ČT je jen vrcholkem ledovce - neformální nepostřehnutelné mocenské vazby jsou základní strukturou české společnosti
(Toto je reakce na příspěvek Petra Sládečka z Londýna.)
Vážený pane,
děkuji za velmi podnětné připomínky k mému článku. Pokusím se následujícími řádky upřesnit některá svá tvrzení.
Jde především o to, že svou stylistickou neobratností jsem jaksi mimoděk ukázal, že postmodernistické myšlení má své meze. Je to zároveň i moje hluboké přesvědčení a to navzdory tomu, že rád mluvím jazykem postmoderní filozofie.
Jestliže říkám, že ideje rády posvěcují přízemní úmysly, nevidím v tom vinu oněch idejí. Chápu ideje ve smyslu jungiánské psychoanalýzy jako archetypy. Tedy jako nezávislé, ale velice mocné entity, které ovlivňují naše jednání. Ve jménu stejných idejí může jeden tvořit umělecká díla a druhý provádět genocidu. Fukuyamova vize smutného a nudného světa s tímto prvkem nepočítá a v tom taky vidím její zásadní nedostatek.
Jung napsal, že bohové se staly komplexy, ukrytými v našem nevědomí. Tyto komplexy, toto slovo nemá zlehčující význam, však velmi mocně ovlivňují naše jednání.
Jsem přesvědčen, že v naší "televizní revoluci" šlo právě o toto. Tam, kde bylo nutné situaci rešit pragmaticky (já jsem toto slovo nezdiskreditoval) najednou nastoupil ideový boj o svobodu slova, demokracii, zákon a právo. A průměrní byli najednou hrdiny. Jsem přesvědčen, že tito lidé jsou "si jisti" správností svých postojů. Jen v tomto kontextu platí, že ideje posvěcují přízemní (nikoliv sobecké) úmysly.
V tomto kontextu také jinak vyznívá má věta, že není pravda, že člověk se chová racionálně. Měl jsem správněji napsat: Je iluzí, když si člověk myslí, že rozumí svému chování. Ta metafora o snědení vlastních dětí mne napadla nedávno při sledování seriálu Putování s dinosaury.
Zvířata v sobě prostě nemají myšlenkový vzorec, který lze nazvat přirozený mravní zákon, jednají účelově. Napsal-li jsem, že nám v takovémto chování zabraňuje zbytek křesťanského myšlení, měl jsem na mysli, že euroamerická civilizace má křesťanství ve svých základech. Tyto základy jsou značně porušeny.
Každá jiná kultura má v sobě podobný základ. Jung dokazuje že náboženské obsahy a prožitky jsou u různých kultur stejné či velmi podobné. Současné antropologické průzkumy to potvrzují. Jde o to, že události minulého století narušily nosné základy všech kultur. Vezměte si třeba současný vzestup nábožensky motivovaného terorismu. Ale to je už úplně jiná kapitola.
Říkám-li, že media hrají v naší společnosti patologickou roli, neznamená to, že ony jsou tím hlavním viníkem. Ony se jen chovají tržně, tedy nabízejí to, po čem je poptávka. Až bude rodina plnit svou funkci, media vyklidí prostor, respektive budou rodinnou výchovu doplňovat, ne suplovat.
Totéž se týká školy a kostela. Psychologické i antropologické výzkumy dokazují, že člověk je svou podstatou nábožensky založený. Po smrti tradičního Boha i bohů v podobě různých ideologií na uprázdněné místo usedly syntetické mediální idoly. V naší současné situaci to jsou televizní vzbouřenci.
Ve svém článku jsem se snažil ukázat televizi a její současné problémy z trochu jiného úhlu. Hovořil jsem ale především o situaci, která je teď v České republice. Já s většinou Vašich vět souhlasím. Především souhlasím s tím, že jsou věci na které efektní pluralita pravd nestačí. Jenže jsme situaci, kdy je třeba vybrat ze všech možných zel to nejmenší.
Říkám, že se nebojím privatizace televize,ale zároveň dodávám, že to televizi nezkvalitní, ale situace se zprůhlední. Považuji prostě za menší zlo prvoplánovou manipulaci komerčních televizí, kde je její účel jasný, než skrytou manipulaci, kterou nám nabízí televize veřejnoprávní. Komerční manipulace jde také snadněji regulovat zákonem. Stejně tak pokládám za menší zlo babylónskou směsici různých verzí světa z různých programů než jedna jedinou veřejnou pravdu A teď se trochu rozepíšu.
Havel jednom svém projevu pojmenoval jeden jev naší zemi jako mafiánský kapitalismus. To je nepřesné. Správnější by bylo mluvit o mafiánském prostředí. Jde o onen étos socialistického podniku, kdy všude panují neformální vztahy, které jdou mimo rámec oficiálních struktur.
Sám Havel se na tomto stavu významnou měrou podílí. Jeho snaha o "nestandartní" politické jednání, zejména v prvních letech funkce, které popisuje třeba John Keane ve své knize, přímo vyzývá k napodobení.
Havel ale tento stav nezavinil. Kořeny jsou zřejmě historické. Náš národ na rozdíl třeba od Anglie, nemá přirozenou elitu, jejíž étos se vyvíjel léta. Anglie je stavovská země a to, ať to zní jakkoli paradoxně, drží pohromadě její demokracii.
U nás se spousta věcí zásadních pro celý národ rozhodovalo v hospodách při sklence a jaksi neformálně. Totéž se dělo za komunismu a totéž se děje i teď. Neformální a nepostřehnutelné vztahy a vazby znamenají více než definovaná hierarchie.
Všechny články Jana Čulíka a ostatních o stavu naší televize mluví o tomtéž. Chci li tedy mluvit o mafiích v naší zemi, nesmím zapomenout, že tu také existuje silná intelektuálská mafie. I ona se dostatečně předvedla v televizní revoluci.
Jistá skupina lidí neformálně spojených se tu pasovala na ochránce mravních a ideových hodnot. To, že jen sami nedodržují, je téma úplně jiného článku. Můj "postmodernismus" je možná mnohem více reakce na podobné lidi a jejich snahy než přirozené přesvědčení.
Teď si vezměte, že skutečně bude veřejnoprávní televize svěřena radě "nezávislých moudrých". Politická závislost je průhledná. Závislost na neformálních strukturách už hůře. A ze všeho nejhorší je závislost na vlastních předsudcích. Tu asi neprohlédne nikdo. Ve stávající situaci stojíme před volbou, bude li televize závislá průhledně či neprůhledně ne bude li nezávislá.
