srb,
vědecký tajemník České společnosti pro politické vědy
Společné prohlášení
Davy, jak nás učí Gustave Le Bon, neznají pochybnosti a nejistotu, jednou vyslovené podezření se stává okamžitě nepopiratelnou pravdou. 28. prosince 2000 vyslovil před davem na Kavčích horách odpůrce předsedy Rady České televize větu, že Miroslav Mareš jako student zpíval německé písně v německém Hamburku. Pro všechny se tak stal nacistou. S touto le bonovskou pravdou začaly operovat sdělovací prostředky, časopis Euro, stávkující pracovníci České televize, Lidové noviny. O doktoru Marešovi tak celý stát ví, že pro něj v naší demokracii není místo, studenti žádají jeho odchod z fakulty.
Klasik teorie svobody John Stuart Mill napsal před více než sto čtyřiceti lety, že společnost věnuje velmi mnoho úsilí přinutit lidi, aby se podřídili jejímu chápání osobní i společenské dokonalosti. Při sledování hysterie kolem bývalého předsedy Rady ČT mám stále větší dojem, že tato Millova myšlenka je teď nejviditelnější za posledních jedenáct let. Někteří novináři, kteří usilovali o svobodu projevu v době nesvobody, se rozhodli potlačovat toto právo v době svobody. Už je nezajímá, jaká je pravda, co se skutečně tehdy v Hamburku stalo. Nikdo se neobtěžoval zabývat se důrazným prohlášením, ve kterém jsem zcela jasně ono hanebné osočení objasnil - dav, lid, občané totiž zařadili jednou provždy Miroslava Mareše do kategorie, ve které ho chtěli mít. Některým sdělovacím prostředkům už nezáleží na vyvracení pomluv a lží a prokazují, že hodnoty jako pravda a svoboda pro ně nic neznamenají.
12. ledna 2001 vydali společné prohlášení prvotní aktéři celé záležitosti s těmi, kteří znají pozadí hamburského pobytu. Toto prohlášení zní:
“My, níže uvedení účastníci studijní politologické exkurze v německém Hamburku v prosinci 1997, které jsme se zúčastnili společně s Miroslavem Marešem, členem České společnosti pro politické vědy a bývalým předsedou Rady ČT, cítíme povinnost vyjádřit se k informacím, které se kolem kolegy Mareše a jeho pobytu v Hamburku nyní objevují. Konstatujeme, že nemáme společný názor na dění kolem České televize, ale na způsob vedení diskusí s oponenty. Proto prohlašujeme, že:
1. není pravda, že by Miroslav Mareš během hamburského pobytu veřejně propagoval a podporoval fašistické či jiné antidemokratické myšlenky a organizace;
2. jakékoliv chování kolegy Mareše, nás nebo ostatních účastníků, které se týkalo výše zmíněné problematiky, nemělo nikdy cíl ideologický, propagační či nenávistný;
3. všechny dezinterpretace líčení Marešova chování zásadně odmítáme a pokud se výrazně dotkly jeho cti, vyjadřujeme nad tím svoji velkou lítost;
4. zveřejňování soukromých informací, které se netýkají odborně diskutovaného problému, považujeme za nesprávné a doporučujeme všem, aby se takového jednání vyvarovali.
Podpisy: Jan Cieslar, Lukáš Porkert, Jan Havlíček, Petr Koura
Na vědomí: sdělovací prostředky, tajemník ČSPV Vladimír Srb, Miroslav Mareš.”
Všem signatářům tohoto prohlášení děkuji! Těm, kteří štvanici na Miroslava Mareše - možná nechtíce - vyvolali, za odvahu přiznat omyl, těm druhým za jasné vyjádření své statečnosti postavit se zmanipulovanému davu. Mají můj obdiv, na rozdíl od “zastánců svobody slova”, kteří vyvolali svým bezprecedentním nehorázným chováním poprvé od listopadu 1989 strach ze svobody projevu. A pokud se kolegu Mareše snažili na základě pomluv a hospodských drbů označit za nacistu, přihlásili se tak ke stylu gestapáckých udavačů a dokázali, že v boji o Českou televizi jim nejde o svobodu projevu. V jejich podání jde o boj neslušných, bezcharakterních lumpů proti nám ostatním.
Vladimír Srb,
vědecký tajemník České společnosti pro politické vědy