Nevím jestli je Vám a čtenářům Britských listů známo, že době "osvícené" televizní rady Jiřího Grygara muselo z televizních obrazovek zmizet cokoliv, co se týkalo astrologie, protože jí Grygar nemá rád. Ve zprávách se dokonce nesměla objevit pouhá informace, že se konal astrologický kongres. Tady nejde o oprávněnost či neoprávněnost astrologie jako metody. Já neberu Jiřímu Grygarovi jeho názor. U astronoma je pochopitelný. Jde o to, že mocenským způsobem z pozice předsedy rady ČT zabránil zveřejnit pouhou informaci, že se někde něco konalo. Jak to ošetřit? Předsudky máme každý. Nebudu to raději dále rozvíjet. Vzpomínky na reálně socialistickou televizi, která nám jasně definovala, co je pravda jsou ještě příliš živé.
Uvědomuji si samozřejmě všechna nebezpečí, která v sobě skrývá digitální televize. Moje vize televize budoucnosti je prostá. Chtěl bych, aby to bylo jako s časopisy, kde si každý najde ten svůj. Zde je další nebezpečí, že ztratíme společný jazyk. Nebudeme schopni komunikovat. I to se již částečně děje. Teď cítím svůj vlastní handicap, že žiji v tísnivých českých poměrech. Situaci venku znám pouze zprostředkovaně a proto jsem možná ochoten spokojit se s málem.
Vím, že když něco chci, musím pro to něco obětovat. Jsem schopen utratit měsíčně i několik tisíc za knihy. Internet a další digitální vymoženosti mě taky něco stojí. Musím díky tomu některé další konzumní potřeby omezit. Prostě jsem se tak rozhodl. I v případě že internet bude mít každá domácnost, samo o sobě se stav této země nezmění. Některé informace budou nadále přístupny jen "elitám", které si je dokáží vyhledat.
Shrnutě. Pokládám za menší zlo otevřenou manipulaci komerčních televizí než skrytou manipulaci nějakém "vyšším zájmu", za kterým se může ukrývat jen obyčejný předsudek. Jsem přesvědčen, že v demokratickém prostředí si každý nalezne ty správné informace, ale musí pro to obětovat nějaký ten čas, energii či dokonce peníze. Musí se pro to ovšem především sám rozhodnout. Není objektivní hledisko, každé hledisko v sobě nese kus našeho osudu. Moderní české dějiny jsou protkány snahou nějak vylepšit profil našeho národa. Mnohdy i za cenu lži a podvodu. Nejde jen o rukopisy, tam je to jasné. Jsou lži mnohem distingovanější. Třeba Masarykova filozofie dějin. A jsme u stejného problému. Masaryk svým vývodům sám věřil a s ním celá jedna generace intelektuálů.
Můj radikální postoj k veřejnoprávní televizi vyplynul ze situace naší zemi. My Češi máme jedno specifikum. Jsme sice údajně nejvíce ateistický národ v celé Evropě, přitom ve skutečnosti nekriticky podléháme různým eschatologickým pocitům o své jedinečnosti a v vyvolenosti. Tu a tam nám to sežere i okolní svět. Byli jsme pupkem světa v roce 1968 i 1989. Byli jsme premianty v prvních letech transformace...atd. A naposledy se právě toto odehrává v současné televizní revoluci. Veškerá objektivnější média ukazují jak bylo rozděleno v jednom domě pět lidí. Tři proti dvěma a dva proti třem...
V Britských listech se Jan Čulík zlobí, že česká politika se od sedmdesátých let pohybuje kupředu prostřednictvím mediálních kampaní. To je pravda, ale já dodávám , že kořeny jsou hlubší a zásadnější. Jan Čulík se ptá, proti čemu lidé demonstrují. Proč se nechávají zblbnout a stávají se obětí hysterických kampaní bez racionálního jádra ? Pane Čulík, to není problém jen současné politiky. Tato celonárodní vlastnost se poprvé projevila ve své obludnosti už v dobách husitství. A provází nás po celé moderní dějiny.
Důsledkem dnešních demonstrací nebude vznik profesionálně nestranné a racionálně kritické veřejné televize. Proto se v této situaci přimlouvám za její privatizaci.
Poznámka JČ: Česká televize v minulých několika týdnech už zprivatizována byla, přisvojili si ji - tentokrát zcela otevřeně - televizní vzbouřenci. - Existuje ještě jiný model. V zemích s efektivní regulací (Velká Británie) musejí komerční i veřejnoprávní televizní a rozhlasové stanice dodržovat přísné zásady programové kvality a nestrannosti. Je to vynucováno tresty a pokutami.
ČT: zvítězil status quo. Je všechno ztraceno?
(návrh nevládní občanské organizace bojující s ČT)
Protest zaměstnanců ČT se pomalu blíží ke konci a je třeba se podívat dopředu. V článku „Boj o televizi je čeřením hladiny“ (Právo 29. 12. 2000) jsem napsal, že protest zaměstnanců ČT sice probudil masové naděje na zásadní změnu ČT, ale že tyto naděje jsou stejně liché jako ty, které byly vyvolány protesty typu „Děkujeme, odejděte“. Za celou dobu existence veřejnoprávní televize se redaktoři nepokusili iniciovat seriózní diskusi o úloze veřejnoprávního média. Jasná dlouhodobá koncepce ČT je stále ve hvězdách a obecné žvatlání o svobodě slova ji nemůže nahradit. Pokud tato koncepce nevznikne, nemůže dojít k zásadní změně ČT, i kdyby se nějakým zázrakem všichni redaktoři od kořene změnili.
Ale tak úplné čeření hladiny to nebylo, neboť se objevila možnost, že se vytvoří podmínky pro změnu. Ty by se vytvořily tehdy, kdyby za prvé byla přijata taková novela zákona o ČT, která by v Radě ČT vyhradila křesla pro nezávislé a nekompromisní odborníky, jimž by se jednalo o skutečnou změnu ČT. A za druhé, kdyby se Hodačovi - nebo někomu jinému - podařilo rozbít mafiánské struktury uvnitř ČT. Při troše štěstí a obratnosti se mu to podařit mohlo - mohl si získat i ČSSD, kdyby využil její rétoriky a v ČT prosazoval „akci čisté ruce“. Hodač mohl na svou stranu získat i značnou část veřejnosti, kdyby hovořil o neobjektivnosti a šlendriánu dosavadní ČT. Ale bohužel, po vítězství zaměstnanců se v blízké době nikdo neodváží tuto druhou podmínku změny uskutečnit. Zaměstnanci ČT si na dlouho zajistili status quo a žádná Rada, i kdyby v ní zasedli všichni nezávislí odborníci z celé republiky, se teď neodváží cokoli zásadního změnit.
Nechtěl bych být v kůži českých intelektuálů, kteří se veřejně angažovali pro věc zaměstnanců ČT, neboť je čeká dlouhé období kocoviny a frustrace. Po všech plamenných projevech zůstane televize stejná, jako byla předtím - diletantská, neobjektivní a nesvobodná. Výsledkem této kocoviny bude, že se většina těchto intelektuálů odmítne podílet na vážných pokusech o reformu televize - aby si prsty nespálili podruhé.
Na jednu věc však znovupotvrzení vládci ČT zapomněli. Protest zaměstnanců evidentně překročil platné zákony. Zaměstnanci ČT a jejich apologeti proto museli sáhnout k rozlišování legálnosti a legality, a tím pádem omilostnit princip občanské neposlušnosti. Stalo se tak tři měsíce po tom, co tíž lidé hřímali z televizních obrazovek proti jiné občanské neposlušnosti - proti „nezákonným“ demonstracím při zasedání MMF a SB. Od nynějška to redaktoři ČT nebudou mít tak lehké: oni sami jednali nezákonně, a proto nebudou moci diskvalifikovat ani jiné nezákonné jednání jen na základě toho, že je nelegální. Jsem zvědav, jakým způsobem se vyrovnají s demonstracemi, které proběhnou za dva roky při pražském zasedání NATO.
Zaměstnanci ČT však budou v nesnadné situaci také tehdy, až vznikne občanská organizace, která všemi legálními i legitimními prostředky, tedy i pomocí občanské neposlušnosti, se pokusí přinutit veřejnoprávní televizi, aby konečně začala sloužit veřejnosti. Tato organizace se mi v současné situaci jeví jako jediná možnost, jak donutit tuto televizi, aby splnila tři klíčové body, které jsou alfou i omegou skutečné mediální služby veřejnosti. Je to: zajištění plné informovanosti obyvatelstva o hlavních problémech planety i České republiky; zavedení pravidelných diskusí odborníků, sociologů a filosofů na toto téma; a otevření prostoru pro nevládní občanské organizace celospolečenského významu.
Tato televizní nevládní organizace se ve svém boji s veřejnoprávní televizí může kdykoliv legitimizovat odvoláním na občanskou neposlušnost zaměstnanců ČT. Jejím hlavním úkolem pak bude, aby prázdná slova o televizi jako věci veřejné se stala skutkem.
Projekt této nevládní organizace je dosud v plenkách, ale nevidím důvod, proč by tato organizace nemohla v dohledné době vzniknout. Zaměstnanci ČT a signatáři petice „Televize - věc veřejná“ tomuto projektu hodili rukavici. Uvítám každou iniciativu v tomto směru.
Bráním Miroslava Mareše před dehonestujícími útoky, nikdo však má prohlášení nezveřejnil
Vážený pane Čulíku,
podrobně jsem si přečetl Vaše Britské listy s nehoráznými výroky pana Josefa Brože. Jak je vidět, také on šíří i nadále dehonestující informace na pana Miroslava Mareše, které se objevily v některých českých sdělovacích prostředcích. Na tyto informace jsem se pokusil reagovat, avšak nikdo mé prohlášení, ve kterém jsem se pokusil uvést pomluvy na pravou míru, neotiskl. Proto si Vám dovoluji zaslat své prohlášení z 9.1. 2001 a dále společné prohlášení těch, kteří pomluvy vyvolali s těmi, kteří se od nich distancují.
Domnívám se, že k těmto prohlášením již není třeba komentáře, každý si jistě udělá názor sám.
Předem děkuji za zveřejnění.
S pozdravem
PhDr. Vladimír Srb,
vědecký tajemník České společnosti pro politické vědy
Miroslav Mareš není neofašista
Prohlášení tajemníka České společnosti pro politické vědy
V posledních dnech skupinka studentů politologie FF UK, zejména pan Petr Koura, obvinila několikrát veřejně člena České společnosti pro politické vědy a předsedu Rady České televize JUDr. Mgr. Miroslava Mareše z projevů vyjadřujících sklony k podpoře a propagaci fašismu. Důvodem mělo být jeho chování v rámci dvou studijních pobytů v hamburském Institutu Haus Rissen, kterého se dvakrát jako student zúčastnil.
Jako kolega i účastník obou zmíněných pobytů v Hamburku prohlašuji, že Miroslav Mareš není stoupencem fašistických či jiných totalitních hnutí a nikdy neprojevil žádné sympatie k antidemokratickým organizacím. Kolegu Mareše jsem o jeho účast ve skupině asi 25 studentů vždy žádal já, především pro jeho výbornou znalost němčiny a problematiky, se kterou jsme se v SRN setkali. Společné pobyty byly pro schopnost Miroslava Mareše odborně diskutovat přínosem pro naši skupinu, stejně tak i pro práci kolegy Mareše, z jehož pobytů vznikly kvalitní politologické studie (několik jich vyšlo např. v Politologickém časopise).
Pobyty v Hamburku měly jako jiné studentské akce i svoji neoficiální část. V době od večeře do snídaně žili účastníci soukromým studentským nočním životem se vším, co k tomu patří. Je naprosto šokující a vymykající se zcela jakékoliv etice, že se někdo opovažuje zveřejňovat informace z této privátní sféry, a to ještě jen ty, které se mu hodí. Jako účastník čtyř hamburských pobytů (v roli studenta a později pedagoga) odpovědně říkám, že se ani jeden student nechoval zcela asketicky tak, aby mu to v budoucnu nemohlo být připomenuto. Jsem si jist, že morálka mnoha z těch, kteří kolegu Mareše obvinili, má značný kvalitativní deficit.
I kdyby ve sporu o Českou televizi šlo o jakékoliv vyšší principy, nemá nikdo právo používat proti svému oponentovi takové informace, které jsou soukromé nebo ze společných, například studentských, zážitků. Tito “zastánci svobody slova” tak poprvé od listopadu 1989 vyvolali strach ze svobody projevu. Jejich bezprecedentní nehorázné chování může znamenat, že se budeme obávat říci i našim přátelům svůj názor ze strachu z pozdějšího zneužití. Poté můžeme klidně považovat člověka, který například po dvaceti pivech vyjde z restaurace se zpěvem Internacionály za fanatického stalinistu a vrátíme se do dob Haškova Brettschneidera nebo estébáckých agentů. Ti studenti, kteří se Miroslava Mareše snaží na základě uvedených skutečností označit za fašistu, se přihlásili ke stylu gestapáckých udavačů a nelze nikoho z nich - stejně jako z těch, kteří tyto zprávy publikují a vysílají - již nikdy označit za slušného člověka.
PhDr. Vladimír Srb,
vědecký tajemník České společnosti pro politické vědy
Společné prohlášení
Davy, jak nás učí Gustave Le Bon, neznají pochybnosti a nejistotu, jednou vyslovené podezření se stává okamžitě nepopiratelnou pravdou. 28. prosince 2000 vyslovil před davem na Kavčích horách odpůrce předsedy Rady České televize větu, že Miroslav Mareš jako student zpíval německé písně v německém Hamburku. Pro všechny se tak stal nacistou. S touto le bonovskou pravdou začaly operovat sdělovací prostředky, časopis Euro, stávkující pracovníci České televize, Lidové noviny. O doktoru Marešovi tak celý stát ví, že pro něj v naší demokracii není místo, studenti žádají jeho odchod z fakulty.
Klasik teorie svobody John Stuart Mill napsal před více než sto čtyřiceti lety, že společnost věnuje velmi mnoho úsilí přinutit lidi, aby se podřídili jejímu chápání osobní i společenské dokonalosti. Při sledování hysterie kolem bývalého předsedy Rady ČT mám stále větší dojem, že tato Millova myšlenka je teď nejviditelnější za posledních jedenáct let. Někteří novináři, kteří usilovali o svobodu projevu v době nesvobody, se rozhodli potlačovat toto právo v době svobody. Už je nezajímá, jaká je pravda, co se skutečně tehdy v Hamburku stalo. Nikdo se neobtěžoval zabývat se důrazným prohlášením, ve kterém jsem zcela jasně ono hanebné osočení objasnil - dav, lid, občané totiž zařadili jednou provždy Miroslava Mareše do kategorie, ve které ho chtěli mít. Některým sdělovacím prostředkům už nezáleží na vyvracení pomluv a lží a prokazují, že hodnoty jako pravda a svoboda pro ně nic neznamenají.
12. ledna 2001 vydali společné prohlášení prvotní aktéři celé záležitosti s těmi, kteří znají pozadí hamburského pobytu. Toto prohlášení zní:
“My, níže uvedení účastníci studijní politologické exkurze v německém Hamburku v prosinci 1997, které jsme se zúčastnili společně s Miroslavem Marešem, členem České společnosti pro politické vědy a bývalým předsedou Rady ČT, cítíme povinnost vyjádřit se k informacím, které se kolem kolegy Mareše a jeho pobytu v Hamburku nyní objevují. Konstatujeme, že nemáme společný názor na dění kolem České televize, ale na způsob vedení diskusí s oponenty. Proto prohlašujeme, že:
1. není pravda, že by Miroslav Mareš během hamburského pobytu veřejně propagoval a podporoval fašistické či jiné antidemokratické myšlenky a organizace;
2. jakékoliv chování kolegy Mareše, nás nebo ostatních účastníků, které se týkalo výše zmíněné problematiky, nemělo nikdy cíl ideologický, propagační či nenávistný;
3. všechny dezinterpretace líčení Marešova chování zásadně odmítáme a pokud se výrazně dotkly jeho cti, vyjadřujeme nad tím svoji velkou lítost;
4. zveřejňování soukromých informací, které se netýkají odborně diskutovaného problému, považujeme za nesprávné a doporučujeme všem, aby se takového jednání vyvarovali.
Podpisy: Jan Cieslar, Lukáš Porkert, Jan Havlíček, Petr Koura
Na vědomí: sdělovací prostředky, tajemník ČSPV Vladimír Srb, Miroslav Mareš.”
Všem signatářům tohoto prohlášení děkuji! Těm, kteří štvanici na Miroslava Mareše - možná nechtíce - vyvolali, za odvahu přiznat omyl, těm druhým za jasné vyjádření své statečnosti postavit se zmanipulovanému davu. Mají můj obdiv, na rozdíl od “zastánců svobody slova”, kteří vyvolali svým bezprecedentním nehorázným chováním poprvé od listopadu 1989 strach ze svobody projevu. A pokud se kolegu Mareše snažili na základě pomluv a hospodských drbů označit za nacistu, přihlásili se tak ke stylu gestapáckých udavačů a dokázali, že v boji o Českou televizi jim nejde o svobodu projevu. V jejich podání jde o boj neslušných, bezcharakterních lumpů proti nám ostatním.
Vladimír Srb,
vědecký tajemník České společnosti pro politické vědy
Jak vznikají myšlenková zacyklení
Pani Siklova, dobry den.
Duvod, proc nekomu poslat mail, je ten, ze se jej tyka, prinejmensim ze je dotycny zminen v textu (ne pouze mezi puvodnimi adresaty mailu, na ktery reagujete).
Existuje ovsem jeste jeden duvod, a sice, ze by to dotycneho mohlo zaujmout, inspirovat, varovat, pobavit atd. Co jste to tu provedla?
Obesilate vsechny z nas, kteri se bezdecne ocitli na nejakem seznamu s Vami, cimz se (jako ctvrta) dopoustite vuci mnoha zminenym (tem soudnejsim) urciteho predsudku a nezdvorilosti.
Jisteze patrim do seznamu osob, ktere Vas nejakym zpusobem hypoteticky ohrozuji (tim, ze jsme navzajem dostali do rukou radu emailovych adres a mohlo by kazdeho z nas napadnout pokracovat v masovem mailovani vsem zminenym).
Nezdvorilosti, (kterou nechcete trpet od druhych), se dopoustite preventivne, zapornym prikladem vstric.
Podobne maily, jsme vsichni dostali drive ( vuci nim jsem se jednotlive jiz ohradil).
Nicmene ja osobne jsem Vam nic na zpusob "vyprosuji si abyste mne obesilali mailem" prece neposlal.
Rozumite mi?
Co kdybych na ulici na vsechny kolemjdouci zarval preventivne VYPROSUJU SI, ABY NA MNE KDOKOLI Z VAS ZARVAL?
Chtel jsem to uz odeslat s pridavkem "nic ve zlem" ale rika se "vsechno zle je pro neco dobre". Hle, inspirace.
Asi to bude namet na bajku. Tim chci rict, ze jste mi vlastne pomohla k urcitemu prozreni, takze jsem nakonec vdecny i za tento podnet, jak jsme vsichni(?) ujeti v logice a v respektovani prav druhych. Takze nic takoveho mi neposilejte bezdecne, prosim, pricemz to jako absurdni humor a inspiraci najednou ocenuji.
Shodou okolnosti je to jen ukazkou posetileho deni ve spolecnosti, kde se ve snemovne odhlasuje ze "nebyla a neni ohrozena svoboda slova" ...
Jak pravil John Dryden v basni Absalom a Achitophel roku 1681 "Great wits are sure to madness near allied, and thin partitions do their bounds divide" (blizoucko k silenstvi duvtip dli, velky, smely - pretenke prepazky sousedstvi jejich deli) - ta basen by si cela zaslouzila preklad v soucasne pohnute dobe -
http://www.library.utoronto.ca/utel/rp/poems/dryden1.html...
Posilam kopii do BL (!!) a primlouvam se za zverejneni celeho retezce mailu, na ukazku prostoduchosti lidstva - pardon, ale "podle sebe soudim vsechny."
-----Original Message-----
From: Jirina Siklova [SMTP:jirina.siklova@ecn.cz]
Sent: Saturday, January 13, 2001 6:28 PM
To: Jaroslav Plesl; Milan Valach; Regula Pragensis; Oldrich Madera; Holcner Petr; ... (plus množství dalších adres)
Žadam presne to same, co pan Valach a pan Presl. (sic) Prosim, neposilejte mne
touto hromadnou formou zpravy, tento okruh adresatu jsem si sama
nevybrala, nikoho z nich osobne (krome pana Culika a M.Vadase)neznam,tak
nevim, proc mam denne dostavat tuto postu. Dekuji za pochopeni. Nazory
jednotlivcu si prectu rada.
Zdravi a dekuje Jirina Siklova
-----Puvodní zpráva-----
Od: Jaroslav Plesl
Komu: Milan Valach ; Regula Pragensis ... (plus množství adres...)
>Zadam presne o to same jako pan Valach.
>Jaroslav Plesl
>
>--- Milan Valach wrote:
>> Vážení,
>> stal jsem se príjemcem e-mailu - kampane proti
>> Britským listum. Jsem
>> pravidelný ctenár nekolika deníku a obcasný
>> prispevatel nekterých z nich. Na
>> základe této zkuaenosti povaluji Britské listy za
>> dulelitou soucást ceské
>> mediální scény, vyplnující názorovou mezeru, která
>> zde do nedávné doby
>> existovala. Žádné noviny nemohou psát tak, aby
>> zcela odpovídaly politickým
>> presvedcedním a hodnotovým postojum všech obcanu
>> Ceské republiky. Jak nás
>> poucila zkuaenost totality a z ní vycházející
>> postmoderní filozofie,
>> normální je nejednota, jednota je možná jen za cenu
>> teroru. To ovšem
>> neznamená, že by noviny mohly lhát ci zamlcovat
>> fakta.
>> Z tohoto pohledu povaluji Britské listy za významný
>> informacní zdroj, který
>> svou ochotou publikovat i nesouhlasné názory
>> predcil vetšinu (všechny?)
>> tištené deníky. To se zacíná menit až v posledních
>> dnech.
>> Na základe toho žádám organizátora kampane, at je
>> jím kdokoliv, aby mne
>> vyjmul ze svého "hromadného" adresáre a usetril mne
>> cetby nenávistných
>> textu.
>> S pozdravem
>> dr. Milan Valach
>>
>> ----- Original Message -----
>> From: Oldrich Madera
To: (množství adres)
>> > Pane Holcner,
>> >
>> > Zdravim Vas. Nezlobte se, mam ted osobni problemy.
>> S panem Culikem ani BL
>> uz
>> > nechci nic mit. Musim se poohledenout po nejakem
>> serioznejsim Inetovem
>> > periodiku. Pokud na neco narazite, budu velmi rad
>> za kontakt.
>> >
>> > Oldrich Madera
>> >
>>
>> >atd...
>>
>>
>> Dekuji za informace o BL, sam jsem ucinil podobnou
>> zkusenost, reakce na muj
>> dopis
>> se smrskla na ideologicke reci a ani opakovane se
>> p.Culik nevenoval meritu
>> veci.
>> Nema to vyznam a tezko tomu rozumet jinak nez jako
>> ucelove manipulaci
>>
>> Josef Stogr
>>
>> Pro zajemce prikladam dvacetiradkovy aktualni text
>>
>>
Ivan David: "Nebyl jsem neúspěšný ministr zdravotnictví"
Pane Čulíku,
nalezl jsem ve své poště ohlasy na "můj" článek v BL též s komentářem k redakčnímu dovětku. Proto jsem se na Vaši stránku podíval a zjistil jsem, že můj dopis je tam otištěn. Nic proti tomu nenamítám, protože svoje názory netajím.
Zajímalo by mne však, kdo připojil k mému jménu onen vysvětlující komentář:
"...proti sobě dokázal sjednotit celý resort zdravotnictví a po sérii bezprecedentních skandálů musel ministerský post opustit."
Žádám Vás, abyste mi to veřejně vysvětlil- když to veřejně hlásáte. Je to nehoráznost. O resortu zdravotnictví nevíte zřejmě nic, o mé práci rovněž nic. Napište, které "bezprecedentní skandály" máte na mysli. Pokud jste autorem této poznámky, znamená to, že jste nejen mediálním manipulátorem, ale asi i manipulovaným. Chci vědět co bylo na mé činnosti tak skandálního. Jsem si naprosto jist že nic, není-li pro Vás perverzní dodržování zákonů plnění vládního prohlášení a péče o veřejný zájem. Upozorňuji Vás, že Ti, kteří mě žalovali nebo na mě podali trestní oznámení, prohráli.
Jestli na mém působení bylo něco bezprecedentního, pak to byla skandalizace mojí osoby.
Polepšete se!
Ivan David
Výročí bitvy u Lipan také příliš nevzpomínáme
Bratrovražedný boj se nachyluje ku svému konci. Dav na Václavském náměstí ve čtvrtek 11. ledna 2001 skandoval: „To je vono. Už je to tady“. Mezi těmi radostnými neznámými tvářemi bylo možné identifikovat i mnohé tváře známé. Lidé, jimž tyto tváře patřily, místo v parlamentních či senátních lavicích hájili jako řádně zvolení zástupci občanů jejich právo dětinským hopsáním mezi rozjařenými spoluobčany. Zeptal jsem se nahodile mladé dvojice, kdo to vlastně vyhrál. Usmáli se a odpověděli, že přece: „My!“. Poněvadž jsem se netvářil příliš chápavě, byl jsem považován za tupce, ne-li za zrádce, který by měl být okamžitě odhalen a pod tribunou, opírající se o vznešené gesto patrona země České, nejlépe ihned upálen.
Nevím opravdu, kdo vyhrál. Zato jsem docela přesvědčen, že si mohu myslet, kdo prohrál.
Prohrála slušnost, prohrála schopnost povýšit zájem obecný nad zájmy partikulární, také prohrála schopnost racionálně problémy nahlížet a s občanskou odpovědností je řešit; prohrála naděje, že se u nás za deset let zakořenila nejen svoboda, ale také odpovědnost ke svobodě, prohrál vzájemný respekt k názorům; prohrála snaha věci společné řídit a spravovat namísto ovládat, prohrála osobnostní vyzrálost, ba dokonce i obyčejná lidská slušnost. Ten výčet je nepochybně skromný a směřuje více k obecnějšímu pojmenování, než aby se kladl za cíl být vyčerpávající sumarizací ztrát.
Paradoxní je, že prvotní strany sporu - Rada ČT a revoltující zaměstnanci ČT - sice zdůvodňovali všechny své činy snahou po zachování naprosté apolitičnosti veřejnoprávní televize, ale svým jednáním ji předhodily do zřetelně a logicky politického kotle parlamentu. Smutným výsledkem je daleko větší „politický dohled“ na veřejnoprávní televizí.
Rukou společnou a nerozdílnou nedokázali dojít k zásadnímu systémovému řešení, které by bylo ozdobou jejich dospělosti. Vedeni motivy, o nichž lze jen spekulovat, umožnili poslancům prodiskutovat se do pocitu, že jedině oni jsou ti praví a moudří, kteří nakonec mohou vyvést veřejnoprávní televizi z krize, zajistit jí odpovídající management a nakonec jí z milosti přisoudit tolik veřejnoprávnosti, kolik právě odpovídá politickému rozložení sil v parlamentu.
Když na tento paradox přistoupíme a obrátíme tvrzení jako medvědí kůži, pak se lze dokonce domnívat, že přece jen úmysly obou stran nebyly jen tak průzračně čisté, a jejich jednání vyhrocující situaci do současného stavu až tak nepolitické.
Přitom lze znovu a znovu pouze opakovat, že nebylo a není jiné cesty k řešení spletitého konfliktu, (v němž se namíchaly moc a strach, naivita a krátkozrakost, dobré úmysly dláždící cestu do pekel, pýcha a utilitární zájmy, nechuť k současnému stavu společnosti atd.) než okamžité obnovení plnohodnotného kvalitního a objektivního vysílání České televize, aby divák přestal být rukojmím a televizní vysílání se opět stalo vědomou a poctivou službou; obnovení funkčnosti struktury této instituce; produkování co nejlepšího a nejobjektivnějšího zpravodajství a zahájení okamžité interní diskuse nejen o rasantním zvýšení kvality zpravodajství jakožto fenoménu, který informuje o stavu světa a pomáhá orientovat ve spletitosti vztahů a jevů sociálních, etnických, politických, mravních; zahájení diskuse o základní programové orientaci České televize, následně pak o systémových opatřeních, která zajistí kvalitní a ekonomicky únosný způsob výroby všech pořadů. To znamená uvědomění si zásadního faktu, že Českou televizi tvoří především a jedině její výstup na obrazovce, a že vše se musí tomuto výstupu (programu jakožto souhrnu pořadů řazených v čase) podřídit.
Všechno ostatní je jen prodlužováním agónie, stupňováním jakéhosi absurdního bratrovražedného boje, ztrátou kontroly nad činy a jejich důsledky. Smutným potvrzením pravdivosti skazek o „Kocourkovských“.
Lipanským bojištěm v době, kdy smysl má pouze byť sebemenší leč pozitivní, racionální a laskavé gesto.
Otakar Kosek je režisér.
Poznámka JČ. Obávám se, že požadavek na
okamžité obnovení plnohodnotného kvalitního a objektivního vysílání České televize, je nesplnitelný, protože takové vysílání ČT nikdy neprodukovala.
“Repríza” Sametu: Jsme jako oni!
Neshoduji se tak docela s obhajobou pana Hodače, která tu a tam zaznívá z Britských listů. Nejsem totiž přesvědčen, že jeho působení by skutečně vedlo k ustavení nezávislé veřejnoprávní televize. Bobovizní zprávy mě spíš utvrdily v názoru, že jeho lidé něčeho takového nebyli schopni. Mám za to, že Hodačovo odstoupení je jedině v pořádku.
To ale neznamená, že souhlasím s nátlakovou kampaní, která postupně zasahuje všechny, kdo měli s Hodačem co do činění, nebo se ho byť jen částečně zastali. Jistě, redaktoři ČT mají právo na stávku - a kdyby své požadavky od začátku prosazovali výhradně tímto legitimním způsobem, neřekl bych už ani slovo. Avšak materiály, které svědčí o doslova sprostém osobním nátlaku ze strany i takových lidí, jako je Tomáš Halík, jsou skutečně velice znepokojující. Už uplynula dost dlouhá doba od jejich publikování v BL - a místo toho, aby se někdo z vůdců vzpoury od podobného jednání distancoval, vznikla diskreditační kampaň vůči médiu, které si dovolilo tu “drzost” a materiály o sprosťárnách publikovalo. Kde je nyní kolegialita novinářů, kde je boj za svobodu slova? Kde jsou ti, kdo se ohánějí ochranou demokratických hodnot, když se jim to hodí? Copak není jasné, že to všechno byl jen bohapustý účelový cant? Kdyby šlo o nějaké hodnoty, musel by se mezi vůdci televizní opozice už dávno objevit někdo, kdo by stanovil hranice: Toto chceme, to ne; toto je přípustné, toto nikoliv. Místo toho došlo k otevření ventilu pro deset let hromaděnou frustraci veřejnosti a nikdo se nestará o to, kam až se zajde.
Myslím, že aktivizace veřejnosti není aspoň zatím tak rozsáhlá, jak se domnívá pan Čulík. Je však zřejmé, že pod hesly typu “Nedělejme politikům voly” se děje přesně to, proti čemu se údajně vystupuje. A celý ten návrat na revoluční náměstí se odehrává ve znamení otřepaného Hegelova výroku, že dějiny procházejí toutéž fází dvakrát: jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Pokračující “televizní” kampani je pak třeba rozumět následovně: Jsme jako oni, když se nám to hodí. Diskreditace nepohodlných nám není cizí. Kdo se nám postaví, toho sestřelíme. Ať žije normalizace!
Poznámka JČ: Jiřího Hodače nehájím - Britské listy i já osobně jsme s ním loni na jaře zaznamenali několik kontroverzních zkušeností. Dovoluji si však argumentovat, že každý má právo na to, aby prokázal, co umí - a toto právo nedostali v nynější televizní krizi ani Hodač, ani Bobošíková. A v žádném případě si ani Jiří Hodač, ani Jana Bobošíková nezasloužili nynější sprostou skandalizaci. - Shodou okolností jsem spolu s Tomášem Pecinou jedním z mála lidí v celém českém společenství, kteří systematicky a kriticky během roku 2000 sledovali práci Rady České televize a jsou tedy dobře obeznámeni s jejími nedostatky i případnými klady. A na základě právě této zkušenosti můžeme svědčit, že obviňování Rady z "televizního puče ve prospěch ODS" je naprosto neférové. (Navzdory zveřejněným záznamům o telefonátech.) Důkaz: ODS chtěla mít šéfem ČT Zdeňka Drahoše, Jana Dědečková prosazovala Kateřinu Fričovou, Hodač byl kompromisní kandidát. - Tragédií je, že jsme s Tomášem Pecinou snad jen dva nezávislí pozorovatelé v celé české společnosti, kteří mohou neúplatně svědčit, že tomu tak skutečně bylo. Úmyslem bylo učinit z kompromisního kandidáta, Jiřího Hodače, v podstatě formálního šéfa ČT, znalého britských civilizačních zvyklostí, a obklopit ho schopnými profesionály. Hodač nebyl jmenován jako ředitel pro zvládání krize a je asi neférové ho podle toho hodnotit, i když - kdyby byl výjimečně schopný - vzbouřence by snad zvládl. - Vytvořit dobré zpravodajství trvá nejméně rok - proto je neférové soudit zoufalé pokusy Jany Bobošíkové vysílat zprávy podle normálních měřítek. Bezpochyby bylo chybou od Bobošíkové se vůbec snažit zprávy vysílat - kontrapropagandou v krizové situaci se zdiskreditovala jedna z nejlepších novinářek, které Česká republika má a jíž vzbouřenci v ČT nesahají profesionálně ani po kotníky.
Selhání novinářské obce
Krize v ČT, která stále zabírá přední stránky všech našich deníků, stále
přesvědčivěji ukazuje
i na nedostatečnost naší novinářské obce. Jen velmi málo publicistů se
dokázalo oprostit od sympatií a antipatií. Smutně malá hrstka byla schopna
referovat o událostech nezaujatě a objektivně. Ničím nepodložená tvrzení,
tendenční a stranická vyjádření, promítání osobních preferencí do
zpravodajství atd. Vyniká v tom především Mladá Fronta, která si zřejmě
vzpomněla na svou svazáckou minulost (a zapomněla na svou problematickou
privatizaci) a začala mocně podporovat vzbouřence.
Je smutné, že si za 10
let po pádu komunismu nemohu koupit deník, o kterém bych věděl, že mi
poskytne nezávislé, nezkreslené zpravodajství. Myslím, že mám mozek v hlavě
a nepotřebuji aby mi nějaký radílek našeptával, jak mám čemu rozumět.
Zřejmě
v Čechách zakořeněný princip "já na bráchu, brácha na mě" se přesně odráží i
v této zájmové skupině. Nasvědčovala by tomu i rotace novinářů, kdy novináři
putují od redakce k redakci (a tak se může stát, že se disident J. Hanák
octne v redakci Rudého Práva - pardon, dneska jen Práva, když z Lidových
Novin odešel do Práce na protest proti jmenování bývalého svazáka
šéfredaktorem) a je možné, že se všichni sejdou v jedné redakci.
Provázanost
novinářů s ČT je zřejmá - stačí sledovat program a titulky. A peníze jsou
potřeba stále, že. V Lidových novinách si můžeme dokonce přečíst článek od
novináře, který tvrdí, že objektivní zpráva je nesmysl a naivňoučká
představa.
Tak už se přestaňte ohánět slogany typu "Svoboda slova" a dejte
si do štítu to co je u většiny z Vás zřejmé: "Bližší košile než kabát"
eventuelně: "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej"!
Nejobjektivnější zprávy přinášela NOVA
Tuto větu citoval V. Železný ve svém sobotním masážním salonu z jakéhosi sociologického průzkumu. Měla ji pronést šéfka katedry žurnalistiky na fakultě soc. věd Barbora Osvaldová. Dejme tomu, že šéfka katedry žurnalistiky z blíže nespecifikovaného města existuje. Je to osoba povolaná, profesionálka, která žurnalistiku vyučuje, která své zkušenosti předává mladým novinářům. Její odborné vyjádření není možné brát na lehkou váhu. Zastavme se proto u zpravodajství TV NOVA.
Není tajemstvím, že je to zpravodajství pro otrlé povahy chtivé senzací. Automobilové havárie, požáry, vraždy, znásilnění, loupeže, pokud možno v přímém přenosu. V řazení zpráv mají absolutní přednost. Pak teprve, po pěti minutách krve a bláta, přijde na řadu hlavní událost dne, totiž stávka pracovníků ČT. NOVA se jasně postavila za kamaráda Železného Jirku Hodače, NOVA se jasně postavila na stranu ODS (Železný nechal natočit oslavnou reportáž na V. Klause výměnou za stažení žaloby na TV NOVA pro reportáž o údajné švýcarské vile V. Klause). Jen neinformovaný divák a šéfka katedry žurnalistiky mohou takové vysílání nazvat objektivním. Neskonale objektivnější a vyváženější zpravodajství měla Prima.
Vrcholem neobjektivnosti a nevyváženosti je pak zmíněná sobotní půlhodinka V. Železného. Mnoho lidí vidí v Železném duchovního vůdce. Ptají se ho: Co se to děje? Vysvětlete nám to! My tomu nerozumíme. A Železný “vysvětluje” a Železný lže a Železný manipuluje. Stal se z něj pastýř národa Nováků a dobrá polovina diváků je ochotna přijmout jeho názor. Názor, který celou půlhodinu, bez přerušování, bez skákání do řeči, bez oponentů, V. Železný s úsměvem lije do otevřených hlav.
Proč se stal Železný tak důvěryhodnou osobou pro část národa? Proč se stal kazatelem? Především proto, že s diváky mluví. V ČT se ředitel s diváky nebavil, na NOVĚ ano. V ČT poslal ředitel před národ moderátorku, na NOVĚ přišel ředitel sám. Už to zapůsobilo sympaticky. Postupně se Železný začal vyjadřovat i k širším společenským otázkám a lidé mu naslouchali. Dobrým příkladem byl problém krátkého názvu našeho státu. Protože pomazané hlavy z Ústavu pro jazyk český, které za to berou plat, nic nenapadlo, chopil se problému V. Železný. A tak dlouho mlel svou básničku Čechy, Morava a Slezsko, to je naše Česko, až se paskvil ujal. I proto ta důvěra.
Je s podivem, že se “velká” mediální rada tímto jevem nezabývá. Za situace, kdy v ČT byla Bobovize, za situace, kdy Prima vysílala objektivně, byla NOVA jedinou celoplošnou TV, která bez problémů sdělovala stanovisko svého ředitele. Divák, který nechodí na Václavské náměstí a který opravdu nemusí všemu rozumět, dostával jako jedinou “správnou” informaci a komentář o hluboké společenské krizi z úst mistra propagandy. Podobně jako u váhání s názvem státu, využil Železný situace, ovládl ji a stal se pastýřem, duchovním vůdcem, kazatelem. Jestliže je Radě pro RRTV ČR jedno, že Železný vede národ do záhuby, pak nám zřejmě není pomoci. Naslouchajících bude přibývat, až se staneme dobře prohněteným těstem Nováků, kteří veřejnoprávní ČT vůbec nebudou potřebovat.
Ještě ke koláči. Železný tvrdí, že jeho zpravodajství má největší sledovanost. Patrně by mělo největší sledovanost, i kdyby místo zpráv šel titulek, jako tomu bylo na ČT. Jak je to možné? V ČR je koláč sestavován z asi 1000 peoplemetrů. Při cca 80 okresech to je cca 13 peoplemetrů na okres, t.j. tak 2 peoplemetry na město. Rozmístění peoplemetrů a jejich vyhodnocení provádí jedna agentura. Ta agentura má v rukou obrovskou moc. Ta agentura rozhoduje o tom, kdo reklamu dostane a kdo nedostane. Na základě sledovanosti pořadů totiž firmy zadávají reklamy do vysílání. Protože se v reklamách točí obrovské peníze a protože TV NOVA je z reklam živa, ptám se: Je problém v našem malém, veskrze zkorumpovaném státě ovlivnit jednu agenturu?
Poznámka JČ: Jiří Hodač a Vladimír Železný byli před lety spolužáci. Zda to dokazuje jejich vzájemné "kamarádství" anebo to, že Hodač, který 11 let pracoval v BBC, snad sdílí hodnotový systém Vladimíra Železného, je velká otázka. - Barbora Osvaldová existuje, psala i Britským listům, působí na FSV UK v Praze. - Propagandu vysílá jak Česká televize, tak televize Nova, ani jedna stanice neprokazuje od zpracovávaných témat kritický odstup.
Poznámka TP: Nestranné zprávy o dění v ČT neprodukovala žádná česká celoplošná televizní stanice. V relativním hodnocení považuji za nejhorší ČT-Bobo, s odstupem za ní se umístila ČT-Rebelo, pak Nova a nejlépe si vedla Prima - ovšem své vlastní kuří oko, informaci o úzkých vazbách Beznosky na IPB, potlačila i ona.
Tisková zpráva : Zveřejnění důvěrných údajů o telefonátech Rady ČT aktérům televizní krize považujeme za vážnou inormaci
Krizový štáb Redakce zpravodajství ČT Brno považuje zveřejnění údajů o čilém telefonickém kontaktu členů Rady České televize s politiky a dalšími aktéry „televizní krize„ za informaci vážnou.
Krizový štáb Redakce zpravodajství ČT Brno je vážně znepokojen doloženými telefonickými kontakty mezi některými členy Rady ČT a ředitelem brněnského studia ČT Zdeňkem Drahošem v období, kdy byl odvolán Dušan Chmelíček a jmenován Jiří Hodač. Podle prosincových výpisů z mobilních telefonů patřících konkrétním radním z Rady ČT vyplývá, že v prosinci roku 2000 zavolal člen Rady ČT Jiří Kratochvíl Zdeňku Drahošovi téměř osmdesátkrát /74 telefonátů/, předseda Rady ČT Miroslav Mareš devětatřicetkrát a radní Jana Dědečková devětadvacetkrát!!! Bez ohledu na to, že samozřejmě neznáme obsah telefonátů, se domníváme, že jde o jasný signál, že se ředitel Drahoš významným způsobem podílel na politických a jiných předdohodách a dohodách souvisejících s odvoláním Dušana Chmelíčka a následnou volbou Jiřího Hodače a jeho týmu do čela České televize. Sám Zdeněk Drahoš se sice nikdy netajil svou loajalitou k panu Hodačovi a jeho lidem, ale zároveň vždy popíral interpretace o možném ovlivnění Rady ČT „vnějšími vlivy“ a svém zainteresování na eskalaci krize okolo volby nového ředitele ČT.
V Brně dne 15.1.2001
Krizový štáb RZ ČT Brno
Dražba pardubického sedícího Lenina byla neúspěšná
Dotaz Jana Čulíka: To vyrobil otec anebos autorem geniálního díla ty?
Reakce Tomáše Peciny: V době vzniku sochy bylo Štěpánu Kotrbovi asi pět let...
Odpovídá Štěpán Kotrba: Autorem sochy je otec - ak. soch. Štěpán Kotrba st.
Otec byl žákem Jana Kavana a absolventem Vysoké školy umělecko-průmyslové, obor figurální sochařství.
Vytvořil mj.insignie FA ČVUT, mnoho figurálních i abstraktních plastik z kamene, bronzu i keramiky.
Jeho poslední velkou realizací byla pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého pro město Nepomuk, kterou vytvořil spolu s ak. soch. Milanem Váchou na počátku 90. let.
Od roku 1971 otec pracoval na soše V.I. Lenina až do roku 1974-5. Tento úkol převzal po svém zemřelém kolegovi z fakulty, který vytvořil první skizzy a zemřel.
Socha byla instalována až v roce 1976, neboť tehdejší ideová komise ÚV KSČ byla proti odlití sochy, neboť nesouhlasila s kompozicí sochy jako sedící figury - Lenina filosofa.
Otec zase nesouhlasil s pojetím sochy jako Lenina revolucionáře, neboť tvrdil, že jestli je odkaz V.I.L. něčím přínosný pro historii, je to jeho teoretickými díly.
Až "oteplování" normalizace v druhé polovině sedmdesátých let umožnilo odlití sochy do bronzu a její osazení na pardubické náměstí.
Sochu zbourali v "post-revoluční" euforii roku 1990 pomocí autojeřábu, přičemž rozlomili a tím zničili i žulový sokl.
Otec nedal posléze souhlas k roztavení z pochopitelných důvodů, jako bych jej nedal dnes i já.
Protože to dílo bylo odrazem doby a já nechápu, proč by se mělo roztavit - typicky čecháčkovská pomsta všem etapám historie národa - Radecký, Franz Josef, Masaryk atd.
Místo pro sochy státníků a hrdinů v dočasné nemilosti jsou lapidária a muzea, nicméně jsou součástí kulturního odkazu národa. takoví jsem byli a to se nedá roztavit.
Pardubické radnici bylo nabídnuto nedávno přestěhování sochy do Muzea dělnického hnutí, nicméně páni radní dali přednost penězům. Jak jinak.
Uvidíme, jaký zisk jim to přinese. Nicméně povinnost nezničit sochu přejde i na příslušného nabyvatele v souladu s autorským zákonem.
Otec zemřel v roce 1999. Hodlám respektovat jeho vůli a nedovolit zničení sochy. Proti jejímu prodeji nebudu, pokud se nabyvatel zaváže k jejímu důstojnému užívání.
Znovu aktuální kniha. Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
